Rada starších
Eragon se probudil, překulil se na okraj postele a rozhlédl se po pokoji zaplaveném tlumeným světlem uzavřené lucerny. Posadil se a pozoroval spící Safiru. Svalnaté boky se jí vzdouvaly a zase klesaly, jak obrovské měchy jejích plic proháněly vzduch šupinatými nozdrami. Eragon pomyslel na nespoutaný žár, který teď v sobě dokázala shromáždit a s ohlušujícím řevem vypustit ze chřtánu. Byl to děsivý pohled, když jí plameny schopné roztavit kov proudily přes jazyk a zuby, aniž by je poškodily. Od té doby, co Zafira poprvé chrlila oheň během jeho boje s Durzou — když se k nim řítila z vrcholku Tronjheimu —, byla na svůj nový um nesnesitelně pyšná. Neustále vypouštěla plamínky a využila každou příležitost, kdy mohla něco zapálit.
Protože Isidar Mithrim byl roztříštěný na kusy, Eragon se Zafirou už nemohli bydlet v dračí sluji nad ním. Trpaslíci jim poskytli prostory ve staré strážnici v přízemí Tronjheimu. Byl to rozlehlý pokoj, ale s nízkým stropem a tmavými stěnami.
Na Eragona padla sklíčenost, když si vzpomněl na události předchozího dne. Oči se mu zalily slzami, které se nezadržitelně hrnuly ven — jednu z nich zachytil na dlaň. O Arye neměli žádné zprávy až do pozdního večera, kdy se vyčerpaná vynořila z tunelu. Ačkoli udělala, co mohla, a zapojila své kouzelné schopnosti, urgalové jí unikli. „Našla jsem tohle,“ řekla. Pak jim ukázala jeden z fialových plášťů Dvojčat, roztrhaný a zkrvavený, Murtaghovu tuniku a jeho kožené rukavice. „Byly pohozené na okraji černé průrvy, k jejímuž dnu nevede žádná chodba. Urgalové jim museli ukrást brnění a zbraně a hodit těla do té jámy. Nazírala jsem Murtagha i Dvojčata, ale neviděla jsem nic než stíny propasti.“ Její oči se střetly s Eragonovými. „Promiň, jsou pryč.“
Teď, zcela ponořený do sebe, Eragon oplakával Murtagha. Byl to strašný, palčivý pocit ztráty a hrůzy o to horší, že mu během posledních měsíců postupně přivykal.
Jak se díval na slzu ve své dlani — malou, lesklou krůpěj —, rozhodl se, že se pokusí nazírat ty tři zmizelé sám. Věděl, že je to zoufalý a zbytečný pokus, ale musel se o to pokusit, aby přesvědčil sám sebe, že Murtagh je opravdu pryč. Přesto si nebyl jistý, jestli chce uspět tam, kde Arya selhala, a jestli by se cítil nějak lip, kdyby zahlédl Murtagha ležícího na dně srázu hluboko pod Farthen Dûrem.
Zašeptal: „Draumr kópa.“ Kapku zahalila tma a proměnila ji v malou tečku noci na stříbrné dlani. Něco se přes ni mihlo, jako když pták přelétne přes měsíc zatažený mraky… pak nic.
Druhá slza se spojila s první.
Eragon se zhluboka nadechl, opřel se a ponořil se do ticha. Když se zotavil po Durzově zranění, uvědomil si, že zvítězil jen díky velkému štěstí, a bylo to pokořující vědomí. Pokud někdy budu čelit dalšímu Stínoví, ra’zakovi nebo Galbatorixovi, musím být silnější, jestli chci vyhrát. Brom mě mohl naučit víc, vím to. Ale bez něj mám jedinou šanci: elfy.
Zafire se zrychlil dech, otevřela oči a zeširoka zívla. Dobré ráno, maličký.
Dobré? Pohlédl dolů a rukama zatlačil do matrace. Je příšerné… Murtagh a Ažihad… Proč nás hlídky v tunelech nevarovaly před urgaly? Nemohli nepozorovaně sledovat Ažihadovu skupinu… Arya měla pravdu, nedává to smysl.
Nikdy se nedozvíme pravdu, řekla vlídně Zafira. Postavila se, až se křídly otřela o strop. Měl by ses najíst a pak musíme zjistit, co mají Vardenové v plánu. Nemáme času nazbyt; nový vůdce může být na světě během pár hodin.
Eragon souhlasil a vzpomněl si na okamžik, když se včera všichni rozcházeli: Orik pospíchal donést králi Hrothgarovi zprávy, Jörmundur nesl Ažihadovo tělo na místo, kde bude spočívat až do pohřbu, a Arya stála sama a sledovala dění kolem.
Eragon vstal a připoutal si Zar’roc a luk, pak se sehnul, aby zvedl sedlo Sněžného bleska. Tělem mu projela ostrá bolest, která ho srazila na zem. Svíjel se a pokoušel se dotknout zad. Měl pocit, jako by ho přeřízli v půli. Zafira zavrčela, když rezavou bolest ucítila. Snažila se ho v mysli ukonejšit, ale nedokázala utrpení zmírnit. Instinktivně zvedla ocas, jako by se připravovala k boji.
Trvalo několik minut, než záchvat odezněl a poslední bolest se vytratila. Eragon ztěžka oddechoval. Obličej měl zpocený, vlasy slepené a oči ho pálily. Sáhl si na záda a opatrně se dotkl horního konce jizvy. Byla horká, zanícená a citlivá na dotek. Zafira sklonila hlavu a nosem se dotkla jeho paže. Ach, maličký...
Tentokrát to bylo horší, řekl, zatímco s námahou vstával. Nechala ho, aby se o ni opřel, Eragon si kapesníkem otřel pot a pak váhavě vykročil ke dveřím.
Máš dost sil, abys šel?
Musíme jít. Máme povinnost jako drak a Jezdec veřejně volit dalšího vůdce Vardenů a možná dokonce ovlivnit jeho výběr. Neopominou naše silné postavení; teď máme mezi Vardeny velkou autoritu. Aspoň tu nejsou Dvojčata, aby se sama chopila moci. To je jediná výhoda celé situace.
Výborně, ale Durza by měl tisíc let trpět v mukách za to, co ti udělal.
Zabručel. Jen mě jisti.
Společně prošli Tronjheimem do nejbližší kuchyně. V chodbách a předsíních se lidé zastavovali, klaněli se jim a mumlali „Argetlam“ nebo „Stínovrah“. Dělali to dokonce i trpaslíci, i když ne tak často. Na Eragona zapůsobily chmurné, vyčerpané pohledy lidí a tmavé oblečení na znamení smutku. Mnohé ženy byly celé v černém a tváře jim zakrývaly krajkové závoje.
V kuchyni Eragon zasedl s kamenným tácem jídla k nízkému stolu. Zafira ho pozorně sledovala pro případ, že by ho přepadl další záchvat. Několik lidí se k němu pokusilo přiblížit, ale ona ohrnula ret a zavrčením je odehnala. Eragon se nimral v jídle a předstíral, že žádné vyrušení nevnímá. Nakonec se, ve snaze odvést myšlenky od Murtagha, zeptal: Kdo myslíš, že by teď dokázal řídit Vardeny, když jsou Ažihad a Dvojčata mrtví?
Zaváhala. Ty bys to možná dokázal, pokud bychom poslední Ažihadova slova vykládali jako požehnání k vůdcovství. Skoro nikdo by se ti nepostavil Přesto to asi nebude ta nejlepší volba. Vidím v tom spíš spoustu problémů.
Souhlasím. Navíc Arya by byla proti a ona může být nebezpečným nepřítelem. Elfové nedokáží lhát ve starověkém jazyce, ale v tom našem takové zábrany nemají, mohla by popřít Ažihadova slova, pokud by to prospělo jejím úmyslům. Ne, nestojím o to… Co Jörmundur?
Ažihad ho považoval za svou pravou ruku. Bohužel toho o něm ani o dalších vůdcích Vardenů moc nevíme. Jsme tady příliš krátce. Budeme si muset udělat úsudek na základě pocitů a dojmů, protože nemůžeme využít zkušenosti z dřívějška.
Eragon posouval kousek ryby kolem hromádky rozmačkaných hlíz. Nezapomeň na Hrothgara a trpasličí klany; v téhle věci nezůstanou zticha. Až na Aryu se elfové nemohou k následnictví vyjádřit — bude rozhodnuto dřív, než se to dozvědí. Ale trpaslíky není možné vynechat — a ani by se nenechali. Hrothgar podporuje Vardeny, ale pokud se proti němu postaví většina klanů, mohl by nakonec pod nátlakem podpořit někoho, kdo se pro velení nehodí.
A kdo by to mohl být?
Někdo snadno manipulovatelný. Zavřel oči a opřel se. Mohl by to být kdokoli z Farthen Důru, naprosto kdokoli.
Dlouho uvažovali o tom, co je čeká. Pak Zafira řekla: Eragone, někdo za tebou přišel. Nemůžu ho odehnat.
Cože? Otevřel oči a přimhouřil je, aby uvykly světlu. U stolu stál pobledlý chlapec. Sledoval Safiru, jako by se bál, že se ho pokusí sežrat. „Co je?“ zeptal se Eragon, ale ne nevlídně.
Hoch sebou poplašeně trhnul a pak se uklonil. „Byl jsi povolán, Argetlame, abys promluvil před Radou starších.“
„Kdo to je?“
Ta otázka zmátla chlapce ještě víc. „Rada — rada je… jsou to… lidé, které jsme si my — tedy Vardenové — vybrali, aby naším jménem mluvili s Ažihadem. Byli to jeho důvěrní rádcové a teď si tě přejí vidět. Je to veliká pocta!“ Nakonec se letmo pousmál.
„Dovedeš mě k nim?“
„Ano.“
Zafira na Eragona tázavě pohlédla. Pokrčil rameny a nechal jídlo jídlem. Pak kývnul, že mohou vyrazit. Cestou chlapec dychtivýma očima obdivoval Zar'roc, pak stydlivě sklopil pohled.
„Jak ti říkají?“ zeptal se Eragon.
„Jarša, pane.“
„To je hezké jméno. Vzkaz jsi předal jako správný posel; můžeš být na sebe pyšný.“ Jarša se rozzářil a radostně si poskočil.
Došli k vypouklým kamenným dveřím, které Jarša otevřel. Místnost uvnitř byla kruhová, s nebesky modrou kopulí zdobenou souhvězdími. Uprostřed komnaty stál kulatý mramorový stůl, vykládaný znakem Dûrgrimst Ingeitum — stojící kladivo s dvanácti hvězdami kolem. Seděl u něj Jörmundur, nějaký dlouhán a mohutný muž, vedle nich pak žena se scvrklými rty, očima blízko u sebe a důkladně namalovanými tvářemi a druhá žena s ohromnou hřívou šedých vlasů a zralou tváří, které ze šněrovačky držící bujné poprsí vykukovala rukojeť dýky.
„Můžeš jít,“ propustil Jörmundur Jaršu, který se spěšně uklonil a odešel.
Eragon si uvědomoval, že ho sledují, a proto pomalu obhlédl místnost a posadil se doprostřed řady prázdných židlí, tak aby se k němu členové rady museli ve svých křeslech otočit. Zafira si dřepla přímo za ním, takže na temeni hlavy cítil její horký dech.
Jörmundur se napůl postavil, aby se zlehka uklonil, pak se znovu usadil. „Děkuji, že jsi přišel, Eragone, i když i pro tebe nedávné události znamenaly velkou ztrátu. Tohle je Umért,“ představil vysokého muže; „Falberd,“ to byl ten silný; „a Sabrae s Elesari,“ ukázal na dvě ženy.
Eragon pokynul hlavou a zeptal se: „A co Dvojčata, byla i ona součástí této rady?“
Sabrae prudce zavrtěla hlavou a důrazně poklepala dlouhým nehtem o stůl. „Ti s námi neměli nic společného. Byly to slizké — víc než slizké — pijavice, které si šly jen za vlastním prospěchem. Nijak netoužili přinášet užitek Vardenům. A tak neměli místo ani v této radě.“ Eragon i na tu vzdálenost cítil její voňavku; byla těžká a mastná jako zahnívající květina. Při tom pomyšlení musel potlačit úsměv.
„To stačí. Nejsme tu proto, abychom se bavili o Dvojčatech,“ prohlásil Jörmundur. „Čelíme krizi, s níž je třeba se vypořádat rychle a účinně. Pokud nevybereme Ažihadova nástupce, udělá to někdo jiný. Hrothgar už se na nás obrátil, aby nám vyjádřil soustrast. I když byl víc než zdvořilý, určitě už v tuhle chvíli spřádá své vlastní plány. Musíme také myslet na Du Vrangr Gata, kouzelníky. Většina z nich je oddaná Vardenům, ale jeden nikdy neví, co udělají. Možná se nám rozhodnou vzdorovat, aby tím něco získali. Proto potřebujeme tvou pomoc, Eragone, abys potvrdil právoplatnost Ažihadova nástupce.“
Falberd se zvedl a položil masité ruce na stůl. „Nás pět už se rozhodlo, koho budeme podporovat. Nikdo z nás nepochybuje, že je to ta správná osoba. Ale,“ pozvedl baculatý prst, „než ti prozradíme, kdo to je, musíš nám dát čestné slovo, že ať už s námi budeš souhlasit, nebo ne, nic z naší rozpravy se nedostane mimo tuto místnost.“
Proč to chtějí? zeptal se Eragon Zafiry.
To nevím, řekla a odfrkla si. Možná je to léčka… Ale asi na to musíš přistoupit. Nezapomínej však, že mě nepožádali, abych se k čemukoli vázala. Vždycky můžu všechno říct Arye, pokud to bude potřeba. Jsou hloupí, když zapomínají, že jsem stejně inteligentní jako kterýkoli člověk.
Eragona ta myšlenka upokojila, a tak řekl: „Výborně, máte mé slovo. Takže koho chcete za nového vůdce Vardenů?“
„Nasuadu.“
Eragon překvapeně sklopil pohled a rychle přemýšlel. O Nasuadě jako nástupkyni vůbec neuvažoval kvůli jejímu mládí — byla jen o pár let starší než on sám. Samozřejmě neexistoval žádný skutečný důvod, proč by se nemohla stát vůdcem, ale proč by chtěla Rada starších právě ji? Co z toho budou mít? Vzpomněl si na Bromovu radu a pokusil se zvážit tu věc ze všech úhlů, neboť věděl, že se musí rychle rozhodnout.
Nasuada je odvážná, poznamenala Zafira. Byla by jako její otec.
Možná, ale jaký mají důvod, aby zvolili zrovna ji?
Aby Eragon získal čas, zeptal se: „Proč ne ty, Jörmundure? Ažihad tě považoval za svou pravou ruku. Neznamená to, že bys měl nyní nastoupit na jeho místo?“
Radou přelétl záchvěv znepokojení: Sabrae se ještě víc napřímila v křesle a sepjala ruce před sebou; Umért a Falberd na sebe chmurně pohlédli, zatímco Elesari se jen usmála, až jí rukojeť dýky poskočila na prsou.
„Protože,“ Jörmundur pečlivě volil slova, „Ažihad tím měl na mysli jenom vojenské záležitosti, nic víc. Kromě toho jsem členem této rady, která má moc jen díky tomu, že podporujeme jeden druhého. Bylo by nerozumné a nebezpečné, kdyby se jeden z nás povýšil nad ostatní.“ Radě se po jeho odpovědi ulevilo a Elesari ho dokonce poplácala po předloktí.
Ha! zvolala Zafira. Myslím, že by převzal moc, kdyby tak mohl přinutit ostatní, aby ho podporovali. Jen se podívej, jak na něj zhlížejí. Jako by mezi sebou měli nebezpečnou šelmu.
Je jako vlk ve smečce šakalů.
„Má Nasuada dostatek zkušeností?“ vyptával se Eragon.
Elesari se předklonila, až se přitiskla k okraji stolu. „Byla jsem tu už sedm let, když se Ažihad přidal k Vardenům. Sledovala jsem, jak Nasuada vyrůstá z milovaného děvčátka v ženu, jakou je dnes. Občas trochu lehkovážná, ale dobrý vůdce pro Vardeny. Lidé ji budou milovat. A já,“ plácla se srdečně do prsou, „a moji přátelé tady budeme, abychom ji provedli nelehkými časy. Vždycky bude mít někoho, kdo jí ukáže cestu. Nezkušenost nebude překážkou, aby mohla převzít místo, které jí právem patří.“
Konečně se Eragon dovtípil. Chtějí loutku!
„Za dva dny se bude konat Ažihadův pohřeb,“ vložil se do toho Umért. „Hned po něm chceme prohlásit Nasuadu novým vůdcem. Musíme se jí ještě zeptat, ale určitě bude souhlasit. Chtěli bychom, abys byl u jmenování — nikdo, dokonce ani Hrothgar pak nemůže proti volbě nic namítnout — a abys přísahal věrnost Vardenům. To lidem navrátí sebedůvěru, kterou jim vzala Ažihadova smrt, a předejde tomu, aby se kdokoli pokusil rozbít nové uspořádání.“
Věrnost!
Zafira se s Eragonem v duchu rychle spojila. Všimni si, že nechtějí, abys přísahal poslušnost Nasuadě — jen Vardenům.
Ano. A oni chtějí být těmi, kdo jmenují Nasuadu, aby tak dali najevo, Že rada je mocnější než ona. Mohli požádat Aryu nebo nás, abychom ji jmenovali. Ale tím by povýšili každého, kdo to udělá, nad všechny Vardeny. Takhle dají najevo svou nadřazenost nad Nasuadou, díky přísaze věrnosti získají vládu nad námi a také zvýší svou důvěryhodnost, když Nasuadu na veřejnosti podpoří Jezdec.
„Co se stane,“ zeptal se, „když se rozhodnu nepřijmout váš návrh?“
„Návrh?“ zopakoval Falberd a vypadal zmateně. „No, samozřejmě nic. Pouze tím hrozně znevážíš celý ceremoniál, když nebudeš u Nasuadina zvolení. Pokud ji hrdina bitvy ve Farthen Důru nevezme na vědomí, bude si myslet, že jí to Jezdec udělal naschvál a že mu Vardenové nestojí za to, aby jim sloužil! Kdo by unesl takovou hanbu?“
Řekli mu to víc než jasně. Eragon pod stolem sevřel hrušku jílce Zar’rocu. Chtělo se mu vykřiknout, že je zbytečné nutit ho, aby podporoval Vardeny, protože by to stejně udělal. Jenže teď se instinktivně vzbouřil a hodlal se ubránit okovům, které se mu snažili nasadit. „Když jsou tedy Jezdci tak vysoce vážení, mohl bych se rozhodnout, že budu nejužitečnější, povedu—li Vardeny sám.“
Atmosféra v místnosti zhoustla. „To by nebylo moudré,“ prohlásila Sabrae.
Eragon rozvažoval, jak z té situace uniknout. Když je teď Ažihad pryč, řekla Zafira, je asi nemožné zůstat nezávislý na všech skupinách, jak to po nás chtěl. Nemůžeme rozhněvat Vardeny, a pokud jim po Nasuadině nástupu bude tahle rada vládnout, musíme je uklidnit. Pamatuj, že oni jednají z pudu sebezáchovy stejně jako my.
Ale co po nás budou chtít, jakmile nás budou mít v hrsti? Dodrží smlouvu Vardenů s elfy a pošlou nás na výcvik do Ellesméry, nebo nám přikážou něco jiného? Jörmundur mi připadá jako čestný muž, ale co zbytek rady? To nedokážu říct.
Zafira se mu čelistí otřela o temeno hlavy. Přistup na to, že se zúčastníš obřadu s Nasuadou; to myslím musíme udělat. Co se týče slibu věrnosti, uvidíš, jestli se tomu dá nějak vyhnout. Možná se mezitím přihodí něco, co změní naše postavení… Arya možná najde nějaké řešení.
Eragon náhle přikývl a řekl: „Jak si přejete, přijdu na Nasuadino jmenování.“
Zdálo se, že se Jörmundurovi ulevilo. „Dobrá, dobrá. Pak musíme vyřešit už jen jednu věc, než půjdeš: Nasuadin souhlas. Není důvod to odkládat, když jsme tu všichni. Okamžitě pro ni pošlu. A pro Aryu také — potřebujeme i souhlas elfů, než rozhodnutí zveřejníme. Neměl by to být problém; Arya nepůjde proti naší radě a tobě, Eragone. Bude muset přistoupit na naše rozhodnutí.“
„Počkej,“ zavelela Elesari a zablesklo se jí v očích. „Ještě tvoje slovo, Jezdce. Slíbíš na obřadu věrnost?“
„Ano, to musíš,“ souhlasil Falberd. „Vardenové by byli zostuzeni, kdyby ti nemohli poskytovat všemožnou ochranu.“
Hezky řečeno!
Za pokus to stálo, řekla Zafira. Obávám se, že. ted už nemáš na výběr.
I když odmítnu, neodváží se nám ublížit.
Ne, ale dokázali by zařídit, aby naše strasti nikdy neskončily. Nechci, abys to přijal kvůli mně, ale kvůli sobě. Je mnoho nebezpečí, před nimiž tě nedokážu uchránit, Eragone. S protivníkem, jako je Galbatorix, kolem sebe potřebuješ spojence, ne nepřátele. Nemůžeme si dovolit bojovat jak s Královstvím, tak s Vardeny.
Nakonec řekl: „Slíbím.“ Kolem celého stolu byly znát známky úlevy — dokonce i chabě skrývaný povzdech Umérta. Oni se nás bojí!
To by taky měli, poznamenala uštěpačně Zafira.
Jörmundur zavolal Jaršu a pár slovy jej poslal pro Nasuadu a Aryu. Zatímco byl pryč, rozmluva přešla v nepříjemné ticho. Eragon si nevšímal rady a místo toho si lámal hlavu s tím, jak by se dostal z téhle bezvýchodné situace. Nic ho ale nenapadalo.
Když se dveře znovu otevřely, všichni se s očekáváním otočili. První vešla Nasuada s bradou vysoko zdviženou a vyrovnaným pohledem. Měla vyšívané šaty v nejtmavším odstínu černé, ještě tmavší než její kůže, až na temně červený pruh táhnoucí se od ramene k boku. Za ní šla Arya, mrštně a ladně jako kočka, a upřímně ohromený Jarša.
Když chlapce propustili, pomohl Jörmundur Nasuadě do křesla. Eragon přispěchal stejným způsobem pomoci Arye, ale ta nabídnutou židli nevzala na vědomí a postavila se dál od stolu. Safiro, pomyslel si, řekni jí o všem, co se stalo. Mám pocit, že rada jí nehodlá sdělit, že mě přinutili přísahat věrnost Vardenům.
„Aryo,“ pozdravil ji s pokývnutím Jörmundur, potom se obrátil k Nasuadě. „Nasuado, dcero Ažihada, Rada starších by ti ráda oficiálně vyjádřila nejhlubší soustrast se ztrátou, kterou jsi, víc než kdokoli jiný, utrpěla…“ Slabším hlasem dodal: „I my osobně s tebou velmi cítíme. Všichni víme, jaké to je, přijít kvůli Království o člena rodiny.“
„Děkuji,“ zamumlala Nasuada a sklopila mandlové oči. Seděla s nesmělým, zdrženlivým výrazem ve tváři a působila v tu chvíli tak zranitelně, že Eragon pocítil potřebu ji ochraňovat. Její chování bylo tragicky odlišné od té rázné mladé ženy, která před bitvou navštívila jeho a Safiru v dračí sluji.
„Přestože v současné době držíš smutek, čelíme obtížné situaci, kterou musíš vyřešit. Naše rada nemůže vést Vardeny. A někdo musí po pohřbu nastoupit na místo tvého otce. Žádáme tě, abys převzala vedení Vardenů. Jako jeho dědici ti právoplatně náleží — Vardenové to od tebe očekávají.“
Nasuada sklopila hlavu s lesklýma očima. Když promluvila, z jejího hlasu byl cítit zármutek: „Nikdy mě nenapadlo, že budu vyzvána převzít otcovo místo tak mladá. Přesto… pokud na tom trváte, je to má povinnost… Zhostím se toho úřadu.“