Rány minulosti

 

Tři a půl dne obyvatelé Carvahallu rokovali o posledním  útoku, tragické smrti mladého Elmunda a o tom, co by se dalo udělat, aby unikli hrozící záhubě. V každé místnosti každého domu zuřily debaty plné hořkého hněvu. V jediném okamžiku se postavil přítel proti příteli, muž proti ženě, děti proti rodičům, aby se za chvíli zase usmířili v zoufalé snaze najít způsob, jak přežít.

Někteří tvrdili, že Carvahall je odsouzen ke zkáze tak jako tak, a že by proto mohli zabít ra'zaky a zbývající vojáky, aby aspoň pomstili své mrtvé. Další se domnívali, že pokud je Carvahall skutečně ztracen, pak jediným logickým krokem je vzdát se a věřit v královo milosrdenství, byť by to znamenalo mučení a smrt pro Rorana a otroctví pro všechny ostatní. Jiní zas nestranili ani jednomu názoru, ale spíš propadli podrážděnému vzteku na každého, kdo podle nich neštěstí zapříčinil. Mnozí hledali úlevu od panického strachu v korbelu piva. Sami ra'zakové si očividně uvědomovali, že s jedenácti zabitými vojáky už nemají dostatek sil napadnout Carvahall, a spokojili se tedy s tím, že přesunuli svůj tábor o kus níž k silnici a rozestavili po údolí Palancar hlídky. „Jestli chcete vědět, co si myslím, tak čekají na ty všivé oddíly z Ceunonu nebo z Gil’eadu,“ řekl Loring na jedné schůzce. Roran naslouchal rozličným názorům, ale sám se zdržel komentáře a mlčky zvažoval různé návrhy. Všechny se zdály být příliš riskantní.

Roran zatím neoznámil Slounovi, že se s Katrinou zasnoubili. Věděl že nemá smysl to dál odkládat, ale bál se, jak řezník zareaguje, až se dozví, že on s Katrinou porušili tradici a tím podkopali jeho autoritu. Kromě toho tu byla spousta práce, která odváděla jeho pozornost; byl přesvědčený, že v tuhle chvíli má za úkol především posílit opevnění kolem Carvahallu.

Získat pomoc druhých bylo snazší, než Roran čekal. Po posledním boji byli vesničané mnohem ochotnější mu naslouchat a poslechnout ho — tedy ti, kdo ho nevinili ze svých nesnází. Nově nabytá autorita ho mátla, dokud si neuvědomil, že je důsledkem úžasu, úcty a možná dokonce strachu, které ve vesničanech vyvolalo to, že zabil vojáky. Říkali mu Kladivo. Roran Kladivo.

To přízvisko ho těšilo.

Na údolí se snášela noc a on stál opřený se zavřenýma očima v rohu Horstovy jídelny. Od mužů a žen usazených kolem svící osvětleného stolu se k němu nesl hovor. Kiselt právě vykládal, jak jsou na tom v Carvahallu se zásobami. „Nebudeme hladovět,“ uzavřel, „ale pokud se brzy nezačneme zase starat o pole a stáda, můžeme si před zimou rovnou sami podříznout hrdla. Byl by to ten laskavější osud.“

Horst se zachmuřil. „Hloupost!“

„Ať je to hloupost, nebo ne,“ řekla Gertruda, „pochybuji, že budeme mít šanci to zjistit. Když vojáci přišli, bylo nás deset na jednoho. Ztratili jedenáct mužů; my jsme jich ztratili dvanáct a o dalších devět zraněných se starám. Co se stane, Horste, až jich bude deset na každého z nás?“

„Zachováme se tak, aby měli trubadúři důvod připomínat naše jména,“ odpověděl zostra Horst. Gertruda smutně zavrtěla hlavou.

Loring bouchl pěstí do stolu. „A já říkám, že jsme na řadě s útokem, dříve než budou mít početní převahu. Potřebujeme jen pár mužů, štítů a kopí a můžeme tu nákazu vyhubit. Dalo by se to udělat ještě dneska večer!“

Roran se neklidně zavrtěl. Tohle všechno už slyšel a stejně jako předtím i tentokrát Loringův návrh rozpoutal bouřlivé dohady, do nichž se zapojila celá skupina. Po hodině se spor stále nehýbal z místa, ani nepadl žádný nový návrh, až na Thanův nápad, že Gedrik by si měl vydělat svou vlastní kůži, což málem skončilo pěstním soubojem, se konečně rozhovor zklidnil.

Roran dopajdal ke stolu tak rychle jak mu zraněné lýtko dovolovalo. „Chtěl bych něco říct.“ Bylo to pro něj stejné, jako by stoupl na dlouhý trn a pak ho bez zaváhání a strachu z bolesti rychle vytáhl ven; musel to udělat a čím dřív, tím lip.

Všechny pohledy — tvrdé, něžné, zlostné, přívětivé, lhostejné i zvědavé — se k němu obrátily a Roran se zhluboka nadechl. „Nerozhodnost nás zabije stejně jistě jako meč nebo šíp.“ Orval obrátil oči v sloup, ale ostatní ho stále poslouchali. „Nevím, jestli bychom měli zaútočit, nebo utéct…“

„Kam?“ odfrknul si Kiselt.

„…ale vím jedno: musíme před nebezpečím ochránit děti, matky a slabé. Ra'zakové nás odřízli od Cawleyho a ostatních farem dole v údolí. A co má být? Známe zdejší krajinu lépe než kdokoli jiný v Alagaësii a existuje jedno místo… místo, kde naši milovaní budou v bezpečí: Dračí hory.“

Roran sebou trhl, když se na něj sesypaly pobouřené reakce. Sloun byl nejhlasitější a křičel: „Raději budu viset, než bych vkročil do těch prokletých hor!“

„Rorane,“ řekl Horst, který překřičel vřavu. „Právě ty bys měl vědět nejlépe, jak jsou Dračí hory nebezpečné — tam přece Eragon našel ten kámen, který sem přivedl ra'zaky! V horách je zima a hemží se to tam vlky, medvědy a dalšími nestvůrami. Proč se o nich vůbec zmiňovat?“

Abych zachránil Katrinu! chtělo se vykřiknout Roranovi. Místo toho však pokračoval: „Protože i když si ra'zakové přivolají na pomoc stovky vojáků, neodváží se vstoupit do Dračích hor. Ne po tom, co tam Galbatorix přišel o půlku armády.“

„To už je dávno,“ řekl pochybovačně Morn.

Roran se toho chytil. „A příběhy o horách získávaly od té doby ve vyprávěních stále děsivější podobu! K vrcholu vodopádů Igualda vede stezka. Jediné, co musíme udělat, je vyslat děti a ostatní tam nahoru. Zůstanou jen na okraji hor, ale přesto budou v bezpečí. Pokud bude Carvahall dobyt, počkají, až vojáci odejdou, a pak se uchýlí do Therinsfordu.“

„Je to příliš nebezpečné,“ zavrčel Sloun. Řezník sevřel okraj stolu tak pevně, že mu zbělely konečky prstů. „Zima, šelmy. Žádný rozumný člověk by tam neposlal svou rodinu.“

„Ale…“ Roran zaváhal, vyvedený z rovnováhy Slounovou odpovědí. Věděl sice, že řezník nenávidí Dračí hory víc než kdokoli jiný — jeho žena se totiž zřítila ze skal poblíž vodopádů Igualda, doufal však, že Slounova vášnivá touha ochránit Katrinu bude dost silná, aby přemohla jeho odpor. Uvědomil si, že musí Slouna přemluvit stejně jako kohokoli jiného. Smířlivým tónem řekl: „Není to tak zlé. Na kopcích už taje sníh. V horách teď není větší zima než tady dole před několika měsíci. A pochybuji, že by vlci a medvědi obtěžovali tak velkou skupinu.“

Sloun se ušklíbl, vycenil zuby a zakroutil hlavou. „V Dračích horách nenajdeš nic než smrt.“

Zdálo se, že ostatní s ním souhlasí, což jenom posílilo Roranovo odhodlání, neboť byl přesvědčený, že pokud je nedokáže získat na svou stranu, Katrina zemře. Přelétl pohledem po dlouhém zástupu tváří a hledal mezi nimi oporu. „Delwine, vím, že je ode mě kruté to vyslovit, ale kdyby Elmund nebyl v Carvahallu, ještě by žil. Ty budeš určitě souhlasit s tím, že jde o správnou věc! Máš možnost ušetřit jiným rodičům trápení, které sám prožíváš.“

Nikdo neodpověděl. „A Birgit!“ Roran se k ní naklonil a svíral přitom opěradla židlí, aby nespadl. „Chceš, aby Nolfavrell dopadl jako jeho otec? Musí odejít. Cožpak nevidíš, že to je jediná možnost, jak mu zajistit bezpečí… ?“ Ačkoli se Roran snažil přemoci dojetí, cítil, jak se mu do očí hrnou slzy. „Už kvůli těm dětem!“ vykřikl rozzlobeně.

V místnosti bylo stále ticho, Roran zíral do stolu a snažil se ovládnout. První se pohnul Delwin. „Nikdy neopustím Carvahall, dokud tady budou vrahové mého syna. Přesto,“ odmlčel se a pomalu pokračoval s bolestí v hlase, „nemůžu popřít pravdivost tvých slov; děti musíme ochránit.“

„Já to tvrdím už od začátku,“ prohlásila Tara.

Pak se přidal Baldor: „Roran má pravdu. Nesmíme se nechat zaslepit strachem. Většina z nás někdy v životě vylezla na vrcholek vodopadů. Je to celkem bezpečné.“

„I já,“ přidala se nakonec Birgit, „s tím musím souhlasit.“

Horst přikývl. „Raději bych to nedělal, ale vzhledem k okolnostem myslím, že nemáme jinou možnost.“ Po chvíli se i další muži a ženy začali neochotně přidávat k Roranovu návrhu.

„Nesmysl!“ vybuchl Sloun. Postavil se a vyčítavě ukázal prstem na Rorana. „Kde vezmou dostatek jídla, aby přečkali celé týdny? Tolik ho neunesou. Jak se zahřejí? Kdyby zapálili ohně, uvidí je! Jak, jak, jak? Když neumřou hlady, zmrznou. Když nezmrznou, sežerou je šelmy. Když je nesežerou… Kdo ví? Můžou spadnout ze skály!“

Roran roztáhl ruce. „Když pomůžeme všichni, budou mít spoustu jídla. S ohněm nebude problém, když půjdou dál do lesa, což by stejně museli, protože přímo vedle vodopádů není dost místa pro táboření.“

„Výmluvy! Výmysly!“

„Co tedy máme dělat, Sloune?“ zeptal se Morn a zvědavě ho pozoroval.

Sloun se hořce zasmál. „Tohle ne.“

„Tak co?“

„To je jedno. Ale tohle je špatná volba.“

„Nemusíš se k nám přidat,“ poznamenal Horst.

„To taky neudělám,“ řekl řezník. „Jestli chcete, tak to udělejte, ale já ani nikdo z mé krve nevstoupíme do Dračích hor, dokud budu mít morek v kostech.“ Pak popadl čapku a při odchodu vrhl nenávistný pohled na Rorana, který jej však vlídně opětoval.

Roran byl přesvědčený, že Sloun svou umíněnou tvrdohlavostí Katrinu ohrožuje. Pokud nedokáže přijmout Dračí hory jako vhodné útočiště, usoudil, pak se stal mým nepřítelem a já musím vzít věci do vlastních rukou.

Horst se opřel o předloktí a propletl silné prsty. „Takže… Jestli hodláme přijmout Roranův plán, co všechno bude potřeba připravit?“ Skupina si vyměnila opatrné pohledy a postupně začala projednávat přípravy.

Roran vyčkával, dokud se nepřesvědčil, že dosáhl svého cíle, a pak vyklouzl z jídelny. Pospíchal setmělou vesnicí a pátral po Slounovi podél vnitřního obvodu stromového zátarasu. Nakonec ho zahlédl shrbeného pod loučí se štítem opřeným o kolena. Rychle se otočil na patě a utíkal do Slounova obchodu, kde vběhl do kuchyně v zadní části domu.

Katrina zrovna prostírala stůl. Zarazila se a užasle na něj hleděla. „Rorane! Co tady děláš? Řekl jsi to otci?“

„Ne.“ Přišel blíž, chytil ji za paži a vychutnával si ten dotek. Už to, že s ní byl v jedné místnosti, ho naplňovalo radostí. „Mám na tebe jednu velikou prosbu. Bylo rozhodnuto, že pošleme děti a pár dalších do Dračích hor nad vodopády Igualda.“ Katrina zalapala po dechu. „Chci, abys šla s nimi.“

S vylekaným výrazem se vymanila z jeho sevření a přistoupila ke krbu, kde se schoulená zahleděla do rozžhavených uhlíků. Dlouho neodpovídala. Teprve po chvíli se ozvala: „Otec mi po matčině smrti zakázal přiblížit se k vodopádům. Za posledních deset let jsem byla nejdál u Albemovy farmy; blíž jsem se k Dračím horám nedostala.“ Zachvěla se a její hlas začal znít trochu vyčítavě. „Jak můžeš chtít, abych opustila jak tebe, tak otce? Tohle je můj domov stejně jako tvůj. A proč bych měla odejít, když Elain, Tara a Birgit zůstanou?“

„Katrino, prosím.“ Váhavě jí položil ruce na ramena. „Ra'zakové si sem přišli pro mě a já nedopustím, aby ti kvůli tomu ublížili. Dokud jsi v nebezpečí, nemohu se soustředit na to, co je teď nejvíc potřeba: na obranu Carvahallu.“

„Nemůžeš chtít, abych utekla jako zbabělec!“ Zvedla bradu. „Styděla bych se postavit před ostatní ženy z Carvahallu a nazývat se tvojí manželkou.“

„Zbabělec? Hlídat a bránit děti v Dračích horách — na tom není nic zbabělého. A vůbec — větší odvahu vyžaduje vstoupit do hor než zůstat tady.“

„Co je to za noční můru?“ zašeptala Katrina. Oči se jí leskly a ústa měla pevně sevřená. „Muž, který se má stát mým manželem, už mě nechce po svém boku.“

Zavrtěl hlavou. „To není pravda. Já…“

„To je pravda. Co když tě zabijí, až budu pryč?“

„Neříkej takové —“

,Ne! Je jen mizivá naděje, že Carvahall přežije, a jestli musíme zemřít, raději zemřu společně s tebou, než abych se krčila v Dračích horách bez těch, na kterých mi záleží. Ať se ti, kdo mají děti, postarají o sebe sami. Stejně jako já.“ Po tváři se jí skoulela slza.

Rorana zaplavila vděčnost a údiv nad silou její bezmezné lásky. Pohlédl jí hluboko do očí. „Chtěl jsem, abys odešla právě proto, že tě miluji. Vím, jak se cítíš. Vím, že tohle je ta nejtěžší oběť, kterou bychom mohli oba dát, a já tě teď o ni žádám.“

Katrina se zachvěla, celé tělo jí ztuhlo a bílýma rukama sevřela svou mušelínovou šerpu. „Pokud to udělám,“ řekla roztřeseným hlasem, „musíš mi slíbit, tady a teď, že nic podobného už po mně nikdy nebudeš žádat. Musíš mi slíbit, že i kdybychom se postavili samotnému Galbatorixovi a jen jeden z nás mohl utéct, nebudeš po mně chtít, abych odešla.“

Roran na ni bezmocně pohlédl. „To slíbit nemůžu.“

„Tak jak můžeš očekávat, že udělám to, co bys ty sám nikdy neudělal?“ vykřikla. „Toto je má cena a zlato, šperky ani hezká slovíčka nenahradí tvůj slib. Jestli ti na mně nezáleží natolik, abys sám něco obětoval, Rorane Kladivo, pak odejdi a už tě nikdy nechci vidět!“

Nemůžu ji ztratit. I když cítil nesnesitelnou bolest, sklonil hlavu a řekl: „Máš mé slovo.“

Katrina přikývla, klesla do židle — záda měla strnulá a vzpřímená — a osušila si slzy o manžetu rukávu. Tiše hlesla: „Otec mě bude nenávidět, jestli odejdu.“

„Jak mu to řekneš?“

„Neřeknu,“ řekla vzdorovitě. „Nikdy by nedovolil, abych vstoupila do Dračích hor. Přesto se neodváží jít si tam pro mě; bojí se jich víc než samotné smrti.“

„Možná se bude bát víc, že tě ztratí.“

„Uvidíme. Pokud — až — přijde čas se vrátit… Očekávám však, že si s ním do té doby promluvíš o našem zasnoubení. Aby měl dostatek času se s tím smířit.“

Roran se přistihl, jak souhlasně přikyvuje, a říkal si při tom, že budou mít štěstí, jestli se věci vyřeší tak snadno.