Tvář nepřítele
Roran pokračoval v práci po zbytek dne a hluboko uvnitř jej tížila pustota Carvahallu. Jako by mu vytrhli část jeho já a ukryli je někde v Dračích horách. Kromě toho — bez dětí mu teď vesnice připadala jako ozbrojený tábor. Z té změny jako by každý zvážněl a ponořil se do sebe.
Když slunce konečně zapadlo mezi ostré štíty Dračích hor, Roran vylezl do kopce k Horstovu domu. Zastavil před vstupními dveřmi a položil ruku na kulatou kliku. Pak ale zaváhal a zůstal tam stát, neschopen vstoupit. Proč jsem vyplašený jako před bojem?
Nakonec od předních dveří přešel k postrannímu vchodu, jímž vklouzl do kuchyně. Ke své nelibosti tam našel Elain, jak sedí na jedné straně stolu, plete a hovoří při tom s Katrinou, která sedí naproti ní. Obě se k němu otočily a Roran vyhrkl: „Jsi… jsi v pořádku?“
Katrina vstala a šla k němu. „Je mi dobře.“ Zlehka se usmála. „Byl to jen hrozný otřes, když otec… když…“ Na okamžik svěsila hlavu.. „Elain na mě byla úžasně milá. Slíbila, že můžu strávit noc v Baldorově pokoji.“
„Jsem rád, že už ti je lip,“ řekl Roran. Sevřel ji v náručí a snažil se vložit do toho prostého objetí všechnu svou lásku a úctu.
Elain si sbalila pletení. „Tak pojď. Slunce už zapadlo a je čas, abys šla do postele, Katrino.“
Roran neochotně nechal Katrinu jít, ta ho políbila na tvář a řekla: „Uvidíme se ráno.“
Vyrazil za ní, ale zastavil se, když Elain řekla kousavým tónem: „Rorane.“ Její jemná tvář teď byla tvrdá a přísná.
„Ano?“
Elain počkala, až uslyšeli vrznutí dveří, které znamenalo, že Katrina je z doslechu. „Doufám, žes myslel vážně slib, který jsi dal té dívce, protože jestli ne, svolám shromáždění a do týdne tě nechám vyhostit.“
Rorana to zarazilo. „Samozřejmě jsem to myslel vážně, miluju ji.“ Katrina se právě kvůli tobě vzdala všeho, co měla a na čem jí záleželo.“ Elain na něj upřela vážný pohled. „Viděla jsem muže, kteří rozhazovali své city mladým dívkám jako zrní kuřatům. Ty dívky toužily a plakaly a věřily, že jsou výjimečné, ale pro takové muže znamenaly jen bezvýznamné pobavení. Ty jsi byl vždycky čestný, Rorane, ale chtíč dokáže změnit dokonce i tu nejcitlivější osobnost v dychtivé děcko nebo v prohnanou, podlou lišku. Jsi jedním z nich? Protože Katrina nepotřebuje hlupáka, podvodníka, a dokonce ani pouhou lásku; ze všeho nejvíc potřebuje muže, který ji zaopatří. Pokud ji opustíš, bude tou nejubožejší osobou v Carvahallu, nucenou žít na úkor přátel; byla by naším prvním a jediným žebrákem. A na mou duši, to já nedopustím.“
„Ani já ne,“ namítl Roran. „Musel bych být bezcitný, nebo ještě něco horšího, abych to udělal.“
Elain pohodila bradou. „Přesně tak. Nezapomeň, že si hodláš vzít ženu, která přišla jak o věno, tak o dědictví po matce. Chápeš, co pro Katrinu znamená přijít o dědictví po matce? Nemá žádné stříbro, žádné prádlo, žádné krajky ani další věci potřebné pro dobrý chod domácnosti. Takové věci jsou to jediné, co my ženy máme, a matky je v Alagaësii předávají dcerám od počátku věků. Ty určují naše postavení. Žena bez dědictví je jako… je jako…“
„Je jako muž bez farmy nebo bez obchodu,“ řekl Roran.
„Správně. Bylo od Slouna kruté odepřít Katrině její dědictví, ale s tím už se teď nedá nic dělat. Ty ani ona nemáte žádné peníze ani zdroj obživy. Život je dost těžký i bez dalších utrpení. Ty budeš začínat od nuly, tedy z ničeho. Děsí tě ta vyhlídka nebo se ti zdá dokonce nesnesitelná? Tak se tě znovu ptám — a nelži, nebo toho budete vy dva litovat po zbytek života — postaráš se o ni bez zloby či nevole?“
„Ano.“
Elain si povzdechla a naplnila dva hliněné hrnky jablečným moštem ze džbánku pověšeného mezi trámy. Podala jeden Roranovi a sama se posadila zpět ke stolu. „Pak ti radím udělat všechno na světě pro to, abys Katrině vynahradil domov i dědictví, aby ona sama a dcery, které možná budete mít, mohly bez hanby stanout mezi carvahallskými manželkami.“
Roran usrkl chladný mošt. „Jestli se toho dožijeme.“
„Ano.“ Odhrnula si pramen světlých vlasů z čela a potřásla hlavou. „Vybral sis těžkou cestu, Rorane.“
„Musel jsem se ujistit, že Katrina z Carvahallu odejde.“
Elain povytáhla obočí. „Tak proto. No, o tom se nebudu přít, ale proč jsi proboha nepromluvil se Slounem o vašem zasnoubení už dřív? Když Horst žádal otce o mou ruku, dal mé rodině dvanáct ovcí, prasnici a osm párů svícnů z tepaného železa, přestože v tu chvíli nevěděl, jestli budou moji rodiče souhlasit. Tak se to má dělat. Určitě jsi mohl vymyslet lepší strategii než uhodit nastávajícího tchána před celou vesnicí.“
Roran se trpce zasmál. „To jsem mohl, ale kvůli útokům nikdy nenastal ten správný čas.“
„Ra'zakové nezaútočili už šest dní.“
Zakabonil se. „Ne, ale… bylo to… No, já nevím!“ Se zuřivou bezmocí uhodil pěstí do stolu.
Elain odložila hrnek a sevřela drobounké ruce kolem těch jeho. „Pokud dokážeš napravit roztržku mezi tebou a Slounem teď, dříve než se nahromadí léta zloby, tvůj život s Katrinou bude mnohem, mnohem snazší. Zítra ráno bys měl za ním zajít a požádat ho o odpuštění.“
„Nebudu prosit! Jeho ne.“
„Rorane, poslouchej mě. Mít klid v rodině stojí za měsíc odprošování. Vím to ze zkušenosti; svár nepůsobí nic jiného než trápení.“
„Sloun nenávidí Dračí hory. Nechce se mnou nic mít.“
„Přesto se o to musíš pokusit,“ trvala Elain na svém. „Dokonce i kdyby odmítl tvou omluvu, aspoň tě nikdo nebude moci vinit, žes to nezkusil. Jestli miluješ Katrinu, pak spolkni svou hrdost a udělej pro ni to, co je správné. Nedovol, aby trpěla za tvou chybu.“ Elain dopila mošt, cínovým kloboučkem zhasla svíce a nechala Rorana sedět samotného potmě.
Uběhlo několik minut, než se Roran dokázal pohnout. Natáhl paži a hledal po hmatu dveře. Přešel na schody a celou dobu při tom přejížděl konečky prstů po vyřezávaných stěnách, aby nespadl. Ve svém pokoji se svlékl a po břiše skočil na postel.
Objal rukama vlnou vycpaný polštář a poslouchal tlumené noční zvuky, nesoucí se domem; škrábání myši v podkroví a její občasné zapištění, nářek dřevěných trámů, které v noci chladnou, šepot a hlazení větru v okenním rámu a… a šelest trepek v chodbě před jeho pokojem.
Pozoroval, jak se západka nad klikou vyhákla, pak se dveře s nesouhlasným zaskřípáním pootevřely a zastavily se. Dovnitř vklouzla temná postava, dveře se zavřely a on ucítil husté vlasy, které se mu otřely o tvář spolu se rty jemnými jako růžové okvětní lístky. Roran si povzdechl.
Katrino.
Rorana vytrhla ze spánku hlasitá rána.
Do tváře mu zářilo prudké světlo a on se usilovně snažil nabýt vědomí, jako potápěč zoufale se pokoušející vyplavat na hladinu. Otevřel oči a uviděl ve dveřích díru po výbuchu. Trhlinou se nahrnulo dovnitř šest vojáků a hned za nimi ra'zakové, kteří jako by naplnili pokoj svou děsivou přítomností. Přitiskli Roranovi ke krku meč. Katrina vedle něj vykřikla a přetáhla si přikrývku přes sebe.
»Vssstávej,“ nařídil ra'zak. Roran se opatrně postavil. Měl pocit, jako by mu mělo srdce každou chvíli vybuchnout v hrudi. „Sssvažte mu ruccce a seberte ho.“
Jak se voják přiblížil s nachystanými pouty k Roranovi, Katrina znovu křikla a skočila po mužích, zuřivě je kousala a škrábala. Ostrými nehty jim rozdrásala tváře a zanechala na nich potůčky krve, které klející vojáky na čas zaslepily.
Roran klesl na jedno koleno, sebral z podlahy své kladivo, pak se pevně postavil, roztočil kladivo kolem hlavy a zařval jako medvěd.
Vojáci se na něj vrhli ve snaze přemoci ho čistě početní převahou, ale marně: Katrina byla v nebezpečí a on byl nepřemožitelný. Štíty popraskaly pod jeho údery, lehká brnění a drátěné košile se roztrhaly pod ranami nemilosrdné zbraně a přilby se promáčkly. Dva muži byli zraněni a tři padli, aby už nikdy nevstali.
Řinkot kovu a křik probudil celý dům; Roran nejasně slyšel Horsta a jeho syny, jak křičí v chodbě. Ra'zakové na sebe zasyčeli, potom vyrazili a nadlidskou silou chytili Katrinu. Zvedli ji do vzduchu a prchali i s ní z místnosti.
„Rorane!“ zakřičela zoufale.
Roran posbíral všechny síly a prohnal se kolem dvou zbývajících mužů. Vyklopýtal do chodby, kde uviděl ra'zaky vylézat z okna. Vyběhl za nimi a uhodil druhého ra'zaka, právě když se chystal slézt z okenní římsy. Ra'zak se vymrštil nahoru, chytil ho za zápěstí a s požitkem zacvrlikal, až Roranovi do tváře zavanul smrdutý dech: „Jo! Tebe my chccceme!“
Roran se snažil vykroutit, jenomže ra'zak nepovolil. Volnou rukou tedy udeřil netvora do hlavy a ramenou — byly tvrdé jako ze železa. V zoufalství a vzteku popadl okraj ra'zakovy kapuce a strhl ji dozadu, aby mu odkryl tvář.
Zařvala na něj ohavná holohlavá zrůda. Jeho lesknoucí se černá kůže vypadala jako krovky brouka. Oči bez víček byly velké jako jeho pěst a zářily jako koule z leštěného hematitu; neměly duhovky ani zornice. Místo nosu, úst a brady se do ostré špičky rýsoval tlustý zahnutý zobák, který klapal a odkrýval hrubý rudý jazyk.
Roran vykřikl, zapřel se patami o strany okenního rámu a snažil se bestii vykroutit, ale ra'zak ho neúprosně táhl z domu. Dole na zemi viděl Katrinu, jak stále křičí a brání se.
Právě když se Roranovi podlomila kolena, objevil se po jeho boku Horst a ovinul mu svalnatou paži kolem hrudi a udržel ho na místě. „Doneste někdo kopí!“ houkl kovář. Zavrčel, na krku mu napětím pulsovaly žíly. „Nenecháme se přemoci od tohohle zloducha!“
Ra'zak sebou naposled škubl, a když poznal, že Rorana s sebou nestáhne, natáhl ještě hlavu a zasyčel: „Jsssi náššš!“ Závratnou rychlostí se vrhnul vpřed a Roran zařval bolestí, když mu ra'zakův zobák prořízl přední část svalu na pravém rameni. V tutéž chvíli mu zapraskalo zápěstí. Se zlomyslným kdákavým smíchem ho ra'zak pustil a spadl po zádech do tmy.
Horst s Roranem se v chodbě opřeli jeden o druhého. „Mají Katrinu.“ zasténal Roran. Viděl rozmazaně a chvílemi se mu zatemnilo před očima, když se vzepřel o levou paži — ta pravá mu bezvládně visela podél těla. Albriech s Baldorem vyšli zakrvácení z jeho pokoje. Za nimi ležely jen mrtvoly. Už jsem jich zabil osm. Roran si znovu vzal kladivo a potácel se chodbou, kde se mu do cesty postavila Elain v bílé noční košili.
Pohlédla na něj vykulenýma očima, potom ho starostlivě vzala za paži a posadila ho na dřevěnou truhlu přisunutou ke zdi. „Musíš jít okamžitě ke Gertrudě.“
„Ale…“
„Omdlíš, jestli se tohle krvácení nezastaví.“
Pohlédl na svůj pravý bok; byl nasáklý krví. „Musíme zachránit Katrinu, než…“ — zaťal zuby, když ho zaplavila bolest — „než jí něco udělají.“
„Má pravdu; nemůžeme čekat,“ řekl Horst, který se vynořil nad ním. „Ovaž mu to, jak nejlíp umíš, a pak hned půjdeme.“ Elain sešpulila rty a pospíchala k prádelníku. Vrátila se s několika hadříky, které Roranovi pevně ovázala kolem roztrženého ramene a pohmožděného zápěstí. Mezitím Albriech s Baldorem sesbírali brnění a zbraně vojáků. Horst se spokojil s kopím.
Elain položila ruce Horstovi na prsa a řekla: „Buďte opatrní.“ Pak pohlédla na své syny. „Vy všichni.“
„Dáme si pozor, mami,“ slíbil Albriech. Přinutila se k úsměvu a Políbila je na tvář.
Vyšli z domu a běželi na kraj Carvahallu, kde zjistili, že zátaras ze stromů je odtažený a hlídač Byrda zabitý. Baldor si klekl, prohlédl mrtvé tělo a řekl přiškrceným hlasem: „Bodli ho zezadu.“ Roran ho slyšel jak mu krev pulsovala v uších. Se závratí se opřel o dům a z těžka oddechoval.
„Holá! Kde jste kdo?“
Ze svých stanovišť po obvodu Carvahallu se seběhli ostatní strážci a s lucernami se shromáždili kolem zavražděného souseda. Horst potichu vysvětlil, co se stalo a jak unesli Katrinu. „Kdo nám pomůže?“ zeptal se. Po krátké debatě pět mužů souhlasilo, že se k nim přidá; zbytek zůstane hlídat u trhliny v opevnění a vzbudí vesničany.
Roran se odrazil od domu a šel v čele skupiny, která proklouzla mezi poli a mířila dál údolím k táboru ra'zaků. Každý krok pro něj znamenal muka, ale na tom mu teď nezáleželo; na ničem nezáleželo kromě Katriny. Jednou klopýtl a Horst ho beze slova zachytil.
Půl míle od Carvahallu Ivor zahlédl hlídku na kopci, což je přinutilo pokračovat velkou oklikou. Po necelé čtvrt míli spatřili načervenalou zář pochodní. Roran dal zdravou paží pokyn, aby zpomalili, pak začal kličkovat a plazit se spletitou trávou, až vyplašil zajíce. Muži ho následovali a postupně se propracovávali k okraji houštiny orobinců, kde Roran zastavil a rozhrnul zástěnu stonků, aby mohl pozorovat skupinu vojáků.
Kde je?
Vojáci nyní vypadali úplně jinak, než když se tu ukázali poprvé: byli podráždění a vyčerpaní, zbraně měli poškrábané a brnění pomačkaná. Většina z nich měla obvazy, pokryté skvrnami zaschlé krve. Muži stáli v hloučku a přes nízký oheň hleděli na dva ra'zaky zahalené v kapucích.
Jeden muž křičel: „…víc než polovinu z nás zabila banda zdegenerovaných krys se zakrnělým mozkem, co nerozeznají kopí od halapartny a nenajdou špičku meče, ani když ho mají zapíchnutý v břiše. A to jenom proto, že vy nemáte ani ponětí, co má takový oddíl dělat! Je mi jedno, jestli vám sám Galbatorix leští boty, ale my už nehneme prstem, dokud nebudeme mít pořádného velitele.“ Muži přikývli. „Zkrátka člověka.“
„Ssskutečně?“ zeptal se sladce ra'zak.
„Už toho máme dost a nenecháme si rozkazovat od hrbáčů, jako jste vy, s tím vaším neustálým cvakáním a pískáním — je nám z vás na blití! A nevím, co jste udělali se Sardsonem, ale pokud zůstanete další noc, zabodneme do vás ocel a zjistíme, jestli krvácíte jako my. Můžete nám tady nechat tu dívku, bude —“
Muž nedostal šanci pokračovat, protože větší ra'zak přeskočil oheň a přistál mu na ramenou jako obří vrána. Voják vykřikl a zhroutil se vod jeho vahou. Pokusil se vytasit meč, ale ra'zak ho dvakrát klovl do krku skrytým zobákem a on utichl.
Máme bojovat proti tomuhle!“ ozval se za Roranem Ivor.
Vojáci zůstali v šoku stát jako přikovaní, když dva ra'zakové chlemtali krev z krku nehybného těla. Pak černé stvůry vstaly, promnuly si zkroucené ruce, jako by si je myly, a zasyčely: „Ano. Půjdeme. Zzzů—ssstaňte, jestli chcccete; posssily tu budou zzza pár dní.“ Ra'zakové prudce zaklonili hlavy a rozvřískali se. Kvílení bylo čím dál pronikavější, až se dostalo za hranice lidského vnímání.
Roran také pohlédl vzhůru. Nejdřív nic neviděl, ale potom se ho zmocnila nepojmenovatelná hrůza, když se vysoko nad Dračími horami objevily dva ostnaté stíny, které překryly hvězdy. Rychle se blížily, byly čím dál větší a větší, až nakonec zahalily půlku oblohy. Krajinou zavál zlověstný sirný zápach, z něhož se Roranovi chtělo kašlat a zvedal se mu žaludek.
Vojáci trpěli stejně jako on; nocí se rozléhaly jejich kletby, zatímco si tiskli rukávy a šátky přes nos.
Nad nimi se stíny zastavily, začaly klesat dolů a uzavřely tábor pod klenbou hrozivé tmy. Chabé pochodně zablikaly a skoro zhasly, stále však poskytovaly dostatek světla, aby odkryly dvě nestvůry, které přistávaly mezi stany.
Měly holá těla — jako právě narozené myši — s šedou kůží těsně přetaženou přes napnutou hruď a břicho. Tvarem těla se podobaly vyhladovělému psovi, ovšem na zadních nohou měly dost svalů na to, aby rozdrtily balvan. Zezadu na vytáhlých hlavách jim vystupoval úzký hřeben, vpředu zas dlouhý, rovný, ebenově černý zobák k nabodávaní kořisti a chladné, vypouklé oči, stejné jako oči ra'zaků. Z ramenů a zad jim vyrůstala obří křídla, jež se těžce opírala do vzduchu.
Vojáci se vrhli k zemi, krčili se a zakrývali si před nestvůrami tváře. Z těch tvorů vyzařovala děsivá, neznámá inteligence, budící dojem rasy mnohem starší a mocnější, než jsou lidé. Roran náhle pocítil strach, že se mu jeho úkol nezdaří. Za ním Horst šeptem nabádal muže, aby zůstali skrytí na místě, jinak bude po nich.
Ra'zakové se uklonili zvířatům, pak vklouzli do stanu a vrátili se s Katrinou — svázanou provazy — a vedli Slouna. Řezník šel volně.
Roran sledoval celý výjev a nedokázal pochopit, jak zajali Slouna. Jeho dům není nikde poblíž Horstova. Pak mu to došlo. „On nás zradil,“ řekl užasle Roran. Pomalu sevřel rukojeť kladiva, když ho zaplavilo trpké prozření a šok. „Zabil Byrdu a nás zradil!“ Po tváři mu stékaly slzy hořkého hněvu.
„Rorane,“ zamumlal Horst, který se krčil vedle něj. „Teď nemůžeme zaútočit; povraždili by nás. Rorane… slyší? mě?“
Roran slyšel jen šepot v dálce, zatímco pozoroval menšího ra'zaka, jak vyskočil jedné nestvůře na ramena a chytil Katrinu, kterou mu druhý ra'zak hodil nahoru. Sloun teď vypadal rozčilený a vyděšený. Začal se s ra'zakem dohadovat, kroutil hlavou a ukazoval na zem. Nakonec ho ra'zak uhodil přes ústa a Sloun omdlel. Větší ra'zak nasedl na druhé zvíře s řezníkem přehozeným přes rameno a zasyčel: „Vrátíme ssse, jakmile to bude bezpečné. Jessstli zabijete toho chlapccce, vaše životy jsssou ztraceny.“ Pak obří zvířata napjala silná stehna a vyskočila k nebi, kde se znovu proměnila ve stíny na hvězdném poli.
Roran se nezmohl na slovo, uvnitř cítil jen mučivou prázdnotu. Byl naprosto zdrcen. Jediné, co mu zbylo, bylo zabít vojáky. Postavil se tedy a zvedl kladivo, aby zaútočil, ale jakmile udělal krok vpřed, ucítil v hlavě i rameni bodavou bolest, země se rozplynula ve výbuchu světla a on se zhroutil v bezvědomí.