Hořící pláně
Eragon zakašlal, když Zafira sestupovala vrstvami kouře a stočila se k řece Jiet, kterou kouřový závoj zakrýval. Zamrkal a otřel si slzy. Ze štiplavých výparů ho pálily oči. Níže nad zemí se vzduch vyčistil a poskytl Eragonovi otevřený výhled na jejich cíl. Clona černého a rudého kouře propouštěla paprsky slunce takovým způsobem, že všechno pod ním bylo zalito zářivě oranžovou barvou. Občasnými trhlinami na pošmourném nebi dopadaly na zem bledé pruhy světla a držely se zde jako sloupy průsvitného skla, dokud je nezastínily pohybující se mraky.
Před nimi ležela řeka Jiet, silná a bachratá jako přecpaný had; hladina odrážela stejné děsivé zabarvení jako to, které prostupovalo celé Hořící pláně. I když na řeku tu a tam dopadl střípek přímého světla, voda vypadala křídově bílá, neprůsvitná a perleťově třpytivá — téměř jako mléko nějakého hrůzostrašného zvířete — a jako by sama o sobě strašidelně světélkovala.
Podél východních břehů jejího líného toku tábořily dvě armády. Na jihu měli ležení Vardenové a lidé ze Surdy, obehnaní mnohonásobnými zátarasy, za nimiž visela pestrá paleta tkaných zástav, stály řady honosných stanů a uvázaných koní jízdy krále Orrina. I když byli silní, jejich počet se zdál mizivý ve srovnání s mohutností vojenských sil shromážděných na severu. Galbatorixovo vojsko bylo tak velké, že na předním okraji měřilo tři mile na šířku a nedalo se odhadnout nakolik mil je dlouhé, protože jednotliví muži splývali v dálce do nejasného davu.
Nepřátelské armády oddělovalo asi dvě míle dlouhé prázdné pole. Toto území i planiny, na kterých vojáci tábořili, byly pokryté důlky mnohočetných členitých otvorů, v nichž poskakovaly zelené plameny. Z těchto malých pochodní stoupaly oblaky kouře, tvořící neprostupnou clonu před sluncem. Vyprahlá půda sežehla veškeré rostlinstvo kromě porostu černého, oranžového a žlutozeleného lišejníku, který při pohledu ze vzduchu dodával zemi strupovitý a zamořený vzhled.
Byl to ten nejodpudivější pohled, jaký se kdy Eragonovi naskytl.
Zafira se vynořila nad neutrální půdou, která oddělovala ponuré armády, stočila se a letěla střemhlav k Vardenům tak rychle, jak se odvážila, protože dokud zůstávali vystavení Království, mohli na ně zaútočit nepřátelští kouzelníci. Eragon rozprostřel vědomí co nejdál do všech směrů a pátral po nepřátelských myslích, které by mohly cítit jeho zkoumavý dotek a reagovaly by na něj — myslích kouzelníků a těch, kdo jsou vycvičení odrážet jejich útoky.
Místo toho ucítil náhlou hrůzu, která uchvátila vardenské hlídky, z nichž mnohé, jak si Eragon uvědomil, nikdy předtím Safíru neviděly. Strach je přiměl zapomenout na zdravý rozum a vystřelit do výšky spršku pichlavých šípů, aby ji zastavily.
Eragon zvedl pravou ruku a vykřikl: „Letta orya thorna!“ Šípy zamrzly na místě. Škubnutím zápěstí a slůvkem „gánga“ střely přesměroval a poslal směrem k neutrálnímu území, kde se mohly zavrtat do Pusté půdy, aniž by někoho zranily. Přesto mu jeden šíp, který byl vystřelen pár vteřin po první hromadné palbě, unikl.
Eragon se naklonil co nejvíc doprava, rychleji než kterýkoli člověk, a zachytil šíp ve vzduchu, jak Zafira letěla kolem něj.
Jen sto stop nad zemí Zafira roztáhla křídla, aby zpomalila prudký sestup, přistála nejdřív na zadních nohách a pak na předních a ještě popoběhla mezi vardenskými stany, než se jí podařilo úplně zastavit.
„Werg,“ zavrřel Orik, když si uvolňoval pásky, které mu přidržovaly nohy. „Raději bych bojoval s tuctem Kullů než zažít znovu takový pád.“ Chvíli otálel na jedné straně sedla, pak slezl na Safiřinu přední nohu a odtud na zem.
Právě když Eragon sesedal, kolem Safíry se seběhly desítky bojovníků s ohromeným výrazem ve tváři. Z jejich středu vypochodoval obrovský zavalitý muž, kterého Eragon poznal: Fredrik, mistr zbraně z Farthen Důru, stále oděný v chlupatém brnění z volské kůže. „No tak, vy vykulení nevychovanci!“ zaburácel Fredrik. „Neočumujte tady, zpátky na místa, nebo vám všem nechám napsat hlídky navíc!“ Na jeho rozkaz se muži začali rozcházet, reptali při tom a ohlíželi se pak se Fredrik přiblížil a očividně ho vylekala změna v Eragonově tváři. Vousatý muž dělal, co mohl, aby skryl svou reakci tím, že se dotkl čela a řekl: „Vítej, Stínovrahu. Přijel jsi právě včas… Ani ti nedokážu říct, jak moc se stydím, že na vás zaútočili. Svou chybou očernili čest každého muže tady. Není někdo z vás zraněn?“
„Ne.“
Fredrikovi se očividně ulevilo. „No, za to můžeme být vděční. Nechal jsem muže, kteří jsou za to zodpovědní, postavit mimo službu. Každý z nich bude zbičován a degradován na vojína… Bude ti takový trest stačit, Jezdče?“
„Chci je vidět,“ řekl Eragon.
Fredrikovi přelétl po tváři znepokojený výraz; bylo vidět, že se bojí, aby Eragon nenařídil hlídkám nějaký hrozný a nelidský trest. Své obavy ale nevyslovil a řekl: „Pak mě prosím následuj, pane.“
Zavedl je táborem k pruhovanému velitelskému stanu, kde asi dvaceti zkroušeným mužům pod dohledem tuctu stráží odebírali zbraně a brnění. Jak uviděli Eragona se Zafirou, všichni vězni padli na koleno a zůstali tak, s pohledem zabodnutým do země. „Sláva, Stínovrahu.“ vykřikli.
Eragon neřekl nic, ale prošel podél řady mužů, zkoumal jejich mysli; boty se mu se zlověstným křupáním bořily krustou vyprahlé země. Nakonec řekl: „Můžete být hrdí, že jste tak pohotově zareagovali na naši přítomnost. Pokud zaútočí Galbatorix, měli byste to udělat přesně tak, ačkoli pochybuji, že by proti němu byly šípy účinnější než proti mně a Zafire.“ Hlídky na něj nevěřícně pohlédly, jejich tváře měly nádech barvy zašlé mosazi. „Jen vás žádám, abyste příště věnovali okamžik tomu, že si nejprve prohlédnete svůj cíl, než vystřelíte, příště bych mohl být příliš rozptýlený, než abych zastavil vaše střely. Rozumite?“
,Ano, Stínovrahu!“ vykřikli.
Eragon zastavil u předposledního muže v řadě a podal mu šíp, který chytil ze Safiřina hřbetu. „Myslím, že tohle je tvoje, Harwine.“
Harwin si s užaslým výrazem vzal šíp od Eragona. „Je to tak! Má bílý proužek, který si vždycky na svoje šípy maluju, abych je později našel. Děkuji, Stínovrahu.“
Eragon přikývl a pak řekl Fredrikovi tak, aby to každý slyšel: „Toto jsou dobří a věrní muži a nechci, aby je kvůli této události postihl nějaký trest.“
„Osobně na to dohlédnu,“ řekl Fredrik a usmál se.
„Tak, mohl bys nás teď dovést za paní Nasuadou?“
„Ano, pane.“
Když Eragon opouštěl hlídky, věděl, že si svou laskavostí vysloužil jejich nezměrnou oddanost a že zprávy o jeho činu se rozšíří mezi Vardeny.
Cestou mezi stany se Eragon dostal do úzkého spojení s více lidmi, než kolika se kdy předtím dotýkal. Do jeho vědomí se tlačily stovky myšlenek, obrazů a pocitů. Navzdory svému úsilí udržet si od nich odstup se nemohl ubránit tomu, aby namátkově nepoznával detaily z života těchto lidí. Některá odhalení mu připadala strašlivá, některá bezvýznamná, jiná dojemná nebo naopak nechutná a mnohá trapná. Pár lidí vnímalo svět tak odlišně, že ho jejich mysli zaujaly už kvůli té odlišnosti.
Jak snadné je nahlížet tyto lidi jako pouhé předměty, které já a pár dalších, můžeme podle libosti ovládat. Přesto má každý z nich naděje a sny, schopnosti pro to čeho by mohli dosáhnout, a vzpomínky na to, co už vykonali. A všichni cítí bolest.
Hrstka myslí, kterých se dotkl, si uvědomovala vpád cizího vědomí a stáhla se před ním, aby skryla svůj nitemý život za různě silné zábrany. Nejdřív to Eragona znepokojovalo — měl za to, že objevil spoustu nepřátel, kteří pronikli mezi Vardeny —, ale pak si z letmých pohledů uvědomil, že to jsou jednotliví členové Du Vrangr Gata.
Zafira řekla: Musejí být k smrti vyděšení a myslet si, že je má napadnout nějaký podivný kouzelník.
Nemohu je přesvědčit o opaku, když se mi takhle brání.
Měl by ses s nimi osobně setkat, a to dost brzy, než se rozhodnou spojit a zaútočit.
Ano, ačkoli si nemyslím, že pro nás představují hrozbu… Du Vraner Gata — už samotně jejich jméno prozrazuje jejich nevědomost. Správně by to ve starověkém jazyce mělo být Du Gata Vrangr.
Jejich cesta skončila poblíž vardenského ležení, u velkého červeného stanu, na němž vlál praporek s vyšívaným černým štítem a dvěma meči, které se pod ním sbíhaly. Fredrik odhrnul vstup do stanu a Eragon s Orikem vešli dovnitř. Zafira za nimi prostrčila hlavu a nakoukla jim přes ramena.
Střed zařízeného stanu zabíral široký stůl. Na jednom konci stála opřená Nasuada a zkoumala spoustu map a svitků. Eragonovi se sevřel žaludek, když naproti ní uviděl Aryu. Obě ženy měly brnění jako muži vystrojení do bitvy.
Nasuada k němu obrátila mandlovou tvář. „Eragone?“ zašeptala.
Zaskočilo ho, že ji tak rád vidí. S širokým úsměvem stočil ruku na prsou v elfském posunku věrnosti a uklonil se. „K tvým službám.“
„Eragone!“ Tentokrát už Nasuada zněla radostně a uvolněně. Arya také vypadala potěšené. „Jak jsi dostal náš vzkaz tak rychle?“
„Nedostal jsem ho; nazíral jsem a dozvěděl se o Galbatorixově vojsku, a proto jsem ještě téhož dne opustil Ellesméru.“ Znovu se na ni usmál. „Jsem rád, že jsem opět s Vardeny.“
Zatímco mluvil, Nasuada si ho zvědavě prohlížela. „Co se ti to stalo, Eragone?“
Arya jí to určitě neřekla, poznamenala Zafira.
A tak Eragon podal úplný výčet toho, co potkalo Safiru a jeho od doby, kdy opustili Nasuadu ve Farthen Důru. Připadalo mu to tak dávno. Vycítil, že mnohé z toho, co říká, už slyšela od trpaslíků, nebo od Arye, ale nechala ho mluvit bez přerušení. Eragon musel být obezřetný ohledně svého výcviku. Dal Oromisovi slovo, že bez svolení neprozradí jeho existenci, a většina z toho, co se naučil není určena nezasvěceným. Ale dělal, co mohl, aby Nasuada získala aspoň hrubou představu o jeho dovednostech a s nimi spojených rizicích. O Agaetí Blödhren jen prohodil: „…a během oslav na mně provedli draci změnu, kterou vidíš, dodali mi tělesné schopnosti elfa a vyléčili má záda.“
„Takže tvá jizva je pryč?“ zeptala se překvapeně Nasuada. Přikývl, pár větami potom zakončil vyprávění, stručně se zmínil o tom, proč opustil Du Weldenvarden, a shrnul cestu do Surdy. Zavrtěla hlavou. „Takový příběh. Ty a Zafira jste toho tolik zažili, co jste odešli z Farthen Důru.“
„Stejně jako ty.“ Ukázal na stan. „Je úžasné, čeho jsi dosáhla. Muselo to dát nesmírné množství práce, dostat Vardeny do Surdy… Dělala ti Rada starších hodně problémů?“
„Trochu, ale nic mimořádného. Zdá se, že se s mým vůdcovstvím už smířili.“ Brnění zařinčelo, když se Nasuada usadila do velké židle s vysokým opěradlem a obrátila se k Orikovi, který ještě nepromluvil. Uvítala ho a zeptala se, zda nechce něco dodat k Eragonovu vyprávění. Orik pokrčil rameny a dodal pár historek z jejich pobytu v Ellesméře, ačkoli Eragon měl dojem, že trpaslík si šetří své skutečné postřehy pro svého krále.
Když skončil, Nasuada řekla: „Je povzbuzující vědět, že pokud dokážeme přečkat tento útok, budeme mít elfy na své straně. Neviděli jste během letu z Aberonu Hrothgarovy bojovníky? Spoléháme na jejich posily.“
Bohužel ne, odpověděla Zafira prostřednictvím Eragona. Ale byla tma a často jsem letěla nad mraky nebo mezi nimi. Za takových podmínek bych snadno mohla přehlédnout tábor. V každém případě pochybuji, že bychom jim zkřížili cestu, protože jsem letěla přímo z Aberonu a trpaslíci pravděpodobně zvolili jinou trasu — nejspíš by šli po zavedených cestách — a nepochodovali by divočinou.
„Jaká je situace tady?“ zeptal se Eragon.
Nasuada si pozdechla a vyprávěla, jak se ona a Orrin dozvěděli o Galbatorixově vojsku a o těch zoufalých opatřeních, k nimž se uchýlili, aby dorazili na Hořící pláně před královými vojáky. Zakončila to slovy: „Království přišlo před třemi dny. Od té doby jsme si vyměnili dvě zprávy. Nejdřív nás žádali, abychom se vzdali, což jsme odmítli, a teď čekáme na jejich odpověď.“
„Kolik jich tu je?“ zabručel Orik. „Ze Safiřina hřbetu to vypadalo hrozivě.“
„Ano. Odhadujeme, že Galbatorix dal dohromady asi sto tisíc vojáků.“
Eragon se nedokázal ovládnout: „Sto tisíc! Odkud se vzali? Připadá mi nemožné, že by mohl najít víc než hrstku lidí ochotných mu sloužit.“
„Jsou to branci. Můžeme jen doufat, že muži, kteří byli odtrženi od domova, se nebudou hrnout do boje. Pokud bychom je dokázali dostatečně zastrašit, možná odmítnou poslušnost a utečou. Je nás víc než ve Farthen Důru, protože s námi spojil síly král Orrin a přijali jsme opravdu velký počet dobrovolníků za dobu, co jsme začali šířit zprávy o tobě, Eragone. Přesto jsme stále daleko slabší než Království.“
Pak se Zafira zeptala a Eragon byl nucen zopakovat tu děsivou otázku: Jaké myslíš, že jsou naše šance na vítězství?
„To,“ řekla Nasuada s důrazem, „záleží hrozně moc na tobě, na Eragonovi a na počtu kouzelníků mezi jejich oddíly. Pokud ty kouzelníky dokážeš najít a zničit, pak naši nepřátelé nebudou chráněni a můžeš je zabíjet podle libosti. Naprosté vítězství je myslím v tuhle chvíli nepravděpodobné, ale mohli bychom dokázat udržet je v šachu, dokud jim nedojdou zásoby nebo dokud nám Islanzadí nepřijde na pomoc. Tedy… pokud do bitvy nepřiletí sám Galbatorix. V tom případě se obávám, že naší jedinou možností bude ústup.“
Právě v tu chvíli Eragon ucítil, jak se k němu přibližuje zvláštní mysl, která věděla, že ji sleduje, ale přesto neucukla před jeho dotekem. Připadala mu tvrdá a chladná, vypočítavá. Eragon zpozorněl a obrátil pohled k zadní části stanu, kde se objevilo totéž černovlasé děvče, které viděl, když z Ellesméry nazíral Nasuadu. Dívka na něj upírala fialové oči a pak řekla: „Vítej, Stínovrahu. Vítej, Safiro.“
Eragon se zachvěl při zvuku jejího hlasu, hlasu dospělého. Olízl si rty a zeptal se: „Kdo jsi?“
Dívka si beze slova odhrnula lesklou ofinu a odkryla stříbřitě bílou značku na svém čele, která vypadala přesně jako Eragonova gedwëy aesia. Teď už věděl, kdo před ním stojí.
Nikdo se ani nepohnul, když Eragon přešel k dívce a Zafira natáhla krk dál do stanu. Eragon klesl na koleno a vzal dívčinu pravou ruku do své; její kůže pálila, jako by měla horečku. Nebránila se mu, pouze nechala ruku bezvládně v jeho sevření. Ve starověkém jazyce — a také svojí myslí, aby mu rozuměla — Eragon řekl: „Promiň. Můžeš mi odpustit, co jsem ti udělal?“
Dívčiny oči roztály a ona se naklonila dopředu a políbila Eragona na čelo. „Odpouštím ti,“ zašeptala, poprvé hlasem, který odpovídal jejímu věku. „Copak mám na vybranou? Ty a Zafira jste ze mě udělali to, co jsem, a já vím, že jste mi nechtěli ublížit. Odpouštím ti, ale vyřiď si to se svým svědomím: odsoudil jsi mne k tomu, abych věděla o veškerém utrpení ve svém okolí. Dokonce i teď mě tvoje kouzlo žene spěchat na pomoc muži ani ne tři stany odsud, který se právě řízl do ruky, a také mladému vlajkonoši, který si zlomil levý ukazováček v paprscích kola povozu, a celé řadě dalších, kdo byli nebo mají být zraněni. Odolávat těmto nutkáním mě stojí hrozně moc sil, a dokonce ještě víc, pokud sama vědomě někomu způsobuji utrpení. Jako třeba teď, když ti říkám takovéhle věci… To neodbytné nucení mi ani nedovolí v noci usnout. To je tvůj odkaz, ó Jezdče.“ Na konci její hlas znovu nabyl hořký, posměšný nádech.
Zafira se vsunula mezi ně a čenichem se dotkla dívky uprostřed značky. Klid, dítě. Máš v srdci spoustu hněvu.
„Nemusíš takhle žít navěky,“ řekl Eragon. „Elfové mě naučili, jak zrušit kouzlo, a věřím, že tě budu moci osvobodit od téhle kletby. Nebude to snadné, ale je to možné.“
Na okamžik dívka jako by ztratila své hrozivé sebeovládání. Tiše si povzdechla, její ruka se třásla v Eragonově a oči se jí zaleskly slzami. Pak ale zase stejně rychle skryla skutečné pocity za masku cynického pobavení.„No, uvidíme. Ať tak či onak, neměl by ses o to pokoušet, dokud nebude po téhle bitvě.“
„Mohl bych ti ušetřit nesmírně mnoho bolesti.“
„Nebylo by dobré, aby ses vyčerpával, když naše přežití možná závisí na tvém nadání. Nebudu klamat sama sebe, jsi důležitější než já“ Po tváři jí přelétl šibalský úšklebek. „Kromě toho, jestli teď kouzlo zrušíš, nebudu schopna pomoci žádnému z Vardenů, až budou v ohrožení. Nechceš, aby kvůli tomu Nasuada zemřela, že ne?“
„Ne,“ připustil Eragon. Na dlouho se odmlčel, zvažoval celou věc a pak řekl: „Dobrá, počkáme. Ale přísahám ti: Pokud vyhrajeme tento boj, napravím svou chybu.“
Dívka naklonila hlavu ke straně. „Beru tě za slovo, Jezdče.“
Nasuada se zvedla ze židle a řekla: „Elva mě v Aberonu zachránila před zavražděním.“
„Skutečně? V tom případě jsem tvým dlužníkem… Elvo… že jsi ochránila mou panovnici.“
„Ted pojď,“ řekla Nasuada. „Musím vás tři představit Orrinovi a jeho šlechtě. Už ses někdy setkal s králem, Oriku?“
Trpaslík zakroutil hlavou. „Nikdy jsem nebyl takhle daleko na západě země.“
Když vyšli ze stanu s Nasuadou v čele a Elvou po jejím boku, Eragon se pokusil zařadit vedle Aryi, ale jakmile se k ní přiblížil, zrychlila krok, dokud nebyla na stejné úrovni s Nasuadou. Arya na něj celou dobu ani nepohlédla a to mu způsobovalo víc bolesti než jakákoli tělesná rána, kterou kdy musel snášet. Elva se na něj ohlédla a on věděl, že ví o jeho utrpení.
Brzy dorazili do dalšího velkého stanu, tentokrát žlutobílého — ačkoli bylo obtížné určit přesný odstín barev, vzhledem ke křiklavě oranžovému osvětlení všude na Hořících pláních. Jakmile dostali povolení vstoupit, Eragona zarazilo, že stan je přecpaný výstřední sbírkou kádinek, destilačních přístrojů, baněk a dalších nástrojů přírodní filozofie. Kdo by se vláčel s tím vším na bitevní pole? uvažoval, celý zmatený.
„Eragone,“ řekla Nasuada, „ráda bych ti představila Orrina, syna Larkina a panovníka království Surda.“
Z hlubin spletité změti skla se vynořil vyšší, pohledný muž s vlasy po ramena a zlatou korunkou na hlavě. Jeho mysl, stejně jako Nasuadina, byla chráněna za neprostupnými hradbami; bylo zřejmé, že se mu dostalo pečlivého výcviku v této dovednosti. Orrin připadal Eragonovi během jejich rozhovoru dost přívětivý, i když trochu naivní a nezkušený, pokud šlo o to, velet mužům ve válce, a víc než podivínký. Celkově Eragon víc důvěřoval Nasuadinu velení.
Když Eragon zběžně odpověděl na spoustu Orrinových otázek týkajících se jeho pobytu mezi elfy, ocitl se v chumlu šlechty, kde mu nezbylo než se jen usmívat a zdvořile přikyvovat, jak kolem něj pochodoval jeden hrabě po druhém, každý mu chtěl potřást rukou, říci mu, jaká to je čest setkat se s Jezdcem, a pozvat ho do svého domu. Eragon se svědomitě učil jejich četná jména a tituly nazpaměť — jak by po něm určitě chtěl Oromis — a snažil se zachovat klidné a způsobné vystupování, navzdory své narůstající podrážděnosti.
Máme se utkat s jednou z největších armád v dějinách a jsme uvěznění tady a vyměňujeme si lichotky.
Buď trpělivý, poradila mu Zafira. Už jich tady moc není… Kromě toho, podívej se na to z téhle stránky: pokud vyhrajeme, budou nám kvůli všem těm svým slibům dlužit nejméně celý rok večeří zdarma.
Potlačil výbuch smíchu. Myslím, že je to zdrtí, až zjistí, co to stojí tě nakrmit. A to ani nemluvím o pití — mohla bys vyprázdnit jejich sklepy s pivem a vínem za jedinou noc.
To bych nikdy nedokázala, ohrnula nos. Možná za dvě noci.
Když se nakonec vysvobodili z Orrinova stanu, zeptal se Eragon Nasuady „Co mám dělat teď? Jak ti mohu nejlépe posloužit?“
Nasuada na něj zvědavě pohlédla. „A jak si myslíš ty, že bys mi mohl nejlépe pospět, Eragone? Ty znáš své schopnosti mnohem lépe než já. Dokonce i Arya teď na něj pohlédla a čekala na jeho odpověď. Eragon vzhlédl ke krvavému nebi, zatímco zvažoval její otázku.
„Budu velet Du Vrangr Gata, jak mě o to kdysi požádali, a připravím je, abych je mohl řídit v bitvě. Ve spolupráci je naše největší naděje, jak přemoci Galbatorixovy kouzelníky.“
„To zní jako výborný nápad.“
Je tady místo, zeptala se Zafira, kde by si Eragon mohl odložit zavazadla? Nechci už je nosit déle, než je nutné, ani tohle sedlo.
Když Eragon zopakoval její otázku, Nasuada řekla: „Samozřejmě, můžeš si je prozatím nechat v mém stanu a já zařídím, aby pro tebe postavili stan, Eragone, kde si je budeš moci odložit nastálo, pak navrhuji, aby sis na sebe dřív vzal brnění, než někde necháš svá zavazadla. Můžeš ho potřebovat každou chvíli… To mi připomíná: mám s sebou tvoje brnění, Safiro. Nechám ho vybalit a přinést za tebou“
„A co já, paní?“ zeptal se Orik.
„Máme s sebou několik knurlan z Dûrgrimst Ingeitum, kteří zapojili své zkušenosti do budování pozemních obran. Můžeš převzít jejich velení, pokud chceš.“
Orika zřejmě povzbudila vyhlídka na setkání s trpaslíky, navíc z jeho vlastního klanu. Udeřil se pěstí do prsou a řekl: „Myslím, že to udělám. Pokud mě teď omluvíte, okamžitě na to dohlédnu.“ Aniž se ohlédl, těžkopádně se vydal táborem a zamířil na sever k obrannému náspu.
Nasuada a ostatní se vrátili do jejího stanu, kde řekla Eragonovi: „Podej mi zprávu, jakmile se na všem domluvíš s Du Vrangr Gata.“ Pak odhrnula vstupní plachtu do stanu a zmizela s Elvou v tmavém otvoru.
Když se Arya chystala ji následovat, Eragon se k ní natáhl a starověkým jazykem řekl: „Počkej.“ Elfka se zastavila a pohlédla na něj s vyrovnaným výrazem. Opětoval její pohled, hleděl jí hluboko do očí, odrážejících přízračné světlo kolem nich. „Aryo, nebudu se omlouvat za to, co k tobě cítím. Přesto chci, abys věděla, že mi je líto, jak jsem se choval během Oslavy Pokrevní přísahy. Té noci jsem to nebyl já, jinak bych k tobě nikdy nebyl tak troufalý.“
„A už to znovu neuděláš?“
Potlačil trpký smích. „Ničeho bych tím nedosáhl, kdybych to opakoval, nebo ano?“
Když mlčela, řekl: „Nevadí. Nechci tě obtěžovat, dokonce i kdybys…“ Spolkl konec věty, než stačil pronést něco, čeho by později litoval.
Aryin výraz změkl. „Nesnažím se ti ublížit, Eragone. Musíš to pochopit.“
„Chápu,“ řekl, ale sám tomu nevěřil.
Nastala nepříjemná odmlka. „Doufám, že váš let proběhl dobře?“
„Celkem dobře.“
„Nenarazili jste v poušti na žádné potíže?“
„Přiletěli bychom snad?“
„Ne. Jen jsem se ptala.“ Pak se Arya ještě něžnějším hlasem zepta1a: „A co ty, Eragone? Jak ses měl od oslav? Slyšela jsem, co jsi říkal Nasuadě, ale nezmínil ses o ničem jiném než o svých zádech.“
„Já…“ Pokusil se lhát; nechtěl, aby věděla, jak moc mu chyběla, ale starověký jazyk mu zmrazil slova v ústech a on oněměl. Nakonec se uchýlil k elfské lsti: říct jenom část pravdy, aby udělal opačný dojem, než jaká je celá pravda. „Je mi lépe než dřív,“ řekl a v mysli tím mínil stav svých zad.
Navzdory jeho lsti se zdálo, že to Aryu nepřesvědčilo. Ale nenaléhala na něj dál a raději řekla: „To jsem ráda.“ Ze stanu bylo slyšet Nasuadin hlas a Arya pohlédla tím směrem, než se k němu znovu obrátila. „Potřebují mě jinde, Eragone… Nás oba potřebují jinde… Bude bitva.“ Zvedla plachtu, vkročila do napůl šerého stanu, pak zaváhala a dodala: „Opatruj se, Eragone Stínovrahu.“
A byla pryč.
Zoufalství přišpendlilo Eragona na místě. Tohle všechno chtěl udělat, ale zdálo se, že to mezi ním a Aryou nic nezměnilo. Sevřel ruce do pěstí, shrbil ramena, zíral tupě do země a utápěl se v pocitu marnosti.
Vyskočil, až když se mu o rameno čenichem otřela Zafira. No tak, maličký, řekla něžně. Nemůžeš tady stát navěky a tohle sedlo mě začíná svrbět.
Eragon přešel k jejímu boku, zatáhl za krční popruh a mumlal si pod vousy když se to celé nějak zašmodrchalo. Skoro doufal, že kůže praskne. Rozepnul zbytek řemínků, nechal sedlo a všechno k němu přivázané spadnout na zem na jednu hromadu. Jsem ráda, že už to je dole, řekla nakonec Zafira a zavrtěla se.
Eragon vyhrabal z jezdeckých brašen brnění a vyzbrojil se do zářivé válečné zbroje. Nejdřív si přes elfskou tuniku natáhl drátěnou košili, pak si přivázal na nohy holenní brnění zdobené rytinami a na předloktí vykládané chrániče. Na hlavu přišla vycpaná kožená čapkou, kterou následovala čapka z kalené oceli a pak jeho zlatostříbrná helmice. Úplně nakonec vyměnil obvyklé rukavice za rukavice s drátěnými hřbety. K levému boku si na opasek Bělota Moudrého zavěsil Zar’roc. Přes záda si přehodil toulec s bílými labutími pery, který mu dala Islanzadí. Do toulce, jak s potěšením zjistil, se vešel také luk, který mu elfská královna vyzpívala, dokonce i když byl napjatý.
Když uložil své a Orikovy věci do stanu, vyrazil společně se Zafirou hledat Triannu, současnou vůdkyni Du Vrangr Gata. Neušli ani pár kroků, když Eragon někde blízko ucítil mysl, která se skrývala před jeho dotekem. V domnění, že je to jeden z vardenských kouzelníků, zamířili tím směrem.
Ušli asi třicet stop, když dorazili k malému zelenému stanu, u kterého stál přivázaný osel. Nalevo od stanu visel z kovové trojnožky začernalý železný kotel, umístěný nad jedním z páchnoucích plamenů zrozených hluboko v zemi. Kolem kotle byly natažené šňůry, přes které visely byliny jako rulík, bolehlav, rododendron, jalovec, tisová kůra a četné houby jako muchomůrka zelená a pavučinec, které všechny Eragon znal z Oromisových lekcí o jedech. Vedle kotle stála bylinkářka Angela a v ruce třímala dlouhé bidlo, kterým míchala nápoj. U nohou jí seděl Solembum.
Kočkodlak žalostně zamňoukal a Angela vzhlédla od práce. Kolem lesklé tváře se jí vznášely kudrnaté kadeře, připomínající bouřkový mrak. Zamračila se a její výraz působil o to hrozivěji, že jí tvář zespoda osvětloval mihotavý zelený plamen. „Tak jste se vrátili, co?“
„Ano,“ řekl Eragon.
„To je všechno, co mi k tomu můžeš říct? Už jsi viděl Elvu? Viděl jsi, co jsi udělal té ubohé dívce?“
„Ano.“
„Ano!“ vykřikla Angela. „Jak může někdo tak nemožně mluvit? Celý ten čas v Ellesméře tě učí elfové a ano je to nejlepší, co ze sebe vydáš? Něco ti řeknu, ty troubo: každý, kdo je tak hloupý, že udělá to co ty, si zaslouží…“
Eragon sepjal ruce za zády a trpělivě čekal, než mu Angela vylíčila mnoha nevybíravými, podrobnými a vysoce vynalézavými výrazy, jak přesně velký hlupák je; jaké asi musel mít předky, že se z něj stal tak obrovský tupec — dokonce zašla tak daleko, že mu naznačila, že jeden z jeho prarodičů se spářil s urgalem; a celkem ohavné tresty, které by měl dostat za svou hloupost. Kdyby ho kdokoli jiný urážel tímto způsobem, Eragon by ho vyzval na souboj. Ale její vztek strpěl, protože věděl, že nemůže soudit její chování podle stejných měřítek jako chování ostatních a protože její rozhořčení bylo nakonec oprávněné; on skutečně udělal hroznou chybu.
Když se konečně zarazila, aby se nadechla, řekl: „Máš naprostou pravdu a hodlám se pokusit to kouzlo odstranit, jakmile bude bitva rozhodnuta.“
Angela třikrát zamrkala a na okamžik nechala ústa otevřená v malém „o“, než je zavřela. S podezíravým pohledem se zeptala: „Neříkáš to jen proto, abys mě uklidnil, že ne?“
„To bych nikdy neudělal.“
„A skutečně máš v úmyslu odvolat tu kletbu? Myslela jsem, že takové věci jsou nezrušitelné.“
„Elfové objevili spoustu způsobů, jak využít magii.“
„Ach… No, tak je to ujednáno, že?“ Obdařila jej širokým úsměvem a pak prošla kolem něj, aby poplácala Safíru po čelistech. „Ráda tě zase vidím, Safiro. Vyrostla jsi.“
Taky tě ráda vidím, Angelo.
Když se Angela vrátila ke svému míchání, Eragon řekl: „To byla působivá tiráda, co jsi tu předvedla.“
„Děkuji. Pracovala jsem na ní několik týdnů. Škoda, že jsi neslyšel konec; je nezapomenutelný. Mohu ji pro tebe dokončit, jestli chceš.“
„To je v pořádku, Dokážu si to představit.“ Eragon na ní podíval koutkem oka a pak řekl: „Zdá se, že tebe vůbec nepřekvapilo, že jsem se změnil.“
Bylinkářka pokrčila rameny. „Mám své zdroje, polepšil sis, podle mého názoru. Předtím jsi byl trochu… Och, jak to říct…? Nedotažený.“
„To jsem byl.“ Ukázal na zavěšené rostliny. „Co máš v plánu s nimi dělat?
„Och, to je jen takový můj malý výzkum — pokus, jestli chceš.“
„Hmm.“ Eragon si prohlížel barevné vzory na sušené houbě, která visela před ním, a zeptal se: „Už jsi přišla na to, jestli ropuchy existují, nebo ne?“
„Vlastně přišla! Všechny ropuchy jsou podle všeho žáby, ale ne všechny žáby jsou ropuchy. Takže v tomto smyslu ropuchy skutečně neexistují, což znamená, že jsem celou dobu měla pravdu.“ Najednou přestala breptat, naklonila se na stranu, popadla hrnek z lavičky vedle ní a podala ho Eragonovi. „Tady, dej si čaj.“
Eragon se rozhlédl po jedovatých rostlinách kolem sebe a pak se podíval zpátky na Angelinu upřímnou tvář, než hrnek přijal. Potichu — aby ho bylinkářka neslyšela — zamumlal tři zaklínadla na odhalování jedu. Jakmile se ujistil, že v čaji není žádná škodlivá látka, odvážil se napít. Čaj byl lahodný, ačkoli nedokázal rozeznat jeho přísady.
V tom okamžiku Solembum ladně prošel kolem něj k Zafire a začal prohýbat hřbet a otírat se jí o nohu jako každá obyčejná kočka. Zafira otočila krk, sehnula se a špičkou čenichu se otřela o kočkodlaka po celé délce hřbetu. Řekla: V Ellesméře jsem potkala někoho, kdo tě zná.
Solembum se přestal otírat a zvedl hlavu. Opravdu?
Ano. Jmenuje se Mrštná tlapka a Pohádková tanečnice a také Maud.
Solembum vykulil zlaté oči. V hrudi se mu to znovu rozhučelo, začal příst a s novým elánem se otíral o Safíru.
„Tak,“ řekla Angela, „myslím, že už jste mluvili s Nasuadou, Aryou i králem Orrinem.“ Přikývl. „A co si myslíš o drahém zkušeném Orrinovi?“
Eragon volil slova opatrně, protože si byl vědom, že mluví o králi. „No… zdá se, že má spoustu koníčků.“
„Ano, je praštěný jako náměsíčník za úplňku o noci svatojánské. Ale to je každý, tak či onak.“
Eragona pobavila její přímost a řekl: „Musí být šílený, aby si vez tolik skla celou tu cestu z Aberonu.“
Angela povytáhla obočí. „Co máš teď na mysli?“
„Copak jsi neviděla, co všechno má ve stanu?“
„Na rozdíl od některých lidí,“ ohrnula nos, „se nevtírám lichot každému vladaři, kterého potkám.“
A tak jí vylíčil hromady přístrojů, které s sebou Orrin přivezl na Hořící pláně. Během jeho vyprávění Angela dokonce přestala míchat a s nesmírným zájmem ho poslouchala. V okamžiku, kdy skončil, začala rychle pobíhat kolem kotle, sbírat rostliny ze šňůr — často k tomu používala nůžky — a řekla: „Myslím, že dlužím Orrinovi návštěvu. Vy dva mi budete muset říct o své cestě do Ellesméry později… No tak, jděte, oba dva. Jděte!“
Eragon zakroutil pobaveně hlavou, když malá žena vyhnala jeho i Safíru od svého stanu a on stále ještě držel hrnek čaje. Rozhovory sní jsou vždycky…
Zvláštní? napověděla Zafira.
Přesně tak.