Tajný život mravenců
Hned jak byli Oromis s Glaedrem z dohledu, Zafira řekla: Eragone, další drak! Dokážeš tomu uvěřit? Poplácal ji po rameni. To je skvělé. Z výšky nad Du Weldenvarden byl jedinou známkou osídlení lesa příležitostný obláček kouře, který stoupal z koruny stromu a brzy se rozplynul ve vzduchu. Nikdy jsem nečekala, že potkám dalšího draka kromě Sruikana. Snad ještě existovala možnost, že zachráníme vejce od Galbatorixe, to ano, ale dál moje naděje nesahaly. A teď tohle! Radostně se pod ním zavrtěla. Glaedr je úžasný, vid? Je tak starý a silný a jeho šupiny jsou tak zářivé. Musí být dvakrát nebo třikrát větší než já. Viděls jeho drápy? Ty jsou…
Pokračovala tímto způsobem několik dalších minut, když s obdivem vyprávěla o Glaedrových vlastnostech. Ale silnější než její slova byly rozbouřené pocity, které z ní Eragon cítil: dychtivost a nadšení smíšené s něčím, co dokázal nazvat jedině jako touha a zbožňování.
Eragon se pokusil říci Safíře, co se dozvěděl od Oromise — protože věděl, že nedávala pozor —, ale zjistil, že nedokáže změnit téma rozhovoru. Seděl potichu na jejím hřbetě, pod ním se vlnil smaragdově černý oceán a on se cítil jako ta nejosamělejší bytost na světě.
Když byli zpátky ve svém domě, Eragon se rozhodl, že nemá náladu na okružní prohlídku; byl příliš unavený z událostí dne a týdnů cestování. A Zafira kyla víc než spokojená když mohla sedět na lůžku brebentit o Glaedrovi, zatímco on zkoumal taje elfské koupele.
Přišlo ráno a s ním balíček v papíru z cibulových slupek, ve kterém byla břitva a zrcadlo, přislíbené Oromisem. Čepel byla elfské výroby, takže nepotřebovala brousit ani obtahovat řemenem. Eragon ušklíbl, nejdřív se vykoupal v horké vodě, ze které stoupala pára, nazvedl zrcadlo a pohlédl si do tváře.
Vypadám starší. Starší a ztrhaný. Nejenom to — jeho rysy teď byli zkosenější a dodávaly mu asketický, ostříží zjev. Nebyl elf, ale ani by ho při pečlivém zkoumání nemohli považovat za čistokrevného člověka. Stáhl si vlasy dozadu a odhalil tak uši, které se teď zužovaly do malých špiček, dalšího důkazu toho, jak ho pouto se Zafirou mění Dotkl se ucha a začal prsty prozkoumávat neznámý tvar.
Bylo pro něj těžké přijmout tuto tělesnou proměnu. Dokonce i když věděl, že se to stane, a i když občas tu vyhlídku vítal jako poslední potvrzení toho, že je Jezdec, naplňovalo ho to zmatkem. Měl vztek, že nemůže ovlivnit, jak bude jeho tělo vypadat, ale zároveň byl zvědavý na konečnou podobu celého procesu. Také si uvědomoval, že navíc prochází ještě osobním, lidským dospíváním a s ním spojenými tajemstvími a nesnázemi. Kdy se konečné dozvím, kdo a co jsem?
Položil si okraj břitvy na tvář, jak to vídal dělat Gera, a táhl jí po kůži. Vousy se uvolnily, ale zůstaly stále dlouhé a drsné. Změnil úhel břitvy a zkusil to znovu, už trochu úspěšněji.
Přesto, když se dostal k bradě, břitva se mu smekla v ruce a prořízla mu kůži dlouhým řezem od koutku úst po spodní část čelisti. Zaskučel bolestí, upustil břitvu a přitiskl ruku na ránu, ze které mu po krku stékala krev. Mezi zaťatými zuby zavrčel kouzelná slova: „Waise heill.“ Bolest rychle ustoupila, když se rána zacelila, ačkoli srdce mu stále rychle tlouklo.
Eragone! vykřikla Zafira. Strčila hlavu a krk do předsíně a Čenichem otevřela dveře do koupelny. Nozdry se jí rozšiřovaly, protoze cítila krev.
Přežiju to, ujistil ji.
Sledovala zkrvavenou vodu. Bud opatrnější. Byla bych raději, kdybys byl zarostlý jako línající zvíře, než aby ses podřízl kvůli dokonalému oholení.
To já taky. Můžeš jít, nic se mi nestalo.
Zafira si odfrkla a neochotně vycouvala.
Eragon se posadil a zíral na břitvu. Nakonec zamumlal: „Tak takhle ne.“ Aby se uklidnil, zopakoval si slovní zásobu starověkého jazyka, bral potřebná slova a pak nechal splynout ze rtů zamýšlené zaklínaní. Z obličeje se mu snesl slabý obláček černého prášku, když se jeho trniště rozpadlo na prach a zanechalo jeho tváře dokonale hladké. Eragon pak spokojeně vykročil a osedlal Safíru, která se okamžitě vznesla do vzduchu a zamířila ke skále Tďnaeír.
Oromis si prohlédl Safiřino sedlo. Po každém proužku kůže přejel prsty, zastavoval na švech a uzlících a pak uznal, že jde o ucházející duo vzhledem k tomu, jak a kde bylo sestrojeno. „Brom byl vždycky zručný. Používej tohle sedlo, když budeš muset letět velmi rychle. Ale když budeš mít čas…“ Na okamžik zmizel v chatrči a vrátil se s pevným, tvarovaným sedlem zdobeným zlatými vzory podél sedátka a třmenů, „…používej tohle. Bylo vyrobeno ve Vroengardu a naplněno četnými kouzly, aby tě nikdy nezradilo v době, kdy to budeš nejméně potřebovat.“
Eragon se zapotácel pod tíhou sedla, když mu ho Oromis podal. Celkově mělo stejný tvar jako Bromovo a z každé strany visely řady řemínků, určené k upevnění nohou. Hluboké sedlo bylo vyřezané z kůže tak, aby mohl pohodlně létat celé hodiny; mohl na něm sedět zpříma, ale i ležet opřený o Safiřin krk. Popruhy také vedly kolem Safiřiny hrudi, kde se spojovaly s proužky a smyčkami, aby se daly prodlužovat a přizpůsobovat narůstající velikosti draka. Eragona upoutala řada širokých řemínků po stranách na vrchní části sedla. Zeptal se na jejich účel.
Glaedr zahučel: „Ty jsou na zápěstí a paže, aby tě nezabili jako vyplavou krysu, když Zafira provede složitý manévr.“
Oromis pomohl Eragonovi uvolnit stávající sedlo. „Safiro, ty dnes půjdeš s Glaedrem a já budu s Eragonem pracovat tady.“
Jak si přeješ, řekla a vzrušeně zakokrhala. Glaedr zvedl ohromné zlaté tělo ze země, vznesl se k severu a Zafira vyrazila v závěsu za ním. Oromis nedal Eragonovi dost času, aby uvažoval nad Safiřiným odchodem; hned ho odvedl na čtverec tvrdě udusané hlíny pod vrbou na vzdálenějším okraji mýtiny. Postavil se uvnitř čtverce naproti němu a řekl: „To, co ti teď ukážu, se jmenuje Rimgar nebo také Tanec hada a jeřába. Je to řada pozic, kterou jsme vyvinuli pro příprav našich válečníků k boji, ačkoli elfové ji dnes používají dál, aby si udrželi zdraví a kondici. Rimgar se skládá ze čtyř úrovní, z nichž každ' je obtížnější než ta předchozí. Začneme tou první.“
Eragona se zmocnila zlá předtucha nadcházející bolesti, která ho obvykle téměř znehybnila. Zaťal pěsti a nahrbil ramena a jizva mu pulsovala na zádech, když hleděl mezi svá chodidla.
„Uvolni se,“ poradil mu Oromis. Eragon natáhl dlaně a nechal ruce bezvládně viset na konci strnulých paží. „Žádal jsem tě, aby ses uvolnil, Eragone. Nemůžeš dělat Rimgar, pokud jsi ztuhlý jako kus tvrdé kůže.“
„Ano, Mistře.“ Eragon se ušklíbl a neochotně povolil svaly a klouby, ačkoli v břiše měl stále stočený uzlíček napětí.
„Dej chodidla k sobě, paže podél boků a dívej se přímo před sebe. Teď se zhluboka nadechni, upaž a zvedej ruce nad hlavu, až se tvoje dlaně spojí… Ano, přesně tak. Vydechni a předkloň se co nejhlouběji dokážeš, polož dlaně na zem, znovu se nadechni… a odskoč nohama dozadu. Správně. Teď se nadechni a narovnej, pohlédni k nebi… vydechni a zvedej kyčle tak, dokud tvé tělo nebude se zemí tvořit trojúhelník. Nadechni se do zad… a vydechni. Nádech… a výdech. Nádech…“
K Eragonově naprosté úlevě se ukázalo, že pozice jsou dostatečně mírné, aby neroznítily bolest v jeho zádech, a přesto dost náročné, takže se mu čelo orosilo potem a musel ztěžka oddechovat. Zjistil však, že ztratil obavy a radostně se usmívá. Vyčerpání z něj vyprchalo a přecházel z jedné pozice do druhé — i když dosud nebyl dost ohebný — s větší energií a sebedůvěrou, než jakou pocítil od doby před bitvou ve Farthen Důru. Možná jsem se vyléčil!
Oromis prováděl Rimgar s ním a předváděl takovou sílu a plnost, že tím byl Eragon ohromen, zvláště když vzal v úvahu jeho věk. Elf se dokázal čelem dotknout špiček nohou. Během celého cvičení Oromis zůstával dokonale vyrovnaný, jako by se poklidně procházel po zahradní pěšince. Jeho pokyny byly mírnější a trpělivější než Broma přesto naprosto přesné. Nemohl si dovolit žádnou odchylku od správného provedení.
„Pojďme se omýt od potu,“ navrhl Oromis, když skončili. Zatímco šli k potoku u domu, rychle se svlékali. Eragon pokradmu pozoroval elfa, protože byl zvědavý, jak asi vypadá bez šatů. Oromis byl hubený, přesto měl dokonale vykreslené svaly, vzdouvající se s hlubokými vráskami. Na hrudi ani nohou neměl žádné chlupy, dokonce ani kolem třísel. Jeho tělo připadalo Eragonovi skoro nenormální, ve srovnání s muži, které vídal v Carvahallu — ačkoli mělo jistou rafinovanou ladnost, jako tělo divoké kočky.
Když se opláchli, Oromis zavedl Eragona hluboko do Du Weldenvarden k dolině, kde se tmavé stromy skláněly k sobě a zakrývaly nebe větvemi a závojem lišejníku. Nohy se jim bořily do mechu až po kotníky. Všude kolem bylo naprosté ticho.
Oromis ukázal na bílý pařez s rovným, oblýskaným povrchem, který stál uprostřed doliny a měl asi deset stop v průměru, a řekl: „Posaď se tady.“ Eragon to udělal. „Teď si dej nohy křížem a zavři oči.“ Svět kolem něj potemněl. Zprava slyšel Oromise šeptat: „Otevři svou mysl, Eragone. Otevři mysl a naslouchej světu kolem, myšlenkám každé bytosti na této mýtině, od mravenců na stromech po červy v zemi. Poslouchej, dokud je všechny neuslyšíš a neporozumíš jejich poslání a povaze. Poslouchej, a když už nic nového neucítíš, přijď mi říct, co jsi zjistil.“ Pak utichl.
Eragon si nebyl jistý, zda už Oromis odešel. Váhavě snížil zábrany kolem svojí mysli, jako to dělal vždy, když se snažil spojit se Zafirou na velkou dálku. Zpočátku ho obklopovala jenom prázdnota, ale pak se ve tmě začaly objevovat mírné záblesky světla a tepla, zesilovaly, dokud neseděl uprostřed galaxie vířících souhvězdí, kde každé světlo představovalo jeden život. Kdykoli se dotýkal myslí jiných bytostí, třeba Kadoka, Sněžného bleska nebo Solembuma, soustředil vždy na toho s kým chtěl hovořit. Ale tohle… tohle bylo, jako by stál hluchý uprostřed davu a najednou uslyšel příval rozhovorů, které probíhají všude kolem něj. Zničehonic se cítil hrozně zranitelný, naprosto otevřený. Kdokoli nebo cokoli by se mu teď mohlo vloudit do mysli a ovlád ho. Bezděčně strnul, stáhnul se zpátky do sebe a jeho vnímání dolin se rozplynulo. Eragon si vzpomněl na jednu z Oromisových lekcí zpomalil dýchání a soustředil se na pohyby hrudníku, dokud se mu neuvolnil natolik, aby znovu dokázal mysl otevřít.
Ze všech živých duší, které tu cítil, zdaleka nejvíc převažoval hmyz. Taková neuvěřitelná spousta ho ohromovala. Na stopě čtvereční mechu přebývaly desítky tisíc živých organismů, po celém zbytku malé doliny se jich hemžily milióny a další nevyčíslitelné množství za ní. Jejich počet vlastně Eragona děsil. Vždycky věděl, že lidí je málo a v Alagaësii jsou v menšině, ale nikdy si nepředstavoval, že je početně o tolik převyšují i brouci.
Protože mravenci byli jedním z mála druhů hmyzu, který Eragon znal, a Oromis se o nich prve zmínil, zaměřil svou pozornost na zástupy červených jedinců pochodujících po zemi a pak nahoru po stoncích divokých růžových keřů. To, co z nich cítil, nebyly ani tak myšlenky — jejich mozečky byly příliš jednoduché —, nýbrž naléhavé potřeby: potřeba nalézt jídlo a vyhnout se zranění, potřeba ochránit vlastní území, potřeba pářit se. Díky zkoumání mravenčích instinktů mohl začít dešifrovat pohnutky jejich chování.
Okouzlilo ho zjištění, že — až na pár jedinců, kteří byli na průzkumu za hranicemi své provincie — mravenci přesně vědí, kam jdou. Nebyl schopen zjistit, jaké mechanismy je vedou, ale drželi se jasně určených cest od domova k potravě a zase nazpátek. Zdroj jejich potrávy znamenal pro Eragona další překvapení. Jak očekával, mravenci zabíjeli a vysávali další hmyz, ale většina jejich úsilí směřovala k pěstování… něčeho, co bylo roztroušené po růžovém keři. Ať uz to byl jakýkoli organismus, bylo to tak malé, že to stěží dokázal vnímat. Ze všech sil se soustředil na rozpoznání těchto tvorečků, aby uspokojil svou zvědavost.
Odpověď byla tak snadná, že se nahlas zasmál, byly to mšice. Mravenci se chovali jako pastýři mšic, hnali je a také z nich vymačkávali stravu masírováním jejich bříšek. Eragon tomu dokázal stěží uvěřit, ale čím déle je pozoroval, byl přesvědčený, že se nemýlí.
Sledoval mravence až pod zem do jejich temného spletitého bludiště a pozoroval, jak se hbitě starají o jistého člena svého druhu, který je několikrát větší než obyčejný mravenec. Přesto nedokázal cítit mysl toho jedince; viděl jenom služebníky, kteří se rojí kolem něj, otáčejí ho a odnášejí podivná smítka, která vylučoval v pravidelných intervalech.
Po chvíli Eragon usoudil, že už o mravencích získal veškeré dostupné informace, a už se chtěl vrátit k sobě, když na mýtinu seskočila veverka. Její příchod byl pro něj jako světelný výbuch ve srovnání s projevy hmyzu. Zaplavila ho vlna nenadálých dojmů a pocitů zvířete. Očichával les jeho nosem, cítil kůru, která se mu propadala pod zahnutými drápky, a vzduch, který mu čepýřil zvednutou chocholku ocasu. Ve srovnání s mravencem veverka vyzařovala energii a byla nesporně inteligentní. Pak veverka přeskočila na další větev a ztratila se mu z vědomí.
Když Eragon otevřel oči, les mu připadal ještě tmavší a tišší než předtím. Zhluboka se nadechl, rozhlédl se a poprvé si uvědomil, kolik života je všude kolem. Protáhl si ztuhlé nohy a přešel k růžovému keři.
Sehnul se a zkoumal větve a malé větvičky. No jistě, mšice a jejich červení strážci, kteří se na ně lepí. A poblíž kořene rostliny byla hromádka borového jehličí, která značila vchod do mraveniště. Bylo to zvláštní vidět najednou vlastníma očima; navenek nic neprozrazovalo četné a sotva patrné vzájemné působení mezi organismy, kterého si teď byl vědom.
Ponořený v úvahách se Eragon vrátil na mýtinu a s každým krokem zauvažoval co mu teď asi praská pod nohama. Když se vynořil z úkrytu stromů, byl překvapený jak je slunce už nízko. Musel jsem tam sedět nejméně tři hodiny.
Našel Oromise v chatrči, jak něco píše brkem z husího pera. Elf dopsla řádek, pak otřel hrot brku do sucha, uzavřel inkoust a zeptal se: „Tak co jsi slyšel, Eragone?“
Eragon se s ním nedočkavě začal dělit o své zážitky. Když je líčil slyšel, jak mu hlas stoupá nadšením nad detaily z mravenčího společenství. Vyprávěl o všem, co si jen dokázal vybavit, včetně nejobyčejnějších postřehů, pyšný na množství informací, které posbíral.
Když skončil, Oromis povytáhl obočí. „To je všechno?“
„Já…“ Eragon byl zdrcen, když pochopil, že mu nějak ušel smysl celého cvičení. „Ano, Ebrithil.“
„A co další živé bytosti na zemi a ve vzduchu? Dokážeš mi říct, co dělaly, zatímco tvoji mravenci pečovali o svá stáda?“
„Ne, Ebrithil.“
„A v tom je ta chyba. Musíš si uvědomovat všechny věci zároveň a ne se nechat zaslepit tím, že se soustředíš na jednotlivost. Tohle je základní lekce, a dokud ji nezvládneš, budeš rozjímat na pařezu hodinu každý den.“
„Jak poznám, že už jsem to zvládl?“
„Až dokážeš sledovat jednoho a přitom vědět o všech.“ Oromis pokynul Eragonovi, aby si přisedl k němu ke stolu, pak před něj položil čistý list papíru s brkem a lahvičkou inkoustu. „Dosud sis musel vystačit s neúplnou znalostí starověkého jazyka. Nikdo z nás sice nezná všechna slova tohoto jazyka, ale musíš dobře ovládat jeho pravopis a skladbu, aby ses nezabil kvůli špatně umístěnému slovesu nebo podobné chybičce. Nečekám, že budeš naším jazykem mluvit jako elf — to by ses možná nenaučil ani za celý život —, ale rozhodně očekávám, že získáš automatickou znalost. To znamená, že ho musíš umět užívat bez rozmýšlení.“
„Navíc se musíš naučit ve starověkém jazyce číst a psát. To ti pomůže nejen zapamatovat si slovíčka, ale je to základní dovednost, pokud potřebuješ sestavit obzvláště dlouhé zaklínadlo a nedůvěřuješ paměti, nebo když najdeš nějaké zaklínadlo zapsané a chceš ho použit.“
„Každá rasa vyvinula vlastní metodu psaní starověkého jazyka — trpaslíci používají runovou abecedu, stejně jako lidé. Přesto jsou to pouze náhražkové způsoby a neumožňují vyjádřit skutečné jemnosti, tak jako naše Liduen Kvaedhí, Poetické písmo. Liduen Kvae bylo navrženo tak, aby bylo co nejúhlednější, krásné a přesné. Skladá se ze čtyřiceti dvou různých tvarů, zastupujících rozličné zvuky. Tyto tvary se dají spojovat v nesmírné škále obrázkových znaků, které představují jak jednotlivá slova, tak celé věty. Symbol na tvém prstenu je jedním z takových znaků. Znak na Zar’rocu je další… Takže začneme: Jaké jsou základní samohlásky ve starověkém jazyce?“
„Cože?“
Eragonova neznalost základů starověkého jazyka se projevila téměř okamžitě. Když cestoval s Bromem, starý vypravěč se soustředil na to, aby se Eragon naučil zpaměti seznam slov, která by mohl potřebovat k přežití, a rovněž na zdokonalování jeho výslovnosti. V těchto dvou oblastech také vynikal, ale jinak nedokázal vysvětlit ani rozdíl mezi samohláskou a souhláskou. Pokud mezery v jeho vzdělání Oromise rozčilovaly, elf to nedal ani slůvkem nebo činem znát a vytrvale spolupracoval na jejich nápravě.
Během lekce Eragon poznamenal: „Pro kouzla jsem nikdy nepotřeboval mnoho slov; Brom tvrdil, že je to dar, když toho dokážu tolik udělat pouhým brisingr. Myslím, že nejvíc jsem toho namluvil ve starověkém jazyce, když jsem mluvil s Aryou v její mysli a pak když jsem žehnal sirotkovi ve Farthen Důru.“
„Žehnal jsi dítěti ve starověkém jazyce?“ Oromis byl najednou ve střehu. „Pamatuješ si, jak jsi požehnání formuloval?“
„Ano.“
„Přednes mi ho.“ Eragon to udělal a Oromise zachvátil výraz čirého zděšení. Zvolal: „Použil jsi skölir. Jsi si jistý? Nebylo to sköliro?“
Eragon se zamračil. „Ne, skölir. Proč bych to tak neměl říct? Skölir znamená chráněn, …a nechť jsi chráněn před neštěstím. To je dobré požehnání.“
„To nebylo požehnání, ale prokletí.“ Oromis byl tak rozrušený, jak ho Eragon ještě nikdy neviděl „Přípona o tvoří trpný rod u sloves na r a i. Sköliro znamená chráněn, ale skölir znamená ochrana. To co jsi řekl, znamenalo: 'Nechť tě proovází štěstí a spokojenost a jso ochranou před neštěstím'. Místo abys ochránil tohle dítě před vrtochy osudu, odsoudil jsi dítě obětovat se pro ostatní a mírnit jejich neštěstí a utrpení, aby oni mohli žít v pokoji.“
„Ne, ne! To není možné!“ Eragon se zhrozil nad tou možností. Některá kouzla neurčuje jenom význam slov, ale také můj záměr, a já jsem neměl v úmyslu jí ublížit…“
„Nemůžeš popřít vlastní podstatu slova. Překroutit ji, to ano. Usměrnit, také. Ale ne převrátit jeho význam, aby znamenalo naprostý opak.“ Oromis přitiskl prsty k sobě a hleděl na stůl, se rty sevřenými do rovné bílé linky. „Věřím ti, že jsi neměl v úmyslu někomu uškodit, jinak bych tě odmítl dál učit. Jestli jsi byl upřímný a tvoje srdce bylo čisté, pak toto požehnání možná způsobí méně zla, než se obávám, ale i tak bude zdrojem větší bolesti, než by si mohl kdokoli z nás přát.“
Eragon se roztřásl, když si uvědomil, co provedl s životem toho dítěte. „Možná to nenapraví mou chybu,“ řekl, „ale třeba ji to zmírní; Zafira označila to děvčátko na čele stejnou značkou, jako je gedwëy ignasia na mojí dlani.“
Poprvé ve svém životě Eragon zažil úžas elfa. Oromis vyvalil oči, otevřel ústa a sevřel opěradla své židle, až dřevo nesouhlasně zavrzalo. „Někdo, kdo nese znamení Jezdců, a přesto není Jezdec,“ zamumlal. „Za celé ty roky jsem nepotkal nikoho takového jako vás dva. Zdá se, že každé rozhodnutí, které uděláte, má daleko větší dosah, než by kdokoli předvídal. Měníte svět svými chvilkovými rozmary.“
„To je dobře, nebo špatně?“
„Ani jedno, ani druhé — prostě to tak je. Kde je teď to nemluvně?“
Eragonovi chvíli trvalo, než dokázal zklidnit myšlenky. „S Vardeny, buď ve Farthen Důru, nebo v Surdě. Myslíš, že jí Safiřina značka pomůže?“
„To nevím,“ řekl Oromis. „Neexistuje žádný podobný případ, ze
kterého bychom se mohli poučit.“
„Musí existovat způsoby, jak odstranit to požehnání, zrušit to za klínadlo.“ Eragon skoro žadonil.
„Jsou. Ale aby byly co nejúčinnější, měl bys je použít ty, což ti odtud půjde asi dost těžko. Dokonce i za nejpříznivějších okolností budou pozůstatky tvého kouzla tu dívku navždy pronásledovat. Taková je sila starověkého jazyka.“ Odmlčel se. „Vidím, že chápeš situaci, takže to řeknu jenom jednou: neseš plnou odpovědnost za osud té dívky a kvůli tomu, cos jí udělal, je tvou povinností pomoci jí, jestli se ti k tomu někdy naskytne příležitost. Podle zákonů Jezdců ona je tvá ostuda, stejně jako kdybys ji zplodil mimo manželství, což je zas hanba mezi lidmi, pokud se dobře pamatuji.“
,Ano,“ zašeptal Eragon. „Rozumím.“ Rozumím, že jsem přinutil bezbranné nemluvně sledovat jistý osud, aniž bych mu v té věci dal volbu. Může být někdo skutečně dobrý, když nikdy nedostane příležitost zachovat se špatně? Udělal jsem z ní otrokyni. Také věděl, že kdyby jeho někdo takhle bez svolení spoutal, nenáviděl by svého žalářníka každou buňkou své bytosti.
„Tak o tom už nebudeme mluvit.“
„Ano, Ebrithil.“
Na konci toho dne byl Eragon stále otupělý, dokonce skleslý. Stěží zvedl oči, když vyšel ven, aby se setkal se Zafirou a Glaedrem po jejich návratu. Stromy se zatřásly pod divokou vichřicí, kterou draci způsobili máváním svých křídel. Zafira vypadala, že je na sebe pyšná; prohnula krk, poskakovala k Eragonovi a otevírala při tom pysky v divokém úsměvu.
Pod Glaedrovou vahou zapraskal kámen, když starý drak otočil hlavu, upřel oko — veliké jako talíř — na Eragona a zeptal se: Jaké je pravidlo tři pro vyhledávání klesajících proudů a pravidlo pět pro to, jak se jim vyhnout?
Eragona to vytrhlo z rozjímání, takže dokázal jen mlčky zamrkat. „Nevím.“
Pak se Oromis obrátil k Zafire a zeptal se: „Jaké živočichy chovají mravenci a jak z nich získávají potravu?“
To nevím. Prohlásila Zafira. Znělo to skoro uraženě.
Oromisovi zajiskřil v oku záblesk hněvu a zkřížil paže, ačkoli jeho výraz zůstával navenek klidný „Po všem, co jste vy dva společně dokázali, bych si myslel, že už jste se naučili nejzákladnější pravidlo Sur’tugalů: Sdílet všechno se svým partnerem. Usekli byste si pravou paži? Létali byste jenom s jedním křídlem? Nikdy. Tak proč opomíjíte pouto, které vás spojuje? Tím se zříkáte největšího daru a výhod nad kterýmkoli protivníkem. Ani spolu nemusíte hovořit v myšlenkách, stačí spojit svá vědomí, dokud nebudete jednat a myslet jak jeden. Očekávám, že oba budete znát, co se ten druhý učí.“
„Co naše soukromí?“ namítl Eragon.
„Soukromí?“ řekl Glaedr. Nech si své myšlenky pro sebe, až odtud odejdeš pokud ti to udělá radost, ale dokud vás učíme, nemáte žádné soukromí.
Eragon pohlédl na Safíru a cítil se ještě hůř než předtím. Vyhnula se jeho pohledu, pak dupla nohou a přímo na něj pohlédla. Co je?
Mají pravdu. Byli jsme lajdáci.
Není to moje chyba.
Neříkám, že je. Přesto vycítila jeho názor. Měl vztek, že plýtvala pozorností na Glaedra a že je to od sebe vzdaluje. Polepšíme se, vid?
Jistě! odsekla.
Sehnula se, aby se Oromisovi s Glaedrem omluvila, ale přesto nechala ten úkol na Eragonovi. „Už vás nezklameme.“
„To doufám. Zítra si vás vyzkoušíme z toho, co se ten druhý naučil.“ Oromis mu ukázal kulatou dřevěnou věcičku, kterou měl položenou na dlani. „Pokud budeš dbát na to, abys je pravidelně natahoval, tohle zařízení tě bude budit každé ráno ve správnou dobu. Vrať se sem, jakmile se ráno vykoupeš a najíš.“
Když vzal Eragon věc do ruky, překvapilo ho, jak je těžká. Byla velká jako vlašský ořech, vyřezávaná hlubokými závity kolem knoflíku tepaného do podoby květu mechové růže. Zkusmo otočil knoflíkem a uslyšel trojí cvaknutí, když se skrytá západka posunula. „Děkuji,“ řekl.
ale st��tO1 P21 vý. Za rok jsem snad od něj neslyšel nic jiného než jak, co, kdy a hlavně proč. Nestyď se zeptat, když ti něco leží na srdci.“
„Chtěl bych toho tolik vědět,“ zašeptal Eragon. „Kdo jsi? Odkud jsi? Odkud pocházíš… Odkud pochází Brom? Jaký byl Morzan? Jak, co, kdy, proč? A chci vědět všecnno o Vroengardu a Jezdcích. Možná pak bude moje vlastní cesta jasnější.“
Znovu se mezi nimi rozhostilo ticho, když Oromis přepečlivě rozebíral ostružinu na jednotlivé dužnaté kuličky. Když mezi jeho tmavě rudými rty zmizel poslední dílek, promnul si ruce — „nablýskal si dlaně,“ jak říkával Gero - a prohlásil: „Pak o mně věz toto: narodil jsem se před několika stoletími v našem městě Luthivíra, které se rozkládalo v lesích u jezera Tüdosten. Ve dvaceti jsem jako všechny děti předstoupil před vejce, která draci dali Jezdcům, a vylíhl se pro mě Glaedr. Byli jsme vycvičeni jako Jezdci a skoro sto let jsme cestovali po celé zemi a vykonávali Vraelovu vůli. Nakonec přišel den, kdy se považovalo za přiměřené, abychom odešli do výslužby a předávali zkušenosti další generaci, takže jsme odešli do Ilirey a učili nové Jezdce, jednoho nebo dva současně, dokud nás Galbatorix nezničil.“
„A Brom?“
„Brom pocházel z rodiny iluminátorů v Kuastě. Jeho matka se jmenovala Nelda a otec Holkomb. Kuasta je tak odříznutá Dračími horami od zbytku Alagaësie, že se stala velmi svérázným místem, plným podivných zvyků a pověr. Když byl Brom v Ilireji teprve krátce, klepával třikrát na zárubně dveří, než vstoupil nebo vyšel z místnosti. Studenti z řad lidí si ho kvůli tomu dobírali, dokud to spolu s několika dalšími svými zvyky nepřestal dělat.“
„Morzan byl můj největší nezdar. Brom ho zbožňoval. Vždy stál na jeho straně, nikdy mu neodporoval a nikdy nedoufal, že by jej mohl předčit v kterémkoli riskantním podniku. A Morzan, jak musím bohužel přiznat — neboť bylo v mých silách tomu zabránit —, si toho byl vědom a Bromový oddanosti nejrůznějšími způsoby zneužíval. Začal být tak pyšný a krutý, že jsem zvažoval možnost odloučit ho od Broma. Ale bohužel než jsem to stačil udělat, Morzan pomohl Galbatorixovi ukrást dračí mládě, Šruikana, aby Galbatorixovi nahradili toho, o něhož přišel, a při tom zabil drakova původního Jezdce. Morzan s Galbatorixem pak společně uprchlí a zpečetili náš osud.“
„Nemůžeš pochopit, jakým způsobem Morzanova zrada zasáhla Broma, dokud nepochopíš hloubku Bromový lásky k němu. A když se Galbatorix nakonec projevil a Křivopřísežníci zabili Bromova draka, Brom soustředil veškerý svůj hněv a veškerou bolest na toho, kdo byl podle něj odpovědný za zničení celého jeho světa: na Morzana.“
Oromis se s vážnou tváří odmlčel. „Víš, proč ztráta draka nebo Jezdce obvykle zabije toho druhého, který přežil?“
„Dokážu si to představit,“ řekl Eragon. To pomyšlení mu nahánělo strach.
„Samotná bolest je dost velký šok — i když to nemusí být vždy rozhodující, co způsobí skutečnou újmu, je pocit, že část tvojí mysli, tvého já, umírá. Když se to stalo Bromoví, obávám se, že se z toho nějakou dobu pomátl. Když jsem byl zajat a utekl jsem, vzal jsem ho sebou do Ellesméry, aby byl v bezpečí, ale odmítl tu zůstat a místo toho táhl s naším vojskem na ilirejské pláně, kde byl zabit král Evandar.“
Ten zmatek, který potom nastal, byl nepopsatelný. Galbatorix měl dost co dělat, aby upevnil svou moc, trpaslíci se stáhli, jihozápad byl plný konfliktů, protože lidé se bouřili a bojovali za ustavení Surdy, a my jsme právě ztratili krále. Brom, hnaný touhou po pomstě, se snažil využít zmatku pro svou věc. Posbíral řadu těch, kteří byli posláni do vyhnanství, osvobodil některé, kteří byli uvěznění, a tak vznikli Vardenové. Pár let stál v jejich čele a pak vedení předal, aby měl volnost a mohl dosáhnout toho, co si přál nejvíc — Morzanovy zkázy. Brom osobně zabil tři Křivopřísežníky, včetně Morzana, a byl zodpovědný za smrt pěti dalších. Zřídka byl ve svém životě šťastný, ale byl to dobrý Jezdec a dobrý muž a já jsem poctěn, že jsem ho znal.“
„Nikdy jsem jeho jméno neslyšel v souvislosti se smrtí Křivopřísežníků,“ namítl Eragon.
„Galbatorix nechtěl přiznat, že stále žije někdo, kdo dokáže přemoci jeho přisluhovače. Značná část jeho moci spočívá ve zdánlivé nezranítelnosti.“
Eragon byl znovu donucen poopravit si svoji představu o Bromoví — od vesnického vypravěče, za něhož ho Eragon nejdřív považoval, přes válečníka a kouzelníka, který s ním cestoval, přes Jezdce, jimž se nakonec ukázal být, a teď po buřiče, vůdce vzbouřenců a vraha. Bylo obtížné představit si jej ve všech těchto rolích. Jako bych ho snad ani neznal. Kéž bychom bývali měli šanci aspoň jednou si o tom všem promluvit. „Byl to dobrý muž,“ souhlasil Eragon.
Vyhlédl jedním ze zvláštních kruhových oken, která vedla k okraji sídla a pouštěla do pokoje odpolední žár. Pozoroval Safíru a to, jak se chová před Glaedrem - zdálo se mu, že je nesmělá a ostýchavá. V jedné chvíli se točila dokola, aby prozkoumala nějakou část paseky, za okamžik zas vrtěla křídly, dělala malé krůčky k většímu drakovi a kývala při tom hlavou ze strany na stranu; špička ocasu jí neustále pocukávala, jako by se měla vrhnout na kořist. Připomínala Eragonovi kotě, které se pokouší nalákat starého kocoura, aby si s ním hrál. Ale Glaedr zůstával vůči tomu naprosto lhostejný.
Safiro, řekl. Odpověděla mu jen rozrušeným zábleskem myšlenek sotva ho brala na vědomí. Safiro, odpověz mi.
Co je?
Vím, že jsi rozrušená, ale nedělej ze sebe blázna.
Ty jsi ze sebe udělal blázna už mockrát, odsekla.
Její odpověď byla tak nečekaná, že ho ohromila. Byl to druh neformální kruté poznámky, kterou lidé často dělají, ale kterou by nikdy nečekal od ní. Nakonec se přemohl a řekl: To ještě neznamená, že ho ze sebe musíš dělat i ty. Odfrkla si a uzavřela svou mysl, ačkoli stále cítil vlákno emocí, které je spojovalo.
Eragon se vrátil v myšlenkách do pokoje a zjistil, že se na něj upírají Oromisovy šedé oči. Elfův vnímavý pohled Eragona ujistil, že Oromis pochopil, co se přihodilo. Eragon se nuceně usmál a mávl směrem k Zafire. „I když jsme spojení, nikdy nedokážu předpovědět, co udělá. Čím víc ji znám, tím víc si uvědomuji, jak jsme rozdílní.“
Pak Oromis pronesl první věc, kterou Eragon považoval za opravdu moudrou: „Ti, které milujeme, jsou nám často nejméně podobní. Elf se odmlčel. „Je velmi mladá, stejně jako ty. Mně a Glaedrovi trvalo desítky let, než jsme začali plně rozumět jeden druhému. Jezdcovo pouto s drakem je jako kterýkoli jiný vztah — vyvíjí se. Důvěřuješ ji?“
„Celým svým životem.“
„A ona důvěřuje tobě?“
„Ano.“
„Pak se jí podvol. Byl jsi vychováván jako sirotek. Ona byla vychována ve víře, že je poslední duševně zdravý jedinec své rasy. A teď s ukázalo, že to není pravda. Nebuď překvapený, jestli bude několik měsíců trvat, než přestane dotírat na Glaedra a obrátí se zpátky k tobě.“
Eragon si koulel borůvkou mezi palcem a ukazováčkem; chuť k jídlu se rozplynula. „Proč elfové nejedí maso?“
„Proč bychom měli?“ Oromis zvedl jahodu a točil s ní tak, aby se světlo odráželo od dolíčkovaté slupky a osvětlovalo maličké chloupky, které plod pokrývaly. „Všechno, co potřebujeme nebo chceme, si vyzpíváme z rostlin, včetně jídla. Bylo by barbarské způsobovat zvířatům utrpení, abychom mohli mít na stole další chody… Zanedlouho ti naše volba bude dávat mnohem větší smysl.“
Eragon se zamračil. Vždycky jedl maso a nečekal, že v Ellesméře bude žít výhradně o ovoci a zelenině. „Nechybí vám jeho chuť?“
„Nemůže ti chybět něco, co jsi nikdy neochutnal.“
„Ale co Glaedr? Tomu přece nestačí napást se na louce.“
„Ne, ale ani on zbytečně nezpůsobuje bolest. S tím, co jsme dostali do vínku, každý děláme, co můžeme. S tím, kým ses narodil, nic nenaděláš.“
„A Islanzadí? Její pláštěnka je vyrobena z labutích per.“ ?
„Uvolněných per sbíraných po řadu let. Kvůli jejímu oděvu nezemřel jediný pták.“
Dojedli a Eragon pomohl Oromisovi vydrhnout nádobí pískem. Když ho elf naskládal zpět do skříně, zeptal se: „Koupal ses dnes ráno?“ Ta otázka Eragona zaskočila, ale odpověděl že ne, nekoupal. „Prosím, udělej to tedy zítra a každý další den.“
„Každý den?! Na to je voda příliš studená. Dostanu zimnici.“
Oromis se potutelně pousmál. „Tak si ji ohřej.“
Tentokrát na něj Eragon pohlédl s nedůvěrou. „Nejsem dost silný, abych pomocí kouzla ohřál celý potok,“ namítl.
Domem zaburácel Oromisův smích. Glaedr venku otočil hlavu a nahlédl dovnitř. Pak se vrátil do původní pozice. „Předpokládám, že už sis dnes v noci prohlédl svůj příbytek.“ Eragon přikývl. „A vyděl jsi malý pokoj s prohlubní v podlaze?“
„Myslel jsem, že by to mohlo být na praní šatů a prádla.“
„To je na praní tebe. V boční stěně nad dolíkem jsou skryté dvě hubice. Otevři je a můžeš se koupat v tak teplé vodě, jak si budeš přát. Také „ukázal na Eragonovu bradu, „pokud jsi můj žák, očekávám, že budeš stále hladce oholen, dokud ti nebude moci narůst plnovous — pokud ho budeš chtít —, a že nebudeš vypadat jako strom, kterému opadala půlka listí. Elfové se neholí, ale nechám ti břitvu se zrcadlem a poslat ti je.“
Eragon se otřepal po ráně, kterou utržila jeho hrdost, ale souhlasil. Vyšli znovu ven, načež Oromis pohlédl na Glaedra a drak řekl: Dohodli jsme se na učebním plánu pro Safiru i tebe.
Elf řekl: „Začnete….zítra hodinu po východu slunce, v čase Rudé lilie. V tu dobu se sem vratíte. A přines sedlo, které ti Brom vyrobil, Safiro,“ pokračoval Oromis. „Mezitím si dělejte, co chcete; Ellesméra skrývá pro cizince mnoho divů, pokud je chcete vidět.“
„Budu na to pamatovat,“ řekl Eragon a sklonil hlavu. „Než půjdu, Mistře, chci ti poděkovat, že jsi mi pomohl v Tronjheimu, když jsem zabil Durzu. Pochybuji, že bych přežil bez tvé podpory. Jsem tvým dlužníkem.“
My oba jsme tvými dlužníky, dodala Zafira. Oromis se zlehka usmál a sklonil hlavu.