Podstata zla
Časné ráno přišlo nepříjemně brzy.
Eragona vyplašilo nenadálé bzučení chronometru, popadl lovecký nůž a vyskočil z postele v očekávání útoku. Ztěžka oddechoval, protože jeho tělo se bránilo náhlé činorodosti, unavené z posledních dvou dní.
Potlačil slzy a přetočil chronometr. Orik byl pryč; musel vyklouznout v časných ranních hodinách. Eragon zasténal a belhal se do koupele ke své každodenní očistě, jako stařec trpící revmatismem.
Čekali se Zafirou u stromu deset minut, než za nimi přišel vážný, černovlasý elf. Uklonil se, dotkl se dvěma prsty rtů — což mu Eragon oplatil — a pak předstihl Eragona, když řekl: „Nechť nad tebou vládne štěstí.“
„Nechť hvězdy nad tebou bdí,“ odpověděl Eragon. „Posílá tě Oromis?“
Elf si ho nevšímal a promluvil k Zafire: „Rád tě poznávám, draku. Jsem Vanir z rodu Haldthin.“ Eragon se rozmrzele zakabonil.
Je mi ctí, Vanire.
Teprve pak se elf obrátil k Eragonovi: „Ukážu ti, kde můžeš trénovat šerm.“ Vyrazil a nečekal až ho Eragon dohoní.
Cvičiště bylo poseté elfy obou pohlaví, bojujících ve dvojicích i ve skupinách. Jejich mimořádné tělesné nadání vedlo k přívalu ran tak rychlých a hbitých, že zněly jako krupobití odrážející se od železného zvonu. Pod stromy lemujícími prostranství cvičili jednotliví elfové Rimgar s takovou ladností a pružností, která Eragonovi připadala nedosažitelná.
Každý na cvičišti se zastavil a obřadně se uklonil Zafire, potom Vanir vytasil úzký meč. „Když si zabezpečíš meč, Stříbrná ruko, může začít.“
Eragon s úzkostí sledoval nadlidské dovednosti ostatních. Proč tohle musím dělat? zeptal se. Jen mě to poníží.
Zvládneš to, povzbuzovala ho Zafira, přesto však vycítil její obavu.
Dobrá.
Když si Eragon připravoval Zar'roc, ruce se mu třásly hrůzou. Místo, aby se vrhl do boje, zápolil s Vanirem z bezpečné vzdálenosti, uskakoval, vyhýbal se a dělal všechno možné, jen aby si nevyvolal další záchvat bolesti. Přes tyto úhybné manévry ho Vanir zasáhl čtyřikrát v rychlém sledu — jednou do žeber, pak do holeně a do obou ramen.
Vanirův počáteční výraz klidné netečnosti brzy přešel do otevřeného opovržení. Vyrazil kupředu, sklouzl svou čepelí po délce Zar'rocu a v téže chvíli jím otočil dokola, až Eragonovi překroutil zápěstí. Eragon si raději nechal Zar’roc vylétnout z ruky, než aby odolával elfově přesile.
Vanir položil Eragonovi meč na hrdlo a řekl: „Mrtev.“ Eragon setřásl meč a s námahou se vlekl pro Zar'roc. „Mrtev,“ řekl Vanir. „Jak si můžeš myslet, že porazíš Galbatorixe? Čekal jsem lepší výkon, dokonce i od lidského slabocha.“
„Tak proč se nepostavíš Galbatorixovi sám, místo aby ses schovával v Du Weldenvarden?“
Vanir ztuhl hněvem. „Protože,“ řekl chladně a povýšeně, „nejsem Jezdec. Ale kdybych jím byl, nebyl bych takový zbabělec jako ty.“
Nikdo na celém prostranství se v té chvíli nepohnul ani nepromluvil.
Eragon se zády k Vanirovi opřel o Zar'roc, pohlédl k nebi a bruče si pro sebe. Nic neví. Je to jen další zkouška, kterou musím překonat.
„Řekl jsem zbabělec. Máš řídkou krev stejně jako celá tvá rasa. Myslím, že Safiru zmátly Galbatorixovy triky a špatně si vybrala Jezdce.“ Přihlížející elfové zalapali po Vaňkových slovech po dechu. Stáli si mezi sebou a dávali najevo otevřený nesouhlas s tím, jak hanebně porušil etiketu.
Eragon zatnul zuby. Dokázal ustát urážky namířené proti němu, ale ne proti Zafire. Už se pohnula, když v něm vytryskla potlačovaná zlost, zlost a bolest a on se prudce otočil, až špička Zar’rocu zasvištěla vzduchem.
Rána by Vanira zabila, kdyby ji na poslední chvíli neodrazil. Vypadal překvapený zuřivostí útoku. Eragon se už nešetřil a hnal Vanira do středu pole, bodal a sekal jako šílenec — odhodlaný elfa jakkoli zranit. Nakonec jej škrábl do boku dostatečně silně, aby krvácel, i když bylo ostří Zar’rocu ztupené.
V tom okamžiku se Eragonovi záda sevřela v záchvatu bolesti tak silné, že ji pociťoval všemi pěti smysly: jako ohlušující, burácející vodopád zvuků; kovovou pachuť, která mu pokryla jazyk; octový zápach v nose nutící k slzám; pulsování barev; a především jako pocit, že mu Durza právě rozsekl záda.
Viděl Vanira, jak nad ním stojí s posměšným úšklebkem. Napadlo ho, že Vanir je velmi mladý.
Po záchvatu si Eragon rukou utřel krev z úst, ukázal ji Vanirovi a zeptal se: „Dost řídká?“ Vanir se neuráčil odpovědět, ale raději zasunul meč do pochvy a odkráčel.
„Kam jdeš?“ chtěl vědět Eragon. „My dva jsme spolu ještě neskončili.“
„Nejsi ve stavu, abys mohl bojovat,“ posmíval se elf.
„Zkus to.“ Eragon byl možná horší šermíř než elfové, ale nechtěl jim dopřát to potěšení a připustit, že další zápas je nad jeho síly. Byl rozhodnutý získat si jejich respekt naprostou neústupností, když už ničím jiným.
Trval na tom, že vydrží celou hodinu, jak si přál Oromis. Když skončili Zafira napochodovala k Vanirovi a dotkla se ho na hrudi špičkou jednoho ze svých slonovinových ostnů. Mrtev, řekla. Vanir zbledl. Ostatní elfové od něj odstoupili. Když byli ve vzduchu, Zafira řekla: Oromis měl pravdu.
V Čem?
Ze ze sebe vydáš víc, když máš protivníka.
U Oromisovy chatrče den pokračoval v obvyklém sledu: Zafira měla výuku s Glaedrem, zatímco Eragon zůstal s Oromisem.
Eragon se zhrozil, když zjistil, že Oromis očekává, že nyní bude ještě cvičit Rimgar. Stálo ho to veškerou odvahu, aby uposlechl. Jak se ukázalo, obával se zbytečně, protože Tanec hada a jeřába byl dostatečně jemný, aby ho nezranil.
Cvičení společně s rozjímáním na odlehlé mýtině poskytlo Eragonovi první příležitost si od předchozího dne uspořádat myšlenky a přemýšlet o otázce, kterou mu Oromis položil.
Pozoroval při tom červené mravence, jak napadli menší, cizí mraveniště, ovládli jeho obyvatele a ukradli jim zásoby. Na konci masakru zůstala naživu jenom hrstka protivníků, sama a bezvýznamná v rozlehlé a nevlídné pustině borových jehlic.
Jako draci v Alagaësii, pomyslel si Eragon. Jeho spojení s mravenci se vytratilo, když uvažoval o nešťastném osudu draků. Kousek po kousku se mu odkrývala odpověď na otázku, odpověď, se kterou by dokázal žít a věřit v ni.
Dokončil meditaci a vrátil se do chatrče. Tentokrát Oromis vypadal celkem spokojený s tím, čeho Eragon dosáhl.
Když Oromis podával polední jídlo, Eragon řekl: „Vím, proč stojí za to bojovat s Galbatorixem, ačkoli mohou zemřít tisíce lidí.“
„Nuže?“ Oromis se usadil. „Tak mi to řekni.“
„Protože Galbatorix za posledních sto let už způsobil víc utrpení, než dokážeme my za jedinou generaci. A na rozdíl od obyčejného tyrana nemůžeme čekat, až zemře. Mohl by vládnout stovky let nebo tisíciletí a celou tu dobu by pronásledoval a týral lidi, pokud ho nezastavíme. Kdyby získal dost síly, mohl by vyrazit na trpaslíky a také na vás tady, v Du Weldenvarden, a zabít nebo zotročit obě rasy. A…“ Eragon si podrbal zápěstí o okraj stolu, „.. protože získat ta dve vejce od Galbatorixe je jediný způsob, jak zachránit draky.“
Přerušil ho pronikavý pískot Oromisovy čajové konvice, jejíž hlasitost se stupňovala, až Eragonovi zvonilo v uších. Oromis vstal vzal konvici ze závěsu nad ohněm a zalil vodou borůvkový čaj. Vrásky kolem očí se mu vyhladily. „Teď,“ řekl, „už to chápeš.“
„Chápu, ale nemám z toho žádné potěšení.“
„To bys mít ani neměl. Ale teď si konečně můžeme být jistí, že neuděláš ani krok stranou, když se budeš muset vyrovnávat s bezprávím a zvěrstvy, která Vardenové nevyhnutelně napáchají. Nemůžeme si dovolit, aby tě sžíraly nějaké pochybnosti ve chvíli, kdy tvoje rada a pozornost budou nejvíce potřeba.“ Oromis spojil konečky prstů a zahleděl se do temného zrcadla svého čaje a cosi si prohlížel ve vlastním ponurém odrazu. „Věříš, že Galbatorix je zlý?“
„Samozřejmě!“
„Myslíš si, že on sám se považuje za zlého?“
„Ne, o tom pochybuji.“
Oromis si poklepával prsty o sebe. „Pak také věříš, že Durza byl špatný.“
Útržkovité vzpomínky, které Eragon nasbíral o Durzovi, když s ním bojoval v Tronjheimu, se mu teď vrátily a připomněly mu, jak mladého Stína — tenkrát Carsaiba — zotročili duchové, které povolal, aby pomstil smrt svého učitele Haega. „On sám nebyl špatný, ale duchové, kteří ho ovládali, ano.“
„A co urgalové?“ zeptal se Oromis a usrkl si čaje. „Ti jsou zlí?“
Eragonovi zbělely klouby, jak sevřel lžíci. „Když pomyslím na smrt, vidím tvář urgala. Jsou horší než divá zvěř. Věci, které udělali…“ Zakroutil hlavou, neschopen pokračovat.
„Eragone, jaký názor by sis utvořil o lidech, kdyby všechno, co bys o nich věděl, byly jen činy válečníků na bitevních polích?“
„To není…“ Zhluboka se nadechl. „To je jiné. Urgalové si zaslouží být vyhlazeni, do jednoho.“
„Dokonce i jejich ženy a děti? Ti, kteří ti nikdy neublížili a pravděpodobně ani nikdy neublíží? Ti nevinní? Zabil bys je a odsoudil tak celou rasu k záhubě?“
„Oni by nás nešetřili, kdyby měli tu možnost.“
„Eragone!“ vykřikl Oromis zostra. „Nikdy nechci znovu slyšet, že používáš tuhle výmluvu. To že by někdo jiiný něco udělal, nebo neudělal vůbec neznamená, že by ses měl zachovat stejně. Je to ponižující, odporné a příznačné pro podřadnou mysl. Je ti to jasné?“
„Ano, Mistře.“
Elf pozvedl džbánek ke rtům a napil se, zářivé oči měl po celou dobu upřené na Eragona. „Co vlastně víš o urgalech?“
„Znám jejich sílu, jejich slabiny a vím, jak je zabít. To je vše co potřebuji znát.“
„Proč tedy nenávidí lidi a bojují proti nim? Co jejich dějiny a legendy, nebo způsob života?“
„Záleží na tom?“
Oromis si povzdechl. „Jen si pamatuj,“ řekl laskavě, „že v jistém okamžiku se tví nepřátelé mohou stát tvými spojenci. Takový už je život.“
Eragon měl nutkání se přít, ale ubránil se mu. Kroužil čajem ve džbánku, až se v něm vytvořil černý vír s bílou pěnou uprostřed. „To proto Galbatorix nabral do armády urgaly?“
„Tohle není příklad, který bych si zrovna vybral, ale dobrá.“
„Zdá se mi zvláštní, že se s nimi spřátelil. Byli to přece oni, kdo mu zabil draka. Podívej, co udělal nám Jezdcům, a to jsme ani nebyli zodpovědní za jeho ztrátu.“
„Ach,“ řekl Oromis, „Galbatorix je možná šílený, ale stále je prohnaný jako liška. Hádám, že měl v úmyslu využít urgaly, aby zničili Vardeny a trpaslíky — a další, pokud by ve Farthen Důru zvítězil —, a tak by se zbavil dvou nepřátel a zároveň oslabil urgaly natolik, aby je dokázal zničit sám, až se mu zachce.“
Studium starověkého jazyka zabralo celé odpoledne, poté se věnovali procvičování magie. Většina Oromisových rad se týkala toho, jak správně ovládat různé formy energie, jako je světlo, teplo, elektřina, a dokonce zemská přitažlivost. Vysvětlil, že jelikož tyto síly spotřebovávají energii rychleji než jiné druhy kouzel, je bezpečnější nalézat je v přírodě a jen je usměrňovat pomocí gramarye než se je snažit stvořit z ničeho.
Oromis pak změnil téma a zeptal se: „Jak můžeš zabít pomocí kouzla?“
„Dělal jsem to mnoha způsoby,“ řekl Eragon. „Lovil jsem pomocí oblázku — hýbal jsem s ním a mířil pomocí kouzla — a také jsem použil slovo jierda, abych zlomil urgalům nohy a vaz. Jednou jsem slůvkem thrysta zastavil srdce protivníka.“
„Existují daleko účinnější způsoby,“ prozradil mu Oromis. „Co je zapotřebí, abys zabil muže, Eragone? Probodnout mu hruď mečem? Zlomit mu vaz? Nechat ho vykrvácet? Stačí přetrhnout jedinou tepnu v mozku nebo poškodit určité nervy. S tím správným kouzlem bys mohl zničit celé vojsko.“
„Na to jsem měl pomyslet ve Farthen Důru,“ řekl Eragon, zklamaný sám sebou. Nejen ve Farthen Důru, ale také když nás Kullové pronásledovali v poušti Hadarak. „A zase jsme u toho — proč mě tohle Brom nenaučil?“
„Protože nečekal, že v nejbližších měsících nebo letech budeš čelit armádě; to není nástroj, který by se poskytoval neprozkoušeným Jezdcům.
„Pokud je tak snadné zabít lidi, jaký to má smysl, abychom my nebo Galbatorix sbírali vojsko?“
„Stručně řečeno, je to taktika. Kouzelníci jsou tělesně zranitelní, když se dostanou do duševních soubojů. A tak potřebují vojáky, kteří by je ochraňovali. A vojáci naopak musejí být ochraňováni, alespoň zčásti, před útoky protivníkových kouzel, jinak by byli vyvražděni během několika minut. Když se tedy vojska postaví proti sobě, jejich kouzelníci jsou rozmístěni napříč celou armádou, blízko prvních linií, ale ne tak blízko, aby byli v nebezpečí. Kouzelníci na obou stranách otevřou mysl a pokoušejí se vycítit, zda někdo používá nebo se chystá použít kouzlo. Jelikož mohou být nepřátelé mimo dosah jejich mysli, také si kolem sebe a svých vojáků staví obrany, aby zastavili nebo zmírnili útoky prováděné na dálku, jako když mrštíš kámen ze vzdálenosti jedné míle.“
„Rozhodně jeden muž nemůže porazit celou armádu,“ řekl Eragon.
„Ne sám, ale s dostatkem kouzelníků můžeš zajistit slušnou ochranu. Největší nebezpečí v takovém střetu je, že chytrý kouzelník může vymyslet mimořádný útok, který se dokáže vyhnout tvým obranám, aniž by je spustil. To samo o sobě může rozhodnout bitvu.“
„Dále,“ řekl Oromis „musíš mít na paměti, že schopnost používat kouzla je mezi rasami nesmírně vzácná. My elfové nejsme žádnou výjimkou, ačkoli máme více zaklínačů než většina ras v důsledku kouzel, jimiž jsme se před staletími obklopili. Většina těch, kdo jsou obdařeni schopností kouzlit, má jen malé nebo nepatrné nadání, vlastně sotva škrábanec.“
Eragon přikývl. S takovými kouzelníky se setkal u Vardenů. „Ale provést nějaký úkol stojí pořád to stejné množství energie.“
„Energie ano, ale slabším kouzelníkům dá větší práci než tobě nebo mně, aby pocítili proud kouzla a pohroužili se do něj. Jen málo kouzelníků má dost síly na to, aby znamenali hrozbu pro celou armádu. A takoví obvykle tráví všechen čas v bitvě tím, že uhýbají svým protějškům, stopují je nebo s nimi bojují, což je z pohledu obyčejných vojáků štěstí, jinak by byli brzy všichni zabiti.“
Eragon znepokojeně řekl: „Vardenové nemají moc kouzelníků.“
„To je jeden z důvodů, proč jsi tak důležitý.“
Uběhla chvíle, kdy Eragon uvažoval nad tím, co mu Oromis řekl. „Tyhle obrany z tebe odsávají energii jen tehdy, kdy jsou spuštěny?“
„Ano.“
„Takže pokud máš dostatek času, můžeš si vytvořit bezpočet vrstev obran. Můžeš se stát…“ Potýkal se se starověkým jazykem, jak se pokoušel se vyjádřit, „…nedotknutelným…? nedobytným…? nenapadnutelným pro jakýkoli útok kouzlem nebo zbraní.“
„Obrany,“ řekl Oromis, „závisejí na síle tvého těla. Pokud vyžadují víc energie, než máš, zemřeš. Ať máš sebevíc obran, dokážeš vzdorovat útokům jen tak dlouho, dokud tvé tělo vydrží výdej energie.
„A Galbatorixova síla roste každým rokem… Jak je to možné?“
Byla to řečnická otázka, ale když Oromis mlčel a upíral mandlové oči na trojici vlaštovek, které se jim točily nad hlavou, Eragon si uvědomil, že elf přemýšlí, jak by mu nejlépe odpověděl. Ptáci se honili několik minut. Když odletěli z dohledu, Oromis řekl: „Teď se taková rozprava nehodí.“
„Takže ty to víš?“ zvolal užasle Eragon.
„Ano. Ale ta informace musí počkat na později. Nejsi na to pravený.“ Oromis pohlédl na Eragona, jako by čekal, že bude protestovat.
Eragon sklonil hlavu. „Jak si přeješ, Mistře.“ Nikdy tu informaci nedokáže z Oromise vydolovat, dokud elf sám nebude ochoten se o ní podělit, tak proč se o to snažit? Přesto uvažoval, co by mohlo být tak nebezpečné, že se mu to Oromis neodváží říct, a proč to elfové tají před Vardeny. Pak ho napadla jiná věc a zeptal se: „Pokud jsou bitvy s kouzelníky vedeny tak, jak říkáš, tak proč mě Ažihad nechal ve Farthen Důru bojovat bez obranných kouzel? Ani jsem v té době nevěděl, že bych si měl nechat mysl otevřenou vůči nepřátelům. A proč Arya nezabila všechny urgaly, nebo aspoň většinu? Až na Durzu tam nebyli žádní kouzelníci, kteří by se jí mohli postavit, a on nemohl bránit své oddíly, když byl pod zemí.“
„Ažihad nenechal Aryu nebo někoho z Du Vrangr Gata, aby kolem tebe vystavěli obrany?“ zeptal se překvapeně Oromis.
„Ne, Mistře.“
„A tak jsi bojoval?“
„Ano, Mistře.“
Oromisovi se zastřely oči, uzavřel se do sebe a nehybně stál na trávníku. Pak promluvil bez varování: „Hovořil jsem s Aryou a ona tvrdí, že Dvojčata od Vardenů dostala za úkol posoudit tvé schopností. Řekli Ažihadovi, že jsi schopný používat všechna kouzla, včetně obran. Ažihad ani Arya v té věci nepochybovali o jejich úsudku.“
„Ti falešní, plešatí, úlisní, zrádní psi,“ zaklel Eragon. „Chtěli mě nechat zabít!“ Znovu se uchýlil k rodnému jazyku a dopřál si několik dalších kousavých nadávek.
„Nešpin tady vzduch,“ řekl Oromis mírně. „Nehodí se to k tobě… v každém případě mám dojem, že Dvojčata tě nechala jít do bitvy nechráněného ne proto, abys byl zabit, ale aby tě Durza mohl zajmout.“
„Cože?“
“Jak jsi sám říkal, Ažihad měl podezření, že Vardenové byli zrazeni, Galbatorix začal s téměř dokonalou účinností pronásledovat spojence v království. Dvojčata věděla, kdo Vardenům pomáhá. Dvojčata tě nalákala do srdce Tronjheimu a tím tě oddělili od Zafiry a dostali tě Durzovi na dosah. Bylo by logické, kdyby těmi zrádci byli právě oni.“
„Pokud byli zrádci,“ řekl Eragon, „teď už na tom nezáleží; jsou dávno mrtví.“
Oromis sklonil hlavu. „I tak, Arya říkala, že urgalové měli ve Farthen Důru kouzelníky a že s mnohými z nich bojovala. Žádný z nich tě nenapadl?“
„Ne, Mistře.“
„Další důkaz, že ty a Zafira jste byli ponecháni Durzovi, který vás měl zajmout a odvést ke Galbatorixovi. Léčka byla dobře nastražena.“
V další hodině Oromis Eragona naučil dvanáct způsobů zabíjení z nichž žádný nevyžadoval víc energie než zvednutí brku namočeného do inkoustu. Když se Eragon nazpaměť naučil to poslední, napadlo ho něco, čemu se musel ušklíbnout. „Ra'zakové nebudou mít šanci, až mi příště zkříží cestu.“
„Přesto si na ně musíš dávat pozor,“ varoval ho Oromis.
„Proč? Tři slova a je po nich.“
„Co jedí orlovci říční?“
Eragon zamrkal. „Samozřejmě ryby.“
„A pokud je nějaká ryba o trochu rychlejší a chytřejší než její bratři, dokázala by uniknout lovícímu orlovci?“
„O tom pochybuji,“ řekl Eragon. „Aspoň ne na dlouho.“
„Stejně jako orlovci jsou stvořeni jako nejlepší možní lovci ryb, vlci jsou uzpůsobeni, aby byli nejlepšími lovci laní a další vysoké zvěře, a každé zvíře je nadáno tím, co potřebuje. Podobně jsou ra'zakové uzpůsobeni k tomu, aby lovili lidi. Jsou to netvoři temnot, zběsilé noční můry, které jdou po tvojí rase.“
Eragonovi hrůzou zabrnělo v týle. „Co je to tedy za tvory?“
„Ani elf, ani člověk, ani trpaslík, ani drak, ani chlupaté, plovoucí nebo opeřené zvíře, ani plaz, ani hmyz, ani žádný další druh zvířat.
Eragon se nuceně zasmál. „Pak jsou to rostliny.“
„Ani to ne. Rozmnožují se kladením vajec, jako draci. Když se vylíhnou, mláďata — nebo kukly — vyrostou do černých schránek, podobou připomínají lidi. Je to komická napodobenina, ale né nepřesvědčivá, aby dovolila ra’zakům v klidu se přiblížit k lidem. Ve všem, v čem jsou lidé slabí, jsou ra'zakové silní. Dobře vidí za tmavé noci, umějí stopovat podle pachu jako vycvičený pes, skákat výš, rychleji se pohybovat. Avšak vadí jim ostré světlo a mají smrtelný strach z hluboké vody, protože neumějí plavat. Jejich největší zbraní je jejich zlý dech, který lidem zamlží mysl a mnohé zneschopní, ale na trpaslíky působí méně a elfové jsou proti němu zcela imunní.“
Eragon se zachvěl, když si vzpomněl, jak poprvé zahlédl ra'zaky v Carvahallu a jak nedokázal utéct, jakmile si ho všimli. „Bylo to jako sen, ve kterém jsem chtěl utéct, ale nemohl jsem se pohnout, ať jsem se snažil sebevíc.“
„To je výstižný popis,“ řekl Oromis. „Přestože ra'zakové nedokážou používat kouzla, neměl bys je podceňovat. Pokud vědí, že je pronásleduješ, neukážou se ti a budou se držet ve stínech, kde jsou silní, a budou plánovat přepadení, jako to udělali v Dras—Leoně. Dokonce i Bromovy zkušenosti ho před nimi nedokázaly uchránit. Přílišná sebejistota škodí, Eragone. Nikdy nebuď domýšlivý, jinak budeš nepozorný a tví nepřátelé zneužijí tvé slabosti.“
„Ano, Mistře.“
Oromis upřel na Eragona klidný pohled. „Ra'zakové zůstávají kuklami dvacet let, mezitím dospívají. Při prvním úplňku jejich dvacátého roku svléknou skořápku, roztáhnou křídla a stanou se z nich dospělí jedinci, připravení lovit všechna stvoření, nejenom lidi.“
„Pak ta zvířata ra'zaků, na kterých létají, jsou ve skutečnosti…“
„Ano, jejich rodiče.“