Odchod
Když Roran vešel do Mornovy hospody, hned ho udeřil do nosu hustý, zakouřený vzduch. Zastavil pod urgalskými rohy zavěšenými nade dveřmi a snažil se přivyknout přítmí. „Haló?“ zavolal pak.
Dveře od zadních místností se rozlétly a dovnitř vběhla Tara s Mornem v patách. Oba podrážděně pohlédli na Rorana. Tara si dala mohutné ruce v bok a zeptala se: „Co tady chceš?“
Roran ji chvíli pozoroval a snažil se určit příčinu její nevraživosti. „Už jste se rozhodli, jestli se mnou půjdete do Dračích hor?“
„Do toho ti nic není,“ odsekla Tara.
Ale je! Přesto se ovládl a místo toho řekl: „Ač už jsou vaše úmysly jakékoli, kdybyste se přece jen rozhodli jít, Elain by ráda věděla, jestli nemáte ve svých zavazadlech místo pro pár dalších věcí, nebo jestli vy sami nepotřebujete něco vzít. Má…“
„Něco vzít!“ vybuchl Morn. Mávl ke stěně za barem, která byla obložená dubovými sudy. „Mám ve slámě zabalených dvanáct sudů nejčistšího zimního piva, které jsem posledních pět měsíců udržoval ve správné teplotě. Byla to Quimbyho poslední série! Co mám s nimi dělat? Nebo se sudy ležáku a černého piva? Pokud je tu nechám, vojáci ho do týdne vypijí, nebo propíchají sudy a vylijí pivo na zem, kde si na něm pochutnají jedině larvy a červi. Ach jo —.“ Morn se posadil, sepjal dlaně a zavrtěl hlavou. „Dvanáct let práce — Od chvíle, co otec zemřel, jsem vedl hostinec stejně jako on, nepřetržitě. A pak jste vy s Eragonem museli způsobit tyhle potíže —.“ Zarazil se, ztěžka oddechoval a otřel si pomačkanou tvář okrajem rukávu.
„No tak,“ konejšila ho Tara. Ovinula paži kolem Morna a zabodla prst do Rorana. „Kdo ti dovolil převrátit Carvahall vzhůru nohama těmi svými vznešenými řečmi? Pokud půjdeme, jak si bude dál můj ubohý manžel vydělávat na živobytí? Nemůže si vzít živnost s sebou jako Horst nebo Gedrik. Nemůže dřepět na prázdném poli a obdělávat ho jako ty! To nejde! Všichni odejdou a my budeme hladovět. Nebo se přidáme a stejně budeme hladovět. Tys nás přivedl na mizinu!“
Roran přelétl z její zrudlé rozčilené tváře na tu Mornovu, plnou úzkosti, pak se otočil a otevřel dveře. Na prahu se ještě zastavil a pronesl vyrovnaným hlasem: „Vždycky jsem vás považoval za své přátele. Nechci, aby vás Království zavraždilo.“ Vykročil ven, přitáhl si vestu těsněji k tělu a odkráčel z hostince ponořený v úvahách.
U Fiskovy studny zastavil, aby se napil, a všiml si, že se vedle něj objevila Birgit. Pozorovala ho, jak se jednou rukou snaží točit klikou, pak mu ji vzala, vytáhla nahoru vědro s vodou a podala mu je, aniž by se napila. Usrkl chladivou tekutinu a pak řekl: „Jsem rád, že jdeš s námi.“ Podal jí džber zpátky.
Birgit ho pozorovala. „Znám sílu, která tě žene, Rorane, protože stejná pohání i mě; my oba si přejeme najít ra'zaky. Přesto — až to uděláme, chci od tebe odstupné za Quimbyho smrt. Nikdy na to nezapomeň.“ Strčila plný kbelík zpátky do studny a nechala ho volně spadnout, až se klika divoce roztočila. Vzápětí se studnou rozeznělo šplouchnutí.
Roran se usmál, když ji pozoroval, jak odchází. Byl jejím prohlášením spíš potěšený než znepokojený; věděl, že i kdyby všichni ostatní z Carvahallu ztratili své odhodlání, nebo zemřeli, Birgit mu přesto pomůže vypátrat ra’zaky. — Ovšem potom — jestli bude nějaké potom — bude muset zaplatit její cenu, nebo ji zabít. To byl jediný způsob, jak řešit takovou věc.
Navečer se Horst se syny vrátil do domu a přinesl dva malé balíky omotané voskovým plátnem. „Je to všechno?“ zeptala se Elain. Horst odměřeně přikývl, položil balíky na kuchyňský stůl a rozvázal je tak, že ukázal čtyři kladiva, troje kleště, svěrák, středně velké dmychado a třílibrovou kovadlinu.
Když se jich všech pět usadilo k večeři, Albriech s Baldorem probírali, jak se různí lidé potajmu připravují. Roran napjatě poslouchal a snažil se zapamatovat si, kdo komu půjčil osla, kdo nejevil žádné známky příprav a kdo by mohl potřebovat ke svému odchodu pomoc.
„Největší problém,“ řekl Baldor, „je jídlo. Můžeme nést jen určité množství a bude obtížné ulovit toho v Dračích horách dost, abychom uživili dvě stě nebo tři sta lidí.“
„Hmm.“ Horst měl ústa plná fazolí, a tak zakýval prstem a pak polkl. „Ne, na lov nemůžeme spoléhat. Musíme si vzít s sebou svá stáda. Společně vlastníme dostatek ovcí a koz, abychom mohli krmit spoustu lidí měsíc nebo i déle.“
Roran pozvedl nůž. „A co vlci?“
„Spis se bojím, aby se nám zvířata nezatoulala po lese,“ odpověděl Horst. „Uhlídat je bude fuška.“
Následující den Roran pomáhal, kde mohl, málo mluvil a snažil se, aby lidé viděli, jak pracuje pro blaho celé vesnice. Až pozdě večer se svalil do postele, úplně vyčerpaný, ale plný naděje.
Nadcházející úsvit pronikl Roranovi do snů a vzbudil ho s pocitem významného očekávání. Vstal a sešel po špičkách dolů, pak vyšel ven a hleděl do zamlžených hor, pohlcených ranním tichem. Od úst mu šla sice pára, ale bylo mu teplo, protože jeho srdce tlouklo úzkostí a nedočkavostí.
Po tiché snídani Horst přistavil koně před dům, kde na ně Roran pomáhal Albriechovi a Baldorovi naložit jezdecké brašny a další rance zásob. Pak se Roran chopil vlastního ruksaku a zasyčel bolestí když se mu kožený ramenní popruh přitiskl na ránu.
Horst zavřel dveře domu. Jeho prsty se na okamžik zdržely na ocelové klice, pak vzal Elain za ruku a řekl: „Pojďme.“
Když procházeli Carvahallem, Roran uviděl zasmušilé rodiny jak se shromažďují u svých domů s hromadami věcí a naříkajícím do kapesníků. Viděl ovce a psy s brašnami přivázanými na zádech, uplakané děti na oslech a primitivní sáně zapřažené za koně s bedýnkami třesoucích se kuřat zavěšenými na každém boku. Viděl plody svého úspěchu a nevěděl, jestli se má radovat, nebo plakat.
Zastavili u severního okraje Carvahallu a čekali, až uvidí, kdo všechno s nimi jde. Uběhla minuta a pak se z konce vesnice začala blížit Birgit doprovázená Nolfavrellem a jeho mladšími sourozenci. Birgit pozdravila Horsta s Elain a postavila se poblíž nich.
Za zátarasem stromů se objevil Ridley s rodinou a hnal přes sto ovcí z východní strany údolí. „Usoudil jsem, že bude lepší odvést je z Carvahallu,“ překřikoval Ridley mečení zvírat.
„Správná úvaha!“ odpověděl Horst.
Další přišel Delwin, Lenna a jejich pět dětí; Orval se svou rodinou; Loring se syny; Kalita a Than, který se na Rorana zeširoka usmál; a pak Kiseltův rod. Ženy, jež nedávno ovdověly, se shromáždily kolem Birgit. Než slunce vyčistilo vrcholky hor, většina vesnice se shromáždila k odchodu. Ale ne celá.
Ještě chyběl Morn, Tkra a několik dalších, když tu se objevil Ivor a neměl žádné zásoby. „Zůstáváš,“ poznamenal Roran. Uhnul se houfu podrážděných koz, které se Gertruda pokoušela zkrotit.
„Jó,“ řekl Ivor a protáhl slovo do znaveného doznání. Zachvěl se, zkřížil kostnaté paže, aby se zahřál, pak pohlédl ke stoupajícímu slunci a nastavil hlavu jasným paprskům. „Svart odmítl odejít. Cha! Bylo mu to hodně proti srsti, především nechtěl do Dračích hor. Někdo na něj musí dohlédnout a já nemám děti, takže…“ Pokrčil rameny. „Stejně pochybuju, že bych dokázal odejít ze své farmy.“
„Co budeš dělat, když přijdou vojáci?“
„Ukážu jim rvačku, na jakou nezapomenou.“
Roran se chraplavě zasmál a poplácal Ivora po rameni; oba se snažili neudělat žádnou narážku na předpokládaný osud, který čekal každého, kdo zůstane.
Hubený muž ve středním věku, Ethlbert, napochodoval ke kraji shromáždění a vykřikl: „Všichni jste blázni!“ Dav se k němu otočil s hrozivým zašuměním. „Byl jsem zticha a nevyjadřoval jsem se k tomuhle bláznovství, ale já nehodlám následovat ukecaného šílence! Kdybyste nebyli zaslepeni jeho slovy, viděli byste, že vás vede do záhuby! Tedy já nejdu! Risknu to a pokusím se proklouznout kolem vojáků a najít útočiště v Therinsfordu. Přinejmenším jsou to naši lidé a ne barbaři, které najdete v Surdě.“ Odplivl si na zem, pak se otočil a odkráčel.
Roran se obával, že by Ethlbert mohl přesvědčit ostatní, aby si to rozmysleli. Přejel očima houf lidí a ulevilo se mu, když nezaregistroval víc než neklidné mručení. Přesto nechtěl zahálet a dát lidem šanci, aby změnili názor. Zeptal se Horsta pod vousy: „Jak dlouho budeme čekat?“
„Albriechu, ty a Baldor oběhnete co nejrychleji vesnici a zjistíte, jestli ještě někdo nejde. Jinak můžeme vyrazit.“ Bratři se rozeběhli do různých směrů.
O půl hodiny později se Baldor vrátil s Fiskem, Isoldou a jejich půjčeným koněm. Isolda nechala svého muže na místě a spěchala k Horstovi. Rukama odháněla každého, kdo jí přišel do cesty, a nedbala toho, že jí většina vlasů vyklouzla z drdolu a trčela v legračních chomáčích. Zastavila a ztěžka sípala. „Je mi tak líto, že jdeme pozdě, ale Fisk měl problémy zavřít krám. Nedokázal se rozhodnout, které hoblíky nebo dláta si vzít.“ Zasmála se pronikavým, skoro hysterickým tónem. „Bylo to jako pozorovat kočku, která je obklopená myšmi a snaží se rozhodnout, kterou bude lovit. Nejdřív tuhle, pak zas tuhle.“
Horstovi zacukaly rty v jízlivém úsměvu. „Dokonale tomu rozumím.“
Roran napínal oči, zda neuvidí Albriecha, ale marně. Zatnul zuby. „Kde je?“
Horst mu poklepal na rameno. „Přímo támhle, aspoň doutam.“ Albriech se blížil mezi domy se třemi sudy piva přivázanými na zádech a ukřivděným výrazem, který byl dostatečně komický na to, aby se mu Baldor a pár dalších zasmálo. Po boku šel Albriechovi Morn a z druhé strany Tara, kteří se klátili pod tíhou velikánských ruksaků a vlekli za sebou osla a dvě kozy. Roran užasle sledoval zvířata, která byla také naložená dalšími sudy.
„Nevydrží ani míli,“ řekl Roran, kterého rozhněvala jejich pošetilost. „A nemají dost jídla. Čekají, že je budeme živit, nebo…“ Horst ho přerušil s potlačovaným smíchem.
„Já bych si s jídlem nedělal starosti. Mornovo pivo bude dobré pro naši morálku a to má větší cenu než pár jídel navíc. Uvidíš.“
Jakmile se Albriech zbavil sudů, Roran se zeptal obou bratrů: „Jsou tu všichni?“ Když odpověděli souhlasně, Roran zaklel a zaťatými pěstmi se udeřil do stehen. Kromě Ivora se další tři rodiny rozhodly zůstat v údolí Palancar: Ethlbertova, Parrova a Knuteova. Nemohu je nutit, aby odešli. Povzdechl si. „Dobrá. Nemá smysl dál čekat.“
Mezi vesničany to vzrušeně zašumělo; dlouho očekávaný okamžik konečně nastal. Horst a pět dalších mužů odtáhlo stranou ochrannou stěnu z kmenů, pak položili prkna přes výkop, aby lidé a zvířata mohli přejít.
Horst zamával. „Myslím, že ty bys měl jít první, Rorane.“ „Počkejte!“ Fisk se hnal dopředu a s očividnou pýchou podal Roranovi černou, šest stop dlouhou hůl z hlohového dřeva, již na vrchu zdobila vystupující změť leštěných kořenů a která se dole zužovala do kuželovitého bodce z modré oceli. „Vyrobil jsem ji dnes v noci,“ řekl truhlář. „Myslel jsem, že bys ji mohl potřebovat.“
Roran přejel levou rukou po dřevě a obdivoval se jeho hladkosti. „Nemohl bych si přát nic lepšího. Je to mistrovské dílo… Děkuji.“ Fisk se zazubil a ustoupil. Roran si uvědomoval, že ho celý dav sleduje, když se díval k horám a vodopádům Igualda. Zraněné rameno mu cukalo pod koženým popruhem. Za ním zůstaly ostatky jeho otce a všechno, co v životě znal. Před ním se k bledému nebi do výšky tyčily ostré vrcholky, kteří stály v cestě jemu a jeho touhám. Ale on se nevzdá. A nebude se vracet zpátky.
Katrino.
Roran zvedl bradu a vykročil kupředu. Hůl klepala o tvrdá prkna, když přecházel výkop. Pak vyšel z Carvahallu a vedl vesničany do divočiny.