Rozbitá vejce a opuštěné hnízdo
Soustřeď se, Eragone,“ řekl přísně Oromis, ačkoli ne nevlídně.
Eragon zamrkal a protřel si oči ve snaze soustředit se na obrázkové znaky, které zdobily stočený pergamenový papír před ním. „Promiň, Mistře.“ Padla na něj únava jako olověná závaží přivázaná na jeho končetiny. Zamžoural na klikaté a špičaté znaky, zvedl brk z husího pera a začal je znovu přepisovat.
Za Oromisem byla oknem vidět zelená římsa vrcholku skály Tel'naeír, postříkaná stíny od zapadajícího slunce. Za ní se na nebi shlukovaly nadýchané mraky.
Eragon trhl rukou, když mu nohou projela náhlá bolest, až zlomil hrot brku a rozstříkl inkoust po papíře a zničil ho. Naproti němu sebou Oromis také škubl a sevřel si pravou paži.
Safiro! vykřikl Eragon. Pokusil se s ní v duchu spojit a ke svému prekvapení narazil na neprostupné zábrany, které kolem sebe postavila — Stěží ji dokázal cítit. Bylo to, jako by se pokoušel uchopit kouli leštěné žuly pokrytou olejem. Stále mu vyklouzávala. Pohlédl na Oromise: „Něco se jim stalo, je to tak?“
„Nevim — Glaedr se vrací, ale odmítá se mnou mluvit.“ Oromis vzal svůj svůj meč Naegling, vyšel ven a postavil se na okraj skály a se skloněnou hlavou čekal, až se objeví zlatý drak. Eragon šel za ním a myslel na všechno — možné i nepravděpodobné — co se mohlo Zafire přihodit. Dva draci odletěli kolem poledne na sever na místo zvané Skála rozbitých vajec, kde v dávných dobách hnízdili divocí draci. Byl to klidný výlet. Nemohli to být urgalové — elfové je do Du Weldenvarden nepustí, řekl si.
Nakonec se Glaedr objevil vysoko nad nimi jako blikající tečka mezi tmavnoucími mraky. Jak klesal k zemi, Eragon uviděl ránu na zadní straně drakovy pravé přední nohy, trhlinu v jeho překrývajících se šupinách širokou jako Eragonova ruka. Jasně červená krev vyplňovala spáry mezi okolními šupinami.
V okamžiku, kdy se Glaedr dotkl země, Oromis k němu přispěchal ale vzápětí se zarazil, když na něj drak zavrčel. Glaedr poskakoval na poraněné noze, pak se dovlekl na okraj lesa, kde se schoulil zády k Eragonovi pod dlouhé větve, a začal si lízat ránu.
Oromis šel a klekl si do jetele vedle Glaedra. S klidnou trpělivostí si od něj držel odstup. Bylo zřejmé, že bude čekat tak dlouho, jak bude třeba. Eragon se ošíval, jak minuty ubíhaly. Nakonec, nějakým nevysloveným znamením, Glaedr dovolil Oromisovi přiblížit se a prohlédnout mu nohu. Z Oromisovy gedwëy ignasia zazářilo kouzlo, když položil ruku nad trhlinu v Glaedrových šupinách.
„Jak je mu?“ zeptal se Eragon, když se Oromis vrátil.
„Ta rána vypadá hrozně, ale pro někoho tak velkého jako Glaedr to není víc než škrábanec.“
„A co je tedy se Zafirou? Stále se s ní nemohu spojit.“
„Musíš jít za ní,“ řekl Oromis. „Je zraněná, ve více ohledech. Glaedr mi řekl jen málo z toho, co se přihodilo, ale uhádl jsem dost na to, abych věděl, že uděláš dobře, když si pospíšíš.“
Eragon uvažoval, jak by se tam mohl rychle dopravit, a zasténal, když ho žádný způsob nenapadl. „Jak se k ní dostanu? Je to příliš daleko, abych běžel, nevede tam žádná cesta a nedokážu…“
„Uklidni se, Eragone. Jak se jmenoval hřebec, který tě sem vez ze Sílthrimu?“
Eragonovi chvíli trvalo, než si vzpomněl. „Folkvír“
„Pak si ho přivolej pomocí své znalosti gramarye. Řekni tímto nejmocnějším z jazyků jeho jméno a co potřebuješ a on ti přijde na pomoc.“
Eragon dodal kouzlu svůj hlas, zavolal na Folkvíra, až se jeho prosba rozléhala po zalesněných pahorcích Ellesméry se vší naléhavostí, kterou byl schopen vyjádřit.
Oromis spokojeně přikývl. „Výborně.“
O dvanáct minut později se z temných stínů mezi stromy vynořil Folkvír jako stříbrný přízrak, pohodil hřívou a rozrušeně si odfrkl. Boky se mu vzdouvaly po rychlém běhu.
Eragon přehodil nohu přes malého elfského koně a řekl: „Vrátím se, jakmile to půjde.“
„Dělej, co musíš,“ řekl Oromis.
Pak se Eragon dotkl patami Folkvírových slabin a vykřikl: „Utíkej, Folkvíre! Utíkej!“ Kůň vyrazil kupředu a vřítil se do Du Weldenvarden. Proplétal se mezi pokroucenými borovicemi s neuvěřitelnou obratností. Eragon ho vedl k Zafire pomocí obrazů v mysli.
Podrostem nevedla žádná cesta, takže by kůň jako Sněžný blesk potřeboval tři nebo čtyři hodiny, aby se dostal ke Skále rozbitých vajec. Folkvír zvládl cestu za něco málo přes hodinu.
U úpatí čedičového monolitu, který vystupoval z lesní půdy jako strakatý zelený sloup a sahal dobrých sto stop nad okolní stromy, Eragon řekl: „Stop,“ a pak sklouzl na zem. Pohlédl ke vzdálenému vrcholku Skály rozbitých vajec. Tam nahoře byla Zafira.
Šel po obvodu skály a hledal cestu, jak se dostat na vrcholek, ale marně, protože větrem ošlehaná skála byla nedobytná. Nebyly na ní zadné praskliny, trhliny nebo jiné otvory dostatečně nízko u země, které by mohl použít, aby po stěně vylezl.
Tohle by mohlo bolet, pomyslel si.
„Zůstaň tady,“ řekl Folkvírovi. Kůň na něj pohlédl chytrýma očima. „Napas se, jestli chceš, ale zůstaň tady, dobrá?“ Folkvír zařehtal, sametovým čenichem šťouchl Eragona do paže. „Ano, hodný chlapec, vedl sis dobře.“
Eragon upřel pohed na hřeben monolitu — Posbíral všechny síly, potom řekl starověkým jazykem: „Nahoru!“
Později si uvědomil, že kdyby nebyl zvyklý létat se Zafirou, takový zážitek by pro něj mohl být tak šokující, že by mohl snadno ztratit kontrolu nad kouzlem a padnout do náruče smrti. Zem pod nohama se mu začala rychle ztrácet, zatímco kmeny stromů se zužovaly, jak se nesl ke klenbě stromů a potemnělému nebi nad ní. Větve se mu lepily jako chamtivé prsty na tvář a ramena, když si jimi razil cestu vzhůru. Na rozdíl od jednoho ze Safiřiných letů střemhlav si však zachoval pocit tíže, jako by stále stál na jílovité půdě pod sebou.
Když Eragon vystoupal nad okraj Skály rozbitých vajec, pohnul se kupředu, kouzlo zvolna přerušil a přistál na místě porostlém mechem. Padl vysílením a vyčkával, jestli se mu po přestálé námaze neobnoví bolest v zádech. Oddechl si úlevou, když se to nestalo.
Vrchol monolitu tvořily zubaté věžičky oddělené hlubokými a širokými stružkami, kde nerostlo nic než pár osamocených rostlin polního kvítí. Po výběžcích byly roztroušené černé jeskyně, některé přírodní, jiné vyškrábané v čediči drápy silnými jako Eragonova noha. Jejich dna byla pokryta silnou vrstvou kostí obrostlých lišejníkem, dávných pozůstatků po úlovcích draků. Ptáci teď hnízdili tam, kde kdysi draci, — jestřábi a sokoli a orli, kteří ho sledovali ze svých pozorovacích stanovišť, připraveni zaútočit, kdyby měl ohrozit jejich vejce.
Eragon si razil cestu děsivou krajinou a dával pozor, aby si na uvolněných úlomcích kamene nevyvrknul kotník nebo aby se nedostal příliš blízko k občasným průrvám ve skále. Kdyby do nějaké spadl, zřítil by se do prázdného prostoru a nebylo by cesty zpět. Několikrát přelézal vysoké hřebeny a ještě dvakrát se musel dostat výš pomocí kouzla.
Známky dračího osídlení byly vidět všude; od hlubokých škrábanců v čediči přes louže roztaveného kamene až po řadu tmavých, bezbarvých šupin zachycených ve škvírách spolu s dalšími věcmi. Dokonce šlápl na ostrý předmět, který — jak se ukázalo — byl úlomkem zeleného dračího vejce.
Na východní straně monolitu stál nejvyšší výběžek, v jehož středu byla největší jeskyně, která vypadala jako černá jáma převrácená na bok. Právě tam Eragon nakonec spatřil Safiru, schoulenou v dolíku zády k otvoru u vzdálenější stěny. Celá se třásla. Stěny jeskyně pokrývaly čerstvé šmouhy po ohni a hromádky křehkých kostí byly rozházené kolem jako po boji.
„Safiro,“ řekl Eragon nahlas, protože její mysl mu stále zůstávala uzavřena.
Otočila hlavu a pohlédla na něj, jako by ho neznala. Zornice se jí stáhly do úzkých černých štěrbin, jak se její oči přizpůsobovaly světlu slunce zapadajícího za jeho zády. Jednou zavrčela jako divoký pes a pak se odvrátila. Zvedla při tom křídlo a odhalila dlouhý, rozeklaný šrám na stehně. Při tom pohledu se mu sevřelo srdce.
Eragon věděl, že mu nedovolí se přiblížit, a tak to udělal jako Oromis s Glaedrem; klekl si mezi rozdrcené kosti a čekal. Čekal beze slova, aniž by se pohnul, dokud neměl nohy znecitlivělé a ruce ztuhlé zimou. Přesto se nezlobil za to nepohodlí. Rád to vydrží, pokud to znamená, že bude moci pomoct Zafire.
Po chvíli řekla: Byla jsem hlupák.
Někdy všichni děláme hlouposti.
Není to o nic snazší, když jsi to ty, kdo ze sebe dělá osla.
To připouštím.
Vždycky jsem věděla, co mám dělat. Když Gero zemřel, věděla jsem, že je správné pronásledovat ra'zaky. Když zemřel Brom, věděla jsem, že bychom měli jít do Gil’eadu a odtamtud k Vardenům. A když zemřel Ažihad, věděla jsem, že bys měl slíbit poslušnost Nasuadě. Cesta pro mě vždy byla jasná. Ale teď ne. S touhle jedinou věcí si nevím rady.
Co je to, Safiro?
Místo aby odpověděla, změnila téma: Víš, proč se tomu tady říká Skála rozbitých vajec?
Ne.
Protože během války mezi draky a elfy nás elfově vystopovali až sem a zabili nás ve spánku. Rozbili nám hnízda a pak pomocí kouzla rozbili vejce. Toho dne lesy pod námi zalil krvavý děs. Od tě doby tu už nehnízdil žádný drak.
Eragon mlčel. Proto tady nebyl. Bude čekat, dokud nezačne mluvit o tom, co se skutečně stalo.
Rekni něco! dožadovala se Zafira.
Dovolíš mi vyléčit ti nohu? Pak zůstanu němý jako socha a budu tu sedět, dokud se neproměním v prach, protože po tobě mám trpělivost draka.
Když přišla její odpověď, její slova byla zajíkavá, hořká a sebeironická: Stydím se, že to musím přiznat. Když jsme sem poprvé přišli a já uviděla Glaedra, cítila jsem takovou radost, že kromě Šruikana přežil i další příslušník mojí rasy. Dosud jsem nikdy neviděla jiného draka, až na ty z Bromových vzpomínek. A myslela jsem si… myslela jsem, že Glaedr bude mou existencí stejně potěšený jako já tou jeho.
Ale to on je.
Ty to nechápeš. Myslela jsem, že on se stane mým druhem, v kterého jsem nikdy ani nedoufala, a že bychom společně mohli obnovit naši rasu. Odfrkla si a z nozder jí unikl plamen. Mýlila jsem se. On mě nechce.
Eragon pečlivě volil slova, aby se jí nedotkl a aby jí poskytl aspoň špetku útěchy. To proto, že ví, že jsi předurčená pro někoho jiného: jedno ze zbývajících dvou vajec. Ani by se nehodilo, aby byl tvým partnerem, když tě vyučuje.
Nebo mu možná nepřipadám dost pohledná.
Safiro, žádný drak není ošklivý a ty jsi ta nejpůvabnější dračice na světě.
Jsem hloupá, řekla. Zvedla levé křídlo a podržela ho ve vzduchu na znamení, že souhlasí, aby jí ošetřil zranění.
Eragon dolezl k Safiřině boku, kde si prohlédl rudou ránu, a byl teď vděčný, že mu Oromis dal přečíst tolik svitků o stavbě těla. Rána — drápem nebo zubem, tím si nebyl jistý — roztrhla stehenní sval pod Safiřinou kůží, ale ne tolik, aby obnažila kost. Pouze uzavřít povrch rány, jak to Eragon už mnohokrát udělal, by však nestačilo. Bylo třeba zacelit sval.
Zaklínadlo, které Eragon použil, bylo dlouhé a složité a dokonce ani on sám nerozuměl některým jeho částem, protože se ho naučil nazpaměť ze starých textů; poskytovaly jen strohé vysvětlení, že pokud nejsou polámané žádné kosti a vnitřní orgány jsou neporušený „tohle kouzlo vyléčí jakékoli onemocnění násilného původu, kromě hrozné smrti“. Jakmile ho vyslovil, užasle sledoval, jak se mu sval kroutí pod rukama — žíly, nervy a svalová vlákna se spojily dohromady —, až se zacelil. Rána byla dost velká, takže ve svém oslabeném stavu se neodvážil vyléčit ji pouze energií z vlastního těla, a tak využil i Safiřiny síly.
Svědí to, řekla Zafira, když skončil.
Eragon si povzdechl, opřel se o drsný čedič a pohlédl přimhouřenýma očima na západ slunce. Obávám se, že mě budeš muset snést z té skály — Jsem příliš vyčerpaný, takže se ani nehnu.
Se zašustěním se otočila na místě a položila hlavu na kosti vedle něj. Od té doby, co jsme v Ellesméře, jsem se k tobě chovala špatně. Nebrala jsem na vědomí tvoje rady, když jsem měla poslouchat. Varoval jsi mě před Glaedrem, ale já jsem byla příliš hrdá, než abych poznala pravdivost tvých slov… Jako tvůj společník jsem selhala, zradila jsem to, co znamená být drak, a pošpinila jsem čest Jezdců.
Ne, to nikdy, řekl zprudka. Safiro, ty jsi nezklamala ve svých povinnostech. Možná jsi udělala chybu, ale byla upřímná a taková, kterou by na tvém místě mohl udělat každý.
To neomlouvá mé chování vůči tobě.
Snažil se jí pohlédnout do oka, ale vyhýbala se jeho pohledu, dokud se jí nedotkl na krku a neřekl: Safiro, členové rodiny odpouštějí jeden druhému, dokonce i když vždycky nechápou, proč se někdo chová určitým způsobem… Jsi moje rodina stejně jako Roran — a ještě víc. Nic, co uděláš, to nikdy nezmění. Nic. Když neodpovídala, sáhl jí za čelist a polechtal ji na kousku hebké kůže pod uchem. Slyšíš mě, co? Nic!
Ačkoli se tomu bránila, pobaveně zaškytala hluboko v hrdle, pak prohnula krk a zvedla hlavu, aby unikla jeho poskakujícím prstům. Jak se mohu znovu podívat Glaedrovi do očí? Byl hrozně rozzuřený… Celá skála se třásla jeho hněvem.
Aspoň ses ubránila, když tě napadl
Bylo to naopak. To Eragona zaskočilo a povytáhl obočí. No, v každém případě jediné, co můžeš dělat, je omluvit se.
Omluvit se?!
Ano. Jdi mu říct, že ti to je líto, že už se to znovu nestane a že s ním chceš pokračovat ve výcviku. Jsem si jistý, že to pochopí, pokud mu dáš možnost.
Dobrá, řekla potichu.
Budeš se cítit lépe, až to uděláš. Pousmál se. Vím to ze zkušenosti.
Odfrkla si a vlekla se na okraj jeskyně, kde se přikrčila a prohlížela si zvlněný les. Měli bychom jít. Brzy bude tma. Zaťal zuby, přinutil se vstát — každý pohyb ho stál hroznou námahu — a vylezl jí na hřbet což mu trvalo dvakrát tak dlouho než obvykle. Eragone… Děkuji, že jsi přišel. Vím, co jsi riskoval se svými zády.
Poplácal ji po hřbetě. Zase jsme jeden?
Jsme jeden.