Královna islanzadí
Eragon klečel před královnou elfů a jejími rádci v nádherné komnatě vytvořené z kmenů živých stromů uprostřed téměř mýtické země, ale nyní se mu hlavou honila jediná ohromující novinka: Arya je princezna! Svým způsobem se to k ní dobře hodilo — vždycky jednala tak pánovitě, ale on této skutečnosti hořce litoval, neboť to mezi ně stavělo další přehradu, i kdyby odboural všechny ostatní. V ústech měl najednou pachuť popela. Vzpomněl si na Angelinu věštbu, že bude milovat ženu ze vznešeného rodu… a na její varování, že nedokáže říct, zda to skončí dobře, nebo špatně.
Ucítil i Safířino překvapení a pak její pobavení. Řekla: Zdá se, že jsme cestovali v přítomnosti člena královské rodiny, aniž bychom to věděli.
Proč nám to neřekla?
Možná by kvůli tomu byla ve větším nebezpečí.
„Islanzadí Dróttning,“ pronesla Arya formálně.
Královna se odtáhla, jako by dostala žihadlo, a pak zopakovala ve starověkém jazyce: „Ach, má dcero, tolik jsem ti ublížila.“ Zakryla si tvář — „Od chvíle, cos zmizela, jsem skoro nespala ani nejedla. Pronásledoval mě tvůj osud a měla jsem strach, že už tě nikdy neuvidím. Zříci se tě byla ta největší chyba, jakou jsem kdy udělala… Můžeš mi odpustit?“
Shromáždění elfové se zavrtěli úžasem.
Aryina odpověď dlouho nepřicházela, ale nakonec řekla: „Sedmdesát let jsem žila a milovala, bojovala a zabíjela, aniž bych s tebou promluvila matko. Naše životy jsou dlouhé, ale ani tak to není krátká doba.“
Islanzadí se napřímila a zvedla bradu. Celá se zachvěla. „Nemohu vymazat minulost, Aryo, ač bych si to moc přála.“
„Ani já nemohu zapomenout, co jsem přestála.“
„To bys ani neměla.“ Islanzadí stiskla ruce své dcery. „Aryo, miluji tě. Jsi má jediná rodina. Jdi, jestli musíš, ale pokud se mě nechceš zříci, nejvíc ze všeho si přeji se s tebou usmířit.“
Jeden hrozivý okamžik se zdálo, že Arya neodpoví, nebo hůř, že odmítne matčinu nabídku. Eragon viděl, jak zaváhala a rychle se rozhlédla po ostatních. Poté sklopila zrak a řekla: „Ne, matko. Nemohla bych odejít.“ Islanzadí se nejistě usmála a znovu ji objala. Tentokrát Arya její objetí opětovala a mezi shromážděnými elfy se rozzářily úsměvy.
Bílý havran poskočil na svém stojánku a zakrákal: „A od té doby na dveřích stojí, co stalo se heslem rodiny mojí: Milujme se a budme jen svoji!“
„Pšššt, Blagdene,“ řekla Islanzadí havranovi. „Nech si své veršovánky pro sebe.“ Královna se uvolnila, obrátila se k Eragonovi a Zafire. „Musíte mě omluvit, že jsem byla nezdvořilá a nevšímala jsem si vás, naši nejváženější hosté.“
Eragon se dotkl rtů a pak položil pravou ruku na prsa, jak ho to Arya učila. „Islanzadí Drottning. Atra esterní ono thelduin.“ Nepochyboval o tom, že má promluvit jako první.
Islanzadíny tmavé oči se rozšířily. „Atra du evarínya ono varda.“
„Un atra moťranr lífa unin hjarta onr,“ odpověděl Eragon a dokončil tak obyčej. Bylo vidět, že elfové jsou zaskočeni tím, jak dobře zná jejich zvyklosti. V mysli uslyšel Safíru, jak zopakovala pozdrav královně.
Když skončila, Islanzadí se zeptala: „Draku, jak se jmenuješ?“
Zafira.
Královně přelétl po tváři výraz, jako by si na něco vzpomněla, ale nechala to bez poznámky. „Vítej v Ellesméře, Safiro. A jak se jmenuješ ty, Jezdče?“
„Eragon Stínovrah, Vaše veličenstvo.“ Tentokrát uslyšel, jak to za ním mezi elfy nepokojně zašumělo; dokonce i Islanzadí vypadala vyplašeně.
„Nosíš mocné jméno,“ řekla tiše, „takové, jaké jen zřídka propůjčujeme našim dětem… Vítej v Ellesméře, Eragone Stínovrahu. Dlouho jsme na tebe čekali.“ Přešla k Orikovi, uvítala ho a pak se vrátila k trůnu a přehodila si sametový plášť přes paži. „Z tvé přítomnosti tady, Eragone tak brzy po zmizení Safiřina vejce, podle prstenu na tvé ruce a meče u tvého boku předpokládám, že Brom je mrtvý a že tvůj výcvik s ním nebyl dokončen. Ráda bych slyšela celý tvůj příběh, včetně toho, jak zemřel Brom a jak ses potkal s mou dcerou nebo ona s tebou, ať už to bylo jakkoli. Pak si poslechnu vyprávění o tvém poslání zde, trpaslíku, a o tvých dobrodružstvích, Aryo, od přepadení v Du Weldenvarden.“
Eragon svoje zážitky vyprávěl již dříve, takže nebylo těžké vylíčit je teď královně. U těch událostí, kde jeho paměť klopýtala, zase dokázala přesný popis poskytnout Zafira. Několikrát prostě přenechal řeč jí. Když skončili, Eragon vytáhl z vaku Nasuadin svitek a podal ho Islanzadí.
Uchopila pergamen, zlomila červenou voskovou pečeť a po přečtení dopisu si povzdechla a krátce zavřela oči. „Teď vidím skutečnou hloubku své pošetilosti. Můj zármutek by skončil o tolik dřív, kdybych nestáhla naše bojovníky a brala na vědomí Ažihadovy posly poté, co byla Arya přepadena. Nikdy jsem neměla vinit Vardeny z její smrti. Na to, jak jsem stará, jsem stále příliš bláhová…“
Následovalo dlouhé ticho, protože nikdo se neopovážil souhlasit ani odporovat. Eragon sebral odvahu a řekl: „Teď, když se Arya vrátila živá a zdravá, budeš ochotná pomáhat Vardenům jako předtím? Nasuada jinak nemůže uspět a já jsem se zasvětil její věci.“
„Má rozepře s Vardeny je prach ve větru,“ řekla Islanzadí. „Neměj obavy; budeme jim pomáhat jako kdysi a ještě víc, kvůli tobě a jejich vítězství nad urgaly.“ Naklonila se dopředu na předloktí. „Dáš mi Bromův prsten, Eragone?“ Bez zaváhání si ho stáhl z prstu a nabídl jej královně, která mu ho hubenými prsty sebrala z dlaně. „Neměl jsi jej nosit Eragone, protože nebyl určený pro tebe. Ovšem za pomoc, kterou jsi poskytl Vardenům a mé rodině, tě teď jmenuji Přítelem elfů a věnuji ti tento prsten, Arén, aby všichni elfové, ať přijdeš kamkoli věděli, že ti mají věřit a pomoci.“
Eragon jí poděkoval, nasadil si prsten zpátky na prst a dobře si při tom uvědomoval zkoumavý, pátravý pohled, který na něj královna upírala. Měl pocit, jako by věděla všechno, co by mohl říct nebo udělat. Po chvíli řekla: „Zprávy, jako jsou ty tvoje, jsme v Du Weldenvarden neslyšeli mnoho let. Jsme zvyklí na pomalejší způsob života, než je tomu v jiných částech Alagaësie, a znepokojuje mě, že se toho tolik událo tak rychle, aniž bych se o tom vůbec doslechla.“
„A co můj výcvik?“ Eragon se kradmo podíval na elfy sedící podél stěn a zauvažoval, jestli by některý z nich mohl být Togira Ikonoka, tajemná bytost, která mu vstoupila do mysli a osvobodila ho od Durzova neblahého vlivu po bitvě o Farthen Dur — a která ho také povzbuzovala, aby odcestoval do Ellesméry.
„Začne, protože čas se naplnil. Přesto se obávám, že tvůj výcvik bude zbytečný, pokud budou přetrvávat tvé neduhy. Dokud nedokážeš překonat Stínovo kouzlo, nebudeš víc než loutka. Můžeš být užitečný i tak, ale pouze jako odraz naděje, kterou jsme živili více než sto let.“ Třebaže Islanzadí mluvila bez výčitek, její slova zasáhla Eragona jako rány kyjem. Věděl, že má pravdu. „Neviním tě z toho a bolí mě vyslovit nahlas takové věci, ale musíš chápat závažnost svého postižení… Je mi to líto.“
Pak Islanzadí oslovila Orika: „Je to už dlouho, co někdo z tvojí rasy vkročil do našich síní, trpaslíku. Eragon-finiarel vysvětlil tvou přítomnost, ale nechceš ještě něco dodat?“
„Pouze pozdravy od svého krále Hrothgara a prosbu, v tuto chvíli už zbytečnou, abys obnovila spojení s Vardeny. Mimo to jsem zde proto, abych dohlédl, že dohoda, kterou Brom dojednal mezi vámi a lidmi, bude dodržena.“
„Držíme své sliby, ať je proneseme v tomto nebo ve starověkém jazyce. Přijímám Hrothgarovy pozdravy a posílám mu své.“ Nakonec Islanzadí pohlédla na Aryu — což podle Eragona toužila udělat od chvíle, kdy se tu objevili — a zeptala se: „Tak, dcero, co potkalo tebe?“
Arya začala mluvit pomalým monotónním hlasem, nejdřív o tom, jak ji zajali, a potom o dlouhém věznění a mučení v Gil’eadu. Zafira s Eragonem úmyslně vynechali podrobnosti o jejím týrání, ale zdálo se, že Arya sama nemá potíže vylíčit, čemu všemu byla vystavena. Její strohé, nezaujaté popisy probudily v Eragonovi stejný vztek jako tehdy, když poprvé viděl její rány. Elfové poslouchali v tichosti celé Aryino vyprávění, ale svírali své meče a tváře jim ztvrdly chladným hněvem. Islanzadí se po tváři skutálela jediná slza.
Potom se jeden elfský šlechtic vymrštil ze židle a přešel před královnu po mechovém trávníku mezi židlemi. „Vím, že mluvím za nás všechny, Aryo Drottningu, když řeknu, že mé srdce plane zármutkem pro tvé utrpení. Je to neomluvitelný zločin, není tu žádná polehčující okolnost ani náprava a Galbatorix za to musí být potrestán. Také jsme tvými dlužníky, že jsi před Stínem utajila polohu našich měst. Jen málokdo z nás by mu dokázal odolávat tak dlouho.“
„Děkuji, Däthedře-vor.“
Teď promluvila Islanzadí a její hlas se mezi stromy rozezněl jako zvon. „Dost. Už jsme mluvili o zlých věcech příliš dlouho a naši hosté jsou unavení. Nenechám si tuto chvíli zkazit tím, že budu prodlévat u minulých bolestí.“ Tvář se jí rozzářila překrásným úsměvem. „Má dcera se vrátila, objevil se drak se svým Jezdcem a my budeme oslavovat, jak se patří!“ Postavila se, vysoká a vznešená v červené tunice, a zatleskala. V tu chvíli se na židle a stan sesypaly stovky lilií a růží, které se objevily dvacet stop nad jejich hlavami, nesly se dolů jako pestrobarevné vločky a zaplavily vzduch opojnou vůní.
Nepoužila starověký jazyk, poznamenal Eragon.
Všiml si, že zatímco ostatní byli zabraní do květin, Islanzadí se něžně dotkla Aryina ramene a pronesla tak potichu, že to skoro nebylo slyšet: „Nikdy bys tolik netrpěla, kdyby ses řídila mojí radou. Měla jsem pravdu, když jsem byla proti tvému rozhodnutí přijmout yawë.“
„Bylo to mé rozhodnutí.“
Královna se odmlčela, pak přikývla a natáhla paži. „Blagdene.“ Havran zatřepotal křídly, vzlétl z bidýlka a přistál ji na levém rameni. Celé shromáždění se uklonilo, když Islanzadí prošla na konec síně, otevřela dveře stovkám elfů venku a učinila před nimi krátké prohlášní ve starověkém jazyce, jemuž Eragon nerozuměl. Elfové propukli v jásot a začali radostně pobíhat kolem.
„Co říkala?“ pošeptal Eragon k Narímu.
Narí se usmál. „Aby otevřeli nejlepší sudy a zapálili ohně na vaření, protože dnes nás čeká noc hodování a zpěvu. Pojď!“ Popadl Eragona za ruku a táhl ho za královnou, která kličkovala mezi střapatými borovicemi a ostrůvky chladného kapradí. Zatímco byli uvnitř, slunce kleslo nízko k obzoru a zalilo les jantarovým světlem, které ulpívalo na stromech a rostlinách jako vrstva třpytivého oleje.
Uvědomuješ si doufám, řekla Zafira, že král Evandar, o kterém se Ufaen zmiňoval, musí být Aryin otec?
Eragon málem zakopl. Máš pravdu… A to znamená, že ho zabil buď Galbatorix, nebo Křivopřísežníci.
Všechno souvisí se vším.
Zastavili na vrcholku nízkého kopce, kde skupina elfů připravila dlouhý hodovní stůl a židle. Všude kolem nich les ožil činorodostí elfů. Když se přiblížil večer, po celé Ellesméře se vesele rozzářily ohně a jeden z nich plál i u jejich stolu. Někdo podal Eragonovi číši vyrobenou ze stejného zvláštního dřeva, jaké viděl v Cerisu. Napil se z poháru průzračného likéru a zalapal po dechu, protože ho pálil v krku. Chutnalo to jako svařené jablečné víno smíchané s medovinou. Z nápoje se mu rozbrněly konečky prstů a uší a on získal báječný pocit jasného, ostrého vnímání. „Co je to?“ zeptal se Narího.
Narí se zasmál. „Faelnirv. Lisujeme ho z rozmačkaných bezinek a spředených měsíčních paprsků. Je—li to nutné, silný muž s ním vydrží cestovat tři dny bez jakékoli jiné potravy.“
Safiro, tohle musíš ochutnat. Přičichla k poháru, pak otevřela tlamu a dovolila mu, aby jí zbytek faelnirvu nalil do krku. Pak vykulila oči a škubla ocasem.
No, to je pohoštění. Máš ještě?
Než Eragon stačil odpovědět, ztěžka k nim dodusal Orik. „Dcera královny,“ bručel a zakroutil při tom hlavou. „Kéž bych to mohl říct Hrothgarovi a Nasuadě. Určitě by to rádi věděli.“
Islanzadí se usadila na židli s vysokým opěradlem a znovu zatleskala. Ze středu města přišel kvartet elfů s hudebními nástroji. Dva nesli harfy z třešňového dřeva, třetí sadu rákosových píšťal a čtvrtá — elfka — měla jen svůj hlas, který ihned rozezněla, až se jim v uších roztančila rozverná píseň.
Eragon zachytil asi jen každé třetí slovo, ale nad tím, čemu rozuměl se musel usmát. Byl to příběh o jelenovi, který se nemohl napít z rybníka, protože ho neustále obtěžovala neodbytná straka.
Zatímco poslouchal, bloumal pohledem, až spočinul na děvčátku, které se plížilo za královnou. Když se na ni podíval lépe, zjistil, že nemá stříbrné vlasy jako většina elfů, ale úplně bílé a střapaté, a že její tvář je vrásčitá a pomačkaná jako seschlé jablko. Nebyla to elfka ani trpaslík, a dokonce — jak Eragon vycítil — ani člověk. Usmála se na něj a odkryla řady ostrých zoubků.
Když zpěvačka skončila a ticho vyplnily píšťaly a loutny, Eragon zjistil, že se k němu blíží stovky elfů, kteří si přáli seznámit se s ním a zřejmě ještě daleko více se Zafirou.
Elfové se představovali s mírnou úklonou a dotekem na rty prvním a prostředním prstem, na což Eragon odpovídal obdobně, spolu s nekonečným opakováním jejich pozdravu ve starověkém jazyce. Zdvořile se Eragona vyptávali na jeho hrdinské činy, ale většinu rozmluvy si vyhradili pro Safíru. Nejdřív byl Eragon ochotný nechat Safíru mluvit, neboť to bylo první místo, kde se všichni chtěli bavit právě s ní. Brzy ho však začalo rozčilovat, že si ho nevšímají; zvykl si, že lidé poslouchají, když mluví. Smutně se usmál, poněkud rozladěný tím, že od svého pobytu mezi Vardeny začal být tak závislý na pozornosti ostatních, ale nakonec se přiměl k tomu, aby se uvolnil a také si užíval oslavu.
Zanedlouho se loukou začala šířit vůně jídla a objevili se elfové s podnosy přetékajícími nejrůznějšími lahůdkami. Vedle bochníků teplého chleba a hromady malých, kulatých medových koláčků se pokrmy skládaly výhradně z ovoce, zeleniny a drobných plodů. Přepadaly drobné bobule; byly úplně ve všem: od borůvkové polévky přes malinovou omáčku po ostružinové želé. Mísa nakrájených jablek pokapaných sirupem a posypaných divokými jahodami stála vedle houbového koláče plněného špenátem, tymiánem a rybízem.
Nebylo tu žádné maso, dokonce ani ryby nebo drůbež, což Eragonovi stále vrtalo hlavou. V Carvahallu a kdekoli jinde v Království bylo maso symbolem vysokého postavení a bohatství. Čím víc zlata máte tím častěji si můžete dovolit biftek nebo telecí. Dokonce i nižší šlechta jedla maso při každém stolování. Kdyby to dělali jinak, budili by dojem, že mají prázdné truhlice. Elfové však tento životní postoj neschvalovali, byť se těšili velké hojnosti a snadno mohli lovit pomocí kouzel.
Elfové se nahrnuli ke stolu s nadšením, které Eragona překvapilo. Brzy byli všichni usazeni: Islanzadí v čele stolu s havranem Blagdenem; Dáthedr po její levici; Arya s Eragonem po její pravé ruce; Orik naproti nim; a pak zbytek elfů včetně Narího a Lifaena. Na druhém konci stolu nebyla žádná židle, pouze obrovský vyřezávaný talíř pro Safíru.
Jak hostina pokračovala, změť hovoru a veselí se Eragonovi začínala slévat. Byl oslavou tak zaujat, že ztratil pojem o čase a uvědomoval si jenom smích, ze všech stran znějící neznámá slova a hřejivý pocit, který mu v žaludku zanechal faelnirv. Podvědomě vnímal jemnou hudbu harf, jejich vzdychání a šumění, jež ho příjemně rozechvívalo. Příležitostně jeho pozornost odvedl líný pohled přimhouřených očí ženy—děvčátka, který na něj upírala se soustředěnou silou, dokonce i když jedla.
Během přestávky v rozhovoru se Eragon otočil k Arye, která doposud řekla jen pár slov. Neřekl nic, jen se na ni díval a přemýšlel o tom, kým skutečně je.
Arya se pohnula. „Dokonce ani Ažihad to nevěděl.“
„Co?“
„Mimo Du Weldenvarden jsem nikomu neřekla, kdo jsem. Brom to věděl — poprvé jsme se setkali tady —, ale na mou žádost to uchoval v tajnosti.“
Eragon uvažoval, zda mu to vysvětluje z pocitu povinnosti, nebo protože se cítí provinile, že oklamala jeho a Safíru. „Brom mi jednou řekl, že to, co elfové neřeknou, je často důležitější než to, co řeknou.“
„Dobře nám rozuměl.“
„Přesto, proč jsi to tajila? Stalo by se něco, kdyby to někdo věděl?“
Tentokrát Arya zaváhala. „Když jsem odjela z Ellesméry, nijak jsem netoužila, aby mi někdo připomínal mé postavení. Ani se to nezdálo být podstatné pro mé poslání u Vardenů a trpaslíků. Kdo jsem, nemělo co dělat s tím, kým jsem se stala….“ Pohlédla letmo na královnu.
„Mně a Safíře jsi to říct mohla.“
Zdálo se, že Aryu jeho výtka urazila. „Neměla jsem důvod se domnívat, že se můj vztah s Islanzadí zlepšil, a kdybych ti to řekla, stejně by to nic nezměnilo. Moje myšlenky patří mně, Eragone.“ Začervenal se, když pochopil, co tím chtěla říct: Proč by se měla ona — diplomat, princezna a elíka, starší než jeho otec i děd, ač to byli kdokoli — svěřovat jemu, šestnáctiletému chlapci?
„Aspoň,“ zamumlal, „že ses udobřila s matkou.“
Podivně se usmála. „Měla jsem na výběr?“
V tom okamžiku Blagden seskočil Islanzadí z ramene, vykračoval si prostředkem stolu a pohupoval hlavou ze strany na stranu v posměšné úkloně. Zastavil před Zafirou, chraplavě si odkašlal a pak zakrákal:
„Draci, stejně jako sudy,
Mají břicho, to se ví!
Draci, stejně jako džbány,
Mají hrdlo, to se ví!
Jenže zatímco ti dva,
Nesou jen mok ze zlata,
Ten třetí žere zvířata!“
Elfové ztuhli se zahanbeným výrazem a čekali na Safiřinu reakci.
V dlouhém tichu dračice vzhlédla od kdoulového koláče a vypustila oblak kouře který Blagdena zahalil. A taky mrňavý ptáky, pronesla tak, že to nikomu neuniklo — Elfové se nakonec zasmáli, Blagden klopýtal zpátky, rozhořčeně krákoral a mával křídly, aby rozptýlil kouř kolem sebe.
„Musím se omluvit za Blagdenovy troufalé verše,“ řekla Islanzadí „Vždycky měl ostrý jazyk, i když jsme se ho snažili krotit.“
Omluva se přijímá, pravila Zafira klidně a vrátila se ke svému koláči
„Odkud pochází?“ zeptal se Eragon, dychtivý vrátit se s Aryou k přívětivějšímu tónu, ale byl také upřímně zvědavý.
„Blagden,“ řekla Arya, „kdysi zachránil mému otci život. Když Evandar jednou bojoval s urgalem, zakopl a ztratil meč. Než urgal stačil udeřit, přiletěl k němu havran a vykloval mu oči. Nikdo neví, proč to ten pták udělal, ale Evandar díky tomu znovu získal rovnováhu, a vyhrál tak bitvu. Můj otec byl vždy velkorysý, a proto poděkoval havranovi tím, že mu kouzlem věnoval důvtip a dlouhý život. To kouzlo mělo ovšem dva vedlejší účinky, které nezamýšlel: Blagdenovi zbělelo peří a získal schopnost předpovídat jisté události.“
„Vidí do budoucnosti?“ zeptal se polekaně Eragon.
„Vidí? To ne. Ale možná cítí, co se má stát. Každopádně vždycky mluví v hádankách, z nichž většina nemá žádný hlubší smysl. Jen si pamatuj, že pokud za tebou někdy Blagden přijde a řekne ti něco, co není vtip nebo slovní hříčka, uděláš dobře, když si vezmeš jeho slova k srdci.“
Když hostina skončila, Islanzadí se postavila — a způsobila tím pěkný rozruch kolem stolu, protože každý se spěšně snažil udělat totéž — a prohlásila: „Je pozdě, už jsem unavená a vrátím se do svého akánu. Pojďte se mnou, Safiro a Eragone, a já vám ukážu, kde můžete dnes v noci spát.“ Královna jednou rukou pokynula Arye a odešla od stolu. Arya ji následovala.
Když Eragon procházel se Zafirou kolem stolu, zastavil se u ženy — děvčátka, zaujatý jejíma divokýma očima. Svým zjevem mu někoho připomínala, ty oči, střapaté vlasy a bílé tesáky. „Jsi kočkodlak, vid?“ Jednou mrkla a potom vycenila zuby v nebezpečném úsměvu. „Potkal jsem jednoho, Solembuma, v Teirmu a ve Farthen Důru.“
Zeširoka se usmála. „Ano. Ten je dobrý. Mě lidé nudí, ale jemu připadá zábavné cestovat s čarodějnicí Angelou.“ Pak její pohled přeskočil na Safíru a chraplavě napůl zavrčela, napůl zavrněla jako projev uznání.
Jak se jmenuješ? zeptala se Zafira.
Jména jsou v Du Weldenvarden mocná, draku, to tedy jsou. Mezi elfy mě znají jako Hlídače, jako Mrštnou tlapku a Snovou společnici, ale ty mi můžeš říkat Maud.“ Pohodila trčící bílou čupřinou. „Měli byste raději dohnat královnu, dětičky; není shovívavá k hlupákům a opozdilcům.“
„Bylo mi potěšením, Maud,“ řekl Eragon. Uklonil se a i Zafira svěsila hlavu. Eragon pohlédl na Orika, zauvažoval, kde asi trpaslíka ubytují, a vyrazil za Islanzadí.
Dostihli královnu, právě když dorazila ke kořenům stromu. Kmen byl zvrásněný drobným schodištěm, které se točilo vzhůru k řadě kruhových pokojů zavěšených v koruně stromu na trsu větví.
Islanzadí ladně zvedla ruku a ukázala na orlí hnízdo. „Ty budeš muset létat jedině zvenčí, Safiro. Naše schody při svém růstu nepamatovaly na draky.“ Pak promluvila k Eragonovi: „Tady přebýval vůdce Jezdců, když byl zrovna v Ellesméře. Teď jeho obydlí dávám k dispozici tobě, protože jsi právoplatným následníkem toho titulu… Je to tvé dědictví.“ Než jí Eragon stačil poděkovat, protáhla se hbitě kolem něj a odešla spolu s Aryou, za níž ještě dlouho upřeně hleděl, dokud nezmizela hluboko ve městě.
Podíváme se, jaké ubytování nám připravili? zeptala se Zafira. Vyskočila do vzduchu a v těsném kruhu plachtila kolem stromu a udržovala rovnováhu špičkou jednoho křídla svěšeného kolmo k zemi.
Když Eragon udělal první krok, zjistil, že Islanzadí mluvila pravdu; schody byly součástí stromu. Kůra pod jeho nohama byla hladká a plochá od mnoha procházejících elfů, ale stále to byla součást kmenu stejně jako jemné pokroucené zábradlí se zahnutým madlem, které mu klouzalo pod pravou rukou. Jelikož byly schody vytvořené pro zdatné elfy, stoupaly strměji, než byl Eragon zvyklý, a brzy ho začala pálit lýtka i stehna. Když dorazil na vrcholek a vylezl poklopem v podlaze do jednoho z pokojů, oddechl si tak ztěžka, že si musel opřít ruce o kolena a předklonit se, aby se vydýchal. Jakmile se trochu vzpamatoval, narovnal se a rozhlédl se kolem sebe. Stál v kruhové předsíni s podstavcem uprostřed, z něhož spirálovitě vystupovala plastika dvou bledých rukou a předloktí, které se proplétaly bez jediného doteku. Z předsíně vedly troje síťované dveře — jedny do strohé jídelny, do které by se vešlo nanejvýš deset lidí; další do komory s prázdnou prohlubní v podlaze, jejíž účel Eragon prozatím neodhalil; a poslední do ložnice s vyhlídkou na rozlehlé lesy Du Weldenvarden.
Eragon vzal z háčku u stropu lucernu, vstoupil do ložnice a vytvořil tak spoustu stínů, které se míhaly a poskakovaly jako ztřeštění tanečníci. Ve vnější zdi byl otvor ve tvaru kapky, dostatečně velký, aby se jím mohl protáhnout drak. Uvnitř místnosti stála postel, z níž viděl na nebe a měsíc; potom tu byl krb ze šedého dřeva, které bylo na dotek tvrdé a chladné jako ocel, jako by je někdo stlačil do nevídané hustoty; a jakási vana s nízkým rámem zasazená do podlahy a vystlaná měkkými přikrývkami, kde mohla spát Zafira.
Právě v tu chvíli se snesla dolů a přistála na okraji otvoru, šupiny se jí třpytily jako souhvězdí modrých hvězd. Na les za ní dopadaly poslední paprsky světla, které postříkaly rozmanité hřebeny a kopce zamlženým jantarem, v němž se jehlice blýskaly jako horké železo a odrážely světlo zpátky k fialovému obzoru. Z takové výšky město vypadalo jako řada trhlin v rozsáhlé klenbě, ostrůvky klidu v nepokojném oceánu. Teprve teď viděli skutečnou rozlohu Ellesméry; táhla se několik mil na západ a na sever.
Pokud takhle Vrael normálně žil, vážím si Jezdců ještě víc, řekl Eragon. Je to mnohem prostší, než jsem čekal. Celá budova se lehce zhoupla v závanu větru, jako by mu tak chtěla odpovědět.
Zafira očuchala své přikrývky. Ještě jsme neviděli Vroengard, upozornila ho, ale cítil, že s ním jinak souhlasí.
Když Eragon zavřel síťové dveře do ložnice, uviděl v rohu něco, čeho si při první prohlídce nevšiml; točité schodiště, které končilo tmavým dřevěným komínem. Nesl lucernu před sebou a opatrně stoupal schod za schodem. Asi po dvaceti stopách se vynořil v pracovně vybavené psacím stolem — s brky, inkoustem a papírem, ale žádným pergamenem — a dalším měkkým pelechem pro draka. Vzdálenější zeď měla také otvor, jímž se dalo proletět dovnitř.
Safiro, pojď se podívat na tohle.
Kudy? zeptala se.
Venkem. Eragon sebou trhl, když uslyšel praskání kůry, jak Zafira lezla ven z ložnice a pak nahoru po stěně do pracovny. Spokojená? zeptal se, jakmile dorazila. Zafira na něj vrhla letmý pohled, ale pak si dál prohlížela stěny a nábytek.
Nechápu, řekla, jak máš zůstat v teple, když jsou pokoje otevřené přírodním živlům?
To nevím. Eragon zkoumal stěny po obou stranách otvoru, přejížděl rukama přes abstraktní vzory, které vystoupily na povrch stromů díky elfským písním. Zarazil se, když najednou ucítil svislou lištu zapuštěnou do kůry. Zatáhl za ni a z vnitřku zdi se odvinula průsvitná membrána. Přetáhl ji přes vchod a na druhé straně našel další lištu, kam upevnil lem látky. Jakmile byla membrána zatažena, vzduch zhoustl a znatelně se oteplil. Tady máš odpověd, řekl. Pustil látku a ta sebou zamrskala a navinula se zpátky.
Když se vrátili do ložnice, Eragon si vybalil, zatímco Zafira se stočila na svém stupínku. Pečlivě si srovnal štít, chrániče, holenní brnění, čapku a helmu, potom si svlékl tuniku a sundal drátěnou košili s koženými zády. Posadil se s holou hrudí na postel a prohlížel si naolejované spoje brnění, zaujatý jejich podobností se Safiřinými šupinami.
Zvládli jsme to, řekl znaveně.
Dlouhá cesta… ale ano, zvládli. Měli jsme štěstí, že se nám po cestě nepřihodilo nic špatného.
Přikývl. Teď zjistíme, jestli to stálo za to. Někdy si říkám, jestli bychom nebyli užitečnější u Vardenů.
Eragone! víš že potřebujeme další výcvik. Brom by to tak chtěl. Navíc Ellesméra a Isknzadí jistě stály za to, abychom tu cestu vykonali a viděli je.
Možná. Nakonec se zeptal: Jaký máš z toho všeho dojem?
Zafira trochu roztáhla čelisti a odkryla zuby — Nevím. Elfové mají ještě víc tajemství, než mě1 Brom, a dokážou pomocí kouzel dělat pro mě dosud nevídané věci. Netuším jaké metody používají, aby jejich stromy vyrostly do takových tvarů, ani kde Islanzadí vzala ty květiny. To je nad mé chápání.
Eragonovi se ulevilo, že není jediný, kdo se cítí ohromený. A Aryal ?
Co je s ní?
Však víš, kdo opravdu je.
Ona se nezměnila, to jen ty se teď na ni díváš jinak. Zafira se zachechtala hrdelním smíchem, což znělo, jako by se jí tam o sebe drtily kameny, a položila si hlavu na přední nohy.
Hvězdy teď zářily na obloze a Ellesmérou se neslo tlumené houkání sov. Celý svět byl klidný a tichý a podřimoval v jasné noci.
Eragon zalezl pod hebké pokrývky a natáhl se, aby zhasl lucernu. Pak se zarazil s rukou jen nepatrný kousek od západky. Tady byl v elfském hlavním městě, přes sto stop ve vzduchu a ležel na posteli, ve které spával Vrael.
Ta představa pro něj byla příliš.
Vykulil se z postele, popadl jednou rukou lucernu, druhou Zar’roc a překvapil Safiru, když vylezl na stupínek a přitulil se jí k horkému boku. Zabroukala a poté, co zhasl světlo a zavřel oči, spustila přes něj své sametové křídlo. Společně spali v Ellesméře dlouhým a hlubokým spánkem.