Odezva

 

Následujícího rána Roran vykoukl z okna a uviděl dvanáct mužů, jak odcházejí z Carvahallu směrem k vodopádům Igualda. Zívl a dobelhal se po schodech dolů do kuchyně.

Horst seděl sám u stolu a točil si v rukou džbánkem piva. „Dobré ráno,“ řekl.

Roran něco zabručel, utrhl si patku chleba z bochníku na kuchyňském stole a posadil se na protější konec stolu. Jak jedl, všiml si, že Horst má oči podlité krví a rozcuchaný plnovous. Kovář byl zřejmě vzhůru celou noc. „Víš, proč ta skupina jde nahoru k…?“

„Musejí si promluvit se svými rodinami,“ přerušil ho Horst. „Vyrážejí do Dračích hor už od svítání.“ S hlasitým bouchnutím odložil džbánek na stůl. „Nemáš ponětí, cos způsobil, Rorane, když jsi nás požádal, abychom odešli. Celá vesnice je na nohou. Zatlačils nás do kouta s jediným řešením: tím tvým. Někteří lidé tě za to nenávidí. Samozřejmě značná část z nich tě nenáviděla už předtím za to, že jsi nám tohle všechno způsobil.“

Chléb se v Roranových ústech proměnil v piliny, jak jím projela vlna hněvu. To Eragon přinesl ten kámen, ne já. „A ti ostatní?“

Horst si usrkl piva a ušklíbl se. „Ostatní tě zbožňují. Nikdy mě nenapadlo, že se dožiju dne, kdy Gerův syn svými slovy pohne mojím srdcem, ale ty jsi to dokázal, chlapče, tys to dokázal.“ Mávl rukou kolem sebe. „Tohle všechno? Vybudoval jsem to pro Elain a své syny. Trvalo mi sedm let, než jsem to dokončil! Vidíš ten trám nade dveřmi tamhle vpravo? Zlomil jsem si tři prsty, než jsem ho tam usadil a víš co? Toho všeho se vzdám kvůli tomu, cos řekl včera v noci.“

Roran mlčel; přesně tohle chtěl. Opustit Carvahall byla správná věc a jelikož se pro tuto cestu sám rozhodl, neviděl důvod trápit se pocity viny či lítosti. Je rozhodnuto. Přijmu výsledek bez námitek, bez ohledu na to, jak hrozný může být, protože jedině únik nás může ochránit před mocí Království.

„Ale“ řekl Horst, opřel se o předloktí a zabodl do něj planoucí černé oči, „jen si pamatuj, že pokud skutečnost bude vypadat jinak než vzdušné zámky, které jsi vykouzlil, budou tu dluhy, které budeš muset splatit. Pokud dáš lidem naději a pak jim ji zase vezmeš, zničí tě za to.“

Z toho si teď Roran nedělal hlavu. Pokud se dostaneme do Surdy, rebelové nás přivítají jako hrdiny. Pokud se tam nedostaneme, smrtí všechny dluhy splatíme. Když bylo zřejmé, že kovář skončil, Roran se zeptal: „Kde je Elain?“

Horst se při změně tématu zamračil. „Venku.“ Postavil se a narovnal si tuniku přes široká ramena. „Musím jít vyklidit kovárnu a rozhodnout se, které nástroje vezmu s sebou. Ten zbytek schovám nebo zničím. Království nebude těžit z mojí práce.“

„Pomůžu ti.“ Roran odtáhl židli.

„Ne,“ řekl Horst nevrle. „Tohle je úkol, který mohu dělat jen s Albriechem a Baldorem. Ta kovárna byla celý můj život a jejich taky. Stejně bys nám s tou tvojí paží moc nepomohl. Zůstaň tady. Elain tvou pomoc využije.“

Když kovář odešel, Roran otevřel postranní dveře a našel Elain, jak hovoří s Gertrudou u veliké hromady dříví na otop, které Horst schraňoval po celý rok. Léčitelka přešla k Roranovi a položila mu ruku na čelo. „Ach, bála jsem se, že bys po včerejším rozrušení mohl dostat horečku. Tvá rodina se uzdravuje mimořádně rychle. Ani jsem nevěřila svým očím, když Eragon začal chodit dva dny potom, co jsi sedřel nohy do krve.“ Roran ztuhl při zmínce o svém bratranci, zdalo se, že si toho nevšimla. „Podíváme se, jak to vypadá s tvým zraněním, ano?“

Roran sklonil hlavu, aby mu Gertruda mohla sáhnout za krk a rozvázat uzlík plátěného závěsu. Když byl dole, opatrně spustil pravé předloktí — které měl znehybnělé v dlaze — a narovnal paži. Gertruda vklouzla prsty pod obklad přitisknutý k ráně a stáhla ho.

„A jéje,“ ulevila si.

Vzduchem se začal linout silný hnilobný zápach. Roran zatnul zuby, protože se mu zvedl žaludek, a pak pohlédl dolů. Kůže pod obkladem zbělela a zmokvala a vypadala jako obří mateřské znaménko připomínající červa. Samotné kousnutí mu sešili, když byl v bezvědomí takže byla vidět jen klikatá růžová čára pokrytá zaschlou krví vpředu na rameni. Vinou otoku a zánětu se mu však zkroucené nitě z ovčích střívek zařízly hluboko do masa a z rány se pomalu ronily kapičky čiré tekutiny.

Gertruda zamlaskala, když si to prohlížela, potom mu obvazy opět zavázala a podívala se mu do očí. „Daří se ti celkem dobře, ale tkáň může být napadená gangrénou. Ještě to nedokážu říct s určitostí. Pokud se to stane, budeme ti muset rameno vypalovat.“

Roran přikývl. „Budu mít paži v pořádku, až se zahojí?“

„Pokud sval správně sroste. Taky záleží na tom, jak ji chceš používat.“

„Budu moci bojovat?“

„Jestli chceš bojovat,“ řekla pomalu Gertruda, „navrhuju ti, aby ses naučil používat levou ruku.“ Poplácala ho po tváři a pak odspěchala zpátky do své chatrče.

Moje ruka. Roran zíral na zavázanou končetinu, jako by už nebyla jeho. Do té chvíle si neuvědomil, jak úzce spojuje svůj pocit identity s tělesným zdravím. Zranění těla mu způsobilo i zranění duše a naopak. Roran byl na své tělo pyšný a vidět ho zohavené mu způsobilo otřes, zejména proto, že poškození bylo trvalé. Dokonce i kdyby mohl paži znovu používat, vždy bude poznamenána širokou jizvou jako připomínkou jeho zranění.

Elain ho vzala za zdravou ruku a odvedla ho zpátky do domu, kde rozdrobila mátu do konvice a postavila ji na kamna, aby se vařila voda. „Ty ji skutečně miluješ, viď?“

Cože?“ Vylekaně na ni pohlédl.

Elain si položila ruku na břicho. „Katrinu.“ Usmála se. „Nejsem hloupá, vím, co jsi pro ni udělal, a jsem na tebe pyšná. Ne každý muž by zašel tak daleko.“

„Na tom nesejde, jestli se mi nepodaří ji osvobodit.“ Konvice začala hlasitě pískat. „Ty to dokážeš, tím jsem si jistá — tak nebo onak.“ Elain nalila čaj. „Raději bychom se měli začít chystat na cestu. Nejdřív si projdu kuchyň. Mohl bys zatím dojít nahoru a přinést mi všechny šaty, lůžkoviny a cokoli dalšího, co se podle tebe může hodit?“

„Kam to mám nosit?“ zeptal se Roran.

„Dávej to do jídelny.“

Jelikož hory byly příliš strmé a les pro vozy příliš hustý, Roran si uvědomil, že budou muset připravit zásoby podle toho, co jsou schopni unést nebo naskládat na dva Horstovy koně; jeden z nich bude přitom muset být naložen tak, aby na něm Elain mohla případně jet, kdykoli by ji cesta začala jako těhotnou příliš zmáhat.

Celou záležitost ztěžovala skutečnost, že některé rodiny v Carvahallu neměly dost zvířat ani pro zásoby, natožpak pro děti, starce a nemocné, kteří nebudou schopni udržet tempo chůze. Každý se bude muset podělit o to, co má. Přesto tu byla otázka — s kým? Stále nevěděli, kdo další, kromě Birgit a Delwina, pojede.

Jakmile tedy Elain dokončila balení nezbytností — hlavně jídla a věcí na přenocování —, poslala Rorana zjistit, zda někdo nepotřebuje místo navíc, a pokud ne, zda by mohla naopak nějaké využít, neboť tu byla spousta méně důležitých věcí, které si chtěla vzít, kdyby je měla kam dát.

Navzdory tomu, že lidé chvátali po ulicích sem a tam, v Carvahallu se rozhostilo nepřirozené ticho, nezvyklý klid, který neodpovídal ranímu dění probíhajícímu uvnitř domů. Téměř každý mlčel a chodil se svěšenou hlavou, ponořený do vlastních myšlenek. Když Roran přišel k Orvalovu domu, musel bušit klepadlem skoro minutu než farmář otevřel dveře. „Ach, to jsi ty, Kladivo.“ Orval vyšel na verandu. „Promiň, že jsem tě nechal tak dlouho čekat, ale měl jsem nějakou práci. Jak ti můžu pomoct?“ Poklepával si o dlaň dlouhou černou dýmkou, pak ji začal nervózně válet mezi prsty. Uvnitř domu Roran zaslechl, jak někdo postrkuje po podlaze židle a řinkot hrnců a pánví.

Roran rychle tlumočil Elaininu nabídku a žádost. Orval se zadíval přimhouřenýma očima k nebi. „Počítám, že svoje věci uvezu. Poptej se kolem, a pokud budeš stále ještě potřebovat nějaké místo, mám pár volů, kteří by mohli ještě něco unést.“

„Takže vyjdete?“

Orval se ošíval, celý nesvůj. „No, to bych neřekl. My se jen… připravujeme pro případ dalšího útoku.“

„Ach tak.“ Roran se rozpačitě rozloučil a vydal se dál ke Kiseltovu domu. Brzy zjistil, že nikdo není ochotný prozradit, jestli se opravdu rozhodl odejít — i přes očividné známky příprav.

A všichni jednali s Roranem s nečekanou podřízeností, která ho znepokojovala. Projevovala se v drobných náznacích; byla to snaha o soustrast s jeho neštěstím, uctivé ticho, kdykoli mluvil, a souhlasné mumlání, když něco prohlásil. Jako by jeho nedávné skutky zvýšily jeho význam, tak nějak zastrašovaly lidi, které znal od dětství, a oddalovaly ho od nich.

Jsem ocejchovaný, pomyslel si Roran, když se belhal blátem dál. Pak zastavil na okraji louže a sehnul se, aby si prohlédl svůj odraz, zvědavý, zda dokáže rozeznat, čím je tak jiný.

Uviděl muže v roztrhaných, krví potřísněných šatech, s hrbatými zády a pokroucenou paží přivázanou k hrudi. Krk a tváře mu zakrýval narůstající plnovous, zatímco vlasy měl zcuchané do zamotaných provazců, které se mu kroutily kolem hlavy jako nějaká svatozář. Nejděsivější ze všeho však byly jeho oči, jež se propadaly hluboko do očních důlků a dodávaly mu strašidelný zjev. Uvnitř dvou proláklin vřel jeho pohled jako roztavená ocel — plný zoufalství, hněvu a nutkavé touhy.

Roranovi se objevil na tváři úšklebek, s nímž působil jeho obličej ještě děsivěji. Ale jemu se to líbilo. Hodilo se to k jeho pocitům. Postupně začínal chápat, proč dokázal přesvědčit vesničany. Vycenil zuby a přemýšlel jak tuto podobu využít. Mohu ji využít, abych zničil ra’zaky.

Zvedl hlavu a bloumal ulicí, spokojený sám se sebou. Právě v tu hvíli se k němu přiblížil Than a sevřel mu vřelým stiskem levé předloktí. „Kladivo! Ani nevíš, jak rád tě vidím.“

„Skutečně?“ Rorana napadlo, jestli se náhodou celý svět přes noc nepřevrátil vzhůru nohama.

Than rázně přikývl. „Od té chvíle, co jsme zaútočili na vojáky, mi všechno připadalo beznadějné. Nerad to přiznávám, ale bylo to tak. Pořád mi bušilo srdce, jako kdyby mi hrozilo, že se zřítím do studny; ruce se mi třásly; cítil jsem se hrozně špatně. Myslel jsem, že mě někdo přiotrávil! Bylo to horší než smrt. Ale to, co jsi včera řekl, mě okamžitě vyléčilo a dovolilo mi znovu najít nějaký smysl v životě! Já… já ani nedokážu vysvětlit tu hrůzu, před kterou jsi mě uchránil. Jsem tvým dlužníkem. Pokud budeš něco chtít nebo potřebovat, prostě mi řekni a já ti pomůžu.“

Rorana to dojalo, také sevřel farmářovo předloktí a řekl: „Děkuji ti, Thane, děkuji.“ Than se slzami v očích sklonil hlavu a pak pustil Rorana a nechal ho stát s jeho myšlenkami uprostřed ulice.

Co jsem to způsobil?