Nar Garzhvog

 

Eragon vstoupil do stanu a Zafira protáhla hlavu za ním. Uvítal je ostrý skřípot, jak Jörmundur a několik Nasuadiných velitelů vytasili na vetřelce meče. Muži spustili zbraně, když Nasuada řekla: „Pojď dál, Eragone.“

„Čeho si žádáš?“ zeptal se Eragon.

„Zvědové nám donesli zprávu, že se ze severovýchodu blíží skupina nějakých sta Kullů.“

Eragon se zamračil. Nečekal, že v bitvě narazí na urgaly, protože už je neřídil Durza a spousta jich zahynula ve Farthen Důru. Ale pokud přišli, tak přišli. Cítil, jak i v něm roste lačnost po krvi, a divoce se ušklíbl, když uvažoval o tom, jak urgaly zničí pomocí svých nových sil. Pleskl rukou do rukojeti Zar’rocu a řekl: „Bude mi potěšením je odstranit. Zafira a já to můžeme zvládnout sami, jestli chcete.“

Nasuada pozorně sledovala jeho tvář, když říkala: „To nemůžeme, Eragone. Nesou bílou vlajku a žádají o slyšení.“

Eragon na ni hleděl s otevřenými ústy. „Určitě nemáš v úmyslu s nimi mluvit!“

„Uvítám je stejně zdvořile, jako bych uvítala každého nepřítele, který přichází vyjednávat.“

„Ale jsou to zvířata. Nestvůry! Nebylo by rozumné vpustit je do tábora. Nasuado, viděl jsem zvěrstva, která urgalové spáchali. Těší se pověsti a utrpení a nezaslouží si víc slitování než vzteklý pes. Není třeba abys ztrácela čas s očividnou léčkou. Stačí slovo a já a každý z tvých bojovníků budeme více než ochotní ty odporné stvůry pro tebe zabít.“

„V tomhle,“ řekl Jörmundur, „souhlasím s Eragonem. Pokud nenasloucháš nám, Nasuado, vyslyš aspoň jeho.“

Nasuada nejprve Eragonovi pošeptala, aby to nikdo jiný neslyšel. “Tvůj výcvik je skutečně nedokončený, pokud jsi tak zaslepený.“ Pak zvýšila hlas a v něm Eragon uslyšel týž neoblomný autoritativní tón, jímž hovořil její otec: „Všichni zapomínáte, že jsem také bojovala ve Farthen Důru, stejně jako vy, a že jsem viděla zuřivost urgalů… Ale viděla jsem i naše vlastní muže páchat skutky stejně ohavné. Nechci zlehčovat míru utrpení, které nám urgalové způsobili, ale ani nebudu odmítat možné spojence, když nás Království tak nesmírně početně převyšuje.“

„Má paní, je to pro vás příliš nebezpečné, abyste se setkala s Kullem.“

„Příliš nebezpečné?“ Nasuada povytáhla obočí. „Když mě chrání Eragon, Zafira, Elva a všichni vojáci kolem mě? To si nemyslím.“

Eragon zoufale zaťal zuby. Řekni něco, Safiro. Můžeš ji přesvědčit, aby se toho pošetilého plánu vzdala.

Ne, to neudělám. Máš v téhle věci zastřenou mysl.

Nemůžeš s ní přece souhlasit! zvolal Eragon ohromeně. Byla jsi se mnou v Yazuaku, víš, co tam urgalové napáchali. A co když jsme opustili Teirm, moje zajetí v Gil‘eadu a Farthen Důru? Kdykoli jsem se setkal s urgaly, pokusili se nás zabít nebo něco horšího. Nejsou víc než krutá zvířata.

Elfové si během Du Fyrn Skulblaka mysleli totéž o dracích.

Na Nasuadin rozkaz její stráže rozvázaly přední a boční dílce stanu, nechaly ho otevřený, aby měli všichni přehled a Zafira se mohla přikrčit vedle Eragona. Pak se Nasuada usadila ve své židli s vysokým opěradlem a Jörmundur a ostatní velitelé se postavili do dvou rovnoběžných řad, aby ten, kdo bude žádat o slyšení, musel projít mezi nimi. Eragon stál po její pravici, Elva nalevo.

Ani ne za pět minut u východního okraje tábora propukl obrovsky řev. Smršť pošklebků a urážek byla čím dál hlasitější, dokud nespatřili jediného Kulla, který kráčel k Nasuadě, zatímco ho dav Vardenů zasypával výsměchem. Urgal — nebo také beran, jak si Eragon vzpomněl, že se jim říká — nesl hlavu vysoko a cenil žluté tesáky, ale jinak na nadávky nereagoval. Byl to ukázkový exemplář této rasy, osm a půl stopy vysoký, se silnými, hrdými — i když škaredými — rysy, tlustými zkroucenými rohy a neskutečným svalstvem, takže vypadal, že by jedinou ranou dokázal zabít medvěda. Na sobě měl jen pletenou bederní roušku, pár plátů neopracovaného železného brnění spojeného dohromady kousky drátů a zahnutý kovový kotouč posazený mezi dvěma rohy místo helmy. Dlouhé černé vlasy měl spletené do copu.

Eragon cítil, jak se mu rty sevřely v nenávistném úšklebku; musel se držet, aby nevytasil Zar’roc a nezaútočil. Přesto nemohl neobdivovat urgalovu odvahu, že se postavil celé armádě nepřátel sám a neozbrojený. Ke svému překvapení zjistil, že Kullova mysl je silně obrněná.

Když urgal zastavil před stanem a neodvažoval se přijít blíž, Nasuada přikázala strážím, aby utišily dav. Každý hleděl na urgala a přemýšlel, co asi dál udělá.

Urgal zvedl svalnaté paže k nebi, mocně se nadechl, pohlédl na Nasuadu, pak otevřel chřtán a začal řvát. V mžiku na něj namířilo houští mečů, ale on jim nevěnoval pozornost a pokračoval v řevu, dokud zcela nevyprázdnil plíce. Potom pohlédl na Nasuadu, nevšímal si nenávistných pohledů stovek lidí a zavrčel s výrazným, hrdelním přízvukem: „Co je to za zradu, paní Temnolovkyně? Slíbili mi bezpečný průchod. Copak lidé porušují své slovo tak snadno?“

Jeden z Nasuadiných velitelů se k ní naklonil a řekl: „Paní, dovol nám ho potrestat za jeho drzost. Jakmile ho naučíme úctě, pak můžeš vyslechnout jeho vzkaz, ať je jakýkoli.“

Eragon si sice přál zůstat potichu, ale znal svou povinnost vůči Nasuadě a Vardenům, a tak se sklonil a pošeptal Nasuadě do ucha: „Neurážej se. Takhle oni zdraví své válečné vůdce. Správná odpověď na tento pozdrav je narazit do sebe hlavami, ale nemyslím, že to chceš zkoušet.“

„Tohle tě naučili elfové?“ zašeptala, aniž spustila oči z čekajícího.

„Ano.“

„Co dalšího tě naučili o urgalech?“

„Spoustu věcí,“ připustil neochotně.

Nasuada řekla Kullovi a také svým mužům za ním: „Vardenové nejsou lháři jako Galbatorix a Království. Řekni, co máš na srdci; nemusíš se bát žádného nebezpečí, zatímco spolu budeme vyjednávat.“

Urgal si odfrkl a zvedl kostnatou bradu výš, aby odhalil krk; Eragon v tom poznal projev přátelství. Sklonit hlavu pro jejich rasu znamenalo hrozbu, protože to naznačovalo, že urgal má v úmyslu napíchnout protivníka na rohy. „Jsem Nar Garzhvog z kmene Bolveků. Mluvím tu za svůj lid.“ Vypadalo to, jako by každé slovo rozkousal, než ho ze sebe vyplivl. „Urgalové jsou nenávidění víc než kterákoli jiná rasa. Elfové, trpaslíci i lidé nás pronásledují, upalují nás a vyhánějí z našich domů.“

„Ne bez dobrého důvodu,“ poznamenala Nasuada.

Garzhvog přikývl. „Ne bez důvodu. Náš lid miluje válku. Ale jak často jsme napadáni jen proto, že vám připadáme oškliví, stejně jako vy nám? Od pádu Jezdců jsme vzkvétali. Naše kmeny jsou dnes tak početné, že nás drsná země, ve které žijeme, už neuživí.“

„A tak jste se spojili s Galbatorixem.“

„Ano, paní Temnolovkyně. Slíbil nám dobrou půdu, pokud zabijeme jeho nepřátele. Ale on nás podvedl. Jeho kouzelník s ohnivými vlasy, Durza, si podrobil mysl našich válečných vůdců a přinutil naše kmeny spolupracovat, na což nejsme zvyklí. Když jsme to v trpasličí duté hoře zjistili, Herndall, matky, které nám vládnou, poslaly mou družku ke Galbatorixovi, aby se zeptala, proč nás tak využívá.“ Garzhvog potřásl těžkou hlavou. „Nevrátila se. Naši nejlepší berani zemřeli za Galbatorixe a on nás pak zahodil jako zlomený meč. On je drajl a bezrohý zrádce s hadím jazykem. Paní Temnolovkyně, teď je nás méně, ale budeme bojovat s tebou, pokud nám to dovolíš.“

„Jaká je cena?“ zeptala se Nasuada. „Vaše Herndall musí chtít něco na oplátku.“

„Krev. Galbatorixovu krev. A pokud Království prohraje, žádáme, abys nám dala půdu; půdu, na které bychom se mohli množit a růst, půdu, abychom se v budoucnosti vyhnuli dalším bitvám.“

Eragon poznal podle výrazu Nasuadiny tváře, ještě než odpověděla, že už je rozhodnutá. Očividně to poznal i Jörmundur, protože naklonil a polohlasně řekl: „Nasuado, tohle nemůžeš udělat. Je to proti přírodě.“

„Příroda nám nepomůže porazit Království. Potřebujeme spojence.“

„Muži raději zběhnou, než aby bojovali po boku s urgaly.“

,S tím si nějak poradíme. Eragone, dodrží urgalové slovo?“

„Jenom dokud budeme mít společného nepřítele.“

Nasuada prudce přikývla a znovu zvýšila hlas: „Dobře, Nar Garzhvogu. Ty a tví válečníci se můžete utábořit u východního křídla naší armády, stranou od hlavního praporu, a později dojednáme podmínky naší dohody.“

„Ahgrat ukmar,“ zavrčel Kuli a praštil se pěstmi do čela. „Jsi moudrá Herndall, paní Temnolovkyně.“

„Proč mi tak říkáš?“

„Herndall?“

„Ne, Temnolovkyně.“

Garzhvog vydal hrdelní chrochtavý zvuk, který si Eragon vyložil jako smích. „Temnolovec je jméno, které jsme dali tvému otci, kvůli tomu, jak nás pronásledoval v temných chodbách pod trpasličí horou, a kvůli barvě jeho kůže. Jako jeho mládě si zasloužíš stejné jméno.“ S těmito slovy se rozloučil a odkráčel z tábora.

Nasuada se postavila a oznámila: „Každý, kdo zaútočí na urgaly, bude potrestán, jako by zaútočil na někoho z Vardenů. Dohlédněte na to, aby se tato zpráva dostala ke všem.“

Sotva skončila, Eragon si všiml, jak se rychlým krokem blíží král Orrin s pláštěm rozevlátým do stran. Když byl dost blízko, vykřikl: „Nasuado! Je pravda, že jste se setkala s urgalem? Co tím míníte a proč mě neupozornili dříve? Já ne…“

Přerušila ho hlídka, která se náhle vynořila mezi řadami šedých stanů a zakřičela: „Z Království přijíždí jezdec na koni!“

Orrin v mžiku zapomněl, co chtěl říct, a přidal se k Nasuadě, která spěchala k první linii, následovaná nejmíň stovkou lidí. Než aby se Eragon prodíral davem, vyšvihl se na Safíru a nechal ji, aby ho donesla k cíli.

Když Zafira zastavila u náspů, výkopů a řad špičatých tyčí, které bránily přední okraj vardenského ležení, Eragon uviděl osamělého vojáka, jak jede divokým tryskem přes nehostinné území nikoho. Nízko nad ním létali dravci, aby zjistili, zda už náhodou nepřijel první chod jejich hostiny.

Voják přitáhl hřebci uzdu nějakých sto stop od obranného náspu, aby si ponechal co největší odstup mezi sebou a Vardeny a vykřikl' „Tím, že jste odmítli velkorysou možnost vzdát se králi Galbatorixovi, zvolili jste si smrt. Už nebudeme vyjednávat. Ruka přátelství se změnila ve válečnou pěst! Pokud kdokoli z vás má stále v úctě svého právoplatného panovníka, vševědoucího, všemocného krále Galbatorixe, ať prchne! Nikdo nám neunikne, jakmile vyrazíme vyčistit Alagaësii od všech ničemů, zrádců a podvratných živlů. A ačkoli to našeho pána bolí — neboť ví, že většina těchto buřičských činů je vyprovokována nenávistnými a zvrácenými vůdci —, potrestáme i nezákonné území známé jako Surda a vrátíme ho pod shovívavou vládu krále Galbatorixe, který se ve dne v noci obětuje pro dobro svých lidí. Takže utečte, říkám, nebo vás čeká osud vašeho posla.“

S tím voják rozvázal plátěný pytel a zamával useknutou hlavou. Hodil ji do vzduchu a díval se, jak spadla mezi Vardeny, pak obrátil hřebce, pobídl ho ostruhami a hnal se tryskem zpátky k tmavé mase Galbatorixových šiků.

„Mám ho zabít?“ zeptal se Eragon.

Nasuada zavrtěla hlavou. „Brzy zaplatí, co jsou nám dlužni. Neporuším pravidlo nedotknutelnosti poslů, i když Království to udělalo.

„Jak si…“ Vyjekl překvapením a sevřel Safiřin krk, aby nespadl, když se zvedla nad náspy a postavila přední nohy na zelenožlutý val Rozevřela čelisti, vydala dlouhý, hluboký řev, hodně podobný tomu Garzhvogovu, jenomže tento řev byl vzdorovitou výzvou nepřátelům, varováním před hněvem, který probudili, a jasnou výzvou všem, kdo nenávidí Galbatorixe.

Její burácivý hlas vyplašil hřebce natolik, že prudce uskočil doprava, sklouzl na rozpálené zemi a upadl na bok. Vojáka to shodilo z koně a přistál v gejzíru ohně, který vybuchl právě v tom okamžiku. Vydal jediný výkřik tak hrozný, že z toho Eragonovi mravenčila kůže na temeni hlavy, pak utichl a znehybněl navždy.

Ptáci se začali slétat.

Vardenové zajásali nad Safiřiným výkonem. Dokonce i Nasuada se trochu usmála. Pak sepjala ruce a řekla: „Myslím, že zaútočí za úsvitu. Eragone, shromáždi Du Vrangr Gata a připrav se na boj. Během hodiny pro tebe budu mít příkazy.“ Vzala Orrina za rameno, odvedla ho zpátky ke středu tábora a řekla: „Pane, toto jsou rozhodnutí, která musíme udělat. Mám jistý plán, ale bude to vyžadovat…“

Ať přijdou, řekla Zafira. Kroutila špičkou jazyka jako kočka, která sleduje králíka. Všichni shoří.