Temná mračna

 

Té noci pršelo. Několik vrstev nalitých mraků, které přikrývaly údolí Palancar, přiléhalo k okolním horám a naplňovalo vzduch těžkou, chladnou mlhou. Roran sledoval z domu, jak provazce šedé vody bubnují do listí stromů, jak se výkop kolem Carvahallu plní blátem a jak déšť nenechavými prsty máčí doškové střechy a plní okapy. Všechno bylo šmouhaté, zamlžené a skryté za neustávajícím přívalem vody.

Dopoledne se bouřka zmírnila, ačkoli stále hustě mrholilo. Roranovi rychle provlhly vlasy a šaty, když držel hlídku u zátarasu na hlavní cestě. Dřepl si u vztyčených klád, otřepal si plášť, přitáhl si kapuci víc do tváře a snažil se nevnímat chlad.

Navzdory počasí Roran pookřál a jásal radostí, že Katrina přijala jeho nabídku. Jsou zasnoubeni! Cítil, jako by chybějící kousek světa zapadl na své místo, jako by dostal sebedůvěru nezranitelného válečníka. Co znamenají vojáci, ra'zakové nebo samotné Království ve srovnání s láskou, jako je ta jejich? Nejsou ničím než troudem v plamenech.

Přestože se cítil nesmírně šťastný, v duchu se plně soustředil na to, co se teď stalo nejdůležitějším hlavolamem jeho života: jak zajistit, aby Katrina přežila Galbatorixův hněv. Od probuzení nemyslel na nic jiného. Nejlepší by bylo, kdyby Katrina odešla ke Cawleymu, usoudil, zatímco hleděl po zamlžené cestě, ale ona nikdy nebude chtít odejít. .. pokud jí to neřekne Sloun. Možná bych ho dokázal přesvědčit; jsem si jistý, že ji chce dostat do bezpečí stejně tak jako já.

Když zvažoval, jak by bylo nejlepší s řezníkem jednat, mraky znovu zhoustly a déšť zahájil další útok na vesnici. Kaluže kolem Rorana ožily, když kulky deště bubnovaly na jejich hladinu a odrážely se zpátky jako vyplašení koníci.

Roran dostal hlad, a tak předal hlídku Larnemu — Loringovu nejmladšímu synovi — a šel si sehnat něco k obědu. Přebíhal při tom od jednoho přístřešku k druhému. Za jedním rohem najednou uviděl Albriecha na verandě domu v prudké hádce se skupinou mužů.

Ridley křičel: „.. .jsi zaslepený — půjdeš podle topolů a nikdo tě neuvidí! Máš popletený mozek.“

„Zkus to, jestli chceš,“ odsekl mu Albriech.

„Zkusím!“

„Pak mi povíš, jaké to je dostat šípem.“

„Možná nejsme tak nemotorní jako ty,“ odfrkl si Than.

Albriech zavrčel a otočil se k němu. „Tvoje slova jsou stejně děravá jako tvůj mozek. Nejsem tak hloupý, abych vsadil život své rodiny na úkryt z několika listů, které jsem nikdy předtím neviděl.“ Than vykulil oči a na tváři mu naskákaly temně rudé fleky. „Co?“ vysmíval se Albriech. „Nemáš jazyk?“

Than zařval a praštil Albriecha pěstí do tváře. Albriech se zasmál. „Jsi slabý jako ženská.“ Pak popadl Thana za rameno a shodil ho z verandy do bláta, kde zůstal ležet omráčený na boku.

Roran vyskočil s kopím v ruce vedle Albriecha a zabránil Ridleymu a ostatním, aby na něj vztáhli ruku. „Dost,“ křikl rozzuřeně Roran. „Máme jiné nepřátele. Můžeme svolat shromáždění a soudci rozhodnou, kdo koho má odškodnit. Ale do té doby přece nemůžeme bojovat mezi sebou.“

„To se ti snadno řekne,“ odplivl si Ridley. „Ty nemáš ženu ani děti.“ Pak pomohl Thanovi na nohy a odešel se skupinou mužů.

Roran ostře pohlédl na Albriecha a na fialovou modřinu, která se mu vybarvovala pod pravým okem. „Jak to začalo?“ zeptal se.

.Já…“ Albriech se zarazil a sáhl si na čelist. „Šel jsem na průzkum s Darmmenem. Ra'zakové rozmístili vojáky po kopcích kolem. Vidí přes Anoru a nahoru a dolů do údolí. Jeden nebo dva z nás by možná, možná, byli schopni proplížit se nepozorovaně kolem nich. Nikdy však nedostaneme děti ke Cawleymu, aniž bychom museli zabít vojáky. Ale to bychom pak mohli rovnou říct ra'zakům, kam jdeme.“

Rorana zachvátil strach a ten pocit ho zaplavoval jako jed, který mu proudil přes srdce a cévy do celého těla. Co mám děht? I když se mu dělalo nevolno z neblahého tušení, chytil Albriecha kolem ramen. „No tak; měla by se na tebe podívat Gertruda.“

„Ne,“ řekl Albriech a setřásl ho. „Má naléhavější případy, než jsem já.“ Nadechl se, než vyrazil — jako by se měl potopit do jezera —, a odvlekl se lijákem směrem ke kovárně.

Roran se za ním chvíli díval, zavrtěl hlavou a vešel dovnitř. Našel tu Elain, jak sedí na podlaze se skupinou dětí a pomocí pilníků a brousků ostří hromadu kovových hrotů. Roran dal Elain rukou znamení, a když pak byli ve vedlejším pokoji, řekl jí, co se právě přihodilo.

Elain hrubě zaklela — vylekalo ho to, protože ji nikdy neslyšel používat takový slovník — a pak se zeptala: „Má Than důvod vyhlásit krevní mstu?“

„Možná,“ připustil Roran. „Oba pohanili jeden druhého, ale Albriechovy urážky byly silnější.. .Ovšem Than udeřil jako první. Vy sami byste mohli vyhlásit nepřátelství.“

„Nesmysl,“ řekla rázně Elain a ovinula si šál kolem ramenou. „Tohle je spor, který musejí rozhodnout soudci. Pokud budeme muset zaplatit pokutu, tak ať, hlavně když se vyhneme krveprolití.“ Namířila si to hlavním vchodem ven s dokončeným kopím v ruce.

S hlavou plnou starostí Roran vypátral v kuchyni chleba a maso a pak pomáhal dětem brousit hroty kopí. Když přišla jedna z matek jménem Felda, přenechal jí děti a prodíral se zpátky Carvahallem k hlavní silnici.

Roran se v blátě posadil na paty a sledoval, jak zpod mraků vyrazil paprsek slunečního světla a osvítil šňůry deště, takže každá kapka se blýskala jako křišťál. Užasle to pozoroval a nevšímal si vody, která mu stékala po obličeji. Trhlina mezi mraky se rozšiřovala, dokud římsa těžkých kupovitých mračen nevisela nad západními třemi čtvrtinami údolí Palancar, zatímco naproti už byl pruh čistě modrého nebe. Díky těžkým mrakům a úhlu slunce byla najednou deštěm zmáčená krajina na jedné straně třpytivě osvícená a na druhé vymalovaná tmavými stíny, což dodávalo polím, keřům, stromům a horám ty nejpozoruhodnější barvy. Jako by se celý svět proměnil v plastiku z naleštěného kovu.

Právě v tu chvíli Roran maně zahlédl pohyb a pohlédl dolů na cestu, kde stál najednou voják v brnění. Muž ohromeně zíral na nové carvahallské opevnění, pak se otočil a opět zmizel ve zlatavém oparu.

„Vojáci!“ zakřičel Roran a vyskočil na nohy. Kéž by tu měl svůj luk, který si nechal v domě, aby ho ochránil před nečasem. Jedinou útěchou mu bylo, že vojáci budou mít ještě větší potíže udržet své zbraně suché.

Muži i ženy vyběhli z domů, shromáždili se podél výkopu a nakukovali skrze stěnu překrývajících se borovic. Dlouhé větve byly pokryté krůpějemi vody, průsvitnými jako naleštěné drahokamy, které odrážely řadu úzkostlivých očí.

Roran se ocitl vedle Slouna. Řezník držel v levé ruce jeden z Fiskových dřevěných štítů a v pravé sekáček zahnutý jako půlměsíc. Opasek měl ověšený nejméně tuctem velkých nožů, nabroušených jako břitva. Vyměnili si s Roranem rázné přikývnutí a pak se znovu zaměřili na místo, kde zmizel voják.

Ani ne o minutu později z mlhy zasyčel nelidský hlas ra'zaka: „Tím, že nadále bráníte Carvahall, jssste dali najevo sssvou volbu a zpečetili jste sssvou zkázu. Zemřete!“

Loring odpověděl: „Ukažte ty svoje červí ksichty, vy zbabělý, kozonohý potvory s hadíma očima! Rozmlátíme vám palice a hodíme vás prasatům!“

Proti nim se vyřítil tmavý obrys a ozval se tlumený svistot oštěpu, který se zabodl do dveří kousíček od Gedrikovy levé paže.

„Kryjte se!“ vykřikl Horst zprostředka řady. Roran zaklekl za štít a díval se uzounkou škvírou mezi dvěma prkny. Vzápětí řada kopí prosvištěla přes zátaras stromů a zasypala krčící se vesničany.

Odněkud z mlhy se ozval zoufalý výkřik.

Roranovi se s bolestným záchvěvem rozbušilo srdce. Byl zadýchaný, i když se nehýbal, a ruce se mu potily. Zaslechl ze severní strany slabý zvuk tříštícího se skla… a pak ohlušující ránu výbuchu a praskajícího dřeva.

Otočil se a uháněli se Slounem na okraj Carvahallu, kde našli skupinu šesti vojáků, jak odtahují rozbité zbytky stromů. Za nimi seděli ra'zakové na černých koních, bledí jako přízraky v třpytivých kapkách deště. Roran ani nezpomalil a rovnou se s kopím vrhl na prvního muže. Ten odklonil jeho první i druhý úder zdviženou paží, pak ho ale Roran zasáhl do boku, a když se zapotácel, přidal mu druhou ránu do krku.

Sloun zařval jako rozzuřené zvíře, mrštil sekáčkem a rozštípl jednomu z mužů helmu i lebku. Dva vojáci se na něj vrhli s vytasenými meči. Sloun ukročil stranou, teď už se smál, a odrazil jejich útok štítem. Jeden voják se ohnal tak silně, že mu čepel uvízla v okraji štítu. Řezník si ho přitáhl a zabodl mu do oka nůž na porcování masa ze svého opasku. Pak vytáhl druhý sekáček a s posedlým úšklebkem protivníka obcházel. „Mám tě podříznout a vykuchat?“ zeptal se a skoro si poskočil s hrozivým, krvelačným veselím.

Roran přišel o kopí v boji s dalšími dvěma muži, jimž musel čelit. Jen tak tak stačil včas vytáhnout kladivo, aby zastavil meč, který mu málem usekl nohu. Voják, který Roranovi kopí vyškubl, mu s ním teď zamířil na prsa a hodil je po něm. Roran pustil kladivo, chytil násadu kopí ve vzduchu — to ho udivilo stejně jako vojáky —, obrátil je a poslal skrz brnění a mezi žebra muže, který ho před okamžikem mrštil. Tím zůstal beze zbraně a byl donucen ustupovat před zbývajícím útočníkem. Klopýtl přes tělo, v pádu se řízl do lýtka o meč a odkulil se právě včas, aby se vyhnul jeho obouruční ráně. Horečnatě šmátral v bahně kolem sebe po něčem, čemkoliv, co by mohl použít jako zbraň. Prsty přejel přes nějakou rukojeť, vyškubl ji z bláta, sekl vojáka do ruky, ve které držel meč, a uřízl mu palec.

Muž beze slova zíral na lesknoucí se pahýl a pak řekl: „To mám z toho, že nepoužívám štít.“

„Jo,“ souhlasil Roran a setnul mu hlavu.

Poslední voják zpanikařil a utekl směrem k ra'zakům, kteří celou scénu nezúčastněně pozorovali. Sloun uprchlíka zasypával přívalem urážek a sprostých nadávek. Když voják konečně pronikl ven, Roran se záchvěvem hrůzy sledoval, jak se obě černé postavy sehnuly z koní na stranu a zkroucenýma rukama popadly muže za krkem. Nemilosrdné prsty se sevřely, voják zoufale zařval a chvíli se chvěl v křeči, pak bezvládně klesl. Jeden z ra'zaků si položil tělo za sedlo, obrátili koně a odjeli.

Roran se zachvěl a pohlédl na Slouna, který si čistil nože. „Bojoval jsi dobře.“ Nikdy by ho ani nenapadlo, že se v řezníkovi může vzít taková dravost.

Sloun řekl tichým hlasem: „Nikdy nedostanou Katrinu. Nikdy, i kdybych je musel všechny stáhnout z kůže nebo bojovat proti tisíci urgalů a navrch i proti králi. Strhnul bych samotné nebe a nechal Království utopit ve vlastní krvi, než aby jí někdo jen škrábnutím ublížil.“ Pak sevřel ústa, zasunul si poslední nůž do opasku a začal tahat tři polámané stromy zpátky na svoje místo.

Mezitím Roran odkulil mrtvé vojáky rozšlapaným blátem pryč od opevnění. Ted už jsem jich zabil pět. Když skončil, narovnal se a zmateně se rozhlédl kolem, protože jediné, co slyšel, bylo ticho a šumění deště. Proč nám nikdo nepřišel na pomoc?

Zatímco uvažoval, co dalšího by se mohlo přihodit, vrátil se se Slounem na místo prvního útoku. Dva vojáci viseli bezvládně na obroušených větvích stromového zátarasu, ale to nebylo to, co upoutalo jejich pozornost. Horst a další vesničané klečeli v kruhu kolem malého tělíčka. Roran zalapal po dechu. Byl to Elmund, Delwinův syn. Desetiletý chlapec byl zasažen kopím do boku. Jeho rodiče seděli v blátě vedle něj, jejich tváře bez výrazu byly jako vytesané z kamene.

Něco se musí stát, pomyslel si Roran, když padl na kolena a opřel se o kopí. Jen málo dětí přežije prvních pět nebo Šest let života. Ale ztratit svého prvorozeného syna ted, když všechno nasvědčovalo tomu, že vyroste do výšky a síly, aby zaujal v Carvahallu otcovo místo — to stačí, aby to člověka zdrtilo. Katrina… děti… všechny je musíme ochránit.

Ale kde…? Kde…? Kde…? Kde?