Předzvěst války
O dvě hodiny později se Trianna vrátila s dvojicí vojáků, kteří nesli bezvládné tělo. Na její pokyn muži pustili mrtvolu na zem. Pak čarodějnice řekla: „Našli jsme toho vraha tam, co řekla Elva. Jmenoval se Drail.“
Podnícená morbidní zvědavostí si Nasuada prohlédla tvář muže, který se ji pokusil zabít. Byl malý, vousatý a vypadal obyčejně, nijak se neodlišoval od tisíců dalších mužů ve městě. Cítila s ním jisté spojení, jako by je jeho útok na její život a to, že na oplátku zařídila jeho smrt, spojovaly nejdůvěrnějším možným poutem. „Jak zemřel?“ zeptala se. „Nevidím na jeho těle žádné známky zranění.“
„Spáchal sebevraždu pomocí kouzla, když jsme přemohli jeho obranu a vstoupili do jeho mysli; ale už jsme nestihli ovládnout jeho činy. „Dokázali jste se dozvědět něco užitečného, než zemřel?“ „Ano. Drail byl součástí sítě špiónů působící v Surdě, která slouží Galbatorixovi. Říkají si Černá ruka. Tajně nás sledují, sabotují naše válečné úsilí a aspoň podle letmého náhledu do Drailových vzpomínek jsou zodpovědní za desítky vražd mezi Vardeny. Vypadá to, že od chvíle, kdy jsme přišli z Farthen Důru, čekali na vhodnou příležitost tě zabít.“
„Proč ještě tahle Černá ruka nezavraždila krále Orrina?“ Trianna pokrčila rameny. „To nedokážu říct. Možná tě Galbatorix považuje za větší hrozbu než Orrina. Jestliže je to tak, jakmile Černá ruka pochopí, že jsi chráněna před jejich útoky,“ — tady její pohled přelétl k Elvě — „Orrin nepřežije další měsíc, pokud ho ve dne v noci nebudou hlídat kouzelníci. Nebo se možná Galbatorix zdržel takového přímého činu, protože chtěl, aby Černá ruka zůstala v tajnosti. Vždycky byl vůči Surdě shovívavý. Teď, když se stala hrozbou…“
„Můžeš ochránit také Orrina?“ zeptala se Nasuada a obrátila se k Elvě.
Fialové oči jako by jí zazářily. „Možná, jestli mě o to hezky požádá.“
Nasuadě se myšlenky honily hlavou, když zvažovala, jak odvrátit tohle nové nebezpečí. „Umějí všichni Galbatorixovi špióni používat kouzla?“
„Těžko říct, Drailova mysl byla zmatená,“ řekla Trianna, „ale soudila bych, že dost z nich ano.“
Kouzla, zaklela Nasuada sama pro sebe. Největší nebezpečí, jemuž Vardenové čelili ze strany kouzelníků — nebo kterékoli osoby vycvičené využívat svou mysl — nebyly vraždy, ale vyzvědačství. Kouzelníci mohli slídit v myšlenkách lidí a sbírat informace, které by se daly proti Vardenům využít. Právě proto se Nasuada a celé vardenské velení museli naučit, jak poznat, když se někdo dotkl jejich mysli, a jak se takovému vpádu bránit. Nasuada se domnívala, že Orrin a Hrothgar při svém panování spoléhají na podobné ochranné prostředky.
Ale protože nebylo vhodné každému poskytnout potenciálně škodlivé informace, jak si osvojit tuto dovednost, jednou z mnoha povinností Du Vrangr Gata bylo pátrat po každém, kdo slídil v mysli lidí. Cena za takovou opatrnost byla, že Du Vrangr Gata nakonec špehovala stejně tak mezi Vardeny jako mezi nepřáteli. Nasuada tuhle věc úzkostlivě tajila před svými stoupenci, protože by to vyvolalo jen nenávist, nedůvěru a neshody. Tento postup se jí nelíbil, ale neviděla jinou možnost. To, co zjistila o Černé ruce, ji utvrdilo v přesvědčení, že nějak musí kouzelníky kontrolovat.
„Proč,“ zeptala se, „jste to nezjistili dříve? Chápu, že vám může uniknout osamocený vrah, ale celá síť zaklínačů, kteří nás chtějí zničit. Vysvětli mi to, Trianno.“
Po této výtce jí oči zajiskřily hněvem. „Protože tady, na rozkaz Faren Důru, nemůžeme prozkoumat mysl každého. Je tu prostě příliš mnoho lidí na nás, hrstku kouzelníků, abychom měli přehled o všech. Proto jsme dosud nevěděli o Černé ruce, paní Nasuado.“
Nasuada se odmlčela, pak sklonila hlavu. „Chápu. Vypátrali jste nějaké další členy Černé ruky?“
„Pár.“
„Dobře. Využijte je k tomu, abyste odhalili zbývající špióny. Chci abys pro mě tu organizaci zničila, Trianno. Vyhubte je jako škodlivé hlodavce. Dám ti tolik mužů, kolik budeš potřebovat.“
Čarodějnice se uklonila. „Jak si přeješ, paní Nasuado.“
Někdo zaklepal na dveře, stráže vytasily meče a postavily se na obě strany vchodu, pak kapitán bez varování prudce otevřel dveře. Venku stálo mladé páže, pěst zvednutou a připravenou znovu zaklepat. Užasle pohlédlo na tělo na zemi, pak se postavilo do pozoru, když se ho kapitán zeptal: „Co je, chlapče?“
„Mám vzkaz od krále Orrina pro paní Nasuadu.“
„Pak ho řekni, a to rychle,“ řekla Nasuada.
Pážeti to okamžik trvalo, než se uklidnilo. „Král Orrin žádá, abyste ho navštívila přímo v jeho zasedacích komnatách, protože dostal zprávy z Království, které si vyžadují vaši okamžitou pozornost.“
„To je vše?“
„Ano, paní.“
„Musím tam jít. Trianno, pokyny jsem ti dala. Kapitáne, uvolníš jednoho muže, aby se zbavil Draila?“
„Ano, paní.“
„Také prosím, ať najde Fariku, mou komornou, a řekne jí, ať dohlédne na úklid mojí pracovny.“
„A co já?“ zeptala se Elva a naklonila hlavu.
„Ty,“ řekla Nasuada, „půjdeš se mnou. Tedy pokud se na to cítíš dost silná.“
Dívka pohodila hlavou dozadu a z malých, kulatých úst jí vyšel chladný smích. „Jsem dost silná, Nasuado. A ty?“
Nasuada přešla otázku a spěšně vyšla do chodby obklopená strážci. Stavební kameny hradu v horku vydávaly zemitý zápach. Za sebou slyšela pleskání Elviných kroků a pocítila zvrhlé potěšení, že si strašidelné dítě musí pospíšit, aby udrželo tempo s dlouhým krokem dospělých.
Stráže zůstaly v předsíni zasedacích místností, zatímco Nasuada s Elvou pokračovaly dovnitř. Komnaty byly prosté, skoro holé, což výmluvně odráželo bojovou povahu Surdy. Králové této země věnovali peníze na ochranu svého lidu a svržení Galbatorixe, a ne aby vyzdobili hrad Borromeo zbytečným přepychem, jako to udělali trpaslíci v Tronjheimu.
V hlavním pokoji stál dvanáct stop dlouhý, nahrubo otesaný stůl, na kterém ležela rozvinutá mapa Alagaësie, přichycená dýkami ve čtyřech rozích. Jak bylo zvykem, Orrin seděl v čele stolu, zatímco různí rádci — z nichž mnohým, jak Nasuada věděla, byla trnem v oku — seděli na židlích po jeho obou stranách. Rada starších tu byla také. Nasuada si všimla, že na ni Jörmundur pohlédl se znepokojením, a usoudila, že Trianna mu už řekla o Drailovi.
„Pane, nechal jste pro mě poslat?“
Orrin vstal. „Ano. Právě jsme…“ Zarazil se uprostřed věty, když si všiml Elvy. „Ach, ano, Zářivé čelo. Ještě jsem neměl příležitost tě osobně poznat, ale zprávy o tvých skutcích se dostaly k mým uším a musím přiznat, že jsem byl na tebe nanejvýš zvědavý. Je pro tebe ubytování, které jsem ti zařídil, dostačující?“
„Je docela hezké, pane. Děkuji.“ Při zvuku jejího strašidelného, dospělého hlasu, sebou všichni u stolu trhli.
Ministerský předseda Irwin vyskočil a namířil rozechvělý prst na Elvu. „Proč jste sem přivedla tenhle… tenhle hnus“
„Zapomínáte na dobré způsoby, pane,“ odpověděla Nasuada, ačkoli chápala jeho pocity.
Orrin se zamračil. „Ano, ovládej se, Irwine. Nicméně jeho otázka je opodstatněná, Nasuado; nemůžeme mít tohle dítě u našeho rokování.“
„Království,“ řekla, „se mě právě pokusilo zavraždit.“ Pokojem se ozývaly překvapené výkřiky. „Nebýt Elvina pohotového zásahu, už bych byla mrtvá. Kvůli tomu jsem se svěřila do jejích rukou; kam jdu půjde i ona.“ Ať si lámou hlavu s tím, co přesně Elva dokáže.
„To je skutečně znepokojivá zpráva!“ zvolal král. „Chytili jste ničemu, který je za to zodpovědný?“
Nasuada zpozorovala nedočkavé výrazy rádců a zaváhala. „Nejlepší by bylo počkat, až vám budu moci podat zprávu v soukromí, pane.“
Orrin se zdál být z její odpovědi rozladěný, ale dál se tou věcí nezabýval. „Dobrá. Ale posaďte se, posaďte se! Právě jsme obdrželi velmi znepokojivé zprávy.“ Když se Nasuada usadila naproti němu — Elva číhala za ní — pokračoval: „Naši vyzvědači v Gil‘eadu byli zřejmě oklamáni, co se týče stavu Galbatorixovy armády.“
„Jakto?“
„Mysleli si, že vojsko je v Gil‘eadu, kdežto my tady máme dopis od jednoho z našich mužů v Urů'baenu, který říká, že před deseti dny viděl obrovskou armádu pochodovat na jih kolem hlavního města. Bylo to v noci, takže si nebyl jistý jejich počtem, ale tvrdí, že vojsko bylo mnohem větší, než těch šestnáct tisíc mužů, kteří tvoří jádro Galbatorixových oddílů. Mohlo tam být sto tisíc vojáků, nebo i víc.“ Sto tisíc! Nasuadě se stáhl žaludek. „Můžeme důvěřovat vašemu zdroji?“
„Jeho informace byly vždycky spolehlivé.“
„Nerozumím tomu,“ řekla Nasuada. „Jak mohl Galbatorix přesunout tolik mužů, aniž bychom se o tom dozvěděli dřív? Jen zásobovací konvoje by byly míle dlouhé. Bylo jasné, že vojsko se mobilizuje, ale nikde nebylo vidět Království připravené k boji.“
Pak promluvil Falberd a bouchl těžkou rukou do stolu, aby svůj výrok náležitě zdůraznil: „Přelstili nás. Museli naše špióny oklamat pomocí kouzel, aby si mysleli, že vojsko je stále v kasárnách v Gal‘eadu.
Nasuada cítila, jak jí mizí krev z tváří. „Jediná osoba, schopná udržovat tak ohromnou iluzi —“
„Je sám Galbatorix,“ dokončil za ni Orrin. „Takový je náš závěr. Znamená to, že Galbatorix konečně opustil svoje doupě, aby otevřeně zaútočil. Už v tomto okamžiku se náš černý nepřítel blíží.“
Irwin se předklonil. „Teď zbývá otázka, jak bychom měli zareagovat. Musíme se této hrozbě postavit, to je samozřejmé, ale jakým způsobem? Kde, kdy a jak? Naše vlastní síly nejsou připraveny na tak rozsáhlé válečné tažení, zatímco vaši Vardenové, paní Nasuado, jsou už zvyklí na nelítostné hrůzy války.“
„Co tím chcete naznačit?“ Že bychom měli zemřít pro vás?
„To byla jen taková poznámka. Přeberte si to, jak chcete.“
Pak Orrin řekl: „Sami bychom byli rozdrceni takovou obrovskou armádou. Musíme mít spojence a především musíme mít Eragona, zvláště jestli máme čelit Galbatorixovi. Nasuado, poslala byste pro něj?“
Poslala, kdybych mohla, ale dokud se nevrátí Arya, nemůžu se nijak spojit s elfy ani povolat Eragona.“
„V tom případě,“ řekl Orrin hlubokým hlasem, „musíme doufat, že přijede dřív, než bude příliš pozdě. Nemyslím, že lze v této záležitosti počítat s pomocí elfů. Zatímco drak může překonat míle mezi Aberonem a Ellesmérou rychlostí sokola, elfové se nedokáží připravit a překročit stejnou vzdálenost dřív, než sem dorazí Království. Takže nám zbývají jenom trpaslíci. Vím, že jste s Hrothgarem řadu let přátelé; poslala byste mu naším jménem žádost o pomoc? Trpaslíci vždycky slibovali, že budou bojovat, až přijde čas.“
Nasuada přikývla. „Du Vrangr Gata má dohodu s jistými kouzelníky trpaslíků, která nám umožňuje předávat si zprávy okamžitě. Předám vaši — naši — žádost. A požádám Hrothgara, aby poslal do Cerisu kurýra se zprávou pro elfy, abychom je aspoň varovali, když nic jiného.“
„Dobrá. Jsme poněkud daleko od Farthen Důru, ale pokud dokážeme zdržet Království aspoň o týden, trpaslíci by se sem mohli dostat včas.“
Debata, která následovala, byla neobyčejně vášnivá. Existovaly různé taktiky, jak porazit větší — ačkoli ne nutně lepší — armádu, ale nikdo u jednacího stolu si nedokázal představit, jak by mohli porazit Galbatorixe, zvláště když byl Eragon stále tak bezmocný ve srovnání s obávaným králem. Jediný trik, který by mohl mít úspěch předpokládá obklopit Eragona co největším počtem kouzelníků, trpasličích i lidských a pak se pokusit přinutit Galbatorixe, aby se jim postavil sám. Potíž s tímhle plánem, pomyslela si Nasuada, spočívá v tom, že Galbatorixé už přemohl mnohem silnější nepřátele, když zničil Jezdce, a jeho síla od té doby jen vzrostla. Byla si jistá, že tohle napadlo i všechny ostatní.
Kdybychom aspoň měli elfské zaklínače, aby posílili naše řady, pak by vítězství mohlo být v našich silách. Ale bez nich… Pokud nedokážeme svrhnout Galbatorixe, zbude nám jediná možná cesta — odejít přes moře z Alagaësie a najít novou zemi, ve které bychom si vybudovali živobytí pro sebe. Tam bychom mohli čekat, dokud Galbatorix nezemře. Ani on nemůže žít navěky. Jediná jistota je, že všechno jednou pomine.
Pak přešli od taktik k otázkám zásobování a tady rozprava začala být ještě ostřejší, když se Rada starších dohadovala s Orrinovými rádci o rozdělení odpovědnosti mezi Vardeny a Surdou: kdo by měl zaplatit to či ono, kdo bude poskytovat příděly dělníkům, kteří pracují pro obě skupiny, kdo zajistí potraviny pro válečníky a jak početné by měly být další složky armády.
Uprostřed slovní potyčky Orrin vytáhl z opasku svitek a řekl Nasuadě: „Co se týče peněz, byla byste tak laskavá a vysvětlila mi jednu poněkud nezvyklou záležitost, na kterou jsem byl upozorněn?“
„Udělám, co bude v mých silách, pane.“
„Držím v ruce stížnost od tkalcovského cechu, který tvrdí, že tkalci po celé Surdě přišli o značný díl svých zisků, protože trh s tkaninami zaplavily neobyčejně laciné krajky — krajky, o kterých přísahají, že pocházejí od Vardenů.“ Po tváři mu přelétl ztrápený výraz. „Zdá se mi hloupé dokonce se vás na to jen ptát, ale přesto — zakládá se jejich tvrzení na pravdě, a pokud ano, proč by Vardenové dělali něco takového?“
Nasuada se ani nesnažila skrýt úsměv. „Pokud se pamatujete, pane, když jste odmítl půjčit Vardenům další peníze, poradil jste mi, abych si našla jiné způsoby, jak své lidi uživit.“
„To ano. A co má být?“ zeptal se Orrin s přimhouřenýma očima.
„Tak mě napadlo, že zatímco ruční výroba krajek trvá hrozně dlouho a kvůli tomu jsou také tak drahé, krajka se dá celkem snadno vyrobit i pomocí kouzla, díky malému množství energie, které je k tomu potřeba. Vy jako přírodní filozof byste to měl ze všech lidí nejvíce ocenit. Prodejem našich krajek tady a v Království jsme dokázali úplně uhradit naše náklady. Vardenové už nemají nedostatek jídla nebo přístřeší.“
Jen málo věcí v životě potěšilo Nasuadu tolik jako Orrinův nevěřícný výraz v tom okamžiku. Ruka se svitkem mu ztuhla na půl cesty mezi jeho bradou a stolem, ústa měl mírně pootevřená a tázavé vrásky na čele se spojily a dodaly mu vyjevený výraz muže, který právě viděl něco, co nechápe. Vychutnávala si ten pohled.
„Krajky?“ vykoktal ze sebe.
„Ano, pane.“
„Nemůžete porazit Galbatorixe krajkami!“
„Proč ne, pane?“
Chvíli s tím zápolil, pak zabručel: „Protože… protože to není úctyhodné, proto. Který básník složí epickou báseň o našich skutcích a bude psát o krajce?“
„Nebojujeme proto, aby nás vychvalovali trubadúři.“
„K čertu s básněmi! Jak mám odpovědět cechu tkalců? Tím, že prodáváte krajku tak lacino, jste poškodili živobytí mých lidí a podkopáváte naše hospodářství. To nejde. To prostě nejde.“
Nasuada vykouzlila ještě sladší a vřelejší úsměv a řekla tím nejpřátelštějším tónem: „To je mi líto. Pokud je to příliš velké břímě pro vaši státní pokladnu, Vardenové vám více než rádi nabídnou půjčku na oplátku za veškerou laskavost, kterou jste nám prokázal… S přiměřeným úrokem, samozřejmě.“
Rada starších dokázala zachovat vážnost, ale za Nasuadou se ozvala Elva, která se pobaveně zachechtala.