Pod stromem menoa
Když se Eragon se Zafirou rozloučili, letěli zpátky do svého zeleného domu se Safiřiným novým sedlem zavěšeným mezi předníma nohama. Aniž by si to nějak uvědomovali, oba postupně otevřeli svoji mysl a jejich spojení samovolně zesílilo, ačkoli se vědomě nespojili s tím druhým. Eragonovy rozbouřené emoce musely být dost silné na to, aby je Zafira tak jako tak vycítila, protože se zeptala: Tak co se stalo?
Znovu ucítil pulsující bolest v očních důlcích, když vysvětloval svůj hrozný zločin ve Farthen Důru. Safiru to vyděsilo stejně jako jeho. Dodal: Tvůj dar té dívce možná pomůže, ale co jsem udělal já, to je neomluvitelné a pouze jí to ublíží.
Odpovědnost není jenom na tobě. Sdílím tvou znalost starověkého jazyka a nepoznala jsem tu chybu o nic víc než ty. Když Eragon stále mlčel, dodala: Aspoň tě dneska nezlobila záda. Za to bud vděčný.
Zabručel, neochotný nechat se vytrhnout ze špatné nálady. A co úžasného ses ty naučila dnešního dne?
Jak poznat nebezpečné počasí a vyhnout se mu. Odmlčela se, očividně připravená podělit se s ním o nové poznatky, ale on byl příliš zabraný do starostí s nezdařeným požehnáním, než aby se dál vyptával. Na tak důvěrné spojení teď nedokázal ani pomyslet. Jelikož nepokračoval v tématu, Zafira zmlkla a stáhla se do sebe.
Když Eragon dorazil zpátky do ložnice, našel u síťových dveří tác jídla jako předchozí noci. Donesl si jej do postele, která byla přestlaná čistými pokrývkami, usadil se k jídlu a proklínal nedostatek masa. Byl ještě rozbolavělý z Rimgaru, a tak se podepřel polštáři a právě si chtěl kousnout do prvního sousta, když se ozvalo tiché zaklepání u vchodu do pokoje. „Vstupte,“ zavrčel a napil se vody.
Eragon se skoro zakuckal, když dovnitř vstoupila Arya. Už na sobě neměla kožené šaty, které obvykle nosila, ale matně zelenou tuniku staženou v pase opaskem, zdobeným měsíčními kameny. Také si dnes sundala čelenku, kterou jindy mívala, a nechala si vlasy rozpuštěné a volně splývající na ramena. Přesto největší změna nespočívala v jejích šatech, ale v držení těla; tvrdé napětí, které charakterizovalo její chování od chvíle, kdy se s ní Eragon poprvé setkal, bylo pryč.
Zřejmě se konečně uvolnila.
Nemotorně se postavil na nohy a všiml si, že ty její jsou bosé. „Aryo! Proč jsi přišla?“
Dvěma prsty se dotkla rtů a řekla: „Hodláš strávit další večer tady?“
„Já…“
„Už jsi v Ellesméře tři dny a ještě jsi neviděl naše město. Vím, že sis vždycky přál si je projít. Odlož tentokrát únavu a pojď se mnou.“ Neslyšně přešla k němu, sebrala Zar’roc, který mu ležel po boku, a kývla na něj.
Vstal z postele a následoval ji do předsíně, kde slezli poklopem a pak dolů po strmém schodišti, které se točilo kolem drsného kmene stromu. Mraky nad hlavou odrážely poslední sluneční paprsky, než se skryly ve stínu obzoru.
Eragonovi spadl na hlavu kousek kůry, a když se podíval vzhůru, uviděl Safiru, jak se vyklání z jejich ložnice a křečovitě při tom svírá dřevěný okraj drápy. Aniž by roztáhla křídla, vrhla se do vzduchu, seskočila asi sto stop na zem a přistála v oblaku prachu. „Už jdu —…“
„Jistě,“ řekla Arya, jako by ani nečekala nic jiného. Eragon se kabonil; chtěl s ní být o samotě, ale už věděl, že nemá cenu si stěžovat.
Šli pod stromy, kde se už soumrak zahnízdil uvnitř dutých kmenů, temných prasklin v balvanech a na spodní straně sukovitých okapů. Tu a tam — u kmene stromu nebo na konci větve — blikala lucerna jako drahokam a vrhala tlumené kužely světla na obě strany chodníku.
Elfové pracovali na rozmanitých úkolech ve světle nebo mimo dosah luceren, většinou jednotlivě, výjimečně ve dvojici. Několik elfů sedělo v korunách stromů a hrálo sladké melodie na rákosové píšťali zatímco ostatní hleděli mírumilovně k nebi — napůl bdělí, napůl spící. Jeden elf seděl se zkříženýma nohama před hrnčířským kruhem, který se točil ve vyrovnaném rytmu, zatímco mu pod rukama vyrůstala útlá nádoba. Kočkodlačice Maud se krčila ve stínu vedle něj a pozorovala ho při práci. Oči jí stříbrně zazářily, když pohlédla na Eragona se Zafirou. Elf se podíval jejich směrem a pokýval na ně, aniž by ustal v činnosti.
Mezi stromy Eragon zahlédl dalšího elfa — nedokázal říct, zda to byl muž, nebo žena — sedícího na kameni uprostřed potoka: pronášel zaklínadlo nad skleněnou koulí, kterou svíral v rukou. Povytáhl krk ve snaze získat lepší výhled, ale mezitím se mu výjev ztratil ve tmě.
„Co,“ zeptal se Eragon tichým hlasem, aby nikoho nerušil, „dělá většina elfů pro své živobytí nebo jako zaměstnání?“
Arya odpověděla také šeptem. „Naše schopnost kouzlení nám poskytuje tolik volna, kolik si ho přejeme. Nelovíme ani nehospodaříme a díky tomu trávíme naše dny činností, která nás baví, ať už je to cokoli. Je toho jen velmi málo, oč se musíme skutečně snažit.“
Uličkou z modřínů ovinutých popínavými rostlinami vešli do uzavřeného atria domu vyrostlého z kruhu stromů. Střed atria tvořila stavba s otevřenými stěnami, která skrývala výheň a sbírku nástrojů, po nichž by nepochybně zatoužil i Horst.
Elfská žena držela pár malých kleští v hromádce rozžhavených uhlíků a pravou rukou obsluhovala měchy. Zázračnou rychlostí vytáhla kleště z ohně a odhalila tak kroužek doběla rozžhavené oceli sevřený v klepetech a protáhla kruh okrajem nedokončeného krunýře brnění zavěšeného přes kovadlinu, popadla kladivo a spojila otevřené konce kruhu dobře mířenou ranou, až odlétaly jiskry.
Teprve pak se k ní Arya přiblížila. „Atra esterní ono thelduin.“ Elfka se k nim otočila, krk a tváře měla zespodu osvícené krvavým světlem uhlíků. Ve tváři se jí objevil jemný vzor hlubokých vrásek — nejvýraznější projev stáří, jaký kdy Eragon u elfa viděl. Neodpověděla Arye, což věděl, že je nepřístojné a neslušné, zvláště když ji královnina dcera uctila tím, že promluvila jako první.
„Rhunon—elda, přivedla jsem ti nejnovějšího Jezdce, Eragona Stínovraha.“
„Slyšela jsem, že jsi mrtvá,“ řekla Rhunön Arye. Na rozdíl od ostatních elfů mluvila skřehotavým, skomíravým hlasem. Připomněla Eragonovi starce v Carvahallu, který sedával na terasách před jejich domy, kouřil dýmku a vyprávěl příběhy.
Arya se usmála. „Kdy jsi naposledy vyšla z domu, Rhunon?“
„To bys měla vědět. Byl to ten Letní slunovrat, cos mě donutila navštívit.“
„To už jsou tři roky.“
„Skutečně?“ Rhunon se zamračila, nahrnula uhlíky na hromádku a zakryla je víkem. „No a co? Společnost mě unavuje. Samé nesmyslné tlachání, které…“ Pohlédla na Aryu. „Proč mluvíme tímhle špinavým jazykem? Předpokládám, že chceš, abych mu ukovala meč. Víš, že jsem přísahala, že už nikdy nevyrobím smrtící nástroj, když ten zrádce Jezdců způsobil s mým mečem takovou zkázu.“
„Eragon už meč má,“ řekla Arya. Zvedla paži a ukázala kovářce Zar’roc.
Rhunon pohlédla na Zar'roc s užaslým výrazem, vzala jej, pohladila vínově červenou pochvu, dotkla se vyrytého černého symbolu, otřela kousek špíny z rukojeti, obtočila kolem ní prsty a vytasila meč se vší vážností bojovníka. Potom si jej prohlédla po celé délce ostří a prohnula čepel meče mezi rukama, až se Eragon bál, že by se mohl zlomit. Pak jediným pohybem máchla Zar'rocem kolem hlavy, zasáhla kleště na kovadlině a s hlasitým cinknutím je rozštípla napůl.
„Zar'roc,“ řekla Rhunon. „Ten si pamatuju.“ Pochovala zbraň jako matka své prvorozené dítě. „Stejně dokonalý jako toho dne, kdy jsem jej vyrobila.“ Otočila se zády, pohlédla vzhůru ke větvím, zatímco prsty sledovala záhyby kulatého zakončení rukojeti. „Celý život jsem strávila kováním mečů z rudy. Pak přišel on a zničil je. Stovky let námahy zničené v jediném okamžiku. Pokud vím, existují už jen čtyři ukázky mého umění. Jeho meč, Oromisův a dva další, střežené rodinami, kterým se podařilo zachránit je před Wyrdfell“
„Wyrdfell?“ opovážil se Eragon zeptat Arye v myšlenkách.
To je elfské jméno pro Křivopřísežníky.
Rhunon se obrátila k Eragonovi. „A teď se ke mně vrací Zar’roc. Ze všech svých výtvorů bych u tohoto čekala nejméně, že jej budu znovu držet, krom toho jeho. Kde jsi přišel k Morzanovu meči?“
„Dal mi ho Brom.“
„Brom?“ Zvedla Zar’roc. „Brom… Pamatuji si Broma. Prosil mě, abych pro něj vyrobila meč jako náhradu za ten, který ztratil. Byla bych mu ráda pomohla, ale to už jsem předtím vyslovila svou přísahu. Odmítnutí ho nepochopitelně rozzlobilo. Oromis ho musel násilně uspat, jinak by snad neodešel.“
Eragon se té informace se zájmem chytil. „Tvůj vlastnoruční výrobek mi dobře posloužil, Rhunon—elda. Už bych byl dávno mrtvý, nebýt Zar’rocu. Zabil jsem s ním Stína Durzu.“
„Skutečně? Pak přece jen přinesl něco dobrého.“ Rhunon zasunula Zar’roc do pochvy, nepříliš ochotně mu ho vrátila a pak zaměřila svůj pohled na Safíru. „Ach. Těší mě, Skulblaka.“
Mě také, Rhunön—elda.
Aniž by se obtěžovala žádat o svolení, Rhunon přistoupila k Zafire, poklepala na šupinu jedním z oblých nehtů a kroutila při tom hlavou ze strany na stranu ve snaze prohlédnout průsvitný křemen.
„Pěkná barva. Ne jako ti hnědí draci, celí kalní a tmaví. Přesně vzato Jezdcův meč by měl odpovídat zabarvení jeho draka a z téhle modré by byla nádherná čepel…“ Zdálo se, že ta myšlenka z ní vysává všechnu energii. Vrátila se ke kovadlině a zírala na zničené kleště, jako by jí opustilo odhodlání uvést je do původního stavu.
Eragon cítil, že by nebylo dobré zakončit rozhovor takovou skličující poznámkou, ale nedokázal vymyslet žádný taktní způsob, jak změnit téma. Jeho pozornost upoutal třpytivý krunýř brnění; když si ho prohlížel, žasl nad tím, že je každý kousek svařený. Protože drobounké články tak rychle chladnou, obvykle se musejí svařit dřív než jsou připojeny k hlavní části brnění, takže to nejlepší brnění — třeba jako Eragonova drátěná košile — bylo složeno z článků, které byly střídavě svařené a snýtované. Tedy v tom případě, kdy kovář neměl elfskou rychlost a přesnost.
Eragon řekl: „Nikdy jsem neviděl brnění, jako je tohle, dokonce ani u trpaslíků. Jak můžeš mít trpělivost svařit každý článek? Proč prostě nepoužiješ kouzlo a neušetříš si práci?“
Stěží mohl předpokládat takovou vášnivou reakci, která Rhunon okamžitě probrala z netečnosti. Pohodila krátce zastřiženými vlasy a zvolala: „A okrást se tak o veškeré potěšení, které mi ta práce dává? Ano, já i kterýkoli jiný elf dokážeme použít kouzlo, abychom uspokojili své tužby — a někteří to dělají —, ale jaký je pak smysl života? Čím bys naplnil ty svůj čas? Řekni mi to.“
„To nevím,“ přiznal.
„Přece děláním toho, co nejvíc miluješ. Když můžeš získat cokoli tím, že vyslovíš pár slov, nebude ti už záležet na cíli, ale jen na cestě k němu. Vezmi si z toho ponaučení. Jednoho dne budeš stát před stejným rozhodováním, pokud budeš žít dost dlouho… Teď jdi pryč! Tenhle hovor už mě unavuje.“ S tím Rhunon odklopila víko výhně, našla si nové kleště a ponořila kroužek do uhlíků a při tom se soustředěnou náruživostí mačkala měchy.
„Rhunon—elda,“ řekla Arya, „pamatuj, že se pro tebe vrátím v předvečer Agaetí Blödhren.“ V odpověď se jí dostalo jenom zabručení.
Rytmické zvonění oceli o ocel, osamělé jako nářek umírajícího ptáka v noci, je doprovázelo zpátky dřínovou chodbičkou na pěšinu. Za sebou už viděli jen černou siluetu sehnutou nad žhavou září výhně.
„Ona vyrobila meče pro všechny Jezdce?“ vyzvídal Eragon. „Všechny do jednoho?“
„Nejen to. Ona je nejlepší kovář, jaký kdy žil. Říkala jsem si, že bude dobré — pro tebe i pro ni —, když vás seznámím.“
„Děkuji.“
Je pokaždé tak příkrá? zeptala se Zafira.
Arya se zasmála. „Vždycky. Pro ni není nic důležitější než řemeslo a je proslulá svou netrpělivostí vůči každému, kdo se ji v tom plete. Přesto všichni její výstřednosti rádi snášejí, protože je neuvěřitelně zručná a schopná.“
Zatímco Arya hovořila, Eragon se snažil rozluštit význam Agaetí Blóáhren. Byl si docela jistý, že blódh znamená krev, a tudíž že Blödhren je krevní smlouva, ale nikdy neslyšel o agaetí.
„Oslava,“ vysvětlila mu Arya, když se zeptal. „Jednou za sto let konáme Oslavu Pokrevní přísahy, abychom vzdali čest naší smlouvě s draky. Oba máte štěstí, že jste tu zrovna teď, protože zanedlouho nastane…“ Její zkosené obočí se spojilo, když se zamračila. „Osud opravdu připravil nejpříznivější shodu okolností.“
Eragona překvapilo, že je vede hloub do Du Weldenvarden, po cestičkách zarostlých kopřivami a rybízovými keříky, až světla kolem nich zmizela a oni se ocitli v neklidné divočině. Ve tmě se Eragon musel spoléhat na Safiřino ostré noční vidění, aby se neztratil. Hrbolaté stromy byly čím dál širší, tísnily se blíž a blíž u sebe a zdálo se, že zanedlouho utvoří neprostupnou hradbu. Právě když to vypadalo, že už nebudou moci jít dál, les skončil a oni vyšli na paseku zalitou měsíčním světlem jasného srpku zářícího nízko na východní obloze.
Uprostřed mýtiny stála osamělá borovice. Nebyla vyšší než ostatní její družky, ale zato silnější než stovka obyčejných stromů spojených dohromady; okolní stromy vedle ní vypadaly jako nedochůdčata. Od silného kmene se rozbíhala spletitá síť kořenů, která pokrývala zemi žílami obalenými kůrou; díky nim to vypadalo, jako by celý les vyrůstal z toho stromu, jako by to bylo samotné srdce Du Weldenvarden. Strom vévodil lesu jako velkorysá hlava rodu, ochraňující jeho obyvatele pod úkrytem svých větví.
„Pohleď na strom Menoa,“ zašeptala Arya. „V jeho stínu slavíme Agaetí Blödhren.“
Eragona zamrazilo ho když uslyšel to jméno. Po tom, co mu Angela v Treimu věštila budoucnost, Solembum k němu přiběhl a řekl: Až přijde čas a budeš potřebovat zhraň, podívej se pod kořeny stromu Menoa. Pak když se všechno bude zdát ztracené a nebudeš mít dostatek sil, jdi ke skále Kuthain a vyslov své jméno, abys otevřel Pevnost duší. Eragon si nedokázal predstavit jaký druh zbraně může by mohl být zahrabaný pod stromem ani jak by měl postupovat, aby ji našel.
Vidíš něco? Zeptal se Zafiry.
Ne, ale pochybuji, že Solembumova slova začnou dávat smysl dřív než to budeš nutně potřebovat.
Eragon vyprávěl Arye o obou kočkodlakových radách, ačkoli stejně jako před Ažihadem a Islanzadí — zatajil plné znění Angeliny věštby. Jednak kvůli její povaze a také proto, že se bál, aby Arya nezjistila, jak mocná síla ho k ní přitahuje.
Když skončil, Arya řekla: „Kočkodlakové zřídka nabízejí pomoc a když už to udělají, neměl bys ji brát na lehkou váhu. Pokud vím, není tu skrytá žádná zbraň, dokonce ani v písni či legendě. Co se týče skály Kuthian… to jméno mi zní jako z napůl zapomenutého snu, známé, a přesto cizí. Už jsem ho někdy slyšela, ale nevybavím si kde.“
Jak se blížili ke stromu Menoa, Eragonovu pozornost upoutaly zástupy mravenců lezoucí po kořenech. Malé černé flíčky byly všechno, co z hmyzu viděl, ale předcházející Oromisův úkol zvýšil jeho citlivost vůči všemu živému kolem něj, a tak se dokázal v duchu naladit na jednoduché vědomí mravenců. Odložil zábrany a nechal mysl proudit ven, zlehka se dotkla Zafiry a Arye a pak se rozprostírala dál, aby objevovala další život na pasece.
Nenadále narazil na cosi obrovského, na vnímající bytost tak silného vědomí, že vůbec nedosáhl hranic její duše. Dokonce i Oromisova duše, se kterou byl Eragon ve spojení ve Farthen Důru, se zdála být zakrnělá ve srovnání s touto bytostí. Samotný vzduch jako by se chvěl energií a silou, která vyzařovala z… toho stromu?
Její zdroj byl nepochybný.
Rozvážné a neúprosné myšlenky stromu postupovaly v uměřeném tempu tak pomalém, jako když se ledovec sune přes žulu. Nevšim si Eragona, ani — jak si byl jistý — žádného dalšího jednotlivce. Soustředil se výhradně na věci, které rostou a vzkvétají v jasném slunečním světle, na lilie, pupalku dvouletou a hedvábný náprstník červený, vysokou žlutou hořčici, která rostla hned vedle plané jabloň s nachovými květy.
„Má ducha, vědomí!“ zvolal Eragon, celý vyplašený. „Tím… je inteligentní.“ Věděl, že Zafira to cítí také; natáhla hlavu ke stromu Menoa, jako by naslouchala, a pak vyletěla k jedné z větví, která byla široká jako cesta z Carvahallu do Therinsfordu. Tam se posadila, ocas volně svěsila dolů a jeho špička se ladně pohupovala sem a tam. Byl to tak podivný pohled — drak sedící na stromě —, že se Eragon rozesmál.
„Samozřejmě, že má vědomí,“ řekla Arya. Její hlas byl v nočním vzduchu tichý a měkký. „Chceš slyšet příběh stromu Menoa?“
„To bych rád.“
Přes oblohu se mihl bílý záblesk jako náhlé zjevení a vedle Zafiry se vynořil Blagden. Havranova úzká ramena a pokřivený krk mu dodávaly vzhled lakomce, který se vyhřívá v záři hroudy zlata. Havran zvedl bílou hlavu a zlověstně zakrákal: „Wyrck!“
„Stalo se to takhle. Kdysi, v dobách koření a vína, ještě před naší válkou s draky, žila žena jménem Linněa. V té době ještě byli elfové smrtelníky jako kterákoli rasa stvořená z masa a kostí. Linněa zestárla, aniž by kdy našla druha nebo měla děti, ani neměla potřebu je vyhledávat a raději se věnovala zpívání rostlinám a byla v tomto umění neobyčejně zdatná. Tak tomu bylo do chvíle, kdy k jejím dveřím přišel mladý muž a okouzlil ji slovy lásky. Jeho náklonnost probudila část její duše, o které dosud netušila, že existuje; probudil v ní touhu zažít věci, jichž se nevědomky vzdala. Nabídka druhé šance byla příliš lákavou příležitostí, než aby jí dokázala odolat. Zanechala své práce a zasvětila se mladíkovi a nějakou dobu spolu byli šťastni.“
„Ale ten mladík byl příliš mladý a začal toužit po družce, která by mu byla věkem bližší. Jednoho dne spatřil mladou dívku a dvořil se jí tak dlouho, až ji získal. A nějakou dobu byli i oni šťastni. Když Linněa zjistila, že ji milenec zavrhl, cítila se tak ponížená a opuštěna, že ze zármutku zešílela. Ten mladík udělal tu nejhorší věc. Dal jí poznat chuť plného života a pak jí ho vzal stejně a bez rozmyslu, jako když kohout přeletí od jedné slípky k druhé. Linněa ho i s tou ženou a ve své zlosti ho ubodala k smrti.“
„Věděla, že její čin byl špatný — Také věděla, že je vina za vraždu. Stejně by se nemohla vrátit ke starému životu, život pro ni ztratil smysl a tak šla k nejstaršímu stromu v Du Weldenvarden, přitiskla se k němu a zpívala píseň, kterou vrůstala do stromu; zřekla se veškeré sounáležitosti s vlastní rasou. Zpívala po tři dny a tři noci, a když skončila, stala se jednou z rostlin, které milovala. A od té doby po celá tisíciletí hlídá les.,, A tak vznikl strom Menoa.“
Když vyprávění skončilo, Arya s Eragonem seděli bok po boku dvanáct stop nad zemí na hraně obrovského kořene. Eragon se odrazil patami od stromu a uvažoval, zda ho Arya chtěla tím příběhem varovat, nebo zda to byl pouze nevinný kousek historie.
Jeho domněnky se změnily v jistotu, když se zeptala: „Myslíš, že ten mladík tu tragédii zavinil?“
„Myslím,“ řekl a věděl, že neopatrná odpověď by se mohla obrátit proti němu, „že to, co udělal, bylo kruté… a že Linněa to přehnala. Oba byli vinni.“
Arya na něj upřeně hleděla, až musel odvrátit pohled. „Nehodili se jeden pro druhého.“
Eragon se odpovědi bránil, ale přestal. Měla pravdu. A zařídila to tak, aby to musel vyslovit nahlas, aby to musel říci jí. „Možná,“ připustil.
Ticho mezi nimi houstlo jako písek kupící se do stěny, kterou ani jeden z nich nehodlal prolomit. Z okraje mýtiny sem doléhal pronikavý zpěv cikád. Nakonec řekl: „Mám—li být upřímný, asi bych měl s tebou souhlasit.“
„To ano.“ S nedbalou lehkostí se předklonila, zvedla tenkou větev, která spadla ze stromu Menoa, a začala splétat trsy jehlic do malého košíku.
Eragonovi se do tváře nahrnula horkost, když ji pozoroval. Doufal, že měsíc nesvítí tolik, aby odhalil, že mu na tvářích naskákaly rumence. „Kde… kde bydlíš? Máte s Islanzadí nějaký palác nebo hrad.?“
„Žijeme v domě Tialdarí; jsou to domy po předcích v západní části Ellesméry. Ráda bych ti svůj domov ukázala.“
„Jistě.“ Najednou se do Eragonových popletených myšlenek vetřela praktická otázka, která zahnala jeho rozpaky. „Aryo, máš nějaké sourozence?“ Zavrtěla hlavou. „Pak jsi jediným dědicem elfského trůnu.“
„Samozřejmě. Proč se ptáš?“ Zdálo se, že ji jeho zvědavost vyvádí z míry.
„Nechápu, proč ti dovolili stát se vyslancem u Vardenů a trpaslíků a taky převážet Safiřino vejce až do Tronjheimu. Je to příliš nebezpečné pro princeznu, tím spíš pro nastávající královnu.“
„Chceš říct, že je to příliš nebezpečné pro lidskou ženu. Už jsem ti říkala, že já nejsem jednou z vašich bezmocných žen. Pro nás je nejvvšší královou nebo královninou povinností sloužit svému lidu, jakkoli a kdekoli je to možné. Pokud to znamená přijít při tom o život, my vítáme příležitost prokázat oddanost — jak říkají trpaslíci — domovu, klanu a našemu cíli. Kdybych zemřela při své službě, bude vybrán náhradní nástupce mezi ostatními rody. Dokonce ani teď by po mně nepožadovali, abych se stala královnou, jestliže by se mi ta vyhlídka příčila. Nevybíráme si vůdce, kteří nejsou ochotní oddat se celým srdcem svému závazku.“ Zaváhala, pak si přitáhla kolena k hrudi, objala je pažemi a opřela si o ně bradu. „Měla jsem mnoho let na to, abych si to vyjasnila během rozepře s matkou.“ Na chvíli se mýtinou rozléhal jenom zpěv cikád. Pak se zeptala: „Jak pokračuje tvé studium u Oromise?“
Eragon si odfrkl, když se mu s vlnou nepříjemných vzpomínek vrátila špatná nálada a zkazila mu potěšení z toho, že je s Aryou. Jediné, co si přál, bylo vlézt do postele, jít spát a zapomenout na ten den. „Oromis—elda,“ řekl a převaloval každé slovo v ústech, než ho vypustil, „je dost svědomitý.“
Trhnul sebou, když sevřela jeho paži nepříjemně silně. „Co se stalo?“
Pokusil se setřást její ruku. „Nic.“
„Cestovala jsem s tebou dost dlouho, takže poznám, kdy jsi šťastný, rozzlobený… nebo kdy tě něco bolí. Stalo se něco mezi tebou a Oromisiem? Pokud ano, musíš mi to říci, aby se to dalo co nejdříve napravit. Nebo jde o tvoje záda? Mohli bychom…“
„Netýká se to výcviku!“ Navzdory uražené pýše si Eragon všiml, že se asi opravdu upřímně zajímá, což ho potěšilo. „Zeptej se Safíry. Ona ti to může říct.“
„Chci to slyšet od tebe,“ pravila klidně.
„Zaťal zuby až mu strnuly čelistní svaly — Tichým hlasem, ne než šeptem, nejprve vylíčil, jak neuspěl při rozjímání v dolině, a pak tu událost, která mu přiotrávila srdce jako zmije stočená v hrudi, jeho požehnání.
Arya pustila jeho paži a sevřela kořen stromu Menoa, jako by se potřebovala přidržet. „Barzůl.“ Trpasličí nadávka ho vylekala: nikdy předtím ji neslyšel nadávat a tohle slovo bylo obzvlášť trefné, protože znamenalo smůla nebo také proklatě. „Věděla jsem o tvém počinu ve Farthen Důru, to určitě, ale nikdy jsem nemyslela… Nikdy mě ani nenapadlo, že by se taková věc mohla přihodit. Prosím o odpuštění Eragone, že jsem tě přinutila dnes v noci odejít z pokoje. Nerozuměla jsem tvým rozpakům. Určitě teď chceš být sám.“
„Ne,“ řekl. „Ne, jsem vděčný za společnost a věci, které jsi mi ukázala.“ Usmál se na ni a po chvíli mu jeho úsměv oplatila. Společně potichu seděli, tak malí při kořenech obrovského starobylého stromu, a pozorovali měsíc, jak se zvedá vysoko nad pokojný les, než se skryl za přicházející mraky. „Jen by mě zajímalo, co vyroste z toho dítěte.“
Vysoko nad nimi si Blagden čechral vybělené peří a zakřičel: „Wýrck!“