Narda
Roran se opřel o jedno koleno, poškrábal se na čerstvém plnovousu a díval se dolů do Nardy. Městečko bylo tak temné a celistvé jako kůrka žitného chleba vtěsnaná do rozsedliny u pobřeží. Za ním se vínově červené moře třpytilo v posledních paprscích zapadajícího slunce. Vodní plocha ho okouzlovala; byla naprosto jiná než krajina, na kterou byl zvyklý. Dokázali jsme to.
Roran odešel z výběžku, vrátil se ke stanu a užíval si plné doušky slaného vzduchu. Tábořili vysoko v předhůří Dračích hor, aby se vyhnuli tomu, že je někdo odhalí a upozorní Království na jejich úkryt.
Když Roran kráčel mezi skupinkami vesničanů schoulených pod stromy, prohlížel si je se zármutkem a vřel v něm hněv. Po namáhavé cestě z údolí Palancar byli nemocní, pomlácení a vyčerpaní, tváře měli vyzáblé z nedostatku jídla a šaty potrhané. Skoro každý měl kolem zápěstí ovázané hadříky, aby během mrazivých nocí v horách zabránili omrzlinám. Týdny nošení těžkých zavazadel ohnuly kdysi hrdá ramena. Nejhorší pohled byl na děti — hubené a nepřirozeně tiché.
Zasloužili by si něco lepšího, pomyslel si. Byl bych teď ve spárech ra’zaků, kdyby mě neochránili.
Přicházela za nim řada lidí, z nichž většina nechtěla víc než poplácat po rameni nebo slůvko útěchy. Někteří mu nabízeli kousky jídla, které odmítal, nebo když na tom trvali, dal je nekomu jinému. Ti, kdo zůstávali v povzdálí, ho pozorovali vytřeštěnýma, bledýma očima. Věděl, co o něm říkají — že je blázen, že ho ovládají duchové, dokonce ani ra'zakové by ho nedokázali porazit v boji.
Přejít Dračí hory bylo daleko obtížnější, než Roran čekal. Jediné cesty v lese byly stezky zvěře, které byly pro jejich skupinu příliš úzké strmé a klikaté. V důsledku toho si museli prosekávat cestu mezi stromy a podrostem, což byl náročný úkol, který všichni nenáviděli, mimo jiné proto, že je pak Království mohlo snadno vystopovat. Jedinou výhodou téhle situace bylo, že díky fyzické námaze se Roranovi vrátila původní síla do zraněného ramene, ačkoli měl stále problémy zvednout paži do některých poloh.
Těžké putování si také vybralo svou daň. Nenadálá bouře je uvěznila na holém průsmyku vysoko nad okrajem lesa. Tři lidé zmrzli ve sněhu: Hida, Brenna a Nesbit, všichni tři už docela staří. Té noci to bylo poprvé, co byl Roran přesvědčený, že celá vesnice zemře kvůli tomu, že šla s ním. Zanedlouho poté si jeden chlapec zlomil ruku při pádu a pak se Southwell utopil v ledovcové říčce. Vlci a medvědi jim pravidelně přepadali dobytek a vůbec si nevšímali strážných ohňů, které vesničané zapalovali, jakmile byli skryti před údolím Palancar a nenáviděnými Galbatorixovými vojáky. Hlad se jich držel jako neúnavný cizopasník, hlodal je v žaludku, pohlcoval jejich síly a vysával z nich vůli pokračovat.
A přesto přežili, prokázali tutéž zatvrzelost a mravní sílu, která udržela jejich předky v údolí Palancar navzdory hladu, válkám i moru. Lidem z Carvahallu možná velmi dlouho trvalo, než se k něčemu rozhodli, ale jakmile to udělali, nic je nemohlo zastrašit a odradit od jejich cesty.
Když teď dorazili k Nardě, tábořištěm se konečně šířil pocit naděje a úspěchu. Nikdo nevěděl, co bude dál, ale skutečnost, že se dostali tak daleko, jim dodávala odvahu.
Nebudeme v bezpečí, dokud docela neopustíme Království, pomysle sl Roran. A je mojí povinností zajistit, že nás nechytí. Stal jsem se zodpovědným za každého z nich… Byla to zodpovědnost, kterou přijal bezvýhradně, protože mu dovolovala ochránit vesničany před Galbatarixem a současně usilovat o záchranu Katriny. Už je to tak dlouho, co jí zajali. Může být ještě naživu? Zachvěl se a potlačil ty znepokojivé myšlenky — Čekalo by ho skutečné šílenství, kdyby sám sobě dovolil přemítat nad Katrininým osudem.
Za svítání Roran, Horst, Baldor, Loringovi tři synové a Gertruda vyrazili do Nardy. Sestoupali z úpatí hor k hlavní silnici do města a dávali si pozor, aby zůstali skryti, dokud se nevynoří na cestě. Tady v nížině Roranovi vzduch připadal hustý; měl pocit, jako by se pokoušel dýchat pod vodou.
Jak se blížili k bránám Nardy, Roran sevřel kladivo pověšené za opaskem. Vchod střežili dva vojáci. Prohlédli si skupinu nelítostným pohledem, zadívali se na jejich otrhané šaty, pak sklopili halapartny a zatarasili jim vstup.
„Odkud jste?“ zeptal se muž napravo. Nemohlo mu být víc než pětadvacet let, ale vlasy už měl čistě bílé.
Horst vypjal hruď, zkřížil paže a řekl: „Žijeme poblíž Teirmu, pokud vás to potěší.“
„Co vás sem přivádí?“
„Obchod. Poslali nás obchodníci, kteří chtějí nakupovat zboží přímo z Nardy, ne jak je obvyklé, prostřednictvím kupců.“
„Skutečně, he? Jaké zboží?“
Když Horst zaváhal, Gertruda řekla: „Mně jde o byliny a léky. Rostliny, které jsem odtud dostala, byly buď příliš staré, nebo plesnivé a zkažené. Potřebuji si obstarat čerstvou dodávku.“
„A já s mými bratry,“ řekl Darmmen, „jsme přišli vyjednávat s vašimi Ševci. Boty šité v severském stylu jsou v Dras—Leoně a Urû’baenu v oblibě.“ Ušklíbl se. „Aspoň byly, když jsme vyráželi.“
Horst přikývl s nově nabytou sebejistotou. „Ano. A já tu jsem, abych převzal kovářskou zásilku pro svého pána.“
„To tvrdíš ty. A co tamten? Co ten dělá?“ zeptal se voják a ukázal halapartnou na Rorana.
„Hrnčířské zboží,“ řekl Roran.
„Hrnčířské zboží?“
„Hrnčířské zboží.“
„A k čemu je to kladivo?“
„Jak myslíte, že se vyrábějí praskliny na glazuře lahve nebo džbánu? Ty se neudělají samy, víte? Musíte do nich bouchnout.“ Roran oplatil nedůvěřivý pohled bělovlasého muže nic neříkajícím výrazem a vyzval ho, aby zpochybnil jeho tvrzení.
Voják zabručel a znovu po nich přelétl pohledem. „Ať je to jak chce, podle mě nevypadáte jako obchodníci. Spíš jako vyhladovělé potulné kočky.“
„Měli jsme cestou nějaké potíže,“ řekla Gertruda.
„Tomu bych věřil. Pokud jste přijeli z Teirmu, kde jsou vaše koně?“
„Nechali jsme je v tábořišti,“ dodal Hamund. Ukázal na jih, přesně na opačnou stranu, než kde byl ve skutečnosti skrytý zbytek vesnice.
„Nemáte peníze, abyste se ubytovali ve městě, co?“ S pohrdavým chechtotem zvedl voják halapartnu a mávl na svého společníka, aby udělal totéž. „Dobrá, můžete jít, ale nedělejte problémy, jinak vás dáme do klády nebo ještě něco horšího.“
Jakmile byli za branami, Horst si přitáhl Rorana na kraj ulice a zavrčel mu do ucha: „To byla hloupost, vymýšlet si něco tak absurdního. Rozbíjet glazuru! Chceš bojovat? Nemůžeme…“ Zarazil se, když ho Gertruda zatahala za rukáv.
„Podívejte,“ zamumlala bylinkářka.
Nalevo od vchodu stála šest stop široká vývěsní tabule s úzkou šindelovou stříškou, která měla chránit zažloutlý pergamen pod ní. Polovina tabule byla věnovaná úředním oznámením a vyhláškám. Na druhé půlce viselo několik plakátů s podobiznami různých zločinců. Největší z nich byla kresba Rorana bez plnovousu.
Roran se vyplašeně rozhlédl kolem, aby se ujistil, že nikdo na ulici není dost blízko, aby mohl porovnat jeho tvář s obrázkem, a pak se za měřil na plakát. Očekával sice, že je Království bude pronásledovat přesto to byl šok, vidět to černé na bílém. Galbatorix musí vynakládat nesmírné prostředky, aby nás chytil. Když byli v Dračích horách, snadno šlo zapomenout, že existuje nějaký svět mimo ně. „Vsadím se, že jsou plakáty s mou podobiznou přibité po celém Království.“ Zazubil se, potěšený, že se přestal holit a že se dohodli, že on i ostatní budou v Nardě používat falešná jména.
Na spodním okraji plakátu byla vypsaná odměna. Gero nikdy neučil Rorana s Eragonem číst, ale naučil je číslice, protože jak říkal: Musíte vědět, kolik máte, jakou to má cenu a kolik za to dostanete, byste se nenechali napálit nějakým falešným darebou.“ A tak si Roran mohl přečíst, že Království za něj nabídlo deset tisíc zlatek, což bylo dost na to, aby si někdo pohodlně žil pár desítek let. Jistým zvráceným způsobem ho výše odměny potěšila, neboť mu dodala pocit důležitosti.
Pak jeho pohled přelétl na další plakát v řadě.
Byl na něm Eragon.
Roranovi se sevřely útroby, jako by mu někdo dal ránu do břicha, a několik vteřin ani nedýchal. Je naživu!
Když počáteční úleva odezněla, vystřídal ji starý hněv za to, jakou úlohu Eragon hrál v Gerově smrti a ve zničení jejich farmy, spolu s palčivou touhou vědět, proč Království po Eragonovi pátrá. Musí to mít něco společného s tím modrým kamenem a první návštěvou ra’zaků v Carvahallu. Znovu si lámal hlavu, do jakých ďábelských intrik se to on a zbytek Carvahallu zapletli.
Místo odměny byly na Eragonově podobence dva řádky písmen. „Z jakého zločinu ho viní?“ zeptal se Roran Gertrudy.
Kůže kolem Gertrudiných očí se zkrabatila, když mžourala na tabuli — „..Velezrada, vy oba. Stojí tu, že Galbatorix udělí titul hraběte komukoli, kdo zajme Eragona, ale že ti, kdo se o to pokusí, by měli být opatrní, protože je nesmírně nebezpečný.“
Roran užasle zamrkal. „Eragon?“ Připadalo mu to nepředstavitelné, dokud si neuvědomil, jak se on sám změnil za posledních pár týdnů, v našich žilách koluje stejná krev. Kdo ví, možná toho Eragon od té doby co odešel, provedl stejně jako já nebo ještě víc.
Baldor řekl hlubokým hlasem: „Pokud za zabití Galbatorixových zrůd a vzdorování ra'zakům získáváš cenu deset tisíc zlatek — což je věru dost —, čím sis zasloužil cenu hraběcího titulu?“
„Naštváním samotného krále,“ prohlásil Larn.
„To už stačí,“ řekl Horst. „Dávej si větší pozor na jazyk, Baldore jinak skončíme v železech. A ty, Rorane, už na sebe nepřitahuj žádnou pozornost. S takovou odměnou budou lidé zaručeně bedlivě sledovat cizince, jestli některý z nich neodpovídá tvému popisu.“ Horst si přejel rukou po vlasech, přitáhl si opasek a rozhodl: „Dobrá. Všichni máme co na práci. Sejdeme se tady v poledne a řekneme si, jak jsme uspěli.“
S tím se jejich skupina rozdělila na tři části. Darmmen, Larn a Hamund společně vyrazili shánět jídlo pro vesničany — jednak aby uspokojili jejich současnou potřebu a jednak také na další cestu. Gertruda šla doplnit své zásoby bylin, mastí a tinktur, přesně jak řekla strážným. A Roran, Horst a Baldor scházeli městem do doků, kde si chtěli pronajmout loď, která by mohla vesničany přepravit do Surdy nebo alespoň do Teirmu.
Když dorazili k prošlapanému prkennému chodníku, který vedl podél pobřeží, Roran se zastavil a zahleděl se na nízko letící mraky a šedivý oceán posetý bílými hřbety vln. Nikdy si nemyslel, že by obzor mohl být tak dokonale rovný. Duté hřmění vody narážející do pilířů pod jeho nohama v něm vyvolávalo pocit, jako by stál na ploše obrovského bubnu. Zápach ryb — čerstvých, vykuchaných i hnijících — přebil všechny ostatní pachy.
Horst přelétl pohledem z Rorana k Baldorovi, který byl stejně uchvácený, a poznamenal: „To je výhled, co?“
„Jo,“ řekl Roran.
„Člověk si připadá dost malý, co?“
„Jo,“ řekl Baldor.
Horst přikývl. „Pamatuji si, že když jsem poprvé uviděl oceán, zapůsobilo to na mě podobně.“
„Kdy to bylo?“ zeptal se Roran. Kromě hejn racků kroužících nad zátokou si všiml podivného druhu ptáků usazených na přístavní hrázi. Měli neohrabané tělo s pruhovaným zobákem, položeným na prsou jako domýšlíví starci, bílou hlavu i krk a trup černý jako saze. Jeden z ptáků zvedl zobák a odhalil kožený vak pod ním.
„Kovář Bartram, který byl v Carvahallu přede mnou,“ řekl Horst, zemřel, když mi bylo patnáct, rok před koncem mého učení. Musel jsem si hledat jiného mistra, který by byl ochoten dokončit jeho výuku a tak jsem odcestoval do Ceunonu, který stojí na břehu Severního moře. Tam jsem potkal Keltona, nepříjemného starce, ale mistra svého oboru. Souhlasil, že mě bude učit.“ Horst se zasmál. „Když jsme byli hotovi, nebyl jsem si jistý, jestli mu mám poděkovat, nebo ho proklínat.“
„Myslím, že poděkovat,“ řekl Baldor. „Jinak by sis nikdy nevzal matku.“
Roran se zachmuřil, když pozoroval nábřeží. „Není tu mnoho lodí,“ poznamenal. Dvě kotvily na jižním konci přístavu a třetí na protější straně mezi samými rybářskými bárkami a čluny. Z těch dvou na jihu měla jedna zlomený stěžeň. Roran neměl zkušenosti s loděmi, ale žádná mu nepřipadala dost velká, aby uvezla skoro tři sta cestujících.
Roran, Horst a Baldor obešli jednu po druhé a brzy zjistili, že jsou navíc všechny obsazené. Opravit loď se zlomeným stěžněm by trvalo měsíc nebo déle. Loď vedle ní, Vlnoběh, byla vybavená koženými plachtami a měla se pustit na sever ke zrádným ostrovům, kde rostou seithrovníky. A Albatros, poslední loď, právě přijela ze vzdáleného reinsteru, aby si tu nechala vyspravit a utěsnit všechny skuliny, než odjede se svým nákladem vlny.
Dělník z doku se Horstovým otázkám zasmál. „Přišli jste moc pozdě a taky moc brzy. Většina jarních lodí už tady byla a odjela před dvěma třemi týdny. Tak za měsíc začnou přijíždět ty, co se stáčejí na západ, a pak se vrátí lovci tuleňů a mrožů a dorazí i lodi z Teirmu a z zbytku Království, aby odvezly kůže, maso a olej. Pak byste možná měli šanci najmout si kapitána s prázdným nákladním prostorem. Mezitím je tady asi stejný provoz jako teď.“
Roran se zoufale zeptal: „Neexistuje žádný jiný způsob, jak odsud dostat zboží do Teirmu? Nemusí to být rychlé ani pohodlné.“
„No,“ zauvažoval ten chlapík a zvedal si na rameno bednu, „jestli to nemusí být rychle a jedetó jenom do Teirmu, pak byste mohli zkusit támhle Clovise.“ Ukázal na řadu přístřešků pro lodě, plovoucích mezi dvěma moly. „Má nějaké nákladní čluny, na které na podzim nakládá obilí. Po zbytek roku rybaří, jako skoro každý v Nardě“ Potom se zamračil. „Jaký druh zboží máte? Ovce už jsou ostříhané a sklizeň ještě není.“
„To a ono,“ řekl Horst. Hodil muži měďák.
Přístavní dělník si ho s mrknutím strčil do kapsy a šťouchl do něj. „Máte pravdu, pane. To a ono. Jasně. Vím, jak to chodí. Ale nikdo se nemusí bát starého Ulrika; ten ani nemukne. Tak na viděnou pane.“ S pískáním si odkráčel.
Jak se ukázalo, Clovis právě v docích nebyl. Vyptali se na cestu a trvalo jim půl hodiny, než došli k jeho domu na druhém konci Nardy, kde ho našli, jak sází cibulky kosatců podél cestičky ke vstupním dveřím. Byl to zavalitý muž s opálenými tvářemi a prošedivělým plnovousem. Další hodinu jim zabralo, než dokázali námořníkovi vysvětlit, že se navzdory ročnímu období skutečně zajímají o jeho nákladní čluny, a přiměli ho sejít do doků, aby jim ukázal tři stejné lodě, Sťastný zvon, Edelin a Rudého hrnce.
Každý člun byl sedmdesát pět stop dlouhý, dvacet stop široký a natřený rezavě červenou barvou. Otevřený nákladní prostor se dal zakrýt celtou, pro jedinou čtvercovou plachtu bylo možné vztyčit uprostřed stěžeň a na zádi paluby bylo několik kajut přimáčknutých k sobě.
„Mají hlubší ponor než vnitrozemské prámy,“ vysvětloval Clovis, „takže se nemusíte bát, že se v drsném počasí převrhnou, i když pořádné bouři je lepší se vyhnout. Nejsou to čluny určené pro otevřené moře. Měly by se držet na dohled od břehu. A teď je ta nejhorší doba, kdy by je měl člověk spouštět na vodu. Na mou čest, už měsíc tu máme každé odpoledne hromobití.“
„Máš posádku pro všechny tři?“ zeptal se Roran.
„No teď… víte, to je problém. Většina mužů, které zaměstnávám, odjela před pár týdny lovit tuleně, jak jsou zvyklí. Protože je potřebuju až po sklizni, mají po zbytek roku volno a mohou jít, kam se jim líbí… Jsem si jistý, že vy, vznešení pánové, rozumíte mojí situaci.“ Clovis se pokusil o úsměv, pak přelétl pohledem mezi Roranem, a Baldorem, jako by si nebyl jistý, ke komu má mluvit.
Roran se prošel po Edeline a hledal, jestli nemá nějaké závady. Vypadal starý, ale dřevo bylo v dobrém stavu a nátěr čerstvý. „Kdybychom nahradili chybějící muže v posádkách, kolik by stálo doplout do Teirmu se všemi třemi čluny?“
„Přijde na to,“ řekl Clovis. „Námořníci si vydělávají patnáct měďáků denně plus tolik dobrého jídla, kolik sní, a k tomu kapku whisky. Co si vydělají tvoji muži, je zase tvoje věc. Na mé výplatní listině nebudou. Obvykle taky najímáme strážce pro každý člun, ale ti jsou…“
„Ti jsou taky pryč na lovu, že?“ řekl Roran. „Zajistíme i stráže.“
Ohryzek na Clovisově opáleném krku poskočil, jak polkl. „To by bylo víc než rozumné… to tedy ano. Navíc si k platu posádky účtuju poplatek dvě stě zlatek a k tomu náhradu za jakoukoli škodu na člunech, kterou by tvoji muži způsobili, plus — jako vlastník a kapitán zároveň — dvanáct procent z celkového zisku z prodeje nákladu.“
„Naše cesta nepovede k žádnému zisku.“
Tahle informace očividně vyvedla Clovise z míry. Levým palcem si otřel důlek na bradě, začal něco říkat, pak se zarazil a nakonec dodal: „V takovém případě dalších čtyři sta zlatých za dokončení plavby. Co — mohu—li být tak smělý — si přejete převážet?“
Je z nás vyděšený, pomyslel si Roran. „Dobytek.“
„Budou to ovce, skot, koně, kozy, voli… ?“
„Naše stáda tvoří směsice zvířat.“
„A Proč je chcete dostat do Teirmu?“
„Máme své důvody.“ Roran se skoro usmál Clovisově zmatenosti. „Bylo by možné plout dál za Teirm?“
„Ale Teirm je nejzazší bod, to tedy je. Vody dál za ním neznám, ani by se mi nechtělo být déle pryč od ženy a dcery.“
„Kdy bys mohl být připravený?“
Clovis zaváhal a udělal dva krůčky vpřed. „Snad za pět nebo šest dní, Ne…ne, raději se domluvíme na týden; mám nějaké záležitosti, které musím před odjezdem vyřídit.“
„Připlatili bychom deset zlatek navíc, kdybychom mohli vyrazit pozítří.“
„Já ne…“
„Dvanáct zlatek.“
„Tedy pozítří,“ prohlásil slavnostně Clovis. „Každopádně budu ptí pravený.“
Roran přejel rukou po obrubě člunu, přikývl, a aniž by se na Clovise ohlédl, řekl: „Mohl bych pohovořit minutku o samotě se svými společníky?“
„Jak si přejete, pane. Jen si dojdu na otočku něco zařídit v docích než budete hotovi.“ Clovis pospíchal ke dveřím. Právě když vycházel z boudy, zeptal se: „Promiňte, ale mohl byste mi ještě zopakovat svoje jméno? Obávám se, že jsem ho prve přeslechl, a ta má paměť…“
„Kladivo. Jmenuji se Kladivo.“
„Ach, samozřejmě. To je hezké jméno.“
Když se dveře zavřely, Horst s Baldorem zamířili k Roranovi. Baldor řekl: „Nemůžeme si ho dovolit najmout.“
„Nemůžeme si ho dovolit nenajmout“ odpověděl Roran. „Nemáme peníze, abychom ty čluny koupili, ani se je nechci učit řídit, když na tom závisejí životy nás všech. Bude rychlejší a bezpečnější zaplatit posádku.“
„Přesto je to příliš drahé,“ řekl Horst.
Roran zabubnoval prsty na okraj člunu. „Můžeme zaplatit Clovisův počáteční poplatek dvě stě zlatek. Ale jakmile dorazíme do Teirmu, navrhuji, abychom čluny buď ukradli a využili dovedností, které získáme během cesty, nebo Clovise a jeho muže drželi v zajetí do doby, než se nám podaří utéct jiným způsobem. Tak se vyhneme tomu, abychom zaplatili těch čtyři sta zlatek navíc, stejně jako mzdy námořníků.
„Nelíbí se mi okrást člověka, který odvede poctivou práci,“ řekl Horst. „Je mi to proti srsti.“
„Taky se mi to nelíbí, ale napadá tě nějaká jiná možnost?“
„Jak všechny dostaneš na čluny?“
„Clovis přistane pár kilometrů dál po pobřeží, z dohledu Nardy.
Horst si povzdechl. „Dobrá, uděláme to, ale mám z toho špatný pocit. Zavolej Clovise zpátky, Baldore, a uzavřeme s ním dohodu.
Toho večera se vesničané shromáždili kolem malého ohně krytého náspem, aby si vyslechli, co se událo v Nardě. Roran klečel na zemi, hleděl do rozechvělých uhlíků a poslouchal Gertrudu a tři bratry, kteří líčili své zážitky. Když mluvili o Roranových a Eragonových plakátech mezi posluchači to znepokojeně zašumělo. Hned jak Darmmen končil, vystřídal ho Horst a krátkými, stručnými větami vykládal o nedostatku vhodných lodí v Nardě, přístavním dělníkovi, který jim doporučil Clovise, a následné dohodě. Jakmile Horst zmínil slovo nákladní čluny, přehlušily ho hněvivé a nespokojené výkřiky vesničanů.
Loring se postavil před skupinu a zvedl ruce, aby si zjednal pozornost. „Čluny?“ rozlítil se švec. „Nákladní čluny? Nechceme žádné smradlavé čluny!“ Odplivl si a ostatní ho halasně podpořili.
„Buďte všichni zticha!“ řekl Delwin. „Uslyší nás, jestli takhle budeme pokračovat.“ Když byl praskající oheň opět tím nejhlasitějším zvukem, pokračoval mírnějším hlasem: „Souhlasím s Loringem. Čluny jsou nepřijatelné. Jsou pomalé a zranitelné. A budeme namačkaní jeden na druhém, s naprostým nedostatkem soukromí a bez přístřeší kdoví jak dlouho. Horste, Elain je v šestém měsíci těhotenství. Nemůžeš čekat, že ona a další, kdo jsou nemocní a slabí, vydrží týdny bez přestávky sedět pod pražícím sluncem.“
„Můžeme nad nákladním prostorem natáhnout celty,“ odpověděl Horst. „Není to mnoho, ale ochrání nás to před sluncem a deštěm.“
Birgitin hlas překřičel tlumený hlahol v davu: „Mám jinou starost.“ Lidé jí ustoupili z cesty, když přešla k ohni. „Když spočteme dvě stě zlatek, která dáme Clovisovi, a peníze, co utratil Darmmen a jeho bratři, jsou to skoro všechny naše peníze. Na rozdíl od měšťanů naše bohatství nespočívá ve zlatě, ale ve zvířatech a majetku. O majetek jsme přišli a zbývá už jenom málo zvířat. I kdybychom ty čluny ukradli, jak si v Teirmu nakoupíme zásoby nebo zaplatíme plavbu dál na jih?“
„Důležité je,“ zaburácel Horst, „dostat se nejdřív do Teirmu. Jak tam budeme, pak si můžeme dělat starosti, co dál… Je možné, že se budeme muset uchýlit k tvrdším opatřením.“
Loringova kostnatá tvář se zkrabatila do spousty vrásek. „Co tím myslíš, tvrdší? Už jsme byli tvrdí víc než dost. Celý tenhle podnik je tvrdý. Nezajímá mě, co říkáš; já na ty proklaté čluny nenastoupím, ne po tom, co už jsme prožili v Dračích horách. Nákladní čluny jsou pro zrní nebo pro dobytek. Chceme loď s kajutami a lůžky, kde budeme moct pohodlně spát. Proč nepočkat další týden nebo víc a uvidíme, jestli nepřijede loď, na které si můžeme zaplatit plavbu? Komu to ublíží, co? Nebo proč ne…“ Pokračoval ve stížnostech dalších patnáct minut a nashromáždil horu námitek, než předal slovo Thanovi a Ridleymu, kteří jen rozváděli jeho argumenty.
Debata ustala, když se Roran postavil a napřímil, takže všichni kolem ztichli. Čekali bez dechu na další vizionářský proslov.
„Bud takhle, nebo pěšky,“ řekl jen.
A pak šel spát.