Přistání na pevnině

 

Roran stál na zadní vyvýšené palubě Rudého kance široce rozkročený a s rukama založenýma na prsou, aby si udržel rovnováhu na kolébajícím se člunu. Slaný vítr mu cuchal vlasy, škubal jeho hustým plnovousem a lechtal ho na holých předloktích.

Větrem ošlehaný Clovis vedle něj obsluhoval kormidlo. Ukázal k pobřezí na skálu posetou racky, rýsující se na vrcholu zvlněného kopce, který se táhl do oceánu. „Teirm je přímo na druhé straně toho kopce.“

Roran zamžoural do odpoledního slunce, které se odráželo od oceánu oslnivě zářivým pruhem. „Tak prozatím zastavíme tady.“

„Ještě nechceš pokračovat do města?“

„Ne všichni najednou. Zavolej na Torsona a Flinta, ať přistanou s čluny na břehu. Vypadá to na dobré místo pro táboření.“

Clovis se ušklíbl. „Brrr. Doufal jsem, že si dnes večer dám teplé jídlo.“ Roran mu rozuměl; čerstvé jídlo z Nardy už dávno dojedli a nezbylo jim nic než nasolené vepřové, slanečky, slaná klobása, lodní suchary, které si vesničané dělali z nakoupené mouky, nakládaná zelenina a příležitostně čerstvé maso, když vesničané zařízli jedno z několika zbývajících zvířat nebo se jim během přistání podařilo něco ulovit.

Clovisův drsný hlas se rozléhal přes vodu, když volal na velitele dalších dvou člunů. Jakmile připluli blíž, vydal příkaz zamířit ke břehu, což u nich vzbudilo hlasitý nesouhlas. Oni a ostatní námořníci počítali, že dorazí do Teirmu ještě dnes a budou utrácet své výdělky v jejich podnicích.

Když byly čluny vytažené na břeh, Roran chodil mezi vesničany a pomáhal jim stavět stany, vykládat vybavení, nosit vodu z nedalekého potoka i jinak přikládal ruce k dílu, dokud všichni nebyli utáboření. Zastavil se, aby řekl Mornovi a Taře pár povzbuzujících slov, protože vypadali sklesle, ale na oplátku se mu dostalo jen zdrženlivé odpovědi. Majitel hostince a jeho žena k němu byli chladní od okamžiku, kdy opustili údolí Palancar. Celkově byli vesničané díky odpočinku, který si dopřáli na člunech, v lepším stavu, než když přišli do Nardy, ale neustálé obavy jim spolu s drsnými přírodními živly zabránily, aby se zotavili natolik, jak Roran doufal.

„Kladivo, povečeříš dnes večer v našem stanu?“ zeptal se Than.

Roran toto pozvání odmítl co nejzdvořileji, a když se obrátil, stála naproti němu Felda, jejíhož manžela Byrdu zavraždil Sloun. Rychle se uklonila a řekla: „Mohla bych s tebou mluvit, Rorane, Gerův synu?“

Usmál se na ni. „Samozřejmě, Feldo. To přece víš.“

„Děkuji.“ Prsty se dotkla střapců, které jí lemovaly šál, a pokradmu pohlédla ke svému stanu. „Požádám tě o laskavost. Týká se to Mandela —“ Roran přikývl; vybral si jejího nejstaršího syna, aby ho doprovázel do Nardy toho osudného dne, kdy zabil dva strážné. Mandel se tehdy zachoval obdivuhodně, stejně jako v následujících týdnech, kdy sloužil na Edelin a naučil se toho spoustu o řízení člunů. „Dost se spřátelil s námořníky na našem člunu a začal s těmi dareby hrát dokonce kostky. Ne o peníze — žádné nemáme —, ale o drobnosti. O věci, které potřebujeme.“

„Požádala jsi ho, aby s tím přestal?“

Felda zkroutila střapce mezi neklidnými prsty. „Bojím se, že od manželovi smrti už mě nerespektuje jako dřív. Zdivočel a má vlastní hlavu.“

Všichni jsme zdivočeli, pomyslel si Roran. „A co bys chtěla, abych s tím udělal?“ zeptal se vlídně.

„Vždycky jsi byl k němu velkorysý. On tě obdivuje. Když si s ním promluvíš, dá na tebe.“

Roran zauvažoval o její prosbě a pak řekl: „Dobrá, udělám, co budu moci.“ Feldě se viditelně ulevilo. „Jenom mi ještě řekni, co prohrál v kostkách.“

„Hlavně jídlo.“ Felda zaváhala a pak dodala: „Ale vím, že jednou dal v sázku náhrdelník po mojí babičce proti králíkovi, kterého muži chytili.“

Roran se zamračil. „Uklidni se, Feldo. Co nejdřív s tím něco udělám“

„Děkuji.“ Felda znovu krátce kývla hlavou, pak proklouzla mezi stanovými přístřešky a nechala Rorana, aby dumal o tom, co mu řekla.

Roran se za chůze zamyšleně škrábal ve vousech. Problém s Mandelem a námořníky nebyl jediný; Roran si všiml, že během plavby z Nardy se jeden z Torsonových mužů, Frewin, sblížil s Odelou — Katrininou mladou přítelkyní. Ti by také mohli způsobit potíže, až se s Clovisem rozloučíme.

Roran si dal pozor, aby nevzbudil zbytečně velkou pozornost, prošel táborem, shromáždil vesničany, kterým nejvíce věřil, a zavedl je do Horstova stanu, kde řekl: „Jak jsme se domluvili, pět z nás odejde teď hned, než se připozdí. Horst mě zastoupí, zatímco budu pryč. Pamatujte si, že nejdůležitějším úkolem je zajistit, aby Clovis s čluny neodjel nebo je nějak nepoškodil. Možná jsou pro nás jediným způsobem, jak se dostat do Surdy.“

„Tohle a pak se ještě ubezpečit, že nás nikdo neobjeví,“ poznamenal Orval.

„Přesně tak. Jestli se nikdo z nás nevrátí pozítří do soumraku, můžete předpokládat, že nás zajali. Vezměte čluny a vyplujte do Surdy, ale nezastavujte se kvůli zásobám v Kuastě; Království tam na vás pravděpodobně bude čekat. Budete si muset jídlo sehnat jinde.

Mezitím, co se jeho společníci připravovali, Roran zašel do Clovisovy kajuty na Rudém kanci. „Jde vás jen pět?“ zeptal se Clovis, kdy mu Roran vysvětlil jejich plán.

„Je to tak.“ Roran se zavrtával do Clovise tvrdým pohledem, dokud se muž nepokojně nezavrtěl. „A až se vrátím, očekávám, že ty, tyhle čluny a všichni tvoji muži zde stále budete.“

„Opovažuješ se pochybovat o mé cti po tom, jak jsem dodržel naši dohodu?“

„O ničem nepochybuji, jen ti říkám, co od tebe očekávám. V sázce příliš mnoho. Pokud nás teď zradíš, odsoudíš celou vesnici k záhubě.“

„To vím,“ zamumlal Clovis s vyhýbavým pohledem. „Moji lidé jsou připraveni se i během mojí nepřítomnosti bránit, pokud budou dýchat, nikdo se jich nezmocní, nepodvede je ani se nevzdají. A kdyby se jim mělo přihodit nějaké neštěstí, pomstím je, i kdybych měl jít pěšky tisíc mil a bojovat se samotným Galbatorixem. Dej na moje slova mistře Clovisi, protože to myslím vážně.“

„Nemáme rádi Království tak, jak si možná myslíš,“ namítl Clovis. Já ani ostatní muži jim neuděláme takovou laskavost.“

Roran se usmál s trpkým pobavením. „Lidé udělají cokoli, aby ochránili vlastní rodiny a domovy.“

Jak Roran zvedl západku, Clovis se ještě zeptal: „A co budeš dělat, až dorazíš do Surdy?“

„Budeme…“

„Ne my, ty. Co budeš dělat? Sledoval jsem tě, Rorane. Poslouchal jsem tě. A zdá se, že máš dobrou povahu, aspoň pokud odhlédnu od toho, jak jsi se mnou jednal. Ale nejde mi do hlavy, že bys měl odhodit to své kladivo a chopit se zase pluhu jen proto, že jsi přišel do Surdy.“

Roran sevřel západku, až mu zbělely klouby. „Až dopravím vesnici do Surdy,“ řekl chladným hlasem, „pak půjdu na lov.“

„Ach. Za tím tvým rusovlasým děvčetem? Slyšel jsem o tom nějaké řeči, ale nedával…“

Dveře se za Roranem přibouchly, když odešel z kajuty. Na okamžik se nechal rozpálit horkým a prudkým hněvem — a chvíli si ten pocit užíval —, než začal své bouřlivé emoce potlačovat. Mezitím došel k Feldinu stanu, kde se Mandel strefoval loveckým nožem do pařezu.

Felda má pravdu; někdo mu musí promluvit do duše. „Plýtváš časem,“ řekl Roran.

Mandel se překvapeně otočil. „Proč to říkáš?“

„Ve skutečném boji si spíš vypíchneš oko, než abys zranil nepřítele. Pokud neznáš přesnou vzdálenost mezi sebou a cílem…“ Roran pokrčil rameny. „To bys mohl rovnou házet kamením.“

 Sledoval s nestranným zájmem, jak se mladík hrdě naježil. „Gunnar mi říkal o jednom chlapíkovi z Cithrí, který dokázal zasáhnout letící vránu osmkrát z deseti pokusů.“

„A ve dvou z deseti tě zabijí. Většinou to není dobrý nápad, házet v bitvě vlastní zbraní.“ Roran mávl rukou, aby předešel Mandelovým námitkám. „Sbal si výstroj a za čtvrt hodiny se sejdeme na kopci za potokem. Rozhodl jsem se, že se mnou půjdeš do Teirmu.“

„Ano, pane!“ S nadšeným úsměvem Mandel zmizel ve stanu a začal si balit.

Když Roran odešel, potkal Feldu s nejmladší dcerou v náručí. Přelétla pohledem mezi ním a horečnou aktivitou ve stanu a zvážněla. „Opatruj ho, Kladivo.“ Postavila dcerku na zem a pak pobíhala sem a tam a pomáhala Mandelovi posbírat věci, které bude potřebovat.

Roran přišel na kopec jako první. Dřepnul si na bílý balvan, pozoroval moře a připravoval se přitom na úkol, který měli před sebou. Když přišli Loring, Gertruda, Birgit a Nolfavrell, Birgitin syn, seskočil z balvanu a řekl: „Musíme ještě počkat na Mandela; půjde s námi.“

„Proč?“ zeptal se Loring.

Birgit se také zamračila. „Myslela jsem, že jsme se domluvili, že nikdo další by s námi neměl jít. Zvlášť ne Mandel, protože ho viděli v Nardě. Už tak je dost nebezpečné mít tu tebe a Gertrudu a Mandel jenom zvyšuje pravděpodobnost, že nás někdo pozná.“

„Risknu to.“ Roran postupně pohlédl každému do očí. „Potřebuje jít.“ Nakonec ho poslechli a spolu s Mandelem v šestici zamířili na jih do Teirmu.