Na skále tel'naeír
Ve vzduchu před Eragonem se vznášel drak zářící jako planoucí slunce. Všemi, kteří se shlukli podél skály Teťnaeír, cloumaly poryvy větru od jeho mohutných křídel. Drak vypadal jako v jednom ohni, když úsvit rozzářil jeho zlaté šupiny a zasypal zemi a stromy blýskavými odlesky světla. Byl mnohem větší než Zafira, dost velký na to, aby mohl být starý několik set let, a úměrně tomu byl silnější jeho krk, nohy a ocas. Na jeho hřbetě seděl Jezdec v oslnivě bílém rouchu, skvícím se na pozadí třpytivých šupin.
Eragon padl na kolena s tváří obrácenou vzhůru. Nejsem sám… Zaplavily ho úžas a úleva. Už nebude muset sám plnit závazky vůči Vardenům a sám bojovat proti Galbatorixovi. Tady stojí jeden z dávných ochránců vzkříšený z hlubin času, aby ho vedl, živoucí symbol a odkaz legend, se kterými vyrůstal. Tady je jeho učitel. Tady je legenda.
Když se drak chystal k přistání, Eragon zalapal po dechu; jeho levá přední noha byla odseknuta nějakou děsivou ránou, která zanechala jen bezmocný bílý pahýl namísto kdysi mohutné končetiny. Oči se mu zalily slzami.
Poté, co drak přistál v jetelovém poli a složil křídla, vrchol kopce zasáhla smršť suchých větviček a listí. Jezdec opatrně sesedl z draka na straně, kde byla jeho zdravá přední noha, a pak přistoupil k Eragonovi se sepjatýma rukama. Byl to elf se stříbrnými vlasy, velice starý i když se to projevovalo pouze výrazem obrovského soucitu a srnu v jeho tváři.
„Osthato Chetowä,“ řekl Eragon. „Truchlící mudrci… Přišel jsem, jak si mě žádal.“ Pak sebou trhnul, neboť si vzpomněl na elfské způsoby a dotkl se rtů. „Atra esterní ono thelduin.“ Stařec se usmál. Vzal Eragona za ramena a pomohl mu vstát. Hleděl na něj s takovou laskavostí, s jakou se Eragon dosud nikdy nesetkal — nekonečné hloubky elfových očí ho pohlcovaly. „Mé pravé jméno je Oromis, Eragone Stínovrahu.“
„Tys to věděl,“ zašeptala Islanzadí s dotčeným výrazem, který se rychle proměnil v bouři hněvu. „Věděl jsi o Eragonově existenci, a přesto jsi mi to neřekl? Proč jsi mě oklamal, Šur'tugal?“
Oromis spustil oči z Eragona a pohlédl na královnu. „Mlčel jsem, protože nebylo jisté, zda se Eragon nebo Arya dožijí příjezdu do Ellesméry; nechtěl jsem ti dávat křehkou naději, která se mohla zhroutit každým okamžikem.“
Islanzadí se prudce otočila, až pláštěnka z labutích pírek zavlála jako křídla. „Neměl jsi právo tajit přede mnou takovou skutečnost! Mohla jsem vyslat bojovníky, aby ochránili Aryu, Eragona a Safíru ve Farthen Důru a doprovodili je bezpečné až sem.“
Oromis se smutně usmál. „Nic jsem ti neskrýval, Islanzadí, jen to, co ses sama rozhodla nevidět. Kdybys nazírala zemi tak, jak je tvou povinností, poznala bys sama zdroj zmatku, který zachvátil Alagaësii, a zjistila pravdu o Arye a Eragonovi. Že bys ve svém zármutku mohla zapomenout na Vardeny a trpaslíky, je pochopitelné, ale na Broma? Vinr Álfakyn? Posledního Přítele elfů? Byla jsi zaslepená vůči okolnímu světu, Islanzadí, a nedbalá na svém trůnu. Nemohl jsem riskovat, že tě vystavím další ztrátě a tím tě doženu ještě dál.“
Zlost Islanzadí náhle opadla, její tvář zbledla a ramena poklesla. »Kořím se ti,“ zašeptala pokorně.
O Eragona se opřel mrak horkého, vlhkého vzduchu, když se zlatý drak pohnul aby si ho prohlédl lesklýma, jiskřivýma očima. Rád tě Eragone Stínovrahu. Jsem Glaedr. Jeho hlas — protože to byl samec — burácel a otřásal Eragonovou myslí jako hučení rské laviny.
Jediné, co Eragon dokázal udělat, bylo dotknout se rtů a říci: „Je mi ctí.“
Pak Glaedr přesunul pozornost na Safíru. Zůstala dokonale klidná a krk držela napjatý a půvabně prohnutý, když jí Glaedr očichal tvář a okraj křídla. Eragon si všiml, jak se Zafire v bezděčném třesu chvějí zaťaté svaly na nohou. Jsi cítit lidmi, řekl Glaedr, a o své rase víš jen to, co tě naučily tvé instinkty, ale máš srdce skutečného draka.
Během tichého rozhovoru se Orik představil Oromisovi. „No tedy v něco podobného bych se ani neopovážil doufat! V těchto temných dobách jsi milé překvapení, Jezdče.“ Poplácal se pěstí na srdce. „Jestli to není příliš troufalé, požádám tě jménem svého krále a klanu o laskavost, jak bylo zvykem mezi našimi rasami.“
Oromis přikývl. „Rád ti ji splním, pokud to bude v mých silách.“
„Pak mi tedy řekni: Proč jsi se po všechny ty roky skrýval? Velmi jsme tě potřebovali, Argetlame.“
„Ach,“ řekl Oromis. „Tento svět je plný strastí a jednou z největších je neschopnost pomoci těm, kteří to potřebují. Nemohl jsem riskovat, že opustím toto útočiště, protože kdybych zemřel dřív, než se vylíhne jedno z Galbatorixových vajec, pak by tu nezbyl nikdo, kdo by předal naše tajemství novému Jezdci. Potom by bylo ještě těžší porazit Galbatorixe.“
„To byl ten důvod?“ vyhrknul Orik. „To jsou slova zbabělce! Vejce se přece nemusela vylíhnout nikdy.“
Mezi všemi se rozhostilo mrtvé ticho, až na slabé zavrčení, které uniklo Glaedrovi mezi zuby. „Kdybys nebyl mým hostem,“ řekla Islanzadí a pohlédla přísně na Orika, „za tuhle urážku bych tě sama srazila k zemi.“
Oromis roztáhl ruce. „Ne, nejsem uražený. Je to trefná odpověď. Pochop ale, Oriku, že Glaedr a já nemůžeme bojovat. Glaedr má své postižení a já své,“ dotkl se ze strany své hlavy, „jsem také zmrzačený. Křivopřísežníci ve mně cosi zlomili, když mě věznili, a třebaže mohu vyučovat a učit se, už nedokážu ovládat kouzla, až na ta jednodušší zaříkadla. Energie mi uniká, ať se snažím sebevíc. V bitvě bych byl víc než zbytečný, byl bych slabina a přítěž, ten, koho mohou snadno zajmout a použít proti vám. Takže jsem se přesunul z Galbatorixova dosahu pro dobro mnohých, i když jsem si snažně přál otevřeně se mu postavit.“
„Zdravý mrzák,“ zamumlal Eragon.
„Odpusť mi,“ řekl Orik a zdálo se, že ho to mrzí.
„To není důležité.“ Oromis položil Eragonovi ruku na rameno. „Islanzadí Drottningu, dovolíš?“
„Jdi,“ řekla znaveně. „Jdi a buď připraven.“
Glaedr se přikrčil u země a Oromis mrštně vylezl po zdravé noze do sedla na jeho hřbetu. „Pojďte, Eragone a Safiro. Musíme toho hodně probrat.“ Zlatý drak seskočil ze skály, vznesl se a zakroužil nad hlavami přihlížejících po vzestupném proudu.
Eragon a Orik si s vážnými výrazy ve tvářích podali ruce. „Dělej svému klanu čest,“ řekl trpaslík.
Když Eragon nasedal na Safíru, měl pocit, jako by se měl vydat na dlouhou cestu a že by měl říci sbohem těm, které tu za sebou nechává. Místo toho jen pohlédl na Aryu a usmál se; nijak neskrýval svůj údiv a radost. Napůl se zamračila a po tváři jí přelétl znepokojený výraz, ale to už byl pryč, vtažený do nebe Safiřiným nadšeným letem.
Draci letěli společně několik mil na sever podél bílé skály a doprovázel je pouze zvuk jejich křídel. Zafira letěla bok po boku s Glaedrem. Její nadšení prostupovalo do Eragonovy mysli a zesilovalo tak jeho vlastní pocity.
Přistáli na další mýtině na okraji skalního převisu, za nímž se stěna holého kamene řítila kolmo k zemi. Ze svahu vedla pěšina k zápraží malé chatrče vyrostlé mezi kmeny čtyř stromů, z nichž jeden se klonil přes potok pramenící z tajuplných hlubin lesa. Byla tak malá, že by se drak dovnitř rozhodně nevešel; naopak by chatrč snadno schoval pod křídlo.
„Vítejte v mém domě,“ pravil Oromis, když s neobvyklou lehkostí sesedal na zem. „Žiji tady na okraji skály Tel'naeír, protože zde mohu přemýšlet a v klidu studovat. Mje mysl lépe pracuje, když jsem daleko od Ellesméry a jejího rušného života.“
Zmizel uvnitř chatrče, pak se vrátil se dvěma stoličkami a džbány průzračné chladné vody pro sebe a pro Eragona. Eragon se napil a kochal se nekonečným výhledem na Du Weldenvarden ve snaze skrýt údiv a nervozitu, zatímco vyčkával, až elf promluví. Jsem tu s dalším Jezdcem! Vedle něj se krčila Zafira s očima upřenýma na Glaedra a pomalu při tom hnětla hlínu mezi drápy.
Přestávka v jejich rozhovoru se prodlužovala víc a víc. Uběhlo deset minut… půl hodiny… pak hodina. Dospělo to tak daleko, že začal měřit uplynulý čas podle postupujícího slunce. Nejdřív mu hlavou vířily otázky a myšlenky, ale ty nakonec odezněly do tichého odevzdání. Užíval si jen prostou radost z krásného dne.
Teprve pak Oromis promluvil: „Chápeš význam trpělivosti. To je dobře.“
Eragonovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval. „Nevystopuješ zvěř, pokud spěcháš.“
Oromis odložil džbán. „Velká pravda. Ukaž mi svoje ruce. Zjistil jsem, že o člověku mnohé vypovídají.“ Eragon si stáhl rukavice a dovolil elfovi, aby ho chytil za zápěstí tenkými, suchými prsty. Prohlížel si Eragonovy mozoly, potom řekl: „Oprav mě, jestli se mýlím. Pracoval jsi s kosou a pluhem častěji než s mečem, ačkoli jsi navyklý na luk.“
„Ano.“
„A jen málo jsi psal nebo kreslil, možná vůbec ne.“
„Brom mě v Teirmu naučil písmena.“
„Hmm. Kromě manuální práce se zdá zřejmé, že máš sklon být lehkomyslný a nedbáš na vlastní bezpečnost.“
„Proč si to myslíš?, Oromisi—elda?“ zeptal se Eragon a použil při tom nejuctivější a nejformálnější oslovení, na které si vzpomněl.
„Ne elda“ opravil ho Oromis. „Můžeš mi říkat Mistře v tomto jazyce nebo Ebútil ve starověkém jazyce, nic víc. Stejný titul budeš používat i pro Glaedra. My jsme vaši učitelé; vy jste naši žáci; a ty se budeš chovat s náležitou úctou a podřízeností.“ Oromis mluvil vlídně, ale s autoritou toho, kdo očekává naprostou poslušnost.
„Ano, Mistře Oromisi.“
„Stejně jako ty, Safiro.“
Eragon cítil, jak těžké je pro Safiru tolik potlačit svou hrdost, a nakonec řekla: Ano, Mistře.
Oromis přikývl. „Tak. Kdokoli s takovou sbírkou jizev měl buď nesmírnou smůlu, nebo bojuje jako šílenec či záměrně vyhledává nebezpečí. Bojuješ jako šílenec?“
„Ne.“ Ani nevypadáš na smolaře; spíš naopak. Tím nám zbývá jediné vysvětlení. Pokud si nemyslíš něco jiného…“
Eragon v myšlenkách proběhl své zážitky doma a na cestách a snažil se popsat svoje záměry. „Spíš bych řekl, že když se zasvětím určitému úkolu nebo cestě, jdu za tím bez ohledu na cenu… Zvláště když je v nebezpečí někdo, koho miluji.“ Pohlédl na Safíru.
„A bereš na sebe náročné úkoly?“
„Mám rád výzvy.“
„Takže cítíš potřebu vystavovat se nebezpečí, aby sis vyzkoušel svoje schopnosti.“
„Rád překonávám výzvy, ale zažil jsem už dost utrpení na to, abych věděl, že je hloupost dělat věci složitější, než jsou. To je rozhodně jediné, co mohu udělat, abych přežil.“
„Přesto ses rozhodl pronásledovat ra'zaky, i když by bylo snazší zůstat v údolí Palancar. A přišel jsi sem.“
„To bylo správné… Mistře.“
Několik minut nikdo z nich nepromluvil. Eragon se snažil uhodnout, na co elf myslí, ale nedokázal z jeho bezvýrazné tváře vyčíst žádné sdělení. Nakonec se Oromis pohnul. „Nedostal jsi v Tarnagu nějaký dárek, Eragone? Šperk, brnění nebo třeba jen minci?“
„Ano.“ Eragon sáhl do tuniky a vytáhl náhrdelník s maličkým stříbrným kladívkem. „Tohle pro mě vyrobil Gannel na Hrothgarův příkaz, aby zabránil komukoli nazírat Safíru nebo mě. Báli se, že by Galbatorix mohl zjistit, jak vypadám… Jak jsi to poznal?“
„Protože,“ řekl Oromis „pak už jsem tě nedokázal najít.“
„Někdo se mě pokoušel nazírat asi před týdnem poblíž Sílthrimu. Byl jsi to ty?“
Oromis zavrtěl hlavou. „Potom, co jsem poprvé nazíral tebe a Aryu, jsem už nepotřeboval používat takovou hrubou metodu, abych tě našel. Mohl jsem se pokusit dotknout se tvojí mysli, jako jsem to udělal, když jsi byl zraněný ve Farthen Důru.“ Zvedl amulet, zamumlal několik vět ve starověkém jazyce a pak ho zas pustil. „Nejsou v něm žádná další zaklínadla, která bych dokázal odhalit. Měj ho pořád u sebe — je to cenný dárek.“ Opřel dlaně konečky prstů o sebe, nehty měl kulaté a světlé jako rybí šupiny a zahleděl se stříškou, kterou vytvořily, k bílému horizontu. „Proč jsi tady, Eragone?“
„Abych dokončil svůj výcvik.“
„A co myslíš, že to obnáší?“
Eragon se znepokojeně zavrtěl. „Naučit se víc o kouzlení a bojování. Brom mě nestačil naučit všechno, co znal.“
„Kouzla, šerm a další dovednosti jsou zbytečné, pokud nevíš, jak a kdy je použít. To tě naučím já. Ale Galbatorix nám názorně předvedl, že moc bez mravního vedení je ta nejnebezpečnější síla na světě. Můj hlavní úkol tedy je, Eragone a Safiro, pomoci vám pochopit, jaké zásady vás řídí, abyste nedělali správné volby pro špatné důvody. Musíte lépe poznat sami sebe, kdo jste a co dokážete. Proto jste tady.“
Kdy začneme? zeptala se Safiia.
Oromis se nadechl k odpovědi, když tu najednou ztuhl a upustil džbánek. Tvář mu zbrunátněla a prsty se mu zkroutily do zahnutých drápů, které se mu zasekly do šatů jako háky. Změna byla děsivá a okamžitá. Eragon sebou stačil sotva pohnout, než se elf znovu uvolnil, ačkoli celé jeho tělo teď napovídalo, jak je vyčerpaný.
Eragon se znepokojeně odvážil zeptat: „Jsi v pořádku?“
Oromis povytáhl koutek úst v náznaku pobavení. „Méně, než bych si přál. My elfové se považujeme za nesmrtelné, ale ani tak nedokážeme uniknout jistým neduhům těla, které svedeme pomocí naší znalosti kouzel nejvýš tak oddálit. Ne, nedělej si starosti… není to nakažlivé, ale ani se toho nedokážu zbavit.“ Povzdechl si. „Desítky let jsem se obklopoval stovkami malých, slabých zaklínadel a ta navrstvená jedno na druhém vytvářejí kouzlo, které je nad moje síly. Jsem tu proto, abych mohl žít dostatečně dlouho, být svědkem vzkříšení posledních draků a abych mohl podpořit vzkříšení Jezdců ze hrůzy dané našimi chybami.“
„Kdy…“
Oromis povytáhl příkré obočí. „Kdy zemřu? Nějaký čas ještě mám — ale je ho žalostně málo, hlavně jestli se Vardenové rozhodnou zavolat si tě na pomoc. Kvůli tomu — abych odpověděl na tvou otázku Safiro — začneme s výukou okamžitě a budeme se učit rychleji, než kterýkoli Jezdec učil nebo bude učit, protože musím zhustit desetiletí vědomostí do několika měsíců a týdnů.“
„Ty víš,“ řekl Eragon a přemáhal rozpaky a stud, které mu rozpalovaly tváře, „o mé… mé vlastní nemohoucnosti.“ Poslední slovo ze sebe vypotil a nenáviděl jeho zvuk. „Jsem stejně zmrzačený jako ty.“
Oromisův upřený pohled změkl soucitem, ačkoli jeho hlas byl stále pevný. „Eragone, jsi mrzák, jen pokud se za něj považuješ. Chápu, jak se cítíš, ale musíš věřit ve zlepšení, protože záporný postoj k životu je vážnější postižení než tělesná vada. Mluvím z vlastní zkušenosti. Sebelítost neposlouží tobě ani Safíře. Já a další zaklínači budeme tvé onemocnění zkoumat, abychom zjistili, zda je nedokážeme nějak zmírnit, ale mezitím musí tvůj výcvik normálně pokračovat.“
Eragonovi se sevřely vnitřnosti a ucítil pachuť žluče, když zvažoval všechny možné dopady. Oromis mě jistě nebude nutit snášet to trápení znovu! „Ta bolest je nesnesitelná,“ řekl zoufale. „Zabije mě. Já…“
„Ne, Eragone. Nezabije tě. To o tvém prokletí vím. My oba však máme své povinnosti; ty vůči Vardenům a já vůči tobě. Nemůžeme se jim vyhýbat jenom kvůli obyčejné bolesti. Riskovali bychom tím mnohem víc a nemůžeme si dovolit neuspět.“ Jediné, na co se Eragon zmohl, bylo zakroutit hlavou, neboť hrozilo, že se ho zmocní panika — Snažil se popřít Oromisova slova, ale jejich pravdivost byla zjevná. „Eragone. Musíš své břímě přijmout dobrovolně. Copak neznáš něco nebo někoho, kvůli komu stojí za to se obětovat?“
Pomyslel na Safíru, ale tohle všechno nedělal pro ní. Dokonce ani pro Aryu. Co ho tedy pohání? Když přísahal Nasuadě, udělal to pro dobro Rorana a dalších lidí Království. Ale znamenají pro něj tolik, aby podstupoval bolest? Ano, usoudil. Ano, znamenají, protože jsem jediný,
Měl možnost jim pomoci a protože dokud oni nebudou osvobozeni od Galbatorixova stínu, nebudu volný ani já. A protože tohle je jediný smysl mého života. Co jiného bych dělal? Zachvěl se, když pohnul rty, aby vyslovil osudnou větu: „Přijímám to kvůli všem, za které bojuji: rasy Alagaësie — všech ras —, který byl a je sužován Galbatorixovou krutostí. Bez ohledu na bolest přísahám, že se budu učit pilněji než kterýkoli žák, kterého jsi měl přede mnou.“
Oromis vážně přikývl. „O nic menšího tě nežádám.“ Na okamžik pohlédl na Glaedra a pak řekl: „Postav se a svlékni si tuniku. Ať vidím, jak jsi rostlý.“
Počkej, řekla Zafira. Brom věděl o tvojí přítomnosti zde, Mistře? Eragon se zarazil, zaskočený tou možností.
„Samozřejmě,“ řekl Oromis. „Jako chlapec byl mým žákem v Ilireji. Jsem rád, že jsi mu připravila náležitý pohřeb, protože měl těžký život a jen málokdo k němu byl laskavý. Doufám, že došel klidu, než odešel na věčnost.“
Eragon se pomalu zamračil. „Znal jsi i Morzana?“
„Byl mým učněm před Bromem.“
„A Galbatorixe?“
„Byl jsem jedním ze Starších, kteří mu odmítli dát dalšího draka, když byl jeho první zabit, ale nikdy jsem neměl tu smůlu, abych ho učil. Dal si záležet na tom, aby osobně dostihl a zabil každého ze svých učitelů.“
Eragon se chtěl vyptávat dál, ale věděl, že bude lepší počkat, takže se postavil a rozvázal si vršek tuniky. Zdá se, řekla Zafira, že se nikdy nedozvíme všechna Bromová tajemství. Zachvěl se, když si v chladnem vzduchu stáhl tuniku, pak se narovnal a vypjal hruď.
Oromis ho obešel dokola a s užaslým výkřikem se zarazil, když uviděl jizvu, kterou měl Eragon přes celá záda. „Nenabídla ti Arya nebo některý z vardenských léčitelů, že ti ten šrám odstraní? Neměl bys ho mít.
„Arya mi to nabídla, ale…“ Eragon zmlkl, neschopen ovládnout pocity. Nakonec jen řekl: „Teď je mojí součástí, stejně jako k Mutaghovi patří jeho jizva.“
„Murtaghova jizva?“
„Murtagh byl podobně zohavený. Přišel k ní jako dítě, když po něm jeho otec Morzan hodil Zar'roc.“
Oromis na něj dlouho vážně hleděl, než přikývl a pokračoval: „Jsi osvalený a nejsi tak shrbený jako většina šermířů. Používáš obě dobře ruce stejně snadno?“
„Ne úplně, ale musel jsem se naučit bojovat levou rukou, když jsem si u Teirmu zlomil zápěstí.“
„Dobře. To nám ušetří nějaký čas. Sepni ruce za zády a zvedni je co možná nejvýš.“ Eragon to udělal, ale při té pozici ho bolelo v ramenou a stěží se mu podařilo ruce spojit. „Teď se předkloň s propnutými koleny. Rukama se zkus dotknout země.“ Tohle bylo pro Eragona ještě těžší; skončil sehnutý jako hrbáč, paže mu bezvládně visely vedle hlavy a podkolenní šlachy ho píchaly a pálily. Prsty měl přitom stále devět nebo deset palců nad zemí. „Aspoň se umíš protáhnout, aniž by ses zranil. V to jsem ani nedoufal. Můžeš provádět řadu protahovacích cvičení, aniž by ses přepínal. Dobře.“
Pak se Oromis obrátil k Safíre: „Rád bych poznal i tvoje schopnosti, draku.“ Nechal ji udělat mnoho složitých postojů, ve kterých musela zkroutit každou nohu do neuvěřitelných poloh, a celé to vyvrcholilo řadou leteckých akrobacií — takových, jaké Eragon ještě nikdy neviděl. Jen pár úkolů bylo nad její síly, jako třeba udělat smyčku dozadu a při tom provést ve vzduchu vývrtku.
Když přistála, byl to Glaedr, kdo řekl: Obávám se, že jsme naše Jezdce rozmazlovali. Kdyby se jejich mládata musela v divočině postarat sama o sebe — stejně jako ty a jako naši předci —, pak by možná dosáhli tvých schopností.
„Ne,“ řekl Oromis, „Zafira by byla mimořádný letec, i kdyby ji vychovávali ve Vroengardu s využitím zavedených metod. Viděl jsem tak málo draků s takovým talentem pro létání.“ Zafira zamrkala, pak zavrtěla křídly a věnovala se čištění jednoho ze svých drápů tak, aby si zakryla hlavu. „Ještě máš určitý prostor ke zlepšení, jako my všichni, ale malý, velmi malý.“ Elf se znovu posadil s dokonale rovnými zády. Příští čtyři hodiny, podle Eragonova odhadu, Oromis zkoumal jeho a Safiřiny znalosti ve všech možnžch směrech — od botaniky přes tesařinu a hutnictví až po lékařství, ačkoli se hlavně zaměřoval na to jak ovládají historii a starověký jazyk. Dotazování Eragona těšilo, protože mu to připomnělo, jak se ho Brom vyptával během jejich dlouhých cest do Teirmu a Dras—Leony.
Když si udělali přestávku na oběd, Oromis pozval Eragona do svého domu; draky nechali venku. Elfovy pokoje byly prázdné, až na několik nezbytností potřebných pro stravování, hygienu a duchovní život. Celé dvě stěny byly poseté přihrádkami, v nichž byly zasunuty stovky svitků. Vedle stolu visela zlatá pochva meče — stejné barvy jako Glaedrovy šupiny — a meč odpovídající velikosti s Čepelí v barvě duhového bronzu.
Na vnitřní straně dveří, zasazených hluboko do dřeva, visela plochá tabulka jednu píď vysoká a dvě široká. Zobrazovala překrásné vznešené město vystavěné při strmé horské stěně, ve kterém se odráželo načervenalé světlo vycházejícího úplňku. Obrázek byl tak věrný a dokonale podrobný, že si Eragon nejdřív myslel, že je to kouzelné okno; teprve když poznal, že je obraz opravdu nehybný, dokázal uvěřit, že jde o umělecké dílo.
„Kde to je?“ zeptal se.
Oromisovy půvabné rysy se na okamžik stáhly žalem. „Uděláš dobře, když si zapamatuješ tu krajinu, Eragone, protože tam leží zdroj tvého trápení. Vidíš to, co kdysi bývalo naše město Ilirea. Bylo spáleno a opuštěno během Du Fyrn Skulblaka, pak se stalo hlavním městem Království Broddring a dnes na jeho místě stojí podlé město Urû’baen. Udělal jsem tuto fairth té noci, kdy jsme odtamtud byli nuceni před příchodem Galbatorixe uprchnout.“
„Ty jsi namaloval tuhle… fairth?“
„Ne, nic takového. Fairth je obrázek zachycený pomocí kouzla na čtverci vyleštěné břidlice, na níž jsou dopředu připravené vrstvy barev. Krajina na těch dveřích je přesně taková, jak na mě Ilirea působila v okamžiku, kdy jsem vyslovil zaklínadlo.“
„A,“ řekl Eragon, neschopen zastavit příliv otázek, „co bylo království Broddring?“
Oromis překvapením vyvalil oči. „Ty to nevíš?“ Eragon zavrtěl vou. „Jak můžeš něco takového nevědět? Vzhledem k okolnostem a strachu, že Galbatorix bude sužovat tvůj lid, bych pochopil, že jsi byl vychovávaný v temnotě a neznal jsi své dědictví. Ale nemohu uvěřit,
že by byl Brom při tvé výuce tak nedbalý a neřekl ti věci, které zná i nejmenší elf nebo trpaslík. Děti Vardenů by mi dokázaly říct o minulosti víc.“
Brom se víc staral o to, abych zůstal naživu, než aby mě učil o lidech kteří už jsou mrtví,“ odvětil Eragon stroze.
Na to Oromis odpověděl mlčením. Nakonec řekl: „Odpust! mi. Nechtěl jsem zpochybňovat Bromův úsudek, jenom jsem nesmírně netrpělivý; máme tak málo času a každá taková věc, kterou ještě neznáš, omezuje množství toho, co můžeš zvládnout během zdejšího pobytu.“ Otevřel řadu skříní skrytých v zakřivené stěně, vytáhl kus chleba a misky s ovocem, které vyrovnal na stůl. Než začal jíst, na okamžik nad jídlem setrval se zavřenýma očima. „Království Broddring byla před pádem Jezdců země lidí. Když Galbatorix zabil Vraela, letěl s Křivopřísežníky do Ilirey, sesadil krále Angrenosta a sám převzal trůn a funkci. Království Broddring pak tvořilo jádro Galbatorixova dobytého území. Přidal ke svému území Vroengard a další země na východě a na jihu a vytvořil tak království, které znáš. Království Broddring vlastně stále existuje, přesto pochybuji, že v tomto okamžiku znamená víc než jen jméno na královských dekretech.“
Eragon se bál obtěžovat elfa dalšími otázkami, ale jeho tvář ho musela prozradit, protože Oromis řekl: „Připomínáš mi Broma, když jsem si ho vybral za učně. Byl mladší než ty, sotva desetiletý, ale stejné tak zvědavý. Za rok jsem snad od něj neslyšel nic jiného než jak, co, kdy a hlavně proč. Nestyď se zeptat, když ti něco leží na srdci.“
„Chtěl bych toho tolik vědět,“ zašeptal Eragon. „Kdo jsi? Odkud jsi? Odkud pocházíš… Odkud pochází Brom? Jaký byl Morzan? Jak, co, kdy, proč? A chci vědět všecnno o Vroengardu a Jezdcích. Možná pak bude moje vlastní cesta jasnější.“
Znovu se mezi nimi rozhostilo ticho, když Oromis přepečlivě rozebíral ostružinu na jednotlivé dužnaté kuličky. Když mezi jeho tmavě rudými rty zmizel poslední dílek, promnul si ruce — „nablýskal si dlaně,“ jak říkával Gero - a prohlásil: „Pak o mně věz toto: narodil jsem se před několika stoletími v našem městě Luthivíra, které se rozkládalo v lesích u jezera Tüdosten. Ve dvaceti jsem jako všechny děti předstoupil před vejce, která draci dali Jezdcům, a vylíhl se pro mě Glaedr. Byli jsme vycvičeni jako Jezdci a skoro sto let jsme cestovali po celé zemi a vykonávali Vraelovu vůli. Nakonec přišel den, kdy se považovalo za přiměřené, abychom odešli do výslužby a předávali zkušenosti další generaci, takže jsme odešli do Ilirey a učili nové Jezdce, jednoho nebo dva současně, dokud nás Galbatorix nezničil.“
„A Brom?“
„Brom pocházel z rodiny iluminátorů v Kuastě. Jeho matka se jmenovala Nelda a otec Holkomb. Kuasta je tak odříznutá Dračími horami od zbytku Alagaësie, že se stala velmi svérázným místem, plným podivných zvyků a pověr. Když byl Brom v Ilireji teprve krátce, klepával třikrát na zárubně dveří, než vstoupil nebo vyšel z místnosti. Studenti z řad lidí si ho kvůli tomu dobírali, dokud to spolu s několika dalšími svými zvyky nepřestal dělat.“
„Morzan byl můj největší nezdar. Brom ho zbožňoval. Vždy stál na jeho straně, nikdy mu neodporoval a nikdy nedoufal, že by jej mohl předčit v kterémkoli riskantním podniku. A Morzan, jak musím bohužel přiznat — neboť bylo v mých silách tomu zabránit —, si toho byl vědom a Bromový oddanosti nejrůznějšími způsoby zneužíval. Začal být tak pyšný a krutý, že jsem zvažoval možnost odloučit ho od Broma. Ale bohužel než jsem to stačil udělat, Morzan pomohl Galbatorixovi ukrást dračí mládě, Šruikana, aby Galbatorixovi nahradili toho, o něhož přišel, a při tom zabil drakova původního Jezdce. Morzan s Galbatorixem pak společně uprchlí a zpečetili náš osud.“
„Nemůžeš pochopit, jakým způsobem Morzanova zrada zasáhla Broma, dokud nepochopíš hloubku Bromový lásky k němu. A když se Galbatorix nakonec projevil a Křivopřísežníci zabili Bromova draka, Brom soustředil veškerý svůj hněv a veškerou bolest na toho, kdo byl podle něj odpovědný za zničení celého jeho světa: na Morzana.“
Oromis se s vážnou tváří odmlčel. „Víš, proč ztráta draka nebo Jezdce obvykle zabije toho druhého, který přežil?“
„Dokážu si to představit,“ řekl Eragon. To pomyšlení mu nahánělo strach.
„Samotná bolest je dost velký šok — i když to nemusí být vždy rozhodující, co způsobí skutečnou újmu, je pocit, že část tvojí mysli, tvého já, umírá. Když se to stalo Bromoví, obávám se, že se z toho nějakou dobu pomátl. Když jsem byl zajat a utekl jsem, vzal jsem ho sebou do Ellesméry, aby byl v bezpečí, ale odmítl tu zůstat a místo toho táhl s naším vojskem na ilirejské pláně, kde byl zabit král Evandar.“
Ten zmatek, který potom nastal, byl nepopsatelný. Galbatorix měl dost co dělat, aby upevnil svou moc, trpaslíci se stáhli, jihozápad byl plný konfliktů, protože lidé se bouřili a bojovali za ustavení Surdy, a my jsme právě ztratili krále. Brom, hnaný touhou po pomstě, se snažil využít zmatku pro svou věc. Posbíral řadu těch, kteří byli posláni do vyhnanství, osvobodil některé, kteří byli uvěznění, a tak vznikli Vardenové. Pár let stál v jejich čele a pak vedení předal, aby měl volnost a mohl dosáhnout toho, co si přál nejvíc — Morzanovy zkázy. Brom osobně zabil tři Křivopřísežníky, včetně Morzana, a byl zodpovědný za smrt pěti dalších. Zřídka byl ve svém životě šťastný, ale byl to dobrý Jezdec a dobrý muž a já jsem poctěn, že jsem ho znal.“
„Nikdy jsem jeho jméno neslyšel v souvislosti se smrtí Křivopřísežníků,“ namítl Eragon.
„Galbatorix nechtěl přiznat, že stále žije někdo, kdo dokáže přemoci jeho přisluhovače. Značná část jeho moci spočívá ve zdánlivé nezranítelnosti.“
Eragon byl znovu donucen poopravit si svoji představu o Bromoví — od vesnického vypravěče, za něhož ho Eragon nejdřív považoval, přes válečníka a kouzelníka, který s ním cestoval, přes Jezdce, jimž se nakonec ukázal být, a teď po buřiče, vůdce vzbouřenců a vraha. Bylo obtížné představit si jej ve všech těchto rolích. Jako bych ho snad ani neznal. Kéž bychom bývali měli šanci aspoň jednou si o tom všem promluvit. „Byl to dobrý muž,“ souhlasil Eragon.
Vyhlédl jedním ze zvláštních kruhových oken, která vedla k okraji sídla a pouštěla do pokoje odpolední žár. Pozoroval Safíru a to, jak se chová před Glaedrem - zdálo se mu, že je nesmělá a ostýchavá. V jedné chvíli se točila dokola, aby prozkoumala nějakou část paseky, za okamžik zas vrtěla křídly, dělala malé krůčky k většímu drakovi a kývala při tom hlavou ze strany na stranu; špička ocasu jí neustále pocukávala, jako by se měla vrhnout na kořist. Připomínala Eragonovi kotě, které se pokouší nalákat starého kocoura, aby si s ním hrál. Ale Glaedr zůstával vůči tomu naprosto lhostejný.
Safiro, řekl. Odpověděla mu jen rozrušeným zábleskem myšlenek sotva ho brala na vědomí. Safiro, odpověz mi.
Co je?
Vím, že jsi rozrušená, ale nedělej ze sebe blázna.
Ty jsi ze sebe udělal blázna už mockrát, odsekla.
Její odpověď byla tak nečekaná, že ho ohromila. Byl to druh neformální kruté poznámky, kterou lidé často dělají, ale kterou by nikdy nečekal od ní. Nakonec se přemohl a řekl: To ještě neznamená, že ho ze sebe musíš dělat i ty. Odfrkla si a uzavřela svou mysl, ačkoli stále cítil vlákno emocí, které je spojovalo.
Eragon se vrátil v myšlenkách do pokoje a zjistil, že se na něj upírají Oromisovy šedé oči. Elfův vnímavý pohled Eragona ujistil, že Oromis pochopil, co se přihodilo. Eragon se nuceně usmál a mávl směrem k Zafire. „I když jsme spojení, nikdy nedokážu předpovědět, co udělá. Čím víc ji znám, tím víc si uvědomuji, jak jsme rozdílní.“
Pak Oromis pronesl první věc, kterou Eragon považoval za opravdu moudrou: „Ti, které milujeme, jsou nám často nejméně podobní. Elf se odmlčel. „Je velmi mladá, stejně jako ty. Mně a Glaedrovi trvalo desítky let, než jsme začali plně rozumět jeden druhému. Jezdcovo pouto s drakem je jako kterýkoli jiný vztah — vyvíjí se. Důvěřuješ ji?“
„Celým svým životem.“
„A ona důvěřuje tobě?“
„Ano.“
„Pak se jí podvol. Byl jsi vychováván jako sirotek. Ona byla vychována ve víře, že je poslední duševně zdravý jedinec své rasy. A teď s ukázalo, že to není pravda. Nebuď překvapený, jestli bude několik měsíců trvat, než přestane dotírat na Glaedra a obrátí se zpátky k tobě.“
Eragon si koulel borůvkou mezi palcem a ukazováčkem; chuť k jídlu se rozplynula. „Proč elfové nejedí maso?“
„Proč bychom měli?“ Oromis zvedl jahodu a točil s ní tak, aby se světlo odráželo od dolíčkovaté slupky a osvětlovalo maličké chloupky, které plod pokrývaly. „Všechno, co potřebujeme nebo chceme, si vyzpíváme z rostlin, včetně jídla. Bylo by barbarské způsobovat zvířatům utrpení, abychom mohli mít na stole další chody… Zanedlouho ti naše volba bude dávat mnohem větší smysl.“
Eragon se zamračil. Vždycky jedl maso a nečekal, že v Ellesméře bude žít výhradně o ovoci a zelenině. „Nechybí vám jeho chuť?“
„Nemůže ti chybět něco, co jsi nikdy neochutnal.“
„Ale co Glaedr? Tomu přece nestačí napást se na louce.“
„Ne, ale ani on zbytečně nezpůsobuje bolest. S tím, co jsme dostali do vínku, každý děláme, co můžeme. S tím, kým ses narodil, nic nenaděláš.“
„A Islanzadí? Její pláštěnka je vyrobena z labutích per.“ ?
„Uvolněných per sbíraných po řadu let. Kvůli jejímu oděvu nezemřel jediný pták.“
Dojedli a Eragon pomohl Oromisovi vydrhnout nádobí pískem. Když ho elf naskládal zpět do skříně, zeptal se: „Koupal ses dnes ráno?“ Ta otázka Eragona zaskočila, ale odpověděl že ne, nekoupal. „Prosím, udělej to tedy zítra a každý další den.“
„Každý den?! Na to je voda příliš studená. Dostanu zimnici.“
Oromis se potutelně pousmál. „Tak si ji ohřej.“
Tentokrát na něj Eragon pohlédl s nedůvěrou. „Nejsem dost silný, abych pomocí kouzla ohřál celý potok,“ namítl.
Domem zaburácel Oromisův smích. Glaedr venku otočil hlavu a nahlédl dovnitř. Pak se vrátil do původní pozice. „Předpokládám, že už sis dnes v noci prohlédl svůj příbytek.“ Eragon přikývl. „A vyděl jsi malý pokoj s prohlubní v podlaze?“
„Myslel jsem, že by to mohlo být na praní šatů a prádla.“
„To je na praní tebe. V boční stěně nad dolíkem jsou skryté dvě hubice. Otevři je a můžeš se koupat v tak teplé vodě, jak si budeš přát. Také „ukázal na Eragonovu bradu, „pokud jsi můj žák, očekávám, že budeš stále hladce oholen, dokud ti nebude moci narůst plnovous — pokud ho budeš chtít —, a že nebudeš vypadat jako strom, kterému opadala půlka listí. Elfové se neholí, ale nechám ti břitvu se zrcadlem a poslat ti je.“
Eragon se otřepal po ráně, kterou utržila jeho hrdost, ale souhlasil. Vyšli znovu ven, načež Oromis pohlédl na Glaedra a drak řekl: Dohodli jsme se na učebním plánu pro Safiru i tebe.
Elf řekl: „Začnete….zítra hodinu po východu slunce, v čase Rudé lilie. V tu dobu se sem vratíte. A přines sedlo, které ti Brom vyrobil, Safiro,“ pokračoval Oromis. „Mezitím si dělejte, co chcete; Ellesméra skrývá pro cizince mnoho divů, pokud je chcete vidět.“
„Budu na to pamatovat,“ řekl Eragon a sklonil hlavu. „Než půjdu, Mistře, chci ti poděkovat, že jsi mi pomohl v Tronjheimu, když jsem zabil Durzu. Pochybuji, že bych přežil bez tvé podpory. Jsem tvým dlužníkem.“
My oba jsme tvými dlužníky, dodala Zafira. Oromis se zlehka usmál a sklonil hlavu.