Pravda mezi přáteli
Rada starších vítězoslavně zazářila, spokojená, že jim Nasuada vyhověla. „Trváme na tom,“ řekl Jörmundur, „pro tvé vlastní dobro i pro dobro Vardenů.“ Ostatní členové rady se připojili s projevy podpory, které Nasuada přijala se smutným úsměvem. Sabrae vrhla zlostný pohled na Eragona, který se nepřidal.
Během rozhovoru Eragon pozoroval Aryu a hledal jakoukoli odezvu buď na to, co jí řekla Zafira, nebo na oznámení rady. Ani jedna z novinek se však nepromítla v jejím nevyzpytatelném výrazu. Zafira mu jen sdělila: Potom si chce s námi promluvit.
Než Eragon stačil odpovědět, Falberd se obrátil k Arye. „Budou s tím elfové takto souhlasit?“
Upřeně se na Falberda zahleděla, dokud se nezačal nervózně ošívat, a pak povytáhla obočí. „Nemohu mluvit za královnu, ale já proti tomu nic nenamítám. Nasuada má mé požehnání.“
Co jiného by taky mohla říct, když ví, co se tady dělo? pomyslel si zahořkle Eragon. Všechny nás zatlačili do kouta.
Aryina poznámka radu očividně potěšila. Nasuada jí poděkovala a zeptala se Jörmundura: „Je potřeba ještě něco projednat? Jsem dost unavená.“
Jörmundur zavrtěl hlavou. „Všechno zajistíme. Slibuji, že tě až do pohřbu nebude nikdo rušit.“
„Ještě jednou děkuji. Teď mě prosím omluvte, potřebuji čas, abych si promyslela, jak nejlépe uctít otcovu památku a sloužit Vardenům. Dali jste mi mnoho podnětů k přemýšlení.“ Nasuada roztáhla útlé prsty, které jí dosud ležely na tmavé látce v klíně.
Zdálo se, že Umért chce protestovat proti nečekanému propuštění rady, ale Falberd mávl rukou. „Samozřejmě, cokoli potřebuješ pro svůj klid. Kdybys potřebovala pomoc, jsme připraveni a rádi ti posloužíme.“ Pak naznačil ostatním, aby ho následovali, a prošel kolem Arye ke dveřím.
„Eragone, mohl bys prosím ještě zůstat?“
Eragon se vyplašeně sesul zpátky do židle a nevšímal si ostražitých pohledů ostatních členů rady. Falberd chvíli otálel u dveří, najednou jako by se zdráhal odejít, pak ale pomalu vyšel ven. Arya opustila místnost poslední. Než zavřela dveře, pohlédla na Eragona očima plnýma znepokojení a obav, které doposud skrývala.
Nasuada seděla zčásti odvrácená od Eragona a Safíry. „Tak se znovu setkáváme, Jezdče. Nepozdravil jsi mne. Urazila jsem tě nějak?“
„Ne, Nasuado. Zdráhal jsem se promluvit, abych nebyl hrubý nebo pošetilý. Současné okolnosti nesvědčí ukvapeným výrokům.“ Zmocnil se ho nevysvětlitelný strach, že by je mohli odposlouchávat. Zapátral tedy za zábranami své mysli, našel vhodné kouzlo a zašeptal: „Atra nosu waíse vardo fra eld hórnya… Tak, teď můžeme mluvit, aniž by nás zaslechl člověk, trpaslík či elf.“
Nasuada se uvolnila. „Děkuji, Eragone. Ani nevíš, jaký je to dar.“ Mluvila teď důrazněji a sebejistěji než předtím.
Za Eragonem se zavrtěla Zafira, pak opatrně prošla kolem stolu a stanula před Nasuadou. Sklonila obrovskou hlavu a jedním safírovým okem hleděla do Nasuadiných černých očí. Upřeně ji sledovala celou minutu, pak si tiše odfrkla a narovnala se. Řekni jí, požádala Eragona, že jsem zarmoucená její situací i její těžkou ztrátou. A že její síla se musí stát silou Vardenů, až převezme Ažihadovu úlohu. Budou potřebovat spolehlivé vedení.
Eragon zopakoval Safiřina slova a dodal: „Ažihad byl veliký muž — jeho jméno nikdy nezapomeneme… Je tu něco, co bys měla vědět. Než Ažihad zemřel, slíbil jsem mu, že nedovolím, aby mezi Vardeny zavládl chaos. Byla to jeho poslední slova. Arya je také slyšela.“
„Chtěl jsem si nechat jeho slova pro sebe kvůli možným důsledkům, ty však máš právo je znát. Nejsem si jistý, co tím Ažihad mínil, ani co přesně chtěl, ale jedním si jistý jsem: budu bránit Vardeny ze všech sil. Chtěl jsem, abys to věděla a také pochopila, že nijak netoužím stát v čele Vardenů.“
Nasuada se hořce zasmála. „Ale tím vůdcem nemám být já, že?“ Její zdrženlivost se rozplynula a vystřídala ji vyrovnanost a odhodlání. „Vím, proč jsi tu byl přede mnou a o co se rada snaží. Myslíš, že za ta léta, co jsem sloužila svému otci, jsme se nikdy na takovou možnost nepřipravovali? Rada udělala přesně to, co jsem od ní očekávala. A ted je všechno připraveno pro to, abych mohla převzít velení nad Vardeny.“
„Ty nedovolíš, aby tě ovládali,“ řekl Eragon užasle.
„Ne. Nadále si nech Ažihadovy pokyny pro sebe. Nebylo by moudré to veřejně rozebírat; lidé by si to mohli vyložit tak, že tě chtěl za svého nástupce, a to by podkopalo mou autoritu a narušilo řád mezi Vardeny. Řekl, co považoval za nutné, aby ochránil Vardeny. Udělala bych totéž. Můj otec…“ Krátce znejistěla. „Dokončím jeho práci, i kdyby mě to mělo stát život. To pochop zase ty, jako Jezdec. Všechny Ažihadovy plány, všechny jeho strategie a cíle jsou teď moje. Nezklamu ho tím, že bych byla slabá. Svrhneme Království, sesadíme Galbatorixe a ustavíme právoplatnou vládu.“
Když skončila, po tváři jí stékala slza. Eragon na ni hleděl a uvědomoval si, jak obtížná je její pozice, a pochopil pevnost jejího charakteru, která mu byla dosud skryta. „A co já, Nasuado? Co mám já udělat pro Vardeny?“
Pohlédla mu přímo do očí. „Můžeš dělat, co budeš chtít. Členové rady jsou hlupáci, jestli si myslí, že tě budou ovládat. Pro Vardeny a trpaslíky jsi hrdina, a dokonce i elfové vzdají hold tvému vítězství nad Durzou, až o něm uslyší. Pokud půjdeš proti Radě starších nebo proti mně, budeme muset ustoupit, protože lidé tě upřímně podpoří. V tuhle chvíli jsi pro Vardeny tou nejmocnější osobou. Ovšem pokud přijmeš mé vůdcovství, budu pokračovat směrem, který vytyčil Ažihad: ty půjdeš s Aryou k elfům, budeš se tam učit a pak se vrátíš zpět k Vardenům.“
Proč je k nám tak upřímná? podivil se Eragon. Pokud mluví pravdu, mohli jsme odmítnout požadavky rady?
Zafira si dala s odpovědí načas. Ať tak či onak, už je pozdě. Už jsi s jejich požadavky souhlasil. Myslím, že Nasuada je otevřená, nebo jí to dovoluje tvoje kouzlo, a také doufá, že budeme oddaní jí a ne Radě starších.
Najednou Eragona něco napadlo, ale než to prozradil, ještě se zeptal: Můžeme věřit tomu, co nám řekla? Je to velmi důležité.
Ano, řekla Zafira. Mluvila od srdce.
Pak se Eragon se Zafirou podělil o svůj návrh. Ta souhlasila, a tak vytasil Zar'roc a vykročil k Nasuadě. Jak se k ní blížil, zahlédl záblesk strachu; pohledem přelétla ke dveřím a ruka jí vklouzla do záhybu šatů a něco uchopila. Eragon před ní zastavil a poklekl se Zar’rocem. položeným na rukou.
„Nasuado, Zafira a já tu jsme teprve krátkou dobu. Ale za tu chvíli jsme se naučili vážit si Ažihada a nyní i tebe. Bojovala jsi pod Farthen Dûrem, zatímco ostatní utekli, včetně obou žen z rady, a jednala jsi s námi upřímně namísto přetvářky. Proto ti nabízím svůj meč… a svou oddanost Jezdce.“
Eragon pronesl toto prohlášení s pocitem nezvratnosti a uvědomoval si, že před bitvou by něco podobného nikdy neřekl. Ale viděl mnoho mužů padnout a zemřít a to změnilo jeho pohled na věc. Už nevzdoroval Království jen z osobních pohnutek, ale nyní i kvůli Vardenům a všem lidem, kteří jsou stále uvězněni pod Galbatorixovou vládou. Byť by to mělo trvat jakkoli dlouho, zasvětil tomuto poslání život. Prozatím to nejlepší, co mohl udělat, bylo sloužit Vardenům.
Přesto se Zafirou velice riskovali, když se Nasuadě takto zavázali. Rada nemohla mít žádné námitky, protože Eragon jí slíbil jen to, že bude přísahat poslušnost, ale neřekl komu. Ani tak ovšem se Zafirou neměli záruku, že Nasuada bude dobrým vůdcem. Je lepší zavázat se upřímnému bláznovi než falešnému mudrci, usoudil nakonec Eragon.
Nasuadě přelétl po tváři překvapený výraz. Pak uchopila rukojeť Zar’rocu, zvedla ho a s pohledem upřeným na rudou čepel položila špičku meče na Eragonovu hlavu. „Přijímám tvůj slib věrnosti jako poctu, Jezdce, tak jako ty přijímáš všechny povinnosti spojené s tímto postavením. Povstaň jako můj poddaný a vezmi si svůj meč.“
Eragon učinil, k čemu byl vyzván, a svěřil jí: „Teď ti mohu jako svému vůdci otevřeně říci, že mě rada přinutila přísahat poslušnost Vardenům, až budeš jmenována. Tohle byl jediný způsob, jak jsme je mohli se Zafirou obejít.“
Nasuada se zasmála s nelíčeným potěšením. „Ach, vidím, že ses už naučil hrát naši hru. Výborně! Mohl bys mi, jako můj nejnovější a jediný poddaný, dát slib ještě jednou — na veřejnosti, až bude rada očekávat tvou přísahu?“
„Samozřejmě.“
„Dobře, tím jsme vyřešili radu. Do té doby mě nech o samotě. Musím si toho hodně promyslet a připravit se na pohřeb… Pamatuj, Eragone, že pouto, které nás právě spojilo, je oboustranně závazné; tak jako ty máš sloužit mně, i já jsem zodpovědná za tvé činy. Nezostuď mě.“
„Ani ty mě.“
Nasuada se odmlčela, pak mu pohlédla do očí a dodala vlídnějším tónem: „Upřímnou soustrast, Eragone. Vím, že i ostatní mají důvod k zármutku; zatímco já jsem přišla o otce, ty jsi ztratil přítele. Měla jsem Murtagha velmi ráda a rmoutí mě, že je mrtvý… Na shledanou, Eragone.“
S pocitem hořkosti přikývl a vyšel se Zafirou z místnosti. V dlouhé šedé chodbě nebyla ani noha. Eragon založil ruce v bok, zaklonil hlavu a vydechl. Den sotva začal a on už byl vyčerpaný ze všech emocí, které jím proudily.
Zafira do něj drcla čenichem a řekla: Tudy. Bez dalšího vysvětlování se dala chodbou doprava. Hladké drápy jí cvakaly po tvrdé podlaze.
Eragon se zamračil, ale následoval ji. Kam jdeme? Žádná odpověď. Safiro, prosím. Jenom švihla ocasem. Smířil se tedy s tím, že si bude muset počkat, a promluvil: Věci se pro nás rozhodně změnily. Nikdy nevím, co mě zítra čeká — až na smutek a krveprolití.
Všechno není tak zlé, namítla. Vyhráli jsme velkou bitvu. Měli bychom oslavovat, ne truchlit.
To nepomáhá, protože se musíme vypořádat s dalšími hloupostmi.
Zlostně si odfrkla. Z nozder jí vyšlehl tenký proužek ohně, který olízl Eragonovi rameno. S výkřikem uskočil a spolkl pár nadávek. Aj, řekla Zafira a potřásla hlavou, aby rozehnala kouř.
Aj!? Skoro jsi mi opekla bůček!
Nečekala jsem to. Stále zapomínám, že když nejsem opatrná, vyjde ze mě oheň. Představ si, že pokaždé, když zvedneš ruku, udeří do země blesk. Pak bys snadno udělal neopatrný pohyb a neúmyslně něco zničil.
Máš pravdu… Promiň, nechtěl jsem být hrubý.
Její rohovité víčko zaklapalo, když na něj mrkla. Nic se neděje. Pokoušela jsem se jen říct, že dokonce ani Nasuada tě nemůže k ničemu přinutit…
Ale dal jsem slovo Jezdce!
Možná ano, ale pokud ho budu muset porušit já, abych tě ochránila nebo abych udělala správnou věc, nezaváhám. To je břímě, které snadno unesu. Protože jsem s tebou spojená, moje čest je neodmyslitelnou součástí tvého slibu, ale jako jednotlivec jím nejsem vázaná. Pokud budu muset, unesu tě. Jakákoli neposlušnost pak bude moje chyba, ne tvoje.
K tomu by nikdy nemělo dojít. Pokud se někdy budeme muset uchýlit ke lsti, abychom mohli udělat, co je správné, pak to bude znamenat, že Nasuada a Vardenové už zdaleka nejsou jednotní.
Zafira zastavila. Stáli před vyřezávaným klenutým vchodem do tronjheimské knihovny. Rozlehlá, tichá místnost se zdála být pustá, ačkoli za sloupy a řadami regálů postavených zády k sobě se mohlo nacházet mnoho lidí. Z luceren proudilo tlumené světlo na zdi pokryté svitky a na čtecí výklenky po celé jejich délce.
Zafira prokličkovala mezi policemi a odvedla ho k jednomu výklenku, kde seděla Arya. Eragon se zastavil a zkoumal ji pohledem. Vypadala rozčileněji než kdykoli předtím, i když se napětí projevovalo jen v jejích pohybech. Na rozdíl od setkání v místnosti Rady starších si teď připásala svůj meč s elegantní pochvou. Jednu ruku měla položenou na rukojeti.
Eragon se posadil na protější stranu mramorového stolku. Zafira se usadila mezi nimi, aby na oba dva dobře viděla.
„Co jsi to udělal?“ zeptala se Arya s nečekaným nepřátelstvím v hlase.
„Cože?“
Pozvedla bradu. „Co jsi slíbil Vardenům? Co jsi udělal?“
Poslední slova zasáhla Eragona i v jeho mysli. Uvědomil si, jak blízko má elfka k tomu, aby se přestala ovládat. Trochu se vylekal. „Udělali jsme jen to, co jsme museli. Neznám zvyky elfů, takže jestli tě naše činy rozčílily, omlouvám se. Není důvod se zlobit.“
„Blázne! Nic o mně nevíš. Strávila jsem tu sedmdesát let, abych jednala jménem své královny — z toho patnáct let jsem převážela Safiřino vejce mezi Vardeny a elfy. Po celou tu dobu jsem se snažila zajistit, aby měli Vardenové moudré, silné vůdce, kteří se dokáží vzepřít Galbatorixovi a ctít naše přání. Brom mi pomohl, když vytvořil úmluvu týkající se nového Jezdce — tebe. Ažihad byl odhodlaný udělat vše proto, abys zůstal nezávislý a aby se nenarušila mocenská rovnováha. A teď vidím, že podporuješ Radu starších v tom, aby ovládla Nasuadu! Zničil jsi moji celoživotní práci. Co jsi to udělal?“
Eragon zděšeně odhodil všechny zábrany. Krátce a výstižně vysvětlil, proč přistoupil na požadavky rady a jak se je spolu se Zafirou pokusili obejít.
Když skončil, Arya pouze pronesla: „Tak je to.“
„Ano.“ Sedmdesát let. I když věděl, že elfové žijí mimořádně dlouho, nikdy by ho nenapadlo, že je Arya stará, a to dokonce ještě starší, protože vypadala na něco málo přes dvacet. Jedinou známkou stáří na hladké tváři byly smaragdové oči — hluboké, zkušené a skoro vždy vážné.
Arya se opřela a prohlížela si ho. „Tvá pozice není taková, jakou bych si přála, ale je lepší, než jsem doufala. Byla jsem nezdvořilá. Zafira… a ty… chápete víc, než jsem si myslela. Váš ústupek elfové přijmou, ale nesmíte nikdy zapomínat na svůj závazek vůči nám. Kvůli Zafire. Bez naší práce by nebyli žádní Jezdci.“
„Ten závazek mám vypálený v krvi a v dlani,“ řekl Eragon. V tichu, které následovalo, hledal nějaké další téma, aby tak prodloužil jejich rozhovor a možná se o ní dozvěděl ještě víc. „Jsi tak dlouho pryč; stýská se ti po Ellesméře? Nebo jsi žila i někde jinde?“
„Ellesméra byla a vždy bude můj domov,“ řekla s pohledem upřeným kamsi za něj. „Od té doby, co jsem odešla k Vardenům, jsem nebydlela v domě své rodiny. Zdi a okna byly tehdy ověšené prvními jarními květinami. Když jsem se tam později vracela, bylo to jen nakrátko, podle našich měřítek jsou to jen mlhavé záblesky vzpomínek.“
Znovu si všiml, že voní po rozdrceném borovicovém jehličí. Byla to slabá, kořeněná vůně, která mu otevírala smysly a osvěžila mysl. „Musí to být těžké, žít mezi všemi těmi trpaslíky a lidmi a nemít nablízku nikoho své rasy.“
Vztyčila hlavu. „Mluvíš o lidech, jako bys nebyl jedním z nich.“
„Možná…“ zaváhal, „možná jsem něco jiného — směsice dvou ras. Zafira žije uvnitř mě, stejně jako já žiji v ní. Sdílíme pocity, dojmy, myšlenky dokonce do té míry, že jsme víc jedna mysl než dvě.“ Zafira souhlasně sklonila hlavu, až málem čenichem narazila do stolu.
„Tak by to mělo být,“ řekla Arya. „Spojuje vás smlouva starší a mocnější, než si vůbec dokážete představit. Nepochopíš doopravdy, co znamená být Jezdec, dokud nedokončíš svůj výcvik. Ale to musí počkat do pohřbu. Zatím — ať hvězdy nad tebou bdí.“
S tím vstala a vklouzla do stinných zákoutí knihovny. Eragon zamrkal. Je to mnou, nebo jsou dneska všichni nervózní? Jako Arya — jednu chvíli se zlobí a za okamžik mi žehná!
Nikdo se nebude cítit dobře, dokud se věci nevrátí do normálu.
Pak mi tedy řekni, jak takový normál vypadá.