Dětská hra

 

„A tohle,“ řekla Trianna, „je poslední vzor, který jsme vyvinuli.“

Nasuada si vzala od čarodějnice černý závoj, přejela po něm rukou a obdivovala se jeho prvotřídní kvalitě. Žádný člověk by nedokázal utkat tak jemnou krajku. Spokojeně pohlédla na řadu krabic na svém stole, které obsahovaly další ukázky množství vzorů, které Du Vrangr Gata vyrobili. „Odvedli jste skutečně dobrou práci,“ řekla. „Daleko lepší, než jsem doufala. Řekni svým zaklínačům, jak moc mě jejich práce potěšila. Pro Vardeny to znamená mnoho.“

Trianna při pochvale sklonila hlavu. „Předám jim tvůj vzkaz, paní Nasuado.“

„Už—“

Nasuadu přerušil rozruch u dveří do jejích komnat. Slyšela strážce, jak klejí a zvedají hlasy, pak křičí bolestí. V chodbě zazněl zvuk kovu řinčícího o kov. Nasuada vyplašeně couvla ode dveří a vytasila dýku.

„Utečte, paní!“ zvolala Trianna. Čarodějnice se postavila před Nasuadu, vyhrnula si rukávy a odhalila bílé paže, připravená použít kouzla.

„Odejděte vchodem pro služebnictvo.“

Než se Nasuada stačila pohnout, dveře se rozlétly, k nohám se jí vrhla drobná postava a srazila ji dolů. Právě když Nasuada padala k zemi, těsně nad hlavou jí proletěl stříbrný předmět a s tupým bum se obořil do zdi.

Vzápětí dovnitř vběhli čtyři strážní a všude kolem byl zmatek; pak Nasuada ucítila, jak z ní strhávají útočníka. Když se jí podařilo vstát uviděla, že v jejich sevření visí Elva.

„Co to má znamenat?“ zeptala se Nasuada.

Černovlasá dívka se krátce usmála, pak se předklonila a vyzvracela se na zdobený koberec. Potom upřela fialové oči na Nasuadu a řekla svým děsivým, dospělým hlasem: „Ať se tvá kouzelnice podívá na stěnu, ó dcero Ažihada, a řekne, jestli jsem splnila svůj slib.“

Nasuada kývla na Triannu, která neslyšně proklouzla k díře ve zdi a zamumlala nějaké zaklínadlo. Vrátila se s kovovou šipkou v ruce. „Tohle bylo zaseknuté ve dřevě.“

„Ale odkud se to vzalo?“ zeptala se zmateně Nasuada.

Trianna ukázala na otevřené okno s vyhlídkou do Aberonu. „Odněkud zvenku, řekla bych.“

Nasuada obrátila pozornost zpátky k čekajícímu dítěti. „Co o tom víš, Elvo?“

Dívka se usmála ještě děsivěji. „Měl tě zabít.“

„Kdo ho poslal?“

„Byl to vrah, kterého v temných kouzlech vycvičil sám Galbatorix.“ Planoucí oči se jí napůl zavřely, jako by byla ve vytržení. „Ten muž tě nenávidí. Přišel si pro tebe. Zabil by tě, kdybych ho nezastavila.“ Trhla sebou dopředu a znovu se vyzvracela, až se nestrávené jídlo rozstříklo po podlaze. Nasuadě se odporem zvedl žaludek. „A čeká ho spousta bolesti.“

„Proč?“

„Protože ti řeknu, že je ubytovaný v noclehárně na Kostelní ulici, v posledním pokoji, v nejvyšším patře. Měla by sis raději pospíšit, jinak uteče… pryč.“ Zasténala jako raněné zvíře a sevřela si břicho. „Pospěš si, než mě Eragonovo kouzlo donutí, abych ti zabránila mu ublížit. Pak bys toho litovala!“

Trianna se už chystala k odchodu, když ji Nasuada zastavila: „Rekni Jörmundurovi, co se stalo, pak vezmi své nejsilnější kouzelníky a dopadněte toho muže. Zajměte ho, jestli to půjde. Jestli se to nepodaří, zabijte ho.“ Když čarodějnice odešla, Nasuada pohlédla na své muže a uviděla, že jim krvácejí nohy od četných drobných ranek. Uvědomila si, jaké utrpení to pro Elvu muselo být, že je zranila. „Jděte,“ řekla jim. „Najděte si léčitele, který vám ta zranění zahojí.“

Bojovníci zavrtěli hlavou a jejich kapitán prohlásil: „Ne, paní. Zůstaneme po tvém boku, dokud si nebudeme jistí, že jste zase v bezpečí.“

„Jak myslíte, kapitáne.“

Muži zatarasili okna — což ještě zhoršilo už tak únavné horko, které sužovalo hrad Borromeo — a pak se všichni vzdálili do předních komnat, aby se znovu postavili na stráž.

Nasuada přecházela po místnosti, srdce jí tlouklo jako o závod, když si dodatečně uvědomila, jak málo chybělo, aby ji zabili. Co by se stalo z Vardenů, kdybych zemřela? uvažovala. Kdo by nastoupil po mně? Zmocnila se jí hrůza; neudělala žádná opatření pro případ své vlastní smrti, což teď považovala za kolosální chybu. Nedovolím, aby mezi Vardeny zavládl zmatek jen proto, že jsem tomu nedokázala předejít!

Zastavila se. „Jsem tvým dlužníkem, Elvo.“

„Teď a navždy.“

Nasuada zaváhala, jako obvykle vyvedená z rovnováhy dívčinou odpovědí, a pak pokračovala: „Omlouvám se, že jsem nenařídila strážím, aby tě vpustili v kteroukoli denní i noční dobu. Měla jsem podobnou situaci očekávat.“

„To jsi měla,“ souhlasila Elva s posměšným tónem.

Nasuada si uhladila šaty, znovu začala přecházet po místnosti, aby unikla Elvině bílé tváři s dračím znamením na čele a také aby se zbavila vlastní nervozity. „Jak se ti podařilo utéct bez doprovodu?“

„Řekla jsem své chůvě Gretě, co chtěla slyšet.“

„To je všechno?“

Elva zamrkala. „Udělalo jí to velkou radost.“

„A co Angela?“

„Odešla dnes ráno na nějaké pochůzky.“

„No, ať je to, jak chce, jsem ti vděčná, že jsi mi zachránila život. Řekni jsi o jakoukoli laskavost a máš ji mít, pokud to bude v mých silách.“

  Elva se rozhlédla po vyzdobené ložnici a pak řekla: „Nemáš něco k jídlu? Mám hlad.“