Dary

 

Eragon si sbalil osobní věci ani ne za pět minut. Vzal si sedlo, které mu Oromis věnoval, připoutal ho na Safiru, pak jí přes hřbet přehodil brašny a připnul je.

Zafira se zvedla, pohodila hlavou s rozšířenými nozdrami a řekla: Počkám na tebe venku. Pak se s řevem spustila z orlího hnízda, roztáhla ve vzduchu modrá křídla a klouzavým letem se snesla těsně nad lesní klenbu.

Eragon utíkal rychle jako elf do domu Tialdarí, kde našel Orika, jak sedí sám ve svém obvyklém koutě a hraje runovou partii. Trpaslík ho přivítal vřelým plácnutím po rameni. „Eragone! Co tě sem přivádí takhle ráno? Myslel jsem, že právě šermuješ s Vanirem.“

„Zafira a já odjíždíme,“ řekl Eragon.

Orik zůstal stát s otevřenými ústy, pak přimhouřil oči a zvážněl. „Máš nějaké zprávy?“

„Řeknu ti o tom později. Chceš jít se mnou?“

„Do Surdy?“

„Ano.“

Orikovu chlupatou tvář rozzářil široký úsměv. „Musel bys mě dát do želez, abych zůstal pozadu. V Ellesméře jsem jen tloustl a lenivěl. Trocha vzrušení mi udělá dobře. Kdy odjíždíme?“

„Co nejdřív. Připrav si věci a sejdeme se u cvičiště. Mohl bys sehnat zásoby na týden pro nás dva?“

„Na týden? Ale to nebude…“

„Letíme na Zafire.“

Kůže pod Orikovým vousem zbledla. „Nám trpaslíkům výšky nedělají dobře, Eragone. Ani trochu. Bylo by lepší, kdybychom mohli jet na koni, jako když jsme jeli sem.“

Eragon zavrtěl hlavou. „To by trvalo příliš dlouho. Kromě toho se na Zafire cestuje dobře. A chytí tě, kdybys spadnul.“ Orik zabručel s výrazem náhlé nevolnosti a nedůvěry. Eragon opustil dům, uháněl lesním městem, znovu se připojil k Zafire a letěli spolu na skálu Teťnaeír.

Když přistáli na pasece, Oromis právě seděl Glaedrovi na pravé přední noze. Drakovy šupiny pozlatily krajinu nesčetnými paprsky zlatého světla. Elf ani drak se nepohnuli. Eragon sesedl Zafire z hřbetu a uklonil se. „Mistře Glaedře. Mistře Oromisi.“

Glaedr řekl: Rozhodli jste se vrátit k Vardenům, že?

Ano, odpověděla Zafira.

Eragon už dál nedokázal potlačovat pocit, že byl zrazen. „Proč jste nám tajili pravdu? Jste tak odhodlaní nás tady udržet, že se musíte uchýlit k takové pokoutné lsti? Vardeny každou chvíli napadnou a vy jste se o tom ani nezmínili!“

Oromis, vyrovnaný jako vždy, se zeptal: „Chcete slyšet proč?“

Ano, chceme, Mistře, řekla Zafira, než Eragon stačil odpovědět. Směrem k němu však diskrétně zavrčela: Chovej se slušně!

„Odepřeli jsme vám novinky ze dvou důvodů. Především proto, že my sami jsme se teprve před devíti dny dozvěděli, že jsou Vardenové v ohrožení, a skutečný rozsah, polohu a přesuny oddílů Království jsme odhalili až za další tři dny, kdy Dathedr pronikl do kouzel, která Galbatorix používal, aby oklamal naše nazírání.“

„To ještě nevysvětluje, proč jste nám o tom nic neřekli.“ Eragon se zachmuřil „Nejenom to, ale jakmile jste zjistili, že jsou Vardenové v nebezpečí, proč Islanzadí nevyburcovala elfy, aby se zúčastnili boje? Nejsme snad spojenci?“

„Ona vyburcovala elfy, Eragone. Lesem se rozléhá řinčení kladiv, dusot obrněných bot a zármutek těch, kteří se musejí odloučit. Poprvé za posledních sto let je naše rasa připravena vynořit se z Du Weldenvarden a postavit se našemu největšímu nepříteli. Přišel čas, aby elfové znovu volně procházeli po Alagaësii.“ Oromis laskavě dodal: „Poslední dobou jsi byl rozptýlený, Eragone, a já chápu proč. Teď se musíš rozhlédnout kolem sebe. Svět potřebuje tvou pozornost“

Eragon se cítil zahanbeně, a tak dokázal jen říct: „Promiň, Mistře“ Vzpomněl si na Blagdenova slova a hořce se usmál. „Jsem slepý jako netopýr.“

„Vůbec ne, Eragone. Vedl sis dobře, když uvážíme nesmírnou zodpovědnost, kterou jsi na naši žádost vzal na svá bedra.“ Oromis na něj vážně pohlédl. „Očekáváme, že v příštích dnech obdržíme dopis od Nasuady, kde bude žádat pomoc od Islanzadí a tvůj návrat k Vardenům. Měl jsem v úmyslu tě informovat o kritické situaci Vardenů včas abys měl dost času dostat se do Surdy, než začne bitva. Kdybych ti to ale řekl dříve, byl bys vázaný slibem věrnosti, takže bys musel zanechat výcviku a vydat se bránit svého panovníka. Proto jsme já a Islanzadí drželi jazyk za zuby.“

„Můj výcvik nebude k ničemu, pokud budou Vardenové zničeni.“

„To je pravda. Ale možná jsi jediná osoba, která tomu může zabránit, protože je tu možnost — malá, ale děsivá —, že se téhle bitvy zúčastní sám Galbatorix. Je příliš pozdě, aby naši bojovníci pomohli Vardenům, takže pokud tam Galbatorix skutečně bude, musíš se mu postavit sám, bez ochrany našich zaklínačů. Za těchto okolností se zdálo životně důležité, aby tvůj výcvik pokračoval co možná nejdéle.“

Eragonův hněv se v mžiku rozplynul a nahradil ho chladný, tvrdý a stroze praktický přístup, když pochopil nezbytnost Oromisova mlčení. Osobní pocity byly v takové kritické situaci vedlejší. Pevným hlasem prohlásil: „Měl jsi pravdu. Přísaha věrnosti mě nutí zajistit bezpečnost Nasuady a Vardenů. Přesto nejsem připravený postavit se Galbatorixovi. Přinejmenším zatím ne.“

„Jsem toho názoru,“ řekl Oromis, „že pokud se Galbatorix ukáže, měl bys udělat všechno pro to, abys ho odvedl od Vardenů, dokud bitva nebude tak či onak rozhodnuta, a vyhýbat se přímému střetu s ním. Než odejdeš, požádám tě o jedinou věc: abyste ty a Zafira slíbili, že — jakmile to události dovolí — se vrátíte sem a dokončíte svůj výcvik, protože se ještě máte mnoho co učit.“

Vrátíme se, slíbila Zafira a zavázala se tak ve starověkém jazyce.

„Vrátíme se,“ potvrdil i Eragon a zpečetil tím jejich osud.

Oromis se tvářil spokojeně, sáhl za sebe a vzal vyšívaný červený vak který otevřel. „V očekávání vašeho odchodu jsem pro tebe připravil tři dárky, Eragone.“ Vylovil z vaku stříbrnou lahvičku. „První je trocha faelnirvu, který jsem obohatil svými vlastními kouzly. Tento nápoj tě posílí, když všechno ostatní selže, a možná ti přijde vhod i za jiných okolností. Pij ho střídmě, protože jsem měl čas připravit jen pár doušků.“

Podal mu lahvičku a pak vytáhl dlouhý modročerný opasek na meč. Opasek připadal Eragonovi nezvykle silný a těžký, když po něm přejel rukama. Byl vyrobený z vláken spletených do složitého vzoru, který zobrazoval šlahouny révy Lianí. Na Oromisův pokyn Eragon zatáhl za střapec na konci pásu a zalapal po dechu, když se pruh v jeho středu pohnul a odkryl dvanáct diamantů, z nichž každý měl palec v průměru. Čtyři diamanty byly bílé, čtyři černé a vedle nich zářily červený, modrý, žlutý a hnědý. Jejich chladný třpyt připomínal led za svítání a vrhal na Eragonovy ruce duhové pestrobarevné odlesky.

„Mistře…“ Eragon zavrtěl hlavou a několik okamžiků hledal slova. „Je to bezpečné, dát mi tohle?“

„Střež je dobře, aby nikdo neměl pokušení ti je ukrást. Je to pás Bělota Moudrého, o němž jsi četl v dějinách Roku temnoty — a jedná se o jeden z velkých pokladů Jezdců. Jde o nejdokonalejší drahokamy, které Jezdci získali. Některé jsme vyměnili s trpaslíky. Další jsme vyhráli v bitvě, nebo sami vytěžili. Kameny samy o sobě neobsahují žádné kouzlo, ale můžeš do nich ukládat energii a brát si ji, až ji budeš potřebovat. Tento pás, spolu s rubínem zasazeným v rukojeti Zar‘rocu, ti umožní nahromadit síly, aby ses nadmíru nevyčerpal, až budeš kouzlit v bitvě, nebo dokonce když budeš čelit nepřátelským kouzelníkům.“

Nakonec Oromis vytáhl tenký svitek uschovaný v dřevěné trubici, zdobené basreliéfem stromu Menoa. Eragon rozvinul svitek a uviděl báseň, kterou přednesl na Agaetí B1ödhren. Bylo to ukázkové kaligrafické dílo, které elf ilustroval podrobnými inkoustovými kresbami. V obrysu prvního obrázkového znaku u každého čtyřverší se spojovala zvířata a rostliny, zatímco jemné spirálové ozdoby obtahovali sloupky slov a ohraničovaly obrázky.

„Myslel jsem,“ řekl Oromis, „že bys uvítal jeden opis i pro sebe„ Eragon stál s dvanácti neocenitelnými diamanty v jedné ruce a Oromisovým svitkem v druhé a věděl, že svitek je to, co považuje za nejcennější. Eragon se uklonil a s hlubokou vděčností se omezil na pouhé—, „Děkuji, Mistře.“

Pak jej Oromis zaskočil, když jako první pronesl tradiční elfský pozdrav a vzdal tím Eragonovi hold: „Nechť nad tebou vládne štěstí.“

„Nechť je mír v tvém srdci.“

„A nechť hvězdy nad tebou bdí,“ dokončil stříbrovlasý elf. Tentýž pozdrav si vyměnil i se Zafirou. „Teď se vydejte na cestu a leťte rychle jako severní vítr, s vědomím, že oba dva — Zafira Zářivá Šupina a Eragon Stínovrah — máte požehnání Oromise, posledního potomka rodu Thrándurin, Truchlícího mudrce a Zdravého mrzáka.“

A mé také, dodal Glaedr. Natáhl krk, dotkl se čumákem Safíry a zlaté oči se mu zatřpytily jako vír rozžhavených uhlíků. Pamatuj, že máš ochraňovat své srdce, Safiro. V odpověď zabroukala.

Po tomto slavnostním rozloučení se Zafira vznesla nad hustý les a Oromis s Glaedrem se pomalu ztráceli v dálce, osamocení na skále. Přes těžkosti, které Eragon v Ellesméře prožil, cítil, že se mu bude po elfech stýskat, protože od svého útěku z údolí Palancar se nikde necítil doma a tak dobře jako u nich.

Odcházím odtud změněný, pomyslel si a zavřel oči, přitisknutý k Safíre.

Než se sešli s Orikem, udělali ještě jednu zastávku: v domě Tialdarí. Zafira přistála v uzavřených zahradách, opatrně, aby ocasem nebo drápy nepoškodila nějaké rostliny. Aniž by Eragon čekal, až se přikrčí, seskočil rovnou na zem, což byl výkon, který by ho dříve zranil.

Vyšel elf, dotkl se rtů dvěma prsty a zeptal se, zda jim může nějak pomoci. Když Eragon odpověděl, že žádá slyšení u Islanzadí, elf řekl: „Prosím, počkej tady, Stříbrná ruko.“

Ani ne za pět minut se z dřevěných hlubin domu Tialdarí vynořila sama královna, v rudé tunice jako kapka krve mezi bíle oděnými elfskými šlechtici a dámami, kteří ji doprovázeli. Když se náležitě pozdravili řekla: „Oromis mě informoval, že máš v úmyslu nás opustit. Netěší mě to, ale nelze odporovat vůli osudu.“

„Ne, Výsosti… Výsosti, přišli jsme ti ještě před odjezdem vzdát hold. Byla jsi k nám velmi pozorná a děkujeme tobě i tvému rodu za oblečení, ubytování a stravu. Jsme tvými dlužníky.“

„Nikdy nebudete našimi dlužníky, Jezdče. My jsme jen splatili málo z toho, co dlužíme tobě a drakům za náš nešťastný neúspěch při Pádu. Přesto mě těší, že si ceníš naší pohostinnosti.“ Odmlčela se. „Až dorazíš do Surdy, předej mé královské pozdravy paní Nasuadě a králi Orrinovi a informuj je, že naši válečníci brzy zaútočí na severní polovinu Království. Pokud se na nás usměje štěstí, zastihneme Galbatorixe nepřipraveného a on bude nucen rozdělit síly.“

„Jak si přeješ.“

„Také věz, že jsem do Surdy vyslala dvanáct našich nejlepších zaklínačů. Pokud budeš ještě naživu, až dorazí, stanou pod tvým velením a udělají, co bude v jejich silách, aby tě ve dne v noci ochránili před nebezpečím.“

„Děkuji, Výsosti.“

Islanzadí natáhla ruku a jeden z elfských šlechticů jí podal jednoduchou, plochou dřevěnou krabici. „Oromis měl pro tebe dary a i já mám jeden. Ať ti připomíná čas, který jsi s námi strávil pod temnými borovicemi.“ Otevřela krabici, odhalila dlouhý tmavý luk se zahnutými okraji a stočenými špičkami, uložený v sametovém lůžku. Držák a úchyty luku zvýrazňovaly stříbrné napínáky zdobené dřínovými listy. Vedle ležel toulec nových šípů zakončených bílými labutími pery. „Teď, když sdílíš naši sílu, je myslím vhodné, abys měl jeden z našich luků. Sama jsem ho vyzpívala z tisu. Tětiva nikdy nepraskne. A pokud budeš používat tyto šípy, bude těžké minout cíl, dokonce i když bude foukat silný vítr.“

Eragon byl znovu přemožen elfskou velkorysostí. Uklonil se. „Co mohu ještě říci má paní? Jsem dojat, že ses rozhodla poctít mě svým vlastním výtvorem.“

Islanzadí souhlasně přikývla, pak prošla kolem něj a řekla: „Safiro, tobě jsem nepřinesla žádné dary, protože jsem nedokázala přijít na nic, co bys mohla potřebovat nebo chtít, ale pokud je tu něco po čem toužíš, řekni a máš to mít.“

Draci, řekla Zafira, nepotřebují majetek, aby byli šiastní. K čemu by nám bylo bohatství, když je naše kůže krásnější než kterýkoli poklad na světě? Ne, jsem spokojená s laskavostí, kterou jsi prokázala Eragonovi.

Poté jim Islanzadí popřála bezpečnou cestu. Prošla kolem s červenou pláštěnkou vlající z ramenou a chystala se odejít ze zahrady. Na poslední chvíli se však ještě zastavila a řekla: „A Eragone?“

„Ano, Výsosti?“

„Když potkáš Aryu, řekni jí, prosím, že ji mám ráda a že nám v Ellesméře velice chybí.“ Slova zněla upjatě a formálně. Odkráčela, aniž by čekala na odpověď, a s elfskými šlechtici a dámami v patách zmizela mezi stinnými kmeny, které lemovaly prostory domu Tialdarí.

Ani ne za minutu Zafira doletěla na cvičiště, kde seděl Orik na nacpaném ruksaku, pohazoval si válečnou sekerou z jedné ruky do druhé a urputně se mračil. „To je dost, že jste tady,“ zabrblal. Postavil se a zasunul si sekeru zpátky za opasek. Eragon se omluvil za zpoždění a pak si přivázal Orikův ruksak za sedlo. Trpaslík si prohlížel Safiřin hřbet, který se tyčil vysoko nad ním. „A jak, u Morgothalova černého vousu, se mám dostat tam nahoru? Skála má víc úchytů než ty, Safiro.“

Tudy, řekla. Lehla si na břicho, vysunula pravou zadní nohu co nejdál a vytvořila tak hrbolatou lávku. Orik se s hlasitým uff vytáhl na její holeň a po čtyřech vylezl dál po noze. Zafire z nozder vyšlehl malý plamének, když si odfrkla. Pospěš si — to lechtá.

Orik si chvíli odpočinul na jejím boku, pak na každou stranu Safiřina hřbetu položil jednu nohu a opatrně postupoval nahoru k sedlu. Poklepal na jeden ze slonovinových ostnů mezi svýma nohama a řekl: „Tohle je nejlepší způsob, co jsem kdy viděl, jak přijít o mužství.

Eragon se usmál. „Tak nesklouzni.“ Když Orik klesl do přední části sedla, Eragon nasedl za něj. Aby udržel trpaslíka na místě, až se Safia otočí nebo převrátí, povolil Eragon pásky, které mu měly zajišťovat paže, a nechal Orika, aby si jimi protáhl nohy.

Když se Zafira postavila a narovnala, Orik se zakymácel a sevřel osten před sebou. „Brr! Eragone, nedovol, abych otevřel oči, dokud budeme ve vzduchu, jinak se obávám, že budu zvracet. Tohle není přirozené, to tedy ne. Trpaslíci nejsou určeni k tomu, aby jezdili na dracích. Ještě nikdy se to nestalo.“

„Nikdy?“

Orik beze slova zakroutil hlavou.

Skupinky elfů vybíhaly z Du Weldenvarden, shromažďovaly se podél cvičiště a s vážným výrazem pozorovaly Safíru, jak roztáhla průsvitná křídla a připravovala se k odletu.

Eragon ji sevřel ještě pevněji, když se mu její mohutné svaly napjaly pod nohama. S prudce se zvyšující rychlostí Zafira vystřelila k azurové obloze, mávala křídly rychle a ztěžka, aby se zvedla nad obrovské stromy. Zakroužila nad rozlehlým lesem — stoupala ve spirále, aby nabrala výšku — a pak zamířila na jih, směrem k poušti Hadarak.

Ačkoli Eragonovi v uších hlasitě hučel vítr, slyšel v Ellesméře zpívat jasným hlasem elfku, stejně jako když prve přijeli:

Pryč, pryč, daleko odletíš,

Přes kopce, řeky,

Do zemí velkých.

Proto pryč, daleko odletíš

A víc se ke mně nevrátíš…