Přibližování

 

Roran stál na přídi Dračího křídla a poslouchal, jak vesla šplouchají vodou. Právě skončil svou směnu veslování a ramenem mu pronikala studená, ostrá bolest. Budu se muset napořád potýkat s touto vzpomínkou na ra'zaky? Otřel si pot z tváře a nevnímal mírnou bolest; soustředil se místo toho na řeku před sebou, která byla zastřená černými mraky.

U zábradlí k němu přistoupila Elain, s rukou položenou na velkém břichu. „Ta voda vypadá zle,“ řekla. „Možná jsme měli zůstat v Dauthu, spíš než se táhnout za dalšími problémy.“

Obával se, že má pravdu. Po Kančím Oku pluli na východ od Jižních ostrovů zpátky k pobřeží a pak nahoru ústím řeky Jiet do surdského přístavního města Dauth. Když přistáli na pevnině, jejich zásoby byly vyčerpané a vesničané churaví.

Roran byl pevně rozhodnutý zůstat v Dauthu, zvláště po tom, co se jim dostalo nadšeného přivítání od jeho místodržící, paní Alariky. Ale to bylo předtím, než mu řekli o Galbatorixově armádě. Pokud Vardenové budou poraženi, nikdy už neuvidí Katrinu. A tak s pomocí Jeoda přesvědčil Horsta a mnoho dalších vesničanů, že pokud chtějí žít v Surdě v bezpečí před Královstvím, musejí pokračovat po řece Jiet a pomoci Vardenům. Byl to obtížný úkol, ale nakonec je Roran přesvědčil. A jakmile řekli Alarice o svých záměrech, dala jim veškeré zásoby, které potřebovali.

Od té doby Roran často uvažoval, jestli se rozhodl správně. Touto dobou už každý život na Dračím křídle nenáviděl. Lidé byli nervózní a podráždění a situace se jenom přiostřovala vědomím, že plují do bitvy. Bylo to celé z mojí strany sobectví? přemítal Roran. Udělal jsem to skutečné ku prospěchu vesničanů, nebo pouze proto, že mě to dostane o krok blíž ke Katrině?

„Možná jsme měli,“ řekl Elain.

Společně sledovali silnou vrstvu kouře nad hlavou, zahalující se nebe, zakrývající slunce a propouštějící jen zbytky světla, takže všechno pod nimi mělo odpudivě oranžový odstín. Všude kolem bylo děsivé pološero, jaké by si dřív Roran ani nedokázal představit. Námořníci na palubě se vystrašeně rozhlíželi kolem sebe, mumlali ochranná zaříkadla a vytahovali kamenné amulety, aby se chránili před zlými duchy.

„Poslouchej,“ řekla Elain. Otočila hlavu na stranu, aby lépe slyšela. „Co je to?“

Roran napínal uši, až zaslechl tlumený cinkot kovu o kov. „To,“ řekl, „je zvuk našeho osudu.“ Otočil se a zakřičel přes rameno: „Kapitáne, přímo před námi se bojuje!“

„K prakům!“ zaburácel Uthar. „Bondene, zdvojnásobte tempo tam u těch vesel. A každý zdatný muž mezi vámi ač se raději připraví, nebo bude mít vlastní vnitřnosti místo polštáře!“

Roran zůstal stát na místě, když na Dračím křídle začal panovat shon. Přes narůstající hluk stále slyšel zdálky znít řinkot mečů o štíty. Výkřiky mužů teď byly slyšitelné, stejně jako řev nějakého obrovského zvířete.

Rychle přelétl pohledem na Jeoda, který se k nim na přídi přidal. Obchodník měl bledou tvář. „Už jsi byl někdy předtím v bitvě?“ zeptal se Roran.

Jeodovi v hrdle poskočil knedlík, polkl a zakroutil hlavou. „S Bromem jsem se dostal do spousty střetů, ale nikdy do ničeho tak velkého.“

„Pak je to pro nás oba poprvé.“

Vpravo se zúžil závoj kouře a poskytl jim letmý výhled na tmavou zemi, která byla pokrytá davy bojujících mužů, na které hořel oheň a stoupaly z ní páchnoucí oranžové výpary. Bylo nemožné říci kdo bojuje za Království a kdo za Vardeny, ale Roranovi bylo hned jasné, že bitva by se díky správnému pošťouchnutí mohla vyvinout tím, či oním směrem. A my můžeme zajistit to pošťouchnutí.

Pak se nad vodou rozezněl hlas, když nějaký muž zakřičel: „Loď! Po řece Jiet připlouvá loď!“

„Měla bys jít do podpalubí,“ řekl Roran Elain. „Tady to pro tebe nebude bezpečné.“ Přikývla a odspěchala k příďovému palubnímu otvoru, kde slezla po žebříku a zavřela za sebou poklop. Za okamžik se na příď přiřítil Horst a podal Roranovi jeden z Fiskových štítů.

„Myslel jsem, že bys to mohl potřebovat,“ řekl Horst.

„Díky. Já…“

Roran se zarazil, když se vzduch kolem nich rozechvěl jakoby mocným otřesem. Bum. Zuby mu zaskřípaly o sebe. Bum. Uši ho bolely ze silného tlaku. Krátce po druhé ráně přišla třetí — bum — a s ní mocný hrdelní řev, který Roran poznal, protože ho v dětství mnohokrát slyšel. Pohlédl vzhůru a spatřil obrovského safírově modrého draka, jak se střemhlav řítí z pohyblivých mraků. A na drakově hřbetě, v prohlubni za jeho krkem, seděl jeho bratranec Eragon.

Nebyl to Eragon, kterého si pamatoval, ale spíš jako by umělec vzal jeho základní rysy a vylepšil je a vyhladil, aby byly ušlechtilejší a současně působily víc jakýmsi kočičím dojmem. Tento Eragon byl oblečený jako princ, v pěkných šatech a brnění, i když byl potřísněný bojem, a v pravé ruce třímal duhově červený meč. Tento Eragon, to Roran věděl, by dokázal zabít kohokoli bez zaváhání. Tento Eragon byl mocný a nesmiřitelný… Tento Eragon by dokázal zabít ra'zaky a jejich zvířata a pomoci mu zachránit Katrinu.

Drak roztáhl průsvitná křídla, prudce zastavil a zůstal viset ve vzduchu před lodí. A pak Eragon pohlédl Roranovi do očí.

Do tohoto okamžiku Roran tak úplně nevěřil Jeodovu příběhu o Eragonovi a Bromovi. Teď, když hleděl na svého bratrance, ho zaplavila vlna zmatených pocitů. Eragon je Jezdec! Zdálo se mu nepředstavitelné, že ten štíhlý, náladový, přehnaně horlivý chlapec, se kterým vyrůstal, se proměnil v hrůzu nahánějícího válečníka. Vidět ho zase naživu naplnilo Rorana nečekanou radostí. Přesto v tutéž chvíli se uvnitř něj vzedmul hrozný, známý vztek kvůli Eragonově úloze na Gerově smrti a obléhání Carvahallu. V těch pár vteřinách Roran nevěděl, zda Eragona miluje, nebo nenávidí.

Vylekaně ztuhl, když se zářivá cizí bytost dotkla jeho mysli. Odněkud z vědomí se vynořil Eragonův hlas: Rorane?

„Ano.“

Mysli si své odpovědi a já je uslyším. Jsou s tebou všichni z Carvahallu?

Skoro.

Jak jsi… Ne, to teď nechme stranou, není čas. Zůstaňte, kde jste, dokud bitva nebude rozhodnutá. Nebo ještě lépe, jeďte zpátky po proudu, kde na vás nemůže Království zaútočit.

Musíme si promluvit, Eragone. Musíš mi toho hodně vysvětlit.

Eragon se znepokojeným výrazem zaváhal, pak řekl: Já vím. Ale teď ne, později. Bez znatelného pobídnutí se drak stočil od lodi a odletěl na východ, kde zmizel v oparu nad Hořícími pláněmi.

Horst užasle zvolal: „Jezdec! Skutečný Jezdec! Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového uvidím, tím méně, že to bude Eragon.“ Za kroutil hlavou. „Myslím, že jsi mluvil pravdu, co, Tyčko?“ Jeod se zazubil v odpověď, vypadal jako nadšené dítě.

Roran jako by jejich slova neslyšel a jen tupě zíral na palubu; měl pocit, jako by měl samým napětím vybuchnout. Sužovala ho spousta nezodpovězených otázek, ale přinutil se nevšímat si jich. Teď nemohu přemýšlet o Eragonovi. Musíme bojovat. Vardenové musejí porazit Království.

Pohltil ho narůstající příval zuřivosti. Už tohle zažil, šílený záchvat zuřivosti, který mu dovoloval překonat skoro každou překážku, hýbat věcmi, jimiž by obyčejně nepohnul, postavit se nepříteli v boji a necítit při tom žádný strach. Teď ho to zachvátilo jako horečka, zrychloval se mu dech a rozbušilo se mu srdce.

Odstrčil se od zábradlí, utíkal přes loď k důstojnické palubě, kde u kormidla stál Uthar, a řekl: „Zakotvi loď.“

„Cože?“

„Zakotvi loď, říkám! Zůstaň tady se zbytkem vojáků a využij abys nadělal co největší spoušť, zabraň tomu, aby se někdo nalodil na Dračí křídlo a hlídejte naše rodiny. Rozumíš?“

Uthar na něj udiveně zíral, až se Roran bál, že rozkazy odmítne, pak zjizvený námořník zabručel a řekl: „Jo, jasně, Kladivo.“

Horstův těžký krok předznamenal jeho příchod na důstojnickou palubu. „Co chceš dělat, Rorane?“

„Co?“ Roran se zasmál a otočil se doleva, aby stál kováři tváří v tvář. „Co? No, chci změnit osud Alagaësie!“