Safiřin slib

 

Když to ráno po setkání s Radou starších Eragon čistil a promazával Safiřino sedlo — opatrně, aby se nepřepínal —, přišel ho navštívit Orik. Trpaslík počkal, dokud Eragon nedokončil jeden popruh, a pak se zeptal: „Už je ti dnes lépe?“

„Trochu.“

„Dobře, všichni potřebujeme být silní. Přišel jsem jednak proto,  abych se zeptal na tvé zdraví, a také proto, že Hrothgar si přeje s tebou mluvit, pokud máš čas.“

Eragon se na Orika s povzdechem usmál. „Na něj mám čas vždycky. To musí vědět.“

Orik se zasmál. „Nu, ale je zdvořilé se nejdřív optat.“ Když Eragon odložil sedlo, Zafira se vykulila ze svého rohu, vyloženého přikrývkami, a přivítala Orika přátelským zabručením. „Tobě také dobrý den,“ řekl s úklonou.

Orik je vedl jednou ze čtyř hlavních tronjheimských chodeb směrem k hlavnímu sálu a ke dvěma zrcadlově postaveným schodištím, která se stáčela do podzemí k trůnnímu sálu krále trpaslíků. Než však došli k hlavnímu sálu, dal se dolů malým rovným schodištěm. Eragonovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že Orik zvolil postranní chodbu proto, aby se vyhnul pohledu na pozůstatky zničeného Isidar Mithrim.

Zastavili před žulovými dveřmi s rytinou koruny se sedmi hroty. Sedm trpaslíků v brnění na každé straně vchodu současně zabušilo do podlahy násadami svých motyk. Dřevo zadunělo o kámen a dveře se otevřely dovnitř.

Eragon kývl na Orika, pak se Saflrou vešel do potemnělé místnosti. Blížili se ke vzdálenému trůnu, zatímco míjeli strnulé sochy, hírna, minulých trpasličích králů. Před těžkým černým trůnem se Eragon uklonil. Král trpaslíků v odpověď sklonil hlavu se stříbrnými vlasy, až rubíny zasazené do jeho zlaté helmy tlumeně zazářily ve světle luceren jako jiskry rozžhaveného železa. Volund, válečné kladivo, měl položené přes nohy v brnění.

Hrothgar začal obřadně: „Stínovrahu, vítej v mé síni. Mnohé jsi vykonal od doby, kdy jsme se viděli naposledy. A podle tvých skutků se zdá, že jsem se mýlil ohledně Zar’rocu. Dokud ho budeš nosit ty, bude Morzanův meč v Tronjheimu vítán.“

„Děkuji,“ pronesl Eragon důstojně a povstal.

„Dále,“ zaburácel trpaslík, „si přejeme, aby sis nechal brnění, které jsi měl v bitvě o Farthen Dur. Právě teď ho naši nejzručnější kováři spravují. Pracuje se i na dračím brnění, a až bude opravené, Zafira ho může používat tak dlouho, jak bude chtít, nebo dokud z něj nevyroste. To je to nejmenší, co můžeme udělat, abychom ti projevili svou vděčnost. Nebýt války s Galbatorixem, konaly by se hostiny a oslavy na tvou počest… Ty však musejí počkat na vhodnější dobu.“

Eragon králi vyjádřil svůj i Safiřin vděk: „Jsi velkorysý nad všechna očekávání. Vážíme si tvých šlechetných darů.“

Hrothgara to očividně potěšilo, ale i tak se zachmuřil, až se mu spojila obočí. „Ale nemůžeme se zabývat jen příjemnostmi. Naléhají na mě klany s požadavky, abych udělal to či ono ohledně Ažihadova nástupce. Když včera Rada starších oznámila, že budou podporovat Nasuadu, vzbudilo to povyk, jaký jsem neviděl od doby, kdy jsem nastoupil na trůn. Náčelníci se museli rozhodnout, zda přijmou Nasuadu, nebo budou hledat jiného kandidáta. Většina se shodla, že by Nasuada měla vést Vardeny, ale rád bych věděl, co si o tom myslíš ty, Eragone, než se přikloním k té či oné straně. Nejhorší, co může král udělat, je vypadat jako hlupák.“

Kolík mu toho můžeme říct? zeptal se Eragon Safíry, zatímco spěšně přemýšlel.

Vždycky s námi jednal čestně, ale nemůžeme vědět, co slíbil jiným. Raději bychom měli být opatrní, dokud Nasuada skutečně nepřevezme moc.

Dobře.

„Zafira a já jsme souhlasili, že Nasuadě pomůžeme. Nebudeme odporovat jejímu jmenování. A,“ Eragon uvažoval, jestli nezachází příliš daleko, „já prosím, abys udělal to samé; Vardenové si nemohou dovolit mezi sebou bojovat. Potřebují jednotu.“

„Nó,“ řekl Hrothgar a opřel se, „mluvíš s nečekanou rozhodností. Tvůj návrh je správný, ale rád bych věděl toto: Myslíš, že Nasuada bude moudrým vůdcem, nebo má její volba jiné důvody?“

Je to zkouška, varovala ho Zafira. Chce vědět, proč jsme ji podpořili.

Eragon cítil, jak se mu rty kroutí v náznaku úsměvu. „Myslím, že je na svůj věk moudrá i obezřetná. Její volba bude pro Vardeny dobrá.“

„A proto ji podporuješ?“

„Ano.“

Hrothgar přikývl, až mu poklesl dlouhý, sněhobílý plnovous. „To se mi skutečně ulevilo. Poslední dobou tu bylo příliš málo zájmu o to, co je správné a dobré, a naopak příliš o to, co přinese osobní moc a prospěch. Je těžké dívat se na takové hlupáctví a nemít zlost.“

Na chvíli se mezi nimi rozhostilo nepříjemné ticho, o to tíživější, že byli sami v dlouhém trůnním sále. Aby přerušil mlčení, zeptal se Eragon: „Co se stane s dračí slují? Položí tam novou podlahu?“

Poprvé královy oči posmutněly a prohloubily okolní vrásky, které se kolem nich sbíhaly jako paprsky. Eragon nikdy neviděl, že by měl trpaslík takhle na krajíčku. „Musí se to řádně uvážit, než něco uděláme. Byl to hrozný čin, co Zafira s Aryou provedly. Možná nezbytný, ale příšerný. Možná by bývalo lepší, kdyby nás urgalové obsadili, než aby byl Isidar Mithrim rozbitý. Srdce Tronjheimu se roztříštilo a spolu s ním i ta naše.“ Hrothgar si položil pěst na prsa, pak pomalu rozevřel ruku a sáhl po násadě Volundu, omotané v kůži.

Zafira se dotkla Eragonovy mysli. Rozpoznal směsici pocitů, ale co ho překvapilo nejvíc, byla její lítost a pocit viny. Upřímně litovala zániku Hvězdné růže, přestože k němu došlo z nutnosti. Maličký, řekla, pomoz mi. Potřebuji mluvit s Hrothgarem. Zeptej se ho: dokáží trpaslíci znovu sestavit Isidar Mithrim z úlomků?

Když zopakoval její slova, Hrothgar zamumlal něco ve svém jazyce a pak řekl: „Umíme to, ale co z toho? Trvalo by to měsíce nebo roky a výsledkem by byl polorozpadlý výsměch nádheře, která kdysi zdobila Tronjheim! To je sprostota, kterou nikdy neschválím.“

 

Zafira dál upřeně hleděla na krále. Ted mu řekni, že pokud se jim podaří dát znovu dohromady Isidar Mithrim, aniž by chyběl jediný kousek, věřím, že ho dokážu zase scelit.

Eragon na ni zíral s otevřenými ústy, až ve svém úžasu zapomněl na Hrothgara. Safiro! Víš, kolik energie by to vyžadovalo! Sama jsi mi říkala, že nedokážeš kouzlit z vlastní vůle, jak si tedy můžeš být jistá, že tohle dokážeš?

Dokážu to, když je to opravdu potřeba. Bude to můj dar pro trpaslíky. Vzpomeň si na Bromovu hrobku; to by mohlo rozptýlit tvé pochybnosti. A zavři pusu — je to neslušné a král se dívá.

Když Eragon tlumočil Safiřinu nabídku, Hrothgar se narovnal a vykřikl: „Je to možné?! Dokonce ani elfové by se nemohli o něco takového pokusit.“

„Věří svým schopnostem.“

„Pak znovu sestavíme Isidar Mithrim, i kdyby to mělo trvat sto let. Vyrobíme pro drahokam rám a zasadíme každý kousek na původní místo. Nezapomeneme ani jediný střípek. I kdybychom museli větší kusy zlomit, abychom jimi dokázali pohnout, využijeme k tomu veškerý svůj um pro práci s kamenem, aby se neztratilo ani zrnko. Až skončíme, tak přijdete a vyléčíte Hvězdnou růži.“

„Přijdeme,“ potvrdil Eragon a uklonil se.

Hrothgar se usmál a vypadalo to, jako by roztála žulová stěna. „Udělala jsi mi takovou radost, Safiro. Znovu mám důvod vládnout a žít. Pokud to uděláš, trpaslíci budou po nesčetné generace uctívat tvoje jméno. Teď jděte s mým požehnáním a já zatím rozhlásím tu novinu mezi klany. A nemusíte čekat na mé oficiální prohlášení, protože žádný trpaslík tuhle zprávu neodmítne; předejte ji každému, koho potkáte. Nechť se sály rozléhají jásotem naší rasy.“

S poslední úklonou Eragon se Zafirou odešli a opustili krále, který se stále ještě na trůnu usmíval. Venku Eragon hned popsal Orikovi, co se přihodilo. Trpaslík se okamžitě uklonil a políbil podlahu před Zafirou. Pak se s úsměvem postavil, sevřel Eragonovu paži a řekl: „Opravdový zázrak. Dali jste nám přesně tu naději, kterou jsme potřebovali, abychom se dokázali vypořádat s nedávnými událostmi. Dnes večer se bude pít, na to dám krk!“

„A zítra je pohřeb.“

Orik na okamžik vystřízlivěl. „Ano, zítra. Ale do té doby se nesmíme nechat rušit smutnými myšlenkami! Pojďte!“

Trpaslík vzal Eragona za ruku a táhl ho Tronjheimem do obrovské hodovní síně, kde seděla spousta trpaslíků u kamenných stolů. Orik vyskočil na jeden z nich, až se nádobí rozletělo po zemi, a hromovým hlasem oznámil zprávu o Isidar Mithrim. Eragona skoro ohlušilo povzbuzování a výkřiky, které následovaly. Každý z trpaslíků trval na tom, že předstoupí před Safíru a políbí podlahu stejně jako předtím Orik. Když toto skončilo, záhy zanechali jídla a naplnili kamenné džbánky pivem a medovinou.

Eragon se přidal k veselí s bezstarostností, která jeho samotného zaskočila. Pomáhalo mu to zmírnit smutek v srdci, ale přesto se pokusil odolat nezřízenému hýření, protože si byl vědom povinností, které ho čekaly příští den, a chtěl mít čistou hlavu.

Dokonce i Zafira si dala doušek medoviny, a když trpaslíci zjistili, že jí to chutná, dokulili sem pro ni celý sud. Elegantně zanořila mohutné čelisti do otevřeného sudu, vyprázdnila ho třemi dlouhými doušky, pak zvedla hlavu ke stropu a vychrlila obrovský plamen. Eragonovi trvalo několik minut, než trpaslíky přesvědčil, že je bezpečné znovu se k ní přiblížit, ale jakmile se mu to podařilo, přinesli jí — navzdory kuchařovým námitkám — další sud a užasle sledovali, jak ho zase vyprázdnila.

Zafira začínala být čím dál opilejší a její pocity a myšlenky zaplavovaly Eragona s větší a větší silou. Začalo pro něj být obtížné spoléhat na svoje vlastní smysly, její vidění se začalo mísit s jeho, rozmazávalo pohyby a měnilo barvy. Dokonce i pachy cítil jinak, stále výraznější a štiplavější.

Trpaslíci začali společně zpívat. Zafira se kymácela vestoje, broukala si s nimi a každý verš zakončila řevem. Eragon otevřel ústa, aby se k nim přidal, a zděsil se, když místo slov vyšel bručivý chrapot dračího hlasu. Tohle, pomyslel si a zavrtěl hlavou, tohle už je příliš. ..Nebo jsem jenom opilý? Usoudil, že na tom stejně nezáleží, ať si má třeba dračí hlas, a pokračoval nespoutaně ve zpěvu.

Trpaslíci dál proudili do sálu, jak se zpráva o Isidar Mithrim rozšířila. Brzy se jich u stolů tísnily stovky, v širokém kruhu kolem Eragona a Zafiry. Orik přivolal hudebníky, kteří se usídlili v rohu a stáhli zelené sametové potahy ze svých nástrojů. Zanedlouho se davem rozezněly líbezné melodie harf, louten a stříbrných fléten.

Uběhlo mnoho hodin, než se hluk a rozruch začal pomalu utišovat. Když se tak stalo, Orik znovu vylezl na stůl. Stál tam s nohama doširoka rozkročenýma, aby udržel rovnováhu, a se džbánkem v ruce, čapku pobitou železnými pláty měl nakřivo a vykřikl: „Slyšte! Slyšte! Nakonec jsme slavili, jak se sluší. Urgalové jsou pryč, Stín je mrtvý a my jsme vyhráli!“ Všichni trpaslíci souhlasně zabušili do stolů. Byla to dobrá řeč — krátká a k věci. Ale Orik ještě neskončil. „Na Eragona a Safíru!“ zakřičel a pozvedl korbel. To také mělo odezvu jaksepatří.

Eragon se postavil a uklonil se, což vyvolalo další jásot. Zafira se postavila vedle něj na zadní a stočila si přední nohu přes hrudník, aby tak napodobila jeho pohyb. Zapotácela se však a trpaslíci, kteří vytušili nebezpečí, se rozprchli kolem. Stihli to tak tak. Zafira s hlasitým žuchnutím spadla na záda a rozplácla se na hodovní stůl.

Eragonovi zády projela palčivá bolest a on se zhroutil v bezvědomí u jejího ocasu.