S VERVOU
Tři dny po příjezdu ra'zaků už Roran nervózně přecházel sem a tam po stezce na okraji svého tábořiště v Dračích horách. Od Albriechovy návštěvy nic nového neslyšel, ani z pozorování Carvahallu nic nezjistil. Letmo pohlédl na vzdálené stany, v nichž spali vojáci, a pokračoval v chůzi.
V poledne si dal malý, studený oběd. Když si utíral ústa hřbetem ruky, uvažoval: Jak dlouho hodlají ra'zakové čekat? Pokud to měla být zkouška trpělivosti, byl odhodlaný vyhrát.
Pro ukrácení dlouhé chvíle se cvičil v lukostřelbě na tlející kládě, dokud se mu šíp nerozletěl na kusy o kámen, který uvízl v kmeni. Potom už neměl na práci nic jiného než zase začít pochodovat sem a tam po pusté stezce, která se táhla od balvanu k místu, kde spal.
Stále ještě se procházel, když v lese pod sebou zaslechl kroky. Rychle popadl luk, skryl se a vyčkával. Brzy se mu však ulevilo, když zahlédl Baldorovu tvář. Roran na něj zamával.
Jakmile se posadili, Roran se zeptal: „Proč nikdo nepřišel dřív?“
„Nemohli jsme,“ řekl Baldor a otřel si pot z čela. „Vojáci nás ostražitě hlídají. Tohle byla první příležitost, kdy jsem se mohl dostat z vesnice. A taky u tebe nemůžu zůstat dlouho.“ Pohlédl k vrcholku nad nimi a zachvěl se. „Jsi odvážnější než já, že tu vydržíš. Neměl jsi nějaké potíže s vlky, medvědy nebo divokými kočkami?“
„Ne, kdepak, nic takového. Víte něco nového od vojáků?“
„Jeden z nich se dnes v noci před Mornem vychloubal, že jejich oddíl byl pro tento úkol pečlivě vybrán.“ Roran se zamračil. „Nejsou zrovna tiší… Alespoň tři z nich se každou noc opijí. Hned první noc jich několik rozmlátilo Mornovu společenskou místnost.“
„Zaplatili za škodu?“ :
„To víš, že ne.“
Roran poposedl a znovu pohlédl dolů k vesnici. „Pořád nemůžu uvěřit, že by Království vynaložilo takové úsilí jen proto, aby mě zajalo. Co by ze mě měli? Co si myslí, že jim můžu dát?“
Baldor pohlédl stejným směrem. „Ra'zakové se dnes vyptávali Katriny. Někdo jim řekl, že vy dva jste si blízcí, a ra'zakové vyzvídali, jestli neví, kam jsi šel.“ Roran znovu pohlédl do Baldorovy upřímné tváře. „Je v pořádku?“
„Tu by ti dva jen tak nevystrašili,“ uklidnil ho Baldor. Další větu pronesl opatrně a váhavě. „Možná bys měl zvážit, jestli by ses neměl vrátit.“
„To se raději oběsím, ale je taky!“ vyskočil Roran a nervózně vykročil po své obvyklé trase. „Jak to můžeš říct, když víš, jak umučili mého otce?“
Baldor ho chytil za paži a řekl: „Co myslíš, že se stane, jestli se budeš dál skrývat a vojáci to nevzdají a neodejdou? Jistě je napadne, že jsme lhali, abychom ti pomohli utéct. Království zrádcům neodpouští.“
Roran setřásl Baldorovu ruku. Prudce se otočil, chvíli podupával nohou, pak se nečekaně posadil. Pokud se neukážu, rďzakové budou dávat vinu lidem, které mají po ruce. Kdybych se je pokusil odlákat pryč… Roran nebyl takový dobrodruh, aby utekl třiceti mužům a ještě ra'za—kům. Eragon by to dokázal, ale já ne. Přesto, pokud se situace nezmění, mohla to být jeho jediná šance.
Pohlédl na Baldora. „Nechci, aby někdo trpěl místo mě. Ještě počkám, a jestli začnou být ra'zakové netrpěliví a budou někoho ohrožovat… tak potom zkusím vymyslet něco jiného.“
„Celkem vzato, je to nepříjemná situace,“ poznamenal Baldor.
„Ale já ji hodlám přežít.“
Brzy nato Baldor odešel a zanechal Rorana samotného s jeho myšlenkami, pochodujícího po nekonečné stezce. Šel míli za mílí, až ve svém zahloubání vydřel brázdu v zemi. Potom padl mrazivý soumrak
a on si sundal boty — z obavy, aby si je neprodřel — a dál pokračoval
bosky.
Právě když vyšel dorůstající měsíc a v paprscích chladného světla rozesel do noci nehybné stíny, Roran si všiml nějakého rozruchu dole v Carvahallu. Desítky luceren se pohupovaly potemnělou vesnicí a čas od času se ztrácely za domy. Žluté tečky se nakonec shromáždily uprostřed Carvahallu jako mračno světlušek a pak živelně postupovaly na kraj vesnice, kde narazily na jednolitou řadu pochodní vojenského tábora.
Dvě hodiny Roran pozoroval, jak nepřátelské strany čelí jedna druhé — znepokojené lucerny bezmocně bloumaly kolem lhostejných pochodní. Nakonec se plápolavé skupiny rozptýlily a trousily se zpátky do stanů a domů.
Když se nic dalšího zajímavého nepřihodilo, Roran si rozbalil přikrývku a vklouzl pod deku.
Celý příští den panoval v Carvahallu nezvyklý rozruch. Postavy kráčely mezi domy a dokonce, což Rorana překvapilo, vyjížděly do údolí Palancar k nejrůznějším farmám. V poledne viděl dva muže, jak vstupují do vojenského tábora a skoro na hodinu zmizeli ve stanu ra'zaků.
Roran byl tak zabraný do sledování dění ve vesnici, že se celý den sotva pohnul.
Zrovna večeřel, když se konečně znovu objevil Baldor. „Máš hlad?“ zeptal se Roran a mávl na něj.
Baldor zavrtěl hlavou a posadil se s vyčerpaným výrazem ve tváři. Pod očima se mu udělaly tmavé kruhy, vypadal pobledle a rysy měl ztrhané. „Quimby je mrtvý.“
Roranova miska se zařinčením dopadla na zem. Zaklel, když si otíral studené dušené maso z nohy, a pak se zeptal: „Jak se to stalo?“
„Pár vojáků začalo včera v noci obtěžovat Taru.“ Tara byla Mornova žena. „Ani si jich moc nevšímala do chvíle, kdy se muži začali přít, koho dalšího obslouží. Byl tam i Quimby — zkontrolovat sud, který se podle Morna zkroutil — a pokusil se je rozehnat.“ Roran přikývl. To byl celý Quimby; vždycky se vměšoval do cizích záležitostí, aby se ujistil, že se všichni chovají správně. „Jenže nějaký voják po něm hodil džbánek a zasáhl ho do spánku. Byl na místě mrtvý.“
Roran hleděl do země s rukama v bok a usilovně se snažil popadnout dech. Cítil se, jako by mu ho Baldor vyrazil. To není možné… Quimby, mrtvý? Farmář a zčásti i sládek patřil k tomuto kraji stejně jako hory obklopující Carvahall; neodmyslitelná postava, která utvářela řád ve vesnici. „Budou ti muži potrestáni?“
Baldor zvedl ruku. „Hned potom, co Quimby zemřel, ra'zakové ukradli jeho tělo z hostince a odvlekli ho do svého stanu. Dnes v noci jsme tam šli a pokoušeli se dostat je zpátky, ale odmítli s námi mluvit.“
„Viděl jsem.“
Baldor zavrčel a promnul si tvář. „Otec a Loring se dnes znovu sešli s ra'zaky a dokázali je přesvědčit, aby nám tělo vydali. Ale ti vojáci neponesou žádné následky.“ Odmlčel se. „Už jsem byl na odchodu, když předávali Quimbyho. Víš, co jeho žena dostala? Kosti.“
„Kosti?!“
„Každá z nich byla dohladka okousaná — byly vidět i otisky zubů — a většina z nich byla rozlomená a měla vysátý morek.“
Roranovi se udělalo zle od žaludku a zmocnila se ho nesmírná hrůza z Quimbyho osudu. Bylo dobře známo, že duše člověka nikdy nedojde klidu, dokud jeho tělo nebude řádně pohřbeno. Rorana pobouřilo to znesvěcení nebožtíka a zeptal se: „Kdo ho teda snědl?“
„Vojáci byli zděšeni stejně jako my. Museli to být ra'zakové.“
„Proč? Jak jste k tomu došli?“
„Myslím,“ řekl Baldor pomalu, „že ra'zakové nejsou lidé. Tys je nikdy neviděl zblízka, ale jejich dech zapáchá a pořád si zakrývají obličej černou šálou. Mají hrbatá a pokroucená záda, a když spolu mluví, vydávají podivné klapavé zvuky. Zdá se, že se jich bojí dokonce i jejich muži.“
„Když to nejsou lidé, tak co by to mohlo být za bytosti?“ vyzvídal Roran. „Nejsou to urgalové.“
„Kdo ví?“
K Roranovu zhnusení se přidal strach — strach z nadpřirozena. Viděl, že se odráží i v Baldorově tváři, když mladík sepjal ruce. Přese všechny příběhy o Galbatorixových zločinech to byl stejně šok, mít královo zlo zahnízděné mezi svými domovy. Jako by se Roran vrátil o několik staletí nazpět při pomyšlení, že se zapletl se silami, které dosud znal jen z písní a příběhů.
„Něco bychom s tím měli udělat,“ hlesl.
Během noci se oteplilo, a tak se odpoledne údolí Palancar tetelilo a pařilo v nečekaném jarním horku. Pod čistým modrým nebem vypadal Carvahall pokojně, přesto Roran cítil trpkou zlost, která se zmocnila jeho obyvatel se zákeřnou silou. To ticho bylo jako prostěradlo napnuté ve větru.
Přes napjatou atmosféru se za celý den nic neudálo; Roran strávil většinu dne hřebelcováním Horstovy kobyly. Nakonec se uložil ke spánku a díval se vzhůru mezi vysokými borovicemi na hvězdný závoj zdobící noční oblohu. Zdály se být tak blízko, až měl pocit, že se řítí mezi nimi a padá do té nejčernější prázdnoty.
Měsíc právě zapadal, když se Roran probudil a bolelo ho v krku od kouře. Zakašlal a posadil se. Chvíli mrkal, protože mu slzely oči a pálily ho. Vinou štiplavých výparů se skoro nedalo dýchat.
Popadl přikrývky a osedlal vyplašenou klisnu, pak ji pobídl do kopce v naději, že tam najde čistý vzduch. Brzy začalo být zřejmé, že kouř stoupá s ním, takže zahnul a po vrstevnici si razil dál cestu lesem.
Po několika minutách jízdy temnou nocí se konečně dostali ven z lesa a vyjeli na skalní převis, pročištěný čerstvým větrem. Roran se několikrát zhluboka nadechl a potom přelétl očima údolí, aby našel oheň. Zahlédl ho okamžitě.
Carvahallská sýpka se bělala v záři rozbouřených plamenů a její drahocenný obsah se proměňoval v gejzír jantarových smítek. Roran se zachvěl, když pozoroval, jak oheň pohlcuje potravu pro celou vesnici. Chtělo se mu křičet a utíkat lesem, aby pomohl hasit, a přesto se nepřinutil vzdát se vlastní bezpečnosti.
Teď přistála rozžhavená jiskra na Delwinově domě. Během pár vteřin na doškové střeše propukl oheň.
Roran zaklel a rval si vlasy, po tvářích mu stékaly slzy. Tohle byl přesně ten důvod, proč se za špatné zacházení s ohněm v Carvahallu věšelo. Byla to nehoda? Nebo to podpálili vojáci? Trestají ra'zakové vesničany za to, že mě chrání?… Jsem za tohle nějak zodpovědný?
Další přišel na řadu Fiskův dům. Roran mohl v hrůze jen odvrátit tvář a nenávidět se za zbabělost.
Za úsvitu byly všechny ohně uhašené, nebo samy dohořely. Jen vyložené štěstí a bezvětrná noc zachránily zbytek Carvahallu před úplnou zkázou.
Roran čekal, dokud nebylo po všem, a poté se vrátil na své staré tábořiště a uložil se k odpočinku. Od rána až do večera nebyl schopen vnímat okolní svět jinak než prostřednictvím děsivých snů.
Když se z nich nakonec probral, netrpělivě očekával hosta. Byl si jistý, že se někdo objeví. Tentokrát to byl Albriech. Dorazil za soumraku s chmurným, vyčerpaným výrazem. „Půjdeš se mnou,“ oznámil mu.
Roran ztuhl. „Proč?“ Rozhodli se, že mě vydají? Pokud by Roran byl příčinou toho ohně, chápal by, že vesničané chtějí, aby odešel. Dokonce by souhlasil s tím, že je to nezbytné. Byl by nesmysl očekávat, že se celý Carvahall kvůli němu obětuje. Přesto to neznamenalo, že dovolí, aby ho jen tak vydali ra'zakům. Po tom, co ty dvě nestvůry udělaly Quimbymu, by Roran bojoval do posledního dechu, aby se nestal jejich vězněm.
„Protože,“ řekl Albriech a sevřel čelistní svaly, „to byli vojáci, kdo zapálil oheň. Morn jim zakázal vstup do hospody, ale oni se přesto opili svým vlastním pivem. Jeden z nich cestou do postele upustil pochodeň u sýpky.“
„Je někdo zraněný?“ zeptal se Roran.
„Pár popálenin. Gertruda si s nimi poradila. Pokusili jsme se vyjednávat s ra'zaky. S pohrdáním zamítli žádost, aby nám Království nahradilo ztráty a viník byl potrestán. Dokonce odmítli omezit pohyb vojáků mimo stany.“
„Tak proč se mám vracet?“
Albriech se přidušeně zasmál. „Měli bychom se do toho společně obout. Potřebujeme tvoji pomoc, abychom… přemístili ra'zaky.“
„Vy byste to pro mě udělali?“
„Neriskujeme život jenom kvůli tobě. Tohle se teď týká celé vesnice. Aspoň sejdi dolů, promluv si s otcem a ostatními a vyslechni jejich nápady… Myslím, že se rád dostaneš z těchhle prokletých hor.“
Roran dlouho a pečlivě zvažoval Albriechův návrh, ale pak se přece jen rozhodl ho doprovodit. Bud se vrátím, nebo uteču; a utéct můžu kdykoli později. Přivedl kobylu, přivázal své brašny k sedlu a následoval Albriecha do údolí.
Postupovali čím dál pomaleji, jak se blížili ke Carvahallu a museli se skrývat za stromy a houštím. Nakonec Albriech proklouzl za sudem s dešťovou vodou a zkontroloval, zda jsou ulice prázdné, a pak dal Roranovi znamení. Společně se plížili ze stínu do stínu a měli se neustále na pozoru před královými sluhy. U Horstovy kovárny Albriech otevřel jedny z dvoukřídlých dveří přesně jen tolik, aby mohl Roran s kobylou neslyšně vejít dovnitř.
Duna byla osvětlena jedinou svící, vrhající mihotavou záři na kruh obličejů vystupujících z temnoty, které se kolem ní shromáždily. Byl tam Horst, jemuž hustý plnovous trčel do světla, obklopený zamračenými tvářemi Delwina, Gedrika a Loringa. Zbytek skupiny tvořili mladší muži: Baldor, Loringovi tři synové, Parr a Quimbyho syn Nolfavrell, kterému bylo teprve třináct.
Všichni se otočili, aby pohlédli na Rorana, který přerušil jejich jednání. Horst řekl: „No, zvládl jsi to. Nepostihla tě v Dračích horách žádná pohroma?“
„Měl jsem štěstí.“
„Tak můžeme pokračovat.“
„V čem vlastně?“ zeptal se Roran a uvázal kobylu ke kovadlině.
Loring, jehož pergamenová tvář byla zvrásněná spoustou záhybů a hlubokých vrásek, mu odpověděl: „Zkusili jsme to po dobrém s těmi ra'zaky… těmi vetřelci.“ Odmlčel se, zatímco jeho tělem chvíli cloumal záchvat nepříjemného, sípavého kašle. „Odmítli však jednat rozumně. Ohrožovali nás všechny bez známky slitování nebo výčitek svědomí.“ Zachrchlal, pak prohlásil s klidnou rozhodností: „Oni… musejí… odejít. Takoví tvorové…“
„Ne,“ řekl Roran. „Ne tvorové. Znesvětitelé.“
Obličeje přítomných se ještě víc zachmuřily a souhlasně pokývaly. Delwin navázal na předchozí debatu: „Jde o to, že v sázce jsou životy nás všech. Kdyby se ten oheň šířil dál, desítky lidí by zemřely a ti, kdo by se zachránili, by stejně přišli o všechno. Proto jsme se dohodli, že vyženeme ra'zaky z Carvahallu. Přidáš se k nám?“
Roran zaváhal. „Co když se vrátí nebo pošlou pro posily? Nedokážeme porazit celé Království.“
„Ne, to nedokážeme,“ řekl vážně Horst a zamračil se, „ale ani nemůžeme mlčky stát a dovolit vojákům, aby nás zabíjeli a ničili náš majetek. Člověk si to nenechá líbit donekonečna, jednou se musí pomstít.“
Loring se zasmál, pohodil hlavou dozadu, až mu zlatavý plamen osvítil pahýly zubů. „Nejdřív se opevníme,“ zašeptal s rozkoší, „a potom budeme bojovat. Budou litovat, že kdy pohlédli těma svýma shnilýma očima na Carvahall! Cha chá!“