Počátek moudrosti
Dny, které Eragon trávil v Ellesméře, mu splývaly dohromady, jako by čas neměl v borovém městě žádnou moc. Roční období se neměnilo, přestože odpoledne a večery se prodloužily a les byl plný pestrých stínů. Květiny všech ročních období kvetly pod vlivem elfských kouzel.
Eragon si zamiloval Ellesméru s její krásou a klidem, půvabné budovy vyrůstající ze stromů, stále se vracející písně, které se rozléhaly soumrakem, umělecká díla skrytá uvnitř tajemných obydlí a uzavřenost elfů samotných, jež se mísila s výbuchy veselí.
Divoká zvířata v Du Weldenvarden se nebála lovců. Eragon se často díval ze svého orlího hnízda a viděl elfa, jak hladí jelena či šedou lišku nebo něco šeptá plachému medvědovi, který se těžkopádně plouží po okraji mýtiny a stydí se ukázat. Některá zvířata neměla žádnou rozeznatelnou podobu. Objevovala se v noci, našlapovala a vrčela v křoví a uprchlá, jakmile se k nim Eragon odvážil přiblížit. Jednou zahlédl zvíře, které vypadalo jako chlupatý had, a jednou bíle oděnou ženu, jejíž tělo se chvělo a vzápětí zmizelo a na jejím místě se objevila vrčící vlčice.
Eragon se Zafirou dál zkoumali Ellesméru, když k tomu měli příležitost. Chodili sami nebo s Orikem, protože Arya už je nedoprovázela, ani s ní Eragon neměl možnost promluvit od chvíle, kdy rozbila jeho fairth. Občas ji zahlédl mihnout se mezi stromy, ale kdykoli se přiblížil, aby se jí omluvil vytratila se a zanechala ho osamoceného mezi starými borovicemi, než Eragon poznal, že bude muset něco podniknout, pokud chce dostat šanci urovnat jejich vztah. A tak jednoho večera natrhal kytici květin podél chodníčku u svého stromu a loudal se k domu Tialdarí, kde se jednoho elfa v hlavní síni zeptal, kudy se dostane k Aryiným pokojům.
Když dorazil k jejím komnatám, síťové dveře byly otevřené. Zaklepal, ale nikdo neodpověděl. Vkročil tedy dovnitř a napínal uši, zda neuslyší blížící se kroky, a přitom se rozhlížel po prostorném obývacím pokoji pokrytém vinnou révou, který vedl do malé ložnice na jedné straně a do pracovny na druhé. Stěny byly ozdobeny dvěma fairth: podobiznou přísného, hrdého elfa se stříbrnými vlasy, o němž Eragon usoudil, že je to král Evandar, a pak mladšího elfa, kterého neznal.
Procházel se po pokoji, díval se, ale nedotýkal se ničeho, vychutnával si jen možnost nahlédnout do Aryina života a zjistit co nejvíce o jejích zájmech a koníčcích. U její postele uviděl skleněnou kouli s květem černého svlačce zapuštěným dovnitř; na jejím stole ležely urovnané řady svitků s názvy jako Osilon: Zpráva o sklizni a Aktivity zaznamenané strážní věží v Gal’eadu; na parapetu otevřeného arkýřového okna rostly tři miniaturní stromy ve tvaru obrázkových znaků starověkého jazyka představujících mír, sílu a moudrost a u těchto stromů ležel útržek papíru s nedokončenou básní, pokrytý přeškrtanými slovy a načmáranými značkami. Stálo na něm:
V záři bílého měsíce,
Kde leží stříbrná tůně
Tiše v kapradí lůně
A voní borové jehlice.
Spadl do vody kámen
A rozbil odraz měsíce
Uprostřed kapradí, přeslice
A vůně borové jehlice.
Tisíce střípků světla
Vlní se po tiché hladině
Klidného jezera v mýtině
Kde planá růže kvetla.
Za temné, mocné noci
Stíny se hýbou,
stíny se točí, Kde kdysi…
Eragon přešel ke stolku u vchodu, položil na něj kytici a otočil se k odchodu. Celý ztuhl, když spatřil stát ve dveřích Aryu. Vypadala vylekaná jeho přítomností, pak ale skryla své pocity za nezúčastněný výraz.
Mlčky hleděli jeden na druhého.
Zvedl kytici, napůl jí ji podal. „Neumím pro tebe stvořit květ, jako to udělal Fäolin, ale toto jsou květiny darované z upřímnosti a ty nejhezčí, jaké jsem našel.“
„Nemohu si je vzít, Eragone.“
„Nejsou… není to takový dárek, jak ty si myslíš.“ Odmlčel se. „I když mě to neomlouvá, chci ti říct, že jsem si včas neuvědomil, že by tě moje fairth mohla dostat do tak obtížné situace. Za to se omlouvám a žádám tě o odpuštění… Jen jsem se pokoušel vytvořit fairth, ne vyvolat problémy. Chápu důležitost svého výcviku, Aryo, a nemusíš se bát, že ho budu zanedbávat a blouznit po tobě.“ Zavrávoral a opřel se o stěnu; cítil příliš velkou závrať, než aby dokázal stát pevně na nohou. „To je vše.“
Dlouhou chvíli si ho prohlížela, pak pomalu natáhla ruku, vzala si květiny a přidržela si je pod nosem. Neustále mu hleděla do očí. „Jsou to upřímné květiny,“ přiznala. Pak přelétla pohledem k jeho nohám a zpátky nahoru. „Byl jsi nemocný?“
„Ne. Moje záda.“
„Slyšela jsem, ale nemyslela…“
Odsunul se od zdi. „Měl bych jít.“
„Počkej.“ Arya zaváhala, pak ho odvedla k arkýřovému oknu, kde ho usadila na čalouněnou lavičku, která vyrůstala ze zdi. Vzala ze skříně dva poháry, nadrolila do nich sušené kopřivové listí, pak naplnila číše vodou a — slůvkem „Vař“ — ohřála vodu na čaj.
Podala pohár Eragonovi a ten jej chytil oběma rukama, aby se o něj zahřál. Pohlédl z okna na zem dvacet stop pod nimi, kde šetrně vzduchem poletovaly světlušky a kde se elfové procházeli královskými zahradami, mluvili a zpívali.
„Kéž…“ řekl Eragon, „kéž by to takhle mohlo být napořád. Je to tak dokonalé a uklidňující.“
Arya si zamíchala čaj. „Jak se vede Zafire?“
„Pořád stejně. A tobě?“
„Připravuji se na návrat k Vardenům.“
Ta slova ho zasáhla jako blesk. „Kdy?“
„Po Oslavě Pokrevní přísahy. Otálím tady už příliš dlouho, ale nechtělo se mi odjíždět a Islanzadí si přála, abych zůstala. Navíc… Nikdy jsem nebyla na Oslavě Pokrevní přísahy a přitom je to nejdůležitější z našich slavností.“ Prohlížela si ho přes okraj poháru. „Nemůže pro tebe Oromis něco udělat?“
Eragon znaveně pokrčil rameny. „Zkusil všechno, co umí.“
Usrkli si čaje a sledovali skupiny a páry, které se procházely po pěšinách v zahradě. „Studium ti jde tedy dobře?“ zeptala se.
„Ano.“ V pauze, která následovala, Eragon zvedl útržek papíru položený mezi stromy a zkoumal verše, jako by je četl poprvé. „Často píšeš básně?“
Arya natáhla ruku po papíře, a když jí ho dal, stočila ho do trubičky, aby už nebylo vidět slova. „Je to zvyk, že každý, kdo navštíví Oslavu Pokrevní přísahy, by měl přinést báseň, píseň nebo nějaké jiné umělecké dílko, které stvořil, a měl by se o ně podělit se všemi, kdo se sešli. Právě jsem na své básni začala pracovat.“
„Myslím, že je velmi dobrá.“
„Kdybys přečetl dost poezie…“
„Přečetl jsem.“
Arya se odmlčela, pak sklonila hlavu a řekla: „Odpusť. Už nejsi ten, koho jsem kdysi potkala v Gal’eadu.“
Zarazil se a točil si pohárem v rukou, zatímco hledal slova. „Aryo, brzy odjíždíš, bylo by mi líto kdyby tohle mělo být naposledy, co tě vidím — dokud se znovu nesetkáme u Vardenů. Mohli bychom se do tvého odjezdu příležitostně vídat, tak jako předtím? Mohla bys Zafire a mně ukázat víc z Ellesméry?“
„To by nebylo moudré,“ řekla laskavým, ale odhodlaným hlasem
Vzhlédl k ní. „Musím za svou netaktnost zaplatit naším přátelstvím? Nemohu si pomoci s tím, co k tobě cítím, ale raději bych utrpěl další ránu od Durzy, než dovolil, aby má pošetilost zničila vztah který mezi námi vznikl. Příliš si ho cením.“
Arya zvedla pohár a dopila zbytek čaje. Teprve potom odpověděla. „Naše přátelství bude trvat dál, Eragone. A pokud jde o společně trávený čas…“ Rty se jí zkroutily do náznaku úsměvu. „Možná. Přesto budeme muset počkat a uvidíme, co přinese budoucnost, protože mám hodně práce a nemohu nic slíbit.“
Věděl, že její slova jsou ta nejsmířlivější, která měl šanci získat, a byl za ně vděčný. „Ovšem, Aryo svit—kona,“ řekl a sklonil hlavu.
Vyměnili si ještě pár zdvořilostí, ale bylo jasné, že Arya udělala dnes již vše, co byla ochotná udělat, a tak se Eragon vrátil za Zafirou se znovuvzkříšenou nadějí. Ted už je to věc osudu, aby rozhodl o výsledku, pomyslel si, když se usadil před Oromisův nejnovější svitek.
Eragon sáhl do váčku u opasku, vytáhl krabičku na lůj z nalgasku — včelího vosku smíchaného s oříškovým olejem — a namazal si jím rty, aby je chránil proti studenému větru, který mu foukal do tváře. Zavřel váček, pak obtočil paže kolem Safiřina krku a zabořil tvář do ohbí lokte, aby zmírnil námrazu z mraků pod nimi. Vytrvalé máchání Safiřiných křídel ovládlo jeho sluch, vyšší a rychlejší než to Glaedrovo, které ho následovala.
Od úsvitu do časného odpoledne letěli na jihozápad a často zastavovali kvůli radostnému soupeření mezi Zafirou a Glaedrem, během nichž si Eragon musel připoutat paže k sedlu, aby ho to při akrobatických výkonech nevymrštilo někam pryč. Vždycky pak musel zatahat za smyčky zuby, aby se zase uvolnil.
Výlet končil u skupiny čtyř hor, které se tyčily nad lesem prvních hor, které Eragon v Du Weldenvarden viděl. Bílé vršky ošlehané větrem prostupovaly závojem mraků a odhalovaly rozhrázděné úbočí planoucímu slunci, které v takové nadmořské výšce příliš nehřálo.
Vypadají tak malé ve srovnání s Beorami, řekla Zafira.
Jak se stalo jeho zvykem během týdnů meditací, Eragon rozprostřel mysl do všech stran, dotýkal se vědomí kolem sebe a hledal mysl která by mu chtěla ublížit. Ucítil sviště zachumlaného v noře, krkavce, brhlíky a jestřáby, spoustu veverek pobíhajících mezi stromy, o kus níž na horském svahu hady vlnící se podrostem a lovící myši a hejna všudypřítomného hmyzu.
Když Glaedr sestoupal k lysému hřebenu první hory, Zafira musela počkat, dokud nesložil obrovská křídla, aby měla i ona dostatek místa k přistání. Kameny poseté suťoviště, na němž přistáli, bylo zářivě žluté díky povlaku tvrdého, nepravidelně vroubkovaného lišejníku. Nad nimi se rýsovala strmá černá skála. Působila jako podpěra a hráz pro římsu modrého ledu, který skřípal a praskal ve větru a na žulu pod ním z něj odpadávaly zubaté tabulky.
Tento vrchol je známý pod názvem Fionula, řekl Glaedr. A jeho bratři jsou Ethrundr, Merogoven a Griminsmal. Každý má svůj vlastní příběh, který vám vypovím cestou zpátky. Teď vám ale prozradím pouze důvod tohoto výletu a tím je podstata spojení vytvořeného mezi draky a elfy a pózději i lidmi. Vy oba o tom něco víte — a hlubší smysl toho všeho už jsem Zafire naznačil —, ale přišel čas poznat vážný a hluboký význam vašeho partnerství, abyste ho mohli udržovat, až tady já s Oromisem nebudeme.
„Mistře?“ zeptal se Eragon a ovinul si plášť kolem sebe, aby se zahřál.
Ano, Eragone.
„Proč tu Oromis není s námi?“
Protože, zahučel Glaedr, je to má povinnost — jako to byla vždy povinost staršího draka v minulých staletích — zajistit, aby nejnovější generace Jezdců pochopila skutečný význam postavení, které převzala. A protože Oromis není tak zdravý, jak vypadá.
Kameny tlumeně zapraskaly, když se Glaedr stočil, usadil se mezi suť a snížil hlavu nad zem k Eragonovi a Zafire. Prohlížel si je jedním zlatým okem velikým jako naleštěný kulatý štít a dvakrát tak třpytivým. Z nozder mu vyšel šedý oblak kouře, který vítr rozfoukal na malé chomáčky. Část toho, co vám teď odhalím, byla všeobecně známá mezi elfy, Jezdci a znalými lidmi, ale s ostatním byl obeznámen jen vůdce, hrstka elfů, tehdejší vládce lidí a samozřejmě draci.
Ted poslouchejte, mládata. Když byl na konci naší války uzavřen mír mezi elfy a draky, byli ustaveni Jezdci, aby dohlédli na to, že takový střet mezi oběma rasami už nikdy znovu nevypukne. Královna elfů Tarmunora a drak, který byl vybrán, aby nás zastupoval a jehož jméno — odmlčel se a přenesl na Eragona sled dojmů: dlouhý zub, bílý zub, odštípnutý zub; boje vyhrané, boje prohrané; nespočet snědených shrrg a nagra — dvacet sedm vajec zplozených a devatenáct mláďat vyrostlých do dospělosti — se nedá vyjádřit v žádném jazyce, rozhodli, že společná dohoda nebude stačit. Podepsaný papír pro draky nic neznamená. Naše krev je horká a hustá a za nějaký čas bychom se nevyhnutelně opět dostali s elfy do rozporu, jako to bylo po tisíciletí s trpaslíky. Ale na rozdíl od trpaslíků ani my, ani elfové jsme si nemohli dovolit další válku. Obě rasy byly příliš mocné a zničily bychom jedna druhou. Jediná cesta, jak tomu předejít a vytvořit smysluplnou smlouvu, bylo spojit naše dvě rasy kouzlem.
Eragon se zachvěl a Glaedr s náznakem pobavení řekl: Safiro, bylo by prozíravé rozpálit jeden z těchto kamenů ohněm, který máš v břiše, aby ti tvůj Jezdec neumrzl.
Zafira ohnula krk a mezi pilovitými tesáky jí vyšlehl modrý plamen a rozstříkl se na suť, až lišejník zčernal a zanechal po sobě hořký spáleny zápach. Vzduch se tak rozpálil, že se Eragon musel odvrátit. Cítil, jak se hmyz pod kameny upražil v žáru. Po minutě Zafira zacvakla čelisti a zanechala pět stop široký kruh doruda rozpáleného kamení.
Děkuji, řekl jí Eragon. Schoulil se na okraji rozpálených kamenů a ohřál si nad nimi ruce.
Safiro, nezapomínej používat jazyk, abys dobře nasměrovala proud ohně, napomenul ji Glaedr. Tak… trvalo devět let, než nejmoudřejší elfí kouzelníci vymysleli potřebné zaklínadlo. Když to udělali, shromáždili se spolu s draky v llireji. Elfové zajistili složení kouzla, draci poskytli svou sílu a společně smísili duše elfů a draků.
To spojení nás změnilo. My draci jsme získali schopnost používat jazy a další výdobytky civilizace, zatímco elfové sdíleli naši dlouhověkost, protože do té doby byly jejich životy stejně krátké jako ty lidské. Elfy to změnilo nejvíc. Naše kouzlo, dračí kouzlo — které prostupuje každým vláknem naší bytosti — se přeneslo na elfy a časem jim dalo sílu a ladnost, na něž jsou tolik pyšní. Lidé nikdy nebyli tak silně ovlivněni, protože jste byli doplněni do zaklínadla až po jeho dovršení a nepůsobilo na vás tak dlouho jako na elfy. — Přesto — a tady se Glaedrovy oči zaleskly — už zjemnilo vaši rasu, lišící se tím od hrubých barbarů, kteří kdysi přistáli v Alagaesii, ačkoli jste od Pádu zase začali upadat do původního stavu.
„Byli i trpaslíci součástí tohoto kouzla?“ zeptal se Eragon.
Ne, a proto taky nikdy neexistoval žádný trpasličí Jezdec. Nestarají se o draky ani my o ně a představa spojení s námi je jim odporná. Možná je to štěstí, že se neúčastnili naší smlouvy, protože tak unikli úpadku lidí a elfů.
Úpadku, Mistře? dotázala se Zafira tak, že by Eragon přísahal, že v jejím hlase zaslechl škádlivý tón.
Ano, úpadku. Pokud některá z našich ras strádá, strádají všechny. Zabitím draků Galbatorix ublížil své vlastní rase stejně jako elfům. Vy dva jste to nemohli postřehnout, protože jste v Ellesméře teprve krátce, ale elfové jsou na ústupu; jejich síla už není to, co bývala. A lidé ztratili mnoho ze své kultury a pohltily je chaos a zkaženost. Pouze odstraněním nerovnováhy mezi našimi třemi rasami se vrátí do světa řád.
Starý drak hnětl suť drápy a rozdrolil ji na štěrk, aby se mu pohodlněji sedělo. V kouzle, na které Královna Tarmunora dohlížela, byl zabudovaný mechanismus, který umožňoval mláděti spojit se se svým Jezdcem. Když se drak rozhodne dát vejce Jezdcům, vysloví se nad vejcem jistá formule — tu vás naučím později — a dráče se pak nevylíhne, dokud se nedostane do styku s osobou, s níž se samo rozhodne spojit. Protože draci mohou zůstat ve vejci jakkoli dlouho, nezáleží na čase a ani mláděti nemůže v té době nikdo ublížit. Ty sama jsi toho příkladem, Safiro.
Pouto, které se tvoří mezi Jezdcem a drakem, je pouze vyšším projevem pouta, jež už existuje mezi našimi rasami. Člověk nebo elf zesílí a stane se krásnějším, zatímco některé z drakových divočejších rysů se zmírní uvážlivějším náhledem… Vidím, že máš něco na jazyku, Eragone. Co je to?
„Jen…“ Zaváhal. „Dokážu si jen stěží představit, že byste ty nebo Zafira mohli být ještě divočejší. Ne,“ dodal rychle, „že by to bylo něco spatného.“
Země se otřásla jako pod lavinou, když se Glaedr zachechtal a zakoulel obrovským okem nahoru pod rohovíte víčko a zpátky. Kdybys někdy opravdu potkal divokého draka, neříkal bys to. Drak sám se nezodpovídá nikomu a ničemu, vezme si, co se mu zlíbí, a nesnese pomyšlení na přívětivost vůči komukoli kromě svých přátel a příbuzných. Divocí draci byli nelítostní a pyšní, dokonce domýšliví… Samice byly tak nevyzpytatelné, že pro draky Jezdců to byl nesmírný úspěch, spářit se s některou z nich.
Nedostatek takového pouta je důvod, proč je Galbatorixovo partnerství se Šruikanem, jeho druhým drakem, tak zvrácené. Šruikan si nevybral Galbatorixe za partnera; Galbatorix ho opředl temnými kouzly, aby sloužil jeho šílenství. Stvořil tak zvrácenou napodobeninu vztahu, který vy dva, Eragone a Safiro, máte a o který přišel, když mu urgalové zabili původního draka.
Glaedr se odmlčel a pohlédl z jednoho na druhého. Jediné, čím při tom pohnul, bylo jeho oko. To, co vás spojuje, přesahuje jakékoli prosté spojení myslí. Samotné vaše duše, vaše já — říkejte tomu, jak chcete — byly stmeleny na té nejzákladnější úrovni. Zaměřil oko na Eragona. Věříš, Že je duše člověka oddělená od jeho těla?
„To nevím,“ řekl Eragon. „Zafira mě jednou vytáhla z těla a ukázala mi svět svýma očima… Připadalo mi, jako bych už nebyl spojený s vlastním tělem. A pokud mohou existovat duchové, které na sebe černokněžník přivolá, pak je možná naše vědomí také nezávislé na těle.“
Glaedr vytasil ostrou špičku předního drápu, převrátil kámen a odkryl křečka krčícího se v noře; chňapl po něm jediným švihem rudého jazyka; Eragon sebou trhnul, když ucítil, jak život zvířete pohasíná.
Když zničíš tělo, zničíš i duši, řekl Glaedr.
„Ale zvíře není člověk,“ namítl Eragon.
Po všem svém rozjímání skutečně věříš, že kdokoli z nás se tolik liší od křečka? Že jsme obdařeni zázračnými vlastnostmi, které ostatní zvířata nemají a které mohou naše bytosti po smrti nějak uchovávat?
„Ne,“ zamumlal Eragon.
Myslel jsem si to. Jsme tak úzce spojeni, že když je drak nebo Jezdec zraněn, musejí zatvrdit svá srdce a zpřetrhat spojení mezi sebou, aby ochránili jeden druhého od zbytečného utrpení, dokonce i od duševní choroby. A jelikož se duše nedá odtrhnout od těla, musíš odolávat pokušení zkusit převzít partnerovu duši do svého těla a ochraňovat ji tam, jinak byste oba zemřeli. I kdyby to možné bylo, bylo by to odporné, mít dvojí vědomi v jednom těle.
„To je strašné,“ řekl Eragon, „zemřít sám, odloučený dokonce i od toho, kdo je ti nejbližší.“
Každý umírá sám, Eragone. Ať jsi král na bitevním poli, nebo chudý rolník ležící v posteli obklopený rodinou, nikdo tě nemůže doprovázet do prázdnoty. Teď si procvičíte oddělování svých vědomí. Začneme tím, že…
Eragon zíral na tác s večeří, kterou mu nechali v předsíni zeleného domu. Probíral se jeho obsahem: chléb s oříškovým máslem, lesní plody, fazole, miska listové zeleniny, dvě vejce natvrdo — která byla v souladu s elfskými zásadami neoplodněná — a zašpuntovaný džbán čerstvé pramenité vody. Věděl, že každý pokrm je připraven s maximální péčí, že elfové na jeho jídlech nešetří svým kuchařským uměním a že ani Islanzadí si nejí lépe než on.
Ale nemohl se na ten tác dál dívat.
Chci maso, zabručel, když mašíroval zpátky do ložnice. Zafira k němu zvedla oči ze svého stupínku. Dokonce bych se spokojil s rybou nebo drůbeží, cokoli kromě tohohle nekonečného přívalu zeleniny. Ta mě nezasytí. Nejsem kůň; proč bych se měl živit, jako bych jím byl?
Zafira roztáhla křídla, přešla na okraj kapkovitého otvoru; chvíli si prohlížela Ellesméru a pak řekla: Už několik dní se potřebuji najíst. Chceš jít se mnou? Můžeš si upéct tolik masa, kolik budeš chtít, a elfové se to nikdy nedozvědí.
To bych rád, řekl a celý se rozzářil. Mám si vzít sedlo?
Nepoletíme tak daleko.
Eragon si vyložil zásoby soli, bylinek a dalšího koření z brašen a pak opatrně, aby se nepřepínal, vylezl do mezery mezi ostny na Safiřině hřbetě.
Zafira vzlétla a pak nechala vzestupný proud, aby ji nesl nad městem, pak vyplachtila ze sloupce teplého vzduchu, sklouzla dolu a do strany a ve vzduchu následovala klikatou říčku tekoucí lesy Du Weldenvarden k rybníku několik mil od města. Přistála a přikrčila se k zemi, aby se Eragonovi snáze sesedalo.
Řekla: V trávě na kraji vody jsou králíci. Zkus si nějakého chytit. Já zatím půjdu nalovit zvěř.
Co, ty se se mnou nechceš podělit o svou kořist?
Ne, nechci, odpověděla nevrle. I když udělám i to, pokud ti ty přerostlé myši proklouznou mezi prsty.
Zazubil se, když se vznesla, pak se otočil ke spletitým trsům trávy a bolševníků, které obklopovaly rybník, a vyrazil si obstarat večeři.
Ani ne za minutu měl už Eragon v ruce párek mrtvých králíků které vytáhl z nory. Trvalo mu jen okamžik, než pomocí mysli zjistil jejich polohu, a pak je zabil jedním z dvanácti smrtících slůvek. To, co ho Oromis naučil, ho připravilo o zábavu a vzrušení z lovu. Dokonce jsem je nemusel ani vystopovat, pomyslel si a vzpomněl na léta, která strávil zdokonalováním svých stopařských dovedností. S trpkým pobavením se ušklíbl. Když si konečně můžu ulovit jakoukoli zvěř, na kterou dostanu chuť, připadá mi to nesmyslné. Aspoň když jsem lovil s Bromem pomocí kamínku, to ještě vyžadovalo nějaké úsilí, ale tohle… to je obyčejné vraždění.
Pak si vzpomněl na varování kovářky Rhunon: „Když můžeš získat cokoli tím, že vyslovíš pár slov, nebude ti už záležet na cíli, ale jen na cestě k němu.“
Měl jsem jí věnovat větší pozornost, uvědomil si Eragon.
Zkušeným pohybem vytasil starý lovecký nůž, stáhl a vykuchal králíky a pak — když dal stranou srdce, plíce, ledvinky a játra — zahrabal vnitřnosti, aby zápach nepřivábil mrchožrouty. Potom vyhrabal dolík, naplnil ho dřívím a pomocí kouzla zapálil maličký ohýnek, protože zapomněl vzít křesadlo. Staral se o oheň, dokud nevznikla vrstva žhavých uhlíků. Uřízl prut dřínu, sloupal z něj kůru a opálil dřevo nad uhlíky od hořké mízy. Pak na něj napíchl maso a zavěsil ho mezi dvě vidlicovité větve zatlučené do země. Pro zbylé vnitřnosti položil na část uhlíků kousek ploché břidlice a pomazal ho tukem, aby si tak vytvořil provizorní pánvičku.
Zafira ho našla skrčeného u ohně, jak pomalu otáčí prutem, aby s maso rovnoměrně propeklo. Přistála s bezvládným tělem jelena, který jí visel z tlamy, a zbytky druhého zvířete sevřenými v drápech. Vybralala si místo ve voňavé trávě a začala se cpát svou kořistí — snědla celého jelena i s kůží. Kosti praskaly pod jejími ostrými zuby, jako větve lámající se ve vichřici.
Když byli králíci hotovi, Eragon jimi mával ve vzduchu, aby je ochladil, a pak hleděl na lesknoucí se zlatou pečínku, jejíž vůně ho skoro nesnesitelně lákala.
Když otevřel ústa, aby si poprvé kousl, v myšlenkách se neočekávaně vrátil ke svým meditacím. Vzpomněl si na svůj vhled do myslí ptáků a veverek a myší, kolik síly z nich cítil a jak energicky bojovali za své právo žít tváří v tvář nebezpečí. A pokud tenhle život je vše, co mají…
Eragona se zmocnil odpor a odstrčil maso, vyděšený skutečností, že ty králíky zabil, jako by zavraždil dva lidi. Zvedl se mu žaludek a hrozilo, že vyzvrátí jeho obsah.
Zafira se zarazila uprostřed hostiny a se zájmem na něj pohlédla.
Eragon se dlouze nadechl, přitiskl si pěsti na kolena ve snaze se ovládnout a pochopit, proč ho to tak silně zasáhlo. Celý život jedl maso, ryby a drůbež. A měl to rád. A přesto se mu teď dělalo nevolno při pomyšlení, že by měl povečeřet králíka. Pohlédl na Safiru. Nedokážu to, řekl.
Tak to chodí, že jeden jí druhého. Proč se bráníš řádu věcí?
Přemýšlel nad její otázkou. Neodsuzoval ty, kdo jedí maso — věděl, že pro mnohé chudé farmáře je to jediný způsob přežití. Ale už to nedokázal sám udělat, pokud by mu nehrozila smrt hladem. Protože už byl uvnitř králíka a vnímal, co takový králík cítí… Sníst jednoho by bylo podobné jako sníst sám sebe. Protože se můžeme změnit k lepšímu, pověděl Zafire. Měli bychom podléhat nutkání zranit nebo zabít kohokoli kdo nás rozzlobí, vzít si, cokoli chceme, od těch, kdo jsou slabší, a celkově brát ohledy na pocity ostatních? Nejsme dokonalí a musíme se mít na pozoru před našimi vlastními nedostatky, aby nás nezničily. Ukázal na králíky. Jak řekl Oromis, proč bychom měli zbytečně působit někomu bolest?
Zřekneš se tedy všech svých tužeb?
Zřeknu se těch, které jsou ničivé.
Trváš na tom?
Ano.
V tom případě, řekla Zafira a přiblížila se k němu, tohle bude báječný zákusek. V mžiku zhltla králíky a pak olízala dočista kámen s vnitřnostmi, až drsným jazykem zcela obrousila břidlici. Já tedy nemůžu žít jenom z rostlin — to je jídlo pro kořist, ne pro draka. Odmítám se stydět za to, jak se musím živit. Všechno má ve světě své místo. To ví i králík.
Nesnažím se tě přimět, aby ses cítila provinile, řekl a poplácal ji po noze. Tohle je moje osobní rozhodnutí. Nebudu svou volbu nikomu vnucovat.
Velmi moudré, řekla tak trochu jízlivě.