DO ABERONU
Pod Zafirou se rozprostíral neschůdný les daleko do všech stran k bílému obzoru, přecházel od nejtmavší zelené k mlhavé, bledě fialové. Jiřičky, havrani i další lesní ptáci poletovali nad pokroucenými borovicemi a vyplašeně křičeli, když spatřili dračici. Letěla nízko nad lesní klenbou, aby ochránila své dva cestující od mrazivého ovzduší vysoko na obloze.
Kromě Safiřina útěku před ra'zaky do Dračích hor bylo tohle poprvé, kdy s Eragonem měli možnost letět společně tak daleko, aniž by museli zastavovat nebo čekat na společníky na zemi. Safiru cesta obzvláště těšila a vyžívala se v tom, že ukazovala Eragonovi, jak se pod Glaedrovým dohledem zvýšila její síla a vytrvalost.
Když opadl Orikův počáteční neklid, řekl Eragonovi: „Pochybuji, že bych se kdy mohl cítit ve vzduchu příjemně, ale chápu, proč vás to se Zafirou tak baví. Létání ti dodává pocit svobody a nespoutanosti. Cítíš se jako jestřáb, který se zuřivým pohledem loví svou kořist! Buší mi z toho srdce, to tedy ano.“
Aby jim cesta lépe ubíhala, Orik se Zafirou si dávali hádanky. Eragon se ze soutěže omluvil, protože v hádankách nikdy příliš nevynikal. Jako by mu vždycky nějak unikal trik potřebný k jejich vyřešení. Jako většinu draků i Safiru hádanky bavily a bylo pro ni celkem snadné je rozluštit.
Orik řekl: „Všechny hádanky, které znám, jsou v trpasličím jazyce. Přeložím je nejlíp, jak umím, ale výsledek možná bude trochu hrubý a neučesaný.“ Pak se zeptal:
Vysoká jsem mladá,
Kratičká jsem stará.
I když za života zářím,
Dech Urúrův mě zmaří.
To není fér, zabručela Zafira. Vím jen málo o vašich bozích. Eragon nemusel opakovat její slova, protože Orik svolil, aby mu je promítala přímo do mysli.
Orik se zasmál. „Dáš se poddat?“
Nikdy. Několik minut bylo jediným zvukem jen máchání jejích křídel, dokud se nezeptala: Je to svíčka?
„Správně.“
Odfrkla si, až Orikovi a Eragonovi foukla do tváře obláček horkého kouře. Takové hádanky mi jdou špatně. Ode dne, kdy jsem se vylíhla, jsem nebyla v žádném domě a jsou pro mě obtížné hádanky, které se týkají domácích předmětů. Pak položila svou hádanku:
Na krkavce neptám se tě,
Neptám se tě na havrany,
Pověz ty mi jenom jedno:
Kolik stran má oko vrány?
To byl zase pro Orika dost tvrdý oříšek. Mručel si pro sebe a brblal a skřípal zuby, jak usilovně — leč neúspěšně — přemýšlel. Eragon za ním se musel usmívat, protože v Safiřině mysli viděl prostou odpověď. Nakonec Orik řekl: „Dobrá, co je to? S tímhle jsi na mě vyzrála.“
Ví to každý, je to tak, Pozpátku že chodí rak.
Všichni vědí ještě navíc, Králík že pak není zajíc.
A ten nejí zajisté Vraní oko čtyřlisté.
Tentokrát vykřikl Orik: „To není čestné! Není to můj rodný jazyk. Nemůžeš čekat, že pochopím takovou slovní hříčku!“
Je to čestné. Byla to řádná hádanka.
Eragon sledoval, jak se svaly na Orikově krku napjaly, když trpaslík vystrčil hlavu dopředu. „Pokud je tvůj přístup takový, Železný zube, pak chci, abys uhodla tuhle hádanku, kterou zná každé trpasličí dítě.“
Jsem prý výheň Morgothala A Helzvogovo lůno.
Skrývám dceru Nordviga A nosím šedou smrt.
Však znovu krví Helzvoga Tvořím nový svět.
Co jsem? Řekni hned!
A tak pokračovali, dávali si čím dál obtížnější hádanky, zatímco lesy Du Weldenvarden ubíhaly pod nimi. Mezi střapatými větvemi se často zaleskly stříbřité pruhy mnohých řek, které protékaly těmito lesy. Kolem Safíry se vznášely mraky neskutečných tvarů: klenuté oblouky, kopule a pilíře; zoubkované hradby; věže veliké jako hory; a hřebeny a údolí zalitá zářivým světlem, takže si Eragon připadal, jako by letěli ve snu.
Zafira byla tak rychlá, že když se sešeřilo, už měli Du Weldenvarden za zády a letěli právě nad kaštanově hnědými poli, která oddělovala obrovský les od pouště Hadarak. Utábořili se v trávě a sesedli se kolem malého ohýnku, naprosto osamoceni v rozlehlé rovině. Byli zasmušilí a mluvili málo, protože slova jen podtrhovala jejich bezvýznamnost v pusté a prázdné zemi.
Eragon využil zastávku, aby si načerpal zásoby energie do rubínu, který zdobil rukojeť Zar'rocu. Drahokam vstřebal všechny síly, které mu dal, stejně jako Safiřiny, která mu je také propůjčila. Trvalo by to několik dní, než by dokázali nasytit rubín i dvanáct diamantů ukrytých uvnitř pásu Bělota Moudrého, usoudil Eragon.
Vyčerpaný z výdeje energie se zabalil do přikrývek, lehl si vedle Safíry a upadl do bdělého spánku, ve kterém se odehrávaly jeho noční vidiny na pozadí temně modrého nebe posetého hvězdami.
Následujícího rána znovu vyrazili na cestu a vlnící se tráva brzy ustoupila světle hnědým křovinám, které řídly, dokud je nenahradila sluncem vyprahlá země, v níž přežívaly jen ty nejhouževnatější rostliny. Objevily se načervenalé zlaté duny. Z vyhlídky, kterou měl na Zafire, připadaly Eragonovi jako řady vln, věčně plujících ke vzdálenému břehu. Když slunce začalo sestupovat k obzoru, všiml si v dálce na východě pohoří a věděl, že to je Du Fells Nángoröth, kam se divocí draci létali pářit, vychovávat své mladé a nakonec zemřít. Někdy se tam musíme zastavit, řekla Zafira, která se dívala stejným směrem.
Ano.
Té noci Eragon pociťoval jejich osamělost ještě silněji než předtím, protože tábořili v nejpustší části pouště Hadarak, kde bylo ve vzduchu tak málo vlhkosti, že mu brzy popraskaly rty, ačkoli si na ně každých pár minut natíral nalgask. V zemi cítil jen málo života, pouze hrstku utrápených rostlin promíchanou s trochou hmyzu a pár ještěrkami. Stejně jako když prchali přes poušť z Gil‘eadu, Eragon vytáhl ze země vodu, aby si doplnili vaky, a než ji nechal vsáknout zpět, nazíral Nasuadu v odrazu kaluže, aby zjistil, zda už byli Vardenové napadeni. — Ulevilo se mu, když zjistil, že dosud ne.
Třetího dne od chvíle, co opustil Ellesméru, se za nimi zvedl vítr a nesl Safíru dál, než by dokázala sama doletět, a zcela je vynesl z pouště Hadarak.
Blízko okraje pustiny přeletěli nad několika kočovnými jezdci, oděnými ve splývavých šatech, které je chránily před horkem. Muži křičeli drsným jazykem a hrozili Zafire meči a oštěpy, ale žádný z nich se neodvážil vystřelit šíp.
Eragon, Zafira a Orik se na noc utábořili pod širým nebem na nejjižnějším okraji Stříbřitých lesů, které ležely u jezera Tüdosten a byly tak pojmenovány, protože je tvořily výhradně buky, vrby a chvějící se topoly. V porovnání s nekonečným přítmím, které se rozprostíralo pod skličujícími borovicemi v Du Weldenvarden, Stříbřité lesy naplňovalo jasné sluneční světlo, skřivani a jemný šelest zeleného listí. Stromy připadaly Eragonovi mladé a šťastné a líbilo se mu tady. A ačkoli se všechny stopy pouště vytratily, počasí tu zůstávalo mnohem teplejší, než na jaké byl touto roční dobou zvyklý. Připadalo mu spíš jako léto než jaro.
Odsud letěli přímo do Aberonu, hlavního města Surdy, vedeni pokyny, které Eragon pobral ze vzpomínek ptáků, které potkali. Zafira se cestou ani nesnažila skrývat, takže často slyšeli užaslé výkřiky poplašených vesničanů.
Bylo už pozdě odpoledne, když dorazili do Aberonu, nízkého, opevněného města vystavěného kolem skály v jinak rovinaté krajině. Hrad Borromeo stál na samém vrcholku této skály. Pevnost nepravidelného tvaru chránily trojí hradby, četné věže a, jak si Eragon hned všiml, stovky praků vyrobených za účelem sestřelení draka. Slunce stálo nízko a jeho ostré jantarové světlo vykreslilo budovy Aberonu v jasných obrysech a osvětlovalo oblak prachu stoupající od západní brány města, kde řada vojáků hlídala vstup.
Jak Zafira klesala k vnitřní zdi hradu, Eragon se spojil s myšlenkami lidí v hlavním městě. Nejdřív ho zaplavil chaos — jak se má mít na pozoru před nepřáteli, a přitom normálně existovat? —, ale pak si uvědomil, že se jako obvykle příliš soustředí na detaily. Stačilo, aby vycítil všeobecné úmysly lidí. Rozšířil svůj záběr a jednotlivé hlasy dožadující se jeho pozornosti se spojily do nepřetržitého řetězce pocitů, které ho obklopovaly. Jako by byla přes okolní krajinu přehozena přikrývka, která se lidskými pocity vlní nahoru a dolů a prudce se zvedá, když někoho sužují výbuchy vášně.
A tak si byl Eragon vědom strachu, který zachvátil obyvatelstvo pod ním, když se rozšířila zpráva o Zafire. Opatrně, řekl jí. Nechceme, aby na nás zaútočili.
S každým máchnutím Safiřiných mocných křídel se do vzduchu vznesl oblak prachu, když přistávala uprostřed nádvoří a zaklesla drápy do holé země, aby si udržela rovnováhu. Koně uvázaní ve dvoře vyplašeně řehtali a dělali takový hluk, že Eragon nakonec musel vstoupit do jejich mysli a uklidnit je slovy starověkého jazyka.
Eragon sesedl po Orikovi a sledoval vojáky stojící podél nízké zídky a napjaté praky, které obsluhovali. Nebál se těch zbraní, ale netoužil dostat se do křížku se svými spojenci.
Z hlavní hradní věže pospíchala k Zafire skupina dvanácti mužů z nichž někteří byli vojáci. Vedl je vysoký muž se stejně tmavou kůží jako Nasuada, byla to teprve třetí osoba, u které Eragon takovou pleť viděl. Zastavili se deset kroků od nich, muž se uklonil — stejně jako ti za ním — a pak řekl: „Vítej, Jezdče. Jsem Dahwar, syn Kedara. Jsem majordomem krále Orrina.“
Eragon sklonil hlavu. „A já jsem Eragon Stínovrah, syn nikoho.“
„A já Orik, syn Thrifka.“
A já Zafira, dcera Vervady, řekla Zafira prostřednictvím Eragona.
Dahwar se znovu uklonil. „Omlouvám se, že tu není nikdo vyšší hodnosti než já, aby přivítal tak vznešené hosty, ale král Orrin, paní Nasuada a všichni Vardenové už před dlouhou dobou vyrazili do boje s Galbatorixovou armádou.“ Eragon přikývl. To očekával. „Nechali rozkazy, že kdybyste je tu hledali, máte se k nim rovnou přidat, protože vaše síly budou potřeba, pokud máme vyhrát.“
„Mohl bys nám ukázat na mapě, kde je najdeme?“ zeptal se Eragon.
„Samozřejmě, pane. Než nám ji přinesou, nechtěl bys odejít z horka a trochu se občerstvit?“
Eragon zavrtěl hlavou. „Nemáme času nazbyt. Kromě toho to nejsem já, kdo potřebuje vidět mapu, ale Zafira, a pochybuji, že by se vešla do vašich síní.“
Zdálo se, že to majordoma zaskočilo. Zamrkal, změřil si Safíru pohledem a pak řekl: „Máte naprostou pravdu, pane. V každém případě jsme vám k dispozici. Pokud něco ty nebo tví společníci potřebujete, stačí jen říct.“
Eragon si poprvé uvědomil, že může vydávat rozkazy a očekávat, že je každý uposlechne. „Potřebujeme zásoby na týden. Pro mě prosím ovoce, zeleninu, mouku, sýr, chléb — a podobné věci. Také potřebujeme doplnit vaky vodou.“ Byl ohromený, že se Dahwar nevyptával, proč nechce maso. Orik připojil své požadavky: sušené maso, slaninu a další potraviny.
Dahwar luskl prsty a poslal dva sluhy do věže, aby připravili zásoby. Zatímco všichni na nádvoří čekali, až se muži vrátí, zeptal se: „Mohu z tvé přítomností zde, Stínovrahu, soudit, že jsi dokončil svůj výcvik u elfů?“
,Můj výcvik nikdy neskončí, pokud budu naživu.“
„Chápu.“ Za okamžik Dahwar řekl: „Prosím, omluv mou smělost, pane, protože neznám způsoby Jezdců, ale copak nejsi člověk? Řekli mi, že jsi.“
„To taky je,“ zavrčel Orik. „Byl… změněn. A ty bys měl být rád, že se to stalo, jinak by naše už tak obtížná situace byla mnohem horší.“ Dahwar byl dost taktní, aby se na tu věc dál nevyptával, ale z jeho myšlenek Eragon usoudil, že majordomus by dal cokoli za bližší podrobnosti — jakákoli informace o Eragonovi nebo Zafire se v Orrinově vládě cenila.
Zanedlouho dvě pážata s vykulenýma očima přinesla jídlo, vodu a mapu. Na Eragonův pokyn odložili věci vedle Safíry a s vyděšeným výrazem vycouvali za Dahwara. Dahwar poklekl na zem, rozvinul mapu, která zobrazovala Surdu a sousedící krajinu, a nakreslil čáru severozápadně od Aberonu k Cithrí. Řekl: „Co jsem posledně slyšel, král Orrin a paní Nasuada zastavili tady pro zásoby. Ale neměli v úmyslu tam zůstat, protože Království postupuje na jih podél řeky Jiet a oni chtějí dorazit na místo dřív než Galbatorixovo vojsko. Vardenové by mohli být kdekoli mezi Cithrí a řekou Jiet. Je to jen můj skromný názor, ale řekl bych, že nejspíš je najdete na Hořících pláních.“
„Hořících pláních?“
Dahwar se usmál. „Možná je znáš pod starým názvem, tedy názvem, který užívají elfové: Du Völlar Eldrvarya.“
„Ach, ano.“ Teď si Eragon vzpomněl. Četl o nich v jedněch dějinách, které mu Oromis doporučil. Pláně, obsahující obrovská ložiska rašeliny, leží u východního břehu řeky Jiet, kde ji kříží surdské hranice,
Kdysi se tu utkali Jezdci s Křivopřísežníky. Během boje draci omylem zapálili rašelinu plameny ze svých chřtánů a oheň se uhnízdil pod zemí, kde od té doby doutná. Uzemí je neobyvatelné kvůli škodlivým výparům, které proudí ze žhavých otvorů ve spálené zemi.
Eragonovi přeběhl mráz po zádech, když si připomněl svou zlou předtuchu: oddíly vojáků bojují proti sobě na oranžovém a žlutém poli, doprovázeni chmurnými výkřiky vran a hvízdáním černých šípů. Znovu se zachvěl. Blíží se náš osud, řekl Zafire. Pak ukázal na mapu: Viděla jsi dost?
Ano.
V rychlosti s Orikem sbalili zásoby, znovu nasedli na Safiru a z jejího hřbetu poděkovali Dahwarovi za jeho služby. Když se Zafira chystala znovu vznést, Eragon se zamračil; ucítil náznak neshody v myslích, které mimoděk sledoval. „Dahware, dva podkoní ve stájích se dostali do hádky a jeden z nich, Tathal, hodlá spáchat vraždu. Můžeš ho ještě zastavit, pokud tam hned pošleš muže.“
Dahwar vyvalil úžasem oči a dokonce i Orik se otočil, aby na Eragona pohlédl. Majordomus se zeptal: „Jak to víš, Stínovrahu?“
Eragon jenom řekl: „Protože jsem Jezdec.“
Pak Zafira roztáhla křídla a všichni na zemi se rozutekli, aby je nezasáhl poryv vzduchu, až máchne křídly a vznese se k nebi. Jak se hrad Borromeo za nimi zmenšoval, Orik se zeptal: „Slyšíš moje myšlenky, Eragone?“
„Mám to zkusit? Zatím jsem to nikdy nezkoušel.“
„Zkus to.“
Eragon se zamračil, soustředil pozornost na trpaslíkovo vědomí a byl překvapený, když našel Otíkovu mysl dobře střeženou za silnými zábranami. Cítil Orikovu přítomnost, ale ne jeho myšlenky a pocity. „Nic“
Orik se zašklebil. „Dobře. Chtěl jsem se ujistit, že jsem nezapomněl staré lekce.“
V nevyslovené shodě nezastavovali na noc, ale raději uháněli dál setmělým nebem. Po měsíci a hvězdách nebylo ani stopy, žádné záblesky nebo tlumený odlesk, které by narušily skličující stísněnost. Dlouhé, tiché hodiny se vlekly a Eragonovi připadalo, jako by ulpívaly na každé vteřině neochotné odtrhnout se od minulosti.
Když konečně znovu vyšlo slunce a přineslo s sebou vítané světlo, Zafira přistála na okraji malého jezera, aby si Eragon s Orikem mohli protáhnout nohy, uvolnit se a posnídat v klidu, který jim nebyl dopřán na jejím hřbetě.
Právě znovu vzlétli, když se na okraji obzoru objevil dlouhý, nízký hnědý mrak, jako šmouha ořechového inkoustu na listu bílého papíru. Jak se k němu Zafira blížila, mrak byl širší a širší, až před polednem zahalil celou zemi pod závoj páchnoucích výparů.
Dorazili na Hořící pláně Alagaësie.