Rány současnosti

 

Roran se probudil za úsvitu. Ležel na zádech, upřeně hleděl na vybílený strop a poslouchal pomalý sípot vlastního dechu. Po chvíli se skulil z postele, oblékl se a šel do kuchyně, kde si vzal pořádný kus chleba, namazal ho měkkým sýrem a vykročil na přední verandu, aby se najedl a pokochal východem slunce.

Jeho poklid brzy narušil houf divočících dětí, který se prohnal zahradou vedlejšího domu a vesele pokřikoval při hře na honěnou; za nimi spěchalo několik dospělých, odhodlaných pochytat své svěřence. Roran sledoval, jak hlučná skupinka zmizela za rohem, potom si strčil zbytek chleba do úst a vrátil se do kuchyně, ve které se mezitím objevili zbývající členové domácnosti.

Elain ho pozdravila. „Dobré ráno, Rorane.“ Pak rozevřela okenice a pohlédla k obloze. „Vypadá to, že možná bude zase pršet.“

„Čím víc, tím lip,“ prohlásil Horst. „Aspoň nebudeme tolik vidět, až polezeme po úbočí Narnmoru.“

„My?“ zeptal se Roran. Posadil se ke stolu vedle Albriecha, který si mnul rozespalé oči.

Horst přikývl. „Sloun měl pravdu s jídlem a zásobami; musíme jim pomoci donést je nahoru k vodopádům, jinak jim nebudou stačit.“

„Zůstane dole někdo, kdo bude střežit Carvahall?“

„Samozřejmě, že ano.“

Když se nasnídali, Roran pomohl Baldorovi s Albriechem zabalit jídlo, přikrývky a další zásoby do tří velikých ranců, které si přehodili přes rameno a vlekli se s nimi k severnímu okraji vesnice. Rorana bolelo lýtko, ale dalo se to snést. Po cestě potkali tři bratry, Darmmena, Larna a Hamunda, s podobným nákladem na zádech.

Přímo u příkopu, který se táhl kolem domů, Roran a jeho společníci narazili na velké shromáždění dětí, rodičů a prarodičů, plně zaměstnaných přípravami na cestu. Několik rodin dobrovolně nabídlo své osly, aby nesli zásoby a menší děti; neklidná zvířata byla uvázaná v řadě a hýkala, což ještě přispívalo k všeobecnému zmatku.

Roran odložil ranec na zem a přelétl očima skupinu. Viděl Svarta — Ivorova strýce, který byl ve svých skoro šedesáti letech nejstarším mužem v Carvahallu — usazeného na balíku šatstva, jak špičkou bílého plnovousu škádlí nemluvně; Nolfavrella, na něhož dozírala Birgit; Feldu, Nollu, Kalitu a řadu dalších matek s ustaranými výrazy; a spoustu dalších nerozhodně vypadajících mužů a žen. V davu také zahlédl Katrinu. Vzhlédla od uzlu, který zavazovala na ruksaku, usmála se na něj a pak se vrátila k práci.

Jelikož stěhování zjevně nikdo neřídil, Roran se snažil vnést do zmatku trochu řádu a dohlížel na přípravy a balení různých zásob. Zjistil nedostatek vaků na vodu, ale když požádal o další, nakonec mu jich třináct přebývalo. Vinou podobných zdržení uběhly časné ranní hodiny jako voda.

Když s Loringem zjistili, že budou třeba náhradní boty, zarazil se, neboť si všiml, že na kraji uličky stojí Sloun.

Řezník sledoval rušné dění před sebou. Do vrásek kolem zamračených úst se mu vloudil výraz opovržení. Pohrdavý úšklebek ale ztvrdl do nevěřícného vzteku, jakmile spatřil Katrinu, která si zrovna dávala na záda svůj ruksak, což vyloučilo jakoukoli domněnku, že tady jenom pomáhá. Uprostřed čela mu naběhla žíla.

Roran pospíchal ke Katrině, ale Sloun ho předběhl. Popadl vršek jejího ruksaku, prudce jím zatřásl a vykřikl: „Kdo tě k tomu přinutil? Katrina prohodila něco o dětech a pokusila se vyprostit, ale Sloun trhnul ruksakem tak, až jí zkroutil ruce a popruhy jí sklouzly z ramenou, a nakonec ho hodil na zem, takže se obsah rozsypal. Sloun stále křičel, chytil Katrinu za paži a táhl ji pryč. Zapřela se patami a bránila se, až jí měděné vlasy vířily kolem tváře jako písečná bouře.

Roran se plný vzteku vrhl na Slouna a odtrhl ho od Katriny. Praštil řezníka do prsou a ten udělal několik klopýtavých kroků vzad. „Nech ji! To já chtěl, aby šla.“

Sloun zabodl do Rorana nenávistný pohled a zavrčel: „Na to nemáš právo!“

„Mám na to plné právo.“ Roran pohlédl na kroužek přihlížejících, kteří se shromáždili kolem, a pak řekl tak, aby to každý slyšel: „Katrina a já jsme se zasnoubili a já nedovolím, aby s mou budoucí ženou někdo takto zacházel!“ Poprvé za ten den vesničané naprosto utichli; dokonce i osli zmlkli.

Na Slounově tváři se objevilo překvapení a hluboká nezhojitelná bolest, spolu se zábleskem slz. Na okamžik ho Roranovi bylo líto; pak se ale v řezníkově obličeji vystřídala řada stále křečovitějších výrazů, dokud nebyl rudý jako řípa. Pak zaklel a zavrčel: „Ty falešný srabe! Jak ses mi mohl dívat do očí a mluvit se mnou jako čestný muž, zatímco se ucházíš o mou dceru bez mého svolení? Jednal jsem s tebou v dobré víře a teď zjistím, že mi vykrádáš dům za zády.“

„Doufal jsem, že to budu moci udělat řádným způsobem,“ řekl Roran, „ale události se proti mně spikly. Nikdy jsem neměl v úmyslu způsobit ti zármutek. I když se to všechno neseběhlo tak, jak bychom si oba přáli, přesto chci tvé požehnání, jestli mi je dáš.“

„Raději bych měl za syna vepře prolezlého červy než tebe! Nemáš farmu. Nemáš rodinu. A nebudeš mít nic s mojí dcerou!“ Řezník znovu zaklel. „A ona nebude mít nic s Dračími horami!“

Sloun se natáhl po Katrině, ale Roran se mu postavil do cesty a tvář měl stejně tvrdou jako zaťaté pěsti. Stáli těsně u sebe, zírali si přímo do očí a chvěli se pod tíhou emocí. Slounovy zarudlé oči plály šíleným ohněm.

„Katrino, pojď sem!“ nařídil Sloun.

Roran ustoupil od Slouna, takže všichni tři stáli v jakémsi trojúhelníku, a pohlédl na Katrinu. Po tvářích jí stékaly slzy, když přelétla pohledem mezi jím a otcem. Udělala krok vpřed, pak zaváhala dlouhým, mučivým výkřikem si vjela rukama do vlasů v záchvatu nerozhodnosti.

Katrino!“ zakřičel Sloun s náznakem strachu v hlase.

„Katrino,“ zašeptal Roran.

Jak uslyšela jeho hlas, slzy ustaly a ona se postavila zpříma s vyrovnaným výrazem ve tváři. Řekla: „Je mi to líto, otče, ale rozhodla jsem se provdat za Rorana,“ a stoupla si vedle něj.

Sloun zbledl jako stěna. Skousl si ret tak silně, že mu na něm vyskočila kapička rubínové krve. „Nemůžeš mě opustit! Jsi moje dcera!“ Vrhnul se k ní s napřaženýma rukama. V tom okamžiku Roran zařval, udeřil řezníka vší silou a před celou vesnicí ho srazil na zem.

Sloun pomalu vstal, tvář a krk měl zrudlé ponížením. Když znovu pohlédl na Katrinu, jako by se scvrkl a zmenšoval se, až Roranovi připadalo, že se dívá pouze na jeho přízrak. Zašeptal: „Tak je to vždycky; ti, kdo jsou tvému srdci nejbližší, ti způsobí největší bolest…“ Pak křikl: „Ty ode mě nedostaneš žádné věno, zmije, ani dědictví po matce,“ a s hořkým pláčem se otočil a utekl do svého krámu.

Katrina se opřela o Rorana a on jí ovinul paži kolem pasu. Společně se drželi jeden druhého, zatímco lidé se shlukli kolem nich, aby jim projevili soustrast, dali radu, pogratulovali nebo vyjádřili nesouhlas s jejich jednáním. Přes všechen rozruch však Roran nevnímal nic než ženu, kterou držel v náručí a která držela jeho.

V tu chvíli přichvátala Elain — tak rychle, jak jí jen těhotenství dovolovalo. „Ach, ubohé dítě!“ vykřikla, objala Katrinu a odtáhla ji Roranovi z náruče. „Je pravda, že jste zasnoubeni?“ Katrina přikývla a usmála se, pak propukla v hysterický pláč na Elainine rameni. „No tak, no tak.“ Elain něžně kolébala Katrinu, hladila ji a snažila se ji utišit, ale marně — pokaždé když si Roran myslel, že už se vzchopí, začala opět plakat s novou naléhavostí. Nakonec Elain pohlédla přes Katrinino třesoucí se rameno a řekla: „Vezmu ji s sebou domů.“

..Přijdu za vámi.“

..Ne, nepřijdeš,“ pravila rozhodně Elain. „Potřebuje čas, aby se uklidnila, a ty máš spoustu práce. Chceš moji radu?“ Roran mlčky Přikývl. „Do večera se k ní nepřibližuj. Slibuji, že tou dobou už bude svěží jako rybička. Může se k ostatním přidat zítra.“ Elain ani nečekala na jeho odpověď a odvedla vzlykající Katrinu pryč od hradby stromů.

Roran stál s rukama bezvládně svěšenýma podél těla a cítil se otupělý a bezmocný. Co jsme to udělali? Litoval, že neprozradil Slounovi jejich zasnoubení dřív. Litoval, že on a Sloun nebudou moci společně ochraňovat Katrinu před Královstvím. A litoval toho, že Katrina byla nucena vzdát se pro něj své jediné rodiny. Teď byl dvojnásob zodpovědný za její blaho. Neměli jinou volbu než se vzít. Příšerně jsem to zkomplikoval. Povzdechl si, zaťal pěsti a škubl sebou, když natáhl odřené klouby.

„Jak je ti?“ zeptal se Baldor, který k němu přistoupil. ?

Roran se přinutil usmát. „Nedopadlo to přesně tak, jak jsem doufal. Sloun je jako pomatený, když jde o Dračí hory.“

„A o Katrinu.“

„To taky. Já…“ Roran zmlkl, když se před nimi zastavil Loring.

„To byla zatracená hloupost, cos udělal!“ zavrčel švec a nakrčil nos.

Pak vysunul bradu, zazubil se a odkryl pahýlovité zbytky zubů. „Ale doufám, že ty a to děvče budete moc šťastní.“ Zavrtěl hlavou. „No, budeš to potřebovat, Kladivo!“

„My všichni to budeme potřebovat,“ vyštěkl Than, který je zrovna míjel.

Loring mávl rukou. „Pche, to je bručoun. Poslouchej, Rorane. Žiju v Carvahallu spoustu, spoustu let a ze zkušenosti vím, že je lepší, když se tohle všechno stalo teď, než kdybychom byli všichni v teplíčku a pohodlí.“

Baldor přikývl, ale Roran se zeptal: „A proč?“

„Copak to není jasné? Za normálních okolností by tebe a Katrinu nejméně příštích devět měsíců pomlouvali.“ Loring si významně poklepal ze strany na nos. „Ech, ale takhle se na vás brzy zapomene mezi vším ostatním, co se tady děje, a potom byste vy dva mohli mít dokonce snad i klid.“

Roran se zamračil. „Raději bych se nechal pomlouvat, než aby se tu utábořili ti znesvětitelé.“

To my všichni. Přesto je to něco, za co byste měli být vděční, a vůbec: my všichni potřebujeme něco, za co bychom byli vděční —hlavně když jsme ženatí!“ Loring se zachechtal a ukázal na Rorana. Teď jsi úplně zrudnul, hochu!“

Roran něco zabručel a začal sbírat Katrininy věci ze země. Při tom ho vyrušovaly řeči všech, kdo zrovna procházeli kolem, a nikdo z nich ho zrovna neuklidnil. „Kecy,“ zamumlal si pro sebe po jedné zvláště zlé poznámce.

Třebaže se výprava do Dračích hor vzhledem k neobvyklé scéně, jíž byli vesničané svědky, zpozdila, bylo jen krátce po poledni, když zástup lidí a oslů začal stoupat po holé stezce vytesané do stěny hory Narnmor k vrcholu vodopádů Igualda. Byl to strmý výstup a muselo se jít pomalu kvůli dětem a velkému nákladu, který každý nesl.

Roran strávil většinu času v závěsu za Thanovou ženou Kalitou a jejími pěti dětmi. Nevadilo mu to, protože tak mohl šetřit své zraněné lýtko a důkladně si promyslet poslední události. Střet se Slounem ho znepokojoval. Aspoň, utěšoval se, Katrina už nezůstane dlouho v Carvahallu. Roran byl totiž v hloubi duše přesvědčen, že vesnice bude brzy dobyta. Bylo to sice kruté, ale nevyhnutelné poznání.

Když už měli za sebou tři čtvrtiny cesty k vrcholu, zastavil k odpočinku, opřel se o strom a kochal se výhledem na údolí Palancar. Snažil se vypátrat tábor ra'zaků — který byl, jak věděl, nalevo od Anory u jižní části cesty — nezahlédl však ani obláček kouře.

Roran uslyšel hukot vodopádů Igualda dlouho předtím, než je uviděl. Vynořily se jako obrovská sněžná hříva, která se vlnila a řítila ze skalnatého vrcholu Narnmoru na dno údolí půl míle pod ním. Silný proud se pod poryvy větru stáčel několika směry.

Když Roran prošel kolem břidlicové římsy, kde Anora padala vzduchem, pokračoval dolů roklí zarostlou ostružiním, až konečně dorazil na rozlehlou mýtinu, na jedné straně chráněnou hromadou balvanů. Ti kdo byli v čele skupiny, se už mezitím pustili do stavby tábora. Lesem se rozléhal křik a volání dětí. Roran si sundal ranec, odvázal z vršku sekeru a spolu s několika dalšími muži šel odstraňovat podrost z tábořiště. Jakmile s tím skončili, dali se do kácení stromů, aby tábor ohradili. Všude byla cítit vůně borovicové mízy. Roran pracoval rychle, dřevěné třísky létaly vzduchem současně s jeho rytmickými údery.

Když bylo opevnění hotové, v táboře už stálo sedmnáct plátěných stanů, plápolaly tu čtyři ohýnky na vaření a všichni včetně oslů se tvářili zachmuřeně. Nikomu se nechtělo odejít a nikomu se nechtělo zůstat.

Roran si zkoumavě prohlížel hlouček starců a chlapců, kteří svírali kopí, a pomyslel si: Příliš zkušení a příliš nezkušení. Dědové vědí, jak se vypořádat s medvědy a jim podobnými, ale budou jejich vnuci mít sílu to skutečně udělat? Pak si všiml tvrdého lesku v očích žen a pochopil, že zatímco drží miminko nebo ošetřují odřenou paži, jejich vlastní štíty a kopí jsou vždy po ruce. Roran se usmál. Možná… možná ještě máme naději.

Uviděl Nolfavrella, jak sedí sám na kládě, zahleděný zpátky do údolí Palancar, a stoupl si k němu. Chlapec se na něj vážně zadíval. „Už odcházíš?“ zeptal se. Roran přikývl, ohromený jeho vyrovnaností a odhodláním. „Viď, že uděláš všecko pro to, abys zabil ra'zaky a pomstil mého tátu? Udělal bych to sám, jenže máma říká, že musím hlídat bratry a sestry.“

„Sám ti donesu jejich hlavy, jestli je dostanu,“ slíbil Roran.

Chlapci se třásla brada. „To je dobře!“

„Nolfavrelle…“ Roran se odmlčel, když hledal ta správná slova. „Jsi tady jediný, kromě mě, kdo zabil člověka. To neznamená, že jsi lepší, nebo horší než kdokoli jiný; ale můžu se na tebe spolehnout, že budeš dobře bojovat, kdyby vás napadli. Až sem zítra přijde Katrina, ohlídáš ji, aby se jí nic nestalo?“

Nolfavrellova hruď se dmula pýchou. „Budu ji chránit na každém kroku!“ Pak na něj s lítostí pohlédl. „Teda… když se nebudu muset starat o…“

Roran pochopil. „Jistě, tvoje rodina je na prvním místě. Ale možná by Katrina mohla bydlet ve stanu s tvými bratry a sestrami.“

„Ano,“ řekl Nolfavrell pomalu. „Ano, to by myslím šlo. Můžeš se na mě spolehnout.“

„Díky“ Roran ho poplácal po rameni. Mohl požádat někoho staršího nebo zdatnějšího, ovšem dospělí byli příliš zabraní do vlastních starostí, než aby pamatovali na Katrinu. Nolfavrell bude mít příležitost a odvahu zajistit, aby byla v bezpečí. Může mě zastoupit, zatímco budeme odloučení. Roran se napřímil, když přicházela Birgit.

Pohlédla na něj s odhodláním a řekla: „Pojď, je čas.“ Pak objala svého syna a pokračovala k vodopádům s Roranem a dalšími vesničany, kteří se vraceli do Carvahallu. Za nimi se všichni v malém tábořišti shromáždili u pokácených stromů a nešťastně vyhlíželi skrz dřevěné mříže.