Teirm
V těchto končinách tvořily pobřeží nízké zvlněné kopce, pokryté jasně zelenou bujnou trávou a občas šípkovým trním, vrbami a topoly. Měkká blátivá země se jim propadala pod nohama, a chůze byla proto obtížná. Po pravé straně se prostíralo třpytivé moře. Nalevo se tyčil načervenalý obrys Dračích hor. Jejich zasněžené vrcholky byly zahalené v mracích a mlze.
Cestou kolem polí obklopujících Teirm — jednou to byly soukromé farmičky, jindy zas obrovské pozemky — se Roranova skupina všemožně snažila, aby je nikdo nezpozoroval. Když narazili na cestu spojující Nardu a Teirm, přeběhli ji a pokračovali několik dalších mil dál na východ směrem k horám, než se znovu stočili na jih. Jakmile si byli jistí, že město obešli, zamířili zpátky k oceánu, dokud se neocitli na jižní příjezdové cestě.
Během doby na Rudém kanci Rorana napadlo, že si úřady v Nardě možná spočítaly, že ať už ty dva strážné zabil kdokoli, musel být mezi muži, kteří odjeli na Clovisových člunech. V takovém případě by poslové určitě vyzvali teirmské vojáky, aby pátrali po komkoli, kdo by odpovídal popisu vesničanů. A pokud ra'zakové navštívili Nardu, Pak by vojáci také věděli, že nehledají jen hrstku vrahů, ale Rorana Kladivo a uprchlíky z Carvahallu. Teirm mohl být jedna velká past. Přesto se nemohli městu vyhnout, protože potřebovali zásoby a dopravu do Surdy.
Roran rozhodl, že nejlepší bude neposlat do Teirmu nikoho, koho už viděli v Nardě, kromě Gertrudy a jeho. Gertruda musela jít, protože jen ona sama se vyznala ve složení svých léků, a on zas proto, že ačko-li jeho mohli nejspíš poznat, nedůvěřoval nikomu jinému v záležitostech, které bylo třeba udělat. Věděl, že je odhodlaný jednat, i když ostatní váhají, jako ve chvíli, kdy zabil ty dva strážné. Zbytek skupiny vybral tak, aby snížili podezření na minimum. Loring byl starý, ale vytrvalý bojovník a výborný lhář. Birgit osvědčila svoji mazanost a sílu a její syn Nolfavrell už zabil vojáka v bitvě, navzdory svému mládí doufal, že budou vypadat jen jako širší rodina cestující pospolu. Za předpokladu, že Mandel něco nevyvede, pomyslel si Roran.
Byl to také jeho nápad, že by měli vstoupit do Teirmu z jihu, aby se zdálo ještě méně pravděpodobné, že přišli z Nardy.
Večer už se blížil, když zahlédli Teirm, v soumraku bílý a strašidelný. Roran zastavil, aby zhodnotil situaci. Město obehnané hradbami stálo osamoceně na okraji velké uzavřené zátoky, chráněné před jakýmkoli myslitelným útokem. Mezi věžičkami cimbuří plály pochodně a přecházeli tam hlídkující vojáci s luky. Nad hradbami vyrůstala pevnost a pak maják, který přejížděl zamlženým kuželem světla přes temné vody.
„Město je tak velké,“ řekl Nolfavrell.
Loring pokýval hlavou, aniž by z Teirmu spustil oči. „No, to teda je.“
Roranovu pozornost upoutala loď zakotvená u jednoho z kamenných mol vybíhajících z města. Loď se třemi stěžni byla větší než všechny, které viděli v Nardě, měla vysokou nástavbu na přídi, dvě řady vesel a dvanáct silných praků připevněných na každém boku paluby, ze kterých se dala vystřelovat kopí. Velkolepé plavidlo vypadalo stejné vhodné pro obchod jako pro válku. A co bylo ještě důležitější, napadlo Rorana, možná — možná — by se do něj vešla celá jejich vesnice.
„To je to, co potřebujeme,“ řekl a ukázal na loď.
Birgit zahořkle zavrčela. „Museli bychom se sami prodat do otroctví, abychom se mohli na takovém kolosu svézt.“
Clovis je varoval, že teirmské brány se zavírají při západu slunce, a tak zrychlili tempo, aby nemuseli trávit noc pod širým nebem. Když se přiblížili k vybledlým hradbám, silnice se zaplňovala dvěma proudy lidí pospíchajících do města nebo z něj.
Roran nečekal takový provoz, ale brzy si uvědomil, že by to mohlo pomoci skrýt jejich skupinu před nechtěnou pozorností. Mávl na Mandela a řekl mu: „Stáhni se kousek zpátky a projdi branou za někým jiným, aby stráže nemyslely, že patříš k nám. Počkáme na tebe na druhé straně. Kdyby se ptali, přišel jsi sem hledat práci jako námořník.“
„Ano, pane.“
Když Mandel zůstal pozadu, Roran shrbil jedno rameno, začal trochu kulhat a v duchu si opakoval povídačku, kterou Loring vymyslel, aby vysvětlil jejich přítomnost v Teirmu. Ustoupil ze silnice a sklonil hlavu, když kolem hnal nějaký muž pár znavených volů, a byl vděčný za stíny, které skryly jeho rysy.
Před nimi se rýsovala brána, zalitá mihotavou oranžovou září pochodní zasazených v držácích po obou stranách vchodu. Pod nimi stála dvojice vojáků s Galbatorixovým klikatým plamenem vyšitým na přední straně rudých tunik. Žádný z ozbrojených mužů nevěnoval Roranovi a jeho společníkům víc než letmý pohled, zatímco se šourali pod mříží, zakončenou ostrými bodci, a dál krátkým průchodem za ní.
Roran se narovnal v ramenou a ucítil, jak jeho nervozita zčásti opadla. Shlukli se na rohu jednoho domu a Loring zamumlal: „Zatím v pořádku.“
Když se k nim znovu přidal Mandel, vyrazili hledat lacinou ubytovnu, kde by si mohli pronajmout pokoj. Cestou si Roran prohlížel, Jak je město vybudováno. Opevněné domy stoupaly postupně stále směrem k pevnosti a ulice měly mřížovité uspořádání. Ty, které vedly ze severu na jih, se rozbíhaly od pevnosti jako hvězdice, zatím co ulice orientované od východu k západu se zlehka stáčely a tvořily jakousi pavouci síť, takže utvářely mnoho míst, kde se daly postavit zábrany a rozmístit vojáci.
Kdyby byl Carvahall takhle postavený, pomyslel si, nikdo by nás nedokázal porazit, až na samotného krále.
Za soumraku našli ubytování u Zeleného kaštanu, nápadně odporné hospodě s mizerným pivem a zablešenými postelemi. Její jedinou výhodou bylo, že to skoro nic nestálo. Šli spát bez večeře, aby ušetřili drahocenné mince, a natěsnali se k sobě, aby je někdo z dalších návštěvníků neokradl.
Dalšího dne Roran se společníky před svítáním opustili hostinec aby šli pátrat po zásobách a dopravě. Gertruda řekla: „Slyšela jsem o jedné pozoruhodné bylinkářce, jmenuje se Angela, která tady žije a prý vyrábí ty nejúžasnější léky, možná i pomocí kouzel. Půjdu se za ní podívat, protože pokud někdo má to co sháním, pak to bude ona.“
„Neměla bys jít sama,“ řekl Roran. Pohlédl na Mandela. „Doprovoď Gertrudu, pomoz jí s nákupy a udělej maximum, abys ji ochránil, kdyby vás napadli. Možná to někdy bude zkouška nervů, ale nedělej nic, čím bys vyvolal rozruch, jinak bys tím mohl prozradit své přátele a rodinu.“
Mandel se dotkl své kštice a poslušně přikývl. Odešli s Gertrudou příčnou boční ulicí, zatímco Roran s ostatními pokračovali v pátrání.
Roran měl trpělivost lovící šelmy, ale dokonce i on začal nepokojně vrčet, když uběhlo dopoledne i odpoledne a oni stále nesehnali plavidlo, které by je odvezlo do Surdy. Zjistil, že ta třístěžňová loď, Dračí křídlo, je nově postavená a má vyrazit na první plavbu; a že nemají žádnou šanci si ji pronajmout od Blackmoorovy lodní společnosti, pokud nezaplatí kopec trpasličího červeného zlata; a že vlastně nemají peníze ani na pronájem té nejhorší lodi. Ani Clovisovy čluny jejich problém neřešily, protože stále zůstávala nezodpovězená otázka, co budou na dlouhé cestě jíst.
„Bylo by těžké,“ řekla Birgit, „velmi těžké odtud něco ukrást, kvůli všem těm vojákům, strážným u brány a úzkým ulicím. Kdybychom se pokusili vyvézt z Teirmu tolik zboží, chtěli by vědět, na co ho máme.“
Roran přikývl. „To také.“
Roran navrhl Horstovi, že kdyby vesničané byli nuceni utéct z Teirmu pouze se zbytkem zásob, mohli by si potraviny uloupit. Roran věděl, že tím by se stali stejnými ničemy, jako jsou ti, které nenáviděl. Neměl na to žaludek. Jedna věc byla bojovat a zabíjet ty, kdo složí Galbatorixovi, nebo dokonce ukrást Clovisovy čluny, protože Clovis má i jiné možnosti obživy — ale bylo by něco docela jiného, kdyby brali zásoby nevinným farmářům, kteří bojují o přežití stejně jako kdysi oni v údolí Palancar. To bylo nepřijatelné.
Tvrdá realita tížila Rorana jako kamení. Jejich výprava byla vždycky přinejmenším nejasná, občas plná strachu, zoufalství, občas plná optimismu a improvizací na poslední chvíli. Teď se obával, že přivedl vesničany do doupěte nepřátel a připoutal je na místě řetězem ukovaným z jejich vlastní chudoby. Mohl bych uprchnout sám a dál hledat Katrinu, ale co by to bylo za vítězství, kdybych nechal Království, aby zotročilo moji vesnici? Ať už náš osud v Teirmu bude jakýkoli, budu stát pevně při těch, kteří mi důvěřovali natolik, že jenom na základě mých slov opustili své domovy.
Jelikož měli velký hlad, zastavili u pekařství a koupili si bochník čerstvého žitného chleba s malou skleničkou medu, aby si ho jím namazali. Loring se při placení zmínil pekařovu pomocníkovi, že mají zájem o lodě, vybavení a jídlo.
Roranovi někdo zaklepal na rameno a on se otočil. Stál za ním muž s hrubými černými vlasy a velkým břichem a řekl: „Promiňte, že jsem zaslechl, jak hovoříte s mladým mistrem, ale pokud sháníte lodě a podobné věci a za dobrou cenu, pak si myslím, že rádi navštívíte dražbu.“
„Co je to za dražbu?“ zeptal se Roran.
„Ech, je to smutný příběh, ale poslední dobou také dost častý. Jednoho z našich obchodníků, Jeoda — Jeoda Tyčku, jak se mu tady říká — postihl ten nejnepříjemnější sled nešťastných náhod. Za méně než rok přišel o čtyři lodě, a když se pokusil poslat zboží po pevnině, karavanu mu přepadli a zničili nějaký zlodějský banditi. Jeho investoři ho donutili vyhlásit bankrot a teď budou prodávat jeho majetek, aby si vynahradili své ztráty. Nevím, jak s jídlem, ale určitě se jinak dá většina toho, co sháníte, na dražbě koupit.“
V Roranově hrudi se rozhořel nepatrný plamínek naděje. „Kdy se bude dražba konat?“
„No, je to vyvěšeno na každé úřední tabuli po celém městě. Bude to pozítří.“
Teď už Roran chápal, proč se dosud o dražbě nedozvěděli; dělali co mohli, aby se vyhnuli vývěsním tabulím a předešli tak situaci v níž by ho někdo poznal podle podobizny na plakátu s odměnou.
„Mockrát děkujeme,“ řekl muži. „Možná jsi nám ušetřil spoustu potíží.“
„Rádo se stalo.“
Jakmile Roran a jeho společníci vypochodovali z obchodu, shlukli se na okraji ulice. Řekl: „Myslíte, že bychom se na to měli podívat?“
„Je to jediné, co nám ještě zbývá,“ zabručel Loring.
„Birgit?“
„Nemusíš se mě ptát; je to jasné. Přesto nemůžeme čekat do pozítří.“
„To ne. Podle mě bychom se s tím Jeodem měli sejít a zjistit, jestli bychom s ním mohli uzavřít výhodný obchod, dříve než začne dražba. Souhlasíte?“
Souhlasili, a tak se vyptali na cestu a vyrazili k Jeodovu domu. Dům — nebo spíš panské sídlo — stál v západní části Teirmu poblíž pevnosti, mezi spoustou dalších okázalých budov s tepanými branami, sochami a tryskajícími fontánami. Roran jen stěží dokázal pochopit takový přepych; udivovalo ho, jak odlišné jsou životy těchto lidí od jeho vlastního.
Zaklepal na vstupní dveře Jeodova sídla, které stálo vedle opuštěného krámku. Po chvíli dveře otevřel boubelatý komorník s nepřirozeně blyštivými zuby. S pohrdavým výrazem si ze zápraží prohlédl čtyři cizince, pak na ně vrhl zářivý úsměv a zeptal se: „Jak vám mohu pomoci, pánové a dámo?“
„Rádi bychom mluvili s Jeodem, pokud má čas.“
„Máte domluvenou schůzku?“
Roran si pomyslel, že komorník ví moc dobře, že nemají. „Náš pobyt v Teirmu je příliš krátký, než abychom si mohli řádně sjednat schůzku.“
„Ach, no, pak vám s lítostí musím oznámit, že váš čas by byl lépe strávený někde jinde. Můj pán se musí postarat o řadu věcí. Nemůže se věnovat každé skupině otrhaných vandráků, která zaklepe na jeho dveře a žádá almužnu,“ řekl komorník. Odkryl ještě víc ze svých blyštivých zubů a začal couvat dovnitř.
„Počkej!“ vykřikl Roran. „Nechceme žádnou almužnu; máme pro Jeoda obchodní nabídku.“
Komorník povytáhl obočí. „Skutečně?“
„Ano. Prosím, zeptej se ho, zda by nás nevyslechl. Cestovali jsme víc mil než bys byl ochotný uvěřit, a je nesmírně důležité, abychom se dnes s Jeodem setkali.“
„Smím se zeptat, v čem vaše nabídka spočívá?“
„Jo je důvěrné.“
„Dobrá, pane,“ řekl komorník. „Předám vaši žádost, ale musím vás upozornit, že pan Jeod je právě zaneprázdněn, a pochybuji, že si bude přát, aby ho někdo vyrušoval. Jaké jméno mám ohlásit, pane?“
„Můžeš mi říkat Kladivo.“ Komorník se zašklebil, jako by ho jméno pobavilo, pak vklouzl za dveře a zavřel je.
„Kdyby měl hlavu ještě o kus větší, nevešel by se s ní na záchod,“ procedil Loring skrz zuby. Nolfavrell nad urážkou vyštěkl smíchy.
Birgit řekla: „Doufejme, že se sluha nepodobá svému pánovi.“
O minutu později se dveře opět otevřely a komorník ohlásil s poněkud odměřeným výrazem: „Pan Jeod souhlasil, že se s vámi setká ve své pracovně.“ Pak ustoupil stranou a posunkem paže je vyzval, aby vstoupili. „Tudy.“ Když se nahrnuli do přepychového vchodu, komorník se prohnal kolem nich a pokračoval dál předsíní z leštěného dřeva k jedněm z mnoha dveří, které otevřel a uvedl je dovnitř.