Vzývání Dagshelgru
Přestože byl Eragon z předchozího dne ještě unavený, donutil se vstát před svítáním ve snaze přistihnout aspoň jednoho z elfů spícího. Přišlo mu zábavné objevovat, kdy elfové vstávají — nebo jestli vůbec spí. Ještě nikdy je totiž neviděl se zavřenýma očima. Ani dnešek nebyl výjimkou.
„Dobré ráno,“ ozvali se nad ním Narí a Lifaen. Eragon zaklonil hlavu a viděl, že oba stojí na větvi sosny, víc než padesát stop nad ním. Přeskakovali z větve na větev s kočičí ladností, až doskákali na zem vedle něj.
„Drželi jsme hlídku,“ vysvětlil Lifaen.
„Proč?“
Arya vykročila zpoza stromu a vysvětlovala: „Kvůli mým obavám. Du Weldenvarden mají mnoho tajemství a nebezpečí, zvláště pro Jezdce. Žijeme tu tisíce let a stará zaklínadla ještě přetrvávají na nečekaných místech; kouzla prostupují vzduch, vodu a zemi. Na některých místech působí i na zvířata. Někdy se lesem potulují podivná stvoření a ne všechna jsou přívětivá.“
„Jsou…“ Eragon se zarazil, když mu zabrněla gedwëy ignasia. Stříbrné kladivo na náhrdelníku od Gannela se mu rozpálilo na hrudi a on ucítil, jak mu kouzlo amuletu ubírá sílu.
Někdo se ho pokouší nazírat.
Je to Galbatorix? zauvažoval vylekaně. Sevřel náhrdelník a vytáhl ho zpod tuniky, připravený strhnout si ho, kdyby měl příliš zeslábnout. Z druhé strany tábora k němu přispěchala Zafira, která ho podpořila vlastními zásobami energie.
O chvíli později horko z přívěsku začalo ustupovat, až zůstal nakonec chladný na Eragonově kůži. Pohazoval si s ním ještě chvíli na dlani pak ho zastrčil zpátky pod oděv. Zafira podotkla: Naši nepřátelé nás hledají
Nepřátelé? Nemohl to být někdo z Du Vrangr Gatal.
Myslím, že Hrothgar řekl Nusnadě, že nařídil Gannelovi, aby pro tebe očaroval tenhle náhrdelník… Možná s tím nápadem dokonce přišla jako první ona sama.
Arya se zamračila, když jí Eragon vysvětlil, co se přihodilo. „Teď je ještě důležitější, abychom rychle dorazili do Ellesméry a tvůj výcvik mohl pokračovat. Události v Alagaësii nabraly spád a já mám obavu, že nebudeš mít dostatek času na učení.“
Eragon se o tom chtěl bavit dál, ale ve shonu, v jakém opouštěli tábor, propásl příležitost. Jakmile byly kánoe naložené a oheň udusaný, dál si razili cestu proti proudu Gaeny.
Byli na vodě sotva hodinu, když si Eragon všiml, že řeka je čím dál širší a hlubší. O pár minut později narazili na vodopád, jehož burácení se neslo po lesích Du Weldenvarden. Byl asi sto stop vysoký a stékal dolů po kamenné stěně s převisem, kvůli němuž se na něj nedalo vylézt. „Jak se přes něj dostaneme?“ Když to říkal, už cítil chladivou spršku ve tváři.
Lifaen ukázal na levý břeh kousek od vodopádu, kde byla vyšlapaná cestička vedoucí nahoru do strmého hřebene. „Musíme přenést kánoe a zásoby míli a půl, než se řeka zase uklidní.“
Všech pět odvázalo rance zaklíněné mezi sedátky kánoí a rozdělili zásoby na hromady, které si napěchovali do vaků. „Fuj,“ řekl Eragon, když zvedl svůj náklad. Byl dvakrát tak těžký než ten, co obvykle nesl, když cestovali pěšky.
Mohla bych vám to přenést proti proudu… všechno, nabídla mu Zafira, která dolezla na bahnitý břeh a otřásla se, aby se usušila.
Když Eragon zopakoval její návrh, Lifaen vypadal zděšeně. „Ani ve snu by nás nenapadlo použít draka jako soumara. Bylo by to pro tebe potupné, Safiro — i pro Eragona jako Šur'tugala — a jako hostitelé bychom byli zahanbeni.“
Zafira si odfrkla, až jí z nozder vyrazil sloup plamene a odpařil vodu na hladině, takže se proměnila v oblak páry. Nesmysl. Natáhla se za Eragona jednou šupinatou nohou, zahákla drápy skrz ramenní popruhy zavazadel a vznesla se nad jejich hlavy. Chyť mě, když to dokážeš! Výbuch průzračného smíchu jako drozdí trylkování prolomil ticho. Eragon se užasle otočil a pohlédl na Aryu. Bylo to poprvé, co ji slyšel se smát; zamiloval si ten zvuk. Usmála se na Lifaena. „Musíš se ještě hodně učit, jestli si troufáš říkat drakovi, co může nebo nemůže dělat.“
„Ale ta potupa…“
„Není to potupa, pokud to Zafira dělá z vlastní vůle,“ trvala na svém Arya. „Teď pojďme, ať neztratíme příliš času.“
Eragon zadoufal, že mu zátěž nevyvolá tu hroznou bolest v zádech, zvedl s Lifaenem jejich kánoi a usadil si ji na ramena. Byl nucen spoléhat na elfa, který ho vedl, poněvadž stěží viděl půdu pod nohama. O hodinu později došli na vrchol hřebene a pokračovali dál za nebezpečné zpěněné vody do míst, kde Gaena byla znovu klidná a bez peřejí. Zafira tu na ně už čekala; bavila se na mělčině chytáním ryb a zabodávala trojúhelníkovou hlavu do vody jako volavka.
Arya na ni zavolala a řekla jí i Eragonovi: „Za dalším ohybem leží jezero Ardwen a na jeho západním břehu je Sílthrim, jedno z našich největších měst. Za ním nás od Ellesméry oddělují další rozsáhlé lesy. Poblíž Sílhrimu narazíme na mnoho elfů. Přesto nechci, aby někoho z vás viděli dřív, než promluvíte s královnou Islanzadí.
Proč? zeptala se Zafira, která tak tlumočila i Eragonovy myšlenky — Arya jim odpověděla svým melodickým hlasem:
„Vaše přítomnost znamená pro naše království obrovské a hluboké změny a takové změny jsou nebezpečné, pokud se s nimi nezachází opatrně. Královna musí být první, kdo se s vámi setká. Pouze ona má pravomoc a moudrost dohlížet na tento proces.“
„Mluvíš o ní s uznáním,“ poznamenal Eragon. Při jeho slovech se Narí s Lifaenem zastavili a zkoumavě pozorovali Aryu. Po její tváři se rozlil neutrální výraz, pak se hrdě napřímíla.
„Vede nás dobře… Eragone, vím, že sis vzal z Tronjheimu plášť s kapucí. Dokud nebudeme dost daleko od možných pozorovatelů, mohl by sis ji prosím obléknout a zakrýt si hlavu, aby nikdo podle tvých zakulacených uší nepoznal, že jsi člověk?“ Přikývl. „A Safiro, ty se musíš během dne skrývat a dohonit nás v noci. Ažihad mi vyprávěl, že přesně tak jste to dělali v Království.“
A každý takový okamžik jsem nenáviděla, zavrčela. Jde jenom o dnešek a zítřek. Pak už budeme dost daleko od Sílthrimu, abychom se nemuseli obávat, že na někoho narazíme,“ slíbila Arya.
Zafira obrátila azurově modré oči k Eragonovi. Když jsme utíkali z Království, přísahala jsem, že vždy zůstanu dostatečně nablízku, abych tě mohla chránit. Pokaždé, když jsem se odloučila, stalo se něco zlého: Yazuak, Daret, Dras-Leona, otrokáři.
V Teirmu se nic nepřihodilo.
Víš dobře, co mám na mysli! Zvlášť nerada tě opouštím ve chvíli, kdy se kvůli zraněným zádům nemůžeš bránit.
Věřím, že Arya a ostatní mě ochrání. Ty si to nemyslíš?
Zafira zaváhala. Arye věřím. Otočila se a vylezla na břeh, kde chvíli poseděla, a pak se zase vrátila. Dobrá. Oznámila svůj souhlas Arye a dodala: Ale nebudu čekat déle než do zítřejší noci, i kdybyste tou dobou byli uprostřed Sílthrimu.
„Chápu,“ řekla Arya. „Přesto budeš muset být opatrná, když budeš létat po setmění, protože elfové vidí zřetelně stále, pokud není nejčernější noc. Kdyby tě náhodou zahlédli, mohli by na tebe zaútočit kouzlem.“
Nádhera, poznamenala jízlivě Zafira.
Zatímco Orik a elfové znovu nakládali lodě, Eragon se Zafirou zkoumali potemnělý les a hledali vhodný úkryt. Rozhodli se pro suchou dolinu lemovanou zvětralými skalami a pokrytou vrstvou borovicového jehličí, které bylo pod nohama příjemně měkké. Zafira se schoulila na zemi a pokývala hlavou. Teď jdi. Budu v pořádku.
Eragon ji objal kolem krku — opatrně, aby se vyhnul jejím ostrým ostnům — a pak neochotně odešel a ještě dlouho se ohlížel zpátky, než opět vyrazili na cestu, si nasadil kapuci.
Když zahlédli jezero Ardwen, vzduch se ani nepohnul a na rozlehlé vodní ploše, nezčeřené a klidné, se věrně zrcadlily stromy i mraky. Ten obraz byl tak dokonalý, že měl Eragon pocit, jako by se díval oknem na jiný svět a že kdyby pokračovali dál, kánoe budou donekonečna padat do odrážejícího se nebe. Při tom pomyšlení se zachvěl.
V mlhavé dálce se podél obou břehů rychle míhalo mnoho loděk z březové kůry, poháněných neskutečnou silou elfů. Eragon sklonil hlavu a stáhl si okraj kapuce, aby se ujistil, že má zakrytou tvář.
Jeho spojení se Zafirou bylo stále slabší, jak se od sebe vzdalovali, dokud je nespojovala jen jedna křehká myšlenka. Večer už necítil její přítomnost vůbec, dokonce ani když napínal mysl sebevíc. Du Weldenvarden náhle působily daleko opuštěnějším a více skličujícím dojmem.
Jakmile se ještě trochu sešeřilo, rozzářil se míli před nimi shluk bílých světel, umístěných v nejrůznějších výškách mezi stromy. Záblesky planuly stříbrným třpytem měsíce v úplňku a v temné noci vyvolávaly atmosféru záhad a tajemství. „To je Sílthrim,“ řekl Lifaen.
Se slabým šploucháním je v protějším směru minula tmavá loď, jejíž kormidelník je mumlavě pozdravil „Kvetha Fricai“.
Arya připlula se svou kánoí vedle Eragonovy. „Na noc tu zastavíme.“
Utábořili se na úbočí jezera, kde země už byla dostatečně suchá, aby se na ní dalo spát. Zběsilé houfy komárů donutily Aryu očarovat místo ochranným kouzlem, aby se mohli navečeřet alespoň v částečném pohodlí.
Potom všech pět sedělo kolem ohně a hledělo do zlatých plamenů. Eragon si opřel hlavu o strom a pozoroval meteor, který proletěl přes oblohu. Víčka už mu klesala, když vtom se lesy ze Sílthrimu začal nést ženský hlas, slabý šelest, jenž ho lechtal v uších jako jemné pírko. Zamračil se a narovnal, aby lépe uslyšel nejasný šepot.
Jako proužek kouře, který houstne, když se rozhořívá právě zapálený oheň, ten hlas postupně sílil, dokud les nevzdychal škádlivou, kolísavou melodií, která stoupala a klesala s divokou nevázaností. K tajemné písni se přidaly další hlasy, obohacující původní motiv stovkou variací. Samotný vzduch jako by se tetelil tkanivem vášnivé hudby.
Euforické tóny vysílaly záchvěvy radostné nálady a mrazily Eragona v zádech; úplně mu zastřely smysly a vtahovaly ho do sametové noci. Neodbytně se vracející melodie ho přiměla, aby vyskočil na nohy. Byl připravený uhánět lesem, dokud nenajde zdroj těch hlasů,a toužil tancovat mezi stromy a mechem, zkrátka udělat cokoli, aby se mohl přidat k elfským radovánkám. Než se však stačil pohnout, Arya ho chytila za paži a prudce ho obrátila k sobě čelem.
„Eragone! Prober se!“ Marně se snažil vymanit z jejího sevření. ,Eyddr eyreya onr!“ Vyprázdni si sluch! Najednou všechno utichlo, jako by ohluchl. Přestal se bránit, rozhlédl se kolem a uvažoval, co se to přihodilo. Na druhé straně ohně Lifaen a Narí neslyšně zápasili s Orikem.
Eragon pozoroval pohyb Aryiných úst, když promluvila, a pak se mu s cvaknutím vrátil sluch, tu hudbu však už neslyšel. „Co…?“ zeptal se omámeně.
„Nechte mě být,“ zavrčel Orik. Lifaen a Narí zvedli ruce a ustoupili.
„Promiň, Oriku-vodhr,“ řekl Lifaen.
Arya hleděla k Sílthrimu. „Špatně jsem spočítala dny; nechtěla jsem být někde poblíž města během Dagshelgru. Naše radovánky a oslavy jsou pro smrtelníky nebezpečné. Zpíváme ve starověkém jazyce a slova spřádají kouzla vášní a toužení, kterým je těžké odolávat, dokonce i pro nás.“
Narí se neposedně zavrtěl. „Měli bychom být v lese.“
„Měli,“ souhlasila Arya, „ale splníme svůj úkol a počkáme.“
Eragon si celý otřesený sedl blíž k ohni a zatoužil po Zafire; byl si jistý, že ona by dokázala ochránit jeho mysl před vlivem takové hudby. „Jaký je účel Dagshelgru?“ zeptal se.
Arya si k němu sedla na zem a zkřížila nohy. „Udržet les zdravý a úrodný. Každé jaro zpíváme stromům, zpíváme rostlinám a zpíváme zvířatům. Bez nás by Du Weldenvarden žily jen polovičním životem.“ Jako by chtěli potvrdit její slova — ptáci, zvěř, zrzavé i šedé veverky, pruhovaní jezevci, lišky, králíci, vlci, žáby, ropuchy, želvy a všechna ostatní zvířata poblíž vylezla z úkrytů a začala se zběsile točit kolem s kňučením a křikem. „Hledají protějšky svého druhu,“ vysvětlila Arya. „Po celých Du Weldenvarden, v každém z našich měst, elfové zpívají tuto píseň. Čím víc elfů se toho účastní, tím silnější je kouzlo a tím větší hojnost bude v lesích Du Weldenvarden tento rok.“
Eragon ucukl rukou, když se mu kolem stehna prokutálela trojice ježků. Po celém lese se rozléhaly nejrůznější zvuky. Vstoupil jsem do pohádkové říše, pomyslel si a objal si rukama paže.
Orik přešel kolem ohně a zvýšeným hlasem se snažil překřičet povyk. „Na můj plnovous a mou sekeru, nenechám se proti své vůli ovládat kouzly. Jestli se to stane ještě jednou, Aryo, přísahám na Helzvogův kamenný opasek, že se vrátím do Farthen Důru a ty se budeš muset vypořádat s hněvem Dûrgrimst Ingeitum.“
„Neměla jsem v úmyslu, abyste zažili Dagshelgr,“ řekla Arya. „Omlouvám se za svou chybu. I když vás ale ochráním před tímto kouzlem, v Du Weldenvarden kouzlům stejně neuniknete; prostupují vším.“
„Pokud nepošpiní mou mysl.“ Orik zakroutil hlavou a dotkl se rukojeti sekery, zatímco sledoval tajemná stvoření, která se šinula v přítmí z dosahu světla ohně.
Té noci nikdo z nich nespal. Eragon s Orikem zůstali vzhůru kvůli úděsnému rámusu a zvířatům, která jim narážela do stanů, elfové proto, že stále slyšeli tu omamnou píseň. Lifaen a Narí neustále přecházeli v nekonečném kruhu, zatímco Arya hleděla k Sílthrimu s dychtivým výrazem a její průsvitná zlatohnědá pleť byla napjatá přes ostré lícní kosti.
Po čtyřech hodinách hlučné zábavy, zvuků a pohybu se z oblohy střemhlav snesla Zafira, s podivným jiskřením v očích. Chvěla se, prohýbala krk a těžce oddechovala mezi rozevřenými čelistmi. Ten les, řekla, je plný života. 1 já jsem plná života. Krev mi vře jako nikdy předtím. Je rozpálená jako ta tvoje, když pomyslíš na Aryu. Já… to chápu!
Eragon jí položil ruku na hřbet a ucítil třes, který trýznil její tělo; boky se jí chvěly, jak si broukala spolu s hudbou. Přichytila se země slonovinovými drápy, svaly se jí stahovaly a napínaly v úsilí zůstat na místě. Koneček ocasu jí cukal, jako by se měla na někoho vrhnout.
Arya se přidala k Eragonovi a postavila se k Zafire z druhé strany. Také ona položila ruku na její hřbet a tak ti tři stáli a hleděli do temnoty, spojeni v živém řetězci.
Když začalo svítat, Eragon si hned všiml, že všem stromům teď na konci větví vyrašily pupeny světle zelených jehlic. Sehnul se a prohlížel si pámelníky u svých nohou; každá rostlina, malá nebo velká, během noci povyrostla. Les se tetelil ve vyzrálých barvách; všechno bylo bujné, svěží a čisté. Vzduch voněl, jako by právě zapršelo.
Zafira se vedle Eragona zachvěla a řekla: Ta horečka ustoupila; zase jsem to já. Věci, které jsem cítila… Jako by se svět znovu zrodil a já ho pomáhala utvářet ohněm ve svých útrobách.
Jak je ti? Tam uvnitř, myslím.
Potřebuji nějaký čas, než pochopím, co jsem zažila.
Jelikož hudba ustala, Arya zrušila své kouzlo nad Eragonem a Orikem. Pak řekla: „Lifaene. Narí. Jděte do Sílthrimu a sežeňte pro nás pět koní. Nemůžeme jít celou cestu do Ellesméry pěšky. Také upozorněte kapitánku Damítu, že Ceris potřebuje posily.“
Narí se uklonil. „A co máme říct, když se zeptá, proč jsme opustili své stanoviště?“
„Řekněte jí, že to, v co kdysi doufala — a čeho se obávala —, se stalo; že wyrm se kousl do ocasu. Bude rozumět.“
Oba elfové vyrazili do Sílthrimu, hned jak vyložili zásoby z lodí. O tři hodiny později Eragon uslyšel zapraskání větvičky, a když zvedl hlavu, viděl je, jak se vracejí lesem na vznešených bílých hřebcích a vedou čtyři další podobné koně. Nádherná zvířata se pohybovala mezi stromy s podivnou tajuplností a srst se jim třpytila ve smaragdovém soumraku. Žádné z nich nemělo sedlo ani postroj.
„Blothr, blóthr,“ zamumlal Lifaen, jeho oř zastavil a hrabal do země tmavými kopyty.
„Jsou všichni vaši koně tak ušlechtilí jako tito?“ zeptal se Eragon. Opatrně se k jednomu přiblížil, ohromený jeho krásou. Zvířata byla o pár dlaní vyšší než poníci, a proto se s nimi dalo tak snadno jet stiným porostem stromů. Zdálo se, že Zafiry se nebojí.
„Ne všichni,“ zasmál se Narí a odhodil si stříbrné vlasy z čela, „ale většina. Šlechtíme je po staletí.“
„Jak se na nich jezdí?“
Arya řekla: „Elfský kůň reaguje okamžitě na povely ve starověkém jazyce; řekni mu, že si přeješ jet, a on tě ponese. Přesto ho netýrej ranami nebo hrubými slovy, protože to nejsou naši otroci, ale přátelé a společníci. Ponesou tě, jenom pokud s tím souhlasí; jezdit na nich je ohromnou výsadou. Dokázala jsem zachránit Safiřino vejce před Durzou jedině díky našim koním, kteří vycítili, že něco je v nepořádku, a zastavili nás, abychom nevjeli do pasti… Nenechají tě spadnout, pokud si to nepřeješ, a jsou naučení vybrat tu nejbezpečnější a nejrychlejší cestu přes zrádné oblasti. Feldûnosti trpaslíků jsou také takoví.“
„To souhlasím,“ zabručel Orik. „Feldûnost s tebou dokáže vyběhnout na skálu a zas dolů bez jediného škobrtnutí. Ale jak povezeme jídlo a další věci bez sedel? Nepojedu na koni s plným batohem na zádech.“
Lifaen hodil Orikovi k nohám hromádku kožených brašen a ukázal na šestého koně. „To ani nemusíš.“
Trvalo jim půl hodiny, než naskládali zásoby do brašen a vytvořili z nich na hřbetu koně jakýsi pahorek. Potom Narí řekl Eragonovi a Orikovi slova, která mají používat, aby řídili koně ve správném směru. „Gángafram, abyste jeli dopředu, blothr, abyste zastavili, hlaupa, když potřebujete běžet, a gánga aptr pro couvání. Můžete mu dávat i přesnější pokyny, pokud znáte lépe starověký jazyk.“ Dovedl Eragona ke koni a řekl: „Tohle je Folkvír. Natáhni ruku.“
Eragon to udělal a hřebec si odfrknul, až se mu rozšířily nozdry. Folkvír nejprve očichal Eragonovu dlaň, pak se jí dotkl čenichem a dovolil Eragonovi, aby ho pohladil po silné šíji. „Dobrá,“ řekl Narí a vypadalo to, že je spokojený. Elf nechal Orika udělat totéž s dalším koněm.
Když Eragon nasedal na Folkvíra, Zafira se k němu kus přiblížila. Vzhlédl k ní a všiml si, že neklid z noci ji ještě neopustil. Ještě jeden den, řekl.
Eragone.. Odmlčela se. O něčem jsem přemýšlela, když jsem byla pod vlivem elfského kouzla, o něčem, čemu jsem vždycky přikládala malý význam ale teď to ve mně narůstá jako hora černých obav: Každá bytost, bez ohledu na to, jak je krásná, nebo obludná, má partnera svého vlastního druhu. Ale já nemám nikoho. Zachvěla se a zavřela oči. V tomto směru jsem osamělá.
Její slova Eragonovi připomněla, že je jí sotva osm měsíců. Většinou se její mládí tak neprojevovalo — díky vlivu jejích vrozených instinktů a vzpomínek —, ale v téhle oblasti byla dokonce ještě nezkušenější než on sám, s jeho chabými náznaky romantických dobrodružství v Carvahallu a Tronjheimu. Probudila se v něm lítost, ale potlačil ji dřív, než mohla proniknout jejich duševním spojením.
Zafira by tím citem jen opovrhovala: stejně to nemohlo vyřešit její trápení, a ani by se kvůli tomu necítila lépe. Místo toho řekl: Galbatorix má ještě dvě dračí vejce. Při našem prvním slyšení u Hrothgara ses zmínila, že bys je ráda zachránila. Kdybychom dokázali…
Zafira si trpce odfrkla. Mohlo by to trvat roky, a dokonce i kdybychom získali ta vejce, nemám žádnou záruku, že se vylíhnou ani že to budou samci. Osud odsoudil mou rasu k vyhynutí. Zoufale mrskla ocasem, až zlomila v půli mladý stromek. Zdálo se, že má na krajíčku.
Co na to mám říct? zeptal se, znepokojený jejím trápením. Nemůžeš se vzdávat naděje. Ještě máš šanci nalézt druha, ale musíš být trpělivá. Kdyby ani Galbatorixova vejce nepomohla, určitě musejí žít nějací draci i jinde ve světě, stejně jako lidé, elfové a urgalové. Jakmile splníme své závazky, pomůžu ti je hledat. Dobrá?
Dobrá, popotáhla. Zaklonila hlavu a vypustila oblak bílého kouře, který se rozptýlil mezi větvemi nad její hlavou. Už bych měla vědět, že není nejlepší nechat se unášet emocemi.
Nesmysl. Musela bys být z kamene, aby ses takhle necítila. Je to naprosto normální… Ale slib mi, že se tím nebudeš zabývat, když budeš sama.
Upřela na něj jedno obrovské safírové oko. Nebudu. Uvnitř ho to hřálo, když ucítil její vděčnost za svou útěchu a přátelství. Položil jí ruku na drsnou tvář a chvíli ji tam podržel. Maličký, zamumlala. Uvidíme se později.
Eragon ji nerad opouštěl v takovém rozpoložení. Neochotně vjel s Orikem a elfy do lesa a zamířili na západ do nitra Du Weldenvarden. Po hodině, kterou strávil hloubáním nad Safiřinou neutěšenou situací, se o tom zmínil Arye.
Nepatrné vrásky zkrabatily Aryino čelo, když se zachmuřila. „To je jeden z Galbatorixových největších zločinů. Nevím, jestli existuje nějaké řešení, ale můžeme doufat. Musíme doufat.“