Unášeni proudem

 

Celé dopoledne se údolí postupně rozšiřovalo, zatímco se vory blížily k prozářenému průsmyku mezi horami. V poledne konečně dorazili k okraji hor a ze stínu uviděli sluncem zalitou travnatou step, která se na severu vytrácela v dáli.

Pak je proud donesl za namrzlé útesy a skalní stěny ustoupily a odhalily obrovské nebe a rovný obzor.

Téměř vzápětí se vzduch ohřál. Az Ragni se tu stáčela na východ, kde protékala mezi úpatími horského pásma na jedné straně a pláněmi na druhé.

Obrovské otevřené prostranství jako by trpaslíky zneklidňovalo. Bručeli si mezi sebou a toužebně se ohlíželi po rozsáhlé proláklině za sebou.

Pro Eragona bylo sluneční světlo povzbuzující. Bylo totiž předtím těžké cítit se vůbec vzhůru, když tři čtvrtiny dne trávili v šeru. Za jeho vorem Zafira vystřelila z vody a vyletěla vzhůru přes prérii, dokud z ní nezbyla jen blikající tečka na blankytné klenbě nad nimi.

Co vidíš? zeptal se.

Vidím ohromná stáda gazel na severu a na východě. Na západě je poušť Hadarak. To je všechno.

Nikdo jiný? Žádní urgalové, otrokáři ani kočovníci?

Jsme tu sami.

Toho večera Thorv zvolil pro tábořiště malou zátoku. Zatímco Duthmér připravoval večeři, Eragon uklidil prostor vedle svého stanu, pak vytasil Zar'roc a zaujal vyčkávací postoj, který ho naučil Brom, když spolu poprvé bojovali. Eragon věděl, že ve srovnání s elfy je v nevýhodě, a neměl v úmyslu přijet do Ellesméry nerozcvičený.

Nesmírně pomalu udělal Zar’rocem kruh kolem své hlavy a přitáhl si ho zpátky oběma rukama, jako by rozštípl helmu nepřítele. Na vteřinu v té pozici setrval. Udržoval své pohyby pod naprostou kontrolou, otočil se doprava — stočil hrot Zar’rocu, aby odvrátil pomyslný úder — a pak se zastavil se strnulými pažemi.

Koutkem oka Eragon zahlédl, že ho Orik, Arya a Thorv pozorují. Nevšímal si jich a soustředil se pouze na rubínovou čepel ve svých rukou; držel ji, jako by to byl had, který se může vysmeknout z jeho sevření a kousnout ho do paže.

Znovu se otočil a zahájil sérii postojů, přecházel z jednoho do druhého s ukázněnou lehkostí a postupně zvyšoval rychlost. Myšlenkami už nebyl v zastíněné zátoce, ale obklopený chumlem zuřivých urgalů a Kullů. Přikrčil se a sekl, odvrátil úder, vrátil ránu, uskočil stranou a bodal ve víru dění. Bojoval automaticky jako ve Farthen Důru, ani nepomyslel na vlastní bezpečí a dál zasahoval a srážel pomyslné nepřátele.

Otočil Zar’rocem dokola, aby si přehodil rukojeť z jedné dlaně do druhé, pak ale upustil meč, když mu záda přeťala palčivá, nesnesitelná bolest. Zapotácel se a padl k zemi. Slyšel, jak nad ním vzrušeně hovoří Arya s trpaslíky, viděl však jen mlhavý pás červených jiskřiček, přehozený přes svět jako krvavý závoj. Neexistoval jiný pocit než bolest. Zatemnila mu myšlenky a rozum a zanechala pouze divoké zvíře, které volalo po úlevě.

Když se Eragon vzpamatoval natolik, aby vnímal své okolí, zjistil, že ho uložili do stanu a pevně zabalili do přikrývek. Arya seděla vedle něj a Zafira měla hlavu prostrčenou vchodem dovnitř.

Byl jsem dlouho v bezvědomí? zeptal se Eragon.

Chvilku. Nakonec jsi trochu spal Zkusila jsem tě vytáhnout z tvého těla do svého a ochránit tě tak před bolestí, ale nedalo se nic dělat, když jsi byl v bezvědomí.

Eragon přikývl a zavřel oči. Celé jeho tělo pulsovalo. Zhluboka se nadechl, pohlédl na Aryu a potichu se zeptal: „Jak mohu trénovat? Jak mohu bojovat nebo kouzlit…? Jsem troska.“ Tvář mu za tu chvíli, co mluvil, ztěžkla.

Odpověděla stejně potichu: „Můžeš sedět a pozorovat. Můžeš poslouchat. Můžeš číst. A můžeš se učit.“

Navzdory těmto slovům zaslechl v jejím hlase náznak nejistoty, nebo dokonce strachu. Překulil se na bok, aby se vyhnul jejímu pohledu. Styděl se před ní, že je tak bezmocný. „Jak mi to Stín mohl udělat?“

„Nemám odpovědi, Eragone. Nejsem ani nejmoudřejší, ani nejsilnější z elfů. Všichni děláme, co můžeme, a tobě to nikdo nemůže mít za zlé. Možná čas vyléčí tvou ránu.“ Arya přitiskla prsty na jeho čelo a zamumlala: „Sé mor'ranr ono finna,“ a odešla ze stanu.

Eragon se posadil a trhnul sebou, když napnul rozbolavělé zádové svaly. Zíral na své ruce, ale nevnímal je. Zajímalo by mě, jestli Murtagha jeho jizva někdy bolela tak, jako mě ta moje.

To nevím, řekla Zafira.

Následovalo mrtvé ticho. Pak řekl: Bojím se.

Proč?

Protože… Zaváhal. Protože nic, co udělám, nezabrání dalšímu záchvatu. Nevím, kdy nebo kde se to stane, ale vím, že je to nevyhnutelné. Takže čekám a v každém okamžiku se bojím, že když zvednu něco moc těžkého nebo se špatně protáhnu, bolest se vrátí. Vlastní tělo se stalo mým nepřítelem.

Zafira zabručela hluboko v hrdle. Také nemám žádné odpovědi. Život je jak bolest, tak radost. Pokud tohle je cena, kterou musíš zaplatit za ty chvíle, které tě těší, je to příliš?

Ano, odsekl. Stáhl si přikrývky, protlačil se kolem ní a doklopýtal do středu tábora, kde Arya a trpaslíci seděli kolem ohně. „Zbylo nějaké jídlo?“ zeptal se Eragon.

Duthmér beze slova naplnil misku a podal mu ji. S uctivým výrazem se Thorv zeptal: „Už je ti lépe, Stínovrahu?“ Zdálo se, že to, co viděli, v něm a ostatních trpaslících vzbudilo úctu.

„Je mi dobře.“

„Neseš těžké břímě, Stínovrahu.“

Eragon se zachmuřil a odešel na okraj stanů, kde se usadil ve tmě. Poblíž cítil Safíru, ale nechala ho o samotě. Zaklel si pro sebe a s tupou zlostí nabodl maso od Duthméra.

Právě když si kousl, ozval se vedle něj Orik: „Neměl by ses k nim tak chovat.“

Eragon pohlédl na Orikovu zastíněnou tvář. „Cože?“

„Thorv a jeho muži byli vysláni, aby tebe a Safíru chránili. Zemřou pro tebe, bude-li to třeba, a spoléhají na tebe, že by ses postaral o jejich posvátný pohřeb. Na to bys měl pamatovat.“

Eragon spolkl jedovatou odpověď a zahleděl se na černou hladinu řeky — stále v pohybu, nikdy se nezastavující — ve snaze uklidnit silné emoce. „Máš pravdu. Nechal jsem se unést.“

Orikovi se zaleskly zuby ve tmě, když se usmál. „Každý velitel musí dostat takovouhle lekci. Do mě to vtloukl Hrothgar poté, co jsem hodil botu po trpaslíkovi, který nechal halapartnu na místě, kde na ni mohl někdo šlápnout.“

„Trefil ses?“

„Zlomil jsem mu nos,“ zachechtal se Orik.

Proti své vůli se Eragon také zasmál. „Budu si pamatovat, že to nemám dělat.“ Držel misku oběma rukama, aby si je zahřál.

Eragon zaslechl zařinčení kovu, jak Orik něco vytáhl z váčku. „Tady,“ řekl trpaslík a pustil Eragonovi do dlaně změť propletených zlatých kroužků. „Je to hlavolam, který používáme, abychom si procvičili svou bystrost a důvtip. Je tam osm kroužků. Jestliže je správně uspořádáš, utvoří jediný prsten. Přišel mi vhod, když jsem měl starosti a potřeboval jsem se rozptýlit.“

„Děkuji,“ zamumlal Eragon. Lesklý zauzlenec vzbudil jeho zvědavost.

„Pokud ho dokážeš složit, můžeš si ho nechat.“

Když se Eragon vrátil do stanu, lehl si na břicho a zkoumal kroužky v tlumeném světle ohně, které sem pronikalo vstupním otvorem. Čtyři kroužky procházely dalšími čtyřmi. Každý byl na spodní straně hladký a na vrchu, kde se proplétal s dalšími kousky, nerovnoměrně pokroucený.

Eragon vyzkoušel několik uspořádání, ale brzy ho otrávila prostá skutečnost: zdálo se nemožné dostat dvě sady kroužků do souběžné polohy tak, aby ležely rovně na sobě.

Rébus ho nicméně zaměstnal natolik, že na chvíli zapomněl na hrůzu, kterou právě prožil.

Eragon se probudil těsně před svítáním. Promnul si rozespalé oči, vyšel ze stanu a protáhl se. V chladném ranním vzduchu mu šla pára od úst. Kývl na Šrrgniena, který držel hlídku u ohně, pak vykročil k řece a omyl si tvář. Vylekaně zamrkal, když zjistil, jak je voda studená.

Jedinou myšlenkou našel Safíru, připásal si Zar’roc a zamířil za ní mezi buky, které lemovaly Az Ragni. Zanedlouho měl Eragon ruce a tvář mokré od rosy, protože se cestou musel prodírat vlhkými kravinami divokých třešní. S námahou se protlačil sítí větví a vyklouzl na tiché pláně. Před ním vyrůstal do výšky oblý kopec. Na jeho vrcholku — jako dvě starověké sochy — stály Zafira s Aryou. Hleděly na východ, kde se rozžhavené slunce šplhalo na nebe a prozářilo jantarovou prérii.

Pohled na dvě osvícené postavy na kopci Eragonovi připomněl, jak Zafira pozorovala východ slunce ze sloupku jeho postele jen několik hodin potom, co se vylíhla. Byla jako jestřáb nebo sokol se svýma tvrdýma, třpytivýma očima pod kostnatými hřebínky, se štíhlým krkem a silou, kterou prozrazoval každý rys jejího těla. Byla to lovkyně, obdařená vší divokou krásou, kterou ten výraz vyjadřuje. Aryiny zkosené rysy a panteří elegance dokonale ladily s dračicí vedle ní. Nepanoval mezi nimi žádný nesoulad, když stály zalité prvními paprsky úsvitu.

Eragon pocítil záchvěv úžasu a radosti. Právě sem jako Jezdec patřil. Měl to štěstí, že ze všech míst v Alagaësii byl spojen s tímhle. Ten zázrak mu vehnal slzy do očí a do tváře úsměv divokého jásotu, který rozehnal všechny jeho pochybnosti a obavy v přívalu čistých emocí.

Stále s úsměvem vystoupal na horu a zaujal místo vedle Zafiry a dál společně sledovali přicházející den. Arya na něj pohlédla. Když se jí Eragon zadíval do očí, cosi v něm se zhouplo. Zčervenal, aniž by tušil proč, a pocítil náhlé spříznění, pocit, že ona mu rozumí lépe než kdokoli jiný kromě Zafiry. Vlastní reakce ho zmátla, neboť takto na něj dosud nikdo nezapůsobil.

Jediné, co Eragon dokázal dělat po zbytek dne, bylo připomínat si ten okamžik. Pokaždé se pousmál a žaludek se mu rozechvěl směsicí zvláštních pocitů, které nedokázal pojmenovat. Strávil většinu času opřený o kajutu voru, hrál si s Orikovým hlavolamem a pozoroval měnící se krajinu.

Kolem poledne minuli ústí údolí a do Az Ragni se vmísila další řeka, která zdvojnásobila její velikost a rychlost, takže břehy byly nakonec víc než míli od sebe. Trpaslíci se teď jen museli snažit, aby neúprosný proud nevyhodil vory na břeh, a také se vyhýbat stromům, které tu a tam proplouvaly kolem.

Míli poté, co se řeky spojily, se Az Ragni stočila na sever a tekla  kolem osamoceného vrcholku zahaleného v mracích, stojícího stranou od hlavního pásma Beorských hor; připomínal obří strážní věž, kterou jako by někdo vystavěl pro noční hlídky nad pláněmi.

Jakmile trpaslíci horu spatřili, poklonili se jí. Orik řekl Eragonovi: „To je Hrdý Moldun, poslední skutečná hora, kterou na této cestě uvidíme.“

Když vory zakotvily na noc, Eragon uviděl, že Orik rozbalil podlouhlou černou schránku vykládanou perletí, rubíny a klikatými stříbrnými drátky. Rozepnul přezku, zvedl víčko a odkryl nenapjatý luk uložený v červeném sametu. Zahnuté okraje luku byly ebenové a utvářely tmavé pozadí pro složité vzory rév, květin, zvířat a písma, vyrobené z nejkvalitnějšího zlata. Byla to tak přepychová zbraň, že Eragon zauvažoval, jestli se ji někdo vůbec odváží použít.

Orik napjal tětivu luku — byl skoro stejně tak vysoký jako on sám, ale přesto ne větší než dětský luk podle Eragonových měřítek — odložil krabičku a řekl: „Jdu sehnat nějaké čerstvé maso. Za hodinu jsem zpátky.“ S tím zmizel v houští. Thorv nesouhlasně zabručel, ale ani se nepohnul, aby ho zadržel.

Orik dostál svému slovu a vrátil se s párkem dlouhokrkých hus. Našel jsem jich celé hejno, usazené na stromě,“ řekl a hodil ptáky Duthmérovi.

Když Orik opět sáhl po vykládané schránce, Eragon se zeptal: Z jakého druhu dřeva je ten luk vyrobený?“

„Dřeva?“ zasmál se Orik a potřásl hlavou. „Takhle krátký luk nikdy nevyrobíš ze dřeva, abys s ním dostřelil dál než dvacet metrů. Buď se ti zlomí, nebo po několika střelách praskne tětiva. Ne, tohle je luk z urgalího rohu!“

Eragon na něj nedůvěřivě pohlédl, přesvědčený, že se ho trpaslík snaží napálit. „Roh není dost poddajný nebo pružný, aby se z něj dal vyrobit luk.“

„Pche,“ zasmál se bodře Orik, „to proto, že nevíš, jak s ním máš správně zacházet. Nejdřív jsme se to naučili s rohy feldûnostů, ale stejně dobře to funguje i s urgalími. Dělá se to tak, že rozřízneš roh po délce na dvě půlky, pak se ořízne vnější vrstva, dokud nemá tu správnou tloušťku. Tenhle pruh se vyvaří a tím narovná, obrousí se do konečného tvaru a připevní se k vypouklé straně jasanového klacku pomocí speciálního lepidla, vyrobeného z rybích šupin a kůže z tlamiček pstruhů. Potom se zadní část klacku pokryje několika vrstvami šlach; ty dodávají luku jeho švih. Posledním krokem je výzdoba. Celý postup může trvat i deset let.“

„Nikdy jsem neslyšel o luku, který by byl vyroben tímto způsobem,“ řekl Eragon. Jeho luk se teď ve srovnání s Orikovou zbraní nezdál být víc než nahrubo ohnutá větev. „Jak daleko dostřelí?“

„Podívej se sám,“ řekl Orik a podával mu ho. Eragon ho vzal s velikou opatrností ze strachu, aby nepoškrábal barvu. Orik vytáhl z toulce šíp a podal mu ho. „Ale dlužíš mi jeden šíp.“

Eragon zasadil šíp do tětivy, zamířil přes Az Ragni a napjal tětivu. Napjatý luk byl dlouhý jen asi půl metru, ale zaskočilo ho, že je podstatně těžší než jeho vlastní; stěží dokázal udržet tětivu. Vypustil šíp a ten udělal drníc a zmizel, aby se za okamžik objevil vysoko nad řekou. Eragon užasle sledoval, jak šíp přistál ve spršce vody v půli Az Ri. Okamžitě sáhl za zábrany své mysli, zaplavila ho síla kouzla a řekl: „Gath sem oro un lam iet.“ Za několik vteřin šíp přiletěl zpátky a přistál mu na roztažené dlani. „A tady,“ oznámil trpaslíkovi, „je šíp, který ti dlužím.“

Orik se plácl pěstí do prsou a přijal šíp i luk s očividným potěšením. „Nádhera! Teď mám pořád svoje dva tucty. Jinak bych musel čekat, až mi Hrothgar zas doplní zásobník.“ Obratně odepnul tětivu, uložil luk a krabici zabalil do měkkých hadříků, aby se nepoškrábala.

Eragon si všiml, že je Arya pozoruje. Zeptal se jí: „Elfové také používají luky z rohů? Jste tak silní, že i kdyby pro vás vyrobili dostatečně tlustý luk ze dřeva, rozletěl by se při prvním použití na kusy.“

„Naše luky vyvoláváme zpěvem ze stromů, které nerostou,“ pronesla a odešla.

Několik dní pluli mezi loukami jarní trávy, zatímco Beorské hory zvolna bledly a proměňovaly se v bílý mlhavý závoj v dálce za nimi. Na březích se často pásla obrovská stáda gazel a malé červené zvěře, která je pozorovala průzračnýma očima.

Teď, když už Fanghur nebyl hrozbou, Eragon letěl skoro pořád se Zafirou. Byla to jejich první příležitost od doby před Gil'eadem, kdy spolu mohli strávit tolik času ve vzduchu, a plně ji využívali. Eragon také uvítal možnost uniknout z paluby voru, kde se cítil v takové blízkosti Arye nesvůj a neklidný.