Kladivo dopadne
Měsíc plul vysoko mezi hvězdami, když Roran vyšel z provizorního stanu, který sdílel s Baldorem, a pokračoval až na okraj tábora, aby vystřídal Albriecha na hlídce. „Nic nového,“ zašeptal Albriech a vytratil se. Roran napjal tětivu luku a zapíchl do jílovité hlíny tři šípy husími brky nahoru, aby na ně snadno dosáhl, kdyby bylo potřeba. Pak se zachumlal do přikrývky a schoulil se u skalní stěny po levé straně, kde měl dobrý výhled dolů a přes temné úpatí hor.
Jak bylo jeho zvykem, Roran si rozdělil krajinu na pomyslné čtvrtiny a každou z nich vždy bedlivě sledoval celou minutu, zda nezahlédne záblesk pohybu nebo náznak světla, které by mohly prozradit blížící se nepřátele. Jeho mysl se brzy začala toulat; s nejasnou logikou, jakou mají sny, se ubírala od tématu k tématu, což ho rozptylovalo od jeho úkolu. Kousl se do rtu, aby se přinutil lépe soustředit. V tak mírném počasí bylo obtížné zůstat vzhůru…
Roran byl jen rád, že si nevytáhl los na dvě hlídky před úsvitem, protože ty nedávaly člověku možnost později dohnat ztracený spánek a po celý zbytek dne se pak cítil unavený.
Najednou ucítil závan větru, který ho zašimral v uších, a mravenčení v předtuše něčeho zlého. Dotěrný dotek Rorana vyděsil, vymazal mu z mysli vše kromě přesvědčení, že on i zbytek vesničanů jsou ve smrtelném nebezpečí. Zachvěl se jako v zimnici, srdce se mu rozbušilo a musel odolávat nutkání vylézt z úkrytu a uprchnout. Co je to se mnou? Dokonce i zasadit šíp do zářezu vyžadovalo úsilí.
Na východě se od obzoru zčistajasna odlepil stín. Byl vidět jako černá skvrna mezi hvězdami, nesl se přes nebe jako roztrhaný závoj, dokud nezakryl měsíc, kde zůstal viset ve vzduchu. Vtom Roran uviděl průsvitná křídla jednoho ze zvířat ra'zaků.
Černé stvoření otevřelo zobák a vydalo dlouhý, pronikavý výkřik který ho přiměl zkřivit tvář bolestí. Bodal ho do ušních bubínků a nahradil naději a radost zoufalstvím. Krev mu tuhla v žilách. Vřískot probudil celý les. Ptáci a zvířata na míle kolem začali v panice kňučet a výt a k Roranově úleku se k nim připojily i zbytky jejich stáda.
Roran klopýtal od stromu ke stromu, vrátil se do tábořiště a šeptal každému, koho potkal: „Ra'zakové jsou tady. Buďte potichu a zůstaňte, kde jste.“ A viděl i další hlídky, jak míří k vyděšeným vesničanům se stejnou zprávou.
Fisk se vynořil ze stanu s kopím v ruce a zařval: „Utočí na nás? Co to vydává tenhle mizerný…“ Roran se na truhláře vrhl, aby ho umlčel, a přidušeně vykřikl, když dopadl na pravé rameno a rozbolelo ho staré zranění.
„Ra'zakové,“ zašeptal Roran Fiskovi.
Fisk utichl a polohlasem se zeptal: „Co mám dělat?“
„Pomoz mi utišit zvířata.“
Opatrně se spolu plížili tábořištěm k přilehlé louce, kde nocovaly kozy, ovce, osli a koně. Farmáři, kteří vlastnili většinu stád, spali se svými zvířaty a už byli vzhůru a snažili se je utišit. Roran byl vděčny za svou prozíravost, díky níž trval na tom, aby byla zvířata rozmístěna podél okraje louky, kde je stromy a křoví pomohou skrýt před očima nepřátel.
Když se pokoušel ukonejšit skupinu ovcí, pohlédl vzhůru k děsivému černému stínu, který stále zakrýval měsíc jako obří netopýr. K jeho zděšení se začal pohybovat směrem k jejich úkrytu. Jestli ta svůra ještě jednou zavříská, jsme ztraceni.
V době, kdy ra'zak kroužil nad nimi, už byla většina zvířat zticha, až na jednoho osla, který stále hlasitě hýkal. Roran bez zaváhání klesl na koleno zasadil šíp do tětivy a střelil osla mezi žebra. Zamířil přesně, zvíře neslyšně padlo k zemi.
I tak už bylo pozdě; hýkání upoutalo pozornost ra'zaka. Netvor otočil hlavu směrem k pasece, klesal k ní s nataženými drápy a před ním se nesl jeho smrdutý zápach.
Teď přišel čas ukázat, jestli dokážeme zabít noční můru, pomyslel si Roran. Fisk, který se krčil vedle něj v trávě, zvedl kopí, připravený jím mrštit, jakmile nestvůra bude na dostřel.
Právě když Roran napjal luk — ve snaze začít a současně ukončit bitvu dobře mířeným šípem —, vyrušil ho nějaký rozruch v lese.
Podrostem vyrazila početná skupina lesní zvěře a splašeně se hnala přes louku; v horečné touze uniknout ra'zakům si nevšímala vesničanů ani dobytka. Skoro minutu zvířata probíhala kolem Rorana, rozbrázdila jílovitou hlínu ostrými kopyty a odrážela měsíční světlo bledě orámovanýma očima. Přiblížila se natolik, že slyšel jejich tiché přerývané oddechování.
Tak velké množství zvěře nejspíš muselo vesničany skrýt, protože okřídlená nestvůra ještě jednou zakroužila nad loukou a pak se stočila k jihu a plachtila dál do Dračích hor, kde se spojila s černou nocí.
Roran a jeho společníci zůstali na místě dál jako přikovaní; krčili se jako štvaní králíci v obavách, že odchod ra'zaků by mohl být jen lstí, kterou je chtějí vylákat na otevřené prostranství, nebo že by druhá nestvůra mohla být někde poblíž. Čekali tak hodiny v napětí a s úzkostí, stěží se pohnuli, leda když napínali luk.
Třebaže měsíc už skoro zapadal, někde v dálce ještě zazněl vřískot ra‘zaků, ze kterého mrazilo v kostech… a pak už nic.
Měli jsme štěstí, usoudil Roran, když se ráno probudil. Ale nemůžeme na něj spoléhat donekonečna.
Potom, co se objevili ra'zakové, nikdo z vesničanů neprotestoval proti cestování na člunech. Naopak už tolik toužili být pryč, že se řada z nich ptala Rorana, jestli by nebylo možné vyplout ihned namísto až dalšího dne.
„Kéž bychom mohli,“ řekl, „ale musí se toho ještě hodně připravit.“
Vzdal se snídaně a spolu s Horstem a skupinou dalších mužů vyrazil pěšky do Nardy. Věděl, že riskuje, že ho poznají, když je doprovází, ale jejich úkol byl příliš důležitý, než aby ho dokázal zanedbat. Navíc byl přesvědčený, že jeho současný vzhled je o dost jiný než jeho podobizna na vývěsce Království, takže by si ho nikdo s hledaným mužem neměl spojovat.
Neměli potíže projít do města, protože brány tentokrát střežila jiná skupina vojáků, a pokračovali do doků, kde předali dvě stě zlatek Clovisovi, který pilně dohlížel na skupinu mužů, připravujících čluny na moře.
„Děkuju, Kladivo,“ řekl a přivázal si měšec s mincemi k opasku. „Není nic, co by tak člověku rozjasnilo den, jako žluté zlato.“ Zavedl je k pracovnímu stolu a rozvinul mapu vod kolem Nardy, doplněnou popiskami o síle různých proudů; umístění skal, písčitých naplavenin a dalších nebezpečí; a údaje o naměřené hloubce, nasbírané za desetiletí. Clovis nakreslil prstem čáru z Nardy k malé zátoce přímo na jih od města a řekl: „Tady zastavíme pro váš dobytek. Proudy jsou v tomto ročním období mírné, ale přesto s nimi nechceme zápolit a to říkám rovnou, takže budeme muset vyrazit přesně po vrcholu přílivu.“
„Přílivu?“ podivil se Roran. „Nebylo by snazší počkat na odliv a nechat ho, aby nás odnesl na moře?“
Clovis si s jiskřičkou v oku poklepal na nos. „Ano, to by bylo, a také jsem tak zahájil mnohé plavby. Ale nechci mít čluny vysunuté na pláži a nakládat vaše zvířata, zatímco přichází přiliv, hrne se nám do zad a vytlačuje nás dál na břeh. Když to tak uděláme, není na tom nic nebezpečného, ale museli bychom okamžitě vyrazit, až voda začne ustupovat, jinak bychom zůstali zachycení vysoko na souši. Kdyby k něčemu takovému došlo, moře nám moc nepomůže, co říkáte.
Roran přikývl. Důvěřoval Clovisovým zkušenostem. „A kolik mužů budeš potřebovat, aby doplnili posádky?“
„No, dokázal jsem sehnat sedm chlapců — opravdu silných a všichni jsou dobří námořníci —, kteří souhlasili s tímto podnikem, i když je dost podivný. Většina z nich zrovna hleděla na dno džbánků, když jsem se o ně včera večer zajímal — propíjeli svůj plat z poslední cesty. Ráno však budou střízliví jako staré panny, to vám slibuji. Ale protože jsem jich víc než sedm nesehnal, potřeboval bych ještě čtyři.“
„Takže čtyři,“ řekl Roran. „Moji muži o mořeplavectví mnoho nevědí, ale jsou zdatní a ochotní se učit.“
Clovis zabručel: „Stejně obvykle beru na každou cestu pár nových hochů. Jestli budou poslouchat rozkazy, všecko půjde dobře; jinak dostanou kůlem do hlavy, to si pamatuj. Co se týče stráží, rád bych jich měl celkem devět — tři na každou loď. A budu raději, když to nebudou takoví zelenáči jako ti tvoji námořníci, nebo se nepohnu z doku ani za všechnu whisky světa.“
Roran se chmurně usmál. „Každý muž, který se mnou cestuje, se už mnohokrát osvědčil v boji.“
„A všichni se ti zodpovídají, co, mladý Kladivo?“ řekl Clovis. Poškrábal se na bradě a sledoval při tom Gedrika, Delwina a ostatní muže, kteří byli v Nardě poprvé. „Kolik vás je?“
„Dost.“
„Dost, říkáš. To jsem zvědav.“ Mávl rukou. „Nevšímej si mě; jazyk mi pospíchá míle před zdravým rozumem, nebo tak mi to aspoň říkával otec. Můj první důstojník, Torson, je teď u hokynáře, kde dohlíží na nákup zboží a vybavení. Chápu to správně, že máte krmivo pro svůj dobytek?“
„Mimo jiné.“
„Pak by bylo nejlepší ho přivézt. Můžeme ho naložit do nákladního prostoru, jakmile budou stěžně vzpřímené.“
Po zbytek dopoledne a odpoledne se Roran a vesničané, co jej doprovázeli, lopotili s dopravováním zásob, které obstarali Loringovi synové, nosili je ze skladu ve městě do bud s čluny.
Když se Roran plahočil přes lávku na Edeline a shodil pytel mouky námořníkovi čekajícímu v nákladním prostoru, Clovis poznamenal. „Většina tohohle tedy zrovna nevypadá na krmivo pro zvířata, Kladivo.“
„Ne, řekl Roran. „Ale potřebujeme to.“ Byl rád, že Clovis vycítil, že už se nemá dál vyptávat.
Jakmile složili poslední část nákladu, Clovis mávl na Rorana. „Teď můžete jít. Já s chlapci zařídím ten zbytek. Jen si pamatuj, že máš být v docích tři hodiny po svítání se všemi muži, které jsi mi slíbil, nebo nestihneme příliv.“
„Budeme tady.“
Když byli zpátky v předhůří Dračích hor, Roran pomohl Elain a ostatním připravit se na odchod. Netrvalo jim to dlouho, protože byli navyklí skládat tábor každé ráno. Pak vybral dvanáct mužů, kteří ho příští den měli doprovázet do Nardy. Všichni to byli dobří bojovníci, ale ty nejlepší, jako Horsta a Delwina, požádal, aby zůstali se zbytkem vesničanů pro případ, že by je našli vojáci nebo že by se vrátili ra'zakové.
Jakmile se setmělo, dvě skupiny se rozdělily. Roran se přikrčil na balvanu a sledoval Horsta, jak vede zástup lidí dolů úpatím hor směrem k zátoce, kde budou čekat na čluny.
Orval přišel k němu a zkřížil paže. „Myslíš, že budou v bezpečí, Kladivo?“ Byl napjatý jako tětiva a v hlase mu zaznívala úzkost.
Ačkoli měl Roran sám obavy, uklidnil ho: „Myslím, že ano. Vsadím se s tebou o sud vína, že budou ještě spát, až zítra přistaneme. Budeš moci vzbudit Nollu. To zní dobře, ne?“ Orval se usmál při zmínce o manželce a už o poznání klidnější přikývl.
Doufám, že mám pravdu. Roran zůstal přikrčený na balvanu, dokud temný zástup vesničanů nezmizel z dohledu.
Vstali hodinu před svítáním, když se nebe právě začínalo rozjasňovat a vlhký noční vzduch je mrazil do rukou. Roran si opláchl ruce vodou a pak se vyzbrojil lukem a toulcem, neodmyslitelným kladivem, jedním z Fiskových štítů a jedním z Horstových kopí. Ostatní udělali totéž, jen si vzali navíc meče získané během potyček v Carvahallu.
Utíkali z pahorkatých kopců tak rychle, jak se odvážili, a všech třináct mužů pochodovalo po cestě do Nardy a krátce nato dorazilo k hlavní bráně města. Rorana vyděsilo, když u vchodu spatřil tytéž dva vojáky, kteří jim prve dělali potíže. Vojáci jako předtím sklopili halapartny, aby jim zatarasili cestu. „Tentokrát je vás nějak víc,“ poznamenal bělovlasý voják. „A taky nejsou ti samí. Až na tebe.“ Zaměřil se na Rorana. „Myslíš si, že věřím, že to kopí a štít potřebuješ taky pro hrnčířinu?“ Ne. Najal si nás Clovis, abychom mu střežili čluny na cestě do Teirmu.“
„Vy? A žoldáci?“ Vojáci vybuchli smíchy. „Říkal jsi, že jste obchodníci.“
„Tohle je výnosnější.“
Bělovlasý voják se zamračil. „Lžeš. Kdysi jsem zkusil žít jako dobrodruh. Strávil jsem víc nocí hladový než sytý. Jak velká je vlastně ta tvoje společnost obchodníků? Včera sedm a dnes dvanáct — s tebou třináct. Zdá se mi příliš početná na takový dlouhý výlet.“ Přimhouřil oči, když si prohlížel Roranovu tvář. „Zdáš se mi povědomý. Jakže se jmenuješ, co?“
„Kladivo.“
„A není to náhodou Roran, co…“
Bělovlasý voják to nestačil doříct, protože Roran ho pohotově bodl kopím a zasáhl jej do krku. Vystříkla jasně červená krev. Roran uvolnil kopí, vytáhl kladivo a otočil se kolem osy a akorát stačil odrazit halapartnu druhého vojáka štítem. Pak se rozpřáhl kladivem a rozdrtil mužovu helmu.
Teď stál mezi dvěma mrtvolami a ztěžka oddechoval. Už jsem jich zabil deset.
Orval a další muži na něj omráčeně zírali. Roran nedokázal unést jejich pohledy, a tak se k nim otočil zády a ukázal na stoku, která vedla pod silnicí. „Schovejte ty těla, než je někdo uvidí,“ nařídil stroze a tvrdě. Zatímco pospíchali, aby ho uposlechli, sledoval zábradlí na vršku hradeb, kde obvykle chodívaly hlídky. Naštěstí tam zrovna nikoho neviděl, ani na ulici za branou. Sehnul se, vytáhl kopí a otřel čepel dočista o trs trávy.
„Hotovo,“ řekl Mande1, když se vyšplhal ven ze škarpy. Navzdory plnovousu se mladík zdál být bledý jako stěna.
Roran přikývl, sebral odvahu a postavil se skupině čelem. „Poslouchejte. Půjdeme do doků rychlým, ale přiměřeným tempem. Nepoběžíme. Jestli zazní poplach — někdo totiž možná tu potyčku zaslechl dělejte, že jste překvapení a zvědaví, ale ne vystrašení. Ať udělate cokoli, nedejte lidem důvod, aby vás podezřívali. Záleží na tom životy vašich rodin a přátel. Jestli na nás zaútočí, vaší jedinou povinností je dohlédnout, aby byly čluny spuštěny na vodu. Na ničem jiném nezáleží. Je to jasné?“
„Ano, Kladivo,“ odpověděli.
„Tak pojďte za mnou.“
Když kráčeli Nardou, Roran se cítil tak napjatý, že se bál, aby nepraskl a nerozprskl se na tisíc kousků. Co se to ze mě stalo? uvažoval. Těkal pohledem z muže na ženu, z dítěte na muže, z muže na psa, ve snaze rozpoznat možné nepřátele. Všechno kolem něj se mu zdálo nepřirozeně zářivé a plné detailů; připadalo mu, že vidí dokonce jednotlivá vlákna na šatech lidí.
Bez potíží však dorazili do doků. „Jste tady časně, Kladivo. To mám rád. Aspoň si budeme moci dát věci hezky do pořádku, než vyrazíme.“
„Mohli bychom odjet hned?“ zeptal se Roran.
„Už jsem ti to říkal. Musíme počkat, dokud nezačne příliv, a tak to taky uděláme.“ Clovis se pak zarazil, teprve teď si pořádně všiml těch třinácti a řekl: „Proč? Co se děje, Kladivo? Vy všichni vypadáte, jako byste spatřili ducha samotného starého Galbatorixe.“
„Nic, co by nevyléčilo pár hodin na mořském vzduchu,“ řekl Roran. Ve svém nynějším rozpoložení se sice nedokázal usmát, ale nasadil aspoň přívětivější výraz, aby kapitána upokojil.
Zapískáním Clovis přivolal dva námořníky z lodí. Oba muži byli opálení do oříškového odstínu. „Tohle je Torson, první důstojník,“ řekl Clovis a ukázal na muže po své pravici. Torsonovo holé rameno bylo zdobené tetováním letícího draka. „Bude kapitánem na Sťastném zvonu. A tenhle černý pes je Flint. Bude velet Edelin. Když budete na palubě, jejich slovo je zákon, stejně jako moje na Rudém kanci. Budete se zodpovídat jim a mně, ne Kladivoví… No, teď mi zřetelně řekněte ano, jestli jste mě slyšeli.“
„Ano,“ řekli muži.
„Kdo z vás mi bude k ruce a kteří z vás jsou stráže? Na mou duši, nemůžu vás rozeznat.“
Bez ohledu na Clovisovo napomenutí, že jejich velitelem je on, vesničané tázavě pohlédli na Rorana, jestli mají poslechnout. Souhlasně přikývl a oni se rozdělili na dvě skupiny, které posléze Clovis rozdělil na ještě menší skupinky a přidělil je jednotlivým člunům.
Další půlhodinu Roran pomáhal námořníkům s posledními přípravami Rudého kance k odjezdu a uši měl nastražené v očekávání prvního náznaku poplachu. Jestli tu ještě chvíli zůstaneme, zajmou nás nebo zabijí, pomyslel si, zatímco kontroloval výšku vody na molu. Setřel si pot z čela.
Roran sebou trhnul, když ho Clovis chytil za předloktí.
Než se Roran stačil rozkoukat, co se děje, už měl kladivo napůl vytažené z opasku. Nedýchatelný vzduch mu ucpal hrdlo.
Clovis při jeho reakci povytáhl obočí. „Pozoruji tě, Kladivo, a zajímalo by mě, jak sis u svých mužů získal takovou oddanost. Sloužil jsem už s více kapitány, než si dokážu vzpomenout, a ani jeden z nich neměl takový bezmezný respekt, jako máš ty.“
Roran se nedokázal ovládnout a zasmál se. „Řeknu ti, jak jsem to udělal: zachránil jsem je před otroctvím a před sežráním.“
Clovisovo obočí vyskočilo skoro až k vlasům. „Skutečně? To je příběh, který bych chtěl slyšet.“
„Ne, nechtěl.“
Po minutě Clovis řekl: „No, možná bych neměl.“ Pohlédl přes palubu. „Dobrá, hodím to za hlavu. Myslím, že můžeme vyrazit. Á, tady je malá Galina, dochvilná jako vždycky.“
Muž vyběhl na lávku a do doků, kde objal možná třináctileté tmavovlasé děvče a ženu, o níž Roran usoudil, že je to její matka.
Clovis prohrábl dívce vlasy a řekl: „Viď, že budeš hodná až budu pryč, Galino?“
„Ano, otče.“
Když Roran sledoval Clovise jak se loučí s rodinou, myslel na ty dva mrtvé vojáky u brány. Možná také měli své rodiny. Ženy a děti, které je milovaly, a domov, kam se vraceli každý den… Ucítil pachuť žluči a musel se vrátit myšlenkami zpátky k molu, aby se nepozvracel.
Muži na člunech vypadali neklidně. V obavách, že by mohli zpanikařit, se Roran s předstíraným klidem začal procházet po palubě, protahoval se a dělal vše pro to, aby působil uvolněně. Nakonec Clovis skočil zpátky do Rudého kance a vykřikl: „Uvolnit lana, hoši moji, hloubka už je dobrá.“
Muži na povel vytáhli lávky na palubu, odvázali poutací lana a vytáhli plachty na všech třech člunech. Vzduchem se rozléhaly výkřiky příkazy a skandování hej rup, jak námořníci tahali za lana.
Na molu za nimi stála Galina s matkou, obě zahalené v kapuci s vážným výrazem ve tváři, a potichu sledovaly, jak čluny odplouvají.
„Měli jsme štěstí, Kladivo,“ řekl Clovis a poplácal ho po rameni. „Trochu fouká vítr, aby nás dneska popohnal. Možná ani nebudeme muset veslovat, abychom dorazili do zátoky, než se příliv obrátí, co?“
Když byl Rudý kanec zrovna uprostřed zálivu a stále je dělilo nějakých deset minut od svobody na otevřeném moři, stalo se to, čeho se Roran celou dobu obával: přes vodu se začal nést zvuk zvonů a trubačů od kamenných budov ve městě.
„Co je to?“ zeptal se.
„Netuším,“ řekl Clovis. Zamračil se, když s rukama založenýma v bok zíral na město. „Mohl by to být požár. Nebo někde v okolí objevili nějaké urgaly…“ Na tváři se mu zračily obavy. „Možná jste si dnes ráno na silnici někoho všimli.“
Roran zakroutil hlavou; nevěřil si natolik, aby se odvážil něco říct.
Flint připlul blíž k nim a zakřičel z paluby Edelin: „Máme to otočit, pane?“ Roran sevřel okraj lodi tak pevně, že nehty odštípl několik třísek, připraven do toho vstoupit, ale bál se, aby nevypadal nervózně.
Clovis odtrhl pohled od Nardy a zakřičel v odpověď: „Ne. zmeškali bychom příliv.“
„Ano, ano, pane! Ale dal bych denní plat za to, abych se dozvěděl co způsobilo ten povyk.“
„To já také,“ zamumlal Clovis.
Jak se domy a budovy za nimi zmenšovaly, Roran se přikrčil u zádě člunu, obtočil paže kolem kolenou a opřel se o kajuty. Hleděl k nebi, uchvácený jeho hloubkou, čistotou a barvou, pak na Rudého kance a zelenou brázdu za ním, kde se vznášely pásy chaluh. Kývání člunu ho ukonejšilo jako houpání kolébky. Jaký nádherný den, pomyslel si, vděčný, že si to vůbec může říct.
Když konečně vypluli ze zátoky — k Roranově nesmírné úlevě —, vylezl po žebříku na přístavbu na zádi, kde stál za kajutami Clovis s rukou na kormidle a řídil směr plavby. Kapitán si povzdechl: „Na prvním dnu plavby je vždycky něco radostného, než si uvědomíš, jak špatné je zase jídlo, a začneš toužit po domově.“
Dbalý toho, že se potřebuje o člunu naučit co nejvíce, se Roran ptal Clovise na názvy a účel nejrůznějších předmětů na palubě, načež se mu dostalo nadšené přednášky o provozu člunů, lodí a umění mořeplavectví obecně.
O dvě hodiny později Clovis ukázal na úzký poloostrov, který ležel před nimi. „Ta zátoka je na druhé straně.“ Roran se narovnal u zábradlí a natáhl krk ve snaze se utvrdit, že jsou vesničané v pořádku.
Když Rudý kanec objel skalnatý výběžek pevniny, ve špičce zátoky se objevila bílá pláž, na níž byli shromážděni uprchlíci z údolí Palancar. Dav zajásal a mával, když se čluny vynořily zpoza skal.
Roran se uvolnil.
Zato Clovis vedle něj zaklel. „V prvním okamžiku, co jsem tě zmerčil, Kladivo, jsem věděl, že je něco v nepořádku. Opravdu dobytek! Jednal jsi se mnou jako s hlupákem, to tedy ano.“
„Křivdíš mi,“ odpověděl Roran. „Nelhal jsem; tohle je moje stádo, Já jsem jejich pastýř. Není snad moje právo nazývat je ,dobytek', když budu chtít?“
„Říkej jim jak chceš, ale nesouhlasil jsem s tím, že budu do Teirimu přepravovat lidi. Proč jsi mi neřekl pravdu o svém nákladu? Mohl bych se ptát a naskýtá se jediná odpověď, a to že ať už jste zapletení do jakéhokoli podniku, znamená to potíže… Potíže pro tebe a potíže i pro mě. Měl bych Vás všechny hodit přes palubu a vrátit se do Nardy.“
„Ale to ty neuděláš,“ řekl Roran se smrtelným klidem.
„Och? A pročpak ne?“
„Protože já tyhle čluny potřebuju, Clovisi, a udělám cokoli, abych si je udržel. Cokoli. Dodrž náš obchod a budeš mít poklidnou cestu a vrátíš se zpátky za Galinou. Jestli ne…“ Hrozba vyzněla hůř než jak byla ve skutečnosti míněna. Roran neměl v úmyslu Clovise zabít ačkoli kdyby musel, vysadil by ho někde na pobřeží.
Clovisovi zrudla tvář, ale překvapil Rorana tím, že si nakonec odfrkl a řekl: „Dobrá, Kladivo.“ Roran spokojeně obrátil pozornost zpět k pláži.
Náhle však za sebou uslyšel podivný zvuk.
Instinktivně se obrátil, přikrčil se, prohnul a zakryl si hlavu štítem. Paže se mu zachvěla, když do štítu narazil upevňovací trn. Stáhl štít a pohlédl na ohromeného Clovise, který ustupoval dál přes palubu.
Roran zakroutil hlavou a nespouštěl z protivníka oči. „Nemůžeš mě porazit, Clovisi. Znovu se tě ptám: Budeš ctít naši dohodu? Pokud to neuděláš, vysadím tě na břehu, zaberu si čluny a přinutím tvou posádku, aby mi sloužila. Nechci tě připravit o živobytí, ale udělám to, jestli mě k tomu donutíš… No tak. Tohle může být normální, poklidná plavba, pokud se rozhodneš nám pomoci. Pamatuj, už jsme ti zaplatili.“
Clovis se s nesmírnou důstojností narovnal a řekl: „Pokud budu souhlasit, pak mi musíš prokázat zdvořilost a vysvětlit mi, proč byl nutný tenhle úskok a proč jsou tu tihle lidé a odkud přišli. Nezáleží na tom, kolik zlata mi nabídneš — nehodlám na sebe brát něco, co odporuje mým zásadám; ne, to nebudu. Jste lupiči? Nebo sloužíte tomu zatracenému králi?“
„Když ti to svěřím, může tě to dostat do velkého nebezpečí.“
„Trvám na tom.“
„Slyšel jsi někdy o Carvahallu v údolí Palancar?“ zeptal se Roran.
Clovis mávl rukou. „Jednou nebo dvakrát. Co je s ním?“
„Teď ho vidíš tady na břehu. Galbatorixovi vojáci nás napadli, aniž bychom jim cokoli udělali. Bránili jsme se, a když už byla situace udržitelná, přešli jsme Dračí hory a pokračovali podle pobřeží až do Nardy — Galbatorix slíbil, že zabije nebo zotročí každého muže, ženu a dítě z Carvahallu. Naší jedinou nadějí na přežití je dostat se do Surdy—“ O ra'zacích se Roran raději nezmiňoval, nechtěl totiž Clovise příliš vyděsit.
Větrem ošlehaný námořník zbledl. „Stále vás pronásledují?“
„Ano, ale Království nás ještě nenašlo.“
„A to kvůli vám byl ve městě ten poplach?“
Roran velmi tiše řekl: „Zabil jsem dva strážné, kteří mě poznali.“ To odhalení Clovise vyděsilo: vyvalil oči, ukročil dozadu a svaly na předloktích mu vystoupily, když sevřel pěsti. „Vyber si, Clovisi, blížíme se ke břehu.“
Věděl, že vyhrál, když kapitánovi poklesla ramena a předstíraná odvaha se vytratila. „Ať si tě vezme mor, Kladivo. Nejsem žádný přítel krále; vezmu vás do Teirmu. Ale pak už s tebou nechci nic mít.“
„Dáš mi své slovo, že se v noci nepokusíš vyklouznout nebo na mě neuděláš nějaký podobný podraz?“
„Jo, máš mé slovo.“
O dno trupu Rudého kance dřely písek a kamení, když se člun blížil ke břehu, po obou stranách následovaný svými dvěma společníky. Neúnavné rytmické vlny, které narážely na pobřeží, zněly jako dech obří nestvůry. Jakmile byly plachty stažené a lávky vytažené, Torson s Hintem přeskočili na Rudého kance a obrátili se na Clovise, aby jim vysvětlil, co se děje.
„Máme tu změnu plánu,“ řekl Clovis.
Roran ho nechal vysvětlit situaci — Clovis obešel přesné důvody, proč vesničané opustili údolí Palancar — a vyskočil na písek, aby našel mezi zmatenými hloučky lidí Horsta. Když kováře zahlédl, vytáhl ho stranou a řekl mu o zabitých vojácích v Nardě. „Jestli zjistili, že jsme s Clovisem, možná za námi pošlou vojáky na koních. Musíme proto všechny dostat na čluny co nejrychleji.“
Horst se mu na dlouhou minutu zahleděl do očí. „Stal se z tebe muž, Rorane, tvrdší, než kdy budu já.“
„Musel jsem.“
„Dej si pozor, abys nezapomněl, kdo jsi.“
Roran strávil další tři hodiny přenášením a ukládáním věcí vesničanů na Rudého kance, dokud Clovis nevypadal spokojeně. Balíky se musely zajistit tak, aby se nečekaně neposouvaly a někoho nezranil navíc musely být rozmístěné tak, aby člun nebyl nakloněný k jedné straně, což nebyl vůbec snadný úkol, jelikož rance byly různě velké a různě těžké. Potom na palubu dostali zvířata, kterým se to příliš nelíbilo — a ohradili je řetězy přivázanými k železným kruhům v nákladním prostoru.
Poslední na řadu přišli lidé, kteří jakožto zbytek nákladu museli být rovnoměrně rozmístěni uvnitř člunu, aby ho nepřevrátili. Clovis Torson a Flint stáli každý na přídi jednoho člunu a vykřikovali příkazy na spoustu vesničanů pod sebou.
Co se zas děje? pomyslel si Roran, když slyšel, jak se na pláži rozpoutala nějaká hádka. Protlačil se ke zdroji rozruchu a uviděl Kalitu, jak klečí vedle svého nevlastního otce Waylanda a snaží se ho utišit.
„Ne! Já na tu nestvůru nevlezu! Nemůžeš mě nutit,“ křičel Wayland. Mlátil scvrklými pažemi kolem sebe a dupal ve snaze vymanit se z Kalitina objetí. Ze rtů mu vyletěl plivanec. „Pusť mě, říkám. Nech mě jít!“
Kalita uhýbala před jeho ranami a řekla: „Od chvíle, co jsme se dnes v noci utábořili, se chová úplně šíleně.“
Pro všechny by bylo lepší, kdyby zemřel v Dračích horách, kvůli všem těm potížím, které s ním jsou, pomyslel si Roran. Přidal se ke Kalitě a společně se jim podařilo Waylanda ukonejšit, aby už dál nevřískal a nemlátil kolem sebe. Jako odměnu za dobré chování mu Kalita dala kousek sušeného masa, což zaměstnalo veškerou jeho pozornost. Zatímco se stařec soustředil na žvýkání masa, dokázali ho spolu dovést na Edelin a usadit ho v opuštěném rohu, kde nebude obtěžovat ostatní.
„Sedněte si na zadky, vy nemotorové,“ vykřikl Clovis. „Přiliv se obrací. Naskákejte dovnitř, honem.“
Po závěrečném shonu byly lávky vytaženy na palubu a na pláži zůstala jen skupina dvanácti mužů u každého člunu. Tři skupiny se shromáždily kolem přídí a připravily se zatlačit je zpátky do vody. Roran řídil skupinu u Rudého kance. Za rytmického skandování tlačili obrovský člun, šedý písek se jim propadal pod nohama, dřevo, lana vrzaly a ve vzduchu byl cítit pot. Na okamžik se jejich námaha zdála být bezvýsledná, pak sebou ale Rudý kanec trhnul a sklouzl o stopu zpátky do vody.
„Ještě!“ vykřikl Roran. Krůček po krůčku postupovali do moře, dokud jim ledová voda nestoupala až po pás. Do Rorana narazila příbojová vlna, naplnila mu ústa slanou vodou, kterou rychle zhnuseně vyplivl; byla mnohem slanější, než čekal.
Když se člun konečně uvolnil a zvedl se z mořského dna, Roran kolem něj proplaval a vytáhl se nahoru po jednom z lan přehozených přes okraj lodi. Mezitím námořníci rozmístili dlouhá bidla, kterými Rudého kance postrkovali do hlubší vody, stejně jako to dělaly posádky Šťastného zvonu a Edelin.
Jakmile byli dost daleko od pobřeží, Clovis nakázal bidla schovat a vytáhnout vesla, jimiž námořníci nasměrovali příď Rudého kance k výjezdu ze zátoky. Vytáhli plachtu, vyrovnali ji tak, aby se do ní opíral mírný vítr, a v čele trojice člunů vyrazili do Teirmu po nejistém širém moři.