Prvorozený
Eragon stěží zaznamenal, že ho Zafira nese zpátky do vířivého zmatku bitvy. Myšlenkami byl stále u Rorana. Věděl, že je na moři, ale nikdy by ho nenapadlo, že by mohl mířit do Surdy ani že se takhle znovu shledají. A ty Roranovy oči! Jeho oči jako by se zabodávaly do Eragona, tázavé, potěšené, rozzlobené… vyčítavé. Viděl v nich, že se Roran dozvěděl o jeho roli v Gerově smrti a ještě mu neodpustil.
Teprve když se od jeho holenního brnění odrazil meč, Eragon obrátil pozornost zpět ke svému okolí. Vydal chraplavý výkřik, seknul dolů a srazil vojáka, který ho zasáhl. Nadával sám sobě, že je tak neopatrný, a současně se spojil s Triannou a řekl: Nikdo na té lodi není nepřítel. Rozšiř zprávu, že na ně nemají útočit. Zeptej se Nasuady, zda by od nás mohla vyslat kurýra, aby jim vysvětlil situaci a dohlédl, aby zůstali stranou od boje.
Jak si přeješ, Argetlame.
Ze západního křídla bitvy, kde Zafira přistála, překročila Hořící pláně několika obřími skoky a zastavila před Hrothgarem a jeho trpaslíky. Eragon sesedl a šel ke králi, který řekl: „Vítej, Argetlame! Vítej, Safiro! Zdá se, že elfové pro vás udělali víc, než slíbili.“ Vedle něj stál Orik.
„Ne, pane, to byli draci.“
„Skutečně? Musím si poslechnout o tvých dobrodružstvích, jen co dokončíme tuhle krvavou práci. Jsem rád, že jsi přijal mou nabídku stát se jedním z Dûrgrimst Ingeitum. Je to čest, mít tě za příbuzného.“
„Pro mě je to také čest.“
Hrothgar se zasmál, pak se obrátil k Zafire a řekl: „Stále jsem nezapomněl na tvůj slib spravit Isidar Mithrim, draku. Dokonce i teď naši umělci uprostřed Tronjheimu dávají dohromady hvězdný safír. Těším se, až ho zas uvidím vcelku.“
Sklonila hlavu. Jak jsem slíbila, tak to také udělám.
Když Eragon zopakoval její slova, Hrothgar natáhl jeden pokřivený prst a poklepal na kovový plát na jejím boku. „Vidím, že nosíš naše brnění. Doufám, že ti sloužilo dobře.“
Velmi dobře, králi Hrothgare, odpověděla Zafira Eragonovým prostřednictvím. Ušetřilo mě mnohých zranění.
Hrothgar se napřímil a zvedl Volund, v hluboko zasazených očích mu jiskřilo. „Dobrá tedy, vyrazíme a zkusíme ho znovu ve vřavě války?“ Ohlédl se na své bojovníky a vykřikl: „Akh sartos oen dûrgrimst!“
„Vor Hrothgarz korda! Vor Hrothgarz korda!“
Eragon pohlédl na Orika, který to přeložil mocným výkřikem: „Na Hrothgarovo kladivo!“ Eragon se přidal k pokřiku a se Zafirou po boku vyrazil s králem trpaslíků k rudým řadám vojáků.
Ted se konečně, s pomocí trpaslíků, bitva obrátila ve prospěch Vardenů. Společně zatlačili Království zpátky, rozdělili je, drtili je, nutili Galbatorixovu rozsáhlou armádu opustit pozice, které si držela od rána. Jejich úsilí napomáhalo i to, že další z Angeliných jedů začaly účinkovat. Rada důstojníků Království jednala nerozumně, dávala rozkazy, díky kterým bylo pro Vardeny snazší proniknout hloub do vojska a šířit zmatek. Vojáci jako by si uvědomili, že štěstí už se na ně neusměje, protože stovky z nich se vzdaly nebo otevřeně zběhly a obrátily se proti svým dosavadním druhům či jen tak odhodily své zbraně a utekly.
A den přešel v pozdní odpoledne.
Eragon byl zrovna uprostřed boje se dvěma vojáky, když mu nad hlavou zaburácel hořící oštěp a zabodl se do jednoho z velitelských stanů Království kus od něj a zapálil látku. Eragon rychle zlikvidoval své protivníky, letmo se ohlédl a uviděl desítky hořících střel vylétat z lodě na řece Jiet. Do čeho se to pouštíš, Rorane? podivil se Eragon, než se postavil další skupině vojáků.
Brzy nato ze zadní části vojska Království zatroubil roh, pak další a další. Někdo začal tlouci do zvučného bubnu, jehož dunění zklidnilo pole, jak se každý rozhlížel po zdroji zvuku. Právě když se podíval i Eragon, od obzoru na severu se odpojila zlověstná silueta a stoupala na oranžovou oblohu nad Hořícími pláněmi. Vrány se rozprchly před děsivým černým stínem, který se nesl na teplých vzdušných proudech. Nejdřív si Eragon myslel, že je to lethrblaka, jedno ze zvířat ra'zaků. Pak ale mezi mraky pronikl paprsek světla a dopadl na letící postavu šikmo ze západu.
Nad nimi se vznášel červený drak, zářil a třpytil se ve slunečním paprsku jako lůžko krvavě rudých uhlíků. Membrány na jeho křídlech měly barvu vína prosvíceného lucernou. Drápy, zuby a ostny podél hřbetu byly bílé jako sníh. V rumělkových očích se leskla děsivá rozkoš. Na zádech měl připevněné sedlo a v tom sedle seděl muž oděný v nablýskaném ocelovém brnění a ozbrojený jedenapůlručním mečem. Eragona se zmocnila hrůza. Galbatorixovi se vylíhlo další dračí mládě!
Pak muž v oceli zvedl levou ruku a z dlaně mu vyrazil paprsek praskající rubínové energie, který zasáhl Hrothgara do prsou. Trpasličí kouzelníci vykřikli bolestí, když ve snaze zabránit útoku spotřebovali veškerou svoji energii. Zhroutili se mrtví, pak se Hrothgar chytil za srdce a svalil se na zem. Trpaslíci zoufale nahlas zanaříkali, když viděli padnout svého krále.
„Ne!“ vykřikl Eragon a Zafira nesouhlasně zařvala. Pohlédl s nenávistí na nepřátelského Jezdce. Za to tě zabiju.
Eragon věděl, že jsou se Zafirou příliš unaveni, než aby se mohli postavit tak mocnému protivníkovi. Rozhlédl se tedy kolem, zahled v blátě ležet koně s oštěpem zabodnutým v boku. Hřebec byl ještě naživu. Eragon mu položil ruku na krk a zamumlal: Spi, brachu. Pa přesunul hřebcovy zbývající síly do sebe a Safíry. Nestačilo to, aby plně obnovil svou energii, ale uklidnilo to jejich rozbolavělé svaly a zastavilo třes v končetinách.
Takto osvěžený Eragon vyskočil na Safíru a vykřikl: „Oriku, převezmi velení nad svými druhy!“ Přes pole uviděl Aryu, jak ho s obavami sleduje. Vypudil ji z mysli, když si přitahoval sedlové řemínky kolem nohou. Pak Zafira vystřelila směrem k červenému drakovi, mávála křídly v zuřivém tempu, aby nabrala nezbytnou rychlost.
Doufám, že si pamatuješ své lekce s Glaedrem, řekl. Ještě pevněji sevřel štít.
Zafira mu neodpověděla, jen v duchu zařvala na druhého draka: Zrádce! Rozbíječi vajec, podvodníku, vrahu! Pak jako jedna bytost spolu s Eragonem zaútočili na mysli dvojice a snažili se prolomit jejich obrany. Vědomí Jezdce připadalo Eragonovi zvláštní, jako by bylo rozdvojené; v jeskyních jeho mysli se šeptem ozývala spousta zřetelných hlasů, jako uvěznění duchové žadonící o vypuštění.
V okamžiku, kdy se spojili, mu to Jezdec oplatil náporem síly větší, než jakou kdy Oromis dokázal nashromáždit. Eragon se stáhl hluboko za vlastní zábrany a zoufale přednášel útržek kostrbatého verše, který ho Oromis naučil používat v takových kritických situacích:
Pod zimním nebem studeným
Stál drobný muž s mečem stříbrným.
Skok, hned bodl v šílenství, A bojoval se stínem zlým…
Obléhání Eragonovy mysli polevilo, když se Zafira a červený drak čelně srazili, jako když se střetnou dva zářivé meteory. Zápolili spolu, zadníma nohama kopali jeden druhého do břicha. Jejich drápy vydávaly odporný skřípot, když škrábaly o Safířino brnění a tvrdé šupiny červeného draka. Červený drak byl menší než Zafira, ale měl silnější nohy. Na okamžik ji dokázal odkopnout, pak se znovu přiblížili, každý se snažil zaklapnout své čelisti kolem krku toho druhého.
Všechno, co mohl Eragon dělat, bylo jen držet Zar'roc. Když se draci řítili k zemi, tloukli do sebe hroznými údery nohou a ocasů. Ne víc, než sto padesát stop nad Hořícími pláněmi se Zafira a červený drak pustili a usilovně se snažili znovu nabrat výšku. Jakmile Zafira přestala padat, zdvihla hlavu jako had, který má zaútočit, a vypustila obrovský proud ohně.
Nikdy se však nedostal ke svému cíli; dvacet stop od červeného draka se oheň rozestoupil a prošel neškodně po obou jeho stranách Zatraceně, pomyslel si Eragon. Právě když červený drak otevřel chřtán aby provedl protiútok, Eragon vykřikl: „Skölir nosu řra brisingr!“ Zasáhl právě včas. Požár se stočil těsně kolem nich, ale Safiřiných šupin se ani nedotkl.
Teď Zafira a červený drak uháněli vzhůru kouřem do čistého, mrazivého nebe nad ním, vyráželi dopředu a dozadu, jak se snažili dostat nad protivníka. Rudý drak kousl Safíru do ocasu a ona s Eragonem vyjekli sdílenou bolestí. Zafira byla z námahy celá zadýchaná, provedla ostrou zadní smyčku, takže skončila za drakem, který se pak stočil doleva a pokusil se znovu spirálovitě vystoupat do výšky nad Safiru.
Zatímco draci v boji užívali stále krkolomnější akrobatické kousky, Eragon zaznamenal nějaký rozruch na Hořících pláních: zaklínači z Du Vrangr Gata byli sužováni dvěma novými kouzelníky Království. Tito kouzelníci byli mnohem mocnější než všichni předcházející. Už zabili jednoho z Du Vrangr Gata a dobývali se za zábrany dalšího. Eragon slyšel Triannu, jak křičí v myšlenkách: Stínovrahu! Musíš nám pomoci! Nedokážeme je zastavit. Zabijí všechny Vardeny. Pomoz nám, jsou to…
Její hlas se vytratil, když ho druhý Jezdec bodl do mysli. „Tohle musí skončit,“ zavrčel Eragon mezi zaťatými zuby, když se snažil odolat náporu. Přes Safiřin krk viděl, jak se k nim řítí červený drak, aby se vzápětí stočil pod Zafirou. Eragon se neodvážil otevřít svou mysl natolik, aby mohl se Zafirou mluvit, a tak řekl nahlas: „Chyť mě!“ Dvěma údery Zar'rocu přesekl popruhy kolem svých nohou a seskočil Zafire ze zad.
Tohle je šílené, pomyslel si Eragon. Smál se s euforickou radostí, když se ho zmocnil pocit beztíže. Proud vzduchu mu strhl helmu a oči mu z něj slzely a pálily ho. Eragon pustil štít, roztáhl nohy a paže, jak ho Oromis učil, aby ustálil let. Pod ním si Jezdec v brnění všiml Eragonova činu. Červený drak uskočil k Eragonově levici, ale nedokázal se mu vyhnout. Eragon se ohnal Zar’rocem, když se drak mihnul kolem něj, a ucítil, jak se čepel zasekla do podkolenní šlachy zvířete, než ho rychlost pádu odnesla pryč.
Drak zařval bolestí.
Náraz po úderu otočil Eragona nahoru, dolů a dokola. Když se mu podařilo zastavit rotaci, proletěl vrstvou mraků a mířil k rychlému a osudovému přistání na Hořících pláních. Mohl by se zastavit sám pomocí kouzla, ale to by z něj vysálo poslední zásoby energie. Ohlédl se přes obě ramena. No tak, Safiro, kde jsi?
Jako na zavolanou se vyřítila z páchnoucího kouře, křídla přitisknutá těsně k tělu. Slétla pod něj a trochu rozevřela křídla, aby zpomalila svůj střemhlavý pád. Opatrně, aby se nenapíchl na jeden z jejích ostnů, se Eragon snesl zpátky do sedla a uvítal návrat zemské přitažlivosti, kterou zase po střemhlavém letu pocítil.
To už mi nikdy nedělej, okřikla ho.
Prohlížel si horkou krev, která zdobila čepel Zar‘rocu. Pomohlo to, ne?
Jeho spokojenost se vytratila, když si uvědomil, že jeho kaskadérské číslo teď vydalo Safiru na milost a nemilost červenému drakovi. Hnal se na ni z výšky, všemožně na ni dorážel a tlačil ji k zemi. Zafira se pokusila dostat nad něj, ale pokaždé, když se jí to podařilo, vrhnul se na ni, kousal ji a bouchal křídly, aby ji přinutil změnit směr.
Draci se točili a dělali výpady, dokud jim jazyky nevisely z tlamy, ocasy nepovadly a oni zanechali zuřivého máchání křídly a prostě jen plachtili.
Jeho mysl se znovu uzavřela všem spojením, přátelským i těm druhým, a Eragon řekl nahlas: „Přistaň, Safiro; tohle není dobré. Budu s ním bojovat na zemi.“
Se zabručením vyčerpané odevzdanosti Zafira sestoupala na nejbližší otevřenou plochu, malou kamennou náhorní plošinu u západního břehu řeky Jiet. Voda zčervenala od krve, která sem proudila z bitvy. Eragon seskočil ze Zafiry, jakmile přistála na plošině, a vyzkoušel půdu pod nohama. Byla hladká a tvrdá, s ničím, na čem by se dalo klopýtnout. Potěšené přikývl.
Pár vteřin později se jim prohnal nad hlavou červený drak a posadil se na protější straně plošiny. Držel levou nohu nad zemí, aby nedráždil zranění: dlouhou sečnou ránu, která skoro přetrhla sval.
Drak se celý třásl, jako zraněný pes. Snažil se poskočit dopředu, pak zastavil a zavrčel na Eragona.
Nepřátelský Jezdec si odepjal popruhy na nohou a sklouzl po zdravém boku draka na zem. Pak prošel kolem draka a prohlédl mu nohu. Eragon ho nechal; věděl, kolik bolesti člověku způsobí, když vidí ránu způsobenou partnerovi, s nímž je tak niterně propojen. Ale čekal příliš dlouho, neboť Jezdec zašeptal několik nerozluštitelnych slov a během tří vteřin bylo drakovo zranění vyléčené.
Eragon se zachvěl strachy. Jak to mohl udělat tak rychle a tak krátkým zaklínadlem? Ale ať je to kdokoli, tenhle nový Jezdec určitě není Galbatorix, jehož drak je černý.
Eragon se držel tohoto vědomí, když vykročil kupředu, aby se Jezdci postavil. Když se setkali uprostřed plošiny, Zafira a červený drak kroužili v pozadí.
Jezdec sevřel meč oběma rukama a máchl jím přes svou hlavu k Eragonovi, který zvedl Zar'roc, aby odrazil úder. Jejich meče se střetly ve spršce rudých jisker. Pak Eragon zatlačil protivníka zpátky a zahájil složitý sled úderů. Bodal a odrážel a pružně poskakoval, když nutil Jezdce v ocelovém brnění stáhnout se k okraji plošiny.
Když dorazili na kraj, Jezdec zůstal na místě, odrážel Eragonovy útoky, ať byly sebedůmyslnější. Jako by dokázal předjímat každý můj pohyb, pomyslel si zdrceně Eragon. Kdyby byl odpočatý, bylo by pro něj snadné toho Jezdce porazit, ale takhle — nedokázal udělat žádný pokrok. Jezdec neměl rychlost a sílu elfa, ale jeho technika byla lepší než Vanirova a stejně dobrá jako Eragonova.
Eragon ucítil dotek zděšení, když jeho počáteční příliv energie začal odeznívat a jediným jeho úspěchem byl nepatrný škrábanec přes Jezdcův zářivý náprsní krunýř. Poslední zásoby sil uchované v rubínu Zar’rocu a v pásu Bělota Moudrého stačily jen na to, aby si udržel současné tempo další minutu. Pak Jezdec udělal krok vpřed. Pak další. A než se Eragon nadál, vrátili se do středu plošiny, kde stáli tvaři v tvář a vyměňovali si údery.
Zar'roc mu tak ztěžkl v ruce, že ho Eragon stěží dokázal zvednout. Rameno ho pálilo, byl zadýchaný a z tváře mu stékal pot. Dokonce ani jeho touha pomstít Hrothgara mu nemohla pomoci překonat vyčerpání.
Nakonec Eragon uklouzl a spadl. Odhodlaný nenechat se zabít vleže se překulil zpátky na nohy a bodl do Jezdce, který mu líným pohybem zápěstí vyrazil Zar'roc z ruky.
Způsob, jakým potom Jezdec mávl mečem — otočil jím v rychlém kruhu u svého boku — najednou Eragonovi připadal povědomý, stejně jako veškeré jeho předchozí šermířské umění. S narůstající hrůzou zíral na nepřítelův jedenapůlruční meč, pak zpátky do očních výřezů nablýskané helmy a vykřikl: „Já tě znám!“
Vrhl se na Jezdce, uvěznil oba meče mezi jejich těla, zahákl prsty pod helmu a strhnul mu ji. A tam, uprostřed náhorní plošiny, na okraji Hořících plání v Alagaësii, stál Murtagh.