Probuzení

 

Prudký poryv větru vytrhl Eragona ze spánku. Do pokoje mu vpadla nelítostná bouře, nadzvedala mu přikrývky, smetla spoustu věcí, které teď poletovaly vzduchem, a bouchala lucernami o zdi. Obloha se černala bouřkovými mraky.

Zafira sledovala, jak Eragon s námahou vstal a snažil se udržet rovnováhu, protože strom se kolébal jako loď na moři. Sklonil hlavu a pomalu postupoval proti vichřici pokojem přitisknutý ke zdi, dokud se nedostal k slzovitému otvoru, jímž se zuřící živly hnaly dovnitř.

Vykoukl přes okraj houpající se podlahy na zem hluboko pod sebou. Jako by se kolébala sem a tam. Polkl a snažil se potlačit náhlou nevolnost.

Po hmatu našel okraj látkové membrány, kterou se dal otvor zakrýt. Chystal se přeskočit na druhou stranu otvoru, aby mohl membránu vytáhnout i tam. Kdyby sklouzl, nic by ho nezachránilo před pádem na kořeny stromu.

Počkej, zarazila ho Zafira. Vycouvala z nízkého stupínku, kde spala, a natáhla ocas podél otvoru. takže mu posloužil jako zábradlí.

Eragon držel látku jen pravou rukou, což ho stálo veškeré síly, a pak se s pomocí Safiřiných ocasních ostnů přesunul na druhou stranu. Jakmile se tam dostal, chytil látku oběma rukama, stáhl ji dolů a upevnil okraj do drážky. Pokoj utichl.

Membrána se vzdouvala pod tlakem běsnících živlů, ale zdálo s v drží pevně. Eragon do ní píchl prstem. Látka byla napjatá jako buk

To je úžasné, co elfové dokážou, řekl si.

Zafira natáhla hlavu, přitiskla ji ke stropu a chvíli soustředěně naslouchala. Raději bys měl zavřít pracovnu, jinak se úplně zničí.

Když zamířil ke schodům, strom se najednou prudce otřásl a jemu se podlomila noha, takže tvrdě dopadl na jedno koleno.

„Zatraceně,“ zavrčel.

V pracovně se točily papíry a brky v divokém víru a poletovaly kolem jako nějaké bytosti. Zakryl si rukama obličej a vrhl se do té spouště. Když ho zasahovaly ostré hroty brků, připadal si, jako by po něm někdo házel kamení.

Ze všech sil se snažil zavřít velký průduch, tentokrát bez Safiřiny pomoci. V okamžiku, kdy se mu to podařilo, mu do zad vystřelila bolest — nekonečná, otupující bolest.

Vykřikl tak silně, že z toho ochraptěl. Před očima se mu červeně a žlutě zajiskřilo, zhroutil se na bok a pak už viděl jen tmu. Pod sebou uslyšel Safiru, jak zoufale vyje; schodiště pro ni bylo moc úzké a venku zuřil příliš silný vítr, takže se k němu nemohla dostat. Jejich spojení se vytratilo. Podvolil se přetrvávající temnotě, aby ulevil svému utrpení.

Když se Eragon probral, cítil v ústech trpkou pachuť. Nevěděl, jak dlouho už leží na podlaze, ale svaly na rukou i nohou ho bolely, jak byl zkroucený do těsného klubíčka. Bouře stále útočila na strom a zasypávala jej bubnujícím deštěm, který se mu sléval s duněním v jeho hlavě.

Safiro…?

Jsem tady. Dokážeš sejít dolů?

Zkusím to.

Byl příliš zesláblý, než aby se dokázal postavit na rozhoupané podlaze, a tak dolezl ke schodům a po jednom se sesouval dolů. Při každém nárazu sebou bolestí trhnul. V polovině schodiště narazil na Safiru, která strčila hlavu a krk co nejdál, až odírala dřevo.

Maličký. Vystřelila jazykem a chytila ho drsnou špičkou za ruku, smál se. Pak prohnula krk a pokusila se Eragona snést dolů, ale nešlo to.

Co se děje?

Uvízla jsem.

Nedokázal si pomoci; rozesmál se, i když to bolelo. Ta situace byla tak absurdní.

Zabručela a zabrala celým tělem, až se strom otřásal a Eragon upadl. Pak povolila a vyčerpaně oddechovala. No tak tam neseď a neškleb se jako pitomá liška. Pomoz mi!

Přemohl nutkání se znovu rozchechtat, položil jí nohu na čumák a zatlačil největší silou, jakou se odvážil, zatímco Zafira se kroutila a vrtěla, aby se vyprostila.

Trvalo to nejméně deset minut, než se jí to povedlo. Teprve pak Eragon uviděl, jakou škodu na schodišti způsobila. Zaúpěl. Šupinami rozdrásala kůru a zničila jemné vzory vyrostlé ze dřeva.

Aj, řekla Zafira.

Aspoň žes to udělala ty. Tobě to elfové možná prominou. Zpívali by ti trpasličí milostné balady ve dne v noci, kdybys je o to požádala.

Lehl si k Zafire na její stupínek, přitiskl se k měkkým šupinám na jejím břiše a poslouchal bouři, která kolem nich burácela. Široká membrána v otvoru do místnosti zprůsvitněla, kdykoli uhodila světelná klikatice blesku.

Kolik myslíš, že je hodin? Za pár hodin se máme sejít s Oromisem.

Kuš, spi a dej se dohromady, ti budu držet hlídku.

Poslechl ji na slovo, i když se strom stále nepříjemně houpal.