Obraz dokonalosti
Konečně už jsem pochopil povahu svých nepřátel, pomyslel si Eragon. Bál se ra'zaků od okamžiku, kdy se poprvé objevili v Carvahallu, nejenom kvůli jejich podlým skutkům, ale proto, že o nich věděl tak málo. Ve své nevědomosti přisuzoval ra'zakům víc schopností, než ve skutečnosti mají, a pohlížel na ně s téměř pověrčivou hrůzou. Skutečné noční můry. Ale teď, když Oromisovo vysvětlení odstranilo závoj tajemství, už mu nepřipadali tak hroziví. Jejich zranitelnost světlem a vodou posílila Eragonovo přesvědčení, že až se příště potkají, zničí tyto netvory, kteří zabili Gera a Broma.
„Jejich rodičům se také říká ra'zakové?“ zeptal se.
Oromis zavrtěl hlavou. „Nazýváme je lethrblaka. Zatímco jejich potomci jsou prohnaní, ale omezení, lethrblakové mají inteligenci draka. Nemilosrdného, krutého a zvráceného draka.“
„Odkud pocházejí?“
„Z jakési země, kterou tví předkové opustili. Možná to byly právě jejich útoky, co přinutilo krále Palancara se vystěhovat. Když jsme my Jezdci zjistili, že ra'zakové pustoší Alagaësii, dělali jsme, co se dalo, abychom je vyhubili. Bohužel jsme byli úspěšní jen zčásti. Dva lethrblakové unikli a právě oni a jejich kukly ti způsobili tolik zármutku. Když Galbatorix zabil Vraela, vypátral je a uzavřel s nimi dohodu — oni mu budou bezvýhradně sloužit a chránit jej a on jim na oplátku zaručí přísun jejich oblíbené potravy. Proto jim Galbatorix dovolil žít poblíž Dras—Leony, jednoho z největších měst Království.
Eragon stiskl čelisti. „Mají za co platit.“ A také zaplatí pokud budu mít příležitost.
„To tedy mají,“ souhlasil Oromis. Vrátil se k chatrči, vkročil do zastíněného vchodu a pak se znovu objevil s několika břidlicovými tabulkami, které byly asi půl stopy široké a stopu dlouhé. Jednu dal Eragonovi. „Zanechme na čas takové nepříjemné téma. Myslel jsem, že by tě mohlo zajímat, jak se vyrábí fairth. Je to výborný způsob, jak soustředit své myšlenky. Břidlice je napuštěná dostatkem inkoustu, aby mohla vzniknout jakákoli kombinace barev. Musíš se pouze soustředit na obraz, který chceš zachytit, a pak říci: ,Ať se obraz, který vidím okem svojí duše, otiskne na povrch této tabulky.'“ Zatímco si Eragon prohlížel břidlici hladkou jako jíl, Oromis mávl směrem k pasece. „Rozhlédni se kolem sebe, Eragone, a najdi si něco, co stojí za uchování.“
První věci, které Eragon zaznamenal, mu připadaly příliš samozřejmé, příliš obyčejné: žlutá lilie u jeho nohou, Oromisova zarostlá chatrč, bílý potok a samotná krajina. Nic z toho nebylo jedinečné. Nic by nedalo divákovi nahlédnout do podstaty věci, kterou fairth zachytí, nebo jejího tvůrce. Věci, které se mění a ztrácí, to je to, co stojí za to zachytit, pomyslel si. Jeho oko padlo na světle zelené výrůstky jarních výhonků na koncích větví a pak na hlubokou, úzkou ránu, brázdící kmen v místě, kde bouře zlomila silnou větev a strhla s sebou pás kůry. Rýhu potáhly průsvitné kapičky mízy, které zachycovaly a lámaly světlo.
Eragon se usadil vedle kmene tak, aby baculaté puchýře ztuhlé krve stromu vyčnívaly v obrysech a byly orámované shlukem lesklých jehlic. Pak si vryl výjev co nejlépe do paměti a vyslovil kouzlo.
Povrch šedé tabulky se projasnil, jak na ní rozkvétaly barevné vlny, mísily se a prolínaly, aby vytvořily žádané uskupení odstínů. Když se barvy konečně ustálily, Eragon hleděl na podivnou kopii toho co chtěl otisknout. Míza a jehlice byly vyobrazeny s jasnými, ostrými detaily, kdežto všechno ostatní bylo rozmazané a zakalené, jako by se na to díval přivřenýma očima. Bylo to hodně vzdálené od naprosto ostrého Oromisova obrazu Ilireje.
Oromis mu naznačil, aby mu tabulku podal. Chvíli si ji prohlížel a pak řekl: „Máš neobyčejný způsob myšlení, Eragone—finiarel. Většina lidí má obtíže dosáhnout patřičného soustředění, aby vytvořil rozeznatelný obraz. Ty naopak, jak se zdá, vnímáš skoro všechno na tom, co tě zajímá. Přesto je to úzký pohled. Potýkáš se se stejným problémem jako při rozjímání. Musíš se uvolnit, rozšířit záběr a nechat do sebe vstoupit všechno, aniž bys posuzoval, jestli to je, či není důležité.“ Oromis odložil obrázek stranou, vzal z trávy další prázdnou tabulku a podal ji Eragonovi. „Zkus to znovu a —“
„Sláva, Jezdci!“
Eragon se vylekaně otočil a uviděl Orika s Aryou, kteří se vynořili bok po boku z lesa. Trpaslík zvedl ruku na pozdrav. Jeho plnovous byl čerstvě přistřižený a spletený, vlasy stažené dozadu do uhlazeného koňského ohonu a na sobě měl novou červenohnědou tuniku — dar od elfů — vyšívanou zlatou nití. Jeho vzhled ani v náznaku nevypovídal o jeho včerejším rozpoložení.
Eragon, Oromis a Arya si vyměnili tradiční pozdravy a pak Oromis opustil starověký jazyk a zeptal se: „Čemu vděčíme za vaši návštěvu? Oba jste vítáni v mém obydlí, ale jak vidíte, jsem uprostřed práce s Eragonem a to je na prvním místě.“
„Omlouvám se, že vás vyrušujeme, Oromisi—elda,“ začala zdvořile Arya, „ale…“
„Je to moje vina,“ řekl Orik. Pohlédl na Eragona, než pokračoval: „Hrothgar mě sem poslal, abych se ujistil, že se Eragonovi dostane náležité výuky. Nepochybuji o tom, že se mu jí dostává, ale jsem povinen vidět jeho výcvik na vlastní oči, abych, až se vrátím do Tronjheimu, mohl dát svému králi pravdivou zprávu o všech událostech.“
Oromis řekl: „To, co Eragona učím, by neměl sdílet nikdo další — Tajemství Jezdců jsou určena pouze jemu.“
„Tomu rozumím. Přesto, žijeme v nejistých dobách; kámen, který kdysi býval pevný a nehybný, je dnes nestálý. Musíme se měnit, abychom přežili. Tolik toho závisí na Eragonovi, že my trpaslíci máme právo prověřit, že jeho výcvik pokračuje podle dohody. Pokladáš naši prosbu za nerozumnou?“
„Hezky řečeno, mistře trpaslíku,“ řekl Oromis. Poklepal prsty o sebe, a jako vždy se tvářil nevyzpytatelně. „Soudím tedy, že je to pro tebe věc povinnosti.“
„Povinnosti a cti.“
„A to ti nedovoluje, abys ustoupil?“
„Obávám se, že ne, Oromisi—elda,“ řekl Orik.
„Dobrá. Můžeš zůstat a sledovat průběh této lekce Budeš tak spokojen?“
Orik se zamračil. „Jste už u konce?“
„Právě jsme začali.“
„Pak ano, to bude stačit. Aspoň prozatím.“
Zatímco mluvili, Eragon se pokoušel pohlédnout Arye do očí, ale ona se soustředila jen na Oromise.
„…Eragone!“
Zamrkal, když ho Oromis vytrhl ze zasnění. „Ano, Mistře?“
„Nebloumej, Eragone. Chci, abys udělal další fairth. Měj mysl otevřenou, jak jsem tě prve nabádal.“
„Ano, Mistře.“ Eragon zvedl tabulku a ruce měl trochu zpocené při pomyšlení, že jsou s nimi Orik s Aryou, aby posoudili jeho výkon. Chtěl obstát dobře a tím prokázat, že Oromis je dobrý učitel. Ale ani tak se nedokázal soustředit na borové jehlice a mízu; Arya ho přitahovala jako magnet, přitahovala jeho pozornost zpátky k sobě, kdykoli pomyslel na něco jiného.
Nakonec poznal, že je marné té přitažlivosti odolávat. Utvořil si tedy v mysli její obraz — což mu trvalo pouhý okamžik, protože znal její rysy lépe než své vlastní — a vyslovil kouzlo ve starověkém jazyce a vložil do magického proudu veškerou svou lásku, úctu a obavy z ní.
Když spatřil výsledek, oněměl.
Fairth zobrazovala Aryinu hlavu a ramena proti tmavému, nejasnému pozadí. Zprava ji zalévala ohnivá záře a Arya hleděla na diváka plnoucíma očima; nevypadala tak jako ve skutečnosti, ale tak, jak ji vídal on: jako tajemnou, exotickou a nejkrásnější ženu, jakou kdy viděl — Byl to obraz v mnohém nedokonalý, ale byla v něm taková síla a vášeň, až se Eragonovi sevřel žaludek. Takhle ji opravdu vidím? Ať ta žena byla kdokoli, byla tak moudrá, tak mocná a tak fascinující v by dokázala uchvátit naprostou většinu mužů. Z velké dálky uslyšel Safíru, která zašeptala: Bud opatrný.
„Co jsi vytvořil, Eragone?“ zeptal se Oromis.
„Já… já nevím.“ Eragon zaváhal, když Oromis natáhl ruku pro fairth, protože nechtěl, aby si jeho dílo prohlíželi ostatní, především ne Arya. Po strašlivě dlouhé odmlce Eragon povolil prsty a podal tabulku Oromisovi.
Elfův výraz ztvrdl, když pohlédl na fairth, pak zpátky na Eragona který se pod tíhou jeho pohledu zachvěl. Oromis beze slova podal tabulku Arye.
Vlasy jí zakryly tvář, když se nad tabulkou sklonila, ale Eragon viděl, jak jí na rukou vystoupily svaly a žíly, když ji sevřela. Doslova se jí třásla v rukou.
„Tak co je to?“ zeptal se Orik.
Arya zvedla fairth nad hlavu a mrštila jí o zem, až se roztříštila na tisíc kousků. Pak se hrdě vztyčila a důstojně prošla kolem Eragona, přes mýtinu a pokračovala dál do spletitých hlubin Du Weldenvarden.
Orik zvedl jeden úlomek břidlice. Byl prázdný. Když se tabulka rozbila, obraz zmizel. Zatahal se za vousy. „Za celá ta desetiletí, co Aryu znám, nikdy takhle nevybuchla. Nikdy. Co jsi udělal, Eragone?“
Eragon omámeně odpověděl: „Její portrét.“
Orik se zamračil, očividně zmatený. „Portrét? Proč by to —“
„Myslím, že by bylo nejlepší, kdybys teď odešel,“ řekl Oromis. „Lekce je v každém případě u konce. Vrať se zítra nebo pozítří, jestli chceš získat lepší představu o Eragonových pokrocích.“
Trpaslík pohlédl přimhouřenýma očima na Eragona, pak přikýv a otřel si hlínu z dlaní. „Ano, myslím, že to tak udělám. Děkuji za tvůj čas, Oromisi—elda. Vážím si toho.“ Když zamířil zpátky k lesu houkl na Eragona přes rameno: „Budu v hlavní síni domu Tia kdyby sis chtěl promluvit.“
Když byl Orik pryč, Oromis nadzvedl obrubu tuniky, poklekl a začal sbírat pozůstatky břidlicové tabulky. Eragon ho sledoval, neschopen se pohnout.
„Proč?“ zeptal se ve starověkém jazyce.
„Možná,“ řekl Oromis, „jsi Aryu vyděsil.“
„Vyděsil? Ji přece nevyděsí nikdy nic.“ Už když to Eragon vyslovil, věděl, že to není pravda. Ona jen skrývala své obavy lépe než většina ostatních. Klesl na jedno koleno, vzal kousek fairth a vtiskl ho Oromisovi do dlaně. „Proč bych ji tím měl děsit?“ zeptal se. „Prosím, odpověz.“
Oromis se postavil a přešel ke břehu potoka a naházel do něj úlomky břidlice, které se mu jako šedé vločky trousily mezi prsty. „Fairth ukazuje jenom to, co chceš, aby ukázala. Je možné na nich lhát, vytvořit nepravdivý obraz, ale udělat to vyžaduje mnohem větší dovednost, kterou ještě zdaleka nemůžeš mít. Arya to ví. A tudíž také ví, že tvoje fairth přesně zobrazovala tvoje city k ní.“
„Ale proč by ji to mělo děsit?“
Oromis se smutně usmál. „Protože to odhalilo hloubku tvého poblouznění.“ Přitiskl konečky prstů k sobě a vytvořil tak řadu oblouků. „Pojďme si tu situaci rozebrat, Eragone. I když jsi dost starý na to, aby tě mezi lidmi považovali za muže, v našich očích nejsi víc než dítě.“ Eragon se zamračil, když uslyšel ozvěnu Safiřiných slov z předešlé noci. „Normálně bych nesrovnával lidský věk s elfským, ale protože sdílíš naši dlouhověkost, musíme tě také posuzovat podle našich měřítek.“
„A jsi Jezdec. Spoléháme na to, že nám pomůžeš přemoci Galbatorixe; pro všechny v Alagaësii by to mohlo mít katastrofální důsledky, kdyby tě něco odvádělo od výcviku.“
„Takže,“ řekl Oromis, „jak měla Arya zareagovat na tvou fairth? Je Jasné, že ji vidíš v romantickém světle, přesto — i když nepochybuji, že tě má Arya ráda — svazek vás dvou je nemožný kvůli tvému mládí, kultuře, rase a povinnostem. A tvůj zájem staví Aryu do nepříjemné pozice. Neodváží se tí postavit ze strachu, že by tím narušila tvůj výcvik. Ale jako královská dcera se tí ani nemůže vyhýbat a riskovat, že tím urazí Jezdce — zvláště takového, na kterém tolik záleží… Dokonce i kdybyste se k sobě hodili, Arya by tě v tom nepodpořila především proto, abys mohl věnovat všechnu energii blížícím se úkolům. Obětovala by vlastní štěstí pro vyšší dobro.“ Oromisův hlas zesílil: „Musíš chápat, Eragone, že zabít Galbatorixe je nyní to nejdůležitější, důležitější než kterákoli osoba na světě. Na ničem jiném nezáleží.“ Odmlčel se a s laskavým pohledem dodal: „Připadá ti za těchto okolností stále tak divné, že Aryu vyděsilo, že tvé city k ní by mohly ohrozit vše, oč jsme usilovali celá desetiletí?“
Eragon zavrtěl hlavou. Styděl se, že svým chováním způsobil Arye bolest, a byl zdrcený, jak lehkomyslně a dětinsky se choval. Mohl jsem těm nepříjemnostem zabránit, jen kdybych se lépe ovládal.
Oromis se dotkl jeho ramene a zavedl ho zpátky do chatrče. „Nemysli si, že s tebou nesoucítím, Eragone. Každý někdy zažije vášeň, jako je ta tvoje, je to součást dospívání. Také vím, jak těžké je pro tebe odpírat si obvyklé radosti života, ale je to nezbytné, pokud máme zvítězit.“
„Ano, Mistře.“
Seděli u kuchyňského stolu a Oromis začal Eragonovi rozkládat psací potřeby, aby se mohl cvičit v Liduen Kvaedhí. „Bylo by nesmyslné, abych očekával, že zapomeneš na přitažlivost, kterou na tebe působí Arya, ale předpokládám, že příště už nedovolíš, aby to zasahovalo do naší výuky. Můžeš mi to slíbit?“
„Ano, Mistře. Slibuji.“
„A Arya? Co by bylo správné udělat s její nepříjemnou situací?“
Eragon zaváhal. „Nechci ztratit její přátelství.“
„Nechceš.“
„Proto… půjdu za ní, omluvím se a uklidním ji, že už jí nikdy nehodlám způsobit takové těžkosti.“ Bylo pro něj těžké to říct, ale když to udělal, pocítil úlevu, jako by ho přiznání vlastní chyby očistilo.
Oromis vypadal spokojeně. „Už tím samotným dokážeš, že jsi dospěl.“
Eragon přitlačil hladké listy papíru k desce stolu a narovnal se. Chvíli zíral na prázdný bílý prostor, pak ponořil brk do inkoustu a začal přepisovat řadu obrázkových znaků. Každá klikatá čára byla jako proužek noci na papíře, propast, do které se mohl vrhnout a poté zapomenout na své zmatené pocity.