Proč bojuješ ?
Oromisův chronometr bzučel jako obří sršeň a řinčel Eragonovi v uších, dokud nevstal a nezastavil jej. Naražené koleno mu přes noc zfialovělo, byl celý rozlámaný z křečovitého záchvatu i z elfského tance hada a jeřába a tak byl ochraptělý, že spíš skřehotal než mluvil. Nejhorší však bylo nepříjemné tušení, že tohle nebylo naposledy, co ho Durzova rána sužovala. Z té představy se mu dělalo špatně a bralo mu to veškerou sílu i odhodlání.
Od posledního záchvatu uběhlo tolik týdnů, řekl, že jsem začal doufat, Že možná, možná, jsem už vyléčený… Nejspíš to bylo jen velké štěstí, že mě to tak dlouho nepotkalo.
Zafira natáhla krk a otřela se mu o rameno. Víš, že na to nejsi sám, maličký. Udělám, co bude v mých silách, abych ti pomohla. Odpověděl jí chabým úsměvem. Pak mu olízla tvář a dodala: Měl by ses připravit k odchodu.
]á vím. Zíral na podlahu a nechtělo se mu vůbec hýbat; pak se však dobelhal do koupelny, kde se dočista vydrhnul a pomocí kouzla se oholil.
Právě se sušil, když vtom ucítil, jak se někdo dotkl jeho mysli. Bez rozmýšlení začal svou mysl opevňovat a soustředil se na palec levé nohy na úkor všeho ostatního. Pak uslyšel Oromisův hlas: Znamenité, ale né výtečné. Dnes si s sebou vezmi Zar’roc. Potom pocit cizí přítomnosti zmizel.
Eragon roztřeseně vydechl. Musím se mít víc na pozoru, řekl Zafire. Byl bych mu vydaný na milost a nemilost, kdyby to byl nepřítel.
Ne, když jsem poblíž.
Jakmile byl Eragon připravený, uvolnil membránu z drážky na sítě a nasedl na Safiru se Zar’rocem zasunutým v podpaždí.
Zafira s prudkým závanem větru vyletěla a namířila ke skále Tel'efr. Z výšky viděli, jaké škody bouře nadělala v lesích Du Weldenarden. V Ellesméře sice žádné stromy nepopadaly, ale o kus dál, kde byly účinky elfských kouzel slabší, spatřili mnoho vyvrácených borovic. Zkřížené větve a stromy se v přetrvávajícím větru otíraly o sebe, skřípěly a sténaly. Ze stromů a květin se valila mračna hustého zlatého pylu.
Během letu si Eragon se Zafirou vyměňovali vzpomínky z lekcí předchozího dne. Řekl jí, co všechno zjistil o mravencích a starověkém jazyce, a ona mu vykládala o klesavých vzdušných proudech a dalších nebezpečných druzích počasí a jak se jim vyhnout.
Když přistáli a Oromis se vyptával Eragona na Safiřinu výuku a Glaedr zkoušel Safiru z Eragonových lekcí, byli schopni odpovědět na každou otázku.
„Velmi dobře, Eragone—vodhr.“
Ano. Dobrá spolupráce, Bjartskular, dodal Glaedr směrem k Zafire.
Zafira jako jindy letěla s Glaedrem pryč, zatímco Eragon zůstal na skále, ale tentokrát si dávali pozor, aby zůstali ve spojení a mohli si tak osvojit učební látku toho druhého.
Poté, co draci odletěli, Oromis poznamenal: „Tvůj hlas zní dnes hruběji, Eragone. Jsi nemocný?“
„Dnes nad ránem jsem opět cítil bolest v zádech.“
„Ach tak, to je mi líto.“ Pak pokýval prstem. „Počkej tady.“
Eragon sledoval, jak Oromis odkráčel do chatrče. Když vyšel ven, stříbrná hříva se mu vlnila ve větru a s bronzovým mečem v ruce vypadal divoce a bojovně. „Dnes“ řekl, „se vzdáme Rimgaru a místo toho zkřížíme meče, Naegling a Zar’roc. Vytas svůj meč a zajisti mu ostří jak tě učil tvůj první mistr.“
Nic si nepřál Eragon víc než odmítnout. Přesto neměl v úmyslu porišit svůj slib či před Oromisem ukázat nedostatečné odhodlání. Potlačil úzkost. To je to, co znamená být Jezdcem, pomyslel si.
Sáhl do svých rezerv a zaměřil mysl hluboko do svého nitra. Kouzlo se jej zmocnilo, ponořil se do něj a zaplavil ho prudký příval energie. „Gěuloth du knífr,“ řekl a mezi palcem a ukazovákem se mu rozzářila blikající modrá jiskřička, která mezi nimi přeskakovala, zatímco s ní pomalu přejížděl po hrozivém ostří Zar'rocu.
Jakmile se jejich meče střetly, Eragon věděl, že Oromis ho předčí stejně jako Durza nebo Arya. Eragon byl ukázkový šermíř, pokud šlo o lidskou rasu, ale nemohl se měřit s bojovníky, v jejichž krvi proudilo kouzlo. Ruku měl moc slabou a reakce příliš pomalé. Ani tak se však nepřestával snažit o vítězství. Dával do zápasu veškerý svůj um, přestože věděl, že je to marné. Oromis ho zkoušel ve všech možných ohledech, nutil ho využít celý jeho repertoár úderů, protiúderů a triků. Neměly však žádný účinek, nedokázal se elfa ani dotknout. Nakonec zkusil změnit způsob boje, což dokázalo vyvést z míry i nejtvrdší a nejzkušenější bojovníky. Ale získal tím jen šrám na stehně.
„Pohybuj nohama rychleji,“ vykřikl Oromis. „Kdo stojí jako sloup, ten v bitvě zemře. Zvítězí ten, kdo se ohýbá jako rákos!“ Elf byl v boji skvělý, dokonale při něm spojoval sebeovládání s nezkrotnou prudkostí. Skákal jako kočka, bodal jako volavka a uhýbal s ladností lasice.
Když zápasili už skoro dvacet minut, Oromis se náhle zapotácel a útlé rysy se mu stáhly do krátkého úšklebku. Eragon poznal příznaky Oromisovy tajemné choroby a ohnal se Zar’rocem. Bylo to podlé, ale Eragon byl tak zoufalý, že byl ochoten využít jakékoli šance, třeba nečestné, jen aby dosáhl toho, že Oromise alespoň jednou zasáhne.
Zar'roc ale v tomto souboji nikdy nezasáhl cíl. Jak se Eragon prohnul, přehnal to a příliš si natáhl záda.
Bolest ho zasáhla bez varování.
Poslední, co uslyšel, byl Safiřin výkřik: Eragone!
Ačkoli byl tentokrát záchvat nesmírně silný, Eragon zůstal při vědomí. Neuvědomoval si své okolí, pouze oheň, který spaloval tělo a prodlužoval každou vteřinu ve věčnost. Nejhorší ze všeho bylo, že nemohl udělat nic, čím by tu trýzeň ukončil; jen čekat…
…a čekat…
Eragon ležel ve studeném blátě a lapal po dechu. Zamrkal, když se mu opět zaostřil zrak, a uviděl Oromise, jak sedí na stoličce vedle něj. Zvedl se na kolena a se směsicí lítosti a odporu si prohlížel svou novou tuniku. Na jemné červenohnědé látce byly zaschlé koláče špíny, jak se v křečích válel po zemi. Bahno měl i ve vlasech.
Ucítil v duchu Safíru, která neklidně čekala, až si jí všimne. Takhle to přece nejde dál! řekla ustaraně. Zničí tě to.
Její obavy definitivně podkopaly zbytky Eragonovy duševní síly. Zafira ještě nikdy neprojevila pochyby, že by něco nepřekonal, ani v Dras—Leoně, Gal’eadu nebo Farthen Důru, ani při žádném jiném nebezpečí, se kterým se setkali. Její důvěra mu dodávala odvahu. Bez ní se skutečně bál.
Měla by ses soustředit na svou výuku, řekl.
Měla bych se soustředit na tebe.
Nech mě být! Odsekl jako raněné zvíře, které si chce v tichu a ve tmě lízat rány. Utichla a udržovala jen tolik z jejich spojení, aby mlhavě vnímal Glaedra, který ji právě učil o vrbovce, kterou může žvýkat pro lepší trávení.
Eragon si oddrolil bláto z vlasů, pak vyplivl kapičku krve. „Kousl jsem se do jazyka.“
Oromis přikývl, jako by to čekal. „Potřebuješ se léčit?“
„Ne.“
„Výborně. Ukliď si meč, pak se vykoupej, sedni si na pařez v dolině a naslouchej myšlenkám lesa. Poslouchej, a když už nic neuslyšíš, přijď mi říct, co jsi zjistil.“
„Ano, Mistře.“
Když se Eragon usadil na pařezu, zjistil, že rozjitřené myšlenky a pocitymu brání soustředit pozrnost, aby dokázal otevřít mysl a vnímat tvory v rokli. Ani se mu do toho nechtělo.
Poklidná atmosféra místa však postupně zmírnila jeho zlost, zmatek i tvrdošíjnost. Nebyl vyloženě šťastný, ale přineslo mu to jisté smíření s osudem. Je to můj životní úděl a raději bych si na něj měl uvyknout, protože se to v dohledné době asi jen tak nezlepší
Když uběhla asi čtvrthodina, jeho smysly se dostatečně zbystřily takže mohl pokračovat ve zkoumání zástupu červených mravenců které objevil předešlého dne. Také se snažil vnímat všechno ostatní co se dělo na mýtině, jak mu Oromis nakázal.
Měl však jen skromné úspěchy. Když se uvolnil a ponořil do přítomnosti všech okolních vědomí, hlavou mu vířily tisíce obrazů a pocitů a kupily se jeden přes druhý v rychlých záblescích zvuků a barev doteků a vůní, bolestí a slastí. Byl tou spoustou podnětů zaplavený. Jeho mysl se čistě ze zvyku upnula na určitý detail a všechno ostatní vypustila, dokud si chybu neuvědomil a nepřepojil ji zpátky do stavu nečinného vnímání. To se opakovalo každých pár vteřin.
I tak ale začal lépe chápat svět mravenců. Získal první vodítko ohledně jejich pohlaví, když vyvodil, že ten obří mravenec v nitru jejich podzemního doupěte klade vajíčka, přibližně jedno každou minutu, a proto to musí být samička. A když následoval skupinu červených mravenců nahoru po stonku jejich růžového keře, získal živou ukázku nepřátel, kterým musejí čelit: nějaká věc vyrazila zpod listu a zabila jednoho z mravenců, na něž se Eragon napojil. Bylo pro něj obtížné přesně určit, co to bylo za stvoření, protože mravenci z něj zahlédli jen rychlé záblesky a navíc spoléhali víc na čich než na zrak. Kdyby to byli lidé, řekl by, že je napadla hrůzostrašná příšera velká jako drak, která má čelisti silné jako padací mříže v Teirmu a dokáže se pohybovat rychlostí blesku.
Mravenci vzápětí obklíčili netvora jako čeledíni, kteří se snaží chytit uprchlého koně. Vrhali se na něj naprosto beze strachu, kousali ho do tlustých nohou a vždy uskakovali jen okamžik předtím, než je mohla stisknout nelítostná železná klepeta. Další a další mravenci se přidávali k zápasu. Společně bojovali proti vetřelci, nikdy nezaváhali, ani když dva z nich byli chyceni a zabiti a několik jejich bratří spadlo ze stonku na zem pod nimi.
Byla to zoufalá bitva, kde ani jedna strana nechtěla ustoupit — že útěk, nebo vítězství zachrání bojovníky před hrozivou smrtí — on sledoval boj se strhujícím očekáváním, užaslý nad statečností a vytrvalostí mravenců, kteří pokračovali v boji navzdory zraněním, která by člověka zneschopnila. Jejich skutky byly dost hrdinské na to, aby o nich zpívali trubadúři po celé zemi.
Eragon byl tak zaujatý zápasem, že když mravenci nakonec získali převahu, radostí vykřikl tak hlasitě, až vyplašil ptáky z jejich hnízdišť mezi stromy.
Ze zvědavosti se soustředil zpět na své tělo a přešel k růžovému keři, aby se sám podíval na mrtvého netvora. Uviděl obyčejného hnědého pavouka s nohama křečovitě zkroucenýma, jak si ho mravenci nesou do doupěte jako kořist.
Úžasné.
Už chtěl odejít, ale pak si uvědomil, že opět zanedbal myriády dalšího hmyzu a zvířat na mýtině. Zavřel oči, prolétl duchem několik desítek bytostí a snažil se zapamatovat si co nejvíc zajímavých podrobností. Byla to chabá náhražka za tak dlouhé pozorování, ale měl hlad a už vyčerpal vyhrazenou hodinu.
Když se Eragon vrátil za Oromisem do chatrče, elf se ho zeptal: „Jak to šlo?“
„Mistře, mohl bych poslouchat ve dne v noci příštích dvacet let, a přesto nebudu znát všechno, co se děje v lese.“
Oromis povytáhl obočí. „Udělal jsi pokrok.“ Když Eragon vylíčil, co dnes zažil, Oromis řekl: „Ale obávám se, že to ještě nestačí. Musíš se víc namáhat, Eragone. Vím, že to dokážeš. Jsi inteligentní a vytrvalý a máš předpoklady být velkým Jezdcem. Je to těžké, ale musíš se naučit odložit stranou starosti a soustředit se zcela na úkol, který máš před sebou — Najdi v sobě klid a odtud pak musí vycházet tvé jednání.“
„Snažím se ze všech sil.“
„Ne, to není ze všech sil. Poznáme tvé síly, až se projeví.“ Zahloubaně se odmlčel „Možná by pomohlo, kdybys studoval ještě s někým jiným s kým bys mohl soutěžit. Pak bychom možná viděli všechny tvé silné stránky… Budu o tom přemýšlet.“
Oromis vytáhnul ze skřínky bochník čerstvě upečeného chleba, dřevěnu krabičku oříškového másla — elfové je používali místo skutečného másla — a dvě misky, které naplnil dušenou zeleninovou směsí z kotlíku zavěšeného nad vrstvou uhlíků v rohovém krbu.
Eragon s nechutí pohlédl na dušenou zeleninu; z elfské stravy se mu dělalo zle. Toužil po mase, rybách nebo drůbeži, něčem vydatném do čeho by se mohl zakousnout — a ne po téhle nekonečné přehlídce kytek. „Mistře,“ zeptal se, aby se rozptýlil, „proč mě nutíš rozjímat? Je to proto, abych pochopil chování zvířat a hmyzu, nebo je v tom něco víc?“
„Nenapadá tě žádný další důvod?“ Oromis si povzdechl, když Eragon zavrtěl hlavou. „A takhle je to s novými studenty vždy a zejména s těmi lidskými; jejich duch je cosi jako poslední sval, který procvičují nebo používají, takový, jehož si nejméně váží. Zeptej se jich na šerm a dokáží ti vyjmenovat každý úder, který se odehrál před měsícem, ale požádej je, aby vyřešili nějaký problém nebo sestavili souvislý výrok a… no, měl bych štěstí, kdyby se mi dostalo pro změnu něčeho víc než nechápavého pohledu. Stále jsi nováček ve světě gramarye — jak se kouzlo správně nazývá —, ale přesto musíš začít zvažovat jeho plný dosah.“
„Jakto?“
„Představ si na okamžik, že jsi Galbatorix a máš pod svým velením všechny jeho nesmírné síly. Vardenové ti zničili urgalskou armádu s pomocí nového Dračího jezdce, kterého, jak víš, vyučoval — alespoň zčásti — jeden z tvých nejnebezpečnějších a nejnesmiřitelnějších nepřátel, Brom. Také víš, že se tví nepřátelé shromažďují v Surdě, odkud by tě mohli napadnout. Co bude za těchto předpokladů nejsnazší způsob, jak se vypořádat s těmito rozmanitými hrozbami, aniž bys musel sám vzlétnout a zúčastnit se bitvy?“
Eragon si míchal dušenou zeleninu, aby trochu vystydla, a při tom uvažoval nad otázkou. „Zdá se mi,“ řekl pomalu, „že nejsnazší by bylo vycvičit skupinu kouzelníků — ani by nemuseli být tak silní —, nechat je přísahat mi věrnost ve starověkém jazyce a pak bych je nechal proniknout do Surdy, aby sabotovali úsilí Vardenů, otrávili studny a zavraždili Nasuadu, krále Orrina a další klíčové členy vzbouřenců.
„A proč to Galbatorix ještě neudělal?“
„Protože dosud pro něj Surda měla jen zanedbatelný význam a protože Vardenové desítky let přebývali ve Farthen Důru, kde mohli přezkoumat mysl každého nově příchozího, zda nepřichází se zlými úmys1i což v Surdě dělat nemohou kvůli dlouhým hranicím a početnému obyvatelstvu.“
„To jsou přesně mé závěry,“ řekl Oromis. „Pokud Galbatorix neopustí svůj brloh v Urů'baenu, největší nebezpečí, se kterým se pravděpodobně setkáš během vardenského válečného tažení, přijde od ostatních kouzelníků. Víš stejně dobře jako já, jak obtížné je bránit se proti kouzlu, zvláště když tvůj protivník přísahal ve starověkém jazyce, že tě zabije za každou cenu. Takový nepřítel se nepokusí tvoji mysl přemoci přímo, ale prostě tě očaruje zničujícím zaklínadlem, i když ty budeš moci těsně před svým zničením vyslat protiúder. Nepřítele ovšem nemůžeš porazit, pokud nevíš, kdo to je nebo kde je.“
„Takže někdy se nemusíš zatěžovat tím, abys ovládl mysl protivníka?“
„Někdy ne, ale je to nebezpečí, kterému by ses měl vyhýbat.“ Oromis se odmlčel, aby snědl pár lžic dušené zeleniny. „Teď přejdu k jádru věci: jak se budeš bránit proti neznámým nepřátelům, kteří dokážou překročit jakákoli ochranná opatření a umí zabít jediným slůvkem?“
„Nevím jak, leda…“ Eragon se zarazil, pak se usmál. „Ledaže bych vnímal vědomí všech lidí kolem sebe. Pak bych dokázal vycítit, jestli mi chtějí ublížit.“
Oromise zřejmě odpověď potěšila. „Přesně, Eragone—finiarel. A to je také odpověď na původní otázku. Meditace připravují tvého ducha, aby dokázal najít a využít i ty nejmenší trhlinky v duševním opevnění nepřátel.“
„Ale jiný kouzelník pak pozná, že se dotýkám jeho mysli?“
„Ano, pozná, ale většina lidí ne. A co se týče kouzelníků, ti to budou vědět, budou se bát a ze strachu před tebou si obrní mysl —pravě podle toho je poznáš.“
„Není to nebezpečné, ponechat své vědomí nestřežené? Kdyby tě v mysli napadl, snadno by tě přemohl.“
„Je to méně nebezpečné než být slepý vůči světu kolem.“
Eragon přikývl. Lžící chvíli poklepával v pravidelném rytmu o misku, ponořený do vlastních myšlenek, a nakonec řekl: „Nezdá se mi to správné.“
„Co? Vyjádři se jasně.“
„Co soukromí lidí? Brom mě učil, abych nikdy nepronikal do něčí mysli, pokud to nebude naprosto nutné… Je mi dost nepříjemné pomyšlení, že budu strkat nos do cizích věcí… do tajemství, která mají právo nechat si pro sebe.“ Zvedl hlavu. „Proč mi o tomhle Brom neřekl, když je to tak důležité? Proč mě v tom necvičil on sám?“
„Brom ti řekl,“ vysvětlil Oromis, „co bylo přiměřené okolnostem. Toulky v myslích ostatních tvorů mohou být návykové pro ty, kdo mají zákeřnou osobnost nebo touhu po moci. Neučili jsme to budoucí Jezdce — ačkoli i oni museli během výcviku meditovat jako ty —, dokud jsme nebyli přesvědčení, že jsou dost zralí, aby tomuto pokušení odolali.“
Je to vměšování se do soukromí a zjistíš tak mnoho věcí, které jsi ani nechtěl vědět. Přesto je to nutné pro tvé dobro a dobro Vardenů. Mohu říct ze zkušenosti a ze zkušenosti ostatních Jezdců, že tohle, více než vše ostatní, ti pomůže pochopit pohnutky lidí. A porozumění vede ke vcítění a soucitu, dokonce i s tím nejpodlejším žebrákem v nejodpornějším městě Alagaësie.“
Chvíli mlčeli, jedli a posléze se Oromis zeptal: „Řekni mi jedno: Co je nejdůležitější duchovní nástroj, který může člověk vlastnit?“
Byla to těžká otázka a Eragon ji určitou dobu zvažoval, než se odvážil odpovědět: „Odhodlání.“
Oromis rozlomil dlouhými bílými prsty bochník napůl. „Rozumím, proč jsi došel k takovému závěru — odhodlání ti dobře sloužilo během tvých dobrodružství — ale ne. Měl jsem na mysli nástroj nejpotřebnější k tomu, abys v jakékoli situaci zvolil správný postup. Odhodlání je stejně běžné u mužů, kteří jsou zabednění a hloupí, jako mezi těmi, kdo mají bystrého ducha. Takže ne, odhodlání nemůže být to, co hledáme.“
Tentokrát se Eragon k otázce postavil tak, jako by to byla hádanka. Spočítal její slova, potichu si je předříkával, zda se nerýmují, a i jinak v nich hledal nějaký skrytý smysl. Potíž byla v tom, že nebyl víc než průměrný hádankář a v každoročním carvahallském hádankářském souboji se nikdy neumístil moc dobře. Přemýšlel příliš doslovně než aby vyřešil hádanky, které nikdy neslyšel, což byl výsledek Gerovy praktické výchovy.
„Moudrost,“ řekl nakonec. „Moudrost je ten nejdůležitější duchovní prostředek, který může člověk mít.“
„Celkem dobrá odpověď, ale opět musím říci ne. Správná odpověď zní: bgíka. Nebo, abych to řekl jinak, schopnost uvažovat analyticky. Když se správně použije, může překonat jakýkoli nedostatek moudrosti, kterou člověk získá jen věkem a zkušenostmi.“
Eragon se zamračil. „Ano, ale není dobré srdce důležitější než logika? Čistá logika tě může dovést k závěrům, které jsou eticky nesprávné, kdežto když jsi mravný a poctivý, máš zaručeno, že se nezachováš hanebně.“
Oromisovy rty zkroutil úsměv tenounký jako břitva. „Zaměňuješ věci. Chtěl jsem jen vědět, co je nejužitečnější nástroj, který může někdo mít, bez ohledu na to, zda je ta osoba dobrá, nebo špatná. Souhlasím, že je důležité být čestný, ale také budu trvat na tom, že když se budeš muset rozhodnout, zda dáš muži ušlechtilou povahu, nebo ho naučíš jasně myslet, raději bys ho měl naučit jasně myslet. Příliš mnoho problémů tohoto světa způsobili muži s ušlechtilými motivy a zastřenou myslí.“
„Dějiny nám poskytují řadu příkladů lidí, kteří byli přesvědčeni, že dělají správnou věc, a spáchali kvůli tomu hrozné zločiny. Měj na paměti, Eragone, že nikdo sám sebe nepokládá za zlosyna a málokdo dělá rozhodnutí, která by považoval za špatná. Té osobě se možná ta volba nelíbí, ale bude si za ní stát, protože i za těch nejhorších okolností věří, že to byla nejlepší možnost, jakou měla v té době k dispozici.“
„Být dobrý člověk samo o sobě neznamená žádnou záruku správného jednání. Tím se vracíme k jediné ochraně, kterou máme proti kouzelníkům, podvodníkům a šílenství davů, a k našemu nejspolehlivějšímu vodítku v nejistých mělkých vodách života: jasnému a logickému myšlení. Logika tě nikdy nezradí, leda by sis neuvědornoval nebo záměrně ignoroval — následky svých činů.“
„Pokud jsou elfové tak logicky založení,“ řekl Eragon, „pak se musíte vždycky všichni shodnout.“
„Jen stěží,“ opáčil Oromis. „Jako každá rasa i my zastáváme celou řadu principů a v důsledku toho často i ve stejných situacích docházíme k rozdílným závěrům. K závěrům, a to bych měl možná dodat, které mají logické oprávnění z pohledu každé jednotlivé osoby. A byť bych si přál, aby to bylo jinak, ne všichni elfové patřičně vycvičili svou mysl.“
„Jak mě chceš naučit téhle logice?“
Oromis se zeširoka usmál. „Nejstarší a nejúčinnější metodou: diskutováním. Dám ti otázku, ty pak odpovíš a budeš obhajovat své stanovisko.“ Počkal, než si Eragon znovu naplnil misku dušenou zeleninou. „Například, proč bojuješ proti Království?“
Nečekaná změna tématu zastihla Eragona nepřipraveného. Měl však pocit, že se Oromis právě dostal k předmětu, k němuž celou dobu směřoval. „Jak už jsem řekl předtím, abych pomohl těm, kdo trpí pod Galbatorixovou nadvládou, a v druhé řadě také kvůli osobní pomstě.“
„Takže bojuješ z dobročinných důvodů?“
„Jak to myslíš?“
„Že bojuješ, abys pomohl lidem, kterým Galbatorix ublížil, a abys mu zabránil dál ubližovat.“
„Přesně tak,“ řekl Eragon.
„Hmm, ale řekni mi tedy jedno, můj mladý Jezdče: Nezpůsobí tvá válka s Galbatorixem víc bolesti, než které zabrání? Většina obyvatelstva v Království žije obyčejným, plodným životem a královo lenství se jich nikdy nedotkne. Jak chceš omluvit svůj vpád do jejic země, to, že jim zničíš domovy a zabiješ jejich syny a dcery.“
Eragon zíral s otevřenými ústy, že se ho Oromis vůbec ptá na takovou věc — Galbatorix je přece zlý. Byl také ohromený tím, že ho o tom nenapadala žádná jasná odpověď. Věděl, že je v právu, ale jak mohl dokázat? „Ty si nemyslíš, že by měl být Galbatorix svržen —?“
„O tom se teď nebavíme.“
„Je musíš tomu věřit,“ trval si na svém Eragon. „Podívej, co udělal Jezdcům.“
Oromis si namočil chléb do omáčky, znovu se dal do jídla a mlčky nechal Eragona zuřit. Když Oromis dojedl, složil ruce do klína a zeptal se: „Rozčílil jsem tě?“
„Ano, rozčílil.“
„Chápu. Dobrá tedy, přemýšlej dál o té věci, dokud nenajdeš odpověď. Očekávám, že bude přesvědčivá.“