RORAN
Roran se plahočil do kopce. Zastavil a skrz rozcuchané vlasy mžoural do slunce. Pět hodin do západu. Nebudu tam moct dlouho zůstat. S povzdechem pokračoval podél řady jilmů, z nichž každý rostl uprostřed kruhu neposekané trávy.
Dnes se vydal na farmu poprvé od té doby, co s Horstem a dalšími šesti muži z Carvahallu odnesli ze zničeného domu a spálené stodoly všechno, co stálo za záchranu. Trvalo skoro pět měsíců, než dokázal pomyslet na návrat.
Když byl Roran na vrcholu kopce, zastavil se a zkřížil paže na prsou. Před ním ležely pozůstatky domova jeho dětství. Roh domu ještě stál — polorozpadlý a ohořelý —, ale zbytek byl srovnaný se zemí a stihl zarůst trávou a plevelem. Ze stodoly už nebylo vidět vůbec nic. Těch pár akrů, které dokázali každý rok obdělávat, teď bylo plných pampelišek, hořčice a různých travin. Tu a tam přežila zbloudilá řepa nebo turín, ale to bylo tak všechno. Přímo za farmou se rozprostíral hustý pás stromů, který zakrýval řeku Anoru.
Roran zaťal ruku v pěst a bolestivě se mu sevřely čelisti, když přemáhal směsici zlosti a smutku. Na dlouhé minuty zůstal stát jako přikovaný a zachvěl se, kdykoli jím projela nějaká příjemná vzpomínka. Tohle místo představovalo celý jeho život a ještě víc. Byla to jeho minulost… a jeho budoucnost. Jeho otec, Gero, jednou řekl: „Tahle půda je mimořádná věc. Pečuj o ni a ona bude pečovat o tebe. To pro tebe udělá jen málokdo.“ Přesně to zamýšlel Roran udělat, dokud se jeho svět neroztříštil tichou zprávou od Baldora.
Se zaúpěním se otočil a vykročil zpátky k silnici. Hrůzu té chvíle stále cítil někde uvnitř. Přijít během jediného okamžiku o všechny své blízké byl zážitek, který ho změnil a ze kterého se nikdy nevzpamatuje. Pronikal do veškerého jeho chování a každého postoje.
Také to Rorana přinutilo přemýšlet víc než kdykoli předtím. Jako by měl dosud mysl svázanou pouty, která se najednou zpřetrhala a dovolila mu uvažovat o věcech do té doby nepředstavitelných. Třeba že se možná neměl stát farmářem nebo že spravedlnost — největší hodnota písní a legend — ve skutečnosti příliš nefunguje. Někdy podobné myšlenky opanovaly jeho vědomí natolik, že ráno stěží dokázal vstát a cítil se zavalený jejich tíhou.
Otočil se zpátky a zamířil na sever údolím Palancar do Carvahallu. Klikaté hory po obou stranách byly obtěžkané sněhem, navzdory jarní zeleni, která se během posledních týdnů rozrůstala na dně údolí. Na nebi se směrem k vrcholkům nesl jediný šedý mrak.
Roran si přejel rukou po strništi na bradě. Tohle všechno zavinil Eragon — ona jeho zatracená zvědavost — tím, že přinesl ten kámen z Dračích hor. Roranovi trvalo týdny, než došel k tomuto závěru. Vyslechl všechno, co mu kdo řekl. Několikrát si nechal od Gertrudy — vesnické léčitelky — nahlas přečíst dopis, který mu zanechal Brom. Ale nebylo jiné vysvětlení. Ať už ten kámen znamenal cokoli, musel sem ty cizince přitáhnout on. Proto Eragonovi přičítal vinu za Gerovu smrt, i když kvůli tomu na něj zlost neměl; věděl, že Eragon nechtěl nikomu ublížit. Ne, jeho rozhněvalo to, že Eragon Gera ani nepohřbil, utekl od svých závazků a vůbec pryč z údolí Palancar se starým vypravěčem na nějakou bláznivou cestu. Jak mohl Eragon brát tak malé ohledy na ty, heré tu zanechal? Utekl, protože se cítil provinile? Měl strach? Pobláznil ho Brom divokými příběhy o dobrodružství? Ale proč by Eragon naslouchal takovým věcem právě v takové době?… Ani nevím, jestli už je mrtvý, nebo ještě žije.
Roran se zakabonil a povolil ramena, už na to nechtěl myslet. Bromův dopis… Pche! Nikdy se nesetkal se směšnější snůškou výmyslů a hrozivých náznaků. Jediná věc, která z toho dávala smysl, byla vyhnout se těm cizincům, což dá rozum. Byl to starý blázen, usoudil.
Koutkem oka Roran zahlédl záblesk pohybu. Otočil se a uviděl, jak mezi stromy kluše dvanáct kusů vysoké zvěře — včetně mladého srnce se sametovými rohy. Ujistil se, že si správně zapamatoval tohle místo, aby je zítra našel. Byl pyšný, že dokáže lovit tak dobře, aby se uživil v Horstově domě, i když nebyl nikdy tak zručný jako Eragon.
Pokračoval v cestě, znovu pohroužen do vlastních myšlenek. Po Gerově smrti přestal pracovat v Demptonově mlýně v Therinsfordu a vrátil se do Carvahallu. Horst svolil, že mu poskytne přístřeší, a v následujících měsících mu dal i práci v kovárně. Kvůli zármutku Roran odsouval rozhodování o budoucnosti a teprve před dvěma dny si konečně ujasnil, jak bude dál postupovat.
Chtěl se oženit s Katrinou, řezníkovou dcerou. Proto také šel prve do Therinsfordu, aby vydělal peníze pro hladký začátek jejich společného života. Ale teď, bez farmy, domova a možnosti obživy už Roran nemohl s čistým svědomím požádat o Katrininu ruku. Hrdost by mu to nedovolila. A navíc si nemyslel, že by její otec Sloun strpěl nápadníka s tak žalostnými vyhlídkami. I za těch nejpříznivějších okolností Roran očekával, že bude mít potíže přesvědčit Slouna, aby mu Katrinu dal; nikdy spolu neměli přátelské vztahy. A bylo nepřípustné, aby si Roran vzal Katrinu bez svolení jejího otce. Tedy pokud si nepřejí roztržku s její rodinou, pobouření ve vesnici kvůli porušení tradice a hlavně Slounovu krevní mstu.
Když Roran zvážil situaci, považoval za jedinou možnost obnovení farmy, i kdyby měl dům a stodolu postavit sám. Bude to těžké, začít od nuly, ale až upevní svou pozici, může přijít za Slounem se vztyčenou hlavou. Budeme si moct promluvit nejdřív příští jaro, pomyslel si Roran s úšklebkem.
Věděl, že Katrina počká — aspoň nějakou dobu. Pokračoval vyrovnaným tempem až do večera, kdy konečně zahlédl vesnici. Kolem domů viselo prádlo na šňůrách natažených z okna do okna. Muži se vraceli z okolních polí, hustě porostlých pšenicí vysetou na podzim. Za Carvahallem se v západu slunce třpytily půl míle vysoké vodopády Igualda, které se řítily z Dračích hor do Anory. Ten obyčejný pohled Rorana zahřál. Nic člověka tak neuklidní, jako když je všechno na svém místě.
Sešel z cesty a vylezl do svahu, kde stál Horstův dům s výhledem na Dračí hory. Dveře už byly otevřené. Vstoupil dovnitř a po hlasech šel do kuchyně.
Byl tam Horst, opřený o drsný stůl přisunutý do rohu místnosti, rukávy vykasané k loktům. Vedle něj stála jeho žena Elain, která už byla skoro pět měsíců těhotná, a spokojeně se usmívala. Naproti nim stáli jejich synové, Albriech s Baldorem.
Když Roran vstoupil, Albriech zrovna říkal: „.. .a já ještě ani nevyšel z kovárny! Than přísahá, že mě viděl, ale já byl přitom na druhé straně vesnice.“
„Co se děje?“ zeptal se Roran a vyklouzl z ruksaku.
Elain si vyměnila pohled s Horstem. „Dám ti něco k jídlu.“ Postavila před něj chleba a misku studeného dušeného masa. Pak mu pohlédla do očí, jako by z nich chtěla něco vyčíst. „Jak to tam vypadá?“
Roran pokrčil rameny. „Všechno dřevo buď shořelo, nebo shnilo — nic se nedá použít. Studna je neporušená, za což bych měl asi být vděčný. Co nejdřív budu muset pokácet stromy na dům, jestli chci mít v době setby střechu nad hlavou. A teď mi řekněte, co se stalo.“
„Cha!“ zvolal Horst. „Máme tu takový spor. Thanovi chybí kosa a myslí si, že ji vzal Albriech.“
„Nejspíš ji odhodil někde v trávě a zapomněl, kde ji nechal,“ odfrkl si Albriech.
„Nejspíš,“ souhlasil Horst s úsměvem.
Roran se zakousl do chleba. „To vůbec nedává smysl, aby tě takhle obvinil. Kdybys potřeboval kosu, mohl by sis ji přece vyrobit.“
„Já vím,“ řekl Albriech a sesul se na židli, „ale místo aby si hledal tu svou, začal reptat, že viděl ze svého pole někoho odcházet a že ten někdo vypadal jako já… A protože nikdo jiný nevypadá jako já, musel jsem tu kosu ukrást.“
Byla pravda, že Albriechovi nebyl podobný nikdo. Zdědil jak otcovu mohutnost, tak Elaininy medově světlé vlasy, díky nimž byl v Carvahallu nezaměnitelný, protože většina ostatních měla vlasy hnědé. Jeho bratr Baldor byl hubenější a tmavovlasý.
„Určitě se najde,“ řekl potichu Baldor. „Do té doby by tě to nemělo příliš štvát.“
„To se ti snadno řekne.“
Když Roran dojedl poslední kus chleba a dal se do dušeného masa, zeptal se Horsta: „Budeš mě zítra na něco potřebovat?“
„Na nic zvláštního. Budu jen pracovat na Quimbyho voze. Ten zatracený rám pořád nesedí přesně.“
Roran spokojeně přikývl. „Dobrá. Vezmu si den volna a půjdu na lov. O kus dál v údolí je pár srn, co nevypadají zrovna vyhuble. Aspoň žebra jim vidět nebyla.“
Baldor se najednou rozzářil. „Nechceš společnost?“
„Určitě. Můžeme vyrazit už za svítání.“
Roran si po jídle vydrhnul obličej a ruce a vyrazil ven, aby si vyčistil hlavu. Pomalu se protahoval a kráčel k návsi.
V půli cesty ho upoutaly vzrušené hlasy před hostincem U Morna. Zvědavě se otočil a zamířil tam. Na verandě seděl muž středního věku zahalený koženým kabátem sešitým z různých kousků a vedle něj ležel ruksak ověšený ocelovými pastmi lovce kožešin. Kolem se shromáždilo několik desítek posluchačů. Muž zeširoka rozhodil rukama a vyprávěl: „Takže když jsem přijel do Therinsfordu, šel jsem za tím chlapíkem. Neil je dobrák a poctivec; na jaře a v létě mu pomáhám na polích.“
Roran přikývl. Lovci kožešin trávili zimu v horách a vraceli se na jaře, aby prodali kožešiny koželuhům, jako je Gedrik, a nechali se najmout na nějakou sezónní práci, obvykle jako pomocníci na farmě. Carvahall byla nejsevernější vesnice v Dračích horách, a proto tudy procházela spousta lovců. To byl také jeden z důvodů, proč měl Carvahall svůj hostinec, kováře a koželuha.
„Po pár džbáncích piva — abych si po půl roce mlčení, možná krom nadávek, když jsem ztratil past na medvěda, promazal mluvidla, jak jistě rozumíte — jsem přišel k Neilovi, pěnu jsem měl ještě na vousech, a dali jsme se do řeči. Jak jsme tak klábosili, ptám se ho celkem družně, co nového v Království nebo s králem — ať ho napadne sněť a vředy. Narodil se někdo nebo zemřel nebo vyhostili někoho, o kom bych měl vědět? A představte si, Neil se ke mně naklonil, celý zvážněl a řekl, že se povídá, že se v Dras-Leoně a Gil’eadu dějí divné věci a vlastně všude v Alagaësii. Urgalové se prý úplně vytratili z obydlených oblastí, dobře že tak, ale nikdo neví proč a kam. Navíc polovina obchodů v Království zkrachovala po nájezdech a nejrůznějších útocích a z toho, co jsem slyšel, to nevypadá na dílo obyčejných lupičů, protože útoky jsou moc rozšířené a plánované. Neukradnou totiž nikdy žádné zboží, jenom ho spálí nebo zničí. Ale to není všechno, ba ne, je to mnohem horší.“
Lovec zavrtěl hlavou, usrknul si z měchu víno a zas pokračoval: „Všude se mluví o tom, že v severních oblastech řádí Stín. Viděli ho na okraji Du Weldenvarden a poblíž Gil’eadu. Má prý špičaté zuby, oči červené jako víno a vlasy rudé jako krev, kterou pije. A co hůř, zdá se, že našeho drahého, šíleného vladaře něco nazlobilo, tak je to. Před pěti dny se v Therinsfordu zastavil nějaký žonglér na své osamělé cestě do Ceunonu a říkal, že král shromažďuje a někam vysílá vojsko, ale proč, to netušil.“ Pokrčil rameny. „Jak mě učil tatík, když jsem byl ještě dítko, není kouře bez ohýnku. Možná je to kvůli Vardenům. Ti za poslední léta tomu starému Železnému kostlivci vážně museli pěkně lézt krkem. Nebo se Galbatorix nakonec rozhodl, že už dál nebude trpět Surdu. U té aspoň ví, kde ji hledat, na rozdíl od těch vzbouřenců. Rozmáčkne Surdu jako medvěd mravence, uvidíte.“
Roran zamrkal, když kolem lovce propukla palba otázek. Dost pochyboval o zprávách o Stínovi — zněly spíš jako příběh, který si mohl opilý zálesák vymyslet —, ale zbytek se zdál být natolik špatný, že to mohla být pravda. Surda… O téhle vzdálené zemi měli v Carvahallu jen málo zpráv. Přinejmenším ale Roran věděl, že ačkoli mezi Surdou a Královstvím panuje zdánlivé příměří, žijí Surdané v neustálém strachu, že je jejich mocnější severní soused napadne. Říkalo se, že jejich král Orrin z toho důvodu podporuje Vardeny.
Pokud měl lovec s Galbatorixem pravdu, mohlo by to v budoucnu znamenat ošklivou válku, doprovázenou tíží rostoucích daní a branné povinnosti. Raději bych žil v době bez významných událostí a zvratů. Už tak těžkě životy jako ty naše jsou v dobách bouří skoro ztraceně.
„A co víc, dokonce se povídá o…“ Tady se lovec odmlčel a se znalým výrazem si ukazováčkem poklepal ze strany na nos. „Povídá se o novém Jezdci v Alagaësii.“ Pak se zasmál, hlasitě a od srdce, a plácal se přitom do břicha, až se kolébal zepředu dozadu.
Roran se také zasmál. Příběhy o Jezdcích se objevovaly každých pár let. První dva nebo tři vzbudily jeho zájem, ale brzy se naučil nevěřit takovým zprávám, protože z nich nakonec nikdy nic nebylo. Tyhle fámy byly jenom vysněné báchorky těch, kdo toužili po radostnější budoucnosti.
Už byl na odchodu, když v rohu hostince zahlédl stát Katrinu v dlouhých červenohnědých šatech zdobených zelenou stuhou. Hleděla na něj stejně upřeně jako on na ni. Přešel k ní, letmo se dotkl jejího ramene a společně vyklouzli ven.
Došli až na okraj Carvahallu, kde spolu stáli a dívali se na hvězdy. Obloha byla jasná a třpytila se tisíci nebeskými ohýnky. A nad nimi se od severu k jihu klenul překrásný perleťový pás, který stékal od obzoru k obzoru jako diamantový prach vylitý ze džbánku.
Aniž by na něj pohlédla, opřela si hlavu o jeho rameno a zeptala se: „Jaký jsi měl den?“
„Vrátil jsem se domů.“ Ucítil, jak strnula.
„A jaké to bylo?“
„Hrozné.“ Hlas mu uvázl, ztichl a pevně ji držel. Vůně jejích měděných vlasů na jeho tváři byla jako elixír z vína, koření a voňavky. Prostoupila jej, teplá a uklidňující. „Dům, stodola, pole — všechno zarůstá… Ani bych je nenašel, kdybych nevěděl, kde hledat.“
Nakonec se k němu obrátila, hvězdy se jí blýskaly v očích, ale tvář měla zarmoucenou. „Ach, Rorane.“ Letmo ho políbila na rty. „Tolik jsi ztratil a vytrpěl, a přesto tě síly neopustily. Vrátíš se na svou farmu?“
„No, hospodařit je jediné, co umím.“
„A co se stane se mnou?“
Zaváhal. Od chvíle, kdy se jí začal dvořit, mezi nimi existoval nevyslovený předpoklad, že se vezmou. Nebylo třeba bavit se o jeho úmyslech; byly nad slunce jasnější, a proto ho její otázka znepokojila. Také mu připadalo nevhodné mluvit o tom tak otevřeně, když ještě nebyl připraven požádat ji o ruku. To on měl učinit tu nabídku — nejdřív Slounovi, pak Katrině — ne ona. Přesto musel odpovědět na její obavy teď, když je vyslovila. „Katrino… Nemohu přijít za tvým otcem, jak jsem měl v úmyslu. Vysmál by se mi — a právem. Musíme počkat. Jakmile pro nás budu mít domov a sklidím první úrodu, tak mě vyslechne.“
Znovu pohlédla k nebi a zašeptala něco tak potichu, že tomu nerozuměl. „Cože?“
„Ptala jsem se, jestli se ho bojíš?“
„Samozřejmě, že ne! Já jen…“
„Pak musíš dostat jeho svolení zítra a zařídit zásnuby. Musíš ho přesvědčit, že ačkoli teď nic nemáš, dáš mi dobrý domov a budeš zetěm, na kterého může být pyšný. Není důvod, abychom marnili roky v odloučení, když chceme být spolu.“
„Nemůžu to udělat,“ snažil se jí zoufale vysvětlit. „Nedokážu tě uživit, nedokážu…“
„Copak tomu nerozumíš!“ Ustoupila a v hlase jí zazněla naléhavost. „Miluji tě, Rorane, a chci být s tebou, jenže otec má se mnou jiné plány. Jsou tu mnohem zajištěnější muži než ty, a čím déle budeš otálet, tím víc mě bude tlačit do sňatku, jaký by si on sám představoval. Bojí se, že ze mě bude stará panna, a já se toho taky bojím. Mám už jen málo času, jinak si budu muset vybrat v Carvahallu… Pokud si budu muset vybrat jiného, udělám to.“ V očích se jí zaleskly slzy, když na něj tázavě pohlédla a čekala na odpověď. Pak si povytáhla šaty a utekla zpátky mezi domy.
Roran tam stál jako opařený. Najednou tady nebyla a pro něj to bylo stejně bolestné jako ztráta farmy — celý svět byl najednou chladný a nepřátelský. Jako by se odtrhla část jeho já.
Trvalo hodiny, než se dokázal vrátit k Horstovi, kde hned vklouzl do postele.t. k� et@~ �~bu věrnosti, uvidíš, jestli se tomu dá nějak vyhnout. Možná se mezitím přihodí něco, co změní naše postavení… Arya možná najde nějaké řešení.
Eragon náhle přikývl a řekl: „Jak si přejete, přijdu na Nasuadino jmenování.“
Zdálo se, že se Jörmundurovi ulevilo. „Dobrá, dobrá. Pak musíme vyřešit už jen jednu věc, než půjdeš: Nasuadin souhlas. Není důvod to odkládat, když jsme tu všichni. Okamžitě pro ni pošlu. A pro Aryu také — potřebujeme i souhlas elfů, než rozhodnutí zveřejníme. Neměl by to být problém; Arya nepůjde proti naší radě a tobě, Eragone. Bude muset přistoupit na naše rozhodnutí.“
„Počkej,“ zavelela Elesari a zablesklo se jí v očích. „Ještě tvoje slovo, Jezdce. Slíbíš na obřadu věrnost?“
„Ano, to musíš,“ souhlasil Falberd. „Vardenové by byli zostuzeni, kdyby ti nemohli poskytovat všemožnou ochranu.“
Hezky řečeno!
Za pokus to stálo, řekla Zafira. Obávám se, že. ted už nemáš na výběr.
I když odmítnu, neodváží se nám ublížit.
Ne, ale dokázali by zařídit, aby naše strasti nikdy neskončily. Nechci, abys to přijal kvůli mně, ale kvůli sobě. Je mnoho nebezpečí, před nimiž tě nedokážu uchránit, Eragone. S protivníkem, jako je Galbatorix, kolem sebe potřebuješ spojence, ne nepřátele. Nemůžeme si dovolit bojovat jak s Královstvím, tak s Vardeny.
Nakonec řekl: „Slíbím.“ Kolem celého stolu byly znát známky úlevy — dokonce i chabě skrývaný povzdech Umérta. Oni se nás bojí!
To by taky měli, poznamenala uštěpačně Zafira.
Jörmundur zavolal Jaršu a pár slovy jej poslal pro Nasuadu a Aryu. Zatímco byl pryč, rozmluva přešla v nepříjemné ticho. Eragon si nevšímal rady a místo toho si lámal hlavu s tím, jak by se dostal z téhle bezvýchodné situace. Nic ho ale nenapadalo.
Když se dveře znovu otevřely, všichni se s očekáváním otočili. První vešla Nasuada s bradou vysoko zdviženou a vyrovnaným pohledem. Měla vyšívané šaty v nejtmavším odstínu černé, ještě tmavší než její kůže, až na temně červený pruh táhnoucí se od ramene k boku. Za ní šla Arya, mrštně a ladně jako kočka, a upřímně ohromený Jarša.
Když chlapce propustili, pomohl Jörmundur Nasuadě do křesla. Eragon přispěchal stejným způsobem pomoci Arye, ale ta nabídnutou židli nevzala na vědomí a postavila se dál od stolu. Safiro, pomyslel si, řekni jí o všem, co se stalo. Mám pocit, že rada jí nehodlá sdělit, že mě přinutili přísahat věrnost Vardenům.
„Aryo,“ pozdravil ji s pokývnutím Jörmundur, potom se obrátil k Nasuadě. „Nasuado, dcero Ažihada, Rada starších by ti ráda oficiálně vyjádřila nejhlubší soustrast se ztrátou, kterou jsi, víc než kdokoli jiný, utrpěla…“ Slabším hlasem dodal: „I my osobně s tebou velmi cítíme. Všichni víme, jaké to je, přijít kvůli Království o člena rodiny.“
„Děkuji,“ zamumlala Nasuada a sklopila mandlové oči. Seděla s nesmělým, zdrženlivým výrazem ve tváři a působila v tu chvíli tak zranitelně, že Eragon pocítil potřebu ji ochraňovat. Její chování bylo tragicky odlišné od té rázné mladé ženy, která před bitvou navštívila jeho a Safiru v dračí sluji.
„Přestože v současné době držíš smutek, čelíme obtížné situaci, kterou musíš vyřešit. Naše rada nemůže vést Vardeny. A někdo musí po pohřbu nastoupit na místo tvého otce. Žádáme tě, abys převzala vedení Vardenů. Jako jeho dědici ti právoplatně náleží — Vardenové to od tebe očekávají.“
Nasuada sklopila hlavu s lesklýma očima. Když promluvila, z jejího hlasu byl cítit zármutek: „Nikdy mě nenapadlo, že budu vyzvána převzít otcovo místo tak mladá. Přesto… pokud na tom trváte, je to má povinnost… Zhostím se toho úřadu.“