Hrothgarův dar
Od úsvitu už uplynula půlhodina, když Eragon se Zafirou dorazili k Tronjheimské severní bráně. Brána byla zvednutá jen natolik, aby Zafira prošla, takže vklouzli dovnitř a pak čekali ve výklenku za branou, kde se nad nimi tyčily červené jaspisové sloupy, zdobené rytinami divokých zvířat. Za nimi, na úplném kraji Tronjheimu, trůnili dva desetimetroví gryfové. Stejné dvojice střežily i ostatní brány města. Jinak bylo všude pusto a prázdno.
Eragon držel uzdu Sněžného bleska. Kůň byl vyhřebelcovaný, čerstvě podkovaný a osedlaný, jezdecké brašny byly plné věcí. Netrpělivě hrabal kopytem o zem; Eragon na něm nejel už více než týden.
Zanedlouho se přiloudal Orik s obrovským vakem na zádech a s rancem v náruči. „Žádný kůň?“ zeptal se poněkud překvapeně Eragon. To máme jít celou cestu do Du Weldenvarden pěšky?
Orik zabručel. „Budeme se zastavovat v Tarnagu, přímo na sever odsud. Odtamtud pojedeme na vorech po Az Ragni do Hedarthu, což je místo, kde se obchoduje s elfy. Až do Hedarthu nebudeme potřebovat koně, takže do té doby půjdu po svých.“
Se zařinčením položil ranec na zem, a když ho rozbalil, objevilo se Eragonovo brnění. Štít byl nově pomalovaný — dub teď stál přesně uprostřed — a všechny prohlubně a škrábance zmizely. Pod ním ležela dlouhá drátěná košile, i ta byla naleštěná a naolejovaná, až se ocel zářivě leskla. Nebylo vůbec znát, že Durza seknul Eragona do zad. Čapka, rukavice, chrániče, holenní brnění a helma byly opravené stejně dobře. „Naši největší kováři pracovali na tomto brnění,“ řekl Orik, „stejně jako na tom tvém, Safiro. Protože však nemůžeme vzít dračí brnění s sebou, předali jsme ho Vardenům a ti ho pohlídají, než se vrátíme.“
Prosím, poděkuj mu za mě, řekla Zafira.
Eragon jí rád vyhověl, pak si přivázal holenní brnění a chrániče a ostatní věci začal ukládat do brašen. Nakonec sáhl po helmě, ale zjistil, že ji drží Orik. Trpaslík si pohrával v rukou s touto částí brnění a posléze řekl: „Nenasazuj si ji tak rychle, Eragone. Nejdřív si musíš vybrat.“
„Co si musím vybrat?“
Orik zvedl helmu a odkryl její nablýskané hledí, které, jak teď Eragon viděl, bylo změněné: do tvrdé oceli bylo vyryté kladivo a hvězdy Hrothgarova a Orikova klanu, Ingeitum. Orik se zachmuřil, vypadal potěšené a zároveň znepokojeně, a řekl slavnostním hlasem: „Můj král Hrothgar si přeje, abych ti předal tuto helmu na důkaz přátelství, které k tobě chová. A zároveň ti nabízí, že tě přijme za člena své vlastní rodiny, Dûrgrimst Ingeitum.“
Eragon zíral na helmu, ohromený tím, že by Hrothgar mohl udělat takové gesto. Znamená to, že bych se musel podrobit jeho vládě?… Pokud budu rozdávat svou oddanost a věrnost tímto tempem, zanedlouho budu úplně svázaný — neschopný udělat cokoli, aniž bych tím neporušil nějakou přísahu!
Nemusíš ji přijmout, poznamenala Zafira.
A mám tak riskovat, že urazím Hroťhgara? Zase jsme v pasti.
Přesto — mohlo to být myšleno jako dar, další známka toho, ne jako past. Hádala bych, že nám tak chce poděkovat za moji nabídku obnovit Isidar Mithrim.
To Eragona nenapadlo, protože se příliš zaměřil na představu, jak by je mohl král trpaslíků využít. Pravda. Ale myslím, že je to také pokus napravit nerovnováhu sil, která vznikla, když jsem Nasuadě přísahal věrnost. Trpaslíci nemohli mít radost z takového vývoje událostí. Pohlédl zpět na Orika, který úzkostlivě čekal. „Jak často se tohle dělá?“
„Pro člověka? Nikdy. Hrothgar se přel s rodinami Ingeita celý den a noc, než souhlasili s tvým přijetím. Pokud svolíš, že poneseš náš znak, budeš mít stejná práva jako člen klanu. Můžeš navštěvovat naše rady a hlasovat o každé věci. A,“ velmi se zachmuřil, „pokud si to přeješ, budeš mít právo být pochován s našimi mrtvými.“
Teprve teď udělala na Eragona velikost Hrothgarova daru dojem. Trpaslíci mu nemohli nabídnout větší poctu. Svižným pohybem vzal helmu od Orika a posadil si ji na hlavu. „Je mi ctí stát se členem Dûrgrimst Ingeitum.“
Orik souhlasně přikývl a řekl: „Pak vezmi tento Knurlnien, Kamenné srdce, a vlož si ho do dlaní — ano, takhle. Teď musíš sebrat odvahu a propíchnout si žílu, abys potřísnil kámen krví. Pár kapek bude stačit… Na závěr po mně opakuj: Os il dom qirânû carn dûr thargen, zeitmen, oen grimst vor formv edaris rak skilfz. Narho is belgond…“ Byl to dlouhý přednes a o to delší, že jej Orik vždy po několika větách přerušoval, aby je přeložil. Eragon si nakonec rychlým kouzlem zahojil zápěstí.
„Ať už o tomto počinu klany říkají cokoli,“ poznamenal Orik, „ty ses vždy choval čestně a uctivě. To nemohou opomíjet.“ Zazubil se. „Teď jsme ze stejného klanu, co? Jsi můj nevlastní bratr! Za normálnějších okolností by ti Hrothgar daroval helmu osobně a konal by se dlouhý obřad, abychom oslavili tvé zasvěcení do Dûrgrimst Ingeitum, ale události probíhají příliš rychle, než abychom mohli otálet. Přesto se neboj, že to bereme na lehkou váhu! Tvé přijetí bude oslaveno s patřičnými obřady, až se ty a Zafira znovu vrátíte do Farthen Důru. Budete hodovat a tancovat a ty budeš muset podepsat spoustu papírů, abys oficiálně stvrdil své nové postavení.“
„Budu se na ten den těšit,“ řekl Eragon, dosud ještě zcela zabraný do zvažování četných možných důsledků své příslušnosti k Dûrgrimst Ingeitum.
Orik se opřel o sloup, shodil ze zad svůj vak a vytáhl sekeru, kterou začal točit mezi dlaněmi. Po několika minutách se předklonil a nahlédl zpátky do Tronjheimu. „Barzůl knurlar! Kde jsou? Arya říkala, že tady bude včas. Cha! Elfské pojetí času je kapánek opožděné.“
„Jednal jsi s nimi často?“ využil Eragon příležitosti a dřepl si. Zafira vše se zájmem pozorovala.
Trpaslík se najednou rozesmál. „Ne. Jen s Aryou, a to ještě málokdy, protože hodně cestovala. Za sedmdesát let jsem se o ní nic nedozvěděl, až na jednu věc: Na elfa nesmíš spěchat. Pokoušet se o to je jako tlouct do pilníku — možná se zlomí, ale nikdy se neohne.“
„Nejsou trpaslíci úplně stejní?“
„Ach, ale kámen se může změnit, když má dost času.“ Orik si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Ze všech ras se elfové mění nejméně, což je jeden z důvodů, proč se mi k nim nechce.“
„Ale vždyť se setkáme s královnou Islanzadí, uvidíme Ellesméru a kdoví co ještě? Kdy naposledy pozvali trpaslíka do Du Weldenvarden?“
Orik se na něj zamračil. „To není tak důležité. V Tronjheimu a našich dalších městech zůstávají naléhavé úkoly, a já se přesto musím plahočit přes Alagaësii, abych vtipkoval a seděl a tloustl, zatímco tebe budou vyučovat. Mohlo by to trvat roky!“
Roky! … Přesto, pokud je to nutné k tomu, abych porazil Stíny a ra'zaky, udělám to.
Zafira se dotkla jeho mysli: Pochybuji, že nám Nasuada dovolí zůstat v Ellesméře déle než pár měsíců. Podle toho, co říkala, nás bude pěkně brzo potřebovat.
„Konečně!“ řekl Orik a vstal.
Blížila se Nasuada — trepky se jí míhaly pod šaty jako myšky jukající z díry — s Jörmundurem a Aryou, která nesla stejný vak jako Orik. Na sobě měla černé šaty z kůže, v nichž ji Eragon viděl poprvé, a meč.
V tu chvíli ho napadlo, že Arya s Nasuadou by možná nesouhlasily s tím, že se přidal k Ingeitu. Zaplavil ho pocit viny a úzkost, když si uvědomil, že bylo jeho povinností nejdřív se poradit s Nasuadou. A s Aryou. Zděsil se při vzpomínce na to, jak byla rozzuřená po jeho prvním setkání s Radou starších.
Když se před ním tedy Nasuada zastavila, provinile odvrátil pohled. Ale ona jen podotkla: „Přijal jsi.“ Její hlas byl vlídný a umírněný.
Přikývl, stále s pohledem zabodnutým do země.
„Byla jsem zvědavá, jestli to uděláš. Teď nad tebou mají zas všechny tři rasy kontrolu. Trpaslíci mohou požadovat tvou věrnost, protože jsi členem Dûrgrimst Ingeitum; elfové tě budou cvičit a utvářet — a jejich vliv bude možná nejsilnější, protože jste se Zafirou vázáni jejich kouzlem; a přísahal jsi poslušnost i mně, člověku… Možná je to tak nejlepší, že se dělíme o tvou oddanost.“ Na jeho překvapený pohled odpověděla podivným úsměvem, pak mu do dlaní vtiskla malý váček s mincemi a ukročila zpět.
Jörmundur natáhl ruku a Eragon s ní potřásl, ačkoli se stále cítil tak trochu omráčený. „Přeji ti příjemnou cestu, Eragone. Opatruj se.“
„Pojďte,“ řekla Arya a proklouzla kolem nich do temnoty Farthen Důru. „Je čas vyrazit. Aiedail už vyšla a máme před sebou dlouhou cestu.“
„Ano,“ souhlasil Orik. Z postranní kapsy vaku vytáhl červenou lucernu.
Nasuada si je ještě jednou prohlédla. „Výborně. Eragone a Safiro, máte požehnání Vardenů stejně jako moje. Přeji vám bezpečnou cestu. Pamatujte, že nesete tíhu našich nadějí a očekávání, zhostěte se toho se ctí.“
„Uděláme, co bude v našich silách,“ slíbil Eragon.
Pevně sevřel uzdu Sněžného bleska a vyrazil za Aryou, která už byla několik metrů napřed. Následoval ho Orik a za ním Zafira. Když dračice procházela kolem Nasuady, Eragon viděl, jak se zastavila a zlehka jí olízla tvář. Pak natáhla krok, aby je dohnala.
Jak pokračovali po cestě na sever, brána za nimi se zmenšovala a zmenšovala, až z ní byla jen světlá tečka — se dvěma osamělými siluetami Nasuady a Jörmundura, kteří je stále pozorovali.
Když nakonec dospěli k úpatí Farthen Důru, obrovské, deset metrů vysoké dveře už byly otevřené. Tři trpasličí strážní se uklonili a ustoupili z průchodu. Dveřmi vedla chodba odpovídajících rozměrů, prvních dvacet metrů lemovaná sloupy a lucernami. Dál už byla prázdná a tichá jako hrobka.
Vypadala přesně jako západní vchod do Farthen Důru, ale Eragon věděl, že tato chodba je jiná. Místo aby se prokousávala míli širokým úpatím hory a vynořila se na jeho vnější straně, vedla pod horami do Tarnagu, města trpaslíků.
„Tudy,“ řekl Orik a zvedl lucernu.
On a Arya už překročili práh, ale Eragon se najednou zdráhal. I když se tmy nebál, nebyl nadšený z toho, že celá cesta do Tarnagu má probíhat v trvalé temnotě. A jakmile vstoupí do pustého tunelu, znovu se vrhne do neznáma a vymění život, na nějž si zvykl mezi Vardeny, za nejistý osud.
Copak je? zeptala se Zafira.
Nic.
Nadechl se, vykročil kupředu a podvolil se hoře, která ho pohltila do svých hlubin.