Vyhlazovač
Následujícího rána šel Eragon hledat Aryu, aby se jí omluvil. Hledal víc než hodinu, ale bez úspěchu. Vypadalo to, jako by zmizela v některém z řady skrytých zákoutí v Ellesméře. Jednou ji letmo zahlédl, když zastavil u vchodu do domu Tialdarí, a zavolal na ni, ale než ji stačil dohonit, vytratila se mu. Vyhýbá se mi, uvědomil si nakonec.
Jak dny plynuly, Eragon se ponořil do Oromisova výcviku se zanícením, které starší Jezdec chválil, a oddal se plně studiu, aby zapudil myšlenky na Aryu.
Ve dne v noci se usilovně snažil zvládnout své lekce. Učil se zpaměti slova pro tvorbu, spojování a přivolávání; učil se pravá jména rostlin a zvířat; studoval úskalí proměn, jak si přizvat na pomoc vítr a moře a mnoho dalších dovedností potřebných k tomu, aby pochopil síly světa. V kouzlech, která pracovala s velkou energií — jako světlo, teplo a magnetismus — vynikal, neboť měl nadání takřka přesně posoudit kolik síly ten úkol vyžaduje a jestli nepřesahuje množství jeho vlastní energie.
Příležitostně se přišel podívat Orik, beze slova stál na okraji mýtiny zatímco Oromis vyučoval Eragona nebo zatímco se Eragon sám zaobíral nějakým obtížným kouzlem.
Oromis mu dával spoustu složitých úkolů. Eragon připravoval pokrmy pomocí kouzla, aby se naučil přesněji ovládat gramarye; jeho první pokusy vypadaly íako spálená břečka. Elf mu ukázal, jak zjišťovat a neutralizovat nejrůznější jedy, a od té doby musel Eragon pokaždé kontrolovat své jídlo, zda v něm není nějaký jed, který mu tam Oromis tajně přidal. Nejednou hladověl, když nemohl jed najít nebo ho nebyl schopen odstranit. A dvakrát mu bylo dokonce tak špatně že ho musel Oromis léčit. Oromis jej také nutil používat několik kouzel najednou, což vyžadovalo nesmírné soustředění, aby kouzla zůstala zaměřena na zamýšlené cíle a nepřesouvala se mezi věcmi, které měla zasáhnout.
Oromis věnoval dlouhé hodiny tomu, aby Eragona naučil naplnit věc energií tak, aby se buď uvolnila později, anebo aby dodala předmětu jisté vlastnosti. Řekl: „Takhle Rhunon očarovávala meče Jezdců, aby se nikdy nezlomily nebo neztupily; tak zpíváme rostlinám, aby vyrostly do tvaru, který si přejeme; tak se dá do krabičky nalíčit past, která se spustí, jakmile se otevře; tak my a trpaslíci vyrábíme erisdar, naše lucerny; a tak můžeš také léčit někoho, kdo je zraněný — abych vyjmenoval aspoň pár možností využití této techniky. Jsou to jedna z nejsilnějších kouzel, protože mohou dřímat tisíc nebo i více let a dají se jen těžko odhalit či odvrátit. Prostupují většinu Alagaësie, utvářejí krajinu a osud těch, kdo tu žijí.“
Eragon se zeptal: „Tato technika se asi dá využít i k tomu, abys pozměnil své vlastní tělo? Nebo je to příliš nebezpečné?“
Oromisovy rty se zkroutily do mírného úsměvu. „Bohužel, narazil jsi na největší elfskou slabinu: naši marnivost. Milujeme krásu ve všech podobách a snažíme se ztělesnit tento ideál v našem vzhledu. Proto jsme známí jako Půvabný lid. Každý elf vypadá přesně tak, jak si přeje vypadat. Když se elfové naučí kouzla pro růst a tvarování, často se rozhodnou upravit svůj vzhled, aby lépe odrážel jejich osobnost. Několika elfům nestačily pouhé estetické změny a změnili si i stavbu těla, aby se přizpůsobili různým prostředím, jak uvidíš během Oslav Pokrevní přísahy. Častokrát vypadají spíš jako zvíře nežli elf.“
„Přenášení takové síly do živé bytosti se však liší od přenášení síly do neživých předmětů. Jen málo materiálů se hodí pro skladování energie; většina jich buď dovolí energii vyprchávat, nebo se naopak tak nabije silou, že když se té věci dotkneš, projede tebou blesk —lepší materiály, které se k tomuto účelu hodí, jsou drahokamy — acháty a další méně vzácné kameny nejsou tak účinné jako diamant, ale postačí kterýkoli drahokam. Proto mají meče vždy drahokam zasazený v rukojeti. A proto také tvůj náhrdelník od trpaslíků, který je celý z kovu, musí vysávat tvou sílu, aby udržel své kouzlo, jelikož sám o sobě žádnou energii neudrží.“
Když nepracoval Eragon s Oromisem, doplňoval si vzdělání čtením mnoha svitků, které mu elf půjčoval, a brzy si bez této záliby nedokázal svůj život ani představit. Eragonova výchova — omezená na Gerův skrovný vliv — mu poskytla jen znalosti potřebné k obhospodařování farmy. Informace, které objevoval ve svitcích, se do něj vsakovaly jako déšť na vyprahlé poušti a hasily dříve nepoznanou žízeň. Hltal texty o zeměpisu, biologii, anatomii, filozofii a matematice, stejně jako paměti, životopisy a dějiny. Důležitější než pouhá fakta bylo zasvěcení do netradičních způsobů myšlení. Zpochybnily jeho názory a nutily ho přehodnocovat své domněnky o všem, od práv jednotlivce ve společnosti po to, co způsobuje, že se slunce pohybuje po obloze.
Všiml si, že řada svitků se týká urgalů a jejich kultury. Eragon si je přečetl, ale nezmiňoval se o nich a ani Oromis nezačal na toto téma hovořit.
Při studiu se Eragon dozvěděl mnoho o elfech, což bylo téma, jemuž se horlivě věnoval v naději, že mu to pomůže lépe porozumět Arye. S překvapením zjistil, že elfové nevyznávají sňatek, ale spíš si hledají druhy na určitou dobu, ať už je to den, nebo sto let. Děti byly vzácné a mít dítě elfové považovali za vrcholný příslib lásky. Také zjistil, že od doby, kdy se jejich rasy poprvé setkaly, existovala jen hrstka svazků mezi elfy a lidmi: zpravidla si lidští Jezdci našli vhodné družky mezi elfkami. Přesto to podle nepříliš srozumitelných záznamů vypadalo, že většina takových vztahů končila tragicky, buď spolu milenci nebyli schopní vyjít, nebo lidé zestárli a zemřeli, zatímco elfové stárnutí nepodléhali.
Kromě naučné literatury jej Oromis zásoboval opisy největších elfských písní, básní a eposů. Ty zapůsobily na Eragonovu obrazotvornost, neboť se doposud setkal jedině s příběhy, které Brom recitoval v Carvahallu. Vychutnával si epické básně jako dobře uvařené i'rli, těšil se z Gědova činu nebo Balady o Umhodanovi a dlouho nad nimi prodléval, aby měl co největší potěšení z těchto příběhů.
Safiřin vlastní výcvik také pokračoval rychlým tempem. Prostřednictvím jejich duchovního spojení Eragon sledoval, jak ji Glaed podrobuje výcvikovému režimu, který byl ve všech ohledech stejně náročný jako ten jeho. Cvičila zvedání balvanů, zatímco se vznášela nad zemí, stejně jako rychlý let, let střemhlav a další akrobacii. Aby zvýšil její odolnost, nechával ji Glaedr celé hodiny chrlit oheň na přírodní kamenný sloup, který se měla snažit roztavit. Nejdřív Zafira dokázala udržet plameny jen pár minut, ale zanedlouho mocná pochodeň sálala z jejího chřtánu nepřetržitě více než půl hodiny a rozžhavila sloup doběla. Eragon se také poučil o dračích tradicích, jež Glaed Zafire předával, podrobnostech o dračím životě a dějinách, které doplnily její instinktivní znalosti. Mnohé z toho bylo pro Eragona nepochopitelné a měl podezření, že Zafira před ním ještě leccos skrývá, různá tajemství, která draci sdíleli jen mezi sebou. Jedna z věcí, které porozuměl a které si Zafira cenila, bylo jméno jejího otce, Iormúngr, a její matky, Vervady, což ve staré řeči znamenalo Bouřnice. Zatímco Iormúngr byl vázaný na Jezdce, Vervada byla divoká dračice, která snesla mnoho vajec, ale pouze jediné svěřila Jezdcům: Safiru. Oba draci zahynuli během Pádu.
Někdy Eragon se Zafirou létávali s Oromisem a Glaedrem, nacvičovali vzdušný boj nebo navštěvovali rozpadající se zříceniny skryté v Du Weldenvarden. Jindy převrátili zavedený pořádek a Eragon doprovodil Glaedra, zatímco Zafira zůstala na skále Tďnaeír s Oromisem. Každé ráno Eragon bojoval s Vanirem, což mu bez výjimky přivodilo jeden nebo víc záchvatů. Bylo to o to těžší, že elf se k němu i nadále choval s povýšenou blahosklonností. Bylo na něm znát rysy pohrdání, které — navenek — nikdy nepřekročilo hranice slušnosti a žádným popichováním se nikdy nenechal vyvést z míry. Eragon by Vanira za jeho chladné, strojené způsoby nenáviděl. Zdálo se, jako by ho elf chtěl urazit každým svým pohybem. A Vanirovi společníci, jak alespoň odhadoval, náleželi k mladší generaci elfů — s ním drželi skrytý odpor k Eragonovi, ačkoli nikdy nedávali najevo nic jiného než úctu k Zafire.
Jejich soupeření dosáhlo vrcholu, když ho Vanir porazil šestkrát za sebou a poté sklonil meč a řekl: „A zase mrtev, Stínovrahu. Pořád dokola. Přeješ si ještě pokračovat?“ Jeho tón naznačoval, že je to podle něj marné.
,Ano,“ odsekl Eragon. Už měl za sebou jeden záchvat a neměl náladu se hádat.
Přesto když se Vanir zeptal: „Ukoj moji zvědavost a řekni mi: Jak jsi mohl zabít Durzu, když jsi tak pomalý? Nemůžu pochopit, jak jsi to dokázal.“
Eragon cítil nutkání odpovědět: „Zaskočil jsem ho.“
„Odpusť; mělo mi dojít, že v tom byl nějaký podvod.“
Eragon se usilovně snažil neskřípat zuby, když utrousil: „Kdybych byl elf nebo ty člověk, nikdy by ses mi v šermu nevyrovnal.“
„Možná,“ řekl Vanir. Zaujal bojovou pozici a během tří vteřin a dvou úderů Eragona odzbrojil. „Ale nemyslím si to. Radím ti, aby ses nevychloubal před lepším šermířem, jinak by se mohl rozhodnout, že vytrestá tvou smělost.“
To už Eragon nevydržel a sáhl hluboko do svého nitra, napojil se na proud kouzla a vypustil zadržovanou energii spolu s jedním z dvanácti slůvek pro svázání, která se naučil, a vykřikl: „Malthinae!“, čímž Vanirovi spoutal nohy a ruce a udržel jeho čelisti sevřené, aby nemohl vyslovit protikouzlo. Elf vzteky vykulil oči.
Eragon řekl: „A ty by ses neměl vychloubat před někým, kdo je lepší v kouzlení než ty.“
Vanirovo obočí se spojilo, bez varování nebo zašeptání uhodila neviditelná síla Eragona do hrudi a odhodila ho třicet stop přes trávník. kde přistál na boku a vyrazil si dech. Ten zásah vyrušil Eragonovu kontrolu nad kouzlem osvobodil Vanira.
Jak to udělal?
Vanir se k němu přiblížil se slovy: „Ukazuje se tvoje nevědomost, člověče, nevíš o čem mluvíš. Když pomyslím, že jsi byl vybrán, abys byl nástupcem Vraela, že jsi dostal jeho příbytek, že se ti dostalo sloužit Truchlícímu mudrci…“ Zavrtěl hlavou. „Jsem znechucený že jsou takové dary propůjčeny někomu tak nehodnému. Dokonce ani nechápeš, co je kouzlo nebo jak funguje.“
Eragonův vztek se vrátil jako rudý příval. „Co jsem ti udělal?“ obořil se na něj. „Proč mnou tak opovrhuješ? Byl bys raději, kdyby neexistoval žádný Jezdec, který by se postavil Galbatorixovi?“
„Moje názory nejsou důležité.“
„S tím souhlasím, ale přesto je chci slyšet.“
„Naslouchání, jak napsal Nuala ve Shromáždění, je cestou k moudrosti, pouze je—li výsledkem vědomého rozhodnutí a ne mezerou ve vnímání.“
„Mluv zpříma, Vanire, a dej mi otevřenou odpověď!“
Vanir se chladně usmál. „Jak přikazuješ, ó Jezdče.“ Elf se k němu naklonil tak blízko, aby jen Eragon slyšel jeho sladký hlas, a řekl: „Celých osmdesát let po pádu Jezdců jsme neměli naději na vítězství. Přežili jsme jen díky tomu, že jsme se skrývali pomocí lstí a kouzel. To je ovšem jen dočasné opatření, protože Galbatorix nakonec bude dostatečně silný, aby na nás zaútočil a smetl naše obrany. Pak, dlouho potom, co jsme se smířili se svým osudem, Brom a Jeod zachránili Safiřino vejce a znovu se zrodila šance porazit toho ohavného tyrana. Představ si naši radost a oslavy. Věděli jsme, že máme—li odolat Galbatorixovi, nový Jezdec musí být silnější než kterýkoli z jeho předchůdců, dokonce mocnější než sám Vrael. A jak byla naše trpělivost odměněna? Dalším člověkem, jako je Galbatorix. A co hůř… mrzákem. Všechny jsi nás v okamžiku, kdy ses dotkl Safiřina vejce, odsoudil k záhubě, Eragone. Nečekej, že budeme mít radost z tvé přítomnosti.“ Vanir se dotkl rtu ukazováčkem a prostředníčkem, pak Eragona obešel a odkráčel ze cvičiště. Eragon zůstal stát jako přikovaný.
Má pravdu, pomyslel si. Nehodím se pro tenhle úkol. Kterýkoli Z těchto elfů, dokonce i Vanir, by byl lepší Jezdec než já.
Zafira zuřila a rozšířila spojení mezi nimi. Máš tak špatné mínění o mém úsudku, Eragone? Zapomínáš, že když jsem byla ve vejci, Arya mi ukázala jednoho každého z těchto elfů — stejně jako mnoho vardens a já je všechny odmítla. Nevybrala bych si za Jezdce někoho, kdo by nedokázal pornoci tvojí rase, mojí a elfům, protože naše osudy jsou propletené. Ty jsi byl ta správná osoba, na správném místě, ve správný čas. Tak na to nikdy nezapomínej.
I kdyby to byla pravda, řekl, platila předtím, než mě Durza zranil. Ted v naší budoucnosti nevidím nic než tmu a zlo. Nevzdám se, ale ztrácím naději, že bychom mohli zvítězit. Možná náš úkol není svrhnout Galbatorixe, ale připravit cestu pro dalšího Jezdce, kterého si vyberou zbývající vejce.
Na skále Tel’naeír Eragon našel Oromise u stolu v chatrči, jak černým inkoustem maluje krajinu na spodním okraji svitku, který právě popsal.
Eragon se uklonil a poklekl: „Mistře.“
Uplynulo čtvrt hodiny, než Oromis dokreslil trsy jehlic na pokrouceném jehličnatém stromě, odložil inkoust stranou, vyčistil si sobolí štětec vodou z hliněné misky a pak se obrátil k Eragonovi: „Proč jsi přišel tak brzy?“
„Omlouvám se, že tě ruším, ale Vanir v půlce souboje odešel z bojiště a já nevím, co mám dělat.“
„Proč Vanir odešel, Eragone—vodhr?“
Oromis seděl s rukama v klíně, zatímco mu Eragon líčil střet s elfem. Nakonec řekl: „Neměl jsem se přestat ovládat, ale stalo se a vypadal jsem o to hloupěji. Zklamal jsem tě, Mistře.“
„To ano,“ souhlasil Oromis. „Vanir tě možná vyprovokoval, ale to nebyl důvod oplácet mu stejným. Musíš lépe ovládat své emoce, Eragone. Mohlo by tě to stát život, pokud v bitvě dovolíš, aby vznětlivost ovlivnila tvůj úsudek. Navíc takové dětinské projevy nejsou k ničemu, jen dají za pravdu těm elfům, kteří jsou proti tobě. Naše mtriky jsou jemné a výbuchy vzteku v nich nemají místo.“
„Je mi to líto, Mistře. Už se to nestane.“
Zdálo se, že Oromis hodlá sedět a čekat do doby, kdy obvykle provádějí Rimgar, a Eragon se chopil příležitosti, aby se ho zeptal: „Jak mohl Vanir použít kouzlo, aniž by promluvil?“
„To udělal? Možná se mu nějaký další elf rozhodl pomoci.“
Eragon zavrtěl hlavou. „Během prvního dne v Ellesméře jsem také viděl Islanzadí, jak přivolala spršku květin pouhým zatleskáním A Vanir řekl, že nechápu, jak kouzlo funguje. Co tím myslel?“
„Už zase,“ řekl Oromis odevzdaně, „se sápeš po vědomostech, na které nejsi připraven. Avšak vzhledem k situaci ti je nemohu odepřít. Měj však na paměti toto: to, oč žádáš, jsme neučili Jezdce a ani naše kouzelníky, dokud nezvládli všechny ostatní stránky magie, protože tohle je tajemství skutečné podstaty kouzla a starověkého jazyka. Ti, kdo ho znají, mohou získat velkou moc, ano, ale za cenu hrozného nebezpečí.“ Na okamžik se odmlčel. „Jak je starověký jazyk spjat s kouzlem, Eragone—vodhr?“
„Slova starověkého jazyka mohou uvolnit energii nahromaděnou ve tvém těle a tak spustí kouzlo.“
„Aha. Ty tedy myslíš, že určité zvuky, určité chvění ve vzduchu nějak narazí do té energie? Zvuky, které by mohly být vydány náhodou kteroukoli bytostí nebo věcí?“
„Ano, Mistře.“
„Nezdá se ti to nesmyslné?“
Eragon byl z toho zmatený: „Nezáleží na tom, zda se mi to zdá nesmyslné, Mistře. Prostě to tak je. Měl bych považovat za nesmysl, že měsíc ubývá a roste nebo že se mění roční období nebo že ptáci odlétají v zimě na jih?“
„Samozřejmě, že ne. Ale jak by mohl pouhý zvuk dokázat tolik? Mohou jisté zvuky určité výšky a hlasitosti skutečně spustit reakce, které dovolují ovládat energii?“
„Ale ony to dělají.“
„Zvuk kouzlo nijak neovládá. Říci nějaké slovo nebo větu ve starověkém jazyce není to nejdůležitější, jde o to myslet si je v tomto jazyce.“ Oromis potřásl zápěstím a nad dlaní se mu objevil zlatý plamen, který vzápětí zmizel. „Pokud to ale není nezbytné, stále vyslovujeme kouzla nahlas, abychom zabránili tomu, že je naruší zbloudilé myšlenky. To hrozí i u těch nejzkušenějších kouzelníků.“
Dosah tohoto zjištění Eragona ohromil. Vzpomněl si, jak se málem utopil pod vodopádem u jezera Kóstha—mérna, kdy nemohl vyslovit kouzlo kvůli vodě, která ho obklopovala. Kdybych tohle tenkrát věděl, mohl se zachránit sám, pomyslel si. „Mistře,“ řekl, „pokud zvuk neovlivňuje kouzlo, proč ho tedy ovlivní myšlenky?“
Tentokrát se Oromis usmál. „Jistě, proč? Musím zdůraznit, že my sami nejsme zdrojem kouzla. Magie může existovat sama o sobě, nezávisle na jakémkoli zaklínadle, jako třeba světýlka v bažinách u Aroughs, studna snění v Maniho jeskyních v Beorských horách a plující křišťál na Eoamu. Volná kouzla jako tato jsou zrádná, nevypočitatelná a často silnější než ta, která můžeme vyslovit.“
„Kdysi dávno, už je to věčnost, byla všechna kouzla taková. Používat je vyžadovalo jen schopnost vycítit kouzlo svojí myslí — což každý kouzelník musí ovládat — a touhu a sílu ho použít. Bez podpory starověkého jazyka kouzelníci nedokázali své nadání ovládat a v důsledku toho vypustili do země spoustu zla a zabili tisíce lidí. Časem zjistili, že když vyjádří svůj záměr slovy, jazyk jim pomůže usměrňovat myšlenky a vyhnout se tím draze zaplaceným chybám. Ale nebyl to vůbec jednoduchý způsob. Nakonec se přihodila tak strašná nehoda, že skoro zničila všechny živé bytosti na světě. Víme o té události z útržků rukopisů, které se dochovaly, ale kdo nebo co provedlo to osudové zaklínadlo, nám není známo. Rukopisy říkají, že potom rasa zvaná Šedý lid — ne elfové, protože tehdy jsme ještě byli mladá rasa — shromáždila své zdroje a uskutečnila kouzlo, možná největší, jaké bylo nebo kdy bude provedeno. Společně změnil Šedý lid samotnou podstatu kouzla. Změnili ho tak, aby jejich jazyk, starověký jazyk, mohl ovládat to, co kouzlo udělá… Opravdu dokázali omezit kouzlo tak, že když řekneš zapal dveře a náhodou pohlédneš na mě a pomyslíš na mě, kouzlo přesto zapálí dveře a ne mě. A dali starověkému jazyku jeho dva jedinečné rysy; schopnost zabránit těm, kdo jím mluví, lhát, a schopnost označit skutečnou podstatu věcí. Jak to udělali, zůstává záhadou.“
„Rukopisy se rozcházejí v tom, co se s Šedým lidem stalo, když dokončili svou práci, ale kouzlo z nich patrně vysálo všechny síly a zbyli z nich jen jejich stíny. Vytratili se, možná se rozhodli žít ve svých městech, dokud se jejich kameny nerozpadly v prach, nebo si našli druhy mezi mladšími rasami a přešli do temnoty.“
„Pak ale,“ řekl Eragon, „je stále možné použít kouzlo bez starověkého jazyka.“
„Jak myslíš, že Zafira chrlí oheň? A, jak jsi mi sám líčil, nepoužila žádná slova, když proměnila Bromovu hrobku v diamant, ani když žehnala tomu dítěti ve Farthen Důru. Duše draků jsou jiné než ty naše; nepotřebují chránit před kouzlem. Nedokážou ho použít vědomě kromě chrlení ohně, ale když ten dar dostanou, jejich síla je nepřekonatelná… Vypadáš znepokojeně, Eragone. Proč?“
Eragon hleděl na své ruce. „Co to pro mě znamená, Mistře?“
„Znamená to, že se budeš dál učit starověký jazyk, neboť s ním můžeš vykonat mnohé, co by jinak bylo příliš složité nebo nebezpečné. Znamená to, že pokud tě zajmou a dají ti roubík, můžeš přesto použít kouzlo, kterým se osvobodíš, jak to udělal Vanir. Znamená to, že pokud tě zajmou a omámí drogami a nebudeš si moci vybavit starověký jazyk, ano, i tehdy můžeš použít zaklínadlo, ačkoli jen za těch nejzávažnějších okolností. A znamená to, že pokud budeš chtít použít kouzlo na něco, co nemá ve starověkém jazyce jméno, můžeš to udělat.“ Odmlčel se. „Ale dávej si pozor na pokušení zneužívat tyto možnosti. Dokonce i ti nejmoudřejší z nás se zdráhají zahrávat si s nimi ze strachu ze smrti nebo ještě něčeho horšího.“
Příští a každé další ráno, dokud byl Eragon v Ellesméře, bojoval s Vanirem, ale už nikdy neztratil znovu trpělivost, ať elf udělal nebo řekl cokoli.
A Eragonovi se už ani nechtělo plýtvat energií na jejich nepřátelství. Záda ho bolela čím dál častěji, takže se dostával na pokraj svých sil. Vyčerpávající záchvaty zvýšily jeho zranitelnost; činnosti, které mu dřív nedělaly potíže, jej teď často zanechaly zkrouceného v křečích na zemi. Dokonce i Rimgar mu je začal přivozovat, jak postupoval k náročnějším pozicím. Nebylo výjimečné, že přetrpěl tři nebo čtyři záchvaty za den.
Začal mít strhané rysy. Šoural se, pomalu a opatrně, jak se snažil šetřit síly. Začalo pro něj být obtížné jasně myslet nebo udržet pozornost při Oromisových lekcích a v jeho paměti se objevovaly mezery, které si nedokázal vysvětlit. Ve volném čase se vracel k Orikovu prstenovému hlavolamu, protože se raději soustředil na nepochopitelně rdené kroužky než na své postižení. Když s ním byla Zafira, trvala na tom, že ho ponese na hřbetě, a dělala, co mohla, aby se cítil pohodlně a šetřil si své sily.
Když se Eragon jednoho rána přitiskl k ostnu na jejím krku, řekl: Mám nové jméno pro bolest.
Jaké!
Vyhlazovač. Protože když tě něco bolí, nic jiného neexistuje. Ani myšlenka. Žádný pocit. Jenom touha utéct té bolesti. Když je dost silný, Vyhlazovač ti sebere všechno, co z nás dělá to, čím jsme, dokud z nás nezbudou stvoření horší než zvířata, stvoření s jedinou touhou a cílem: uniknout.
Pak je to výstižné jméno.
Rozkládám se, Safiro, jako starý kůň, který zoral příliš mnoho polí. Drž mě svojí myslí, nebo spadnu a zapomenu, kdo jsem.
Nikdy tě nepustím.
Zanedlouho potom Eragon utrpěl tři záchvaty během boje s Vanirem a pak dva další během Rimgaru. Když se uvolnil z křečovitého klubka, do kterého se v bolestech stočil, Oromis řekl: „Znovu, Eragone. Musíš si zdokonalit rovnováhu.“
Eragon zakroutil hlavou a polohlasně zabručel: „Ne.“ Zkřížil paže, skryl třes.
„Cože?“
„Ne.“
„Vstaň, Eragone, a zkus to znovu.“
„Ne! Udělej si ten postoj sám; já ho dělat nebudu.“
Oromis si klekl vedle něj a položil mu chladnou ruku na tvář. Držel ji tam a hleděl na něho s takovou laskavostí, že Eragon pochopil hloubku elfova soucitu s ním, a že kdyby to bylo možné, rád by převzal Eragonovu bolest na sebe, aby zmímil jeho utrpení. „Nevzdávej se naděje,“ pravil Oromis. „To nikdy.“ Jako by z něj do Eragona proudila určitá síla. „My jsme Jezdci. Stojíme mezi světlem a tmou a udržujeme rovnováhu mezi nimi. Nevědomost, strach, nenávist — to jsou naši nepřátelé. Odmítni je ze všech sil, Eragone, nebo to s námi opravdu špatně skončí.“ Postavil se a natáhl k němu ruku. „Teď vstaň, Stínovrahu, a dokaž, že můžeš přemoci tělesné instinkty!“
Eragon se zhluboka nadechl, zvedal se na jedné ruce a vysílením přitom zamrkal. Dostal pod sebe nohy, na okamžik se zastavil, pak se narovnal do plné výšky a pohlédl Oromisovi do očí.
Elf souhlasně pokýval.
Eragon mlčel, dokud nedokončili Rimgar a šli se umýt do potoka. Pak elfa oslovil: „Mistře.“
„Ano, Eragone?“
„Proč musím snášet to utrpení? Mohl bys použít kouzlo, abys mi poskytl dovednosti, které potřebuji, abys tvaroval moje tělo, jak to děláte se stromy a rostlinami.“
„To bych mohl, ale kdybych to udělal, nechápal bys, jak jsi své tělo získal, své vlastní schopnosti ani jak si je udržet. Na cestě, kterou kráčíš, neexistují žádné zkratky, Eragone.“
Studená voda proudila Eragonovi po těle, když si lehl do potoka. Sklonil hlavu pod hladinu a držel se kamene, aby neuplaval. Ležel natažený na dně a připadal si jako šíp letící vodou.