Závod s kančím okem
Šalupy se během dne dál přibližovaly k Dračímu křídlu. Roran je sledoval každou volnou chvíli a měl obavy, aby se nedostaly dostatečně blízko a nezaútočily dřív, než se Dračí křídlo dostane k Oku. Uthar jim prozatím stále dokázal unikat, alespoň o trošičku.
Podle Utharových pokynů Roran a ostatní vesničané uklízeli loď po bouři a připravovali se na tvrdou zkoušku, která je čekala. Skončili práci za soumraku, když zhasli každé světlo na palubě, aby pronásledovatelé netušili, kam Dračí křídlo míří. Tahle lest zčásti uspěla, protože když vyšlo slunce, Roran spatřil, že šalupy se odchýlily zhruba o míli na severozápad, ačkoli ztracenou vzdálenost brzy dohnaly.
Pozdě dopoledne Roran vylezl na hlavní stěžeň a vyhoupl se do vraního hnízda sto třicet stop nad palubou, tak vysoko, že mu lidé pod ním nepřipadali větší než jeho malíček. Voda a nebe jako by se nebezpečně kymácely kolem něj, když se loď nakláněla ze strany na stranu.
Vytáhl malý dalekohled, který si vzal s sebou, přiložil si ho k oku a ostřil tak dlouho, dokud neměl dobrý výhled na šalupy ani ne čtyři míle za lodí, které se nebezpečně rychle přibližovaly. Museli poznat, co zamýšlíme, pomyslel si. Přelétl kukátkem dokola a hledal v oceánu jakýkoli náznak Kančího oka. Zastavil se, když uviděl obrovský kotouč pěny velký jako ostrov, otáčející se od severu k východu. Jedeme pozdě, pomyslel si a sevřel se mu žaludek. Příliv už odezněl a Kančí Oko nabíralo rychlost a sílu, jak se oceán stahoval od pevniny. Roran zaostřil dalekohledem přes okraj vraního hnízda a viděl, že zauzlení, které Uthar přivázal k pravoboku na zádi — aby poznali, až vstoupí do víru — teď plavalo souběžně s Dračím křídlem, místo aby se táhlo za nimi jako obvykle. Jediné, co působilo v jejich prospěch, bylo, že pluli po proudu Oka a ne proti němu. Kdyby tomu bylo naopak, neměli by jinou možnost než čekat, dokud se příliv neobrátí.
Pod sebou Roran uslyšel Uthara, jak křičí na vesničany, aby se chopili vesel. O chvíli později z Dračího křídla vyrostly dvě řady tyčí po každé straně, díky nimž teď loď vypadala jako obří vodoměrka. Údery bubnu potaženého volskou kůží spolu s Bondenovým rytmickým pokřikem určovaly tempo, v němž se vesla zvedla dopředu, ponořila se do zeleného moře, vyrazila zpátky nad hladinou vody a zanechala ve své brázdě bílé pásy bublin. Dračí křídlo okamžitě zrychlilo, teď se pohybovalo rychleji než šalupy, které pluly stále vně Oka.
Roran s děsivým okouzlením sledoval hru, která se před ním otevřela. Jádrem zápletky, na němž závisel výsledek, byl čas. Ačkoli mají zpoždění, bude Dračí křídlo se svými vesly a plachtami dost rychlé, aby překročilo Oko? A mohly by šalupy, které právě zapojily do činnosti vlastní vesla, snížit svůj odstup od Dračího křídla natolik, aby si také zajistily vlastní přežití? Nedokázal na to odpovědět. Údery bubnu odměřovaly minuty; Roran si byl naléhavě vědom každého okamžiku, který utekl.
Byl překvapený, když se přes okraj koše natáhla ruka a objevil se Baldorův obličej. „Nepodal bys mi ruku? Mám pocit, že spadnu.“
Roran se zapřel a pomohl Baldorovi do koše. Baldor podal Roranovi suchar a sušené jablko a řekl: „Myslel jsem, že by ti přišel k chuti po obědě.“ S děkovným přikývnutím se Roran zakousl do sucharu a vrátil se ke sledování napínavého výjevu. Když se Baldor zeptal: „Vidíš to Oko?“ Roran mu jen podal dalekohled a zaměřil se na jídlo. Dalsí půlhodinu pěnový kotouč zvyšoval rychlost otáček, dokud se netocil jako káča. Voda kolem pěny se vzedmula a začala stoupat, zatímco sama pěna klesla z dohledu na dno obří jámy, která se čím dál víc prohlubovala a rozšiřovala. Vzduch nad vodním vírem se naplnil mraky kroužící mlhy a z ebenově černého hrdla propasti vycházelo trýznivé skučení jako nářek zraněného vlka.
Rychlost, s jakou se Kančí oko utvořilo, Rorana ohromila. „Raději bys to měl jít říct Utharovi,“ řekl.
Baldor začal slézat z hnízda. „Přivaž se ke stěžni, jinak by tě to mohlo odhodit.“
„To udělám.“
Roran se přivázal a ujistil se, že bude—li třeba, dosáhne na svůj nůž aby se odřízl. Když posoudil situaci, naplnila ho úzkost. Dračí křídlo bylo jen míli za středem Oka, šalupy nebyly ani dvě míle za ním a Oko samo rychle nabíralo na své ukrutné síle. Ještě horší bylo, že vítr narušený vodním vírem se zastavil a oddechoval, foukal jednou z jednoho směru a pak zas z jiného. Plachty se chvíli vzdouvaly, pak se zas prověsily, pak se znovu napnuly, jak se zmatený vítr točil kolem lodi.
Možná měl Uthar pravdu, pomyslel si Roran. Možná jsem zašel příliš daleko a chtěl jsem měřit síly s protivníkem, který se nedá přemoci pouhým odhodláním. Možná jsem dohnal vesničany do záhuby. Přírodní síly se nenechaly ničím zastrašit. Rozevírající se střed Kančího oka měl teď obvod skoro devět a půl míle, a kolik sáhů byl hluboký, to by nedokázal nikdo říct, krom těch, kdo by v něm zůstali uvězněni. Stěny Oka se svažovaly dovnitř v úhlu čtyřiceti pěti stupňů; byly příčně zvrásněné mělkými rýhami, jako mokrá hlína, která se tvaruje na hrnčířském kruhu. Hluboké hučení sílilo, až Roranovi připadalo, že se celý svět musí v silném chvění rozpadnout na kousky. Z oparu nad vířivou propastí se vynořila velkolepá duha.
Proud se pohyboval rychleji než kdy předtím a nesl Dračí křídlo šílenou rychlostí po okraji víru a začínalo se zdát čím dál nepravděpodobnější, že by se loď mohla na jižním okraji Oka vymanit. Pluli tak ohromnou rychlostí, že se naklonili hluboko na pravobok, takže Roran visel nad valící se vodou.
Navzdory jejich zběsilé rychlosti je šalupy dál doháněly. Nepřátelské lodě pluly bok po boku necelou míli za nimi, jejich vesla se pohybovala v dokonalé shodě jako dvě vodní ploutve na každé přídi, když rozrážely hladinu. Roran si nemohl pomoci, aby se tomu poohledu neobdivoval.
Zasunul si dalekohled do košile; teď ho nepotřeboval. Šalupy byly tak blízko, aby je mohl sledovat pouhým okem, kdežto vír čím dál víc zakrývaly mraky bílé páry, stoupající z ústí trychtýře. Jak to páru vtahovalo zpátky do hlubin, opar vytvářel nad propastí spirálu, která kopírovala tvar vodního víru.
Pak Dračí křídlo změnilo kurs doleva a odchylovalo se z proudu, jak se ho Uthar snažil dostat na otevřené moře. Kýl lodi drkotal napříč zvrásněnou vodou a rychlost lodi klesla na polovinu, jak se Dračí křídlo těžce bránilo smrtícímu objetí Kančího oka. Stěžeň se otřásal, až Roranovi zaskřípaly zuby, a vraní hnízdo se otočilo novým směrem; na okamžik z toho dostal závrať.
Rorana se zmocnil strach, protože loď dál zpomalovala. Přeřízl své jistící provazy a s lehkomyslnou nedbalostí vůči vlastnímu bezpečí se přehoupl přes okraj koše, popadl lana pod sebou a sešplhal dolů po lanoví tak rychle, že se v jednu chvíli úplně pustil a padal několik stop, než se zase stačil chytit. Seskočil na palubu, utíkal k palubnímu průlezu na přídi a sestoupal do prvního veslařského podlaží, kde se přidal k Baldorovi a Albriechovi u dlouhého dubového vesla.
Neřekli ani slovo a jen se lopotili za zvuku vlastního dechu, horečnatých úderů do bubnu, Bondenových drsných výkřiků a řevu Kančího oka. Roran cítil, jak silný vír s každým zabráním vesla klade odpor.
Přes nesmírné úsilí se jim však nedařilo postupovat, takže Dračí křídlo prakticky stálo na místě. Nezvládneme to, pomyslel si Roran. Záda a nohy ho pálily od námahy. V plících cítil bodavou bolest. Mezi údery bubnu slyšel Uthara, jak zavelel posádce na palubě upravit plachty, aby vytěžili co nejvíce z vrtkavého větru.
Dvě místa před Roranem, Darmmen s Hamundem odevzdali své veslo Thanovi a Ridleymu a pak si lehli doprostřed uličky, ruce a nohy se jim třásly vysílením. Ani ne za minutu se někdo další zhroutil o kus dál v chodbičce a okamžitě ho nahradila Birgit s další ženou. Pokud vůbec přežijeme, pomyslel si Roran, bude to jen proto, že máme dost lidí, abychom udrželi tohle tempo, jakkoli dlouho bude třeba.
Donekonečna vesloval v tmavé, zakouřené místnosti; nejdřív tlačit, pak táhnout a snažit se nevnímat bolest, která se mu hromadila v těle. Šíje ho bolela, jak se krčil pod nízkým stropem. Tmavé dřevo vesla bylo pokryté krví z puchýřů a odřenin. Strhnul si košili — upustil dalekohled na podlahu — a omotal látku kolem vesla a vesloval dál.
Nakonec už ani Roran nemohl. Nohy se mu podlomily a on padl na bok a sklouzl přes uličku, protože byl tak zpocený. Vystřídal ho Orval. Roran ležel nehybně, dokud se mu nevrátil dech, pak se zvedl na ruce a na kolena a dolezl k palubnímu průlezu.
Jako horečkou posedlý opilec se vytáhl po žebříku, kymácel se s pohyby lodi a často se sesul ke zdi, aby si odpočinul. Když se dostal ven na palubu, na krátký okamžik si vychutnal čerstvý vzduch, a pak se potácel dál na záď ke kormidlu, ačkoli se mu s každým krokem podlamovaly nohy.
„Jak to jde?“ zeptal se zadýchaně Uthara, který obsluhoval kormidlo.
Uthar zakroutil hlavou.
Roran vykoukl přes okrajnici, zpozoroval tři šalupy, možná půl míle od nich a trochu víc na západ, ke středu Oka. Ve srovnání s Dračím křídlem se zdálo, že se nepohybují.
Nějakou dobu se poloha čtyř lodí neměnila. Pak ale ucítil posun v rychlosti Dračího křídla, jako by loď překročila nějaký rozhodující bod, a protichůdné síly, které ji zadržovaly, jako by konečně zeslábly. Byl to zatím jen nepatrný rozdíl, činil za minutu sotva pár stop navíc — ale bylo to dost na to, aby se vzdálenost mezi Dračím křídlem a šalupami začala zvětšovat. S každým dalším záběrem vesel Dračí křídlo nabíralo rychlost.
Zato šalupy nemohly děsivou sílu vodního víru přemoci. Jejich vesla postupně zpomalovala, dokud lodě jedna za druhou nezačaly zaostávat a pomalu je to táhlo k mlžnému závoji, za kterým čekají vířící stěny ebenově černé vody a drsné skály na oceánském dně.
Nevydrží veslovat, uvědomil si Roran. Jejich posádky jsou příliš malé a jsou příliš unavení. Nedokázal si pomoci — cítil bolestný soucit s osudem mužů na šalupách.
Přesně v tom okamžiku z nejbližší šalupy vyletěl šíp a cestou k Dračímu křídlu vybuchl do zeleného plamene. Střela musela být poháněná kouzlem, aby doletěla tak daleko. Zasáhla třetí plachtu a vybuchla v kapičky tekutého ohně, který se zmocnil všeho, čeho se dotkl. Během pár vteřin hořelo podél stěžně a plachty na zádi a paluby pod nimi dvacet malých ohýnků.
„Nedokážeme to uhasit,“ vykřikl jeden z námořníků s panickým výrazem.
„Usekněte všechno, co hoří, a hoďte to přes palubu!“ zařval Uthar v odpověď.
Roran vytasil nůž a začal se potýkat s kusy zeleného ohně na prknech u svých nohou. Uběhlo několik napjatých minut, než se jim podařilo odstranit nadpřirozené plameny a bylo jisté, že se požár už nerozšíří po celé lodi.
Jakmile zazněl výkřik: „Konec ohně!“ Uthar přestal svírat kormidlo tak silně. „Pokud tohle bylo to nejlepší, co jejich kouzelník dokáže, pak bych řekl, že už se ho nemusíme bát.“
„Dostaneme se z Oka ven, že?“ zeptal se Roran a toužil, aby mu kapitán potvrdil jeho naději.
Uthar narovnal ramena a na tváři se mu objevil rychlý, hrdý, ale i nevěřícný úsměv. „Ne hned, ale už jsme blízko. Nedostaneme se úplně ven z téhle nenasytné díry, dokud proud nepoleví. Jdi říct Bonderinovi, ať trochu sníží tempo, nechci, aby tam u těch vesel omdlévali, když to není nutné.“
A tak se stalo. Roran převzal další směnu u veslování, a když se vrátil na palubu, vír už ustupoval. Děsivý hukot víru zeslábl do obvyklého hluku větru; voda byla zase klidná a vyrovnaná, takže nebylo aní stopy po její někdejší prudkosti, a chuchvalcovitá mlha, která vila nad propastí, se rozpustila pod horkými paprsky slunce a zanechala vzduch čistý jako vyleštěné sklo. Z Kančího oka samotného —, jak Roran viděl, když sebral dalekohled mezi veslaři — nezbylo nic. Jen kotouč žluté pěny, který se točil na hladině. Uprostřed té pěny se mu zdálo, že mlhavě zahlédl tři zlomené stěžně a černou plachtu plující kolem dokola v nekonečném kruhu, nebo možná to byly jen jeho představy. Aspoň to si namlouval.
Elain přišla nahoru k němu, jednu ruku měla položenou na svém velkém břiše. Tichým hlasem řekla: „Měli jsme štěstí, Rorane, víc štěstí, než jsme mohli čekat.“
„Ano,“ souhlasil.