Jeod Tyčka

 

Kdyby Roran uměl číst, asi by ho víc ohromilo množství knih, které pokrývaly stěny pracovny. Takhle však věnoval pozornost výlučně vysokému muži s prošedivělými vlasy, který stál za oválným psacím stolem. Ten muž — Roran usoudil, že je to Jeod — se rozhlížel kolem stejně unaveně, jako se Roran sám cítil. Jeho tvář byla vrásčitá, ztrápená a smutná, a když se obrátil k nim, uviděli škaredou bílou jizvu, která mu zářila od temene hlavy ke spánku. Podle Rorana to svědčilo o jeho odvaze. Možná dávná a pohřbená, ale nicméně odvaha.

„Posadte se,“ řekl Jeod. „Nebudu ve svém domě lpět na obřadnostěch.“ Prohlížel si je zvědavýma očima, když se usazovali do měkkých kožených židlí. „Mohu vám nabídnout cukroví a sklenku meruňkového koňaku? Nemám na vás příliš času, ale vidím, že jste na cestách mnoho týdnů, a dobře si pamatuji, jak vyschlé hrdlo jsem po takových cestách míval.“

Loring se zazubil. „Ano, kapku koňaku bychom skutečně uvítali. Jste velmi štědrý, pane.“

„Pro mého chlapce pouze sklenici mléka,“ řekla Birgit.

„Samozřejmě, madam.“ Jeod zazvonil na komorníka, předal mu pokyny a pak se opřel v křesle. „Jsem trochu v nevýhodě. Patrně znáte mé jméno, ale já neznám ta vaše.“

„Kladivo, k vašim službám,“ řekl Roran.

„Mardra, k vašim službám,“ řekla Birgit.

„Kell, k vašim službám,“ řekl Nolfavrell.

„A já bych byl Wally, k vašim službám,“ zakončil Loring.

„A já k vašim,“ odpověděl Jeod. „Tak, Rolf se zmínil, že si se mnou přejete uzavřít nějaký obchod. Bylo by čestné, abyste předem věděli, že nejsem v situaci, kdy bych mohl nakupovat nebo prodávat zboží, nemám ani zlato, které bych mohl investovat, ani honosné lodě pro přepravu vlny a potravin, drahokamů či koření po neklidném moři. Co tedy pro vás mohu udělat?“

Roran si položil lokty na kolena, pak propletl prsty a díval se skrz ně, zatímco si dával dohromady myšlenky. Jediné přeřeknutí může znamenat smrt, připomněl sám sobě. „Abych to řekl jednoduše, zastupujeme určitou skupinu lidí, kteří — z různých důvodů — musejí nakoupit velké množství potřeb za velmi málo peněz. Víme, že tvůj majetek půjde pozítří do dražby, abys zaplatil dluhy, a my bychom od tebe rádi odkoupili takové věci, které potřebujeme. Měli bychom počkat do dražby, ale okolnosti nás tlačí a my nemůžeme otálet další dva dny. Pokud máme uzavřít obchod, musí to být dnes v noci nebo zítra, ne později.“

„Jaký druh zboží potřebujete?“ zeptal se Jeod.

„Jídlo a cokoli dalšího, co je potřeba k vybavení lodi nebo jiného plavidla na dlouhou cestu po moři.“

V Jeodově vyčerpané tváři se zableskla jiskřička zájmu. „Máte na mysli konkrétní loď? Znám každé plavidlo, které kdy brázdilo tyto vody za posledních dvacet let.“

„Ještě se musíme rozhodnout.“

Jeod to přijal bez otázek. „Teď chápu, proč vás napadlo přijít za mnou, obávám se, že jde o nedorozumění.“ Roztáhl šedé ruce a ukázal na pokoj. „Všechno, co tu vidíte, už nepatří mně, ale mým věřitelům. Nejsem oprávněný prodávat svůj majetek, a kdybych to udělal bez povolení, pravděpodobně by mě uvěznili za to, že své věřitele okrádám o peníze které jim dlužím.“

 Odmlčel se, neboť Rolf právě nacouval do pracovny s obrovským stříbrným tácem se sušenkami, broušenými křišťálovými poháry, sklenicí mléka a karafou koňaku. Komorník položil tác na čalouněnou stoličku a pak začal podávat občerstvení. Roran si vzal pohár, usrkl si jemného koňaku a uvažoval, za jak dlouho jim čtyřem slušnost dovolí omluvit se a vrátit se ke svému úkolu.

Když Rolf opustil pokoj, Jeod jediným douškem vyprázdnil svou číši a pak řekl: „Možná vám nebudu nijak užitečný, ale znám řadu lidí ze svého oboru, kteří by vám možná… možná… mohli pomoci. Kdybyste mi mohli sdělit více podrobností o tom, co chcete nakoupit pak bych měl lepší představu, koho vám doporučit.“

Roran v tom neviděl nic špatného, a tak začal vypočítávat seznam položek, které vesničané musejí mít, věcí, které by mohli potřebovat a věcí, které by chtěli, ale nikdy si je nebudou moci dovolit, leda by se na ně usmálo neuvěřitelné štěstí. Čas od času Birgit nebo Loring doplnili něco, nač Roran zapomněl — jako olej do lampy —, a Jeod se na ně na okamžik zadíval, než svůj přimhouřený pohled přenesl zpátky na Rorana, do něhož se zavrtával s narůstající intenzitou. Jeodův zájem Rorana znepokojoval; jako by obchodník věděl nebo měl podezření, co skrývají.

„Mám dojem,“ řekl Jeod, když Roran seznam dokončil, „že takové zásoby by stačily, abyste převezli několik set lidí do Feinsteru nebo Aroughs… nebo i dál. Ovšem, byl jsem několik posledních týdnů poněkud zaneprázdněný, ale neslyšel jsem o žádném tak velkém společenství v této oblasti, ani si nedokážu představit, odkud by taková spousta lidí mohla přijít.“

Roran pohlédl Jeodovi do očí s neurčitým výrazem ve tváři a nic neříkal. V duchu se na sebe vztekal, že umožnil Jeodovi nashromáždit dostatek informací, aby došel k takovému závěru.

Jeod pokrčil rameny. „No, ať je to jak chce, je to vaše věc. Navrhoval bych, abyste zašli za Galtonem na Tržní ulici kvůli jídlu a za starým Hamillem v docích pro všechno ostatní. Oba jsou to poctiví muži a budou s vámi jednat otevřeně a slušně.“ Natáhl ruku, vzal si sušenku z tácu, ukousl si, a když dožvýkal, zeptal se Nolfavrella: „Tak, mladý Kelle, užil sis svůj pobyt v Teirmu?“

„Ano, pane,“ řekl Nolfavrell a zazubil se. „Nikdy jsem neviděl nic tak velkého, pane.“

„Skutečně?“

„Ano, pane. Já…“

Roran vycítil, že se pohybují na tenkém ledě, a tak ho přerušil: „Jsem jen zvědavý, pane, ale co je to za obchod vedle vašeho domu? Tak prostý krámek vypadá mezi všemi těmi obrovskými budovami dost podivně.“

Poprvé se Jeodův výraz rozzářil úsměvem, byť jenom nepatrným, a ubral mu pár let: „Nu, vlastnila ho žena, která sama o sobě byla poněkud podivná: bylinkářka Angela, jedna z nejlepších léčitelek, jaké jsem kdy potkal. Starala se o obchod něco přes dvacet let a pak, jen před pár měsíci, ho prodala a odešla neznámo kam.“ Povzdechl si. „Je to škoda, protože to byla zajímavá sousedka.“

„To je ta, co se s ní chtěla seznámit Gertruda, ne?“ zeptal se Nolfavrell a pohlédl na matku.

Roran potlačil zavrčení a vrhnul na Nolfavrella dostatečně výmluvný varovný pohled, který jej přiměl zmlknout. To jméno nebude Jeodovi nic říkat, ale jestli si ten chlapec nebude víc dávat pozor na jazyk, mohl by plácnout něco mnohem horšího. Je čas jít, pomyslel si Roran a odložil svůj pohár.

Právě v tu chvíli ale uviděl, že to jméno Jeodovi něco říkalo. Obchodník překvapeně vyvalil oči a sevřel opěrky židle, až mu zbělaly špičky prstů. „To není možné!“ Jeod se zaměřil na Rorana, prohlížel si jeho tvář, jako by se snažil nahlédnout pod plnovous, a pak vydechl: „Roran… Roran, Gerův syn.“