Celbedeil
Eragon vyšel do potemnělého rána, neboť tady v horách ještě nesvítilo slunce, a poslouchal, jak vůdce klanu hovoří s Orikem řečí trpaslíků. Když se Eragon přiblížil, Ûndin se zarazil a pak řekl: „Ach, Stínovrahu. Spal jsi dobře?“
„Ano.“
„Výborně.“ Pak ukázal na Orika. „Zvažovali jsme tvůj odjezd. Doufal jsem, že s námi budeš moci strávit nějaký čas, ale za současných okolností bude zřejmě nejlepší, když se hned zítra brzy ráno vydáte znovu na cestu; tou dobou nebude v ulicích skoro nikdo, kdo by tě mohl obtěžovat. Zásoby a doprovod se už připravují. Na Hrothgarův příkaz vás budou do Cerisu doprovázet moje stráže. Zvýšil jsem jejich počet ze tří na sedm.“
„A mezitím?“
Undin v kožichu pokrčil rameny. „Měl jsem v úmyslu ukázat ti krásy Tarnagu, ale teď by bylo nerozumné, aby ses procházel po městě. Grimstborith Gannel tě na dnešní den zve do Celbedeilu. Tedy pokud máš chuť. S ním budeš v bezpečí.“ Jako by vůdce klanu zapomněl na své dřívější tvrzení, že Az Sweldn rak Anhûin by hostovi neublížili.
„Děkuji ti, to bych rád.“ Při odchodu z haly si vzal Eragon Orika na chvíli stranou a zeptal se: „Jak vážná je ve skutečnosti ta krevní msta? Musím znát pravdu.“
Orikovi se očividně nechtělo odpovídat: „V minulosti se mnohdy stávalo, ze krevní msty trvaly po několik generací. Vyvraždily se kvůli nim celé rodiny. Bylo to od Az Sweldn rak Anhûin unáhlené vyvolávat minulost; taková věc se nestala od poslední války klanů… Dokud však neodvolají svou přísahu, musíš se mít na pozoru před jejich zradami, ať už to bude trvat rok nebo století. Je mi líto, že ti přátelství s Hrothgarem přivodilo takové problémy, Eragone. Ale nejsi sám. Dûrgrimst Ingeitum stojí za tebou.“
Jakmile byl Eragon venku, pospíchal za Safírou, která strávila noc na nádvoří stočená v klubíčku. Bude ti vadit, když navštívím Celbedeil?
Jdi, jestli chceš. Ale vezmi si Zar’roc. Poslechl její radu a také si zastrčil Nasuadin svitek do tuniky.
Když se přiblížil k bránám ohrazeného pozemku usedlosti, pět trpaslíků odsunulo stranou nahrubo otesané trámy, pak se kolem něj shlukli s rukama položenýma na topůrkách seker a jílcích mečů a bedlivě zkoumali ulici. V doprovodu stráží se vracel včerejší cestou ke vstupu do nejvyššího poschodí Tarnagu, který byl uzavřen závorou.
Eragon se zachvěl. Město působilo opuštěně. Dveře byly zavřené, okna zabedněná okenicemi a těch pár chodců plaše odvracelo tváře a zahýbalo do uliček, aby kolem něj nemuseli projít. Bojí se, aby je se mnou neviděli, uvědomil si. Možná vědí, že Az Sweldn rak Anhûin se pomstí každému, kdo mi pomůže. Nemohl se dočkat, až se dostane z nechráněné ulice, a tak honem zvedl ruku a chystal se zaklepat. Než to však stačil provést, dveře se se skřípotem otevřely a v nich se mu ukláněl trpaslík v černých šatech. Eragon si utáhl opasek s mečem, vešel dovnitř a zanechal strážce venku.
První, co na něj zapůsobilo, byly barvy. Kolem Celbedeilu postaveném na pilířích se prostíral jasně zelený trávník jako pokrývka přehozená přes souměrný kopec, který podpíral svatyni. Starobylé zdi zakrývaly husté provazce břečťanu, na jehož špičatých listech se ještě třpytila rosa. Dominantou toho všeho však byly hory, vzpínající se až k nebesům, jimž vévodila obrovská bílá kopule se zlatým žebrovím.
Potom Eragona zaplavily vůně. Květiny spolu s kadidlem vytvářely vůni tak nadpozemskou, až měl pocit, že by mu sama o sobě stačila k životu. Jako poslední jej zaujal zvuk. Přestože se po mozaikových chodnících a prostorných pozemcích procházely skupinky kněží, Eragon dokázal rozeznat jediný zvuk: tiché mávání křídel havrana, který mu letěl nad hlavou.
Trpaslík se znovu uklonil a vykročil po hlavní cestě k Celbedeilu. Když procházeli pod jeho okapy, Eragon mohl jen žasnout nad bohatstvím a krásou, kterou viděl všude kolem. Stěny byly posázené drahokamy všech barev a tvarů, zatímco kamenné stropy, zdi a podlahy byly vroubené žilkami červeného zlata. Vše bylo dokresleno perletí a stříbrem a občas prošli i kolem zástěny vyřezané z nefritu.
Svatyně však nebyla vyzdobena žádnými látkami. Místo nich trpaslíci vytesali mnoho soch, které většinou znázorňovaly nestvůry a božstva při vzájemných soubojích.
Když vystoupali několik poschodí, vešli dveřmi pokrytými měděnkou a zdobenými spletitými ornamenty do holé místnosti s dřevěnou podlahou. Na stěnách visela brnění a na policích ležely meče podobné tomu, jaký měla Angela v bitvě ve Farthen Důru.
Gannel tu právě bojoval se třemi mladšími trpaslíky. Vůdce klanu měl šaty vyhrnuté nad stehna, aby se mohl volně pohybovat, a ve tváři nelítostný zamračený výraz. Dřevěná násada se mu otáčela v ruce a odrážela tupé čepele, které proti němu vyrážely jako podráždění sršni.
Dva trpaslíci se vrhli na Gannela, ten se po nich ohnal a za rachotu dřeva a kovu je poslal k zemi. Eragon se usmál, když Gannel po nádherné sérii úderů odzbrojil posledního protivníka.
Nakonec si vůdce klanu Eragona všiml, propustil ostatní trpaslíky a odložil zbraň na polici. Eragon chtěl vědět: „Dokážou všichni členové tvého klanu zacházet s mečem tak zdatně? Taková dovednost působí zrovna u kněze dost neobvykle.“
Gannel na něj krátce pohlédl. „Musíme se umět bránit, že? Po téhle zemi se prohání spousta nepřátel.“
Eragon přikývl. „Tyhle meče jsou jedinečné. Nikdy jsem takové neviděl, až na jediný, který při bitvě ve Farthen Důru používala stará bylinkářka.“
Trpaslík nasál vzduch, pak ho se syčením procedil ven mezi zuby. „Angela.“ Zatvářil se kysele. „Vyhrála tu zbraň nad jedním z kněží v hádankové soutěži. Byl to odporný trik, protože my jsme jediní, kdo může používat huthvírn. Ona a Arya…“ Pokrčil rameny a přešel k malému stolku, kde naplnil dva džbánky pivem a jeden z nich podal Eragonovi. „Dnes jsem tě sem pozval na Hrothgarovu žádost. Řekl mi, že pokud přijmeš jeho nabídku stát se Ingeitum, mám tě seznámit s tradicemi trpaslíků.“
Eragon mlčky usrkl piva a pozoroval, jak na Gannelovo široké čelo dopadá světlo a jeho kostnaté rysy mu vrhají stíny do tváře.
Vůdce klanu pokračoval: „Nikdy předtím jsme neučili cizího člověka naši tajnou víru a ani ty o ní nesmíš mluvit s lidmi nebo elfy. Bez těchto znalostí bys ale nemohl pochopit, co to znamená být knurla. Ted jsi Ingeitum: naše krev, naše rasa, naše čest. Rozumíš?“
„Ano.“
„Pojď.“ S pivem v ruce Gannel odvedl Eragona z výcvikové místnosti a vedl ho pěti velikými chodbami, až zastavil v klenutém průchodu do potemnělé komnaty zamlžené kadidlem. Naproti nim stála podsaditá socha vyrůstající těžkopádně z podlahy až ke stropu. Na pochmurnou tvář trpaslíka vysekaného nahrubo z hnědé žuly dopadalo jen slabé světlo.
„Kdo je to?“ zeptal se Eragon, kterého hrozivý vzhled sochy poněkud vystrašil.
„Guntera, Král bohů. Je to válečník a učenec. Je však také vrtkavý ve svých náladách, a tak za slunovratu, před setbou a při úmrtích a narozeních pálíme oběti, abychom si zajistili jeho náklonnost.“ Gannel stočil ruku do podivného posunku a poklonil se soše. „To k němu se modlíme před bitvou, protože on stvořil tuto zemi z kostí obra a dává světu jeho řád. Všechny říše jsou Gunterovy.“
Pak Gannel poučil Eragona, jak Krále bohů patřičně uctívat, vysvětlil mu gesta a slova, která se pro to užívají. Objasnil mu význam kadidla, symbolu života a štěstí, a věnoval dlouhé minuty legendám o Gunterovi: jak se bůh za úsvitu hvězd narodil ve své konečné podobě vlčice, jak zápasil s nestvůrami a obry a vybojoval nad nimi pro své příbuzenstvo Alagaësii, a jak si vzal Kílf, bohyni řek a moře, za družku.
Pak přešli k soše Kílf, která byla s nesmírnou pečlivostí vytesaná z bledě modrého kamene. Vlasy jí splývaly v průzračných vlnkách, stáčely se jí po šíji dolů a lemovaly veselé ametystové oči. V dlaních držela leknín a kus porézní skály, kterou Eragon neznal.
„Co je to?“ zeptal se a ukázal na kámen.
„Koral vytažený hluboko ze dna moře, které omývá Beory.“
„Koral?“
Gannel si lokl piva a řekl: „Naši potápěči ho našli, když hledali perly. Ve slané vodě zřejmě jisté kameny rostou jako rostliny.“
Eragon užasle hleděl na koral. Nikdy ho nenapadlo, že by obiázky a balvany mohly být živé, ale tady byl důkaz, že k tomu potřebují jen vodu a sůl. Tím se nakonec vysvětlovalo, proč se na jejich polích v údolí Palancar kameny znovu a znovu objevovaly, dokonce i poté, kdy půdu každé jaro dočista pročesali. Ty kameny rosily! Pokračovali k Urûrovi, pánu vzduchu a nebe, a jeho bratru Morgothalovi, bohu ohně. U karmínové sochy Morgothala mu kněz vyprávěl, že bratři milovali jeden druhého natolik, že ani jeden z nich nedokázal žít odděleně. Proto je během dne Morgothalův planoucí palác na nebi a jiskry z jeho výhně se objevují na obloze každou noc. A také mu líčil, jak Urûr bratra vytrvale živil, aby nezemřel.
Nakonec zbývali poslední dva bohové: Sindri — matka země —a Helzvog.
Helzvogova socha se lišila od ostatních. Nahý bůh se skláněl nad hroudou šedého křemene velikosti trpaslíka a hladil ho konečkem ukazováku. Jeho mohutné svaly na zádech prozrazovaly nadlidské vypětí, přesto se však tvářil nesmírně láskyplně, jako by před ním leželo novorozeně.
Gannelův hlas poklesl do tichého chrapotu: „Guntera je sice Králem bohů, ale naše srdce patří Helzvogovi. Byl to on, kdo vycítil, že poté, co byli přemoženi obři, je potřeba zemi obydlet. Ostatní bohové nesouhlasili, jenže Helzvog si jich nevšímal a tajně stvořil z jádra hory prvního trpaslíka.“
„Když ostatní bohové zjistili, co udělal, začali žárlit a Guntera si stvořil elfy, aby vládli Alagaësii. Pak Sindri z hlíny vytvořila lidi a Urúr a Morgothal spojili své dovednosti a vypustili na zemi draky. Jenom Kílf se ovládla. A tak na svět přišly první rasy.“
Eragon vstřebával Gannelova slova, líbila se mu upřímnost vůdce klanu, ale stále nedokázal potlačit prostou otázku: Jak to ví? Vycítil ovšem, že by nebylo vhodné ji položit, a tak jenom poslouchal a přikyvoval.
„Tohle,“ řekl Gannel a dopil zbytek piva, „souvisí s naším nejdůležitějším obřadem, o kterém, jak vím, s tebou Orik už hovořil… Všichni trpaslíci musejí být pohřbeni v kameni, jinak se naše duše nikdy nepřidají k Helzvogovi v jeho sídle. Nejsme stvořeni ze země, vzduchu, nebo ohně, nýbrž z kamene. A jelikož patříš k Ingeitum, je tvou povinností zajistit náležité místo odpočinku pro každého trpaslíka, který by mohl zemřít v tvé blízkosti. Pokud to neučiníš a důvodem nebude zranění či boj s nepřáteli, Hrothgar tě vyhostí a žádný trpaslík se k tobě až do smrti nepřihlásí.“ Gannel vypjal hruď a tvrdě na Eragona pohlédl. „Musíš se toho naučit ještě mnohem víc, ale když budeš ctít zvyky, které jsem ti dnes vylíčil, povedeš si dobře.“
„Budu je zachovávat,“ řekl Eragon.
Gannel vypadal spokojeně a odvedl ho od soch nahoru po točitém schodišti. Když stoupali, vůdce klanu zasunul ruku do záhybu svého šatu a vytáhl prostý náhrdelník, řetízek provléknutý násadou miniaturního kladiva a podal ho Eragonovi.
„Tohle je další laskavost, o niž mě Hrothgar požádal,“ vysvětlil Gannel. „Má obavy, že si Galbatorix mohl vytáhnout tvůj obraz z mysli Durzy, ra'zaků nebo řady vojáků, kteří se s tebou setkali po celém Království.“
„Proč bych se toho měl bát?“
„Protože pak tě Galbatorix může nazírat. Možná už to i udělal.“
Eragona zamrazilo v boku od zlé předtuchy. Na to jsem vůbec nepomyslel, vyčítal si.
„Tento náhrdelník, budeš—li ho mít kolem krku, zabrání každému, aby nazíral tebe nebo tvého draka. Sám jsem do něj vložil kouzlo, a tak by měl odolat i té nejsilnější mysli. Ale musím tě varovat: když se kouzlo aktivuje, náhrdelník bude odčerpávat tvou sílu, dokud ho nesundáš nebo dokud nebezpečí nepomine.“
„Co když budu spát? Může náhrdelník spotřebovat všechnu mou energii dřív, než si to uvědomím?“
„Ne. Probudí tě.“
Eragon převaloval kladívko mezi prsty. Bylo obtížné odvrátit jakékoli kouzlo, tím spíš Galbatorixovo. Pokud je Gannel tak vynikající kouzelník, jaká další kouzla se mohou skrývat v jeho dárku? Všiml si řady run vyřezaných na rukojeti kladiva. Stálo na nich Astim Hefthyn. Byli právě na vrcholu schodiště, když se zeptal: „Proč píšou trpaslíci stejným písmem jako lidé?“
Poprvé od chvíle, kdy se setkali, se Gannel zasmál, jeho hlas zahřměl svatyní a mohutná ramena se mu otřásala. „Je to přesně naopak; lidé píší naším písmem. Když se tvoji předci vylodili v Alagaësii, byli stejně negramotní jako králíci. Brzy ale převzali naši abecedu a přizpůsobili ji svému jazyku. Některá vaše slova dokonce pocházejí od nás.“
Eragon si navlékl náhrdelník přes hlavu a schoval si ho pod tuniku. Zastavili u dveří a Gannel jimi vedl Eragona do kulatého ochozu přímo pod kopulí. Průchod vedl kolem Celbedeilu a umožňoval výhled otevřenými průsmyky hor za Tarnagem, a také na terasovité město daleko pod nimi.
Eragon krajině sotva věnoval pozornost, protože výpravná malba na vnitřní stěně ochozu ztvárňovala příběh, který začínal Helzvogovým stvořením trpaslíků. Postavy a předměty byly plastické, což dodávalo obrazu spolu se sytými, zářivými barvami a propracovanými detaily mimořádný náboj.
Eragon byl ohromen: „Jak je to uděláno?“
„Každý výjev je vyřezaný do malých mramorových destiček, které se pokryjí glazurou, vypálí a pak se sesadí dohromady.“
„Nebylo by jednodušší použít obvyklou malbu?“
„To by bylo,“ potvrdil Gannel, „jenomže by se nezachovala po celá staletí — dokonce tisíciletí — beze změny. Glazura nikdy nevybledne ani neztratí lesk, na rozdíl od olejové malby. Tato první část byla vytesaná jen deset let po objevení Farthen Důru, dávno předtím, než vůbec elfové přišli do Alagaësie.“
Kněz uchopil Eragona za paži a vedl ho podél obrazu. Každým krokem míjeli nesčetné roky dějin. Eragon zjišťoval, že trpaslíci kdysi byli kočovníky na nekonečných pláních, dokud země nezačala být tak horká a pustá, že se museli přesunout na jih k Beorským horám. Tak musela vzniknout poušť Hada—rak, uvědomil si s ohromením.
Jak postupovali dál podél nástěnných výjevů a mířili do zadní části Celbedeilu, byl svědkem dalších historických událostí, od ochočení feldûnostů po vytesání Isidar Mithrim, od prvního setkání trpaslíků s elfy až po korunovaci každého nového krále trpaslíků. Často se tu objevovali draci, vraždící nebo chrlící oheň. Pro Eragona nebylo snadné potlačit u těchto scén nesouhlasné poznámky.
Jeho krok se zpomalil, když se dostal až k výjevům, o nichž byl přesvědčen, že je uvidí: k válce mezi elfy a draky. Tady trpaslíci věnovali obrovský prostor zkáze, do níž tyto dvě rasy Alagaësii uvrhly. Eragon se zachvěl hrůzou při pohledu na to, jak se draci a elfové vzájemně zabíjejí. Bitvy pokračovaly na dalších metrech fresky a každý nový výjev byl o něco krvavější, dokud se tma nerozptýlila a neobjevil se obraz mladého elfa, klečícího na okraji skály s bílým dračím vejcem v ruce.
„Je to…?“ zašeptal Eragon.
„Ano, to je Eragon, první Jezdec. Je to jeho věrná podobizna, neboť on sám seděl, modelem.“
Eragon se přiblížil k obrazu a zkoumavě si prohlížel tvář svého jmenovce. Vždycky jsem si ho představoval staršího. Elf měl sešikmené oči, skobovitý nos a úzkou bradu, což mu dodávalo divoký vzhled. Byla to úplně cizí tvář, naprosto odlišná od té jeho… a přesto… to, jak vysoko a rovně držel ramena, Eragonovi připomnělo, jak se cítil, když našel Safiřino vejce. Nejsme tak odlišní, ty a já, pomyslel si a dotkl se chladné glazury. A až se mé uši začnou podobat tvým, budeme skutečnými bratry napříč časem… Zajímalo by mě, zda bys schvaloval mé činy. Uvědomoval si, že udělali přinejmenším jednu totožnou volbu: oba si ponechali vejce.
Zaslechl, jak se otevřely a zavřely dveře, a ohlédl se. Uviděl Aryu, která se k nim blížila ze vzdálenějšího konce ochozu. Přelétla stěnu stejným nic neříkajícím výrazem, jaký použila tehdy před Radou starších. Ať byly její současné pocity jakékoli, vycítil, že jí tahle situace není po chuti.
Arya sklonila hlavu. „Grimstborith.“
„Aryo.“
„Učíš Eragona vaši mytologii?“
Gannel se nevýrazně usmál. „Každý by měl rozumět víře společnosti, k níž patří.“
„Přesto porozumění neznamená víru.“ Dotkla se sloupu klenuté chodby. „Ani to neznamená, že ti, kdo šíří takovou víru, to dělají pro něco víc než… materiální zisk.“
„Chceš snad popřít oběti, které můj klan přináší, aby poskytl útěchu svým bratřím?“
„Nic nepopírám, jenom si říkám, kolik dobra by se dalo vykonat, kdybyste svoje bohatství rozdělili mezi potřebné a hladovějící, nebo kdybyste aspoň nakoupili zásoby pro Vardeny. Místo toho jste z něj udělali pomník vašich toužebných přání.“
„Dost!“ Trpaslík zaťal pěsti a celý zbrunátněl. „Bez nás by úroda v době sucha vadla. Řeky a jezera by se rozvodnily. Stáda by rodila jednooké nestvůry. Samotná nebesa by se hněvem bohů otřásala!“ Arya se usmála. „Jenom naše modlitby a služby brání tomu, aby se to stalo. Nebýt Helzvoga, kde…“
Eragon brzy ztratil nit sporu. Nerozuměl Aryině nejasné kritice Dûrgrimst Quan, ale pochytil z Gannelových odpovědí, že Arya se nějak nepřímo snaží naznačit, že bohové trpaslíků neexistují, a že zpochybňuje duševní schopnosti každého trpaslíka, který vstoupil do chrámu, a poukazuje na to, co považuje za mezery v jejich úvahách — to vše milým a zdvořilým způsobem.
Po chvíli Arya zvedla ruku, zarazila Gannela a řekla: „To je ten rozdíl mezi námi, Grimstborith. Zasvětil jsi život domnělé pravdě, kterou nemůžeš dokázat. Takže se musíme sjednotit na tom, že se nelze dohodnout.“ Pak se obrátila k Eragonovi. „Az Sweldn rak Anhûin pobouřili obyvatele Tarnagu proti tobě. Ûndin i já si myslíme, že by pro tebe bylo nejlepší, kdybys až do odjezdu zůstal v jeho domě.“
Eragon zaváhal. Chtěl vidět z Celbedeilu víc, ale pokud hrozí nějaké potíže, pak je jeho místo po Safiřině boku. Uklonil se Gannelovi a požádal, aby ho omluvil. „Ty se nemusíš omlouvat, Stínovrahu,“ řekl vůdce klanu. Pohlédl na Aryu. „Dělej, co musíš, s Gunterovým požehnáním.“
Eragon s Aryou společně odešli z chrámu a obklopeni tuctem vojáků běželi městem. Eragon cestou slyšel výkřiky rozzuřeného davu z nižší terasy. Od blízké střechy se odrazil kámen. Jeho pohled upoutal tmavý sloup kouře, který stoupal z okraje města.
Jakmile dorazili do usedlosti, Eragon pospíchal do svého pokoje. Tam si navlékl drátěnou košili; připevnil si holenní brnění a na předloktí chrániče, nasadil si na hlavu koženou čapku, na ni helmu a popadl štít. Sebral svůj vak a jezdecké brašny, utíkal zpátky na nádvoří, kde se konečně posadil a opřel se o Safiřinu pravou přední nohu.
Tarnag je jako rozhrabané mraveniště, poznamenala.
Doufejme, že nás ti mravenci nepokoušou.
Zanedlouho se k nim přidala Arya a skupina padesáti po zuby ozbrojených trpaslíků, kteří se usadili uprostřed nádvoří. Trpaslíci nezúčastněně čekali, potichu bručeli a sledovali zatarasenou bránu a horu, jež se tyčila nad nimi.
„Bojí se,“ řekla Arya, když si sedala vedle Eragona, „že by nám dav mohl zabránit dostat se k vorům.“
„Zafira s námi může vždycky uletět.“
„I se Sněžným bleskem? A Ûndinovými strážci? Ne, pokud nás trpaslíci zastaví, budeme muset počkat, až jejich zuřivost odezní.“ Prohlížela si tmavnoucí nebe. „Je mrzuté, že se ti podařilo urazit tolik trpaslíků, ale možná to bylo nevyhnutelné. Klany se mezi sebou vždycky svářily; co se jednomu líbí, druhého rozzlobí.“
Dotkl se okraje brnění. „Teď lituji, že jsem přijal Hrothgarovu nabídku.“
„Ech, ano. Ale myslím, že stejně jako s Nasuadou nebylo jiné řešení. Není to tvoje vina. Ta chyba, pokud k nějaké došlo, byla především Hrothgarova, že vůbec přišel s takovým návrhem. Musel si být velmi dobře vědom, co tím způsobí.“
Na několik minut se rozhostilo ticho. Několik trpaslíků pochodovalo kolem nádvoří, aby si protáhli nohy. Nakonec se Eragon zeptal: „Máš v Du Weldenvarden nějakou rodinu?“
Trvalo dlouho, než Arya odpověděla. „Nikoho blízkého.“
„Proč… jak to?“
Opět zaváhala. „Nelíbilo se jim, že jsem se rozhodla stát se královniným poslem a velvyslancem; připadalo jim to nevhodné. Když jsem nehleděla na jejich námitky a nechala si vytetovat yawë na rameno, což znamená, že jsem se zasvětila vyššímu blahu své rasy — totéž vyjadřuje i prsten, který máš od Broma —, moje rodina se mě zřekla.“
„Ale to bylo před víc než sedmdesáti lety,“ namítl.
Arya odvrátila pohled a zakryla si tvář clonou vlasů. Eragon se pokusil představit si, jaké to pro ni muselo být — vyloučená z vlastní rodiny a nucená žít mezi dvěma naprosto odlišnými rasami. Není divu, že je tak uzavřená do sebe, uvědomil si. „Žijí ještě někde mimo Du Weldenvarden další elfové?“
Stále se zakrytou tváří odpověděla: „Z Ellesméry nás vyslali celkem tři. Fäolin a Glenwing vždy cestovali se mnou, když jsme převáželi Safiřino vejce mezi Du Weldenvarden a Tronjheimem. Jenom já jsem však přežila Durzovo přepadení.“
„Jací byli ti dva?“
„Hrdí bojovníci. Glenwing si rád v duchu povídal s ptáky. Často zůstával v lese obklopen hejnem zpěvných ptáků a poslouchal jejich hudbu celé hodiny. Všechno si dobře zapamatoval a potom nám zpíval ty nejkrásnější melodie.“
„A Fäolin?“ Tentokrát Arya odmítla odpovědět, pouze pevněji sevřela luk v rukou. Eragon se nenechal odradit a otevřel další téma. „Proč tak moc nesnášíš Gannela?“
Nečekaně na něj pohlédla a jemnými prsty se dotkla jeho tváře. Eragon sebou cukl překvapením. „To je debata na jindy,“ uzavřela. Potom vstala a mlčky přešla na druhý konec nádvoří.
Eragon zmateně hleděl na její záda. Nechápu to, řekl a opřel se Zafire o břicho. Ta si pobaveně odfrkla, pak se stočila a okamžitě usnula.
Jak se v údolí sešeřilo, Eragon se usilovně snažil zůstat vzhůru. Stáhl si Gannelův náhrdelník a několikrát ho prověřil kouzlem, ale našel jen knězovo ochranné zaklínadlo. Vzdal to, schoval náhrdelník pod tuniku, přetáhl si přes sebe štít a usadil se, aby tak přečkal noc.
Při prvním náznaku svítání — ačkoli samo údolí leželo ještě ve stínu a zůstane tak skoro do poledne — Eragon vzbudil Safiru. Trpaslíci už byli vzhůru, zaměstnaní balením zbraní, aby se mohli proplížit Tarnagem v naprosté tichosti. Undin dokonce přiměl Eragona, aby ovázal hadříky kolem Safiřiných drápů a kopyt Sněžného bleska, aby se i oni mohli pohybovat co nejtišeji.
Jakmile bylo všechno připraveno, Undin s vojáky se shromáždili kolem Eragona, Zafiry a Arye. Opatrně jim otevřeli brány — z naolejovaných pantů nevyšla ani hláska — a vyrazili k jezeru.
Tarnag vypadal i nadále opuštěně, prázdné tiché ulice lemovaly domy, jejichž nic netušící obyvatelé ještě spali. A těch pár trpaslíků, které potkali, na ně mlčky hledělo, než se vytratili jako přízraky noci.
U brány každého z pater jim stráž dala beze slova znamení, aby prošli. Brzy zanechali budovy za sebou a ocitli se na cestě přes pustá pole ve spodní části Tarnagu. Záhy dorazili ke kamenné přístavní hrázi, za níž uviděli nehybnou šedou vodu.
Dva široké vory přivázané k molu už na ně čekaly. Tři trpaslíci dřepěli na prvním voru, čtyři na druhém. Když spatřili Ûndina, vstali.
Eragon pomohl trpaslíkům spoutat Sněžnému bleskoví nohy, zavázat mu oči a nakonec ho přimět, aby se, ač nerad, nechal odvést na druhý vor, kde ho vkleče přivázali. Mezitím Zafira vklouzla z hráze do jezera. Bezstarostně brázdila vodu a nad hladinou jí koukala jen hlava. Undin chytil Eragona za paži. „Tady se rozloučíme. Máš mé nejlepší muže; budou tě chránit, dokud nedorazíte do Du Weldenvarden.“ Eragon se mu pokusil poděkovat, ale Ûndin zavrtěl hlavou. „Ne, není třeba být vděčný. Je to má povinnost. Stydím se jen, že tvůj pobyt byl poznamenán nenávistí Az Sweldn rak Anhûin.“
Eragon se uklonil a pak s Orikem i Aryou nastoupil na první vor. Na břehu rozmotali uvazovací lana a trpaslíci se odstrčili od břehu dlouhými tyčemi. Právě začínalo svítat, když oba vory vyrazily k ústí Az Ragni a mezi nimi plavala Zafira.