Dračí dar
Dny zahajující Agaetí Blóthren znamenaly pro Eragona nejlepší a zároveň nejhorší čas v Ellesméře. Záda ho trápila ještě víc než kdy předtím, poničila jeho zdraví a trpělivost a zničila klid v jeho duši; žil v neustálém strachu, že se ho znovu zmocní záchvat bolesti. Na druhou stranu — i přes to všechno — on a Zafira si nikdy nebyli tak blízcí. Žili stejně tak v mysli toho druhého jako ve svojí vlastní. Čas od času je v jejich domě navštěvovala Arya a procházela se s nimi Ellesmérou. Nikdy však nepřišla sama, vždy si přivedla Orika nebo kočkodlačici Maud.
Během jejich toulek Arya představila Eragona a Safíru význačným elfům: velkým válečníkům, básníkům a umělcům; brala je na koncerty, které se konaly pod klenbou borovic. A ukázala jim mnoho skrytých divů Ellesméry.
Eragon využíval každou příležitost, kdy s ní mohl mluvit. Vyprávěl jí o tom, jak vyrůstal v údolí Palancar, o Roranovi, Gerovi a tetě Mariatě, příběhy o Slounovi, Ethlbertovi a dalších vesničanech, o své lásce k horám obklopujícím Carvahall a o červeném světle, které v noci zdobil zimní oblohu. Vyprávěl jí, jak do Gedrikovy kádě spadla liška a museli ji vytáhnout sítí. Vyprávěl jí o radosti, kterou mu poskytovalo sázení plodin, pletí a hnojení a pozorování, jak křehké zelené výhonky rostou díky jeho péči — radosti, kterou, jak věděl, by ona jediná mohla ocenit.
Na oplátku se příležitostně dozvídal útržky z jejího vlastního života. Vyprávěla mu o svém dětství, přátelích a rodině a zážitcích u Vardenů, o nichž mluvila nejotevřeněji. Líčila mu přepadení a bitvy, kterých s zúčastnila, smlouvy, které pomohla vyjednat, své spory s trpaslíky a významné události, jichž byla svědkem během doby, co byla vyslancem.
V její a Safiřině společnosti do Eragonova srdce vstoupil určitý klid, ale byla to křehká rovnováha, kterou mohl narušit i ten nejmenší podnět. Samotný čas byl jeho nepřítelem, protože Arya měla opustit Du Weldenvarden hned po Agaetí Blödhren. A tak si cenil každého okamžiku s ní a děsil se příchodu blížící se oslavy.
Celé město žilo v horečných přípravách na Agaetí Blödhren. Ještě nikdy neviděl elfy tak rozrušené. Zdobili les barevnými vlajkami a lucernami, zejména kolem stromu Menoa, zatímco strom samotný byl ozdobený spoustou luceren, zavěšených na konci každé větve. Dokonce i rostliny, jak si Eragon všiml, na sebe vzaly slavnostní šat s přílivem nových pestrých květin. Často slýchal elfy, jak jim zpívají dlouho do noci.
Každý den do Ellesméry přijížděly stovky elfů z měst ze všech končin lesů, protože žádný elf by dobrovolně nezmeškal stoleté oslavy jejich smlouvy s draky. Eragon usoudil, že mnozí z nich se také přijeli podívat na Safíru. Jako bych nedělal nic jiného, než dokola opakoval jejich pozdrav, pomyslel si. Elfové, kteří tu kvůli svým povinnostem nemohli být, budou ve stejnou dobu pořádat vlastní oslavy a zapojí se do obřadů v Ellesméře prostřednictvím nazírání kouzelnými zrcadly, aby nikdo neměl nepříjemný pocit vměšování cizího vědomí.
Týden před Agaetí Blödhren, kdy se Eragon se Zafirou měli zrovna vracet ze skály Tel’naeír do orlího hnízda, Oromis řekl: „Měl by sis také promyslet, čím můžeš přispět k Oslavě Pokrevní přísahy. Pokud pro své dílo nebudeš muset použít kouzlo, navrhuji, abys to nedělal. Nikdo si nebude vážit tvé práce, pokud to bude výsledek zaklínadla a ne tvých vlastních schopností. Dále navrhuji, aby každý z vás vytvořil samostatné dílo. To je také zvykem.“
Za letu se Eragon zeptal Safíry: Máš nějaký nápad?
Možná bych jeden měla. Ale jestli ti to nevadí, ráda bych zjistila jestli to funguje, dřív než ti to řeknu. Stačil akorát zachytit v její mysli útrtžek obrazu holého kamene vystupujícího z lesní půdy, než ho před sním tačila skrýt.
Zasmál se. Ani mi nenapovíš?
Oheň. Spousta ohně.
Když byli zpátky ve svém domě, Eragon přemýšlel o svých dovednostech a pomyslel si: Vím víc o farmaření než o čemkoli jiném, ale nevím jak bych to mohl využít — Ani nemohu doufat, že bych mohl soutěžit s elfy v kouzlech nebo se vyrovnat jejich výkonům v řemeslech, která znám. Jejich nadání překonává nejlepší mistry v Království.
Ale máš jednu věc, kterou žádný elf nemá, řekla Zafira.
Cože?
Své já. Svou osobní historii, skutky a situaci. Použij je, abys vytvořil své dílo, a zhotovíš něco jedinečného. Ať už budeš dělat cokoli, založ to na tom, co je pro tebe nejdůležitější. Jedině pak to bude mít hloubku a smysl a jedině pak se to bude líbit ostatním.
Překvapeně na ni pohlédl. Nikdy jsem si nevšiml, že toho víš tolik o umění.
Nevím, řekla. Zapomínáš ale, že jsem strávila celé odpoledne pozorováním Oromise, jak kreslí na svitky, zatímco jsi létal s Glaedrem. Trochu jsme se o tom s Oromisem bavili.
Ach ano, zapomněl jsem.
Když Zafira odešla věnovat se svému plánu, Eragon přecházel kolem otevřeného vchodu do ložnice a hloubal nad tím, co mu řekla. Co je pro mě důležité? zeptal se sám sebe. Samozřejmě Zafira a Arya a být dobrý Jezdec, ale co mohu říct o těchto tématech, aby to nebylo naprosto zřejmé? Cením si krás přírody, ale zase, elfové už tohle téma znázornili všemožnými způsoby. Ellesméra sama je dokladem jejich oddanosti Přírodě. Obrátil pohled do svého nitra a zkoumal sám sebe, aby přesně určil, co kdy zasáhlo ty nejhlubší, nejvnitrnější stránky jeho já. Co v něm probudilo takové emoce — ať už lásku, nebo nenávist —, že by toužil podělit se o to s ostatními?
Zranění způsobené Durzou, strach, že se jednoho o dne bude muset postavit Galbatorixovi, a elfské epické básně, které ho tak upoutaly.
Náhle jím projela vlna vzrušení, když se mu v mysli začal rodit příběh spojující všechny tyto prvky. Hbitě vyběhl po točitých schodech do pracovny, kde si sedl k psacímu stolu, ponořil husí brk do inkoustu a podržel ho roztřesený nad bledým listem papíru. Hrot zaškrábal, když udělal první tah:
V tom království u moře,
V zemi velkých modrých hor…
Slova se mu řinula z pera zdánlivě sama od sebe. Cítil, jako by ani svůj příběh nevymýšlel, ale byl prostředníkem, který jen přivádí už hotovou báseň na svět. Protože Eragon dosud nikdy netvořil své vlastní dílo, byl uchvácený vzrušením z objevování, které doprovází všechny nové skutky — zvláště proto, že ho nikdy ani nenapadlo, že by se mu mohlo líbit být básníkem.
Pracoval jako šílený, nedělal přestávky, ani aby se najedl nebo napil — rukávy tuniky měl vyhrnuté nad lokty, aby si je neumazal od inkoustu, který v tvůrčím vzrušení prudce odklepával z brku. Soustředil se natolik, že neslyšel nic než rytmus básně, neviděl nic než prázdný papír a nemyslel na nic než na slova vrytá do zanícených veršů před svýma očima.
O hodinu a půl později pustil brk ze ztuhlé ruky, odtáhl židli od stolu a postavil se. Leželo před ním čtrnáct stran. Bylo to nejvíc, co kdy napsal najednou. Věděl, že se jeho báseň nemůže rovnat těm od velkých elfských a trpasličích autorů, ale doufal, že je dost upřímná, aby se elfové jeho námaze nevysmáli.
Přednesl ji Safíre, když se vrátila. Potom řekla: Ach, Eragone, tolik ses změnil od doby, kdy jsme opustili údolí Palancar. Myslím, že bys nepoznal nezkušeného chlapce, který se tehdy vydal za pomstou. — Onen Eragon by nedokázal napsat tak výpravnou báseň po elfském způsobu. Těším se, až uvidím, kdo se z tebe stane v příštích padesáti ne o sto letech.
Usmál se. Pokud se toho dožijeme.
„Drsné, ale upřímné,“ řekl Oromis, když mu Eragon přečetl báseň.
„Takže se ti líbí?“
Dobře to vystihuje tvůj současný duševní stav a je to poutavé čtení, ale žádné veledílo. Čekal jsi snad, že bude?“
„Myslím, že ne.“
“Přesto jsem překvapen, že se dokážeš vyjádřit v tomto jazyce. Neexistují překážky v psaní smyšlených příběhů ve starověkém jazyce. Obtíže vyvstanou, až když se je někdo pokouší vyslovit, protože to by vyžadovalo říkat nepravdu, což kouzlo nedovolí.“
,Mohu to vyslovit,“ namítl Eragon, „protože já skutečně věřím, že to je pravda.“
„A to dává tvému psaní ještě větší moc… Jsem ohromen, Eragone—niarel. Tvá báseň bude cenným příspěvkem k Oslavě Pokrevní přísahy.“ Oromis zvedl prst, sáhl si do šatu a podal Eragonovi svitek zavázaný stuhou. „Je tam napsaných devět ochranných kouzel, která chci, abys použil pro sebe a trpaslíka Orika. Jak jsi zjistil v Sílthrimu, naše oslavy jsou působivé a nejsou určeny pro ty, kdo mají slabší tělesnou konstituci než my. Nechráněni riskujete, že se ztratíte v síti našich kouzel. Už jsem to jednou viděl. Dokonce i s těmito ochrannými prostředky musíš být opatrný, aby tě neovládly iluze nesoucí se ve větru. Měj se na pozoru, protože v téhle době máme my elfové sklony se zbláznit — nádherně, příjemně, nicméně zešílet.“
V předvečer Agaetí Blödhren — která měla trvat tři dny — Eragon, Zafira a Orik doprovodili Aryu ke stromu Menoa, kde se shromáždila spousta elfů, jejichž černé a stříbrné vlasy se leskly ve světle lamp. íslanzadí stála na vyvýšeném kořeni u základu stromu, vysoká, bledá a krásná jako bříza. Blagden byl usazený na královnině levém rameni, zatímco kočkodlačice Maud číhala za ní. Byl tam Glaedr, stejně jako Oromis oděný v červené a černé, a další elfové, které Eragon znal jako Lifaen a Narí a k jeho nechuti i Vanir. Nad hlavou se jim na sametovém nebi blýskaly hvězdy.
„Počkejte tady,“ řekla Arya. Proklouzla davem a vrátila se s Rhunön. Kovářka mrkala jako sova, když se rozhlížela kolem sebe. Eragon jí pozdravil a ona kývla na něj a na Safiru. „Zdravím, Zářivá šupino a Stínovrahu.“ Pak pohlédla na Orika a oslovila ho v trpasličím jazyce, Orik jí odpověděl s nadšením, očividně potěšený, že může hovořit s někým v drsné rodné řeči.
„Co říkala?“ zeptal se Eragon a sehnul se k trpaslíkovi.
„Pozvala mě do svého domu, abych si prohlédl její práci a popovídal si o zpracování kovů.“ Orikovi po tváři přelétl úžas. „Eragone naučila se řemeslu od samotného Fútharka, jednoho z legendárních grimstborithn z Dûrgrimst Ingeitum! Co bych dal za to, abych se s ním byl setkal.“
Společně čekali do úderu půlnoci, kdy Islanzadí zvedla obnaženou levou paži, aby ji jako mramorové kopí namířila k měsíci v novu. Nad dlaní se jí vytvořila měkká bílá koule ze světla vyzařujícího z luceren, které byly rozvěšené po stromě Menoa. Pak Islanzadí přešla po kořeni k silnému kmeni a položila kouli do prohlubně v kůře, kde zůstala a pravidelně tepala jako srdce stromu.
Eragon se obrátil k Arye. „Už to začalo?“
„Začalo!“ Zasmála se. „A skončí to, až kouzelné světlo zhasne.“ Elfové se rozdělili do přátelských táborů po celém lese a mýtině, která obklopovala strom Menoa. Zdánlivě z ničeho nic vytáhli stoly vysoko naložené úžasnými pokrmy, které podle tajemného vzhledu byly stejně tak výsledkem práce zaklínačů jako kuchařů.
Pak elfové začali zpívat jasnými, flétnovými hlasy. Zpívali mnoho písní, přesto každá z nich byla jen součástí rozsáhlé melodie, která splétala kouzlo pohádkové noci, zesilovala smysly, odstraňovala zábrany a prostupovala radovánky bláznivým kouzlem. Jejich verše vyprávěly o hrdinských skutcích a o putování lodí a na koni do zapomenutých krajin a o zármutku ze ztracené krásy. Rytmická hudba obklopila Eragona a on cítil, jak se ho zmocňuje divoká nevázanost, touha utéct ze svého života a navždy tancovat po elfských loukách. Vedle něj si Zafira broukala do rytmu písně, skelné oči napůl zavřené.
Co se událo potom, si Eragon už nikdy nedokázal přesně vybavit. Bylo to, jako by měl horečku a potácel se mezi vědomím a snem — mlhavě si pamatoval jisté události — jasné, pronikavé záblesky plné lidí —, ale bylo nad jeho síly si vybavit, v jakém pořadí se staly — ztratil přehled o tom, zda je den, nebo noc, protože bez ohledu na čas, v lese bylo stále přítmí. Dokonce ani nedokázal říct, jestli si během oslav zdříml, nebo potřebuje spát…
Pamatoval si, jak se točil dokola, zatímco držel ruce elfské dívky rudými rty; chuť medu na jazyku a vůni jehličí ve vzduchu…
Pamatoval si elfy usazené na dlouhých větvích stromu Menoa jako hejno špačků. Brnkali na zlaté harfy a vykřikovali hádanky na Glaedra pod sebou a tu a tam ukázali prstem k nebi, načež se objevil výbuch barevných uhlíků v nejrůznějších tvarech, než se zase vytratil…
Pamatoval si, jak seděl v údolí, opřený o Safíru, a pozoroval, jak tatáž elfská dívka zpívá před uchváceným publikem:
Pryč, pryč, daleko odletíš,
Přes kopce, řeky
Do zemí velkých.
Pryč, pryč, daleko odletíš
A víc se ke mně nevrátíš.
Budeš pryč, pryč ode mě,
Díky za okamžik každý,
Budeš pryč, pryč ode mě,
Však já budu čekat navždy.
Pamatoval si nekonečné básně, některé truchlivé, jiné radostné — na většinu se hodila obojí charakteristika. Slyšel celou Aryinu báseň. Považoval ji za opravdu dobrou, a báseň Islanzadí, která byla delší, ale stejně hodnotná. Všichni elfové se shromáždili, aby si poslechli tato dvě díla…
Pamatoval si divy, které si elfové připravili na oslavu, z nichž mnohé by dřív považoval za nemožné, dokonce i s pomocí kouzla. Hádanky a hračky, umělecké předměty a zbraně a věci, jejichž účel mu unikal. Jeden z elfů očaroval skleněnou kouli, aby každých pár vteřin v jejím středu vykvetla jiná květina. Další elf strávil desetiletí cestováním po Du Weldenvarden a zachycoval zvuky přírody, z nichž nejkrásnější teď přehrával z hrdel stovky bílých lilií.
Rhunon přispěla štítem, který se nezlomí, párem rukavic upletených z ocelového vlákna, které umožňovaly zacházet s roztaveným olovem a podobnými věcmi bez zranění, a útlou soškou letícího ledňáčka vytepaného z tvrdého kovu a vymalovaného s takovou dovedností, že ptáček vypadal jako živý.
Orik nabídl stupňovitou, pět palců vysokou dřevěnou pyramidu, sestavenou z padesáti osmi do sebe zapadajících kousků; elfům se tahle věcička nesmírně líbila a trvali na tom, aby pořád dokola pyramidu rozebíral a sestavoval. „Mistře Dlouhý vouse,“ oslovovali ho a říkali: „Bystré prsty znamenají bystrou mysl.“
Pamatoval si, jak si ho Oromis odtáhl stranou od hudby, a Eragon se zeptal elfa: „Co se děje?“
„Musíš si vyčistit mysl.“ Oromis ho vedl k padlému kmeni a přiměl ho, aby se posadil. „Zůstaň tady pár minut. Budeš se cítit lépe.“
„Je mi dobře. Nepotřebuji odpočinek,“ namítl Eragon.
„Nejsi teď ve stavu, abys to dokázal sám posoudit. Zůstaň tady, dokud nedokážeš vyjmenovat zaklínadla pro proměňování, hlavní i vedlejší, a pak se k nám můžeš zase přidat. Slib mi to…“
Pamatoval si na temná a podivná stvoření, která se sem zatoulala z hlubin lesa. Většinou to byla zvířata, která byla pozměněná kouzly nahromaděnými v Du Weldenvarden a teď je to přitahovalo k Agaetí Blödhren, jako to hladovějícího táhne k jídlu. Zdálo se, že jejich potravou jsou právě elfská kouzla. Většina se odvážila projevit jen jako pár svítících očí na okraji světla luceren. Jedno zvíře, které se takto ukázalo, byla vlčice — v podobě bíle oděné ženy s níž se už Eragon setkal. Skrývala se za dřínovým keřem, zuby jako dýky cenila v rozverném úšklebku a žluté oči jí těkaly z místa na místo.
Ale ne všechny bytosti byly zvířata. Pár z nich byli elfové, kteří si změnili původní podobu z praktických důvodů nebo ve snaze dosáhnout odlišného ideálu krásy. Eragona přeskočil elf se strakatou kůží a dál dováděl kolem, stejně často na všech čtyřech jako na dvou.
Hlavu měl úzkou a protaženou jakoby do kočičích uší, paže mu visely až ke kolenům a ruce s dlouhými prsty měly na dlaních drsné polštářky.
Později se Safíře ukázaly dvě podobně vypadající elfské ženy. Pohybovaly se s ospalým půvabem, a když se v tradičním pozdravu dotkly rukou rtů, Eragon uviděl, že mají prsty spojené průsvitnou blánou. „Zašly jsme daleko,“ zašeptaly. Když promluvily, na každé straně jejich útlých krků začaly pulsovat tři řady žaber, odkrývající růžové maso pod nimi. Jejich kůže se leskla, jako by byla potřená olejem. Zplihlé vlasy jim visely přes úzká ramena.
Potkal elfa obrněného dračími šupinami, s kostnatým hřebenem na hlavě, řadou ostnů, které mu vedly po zádech, a dvěma bledými plameny, které mu neustále blikaly v rozšířených nozdrách.
A potkal další, kteří nebyli tak nápadní: elfy, jejichž siluety se míhaly, jako by na ně člověk hleděl skrz vodu; elfy, kteří když se nehýbali, byli k nerozeznání od stromů; vysoké elfy s černýma očima, dokonce i v těch místech, kde by měli mít bělmo, kteří byli tajemně krásní, až to Eragona děsilo, a když se náhodou něčeho dotkli, prošli tím jako stíny.
Posledním příkladem tohoto jevu byl strom Menoa, který byl kdysi elfkou Linněou. Strom jako by pookřál životem na pasece. Jeho větve se hýbaly, ačkoli se jich nedotýkal ani vánek, čas od času bylo slyšet vrzání kmene do rytmu s hudbou a ze stromu vyzařovala atmosféra nežné shovívavosti a doléhala na všechny v blízkém okolí…
A pamatoval si také na dva záchvaty bolesti zad, jak křičel a sténal v ústraní, zatímco šílení elfové kolem něj dál pokračovali v reji a přišla jenom Zafira, aby ho hlídala…
Třetího dne Agaetí Blödhren, nebo tak se to aspoň později dozvěděl, Eragon přednesl elfům své verše. Předstoupil před ně a řekl: „Nejsem kovář ani zručný v řezbě nebo tkaní, ani v hrnčířství nebo malování nebo v jakémkoli jiném umění. Ani nemohu soutěžit s výkony v kouzlení. A tak vše, co mi zbývá, jsou mé zážitky, které jsem se pokusil vyložit pomocí příběhu — ačkoli nejsem ani básník.“ A pak způsobem, jakým Brom deklamoval výpravné básně v Carvahallu Eragon spustil:
V tom království u moře,
V zemi velkých modrých hor,
V poslední to zimy den,
Zrodil se muž s úkolem:
Zabít nepřítele Durzu
ze země stínů.
Rostl v péči moudrých, milých,
V stínu dubů starobylých,
Lovil zvěř a od těch starších
Učil se dovednostem
Jak zabít nepřítele Durzu
Ze země stínů.
Zvykl slídit černé stíny,
Co škodí všem, ať slabým či silným,
Uměl prát se se zloduchem,
Klackem, kostí, džbánu uchem;
A zabít nepřítele Durzu
Ze země stínů.
Než muž dospěl, přešly roky,
V jeho těle plál hněv horký,
Jeho nedočkavost mladá
Však žíly mu spalovala.
Potom potkal pannu krásnou,
Moudrá, silná ona byla,
Ruku svou mu pňslíbila,
Žena, k níž on vzplanul láskou.
Do očí se jí zahleděl
A v hloubce tajemných tůní
Budoucnost jasnou uviděl,
Kde spolu už se nemusí
Bát nepřítele Durzy
Ze země stínů.
V pokračování Eragon vyprávěl, jak muž putoval do země Durzy, kde našel svého nepřítele a bojoval s ním, navzdory chladnému strachu v srdci. Přestože nakonec zvítězil, muž odmítl osudovou ránu, protože teď, když porazil nepřítele, už se nebál konce smrtelníků. Nepotřeboval zabít nepřítele v Durzovi. Pak ten muž zasunul do pochvy svůj meč, vrátil se domů a v předvečer léta se oženil se svou láskou. S ní strávil mnoho spokojených dní, dokud jeho vous nebyl dlouhý a bílý. Jenže:
Ještě v noci před svítáním
V pokoji, kde ten muž spal,
Zloduch vynořil se nad ním
— protivníkem teď tak slabým.
Muž se probral, hlavu zvedl,
Vzhůru do tváře pohlédl,
Tváře smrti, chladné, prázdné,
Věčné noci královny.
Klidu došel starý muž,
Protože kdys dávno už
Ztratil strach z doteku smrti,
Posledního objetí.
Zlehka jako ranní vánek
Nepřítel se sehnul k muži,
Vytáhl z něj teplou duši.
Spolu odešli do dálek
Navždy žít v Durzovi,
V zemi stínů.
Eragon utichl a vědom si očí, které se na něj upírají, sklonil hlavu a rychle se vrátil na své místo. Cítil se hloupě, že odkryl tolik z vlastní duše.
Elfský šlechtic Dathedr řekl: „Podceňuješ se, Stínovrahu. Zdá se, že jsi v sobě objevil nové nadání.“
Islanzadí zvedla bledou ruku. „Tvé dílo by se mělo přidat do velké knihovny v domě Tialdarí, Eragone—finiarel, aby všichni, kdo si to budou přát, jej mohli ocenit. Ačkoli je tvá báseň alegorie, věřím, že pomohla mnohým z nás lépe porozumět utrpením, jimž jsi čelil od doby, kdy jsi našel Safiřino vejce, za což jsme nemálo zodpovědní. Musíš nám ji přečíst znovu, abychom o ní mohli dál přemýšlet.“
Eragona to potěšilo, uklonil se a udělal, jak si přála. Pak nastal čas, aby i Zafira předvedla elfům své dílo. Odletěla do tmy, a když se vrátila, v drápech svírala černý kámen trojnásobné velikosti člověka. Přistála na zadních a postavila kámen svisle doprostřed trávníku, aby na něj každý viděl. Lesklý kámen byl roztavený a vymodelovaný do spletitých záhybů, které se klikatily kolem sebe jako zamrzlé vlny. Pruhované jazyky na povrchu kamene se kroutily v tak složitých vzorech, že bylo téměř nemožné pohledem sledovat jediný z nich od paty ke špici; pohled vždycky přelétl z jednoho pruhu na jiný.
Protože Eragon viděl tuto sochu poprvé, prohlížel si ji se stejným zájmem jako elfové. Jak jsi to udělala?
Zafire pobaveně zajiskřilo v očích. Lízala jsem roztavený kámen. Pak se sehnula a vychrlila na kámen dlouhý plamen, zalila ho zlatým sloupem ohně, který stoupal ke hvězdám a chňapal po nich zářivými prsty. Když Zafira zavřela čelisti, povrch sochy byl rozžhavený do ruda, zatímco v temných prohlubních a důlcích po celém kameni blikaly malé kaménky. V hypnotickém světle jako by se rozpuštěná vlákna kamene pohybovala.
Elfové úžasem vykřikli, zatleskali a tancovali kolem kusu skály. Nějaký elf zvolal: „Krásně vytepané, Zářivá šupino!“
Je to překrásně, řekl Eragon.
Zafira se ho čenichem dotkla na paži. Děkuji, maličký.
Pak přišel na řadu Glaedr se svým příspěvkem: bylo to prkno z červeného dubu, které vyřezal špičkou jednoho ze svých drápů do podoby Ellesméry při pohledu z výšky. A Oromis ukázal dokončený svitek, který ho Eragon často viděl ilustrovat během svých lekcí. V horní polovině svitku pochodovaly zástupy obrázkových znaků — kopie „Balady o námořníkovi Vestarím“ —, zatímco ve spodní půlce bylo panoráma neuvěřitelné krajiny, vykreslené s dokonalostí, detaily a úchvatnou dovedností.
Arya pak vzala Eragona za ruku a vedla ho lesem a ke stromu Menoa, kde mu řekla: „Podívej, jak kouzelné světlo slábne. Už nám zbývá jen pár hodin, než přijde úsvit a budeme se muset vrátit do světa chladného rozumu.“
Kolem stromu se shromáždila spousta elfů, tváře měli rozjasněné dychtivýrn očekáváním. S nesmírnou důstojností Islanzadí vystoupila z jejich středu a šla po kořeni širokém jako cestička, který mířil nahoru a oklikou se zase vracel. Pak se zastavila na pokrouceném výstupku vyčnívajícím nad útlými, napjatými elfy. „Jak je naším zvykem a jak bylo domluveno na konci války s draky, královnou Tarmunorou a prvním Eragonem a bílým drakem, který zastupoval jejich rasu — tím, jehož jméno nelze vyjádřit v tomto nebo jakémkoli jiném jazyce — když spojili osudy elfů a draků dohromady, setkali jsme se, abychom uctili naší pokrevní přísahu písní a tancem a plody naší práce. Když se naposledy odehrály tyto oslavy před mnoha dlouhými lety, naše situace byla vskutku beznadějná. Poněkud se to od té doby zlepšilo, díky úsilí našemu, trpaslíků a Vardenů, ačkoli Alagaësie stále žije v černém stínu Wyrdfell a my musíme stále žít s hanbou, že jsme zklamali draky.“
„Ze starých Jezdců zůstal jenom Oromis s Glaedrem. V posledních sto letech vstoupil do prázdnoty Brom a mnozí další. Přesto jsme dostali novou naději v podobě Eragona a Safíry a je jenom správné a dobré, že jsou teď a tady, když znovu potvrzujeme smlouvu a přísahu mezi našimi třemi rasami.“
Na znamení královny elfové vyklidili široký prostor u stromu Menoa. Kolem jeho obvodu utvořili kruh luceren zavěšených na vyřezávaných tyčích, zatímco hudebníci s flétnami, harfami a bubny se shromáždili na hřebeni jednoho dlouhého kořene. Arya dovedla Eragona na okraj kruhu, kde ho usadila mezi sebe a Oromise, zatímco Zafira a Glaedr se krčili po obou stranách jako skály poseté drahokamy.
Oromis řekl Eragonovi a Safíře: „Dívejte se pozorně, protože toto je velmi důležité pro vaše dědictví Jezdců.“
Když se všichni elfové usadili, doprostřed prostranství přešly dvě elfské dívky a postavily se k sobě zády. Byly neobyčejně krásné a v každém ohledu stejné, až na jejich vlasy: jedna měla kadeře černé jako hluboká tůně, zatímco vlasy té druhé zářily jako naleštěné stříbrné nitky.
„Strážkyně Iduna a Nëya,“ zašeptal Oromis.“
Z ramene Isianzadí zakřičel Blagden: „Wyrda!“
Obě elfky se současně pohnuly, zvedly ruce k brožím na krku, rozepnuly je a nechaly bílé šaty sklouznout na zem. Ačkoli teď byli úplně nahé, byly zakryté tetováním draka, hrajícího duhovými barvami. Tetování začínalo dračím ocasem omotaným kolem levého kotníku Iduny, pokračovalo jí po noze a stehně, přes trup a pak přes Nëyiny záda a končilo dračí hlavou na Nëyiných prsou. Každá šupina na drakovi byla vykreslená jinou barvou; jasné odstíny dodávalo tetování vzhled duhy.
Elfské panny proplétly ruce a paže dohromady, takže drak vypadal jako jeden nepřetržitý tvor, který se vlnil z jednoho těla na druhé. Pak každá zvedla bosou nohu a dupla jí na udusanou zemi s měkkým dup.
A znovu: dup.
Na třetí dup hudebníci udeřili v rytmu do bubnů. S dalším dupnutím harfisté rozezněli struny svých pozlacených nástrojů a za okamžik se k rozechvělé melodii přidali elfové s flétnami.
Nejprve pomalu, pak s narůstající rychlostí Iduna s Nëyou začaly tančit, předurčovaly rytmus dupáním nohou a vlnily se, takže to vypadalo, že to ani nejsou ony, kdo se pohybuje, ale drak vytetovaný na jejich tělech. Točily se dokola a drak létal v nekonečných kruzích.
Pak dvojčata začala zpívat, jejich hlasy se v rytmu rozléhaly pronikavými výkřiky, lyrickými verši kouzla tak složitého, že jeho smysl Eragonovi unikal. Jako zvedající se vítr, který je předzvěstí bouře, se elfové přidávali k zaklínadlu, zpívali jedním jazykem, jednou myslí a jedním smyslem. Eragon neznal slova, ale zjistil, že pohybuje ústy spolu s elfy, zmítaný neúprosným rytmem. Slyšel Safíru a Glaedra, kteří broukali do rytmu, který byl tak silný, že cítil otřesy až uvnitř svých kostí, brněla mu z něj kůže a vzduch se chvěl.
Iduna s Nëyou se točily rychleji a rychleji, dokud z jejich nohou nezůstala jen prašná šmouha a vlasy vlály kolem nich v lesku potu. Elfky zvyšovaly tempo do nadlidské rychlosti a hudba vrcholila v šílenství skandovaných veršů. Pak po celém tetování draka od hlavy k ocasu přejel náhlý světelný záblesk a drak se sám pohnul. Nejdřív si Eragon myslel, že ho šálí zrak, ale pak stvoření zamrkalo, zvedlo křídla a zaťalo drápy.
Z drakova chřtánu vyrazil obrovský plamen, drak se vrhnul vpřed a uvolnil se z elfské kůže. Vznesl se do vzduchu, kde se držel ve výšce a mával křídly. Špičkou ocasu zůstával spojený s dvojčaty pod ním, jako zářivou pupeční šňůrou. Obří stvoření se vzepjalo k černému měsáci a vydalo nezkrotný řev dávných časů, pak se otočilo a prohlíželo si shromážděné elfy.
Když drakovy zlé oči padly na Eragona, věděl, že tvor není pouhý přízrak, ale vědoucí bytost obklopená a poháněná kouzlem. Bručení Zafiry a Glaedra začalo být ještě hlasitější, dokud nepřehlušilo všechny ostatní zvuky v Eragonových uších. Duch jejich rasy se stočil dolů a obloukem proletěl nad elfy, až se o ně otřel křehkým křídlem. Zastavil se před Eragonem, pohltil ho nekonečným, hypnotickým pohledem. Eragon cítil nutkání zvednout pravou ruku; dlaň mu brněla, v mysli se mu rozléhal ohnivý hlas: Máš dar, abys mohl vykonat to co musíš.
Drak prohnul krk a čenichem se dotkl středu Eragonovy gedwëv ignasia. Přeskočila mezi nimi jiskřička a Eragon ztuhl, když mu do těla začalo proudit ohnivé horko a sžírat jeho vnitřnosti. Před očima mu probleskovaly červené a černé skvrny a jizva na zádech bolela, jako by mu ji vypalovali. Aby unikl do bezpečí, pohroužil se hluboko do sebe, kde se ho zmocnila temnota, a on neměl sílu se tomu bránit. Naposled znovu uslyšel ohnivý hlas, jak říká: Náš dar pro tebe.