Černý svlačec
Sklidili ze stolu a vynesli nádobí ven, kde ho vyčistili pískem. Oromis rozdrobil kolem domu zbytek chleba ptákům a pak se vrátil dovnitř.
Tam vytáhl brk a inkoust a znovu se dali do učení Liduen Kvaedhí, psané podoby starověkého jazyka, která byla daleko uhlazenější než lidské nebo trpasličí runové písmo. Eragon se ponořil do tajemných obrázkových znaků, vděčný za činnost, která nevyžadovala nic namáhavějšího než mechanické učení zpaměti.
Po několika hodinách, které strávili nad listy papíru, mu Oromis pokynul a řekl: „Stačí. Budeme pokračovat zítra.“ Eragon se zaklonil a rozhýbával si ramena, zatímco Oromis z přihrádek na stěně vybral pět svitků. „Dva z nich jsou ve starověkém jazyce, tři ve tvé rodné řeči. Pomohou ti osvojit si obě abecedy a stejně tak ti poskytnou cenné informace, které by pro mě bylo únavné prezentovat.“
„Prezentovat?“
Oromis s neomylnou přesností sáhl do přihrádek na zdi, odkud vytáhl silný šestý svitek a přidal ho na hromadu v Eragonově náruči. „Tohle je slovník. Pochybuji, že to zvládneš, ale pokus se ho přečíst celý.
Když mu elf otevřel dveře, aby ho propustil, Eragon promluvil. „Mistře?“
„Ano, Eragone?“
„Kdy začneme pracovat s kouzly?“
Oromis se jednou paží opřel o zárubně dveří, jako by už nemohl stát. Pak si povzdechl a řekl: „Musíš důvěřovat tomu, jak vedu výcvik, Eragone. Přesto připouštím, že by ode mě bylo pošetilé dál to odkládat. Nuže, odlož si svitky na stůl a půjdeme zkoumat záhady gramarye.“
Oromis stál zády k Eragonovi na drnu před chatrčí a prohlížel si kalu Teťnaeír, chodidla měl od sebe na šíři ramen a ruce sepjaté v kříži — Aniž by se otočil, zeptal se: „Co je to kouzelnictví?“
„Usměrňování energie prostřednictvím starověkého jazyka.“
Chvíli bylo ticho, než Oromis odpověděl. „V zásadě máš pravdu a mnozí kouzelníci nikdy nepochopí víc než to. Přesto tvůj popis nevystihuje podstatu kouzla. Magie je umění myslet, ne síla nebo jazyk — už jsi poznal, že omezený slovník není při kouzelnictví překážkou. Stejně jako vše ostatní, co musíš ovládnout, i magie vyžaduje ukázněný rozum.“
„Brom obešel běžný výcvikový režim a nevšímal si jemností gramarye, aby zajistil, že budeš mít dovednosti potřebné k přežití. Já také musím tento režim trochu pozměnit, abych se zaměřil na dovednosti, které budeš pravděpodobně potřebovat v nadcházejících bitvách. Brom tě ale učil hrubé postupy magie, kdežto já tě naučím její jemnější použití; tajemství, která byla vyhrazena jen těm nejmoudřejším Jezdcům: jak někoho zabít, aniž by tě to stálo víc energie, než když pohneš prstem; jak okamžitě přenést věc z jednoho místa na druhé; zaklínadlo, díky němuž poznáš jedy v jídle a pití; jak nazírat, abys mohl poslouchat i vidět zároveň; jak načerpat energii z okolí, a taky jak si zachovat svou sílu; a jak všemožně a co nejvíce zvětšit své síly.“
„Tyto techniky jsou tak mocné a nebezpečné, že jsme s nimi nikdy neseznamovali Jezdce začátečníky, jako jsi ty, ale okolnosti si žádají, a Brom ti je prozradil a věřil, že je nezneužiješ.“ Oromis zvedl pravou ruku, dlaň měl prohnutou a pronesl: „Adurna!“
Eragon sledoval, jak se v potoce vedle chatrče stvořila koule z vody a nesla se vzduchem, dokud nepřistála mezi Oromisovými roztaženými prsty.
Potok byl ve stínu lesa tmavý a hnědý, ale koule, kterou z něj Oromis vzal, byla průzračná jako sklo. Uvnitř plavaly tečky mechu, hlíny a další drobné nečistoty. Oromis stále hleděl k obzoru a řekl: „Chytej.“ A hodil kouli vody přes rameno směrem k Eragonovi.
Eragon se ji pokusil chytit, ale jakmile se dotkl jejího povrchu voda ztratila soudržnost a rozstříkla se mu na prsou.
„Chyť ji pomocí kouzla,“ nabádal ho Oromis. Znovu zvolal: „Adurna!“ a koule vody se opět stvořila z hladiny potoka a skočila mu do dlaně jako vycvičený dravec, který poslouchá svého pána.
Tentokrát Oromis mrštil kouli bez varování, ale Eragon byl připravený. Řekl: „Reisa du adurna,“ a současně se po kouli natáhl. Zpomalila, až se zastavila na vlásek od jeho dlaně.
„Nešikovná volba slov,“ řekl Oromis, „přesto však použitelná.“ Eragon se zazubil a zašeptal: „Thrysta.“
Koule obrátila směr a řítila se do týla Oromisovy stříbrné hlavy. Nepřistála však tam, kde Eragon zamýšlel, ale místo toho proletěla kolem elfa, otočila se a ještě větší rychlostí letěla zpátky na Eragona. Vodní koule byla stejně tvrdá a pevná jako vyleštěný mramor, když zasáhla Eragona do hlavy, až to zadunělo. Rána ho srazila k zemi. Ležel omráčený v trávě a mrkal na rozechvělá světélka, která mu vířila před očima.
„Ano,“ řekl Oromis, „vhodnější by mohlo být letta nebo ícodthr.“ Nakonec se otočil, pohlédl na Eragona a s očividným úžasem povytáhl obočí. „Co to děláš? Vstaň. Nemůžeme se celý den povalovat.“
„Ano, Mistře,“ zasténal Eragon.
Když Eragon stál znovu na nohou, Oromis ho nechal ovládat vodu různými způsoby — tvarovat ji do složitých smyček, měnit barvu světla, které pohlcovala nebo odrážela, a zmrazit ji v jistém stanoveném sledu — z nichž žádný mu nedělal potíže.
Cvičení pokračovala tak dlouho, až se Eragonův počáteční zájem vytratil a nahradila ho netrpělivost a rozpaky. Nechtěl se Oromise dotknout, ale neviděl žádný smysl v tom, co elf dělá; jako by se vyhýbal všem zaklínadlům, která by vyžadovala použití většího než minimálního množství sil. Už jsem mu předvedl rozsah svých dovedností. Proč dál zkoušíme tyhle základy? Řekl: „Mistře, tohle všechno znám. Mohli bychom se posunout dál?“
Oromisovi ztuhly svaly na krku a ramena jako by měl náhle vytesané ze žuly; dokonce i elfův dech se na okamžik zastavil, než odpověděl. „Copak se nikdy nenaučíš úctě, Eragone—vodhr? Ať je tedy po tvém!“ Pak zamumlal čtyři slova ve starověkém jazyce hlasem tak hlubokým, že Eragon jejich význam nezachytil.
Eragon vyjekl, když ucítil, jak mu něco sevřelo nohy až ke koleni mačkalo a stahovalo mu to lýtka, takže nemohl udělat ani krok. Stehna a tělo měl sice volně pohyblivé, ale ten zbytek jako by mu zalili do malty.
„Osvoboď se,“ řekl Oromis.
Teď dostal Eragon úkol, před nímž ještě nikdy nestál: jak se bránit proti zaklínadlu někoho jiného. Mohl zpřetrhat neviditelná pouta pomocí dvou rozdílných metod. Nejúčinnější by bylo, kdyby věděl, jak ho Oromis znehybnil — jestli působí na jeho tělo přímo, nebo používá vnější zdroj. Potom by totiž mohl onu sílu přesměrovat nebo ji přinutit, aby se rozptýlila. Nebo měl možnost použít obecné, neurčité zaklínadlo, aby zabránil všemu, co Oromis dělá. Nevýhodou této taktiky bylo, že vedla k otevřenému silovému souboji mezi nimi. Jednou se to muselo stát, pomyslel si Eragon. Nedělal si však iluze, že by mohl elfa přemoci.
Sestavil potřebné spojení slov a řekl: „Losna kalfya iet.“ Uvolni má lýtka.
Vlna energie, která ho opustila, byla větší, než čekal; od mírné únavy z dnešních úkolů a útrap dospěl k pocitu, jako by od rána pochodoval obtížným terénem. Potom se tlak kolem jeho nohou uvolnil tak náhle, až se zapotácel.
Oromis zavrtěl hlavou. „Hloupé,“ řekl, „velmi hloupé. Kdybych využil větší úsilí na to, abych kouzlo udržel, zabil bych tě. Nikdy nepoužívej nezvratná kouzla.“
„Nezvratná kouzla?“
„Nikdy je neformuluj tak, aby byly možné jen dva výsledky: úspěch, nebo smrt. Kdyby ti nepřítel uvěznil nohy a byl silnější než ty, pak bys byl ve snaze zlomit jeho kouzlo vyčerpal všechnu svou energii. Zemřel bys bez možnosti zastavit své úsilí v okamžiku, kdy si uvědomíš, že je zbytečné.
„Jak se tomu můžu vyhnout?“ zeptal se Eragon.
„Je bezpečnější formulovat kouzlo tak, aby to byl proces, který můžeš ukončit podle libosti. Neřekneš uvolni má lýtka, což je nezvratné kouzlo, ale třeba zmírni to kouzlo, které mi vězní lýtka. Trochu dlouhé, pravda ale pak se můžeš rozhodnout, nakolik chceš zaklínadlo protivníka oslabit a jestli je bezpečné jej odstranit úplně. Zkusíme to znovu.“
Eragonovy nohy znovu sevřel neúprosný tlak, jakmile Oromis vyslovil neslyšné zaklínadlo. Eragon byl tak unavený, že pochyboval, že bude schopen vyvinout větší odpor. Přesto sáhl po kouzle.
Než Eragonovi sklouzla starověká slova ze rtů, ucítil, jak se tíha která mu svazovala nohy, pozvolna zmenšuje. Lechtalo to a cítil se, jako by ho vytahovali z močálu plného studeného, kluzkého bahna. Pohlédl na Oromise a viděl, že elfova tvář je poznamenaná vzrušením, jako by držel něco drahocenného, oč nechce za žádnou cenu přijít. Na jednom z elfových spánků pulsovala žíla.
Když Eragonovy tajemné okovy zmizely, Oromis ucukl, jako by ho píchla vosa, a zůstal stát s pohledem upřeným na své ruce a ztěžka oddechoval. Zůstal tak možná minutu, pak se napřímil a odešel na samý okraj skály Tel'naeír, kde se jeho osamělá postava rýsovala proti bledému nebi.
V Eragonovi se vzedmula vlna lítosti a smutku — tytéž pocity, které se ho zmocnily, když poprvé uviděl Glaedrovu zmrzačenou nohu. Proklínal sám sebe za to, že se choval tak domýšlivě, tak lhostejně k Oromisovým slabinám, a za to, že víc nedůvěřoval elfovu úsudku. Nejsem jediný, kdo se musí vyrovnávat s dřívějšími zraněními. Eragon prve tak úplně nerozuměl tomu, co měl Oromis na mysli, když řekl, že kromě nejméně náročných zaklínadel už nedokáže kouzla ovládat. Teď chápal závažnost Oromisovy situace a bolest, kterou mu to muselo způsobovat, zejména když byl jako elf zvyklý na kouzla od narození.
Eragon šel k Oromisovi, poklekl, uklonil se po trpasličím způsobu a přitiskl potlučené čelo na zem. „Ebrithil, promiň.“
Elf nedal nijak najevo, že by ho slyšel.
Oba dva setrvávali bez hnutí, zatímco před nimi zapadalo slunce, ptáci zpívali večerní písně a vzduch byl čím dál tím chladnější a na severu se ozývaly zvláštní tlumené údery, jak vracející se Zafira s Glaedrem mávali křídly.
Hlubokým, jakoby vzdáleným hlasem Oromis konečně promluvil: „Zítra začneme nanovo, s tímto i dalšími předměty.“ Eragon usoudil, i když jej viděl jen z boku, že Oromis má znovu svůj obvyklý odměřený výraz — „Souhlasíš s tím?“
„Ano, Mistře,“ řekl Eragon, vděčný za tu otázku. Myslím, že by bylo nejlepší, když se od nynějška budeš snažit mluvit pouze starověkým jazykem. Máme jen málo času a tohle je nejrychlejší způsob, jak se ho můžeš naučit.“
„I když budu mluvit se Zafirou?“
„Dokonce i s ní.“
Eragon přešel do elfského jazyka a slavnostně slíbil: „Budu tedy bez ustání pracovat, dokud budu ve vašem jazyce nejenom myslet, ale i snít.“
„Pokud toho dosáhneš,“ odpověděl mu Oromis stejně vážným tónem, „naše věc ještě může uspět.“ Odmlčel se. „Místo abys ráno letěl přímo sem, půjdeš s elfem, kterého pro tebe pošlu. Vezme tě tam, kde se lid Ellesméry cvičí v šermu. Buď tam hodinu a pak pokračuj jako obvykle.“
„Nebudeš mě učit ty sám?“ zeptal se Eragon a cítil se nedoceněný.
„Nemám tě v tomto ohledu co naučit. Nikdy jsem nepotkal lepšího šermíře, než jsi ty. Neumím s mečem o moc víc než ty a to, co umím navíc, ti nemohu předat. Jediné, co potřebuješ, je udržovat si současnou úroveň dovedností.“
„Proč to nemohu dělat s tebou… Mistře?“
„Protože nechci začínat den útokem a střetem.“ Pohlédl na Eragona, pak se nechal obměkčit a dodal: „A protože bude dobré, když se seznámíš s dalšími, kteří zde žijí. Nejsem typický představitel své rasy. Ale dost už. Podívej, už se blíží.“
Dva draci zrovna plachtili přes ploochý kotouč slunce. První se zaduněním větru přiletěl Glaedr, zakry1 nebe mohutným tělem, pak přistál na trávě a složil zlatá křídla. Po něm se snesla Zafira, stejně rychle a hbitě jako vrabec vedle orla.
Stejně jako ráno jim Oromis s Glaedrem položili řadu otázek. Aby se ujistili, že Eragon a Zafira dávali pozor při lekcích toho druhého. Nedávali sice pozor vždy, ale spoluprací a sdílením informací mezi sebou nakonec dokázali odpovědět na všechny otázky. Jediným kámenem úrazu pro ně byl cizí jazyk, jímž se teď měli dorozumívat.
Lepší, zaburácel posléze Glaedr. Mnohem lepší. Pak sklopil pohled k Eragonovi. Ty a já budeme muset brzy cvičit spolu.
„Samozřejmě, Skulblaka.“
Starý drak si odfrkl a sunul se k Oromisovi; napůl při tom napadal na přední nohu. Zafira vyrazila vpřed, hryzla Glaedra do ocasu, škubla hlavou tak, jako by chtěla zlomit vaz zvířeti, a vyhodila přitom špičku ocasu do výšky. Ucukla, když se Glaedr otočil a chňapl jí po krku obřími tesáky.
Eragon sebou trhl a — příliš pozdě — zakryl si uši, aby si je ochránil před dračím řevem. Tempo a síla Glaedrovy odpovědi nasvědčovaly, že to dnes není poprvé, co ho Zafira obtěžovala. Namísto výčitek svědomí však Eragon v její mysli objevil vášnivou rozpustilost — jako když má dítě novou hračku — a skoro slepou oddanost druhému drakovi.
„Ovládej se, Safiro!“ řekl Oromis. Zafira poskočila dozadu a usadila se na zadních nohou, ale nic v jejím chování nenaznačovalo kajícnost. Eragon zamumlal nepřesvědčivou omluvu a Oromis mávl rukou: „Jděte pryč, oba dva.“
Eragon beze slova vyšplhal na Safiru. Musel ji vybízet, aby vzlétla, a potom ještě trvala na tom, že musí třikrát dokola proletět nad mýtinou, než ji přesvědčil, aby zamířila k Ellesméře.
Co tě to popadlo, žes ho kousla? dožadoval se odpovědi. Domníval se, že to ví, ale chtěl, aby mu to potvrdila.
Jen jsem si hrála.
Musela to být pravda, protože mluvili ve starověkém jazyce, přesto měl podezření, že je to jen část nějaké větší pravdy. Ano? A jakou hru? Napnula se pod ním. Zapomínal na své povinnosti. Tím.. správné slovo. Nedokázal ho najít, a tak se uchýlil zpátky k rodné řeči. Tím, že Glaedra provokuješ, rozptyluješ jeho, Oromise i mě — a to, co musíme splnit. Dříve jsi nikdy nebyla tak lehkomyslná.
Nedělej, jako bys byl moje svědomí.
Zasmál se, takže na okamžik zapomněl, kde je, a skulil se na bok, až jí téměř sklouzl ze hřbetu. Oó, taková ironie po tom, cos mi říkala, jak se mám chovat. Já jsem tvé svědomí, Safiro, stejně jako ty moje. Měla jsi důvod mě trestat a napomínat v minulosti a já teď musím udělat to samé pro tebe: přestaň dotírat na Glaedra.
Mlčela.
Safiro?
Poslouchám tě.
To doufám.
Po minutě klidného letu řekla: Dva záchvaty za jeden den. Jak je ti?
Jsem celý rozbolavělý a není mi dobře. Ušklíbl se. Něco z toho mám z Rimgaru a bojování, ale většinou jde o dodatečné následky té bolesti. Je to jako jed, který mi oslabuje svaly a zatemňuje mysl. Jen doufám, že vydržím dostatečně dlouho při smyslech, abych dokončil výcvik. Jenže potom… Nevím, co budu dělat. V takovém stavu se nemůžu bít za Vardeny.
Nemysli na to, poradila mu. Nic s tím nenaděláš a budeš se jen cítit hůř. Žij přítomností, pamatuj si minulost a neboj se budoucnosti, protože ta neexistuje a ani nikdy existovat nebude. Je pouze teď.
Poplácal ji po hřbetě a s odevzdanou vděčností se usmál. Napravo od nich se nesl v proudu teplého vzduchu jestřáb, který se rozhlížel nad poničenými lesy a hledal známky chlupaté či opeřené kořisti. Eragon ho sledoval a hloubal nad otázkou, kterou mu Oromis předtím položil: Jak může ospravedlnit boj s Královstvím, když tím způsobí tolik zármutku a bolesti?
Mám odpověď, řekla Zafira.
Jakou?
Že Galbatorix… Zaváhala, pak řekla: Ne, neřeknu ti to. Na tohle bys měl přijít sám.
Safiro! Bud rozumná.
To jsem. Pokud nevíš proč je správné to co děláme, mohl by ses rovnou vzdát Galbatorixovi. Bez ohledu na to, jak výmluvné byly jeho prosby, už od ní nedokázal nic vyzvědět, protože před ním uzavřela příslušnou část své mysli.
Když byli zpátky ve svém orlím hnízdě, Eragon snědl lehkou večeři, a právě když chtěl vytáhnout jeden z Oromisových svitků, vyrušilo ho zaklepání na síťové dveře.
„Vstupte,“ řekl a zadoufal, že se na něj zas jednou přišla podívat Arya.
Přišla.
Arya je oba pozdravila a pak řekla: „Myslela jsem, že bys rád navštívil dům Tialdarí a přilehlé zahrady, jelikož ses o to včera zajímal, tedy pokud nejsi příliš unavený.“ Měla na sobě volné červené šaty lemované a zdobené složitými vzory, vyšitými černou nití. Kombinace barev připomínala královnino roucho a zdůrazňovala nápadnou podobu dcery s matkou.
Eragon odsunul svitky stranou. „Bude mi potěšením.“
Chce říct — bude nám potěšením, dodala Zafira.
Zdálo se, že Aryu překvapilo, když promluvili starověkým jazykem, a tak jí Eragon vysvětlil Oromisovo nařízení. „Výborný nápad,“ řekla Arya a přidala se k nim ve stejném jazyce. „A navíc je během vašeho pobytu v Ellesméře vhodnější mluvit naší řečí.“
Když všichni tři sestoupali ze stromu, Arya je vedla na západ do neznámé čtvrti Ellesméry. Cestou potkali mnoho elfů, kteří se všichni zastavovali, aby se uklonili Zafire.
Eragon si znovu všiml, že tu nikde nevidí žádné elfské děti. Zmínil se o tom Arye a ta vysvětlovala: „Ano, máme málo dětí. V současnosti jsou v Ellesméře jen dvě, Dušan a Alanna. Opatrujeme děti nade vše, protože jsou tak vzácné. Mít dítě je největší pocta a odpovědnost, kterých se může živé bytosti dostat.“
Nakonec přišli k žebrovanému lomenému oblouku — vyrostlému mezi dvěma stromy —, který sloužil jako vchod do uzavřeného dvora. — Stále ve starověkém jazyce Arya zazpívala:
„Vpusťte mě dovnitř,
kořeny stromu,
ustupte stranou,
nechť vejdu k vám domů.“
Dvoukřídlá brána v klenutém průchodu se zatřásla, pak se otevřela a vypustila pět velikých oranžových motýlů, kteří třepotavě vzlétli k potemnělému nebi. Za klenutým vchodem se rozprostírala rozlehlá květinová zahrada vytvořená tak, aby vypadala jako zcela obyčejná louka. Jediný prvek, který prozradil zásah elfů, spočíval ve velké rozanitosti rostlin; mnoho druhů kvetlo mimo svou sezónu nebo pocházelo z teplejších či chladnějších oblastí a nikdy by zde nerozkvetlo bez elfských kouzel. Místo bylo osvětleno lucernami bez plamene v podobě drahokamů, které doplňovala souhvězdí kroužících svatojánských mušek.
Arya řekla Safíře: „Dávej pozor, abys ocasem neponičila záhony.“
Pokračovali dál, přešli zahradu a dostali se ke stromořadí. Než se Eragon rozkoukal, stromů přibývalo, dokud nezhoustly do celistvé stěny. Pak se ocitl na prahu naleštěné dřevěné síně, aniž věděl jak.
Síň byla teplá a útulná — místo klidu, rozjímání a pohodlí. Její tvar určovaly kmeny stromů, které měly uvnitř oloupanou kůru, byly vyleštěné a namazané olejem, takže se dřevo blýskalo jako jantar. Pravidelné mezery mezi kmeny sloužily jako okna. Vzduch byl prosycený vůní rozdrcených borových jehlic. V síni byla řada elfů, kteří se věnovali četbě a psaní a v jednom tmavém koutě hráli na rákosové píšťaly. Všichni se zarazili a sklonili hlavy, aby uctili Safiřinu přítomnost.
„Tady byste přebývali,“ řekla Arya, „kdybyste nebyli Jezdec a drak.“
„To je nádhera,“ odpověděl Eragon.
Arya je zavedla na všechna místa, která byla přístupná pro draky. Každá další místnost přinášela nová překvapení; žádné dva pokoje nebyly stejné a každý našel nové způsoby, jak spojit les s vlastní stavbou. V jednom pokoji stékal po sukovité stěně stříbrný potok, který vedl přes podlahu stružkou z oblázků a zpátky ven pod širé nebe.
Další sál byl celý kromě podlahy pokrytý popínavými rostlinami, zahalený do listově zelené kožešiny zdobené trumpetkovitými květy v nejjemnějších odstínech růžové a bílé. Arya jim říkala réva Lianí.
Vyděli mnoho velkých uměleckých děl, od fairth a maleb po sochy a zářivé mozaiky z barevného skla — vše zobrazující pokroucené tvary rostlin a zvířat.
V otevřeném pavílónu, spojeném s dalšími dvěma budovami krytými chodníčky, se s nimi nakrátko sešla Islanzadí. Vyptávala se na pokrok v Eragonově výcviku a stav jeho zad, on jí obojí vylíčil ve stručných, zdvořilých větách. Královnu to zřejmě uspokojilo, načež prohodila pár slov se Zafirou a pak odešla.
Nakonec se vrátili do zahrady. Eragon šel vedle Arye — Zafira se ploužila za nimi — okouzlený zvukem jejího hlasu, když mu vyprávěla o různých odrůdách květin, odkud pocházejí, jak se o ně pečuje a u mnohých také to, jak byly upraveny pomocí kouzla. Také je upozornila na květiny, které rozkvétají pouze v noci, jako třeba bílý durman.
„Která květina je tvá nejoblíbenější?“ zeptal se.
Arya se usmála a doprovodila ho ke stromu u rybníčku lemovaného rákosem na kraji zahrady. Kolem nejnižších větví stromu se vinul svlačec se třemi uzavřenými sametově černými květy.
Arya na ně foukla a zašeptala: „Otevři se.“
Korunní plátky zašelestily, jak se rozvíjely a roztahovaly inkoustová roucha, aby odhalily zásoby nektaru ve svém nitru. Z květů vytryskl maličký ohňostroj sytě modrých jiskřiček, které se rozptýlily kolem černých okvětních lístků jako stopy dne do noci.
„Není to ta nejdokonalejší a nejkrásnější květina?“ zeptala se Arya.
Eragon na ni hleděl a dokonale si uvědomoval, jak jsou si blízko, a řekl: „Ano… je.“ Než ho stačila opustit kuráž, ještě dodal: „Stejně jako ty.“
Eragone! zvolala Zafira.
Arya na něj upřela oči a prohlížela si ho, dokud ho to nepřinutilo odvrátit pohled. Když se jí znovu opovážil pohlédnout do tváře, cítil se ponížený, když viděl, že se slabě usmívá, jako by ji jeho reakce pobavila. „Jsi příliš laskavý,“ zamumlala. Natáhla ruku, dotkla se okraje květu a pak pohlédla zpátky k němu. „Kdysi dávno, jednoho letního slunovratu, ji pro mě stvořil Fäolin.“
Zašoupal nohama a odpověděl pár nesrozumitelných slov, dotčen a uražený, že nevzala jeho poklonu vážně. Nejraději by se v tu chvili stal neviditelným a dokonce zvažoval, že by se pokusil vyřknout zaklínadlo, které by mu to umožnilo.
Nakonec vypjal ramena a řekl: „Prosím, odpusť nám, ale už je pozdě a my se musíme vrátit do našeho obydlí.“
Její úsměv se rozšířil. „Samozřejmě, Eragone. Chápu.“ Doprovodila, je k hlavnímu klenutému průchodu, otevřela jim dveře a řekla: „Dobrou noc, Safiro. Dobrou noc, Eragone.“
Dohrou noc, odpověděla Zafira.
Navzdory svým rozpakům se Eragon nemohl nezeptat: „Uvidíme se zítra?“
Arya sklonila hlavu. „Myslím, že zítra budu mít hodně práce.“ Pak se dveře zavřely a odřízly ho od Arye.
Zafira se přikrčila nízko k chodníčku a šťouchla Eragona do boku. Přestaň snít a nasedni si. Vyšplhal jí po levé přední noze, zaujal svou obvyklou pozici a pak sevřel osten na jejím krku před sebou, když nabrala výšku. Po několika máchnutích křídly řekla: Jak můžeš kritizovat mé chování vůči Glaedrovi a pak jít a udělat něco takového? Co sis myslel?
Víš, co k ní cítím, zabručel.
Pche! Pokud ty jsi mé svědomí a já tvoje, pak je mou povinností tě upozornit, když se chováš jako naivní floutek. Ty nepoužíváš logické myšlení, jak nás k tomu neustále Oromis vede. Co opravdu čekáš, že se stane mezi tebou a Aryou? Ona je princezna!
A já jsem Jezdec.
Ona je elfka; ty jsi člověk!
Každým dnem se elfům podobám víc a víc.
Eragone, je jí víc než sto let!
Já budu žít stejně dlouho jako ona nebo kterýkoli elf.
Ach, ale ještě jsi toho tolik nezažil a v tom je ten problém. Nemůžeš dohnat tak propastný rozdíl. Ona je dospělá žena se stoletím zkušeností, zatímco ty…
Co —? Co jsem? zavrčel. Dítě? To si myslíš?
Ne, dítě ne. Ne po tom všem, co jsi viděl a udělal od doby, kdy jsme se spojili. Ale jsi mladý, dokonce i podle měřítek tvé krátkověké rasy — tím spíš podle trpaslíků, draků či elfů.
Ty taky.
Jeho ironická odpověď ji na minutu umlčela. Pak řekla: Jen se snažím tě chránit, Eragone. To je vše. Chci, abys byl šťastný, a obávám se, že jestli budeš nadále usilovat o Aryu.
Když už oba chtěli jít spát, uslyšeli, jak se v předsíni otevřel poklop a zacinkalo brnění, jak někdo vlezl dovnitř. Eragon se Zar’rocem v ruce prudce otevřel síťové dveře, připravený postavit se vetřelci
Ruka mu klesla, když na podlaze uviděl Orika. Trpaslík si dal po řádný doušek z lahve, kterou třímal v levé ruce, a pak zamžoural na Eragona. „U všech všudy, kde seš? Ach, támhle stojíš. Lámal jsem si hlavu, kde seš. Nemoh jsem tě najít, tak jsem myslel, že když je taková pěkná truchlivá noc, moh bych tě jít hledat… a ty jsi tady! O čem si teď budeme povídat, ty a já, když jsme spolu v tomhle rozkošném ptačím hnízdě?“
Eragon ho chytil za volnou paži a vytáhl ho nahoru, jako vždycky překvapený, jak je Orik těžký — jako maličký balvan. Když ho Eragon pustil, Orik zavrávoral ze strany na stranu a kymácel se tak, až hrozilo, že se svalí na podlahu.
„Pojď dál,“ řekl Eragon svým jazykem a zavřel poklop. „Tam venku bys nastydl.“
Orik zamrkal na Eragona vytřeštěnýma, hluboko zasazenýma očima. „Ještě ses neukázal v mém listnatém vyhnanství, to tedy ne. Zanechal jsi mě napospas elfům… a je to mizerná, pochmurná společnost, to tedy je.“
Eragon se na okamžik zastyděl a snažil se to zamaskovat neobratným úsměvem. Uprostřed všeho dění na trpaslíka skutečně zapomněl „Omlouvám se, že jsem tě nepřišel navštívit, Oriku, ale byl jsem zabraný do svého výcviku. Pojď, dej mi plášť.“ Když pomáhal trpaslíkovi z hnědého pláště, zeptal se: „Co to piješ?“
„Faelnirv,“ prohlásil Orik. „Nej…báječnější, lahodný nápoj. Nejlepší a nej…větší z elfských rozverných vynálezů; rošpovídá tě. Slova se ti linou z jazyka jako hejno bělic, jako hejna nedočkavých kolibříků, jako proudy kroutících se hadů.“ Odmlčel se, očividně ohromený jedinečnou velkolepostí vlastních přirovnání. Když ho Eragon pozval do ložnice, Orik lahví zasalutoval Zafire a řekl: „Zdravím, zube. Nechť tvé šupiny září jasně jako uhlíky Morgothalovy“
Zdravím, Oriku, řekla Zafira a položila si hlavu na okraj postele. Co se to s tebou stalo? To vůbec nejsi ty. Eragon zopakoval její otázku.
„Co se to se mnou stalo?“ zopakoval Orik. Klesl do židle, kterou Egragon přisunul — nohy mu volně visely několik palců nad zemí a začal kroutit hlavou. „Červený klobouk, zelený klobouk, elfové tady a elfové tam. Topím se v elfštině a jejich proklaté zdvořilosti. Jsou tak bledí. A zamlklí. Ano, pane, ne, pane, ale víc z nich nedostanu.“ S žalostným výrazem pohlédl na Eragona. „Co tu mám dělat, zatímco ty se potloukáš někde na výcviku? Mám sedět s rukama v klíně, zatímco se měním v kámen a spojuji se s duchy svých předků; Řekni, ó prozíravý Jezdče.“
Nemáš žádné dovednosti nebo koníčky, kterými by ses mohl zabavit? zeptala se Zafira.
„Ale ano,“ řekl Orik. „Podle soudu druhých jsem dost dobrý kovář. Ale proč bych měl vyrábět lesklé zbraně a brnění pro ty, kdo si jich neváží? Jsem tu zbytečný. Nepotřebný jako trojnohý feldûnost.“
Eragon natáhl ruku po lahvi. „Můžu?“ Orik přelétl pohledem mezi ním a lahví, pak se ušklíbl a podal mu ji. Faelnirv byl studený jako led, a když stékal Eragonovi hrdlem, pálil a štípal. Zamrkal, když mu zaslzely oči. Poté, co si vychutnal druhý doušek, podal láhev zpátky Orikovi, který vypadal zklamaně, že na něj zbylo tak málo.
„A jakou nezbednost,“ zeptal se Orik, „jste vy dva dokázali vyčmuchat na Oromise a ty pastýřské lesy?“
Trpaslík se střídavě chechtal a naříkal, když mu Eragon líčil výcvik, nesprávně vyřčené požehnání ve Farthen Důru, vyprávěl mu o stromu Menoa, bolavých zádech a všem dalším, co se udalo za posledních pár dní. Eragon zakončil tématem, které mu v té chvíli bylo nejdražší: Aryou. Povzbuzený likérem se vyznal z lásky k ní a popsal, jak přehlížela jeho dvoření.
Orik zahrozil prstem a řekl: „Skála pod tebou je nestálá, Eragone. Pokoušej osud. Arya…“ Zarazil se, pak zavrčel a dal si další hlt Faelnirvu. „Ach, na to je příliš pozdě. Kdo jsem, abych říkal, co je moudré?“
Zafira už před nějakou cllvílí zavřela oči. Aniž by je otevřela, zeptala se: Jsi ženatý Oriku? Ta otázka Eragona zaskočila; nikdy se nezamýšlel nad tím, jaký je asi Orikův osobní život.
„Eta,“ řekl Orik. „Ačkoli jsem se zaslíbil půvabné Hvedře dceři Thorgerda Jednookého a Himinglady. Měli jsme se brát teď na jaře, jenže zaútočili urgalové a pak mě Hrothgar poslal na tenhle prokletý výlet.“
„Ona je také z Dûrgrimst Ingeitum?“ zeptal se Eragon.
„Samozřejmě!“ zařval Orik a bouchl pěstí do boku židle. „Myslíš snad, že bych se oženil do jiného klanu? Ona je vnučka mé tety Vardrún, Hrothgarovy sestřenice přes dvě kolena; má bílá, oblá lýtka hebká jako satén, tváře červené jako jablka a je to ta nejkrásnější trpasličí dívka, která kdy žila.“
Nepochybně, řekla Zafira.
„Jsem si jistý, že ji zanedlouho zase uvidíš,“ řekl Eragon.
„Hmmm.“ Orik zamžoural na Eragona. „Věříš v obry? Vysoké obry, silné obry, mohutné obry s plnovousy a prsty jako lopaty?“
„Nikdy jsem je neviděl ani jsem o nich neslyšel,“ řekl Eragon, „až na pohádky. Pokud skutečně existují, rozhodně to není v Alagaësii.“
„Ach, ale ano, existují! Existují!“ zvolal Orik a mával při tom lahví kolem hlavy. „Řekni mi, ó Jezdče, kdybys měl potkat nějakého hrůzostrašného obra na zahradní cestičce, jak by ti říkal, když ne večeře?“
„Předpokládám, že Eragone.“
„Ne, ne. Nazýval by tě trpaslíkem, protože pro něj bys byl trpaslík.“ Orik se zařehtal a dloubl tvrdým loktem Eragona do žeber. „Už to chápeš? Lidé a elfové jsou obři. Je jich plná země, tady, tam a všude, dupou kolem svýma velkýma nohama a vrhají na nás nekonečné stíny.“ Dál se smál, houpal se na židli, dokud se nepřevrátila a on s tvrdým žuchnutím spadl na zem.
Eragon mu pomohl vstát a řekl: „Myslím, že bys tu raději měl zůstat přes noc. Nejsi ve stavu, kdy bys po tmě mohl jít dolů po těch schodech.“
Orik souhlasil s veselou lhostejností. Dovolil Eragonovi, aby mu sundal brnění a uložil ho na jednu stranu postele. Potom si Eragon povzdechl, zhasl světla a lehl si na svou polovinu.
Když usínal, slyšel trpaslíka, jak mumlá ze spaní: „...Hvedro….Hvedro…“