Démanty noci
Království znesvětilo můj domov.
To si pomyslel Roran, když naslouchal zmučeným nářkům mužů zraněných během předchozí noci v bitvě s ra'zaky a vojáky. Chvěl se strachem a zlostí a zmocnil se ho horečnatý záchvat, který mu rozpaloval tváře a krátil mu dech. A byl smutný, tak smutný, jako by skutky ra'zaků zničily nevinnost míst jeho dětství.
Když Roran odešel od léčitelky Gertrudy, která ošetřovala raněné, pokračoval k Horstovu domu a prohlížel narychlo vytvořené zátarasy, vyplňující mezery mezi budovami: prkna, sudy, hromady kamení a roztříštěné kostry dvou vozů, zničených výbušninou ra'zaků. Všechno vypadalo tak žalostně křehce.
Těch pár lidí, které cestou potkal, mělo skelný pohled, z něhož vyčetl šok, zármutek a vyčerpání. Roran byl také unavený, víc než si kdy pamatoval. Nespal od předminulé noci a paže a záda ho bolely od boje.
Vešel do Horstova domu a uviděl stát Elain u otevřených dveří do jídelny, kde poslouchala jakousi zanícenou debatu. Mávla na něj.
Poté, co překazili protiútok ra'zaků, se přední členové Carvahallu sešli, aby rozhodli, co by měla vesnice udělat a zda by Horst a jeho pomocníci měli být potrestáni za to, že rozpoutali otevřený konflikt. Skupina rokovala už od rána.
Roran nakoukl do místnosti. Kolem dlouhého stolu seděli Birgit, Loring, Sloun, Gedrik, Delwin, Fisk, Morn a pár dalších. Horst předsedal v čele stolu.
„…a já říkám, že to bylo hloupé a lehkomyslné!“ zvolal Kiselt, který se vzepřel na kostnatých loktech. „Neměli jste žádný důvod ohrozit…“
Morn mávl rukou. „Tohle už jsme probírali. Jestli se to, co se udělalo, mělo udělat, je teď vedlejší. Já s tím souhlasím — Quimby byl můj přítel stejně jako každého z vás a třesu se při pomyšlení, co by tyhle nestvůry udělaly s Roranem — ale… ale teď chci vědět, jak se můžeme dostat z téhle nepříjemné situace.“
„Snadno, zabijeme vojáky,“ vykřikl Sloun.
„A co pak? Budou posílat další muže, dokud se neutopíme v moři červených tunik. Dokonce i kdybychom vydali Rorana, nebude to k ničemu; slyšel jsi, co ra'zakové řekli — zabijí nás, pokud budeme chránit Rorana, a zotročí, pokud to neuděláme. Možná to cítíš jinak, ale já sám bych raději zemřel než žít jako otrok.“ Morn zavrtěl hlavou a ústa se mu pevně sevřela do rovné linky. „Tohle nemůžeme přežít.“
Fisk se naklonil kupředu. „Mohli bychom odejít.“
„Není kam,“ odsekl Kiselt. „Za zády máme Dračí hory, vojáci zatarasili silnici a za nimi je zbytek Království.“
„Všechno je to tvoje chyba,“ vykřikl Than a zabodl roztřesený prst do Horsta. „Kvůli tobě spálí naše domy a zavraždí naše děti. Kvůli tobě!“
Horst se postavil tak prudce, že se jeho židle převrátila a spadla na zem. „Kde je tvoje čest, člověče? Necháš je, aby nás snědli, a budeš tomu klidně přihlížet?“
„Ano, pokud to jinak znamená sebevraždu.“ Than se zabodával pohledem do všech kolem stolu a pak vyskočil, když uviděl Rorana. Tvář měl zkřivenou čirým, nefalšovaným děsem.
Potom si Rorana všiml i Gedrik a mávl na něj, ať jde dovnitř. „Pojď, pojď, čekáme na tebe.“
Roran spojil ruce v kříži, zatímco ho sledovaly desítky tvrdých očí. „Jak můžu pomoct?“
„Myslím,“ řekl Gedrik, „že jsme se všichni shodli, že ničemu nepomůže, když tě v tuhle chvíli vydáme Království. Jestli bychom to udělali, kdyby byla jiná situace, teď není důležité. Jediná věc, kterou můžeme udělat okamžitě, je připravit se na další útok. Horst vyrobí bodáky — a další zbraně, pokud bude mít čas — a Fisk svolil, že sestrojí štíty. Jeho tesařská dílna naštěstí neshořela. A je potřeba, aby někdo dohlédl na naše zátarasy. Rádi bychom, abys to byl ty. Budeš mít spoustu pomocníků.“
Roran přikývl. „Udělám, co bude v mých silách.“
Vedle Morna se postavila Tara a tyčila se nad svým manželem. Byla to robustní žena s prošedivělými černými vlasy a silnýma rukama, které byly právě tak schopné zakroutit krkem kuřeti jako odtrhnout od sebe dva rváče. Řekla: „To tedy udělej, Rorane, jinak nás čekají další pohřby.“ Pak se obrátila k Horstovi. „Než budeme pokračovat, jsou tu muži, kteří musejí být pochováni. A jsou tu děti, které bychom měli poslat do bezpečí, třeba na Cawleyho farmu v zátoce Nost. Ty bys také měla jít, Elain.“
„Neopustím Horsta,“ řekla klidně Elain.
Taru to dopálilo. „Tohle není místo pro ženu v pátém měsíci těhotenství. Přijdeš o to dítě, když tu budeš takhle pobíhat.“
„Mnohem víc mi uškodí strachovat se v nevědomosti než zůstat tady. Porodila jsem dva syny; zůstanu a vím, že ty tu zůstaneš také, stejně jako každá další žena v Carvahallu.“
Horst obešel stůl a s láskyplným výrazem chytil Elain za ruku. „Ani bych tě nechtěl nikde jinde než po svém boku. Ale děti by měly jít. Cawley se o ně dobře postará, ale musíme se ujistit, že cesta k jeho farmě je volná.“
„A ještě něco,“ zasípal Loring, „nikdo z nás, ani jeden zatracený člověk, nesmí nic mít s rodinami dole v údolí, kromě Cawleyho samozřejmě. Oni nám nemůžou nijak pomoci a my nechceme, aby ti znesvětitelé obtěžovali i je.“
Všichni s tím naprosto souhlasili, pak schůze skončila a přítomní se postupně rozešli po Carvahallu. Zanedlouho se však zase sešli — spolu s většinou obyvatel vesnice — na malém hřbitově za Gertrudiným domem. Deset těl ovázaných bílou látkou bylo uloženo do hrobů, snítka bolehlavu na každé z vychladlých hrudí a stříbrný amulet kolem každého krku. Gertruda stála vepředu a jmenovala padlé muže: „Parr, Wyglif, Ged, Bardrik, Farold, Hal, Garner, Kelby, Melkolf a Albem.“ Položila jim přes oči černé oblázky, pak zvedla ruce, obrátila tvář k nebi a začala pět žalozpěvy. Slzy jí vytékaly koutky zavřených očí, její hlas stoupal a klesal ve starobylých verších, sténala a naříkala spolu s celou vesnicí. Zpívala o zemi, noci a věčném utrpení lidstva, jemuž nikdo neunikne.
Když utichl poslední truchlivý tón, členové rodiny chvalořečili skutky a vlastnosti těch, které ztratili. A potom byla těla pohřbena.
Jak Roran poslouchal, jeho pohled padl na bezejmennou mohylu, kde byli pohřbeni tři vojáci. Jednoho zabil Nolfavrell a dva já. Stále cítil niterný třes svalů a kostí, když se lámou… křupají… drtí pod jeho kladivem. Zvedl se mu žaludek a měl co dělat, aby nezačal zvracet před celou vesnicí. Já jsem ten, kdo je zničil. Roran nikdy nechtěl nikoho zabít, a přesto vzal víc životů než kdokoli jiný v Carvahallu. Jako by teď měl čelo poznamenané krví.
Odešel, jakmile to šlo — dokonce se ani nezastavil, aby promluvil s Katrinou, a vystoupal na místo, odkud si mohl prohlédnout celý Carvahall a zvážit, jak ho nejlépe ochránit. Domy byly bohužel příliš daleko od sebe, aby utvořily obrannou hranici jen tím, že by se opevnily prostory mezi budovami. Stejně si nemyslel, že by to byl dobrý nápad, aby vojáci bojovali přímo za okny vesničanů a na jejich zahradách. Reka Anora nás chrání ze severní strany, ale zbytek Carvahallu bychom neubránili ani před malým dítětem… Co se dá postavit za pár hodin, aby vznikla dostatečně odolná překážka?
Doběhl doprostřed vesnice a zavolal: „Potřebuji každého, kdo má čas pomoci s kácením stromů!“ Po minutě se z domů a ulic začali trousit muži. „Pojďte, ať je nás víc! Všichni musíme pomoci!“ Roran čekal, zatímco skupina kolem něj se rozrůstala.
Jeden z Loringových synů, Darmmen, se k němu protlačil. „Jaký máš plán?“
Roran zvýšil hlas, aby všichni slyšeli. „Potřebujeme opevnění kolem Carvahallu, čím pevnější, tím lepší. Počítám, že když seženeme nějaké velké stromy, položíme je a zaostříme větve, ra'zakové se sem jen tak nedostanou.“
„Kolik stromů myslíš, že bude potřeba?“ zeptal se Orval.
Roran zauvažoval a snažil se odhadnout obvod Carvahallu. „Nejmíň padesát. Možná šedesát, aby to bylo důkladné.“ Muži zakleli a začali se dohadovat. „Počkejte!“ Roran spočítal lidi v houfu. Došel ke čtyřiceti osmi. „Pokud každý z vás do hodiny porazí strom, budeme skoro hotovi. Zvládnete to?“
,Za koho nás máš?“ odsekl Orval. „Naposledy jsem strom kácel hodinu, když mi bylo deset!“
Pak promluvil Darmmen: „Co takhle ostružiní? Mohli bychom ho omotat přes stromy. Sotvakdo dokáže prolézt sítí trnitých šlahounů.“
Roran se zazubil. „To je výborný nápad. A vy, kteří máte syny, ať zatím zapřáhnou koně, abychom mohli odtáhnout stromy do vesnice.“ Muži souhlasili a rozprchli se po Carvahallu, aby sehnali potřebné sekery a pily. Roran zastavil Darmmena a požádal ho: „Dohlédni, aby stromy měly větve po celém kmeni, jinak to nebude fungovat.“
„Kde budeš ty?“ zeptal se Darmmen.
„Budu ještě pracovat na další obranné linii.“ Pak Roran utíkal do Quimbyho domu, kde našel Birgit, jak horečně zabedňuje okna.
„Ano?“ řekla a pohlédla na něj.
Rychle jí vysvětlil svůj plán se stromy. „Chtěl bych vykopat příkop uvnitř kruhu ze stromů, abychom zpomalili každého, kdo se přes ně dostane. Mohli bychom dokonce na dno zatlouct špičaté kůly a…“
„Co chceš, Rorane?“
„Byl bych rád, kdybys dala dohromady všechny ženy a děti a každého, koho seženeš, aby šli kopat. Je toho příliš mnoho, co je třeba udělat, než abych to zvládl sám, a nemáme moc…“ Roran jí pohlédl Přímo do očí. „Prosím.“
Birgit se zamračila. „Proč o to žádáš zrovna mě?“
„Protože stejně jako já nenávidíš ra'zaky a vím, že uděláš všechno, abys je zastavila.“
„Ano,“ zašeptala Birgit, pak rychle spráskla ruce. „Výborně, jak si přeješ. Ale já nikdy nezapomenu, Rorane, že jsi to byl ty a tvá rodina, kdo zapříčinil smrt mého muže.“ A odkráčela dřív, než stačil cokoli odpovědět.
Přijal její odpor s klidem; s ohledem na její ztrátu se to dalo čekat. Měl opravdu štěstí, že nerozpoutala krevní mstu. Rychle se oklepal a utíkal k místu, kde hlavní cesta vstupovala do Carvahallu. To bylo nejslabší místo vesnice a muselo se zatarasit dvojnásob. Už nemůžeme dovolit, aby ra’zakové znovu vyhodili zátaras do vzduchu a vjeli dovnitiř.
Roran si přizval Baldora a společně začali hloubit příkop přes cestu. „Brzy budu muset jít,“ upozornil ho Baldor mezi údery krumpáče. „Táta mě potřebuje v kovárně.“
Roran zabručel na souhlas, ani nezvedl hlavu. Jak pracoval, znovu jej zaplavily vzpomínky na umírající vojáky: jak se dívali, když je zasáhl, a na ten pocit, ten příšerný pocit, když praštil do těla, jako by to byl ztrouchnivělý pařez. Zastavil se, protože se mu dělalo špatně od žaludku, a pozoroval zmatek po celém Carvahallu, jak se lidé připravovali na další útok.
Když Baldor odešel, Roran sám dokončil výkop do výšky stehen a pak šel do Fiskovy dílny. S tesařovým svolením si nechal odtáhnout koňmi pět klád ze zásob vysušeného dřeva zpátky k hlavní silnici. Tam je zasadil do výkopu, takže neproniknutelně zatarasily vstup do Carvahallu.
Když utěsňoval zeminu kolem klád, přiklusal k němu Darmmen. „Už máme ty stromy. Právě teď je dávají na místo.“ Roran ho doprovodil k severnímu okraji Carvahallu, kde se dvanáct mužů potýkalo se čtyřmi bujnými zelenými borovicemi, aby je nastavili do správné polohy, zatímco skupina tažných koní se pod bičíkem vzrostlého chlapce vracela do podhůří. „Většina z nás pomáhá dostat ty stromy sem. Ostatní se nechali inspirovat. Když jsem odcházel, vypadali, že jsou odhodlaní pokácet zbytek lesa.“
„Dobře, nějaké dřevo navíc určitě využijeme.“
Darmmen ukázal na hromadu hustého ostružiní, která ležela na okraji Kiseltových polí. „Nařezal jsem je kolem Anory. Použij je podle svého uvážení. Já jdu pro další.“
Roran ho poplácal po rameni a obrátil se k východní straně Carvahallu, kde se v prachu lopotila dlouhá klikatá řada žen, dětí a mužů. Šel k nim a našel Birgit, jak vydává rozkazy jako generál a roznáší mezi kopáče vodu. Příkop už byl pět stop široký a dvě stopy hluboký. Když se Birgit zastavila, aby si oddechla, prohodil: „Obdivuhodná práce.“
Odhrnula si pramen vlasů, ale dívala se stranou. „Začali jsme tím, že jsme zorali půdu. Pak se lip kope.“
„Nemáš lopatu, kterou bych mohl použít?“ zeptal se. Birgit ukázala na hromadu nářadí na druhém konci příkopu. Když k ní Roran kráčel, zahlédl uprostřed řady pohupujících se zad měděný záblesk Katrininých vlasů. Vedle ní do měkké jílovité hlíny kopal Sloun se zuřivou, posedlou energií, jako by se pokoušel roztrhnout zemský plášť, odloupat z něj jílovkou kůži a odkrýt svalovou hmotu pod ní. Oči měl divoké a zuby vyceněné v křečovité grimase, přestože měl na rtech skvrny prachu a špíny.
Roran se při pohledu na jeho výraz zachvěl a pospíchal dál s odvrácenou tváří, aby se vyhnul jeho očím podlitým krví. Popadl lopatu a okamžitě ji zabořil do hlíny a snažil se v zápalu tělesné námahy zapomenout na své starosti.
Den pokračoval neustávajícím shonem, bez přestávek na jídlo nebo odpočinek. Výkop se prodlužoval a prohluboval, dokud neobíhal dvě třetiny vesnice a nesahal až k břehům řeky Anory. Všechna vykopaná zemina byla nakupena na vnitřní okraj výkopu, aby ho nikdo nemohl přeskočit… a aby bylo složitější vylézt z něj ven.
Hradbu ze stromů dokončili brzy odpoledne. Roran pak přestal kopat, aby pomohl naostřit neskutečné množství větví, které se proplétaly a křížily, a připevnit na ně sítě z ostružiní. Tu a tam museli odtáhnout strom, aby farmáři jako Ivor mohli ještě nahnat svůj dobytek do bezpečí Carvahallu.
Večer bylo opevnění silnější a rozsáhlejší, než by se Roran kdy odvážil doufat, ačkoli bylo ještě potřeba pár hodin, aby dokončili práci k jeho spokojenosti.
Posadil se na zem, zakousl se do kusu kynutého chleba a hleděl na hvězdy, otupený vyčerpáním. Někdo mu položil ruku na rameno, a když vzhlédl, uviděl Albriecha. „Tady máš.“ Albriech mu podal drsný štít — vyrobený z pořezaných prken spojených kolíčky — a šest stop dlouhé kopí. Roran je s vděčností přijal. Albriech rozdával kopí a štíty každému, koho potkal.
Roran vstal, vzal si své kladivo z Horstova domu a takto vyzbrojen se vydal k vjezdu do vesnice na hlavní cestě, kde hlídkoval Baldor a dva další. „Vzbuďte mě, až si budete potřebovat odpočinout,“ řekl Roran a lehl si na měkký trávník pod okapy nedalekého domu. Rozložil si zbraně tak, aby je našel i potmě, a nedočkavě zavřel oči.
„Rorane.“
Šepot přicházel zprava. „Katrino?“ Nemotorně se posadil a zamrkal do otevřené lucerny, jejíž světlo mu dopadalo na stehno. „Co tady děláš?“
„Chtěla jsem tě vidět.“ Její oči, obrovské a tajemné na bledé tváři, se slévaly s nočními stíny. Vzala ho za ruku a vedla ho k opuštěné verandě, daleko z doslechu Baldora a dalších hlídačů. Tam mu položila ruce na tváře a něžně ho políbila, ale on byl příliš unavený a utrápený, než aby reagoval na její láskyplné projevy. Odtáhla se a prohlížela si ho. „Co je špatně, Rorane?“
Hořce se zasmál. „Co je špatně? Celý svět je špatně; je tak pokřivený jako rám obrazu přitlučeného obráceně.“ Přimáčkl si pěst na břicho. „A já jsem špatný. Pokaždé, když odpočívám, vidím ty vojáky krvácet pod mým kladivem. Muže, které jsem zabil, Katrino. A jejich oči… ty jejich oči! Věděli, že zemřou a že s tím nemůžou nic udělat.“ Třásl se ve tmě. „Věděli to… já jsem to věděl… a přesto jsem to musel udělat. Nedalo se to…“ Zradil ho hlas a ucítil, jak mu po tvářích stékají horké slzy.
Katrina přivinula jeho hlavu na svou hruď a Roran plakal, otřesený z posledních několika dní. Plakal pro Gera a Eragona; oplakával Parra, Quimbyho i další mrtvé; plakal pro sebe; a oplakával osud Carvahallu. Vzlykal, dokud jeho pocity neodezněly a nezanechaly ho tak suchého a prázdného jako slupku starého ječmene.
Potom se přinutil zhluboka nadechnout, pohlédl na Katrinu a uviděl její vlastní slzy. Otřel jí je palcem, jako démanty noci. „Katrino… má lásko.“ Řekl to znovu a vychutnával si ta slova. „Má lásko. Nemám ti co dát, kromě své lásky. Přesto… musím se zeptat. Vezmeš si mě?“
V tlumeném světle lucerny uviděl, jak jí po tváři přelétl pocit ryzího štěstí i údivu. Pak zaváhala a objevilo se znepokojení a pochybnosti. Bylo špatné, že ji požádal o ruku, nebo aby ona nabídku přijala bez Slounova svolení. Ale Roranovi už to bylo jedno; musel to vědět teď, zda on a Katrina stráví svůj život společně.
Pak potichu řekla: „Ano, Rorane, vezmu.“