Přesvědčení

 

Roran hleděl bezmyšlenkovitě na Horsta. Byli v Baldorově pokoji. Roran seděl na posteli a poslouchal, jak kovář říká: „Co jsi čekal, že udělám? Nemohli jsme zaútočit, když jsi omdlel. Kromě toho nebyli nijak odhodlaní bojovat. Nemůžeš jim to mít za zlé. Když jsem uviděl ty nestvůry, skoro jsem si ukousl jazyk.“ Horst potřásl divokou hřívou vlasů. „Stali jsme se součástí jedné ze starých legend, Rorane, a ani trochu se mi to nelíbí.“ Roran měl stále kamennou tvář. „Heleď se, můžeš zabít vojáky, jestli chceš, ale nejdřív musíš znovu nabýt sil. Budeš mít spoustu dobrovolníků; lidé ti v boji důvěřují, zvlášť potom, cos tady včera v noci přemohl vojáky.“ Když Roran stále mlčel, Horst si povzdechl. Poplácal ho po zdravém rameni, odešel z pokoje a zavřel za sebou dveře.

Roran se ani nepohnul. Dosud mu v životě skutečně záleželo na třech věcech: rodině, domově v údolí Palancar a Katrině. O rodinu Přišel loňský rok. Jeho farma je rozbouraná a spálená, i když půda zůstala, což bylo jediné, na čem mohl stavět. Ale teď byla pryč i Katrina.

Tolik neštěstí v tak krátkém čase způsobilo, že se cítil úplně bezradný. Přes vlezný knedlík v krku mu unikl přidušený vzlyk. Stál před dilematem, které zasahovalo samotnou jeho podstatu: Katrinu mohl najít, jedině kdyby opustil údolí Palancar a nějak pronásledoval ra'zaky — Jenomže on nemůže opustit Carvahall a nechat ho napospas Králoství, a ani na Katrinu nedokáže zapomenout.

Mé srdce, nebo můj domov, pomyslel si hořce. Jedno bez druhého stejně nemá cenu. Kdyby zabil vojáky, jen by tím zabránil ra'zakům — a s nimi možná i Katrině — v návratu. Další krveprolití by bylo stejně zbytečné, protože pokud jsou vojenské posily už blízko, jejich příchod bude jistojistě znamenat zánik Carvahallu.

Zatnul zuby, když mu obvázaným ramenem projela pronikavá bolest. Zavřel oči. Doufám, že Slouna sežerou jako Quimbyho. Žádný osud by nemohl být dost strašný pro takového zrádce. Roran ho proklel těmi nejhoršími nadávkami, které znal.

Dokonce i kdybych mohl opustit Carvahall, jak bych ra'zaky našel? Kdo ví, kde žijí? Kdo by se opovážil vyzradit mi něco o Galbatorixových služebnících? Zachvátilo ho zoufalství nad neřešitelnou situací. Představil si sám sebe v jednom z velkých měst Království, jak marně hledá mezi špinavými budovami a davy cizích lidí stopu, letmý pohled, vůni svojí lásky.

Bylo to beznadějné.Schoulil se, po tvářích se mu kutálely slzy a úpěl v návalech bolesti a strachu. Kolébal se sem a tam, lhostejný ke všemu a deptaný pocitem naprosté marnosti.

Trvalo snad celou věčnost, než se Roranův nářek zmírnil ve slabé popotahování. Otřel si oči a donutil se zhluboka, roztřeseně nadechnout. Trhnul sebou — jako by měl plíce naplněné skleněnými střepy. Musím přemýšlet, řekl si pak.

Opřel se o zeď a — obrovskou silou vůle — začal postupně potlačovat rozbouřené pocity a podřizovat je jediné věci, která ho mohla zachránit před šílenstvím: rozumu. Krk a ramena se mu třásly vypětím.

Když se Roran konečně přece jen trochu vzchopil, pečlivě si uspořádal všechny myšlenky, jako mistr, který si připravuje nástroje do úhledných řad. Když vezmu v úvahu vše, co vím, musím nalézt nějaké řešení; je třeba být jen dostatečně vynalézavý.

Stopovat ra'zaky ve vzduchu nedokáže. To bylo jasné. Někdo by mu musel říct, kde je najde, a ze všech lidí, kterých by se mohl zeptat, by pravděpodobně nejvíc věděli Vardenové. Ty by ale hledal těžko jako ra'zaky a nemůže plýtvat časem kvůli dalšímu pátrání. Ačkoli —.. Slabý hlásek v mysli mu připomněl zvěsti, které slyšel. Od lovců kožešin a kupců: že Surda tajně podporuje Vardeny.

Surda. Ta země leží na jižní hranici Království, nebo tak mu to aspoň říkali a on tomu musel věřit, protože mapu Alagaësie nikdy neviděl. V ideálním případě by se tam na koni dostal za několik týdnů a možná ještě později, kdyby se musel vyhýbat vojákům. Samozřejmě, že nejrychlejší by bylo plavit se na jih podél pobřeží, ale to by znamenalo dopravit se k řece Toark a pak do Teirmu, aby sehnal loď. To by také trvalo příliš dlouho. A ještě by ho mohli chytit vojáci.

„Kdyby, možná, asi,“ bručel a opakovaně při tom zatínal levou pěst. Na sever od Teirmu znal jediný přístav, Nardu, jenže aby se tam dostal, musel by překonat Dračí hory — a to bylo něco neslýchaného, dokonce i mezi lovci kožešin.

Roran potichu zaklel. Celé je to nesmyslné. Měl bych se snažit zachránit Carvahall, ne ho opustit. Tragické podle něj bylo, že už je v podstatě rozhodnuto o osudu celé vesnice. V koutcích očí se mu zaleskly slzy. Všichni, kdo zůstanou…

Co… co kdyby všichni z Carvahallu odešli se mnou do Nardy a potom do Surdy? Splnil by si tak obě svoje touhy zároveň.

Smělost toho nápadu ho omráčila.

Bylo to kacířství, rouhání, myslet si, že by dokázal přesvědčit farmáře a kupce, aby opustili svá pole a obchody… Ale přesto… co jiného jim jinak zbývá než otroctví, nebo smrt? Vardenové jsou jediní, kdo by poskytl útočiště uprchlíkům z Království, a Roran si byl jistý, že by vzbouřenci rádi získali celou vesnici dobrovolníků, zvlášť takových, kteří se osvědčili v boji. Kdyby se mu podařilo dostat vesničany k Vardenům, snáz by si získal jejich důvěru, takže by mu prozradili ukryt ra'zaků. A možná by mi i dokázali vysvětlit, proč mě Galbatorix tak zoufale touží zajmout.

 Přesto - pokud by měl být tenhle plán úspěšný, musel by se uskutečnit dřív, než do Carvahallu dorazí další oddíly, takže by měli jen pár dní - jestli vůbec - na přípravu odjezdu nějakých tří set osob. Na tak obtížnou organizaci se ani neodvážil pomyslet.

Roran věděl, že pouhé rozumové argumenty k odchodu nikoho nepřesvědčí; vyžaduje to spasitelský zápal, aby zapůsobil na city lidí aby hluboko v srdcích pocítili nutnost vzdát se vnějších symbolů vlastní identity a života. A nestačí ani vzbudit v nich pouhý strach —protože věděl, že strach často lidi v nebezpečí nutí bránit se o to víc. Spíš by je měl přesvědčit, že takové jednání má hluboký smysl, že je to osudové rozhodnutí a že přidat se k Vardenům a vzepřít se Galbatorixově tyranii je ta nejšlechetnější věc na světě.

Vyžadovalo to nadšení, které by planulo navzdory strádání a bolesti a které by nemohla uhasit ani smrt.

Roran v duchu viděl Katrinu, jak před ním stojí, bledá a přízračná, s vážnýma jantarovýma očima. Vzpomínal na její teplou kůži, kořeněnou vůni jejích vlasů a jaké to je, dotýkat se jí pod rouškou noci. Pak za ní v dlouhé řadě uviděl svou rodinu, přátele a všechny ty, které v Carvahallu znal — mrtvé i živé. Nebýt Eragona… a mě… ra’zakové by sem nikdy nepřišli. Musím zachránit vesnici před Královstvím a musím také osvobodit Katrinu od těch znesvětitelů.

Roran se zvedl z postele — poháněný silou své vize — tak prudce, že ho zraněné rameno začalo nesnesitelně bolet a pálit. Zapotácel se a opřel se o zeď. Budu vůbec moci ještě někdy opravdu používat svou pravou paži? Čekal, až bolest odezní. Když se to stále nelepšilo, zatnul zuby, s námahou se postavil a vypochodoval z pokoje.

Elain v chodbě skládala ručníky. Užasle vykřikla. „Rorane! Co to…“

„Pojď,“ zabručel a pokračoval dál.

S ustaraným výrazem se ve dveřích objevil Baldor. „Rorane, neměl by ses takhle procházet. Ztratil jsi spoustu krve. Pomůžu…“

„Pojď.“

Roran slyšel, že ho následují, a sestupoval po točitém schodišti směrem k domovním dveřím, kde právě hovořil Horst s Albriechem. S údivem na něj pohlédli.

„Pojďte.“

Nevšímal si zmatených otázek, otevřel dveře a vykročil do podvečerního soumraku. Nad hlavou mu plula mohutná mračna protkána zlatem a purpurem.

V čele malé skupinky Roran s námahou dorazil až na kraj Carvahallu, a kdykoli někoho potkal, zopakoval svůj strohý dvouslabičný rozkaz — Pak vyrval z mazlavého bláta pochodeň připevněnou na tyči, obešel vesnici dokola a vrátil se stejnou cestou zpátky na náves. Tam zapíchl tyč mezi chodidla, zvedl levou paži a vykřikl: „POJĎTE!“

Jeho hlas se rozléhal vesnicí. Volal dál, zatímco lidé proudili z domů, postraních uliček a začali se kolem něj shromažďovat. Mnozí byli zvědaví z některých vyzařoval soucit, z jiných ohromení nebo vztek. Znovu a znovu se Roranův povel nesl údolím. Dorazil Loring, za ním jeho synové. Z opačné strany přišla Birgit, Delwin a Fisk se svou ženou Isoldou. Mom s Tarou společně opustili hostinec a přidali se ke srocení diváků.

Když před ním stála už většina Carvahallu, Roran utichl a sevřel levou pěst, až se mu nehty zarývaly do dlaně. Katrino. Zvedl ruku, rozevřel ji a ukázal všem rudé kapky, které mu stékaly po paži. „Tohle,“ řekl, „je moje bolest. Dobře se podívejte, protože bude i vaše, pokud nepřekonáme ten prokletý zlovolný osud, který nás sužuje. Vaši přátelé a rodiny skončí v poutech, odsouzení k otroctví v cizích zemích, nebo je povraždí před vašima očima nemilosrdné meče vojáků. Galbatorix zasype naši půdu solí, aby zůstala navždy ležet ladem. Tohle jsem viděl. To vím.“ Přecházel se zamračenou tváří sem a tam jako vlk v kleci a pokyvoval hlavou. Podařilo se mu získat jejich pozornost. Teď v nich musí ještě rozdmýchat stejný zápal, jaký cítí on sám.

„Otce mi ti znesvětitelé zabili. Můj bratranec, se kterým jsme byli jako bratři, uprchl. Farmu mi srovnali se zemí. A moji nastávající unesl vlastní otec, který zavraždil Byrdu a zradil nás všechny! Quimbyho snědli, sýpka shořela spolu s Fiskovým a Delwinovým domem. Parr, Wyglif, Ged, Bardrik, Farold, Hal, Garner, Kelby, Melkolř, Alem a Elmund: ti všichni byli zavražděni. Mnozí jste zraněni jako já, že ani nemůžete dál živit své rodiny. Není to dost, že se po celý život celý den lopotíme a bojujeme s rozmary přírody, abychom získali ze země své živobytí? Nestačí, že jsme nuceni platit Galbatorixovi daně? Copak Ještě musíme snášet tohle nesmyslné týrání?  Roran se zasmál jako šílenec, zavyl směrem k nebi a slyšel bláznovství ve vlastním hlase. V davu se nikdo ani nepohnul.

„Ted konečně znám skutečnou podstatu Království a Galbatorixe je to zhoubná sněť našeho světa. Zničil Jezdce a největší mír a blahobyt, který jsme kdy měli. Jeho služebníci jsou páchnoucí démoni zrození v nějakém pradávném pekle. Ale spokojí se Galbatorix s tím, že nás drtí svým podpatkem? Ne! On se snaží zamořit celou Alagaësii, zadusit nás pláštěm bídy. Naše děti a jejich potomci budou navždy žít ve stínu jeho temnoty, poníženi na otroky, červy, havěí, kterou on bude moci mučit pro vlastní potěšení. Pokud…“

Roran pohlédl do široce otevřených očí vesničanů, vědom si toho, že teď jsou zcela v jeho moci. Nikdy se nikdo neopovážil vyslovit to co nyní on. Nechal svůj hlas zachraptět hluboko v hrdle: „Pokud nebudeme mít odvahu se zlu postavit.“

„Bojovali jsme s vojáky a ra'zaky, ale to bude bezvýznamné, pokud zemřeme osamělí a zapomenutí — nebo se necháme odvézt jako otroci. Nemůžeme tady zůstat a já Galbatorixovi nedovolím, aby zničil všechno, pro co má smysl žít. Raději bych si nechal vypíchnout oči a useknout ruce než ho vidět zvítězit! Já jsem se rozhodl bojovat! Rozhodl jsem se vystoupit z vlastního hrobu a nechat své nepřátele, ať se v něm pochovají sami!“

„Rozhodl jsem se opustit Carvahall.“

„Přejdu Dračí hory a odjedu lodí z Nardy dolů do Surdy, kde se přidám k Vardenům, kteří už desetiletí bojují, aby nás osvobodili od útlaku.“ Vesničané byli jako omráčení. „Ale já nechci jít sám. Pojďte se mnou. Pojďte se mnou a chopte se šance vydobýt si pro sebe lepší život. Odhoďte pouta, která vás tu svazují.“ Roran ukazoval na své posluchače, mířil prstem postupně na každého z nich. „Jaká jména budou za sto let plynout ze rtů básníků a trubadúrů? Horst… Bofit… Kiselt… Than; budou vyprávět naše hrdinské příběhy. Budou zpívat Píseň o Carvahallu, protože jsme byli jediná vesnice, která mela dost odvahy, aby se vzepřela Království.“

Roranovy oči se zalily slzami, když s hrdostí pokračoval. „Co by mohlo být ušlechtilejšího než zbavit Alagaësii Galbatorixe, a tedy jeho dalšího zneuctívání této země? Už nebudeme žít ve strachu, že nám zničí farmy nebo že nás zabijí či snědí. Obilí, které sklidíme, bude patřit nám, a když bude nějaké navíc, můžeme je poslat jako dar spravedlivému králi. Řeky a potoky budou plné zlata. Budeme v bezpečí, sytí a šťastní! Je to náš osud.“

Roran pohlédl na svou ruku a pomalu sevřel prsty přes krvácející rány. Stál shrbený nad zraněnou paží — ukřižovaný stovkami pohledů — a čekal odezvu na svou řeč. Žádná sice nepřicházela, ale bylo mu jasné, že si přejí, aby pokračoval; že chtějí slyšet víc o cíli a budoucnosti, které zde vylíčil.

Katrino.

Už se pomalu stmívalo, když se Roran narovnal a znovu promluvil. Nic neskrýval, jen se snažil, aby správně pochopili jeho myšlenky a pocity a aby také dokázali sdílet vizi, která ho poháněla. „Náš život v Carvahallu se chýlí ke konci. Musíme vykročit kupředu a všichni se přidat k Vardenům, pokud my a naše děti máme žít svobodně.“ V jeho hlase se střídal vztek s laskavostí, ale vždy mluvil vroucně a přesvědčivě, čímž udržoval pozornost posluchačů.

Když vyjádřil vše, co měl na srdci, pohlédl zpříma do tváří přátel a sousedů a řekl: „Do dvou dnů vyrážím. Pojďte se mnou, jestli chcete, ale já půjdu tak jako tak.“ Pak svěsil hlavu a vystoupil ze světla pochodně.

Nad hlavou jim za clonou mraků zářil ubývající měsíc. Carvahallem zavanul lehký větřík. Železná korouhev zaskřípala na střeše, jak se otočila po větru.

Z davu si cestu na světlo prorazila Birgit, v rukou svírala záhyby svých šatů, aby neklopýtla. Se zasmušilým výrazem si upravila šál. „Dnes jsme viděli…“ Zarazila se, potřásla hlavou a rozpačitě se zasmála — „Je pro mě těžké mluvit po Roranovi. Jeho plán se mi nelíbí, ale věřím, že je nutný; mé důvody jsou však jiné: chci dopadnout ra'zaky a pomstít manželovu smrt. Proto s ním půjdu. A vezmu s sebou i své děti.“ I ona pak vystoupila ze světla pochodně.

Delwin předstoupil se svou ženou Lennou, se kterou se celou dobu drželi kolem pasu. Lenna pohlédla na Birgit a řekla: „Rozumím tvým pohnutkám, sestro. My také chceme odplatu, ale víc než to chceme, aby i naše zbývající děti byly v bezpečí. Proto také jdeme s vámi.“ Několik žen, jejichž muži byli zavražděni, rovněž vystoupilo z davu a přidalo se k ní.

Vesničané si vzrušeně vyměňovali názory, pak ale utichli a znehybněli. Zdálo se, že už se nikdo další k tomu nehodlá vyjádřit; bylo to příliš obtížné. Roran to chápal. Dokonce i on sám se ještě snažil strávit dosah toho, co tady zaznělo.

Nakonec Horst vykročil k pochodni a zahleděl se ustaranou tváří do plamene. „Už bychom neměli dál mluvit… Všichni potřebujeme čas, abychom si to dobře promysleli. Každý se musí rozhodnout sám za sebe. Zítra… zítra je také den a ráno je moudřejší večera.“ Potřásl hlavou a zvedl pochodeň, potom ji obrátil a uhasil o zem. V měsíčním světle se všichni rozešli do svých domovů.

Roran se přidal k Albriechovi s Baldorem, kteří šli za svými rodiči v dostatečném odstupu, aby jim poskytli soukromí k rozhovoru. Žádný z bratrů na něj nepohlédl. Rorana znepokojovalo, že se k jeho projevu nijak nevyjadřují, a tak se zeptal: „Myslíte, že půjde i někdo další? Byl jsem dost přesvědčivý?“

Albriech vyštěkl smíchy. „Dost přesvědčivý?!“

„Rorane,“ řekl Baldor podivným hlasem, „dnes v noci bys dokázal přesvědčit urgala, aby se stal farmářem.“

„To snad ne!“

„Když jsi skončil, byl jsem připraven popadnout kopí a uhánět za tebou do Dračích hor. A nebyl bych sám. Otázka tedy nezní, kdo půjde, ale kdo nepůjde. To, jak jsi mluvil… nikdy předtím jsem nic takového neslyšel.“

Roran se zamračil. Jeho cílem bylo přesvědčit lidi pro věc, aby přistoupili na jeho plán, ne jen aby se rozhodli jej následovat. Ale když to nejde jinak, pomyslel si a pokrčil rameny. Přesto ho ta vyhlídka zaskočila. Dříve by ho to zneklidnilo mnohem víc, ale dnes byl prostě vděčný za cokoli, co mu pomůže vysvobodit Katrinu a zachránit vesničany.

Baldor se naklonil k bratrovi. „Otec přijde o většinu svých nástrojů.“ Albriech. vážně přikývl.

Roran věděl, že kováři si sami vyráběli veškeré potřebné nástroje. Ty pak tvořily dědictví, které se předávalo z otce na syna nebo z mistra na tovaryše. Jedním z měřítek kovářova bohatství a zručnosti bylo odjakživa množství nástrojů, které měl. Vzdát se jich bude pro Horsta… Bude to pro něj stejně těžké jako pro kohokoli jiného, pomyslel si Roran. Jenom litoval, že kvůli tomu připraví Albriecha s Baldorem o jejich právoplatné dědictví.

Když dorazili domů, Roran se vrátil do Baldorova pokoje a ulehl do postele. Skrz stěny stále slyšel tlumený hovor Horsta a Elain. Usnul s představou, že podobné rozhovory probíhají po celém Carvahallu a rozhodují o jeho — a jejich — osudu.