Hon na lovce
Roranovi křupala hlína pod nohama, když za časného rána vyrazil do údolí zahaleného chladnou mlhou. V závěsu za ním šel Baldor a oba měli tětivy dobře napjaté. Mlčky zkoumali okolí a hledali stopy zvěře.
„Támhle,“ zašeptal Baldor a ukázal na skupinu otisků vedoucích do ostružiní na břehu Anory.
Roran přikývl a vydal se po stopách. Zdály se být tak den staré, takže se odvážil promluvit. „Mohl bys mi poradit, Baldore? Myslím, že se dobře vyznáš v lidech.“
„Jasně. O co jde?“
Roran se na dlouhou dobu odmlčel, takže byly slyšet jen jejich tlumené kroky. „Sloun chce provdat Katrinu, a to nikoli za mě. Každým dnem roste pravděpodobnost, že jí zařídí sňatek podle svého gusta.“
„Co na to říká Katrina?“
Roran pokrčil rameny. „Je to její otec. Nemůže se donekonečna vzpírat jeho vůli, když nikdo, koho by ona chtěla, nepožádal o její ruku.“
„A ten někdo jsi ty.“
„Jo.“
„A proto jsi byl tak brzy vzhůru.“ To bylo konstatování.
Roran se příliš trápil, takže vlastně vůbec neusnul. Celou noc přemýšlel o Katrině a snažil se najít řešení jejich těžké situace. „Nesnesu představu, že bych ji ztratil. Ale myslím, že nám Sloun nedá požehnání kvůli mému postavení a tak.“
„To si taky myslím,“ souhlasil Baldor. Koutkem oka pohlédl na Rorana. „Takže s čím chceš poradit?“
Roran se nervózně zasmál. „Jak jinak můžu přesvědčit Slouna? Jak můžu vyřešit tuhle situaci, abych nerozpoutal krevní mstu?“ Rozhodil ruce. „Co mám dělat?“
„Nic tě nenapadá?“
„Napadá, ale nic, co by mě těšilo. Napadlo mě, že bychom s Katrinou mohli prostě oznámit, že jsme zasnoubení — což ještě nejsme —, a nést následky. Slouna by to přinutilo, aby se se zásnubami smířil.“
Baldor svraštil čelo a opatrně řekl: „Možná, ale taky by to pobouřilo většinu lidí v Carvahallu. Jen málokdo by vám to schvaloval. A ani by nebylo moudré nutit Katrinu, aby si volila mezi tebou a svou rodinou; za pár let by ti to mohla zazlívat.“
„Já vím, ale jakou jinou mám možnost?“
„Než uděláš takový zásadní krok, zkus si Slouna naklonit. Přeci jen je tu šance, že uspěješ, pokud se mu řádně vysvětlí, že zarputilou Katrinu si stejně nikdo jiný nevezme. Zvlášť když budeš poblíž, abys jejímu manželovi nasadil parohy.“ Roran se ušklíbl, ale oči měl stále upřené na zem. Baldor se zasmál. „Pokud neuspěješ, pak ano, můžeš se do toho směle vrhnout s vědomím, že jsi skutečně vyčerpal všechny ostatní možnosti. A lidé po tobě nebudou mít takovou chuť plivat, žes porušil tradice, a spíš řeknou, že si to Sloun zavinil sám vlastní tvrdohlavostí.“
„Ani jedna cesta nebude snadná.“
„Tos přece věděl už na začátku.“ Baldor se znovu zachmuřil a pokračoval: „Pokud se postavíš Slounovi, nepochybně padnou ostrá slova, ale věci se nakonec zklidní — možná to nebude ideální, ale aspoň to bude snesitelné. Kromě Slouna lze totiž skutečně urazit jenom někoho tak prudérního, jako je Quimby. Mimochodem, vážně nechápu, jak dokáže Quimby uvařit tak lahodný nápoj, když je sám tak škrobený a zatrpklý.“
Roran chápavě přikývl. Zloba by mohla v Carvahallu vřít celé roky. „Jsem rád, že jsme si mohli promluvit. Bylo to…“ Zaváhal, když si vzpomněl na všechny ty hovory, co vedli s Eragonem. Byli spolu jako bratři a pro Rorana bylo nesmírně povzbudivé vědět, že má někoho, kdo mu bude vždycky naslouchat. A vědět, že mu ten člověk vždycky pomůže, ať to stojí cokoli. Bez takového pouta teď cítil Roran jen prázdnotu.
Baldor ho nenutil, aby dokončil větu. Místo toho se napil z měchu na vodu. Roran ušel pár metrů a potom se zastavil, když ho z myšlenek vytrhl nenadálý zápach.
Byla to těžká vůně spáleného masa a ohořelých borovicových větví. Kdo by tu mohl být kromě nás? Zhluboka se nadechl, otočil se kolem dokola a snažil se určit místo, kde hoří oheň. Zespoda od silnice se do něj opřel mírný závan horkého kouře. Jídlo vonělo tak, že se mu seběhly sliny.
Kývl na Baldora, který k němu přispěchal. „Cítíš to?“
Baldor přikývl. Společně se vrátili na silnici a šli po ní směrem na jih. Asi po třiceti metrech zahýbala cesta kolem houštiny topolů a mizela z dohledu. Když se přiblížili k zatáčce, začaly k nim doléhat hlasy, tlumené hustou ranní mlhou nad údolím.
Na kraji houští Roran zpomalil a zastavil. Byla by hloupost překvapit někoho, kdo se asi také vydal na lov. Přesto ho něco znepokojovalo. Snad to bylo množství hlasů; skupina se zdála být větší než kterákoli rodina v údolí. Bez uvažování sešel z cesty a vklouzl za podrost, který houští lemoval.
„Co to děláš?“ zašeptal Baldor.
Roran si položil prst na ústa a dál se plížil podél silnice a našlapoval co nejtišeji. Když obešli zatáčku, ztuhl.
Na trávě u silnice byl tábor vojáků. Třicet příleb se blýskalo v paprscích ranního světla, zatímco jejich vlastníci hltali slepice a dušené maso uvařené na několika ohních. Muži byli postříkaní blátem a špinaví po cestě, ale přesto byl na jejich červených tunikách vidět Galbatorixův symbol, klikatý plamen vyšitý zlatou nití. Pod tunikami měli oblečené kožené brnění, obtěžkané nýtovanými pláty ocele, drátěné košile a pak dlouhé vycpané haleny. Většina vojáků měla meč s širokou čepelí, i když mezi nimi byla skupinka lučištníků a další skupinka s hrozivými halapartnami.
A uprostřed se krčily dvě pokroucené černé postavy, které Roran poznal podle toho, jak mu je řada vesničanů popisovala po jeho návratu z Therinsfordu: cizinci, kteří zničili jeho farmu. Krev mu ztuhla v žilách. Oni slouží Království! Udělal krok vpřed a prsty nahmatal šíp, ale vtom ho Baldor popadl za vestu a přitáhl ho k zemi.
„Nedělej to. Oba nás zabijí.“
Roran na něj pohlédl a odfrkl si. „To… to jsou ti grázlové…“ Zarazil se, když si všiml, že se mu třesou ruce. „Vrátili se!“
„Rorane,“ zašeptal naléhavě Baldor, „nemůžeš nic dělat. Podívej, pracují pro krále. I kdyby se ti pak podařilo utéct, všude bys byl psanec a přinesl bys do Carvahallu neštěstí.“
„Co chtějí? Co můžou chtít?“ Král Proč by Galbatorix potřeboval, aby mučili mého otce?
„Pokud nedostali od Gera, co chtěli, a Eragon utekl s Bromem, pak musejí chtít tebe.“ Baldor se odmlčel a nechal slova odeznít. „Musíme se vrátit a všechny varovat. Pak se musíš skrýt. Koně mají jenom ti dva cizinci. Když poběžíme, dostaneme se tam první.“
Roran zíral křovím na nic netušící vojáky. Jeho srdce toužilo po nelítostné pomstě, toužil zaútočit a bojovat, vidět původce svého neštěstí prošpikované šípy a dát jim, co si zaslouží. Nezáleželo na tom, jestli umře, pokud by tak mohl smýt svou bolest a smutek v jediném ukrutném okamžiku. Jediné, co musel udělat, bylo rozhrnout houští. To ostatní už přijde samo.
Jeden jediný krůček. S přidušeným vzlykotem zaťal pěst a sklopil pohled. Nemůžu opustit Katrinu. Na okamžik strnul, s očima pevně zavřenýma, a pak se zoufale pomalu přinutil odejít. „Tak pojďme domů.“
Ani nečekal na Baldorovu odpověď a proklouzl mezi stromy tak rychle, jak se jen odvážil. Jakmile byl tábor z dohledu, vyrazil zpátky na silnici a utíkal po prašné cestě a všechno své zoufalství, zlost a strach vložil do rychlého běhu.
Baldor se hnal za ním a na rovných úsecích ho doháněl. Roran konečně zpomalil do klidnějšího tempa a počkal na něj. Pak řekl: „Ty to rozhlásíš, já si zatím promluvím s Horstem.“ Baldor přikývl a oba se znovu dali do běhu. Po dvou mílích zastavili, aby se napili a krátce si odpočinuli. Pak pokračovali nízkými kopci před Carvahallem. Nerovná krajina je výrazně zpomalila, ale i tak se před nimi brzy vynořila vesnice.
Roran okamžitě zamířil ke kovárně a nechal Baldora, aby se vydal do středu vesnice. Cestou kolem domů Roran rozrušeně zvažoval plány, jak se bud vyhnout těm cizincům, nebo je zabít, aniž by přivodil hněv Království.
Vrazil do kovárny, kde zastihl Horsta, jak zaklepává čep do boku Quimbyho povozu a zpívá si:
A řinkání a cinkání,
Železo mi vyzvání!
Kovám tenhle kousek země,
Bum bác do něj, kdepak jemně.
Jó, mně se neubrání!
Když Horst uviděl Rorana, ruka s palicí se mu zastavila ve vzduchu. „Co se děje, hochu? Je Baldor zraněný?“
Roran zavrtěl hlavou, předklonil se a ztěžka oddechoval. V krátkých intervalech postupně vylíčil všechno, co viděli a co z toho lze vyvodit. Hlavně už teď bylo jisté, že ti cizinci jsou ve službách Království.
Horst si přejížděl rukou po plnovousu. „Musíš odejít z Carvahallu. Vezmi si v domě nějaké jídlo, pak si dojdi pro mou kobylu — Ivor s ní vytahuje pařezy — a odjeď k úpatí hor. Až budeme vědět, co vojáci chtějí, pošlu Albriecha nebo Baldora se zprávou.“
„Co řekneš, když se na mě budou vyptávat?“
„Že jsi odjel na lov a že nevíme, kdy se vrátíš. To zní věrohodně a myslím, že se určitě nebudou toulat po okolí — ze strachu, aby tě nepropásli. Za předpokladu, že jsi to skutečně ty, koho hledají.“
Roran přikývl, pak se otočil a pádil do Horstova domu. Uvnitř sundal ze zdi koňské postroje a brašny, rychle svázal turíny, řepu, proužky sušeného masa a bochník chleba do uzlíku z přikrývek, popadl cínový kotlík a vyřítil se ven. Zastavil se jen na okamžik, aby Elain vysvětlil situaci.
Veliký ranec se zásobami se mu špatně držel v náručí, když běžel na východ z Carvahallu k Ivorově farmě. Ivor stál za statkem a vrbovým proutkem lískal kobylu, která s námahou tahala rozvětvené kořeny jilmu ze země.
„Poběž sem!“ vykřikl farmář. „Pojď se taky zapřáhnout!“ Kůň se třásl vypětím, měl pěnu u huby, ale pak naposledy zabral, pařez se naklonil na stranu a kořeny vystřelily k nebi jako shluk dlouhých pokroucených prstů. Ivor zastavil kobylu cuknutím uzdy a dobromyslně ji poplácal po šíji. „Dobrá… A je to.“
Roran ho už z dálky zdravil, a když byl blíž, ukázal na koně. „Potřebuji si ji půjčit.“ Potom teprve vysvětlil proč.
Ivor zaklel a s reptáním začal vypřahat kobylu. „Jakmile začnu pořádně něco dělat, tak mě něco vyruší. Pokaždé.“ Založil ruce na prsou a zamračil se, když Roran připoutával sedlo a zcela se do toho zabral.
Jakmile byl připravený, vyskočil Roran na koně s lukem v ruce. „Omlouvám se za ty potíže, ale nemohu nic jiného dělat.“
„Dobrá, nedělej si s tím starosti. Hlavně ať tě nechytí.“
„Dám si pozor.“
Když zarazil paty do třísel kobyly, slyšel Roran volat Ivora: „A hlavně se neskrývej nikde tady poblíž!“
Roran se zazubil a zavrtěl hlavou, skloněný nízko za krkem koně. Brzy dorazil k úpatí Dračích hor a prodíral se do kopců, které tvořily severní hranici údolí Palancar. Odtamtud vylezl na skalnatý výběžek v horském úbočí, odkud mohl pozorovat Carvahall, aniž by ho někdo viděl. Pak uvázal koně, usadil se a vyčkával.
Zachvěl se, když se rozhlédl kolem po temných borovicích. Nepobýval rád v takové blízkosti Dračích hor. Sotvakdo z Carvahallu se odvážil vkročit do pásma hor, a kdo to přece jen udělal, ten se mnohdy nevrátil.
Zanedlouho Roran uviděl vojáky, jak ve dvojstupu pochodují po silnici, v čele se dvěma hrozivými černými postavami. Na okraji Carvahallu je zastavila nesourodá skupina mužů, někteří z nich měli krumpáče v rukou. Obě strany spolu chvíli mluvily, pak se prostě postavily jedna druhé jako vrčící psi, kteří čekají, kdo zaútočí první. Napětí trvalo dost dlouho, nakonec však muži z Carvahallu ustoupili stranou a nechali nezvané hosty projít. Co bude dál? uvažoval Roran a pohupoval se na patách.
Navečer se vojáci utábořili na poli těsně u vesnice. Jejich stany utvořily nízký šedý čtverec, který se třepotal podivnými stíny, jak hlídky obcházely hranice tábora. Uprostřed čtverce rozdělali obrovský oheň, ze kterého stoupal sloup kouře.
Roran se také utábořil a teď jen pozoroval a přemýšlel. Vždycky se domníval, že když cizinci zničili jeho domov, dostali, co chtěli — tedy ten kámen, který Eragon přinesl z Dračích hor. Určitě ho nenašli, usoudil. Možná se Eragonovi podařilo uprchnout i s kamenem… Možná cítil, že musí odejít, aby ho ochránil. Zamračil se. Tím by se dalo vysvětlit, proč Eragon utekl, ale stále se to Roranovi zdálo přitažené za vlasy. Ať už byl důvod jakýkoli, ten kámen musí být neuvěřitelně cenný, když král poslal tolik mužů, aby ho dostal. Nechápu, co na něm je. Možná je kouzelný.
Zhluboka se nadechl chladného vzduchu a zaposlouchal se do houkání sovy. Vtom ho upoutal nějaký pohyb. Pohlédl dolů a uviděl muže, který se blížil do lesa pod ním. Roran se přikrčil za balvan a natáhl luk. Cekal, dokud si nebyl jistý, že je to Albriech, a pak potichu zapískal.
Albriech brzy dorazil k balvanu. Na zádech měl nacpaný ruksak, který s odfrknutím pustil na zem. „Myslel jsem, že tě snad nenajdu.“
„Jsem překvapený, že jsi to dokázal.“
„Nemůžu říct, že by mě těšilo procházet se lesem po setmění. Cekal jsem, že narazím na medvěda nebo na něco ještě horšího. Podle mě nejsou Dračí hory vhodné místo pro lidi.“
Roran ukázal hlavou ke Carvahallu. „Tak proč tu jsou?“
„Mají tě odvést do vězení. Jsou ochotni čekat, dokud se nevrátíš
z lovu.“
Roran ztěžka dosedl a žaludek se mu sevřel v neblahé předtuše. „Řekli proč? Zmínili se o tom kameni?“
Albriech zavrtěl hlavou. „Říkali jen, že je to králova věc. Celý den se vyptávali na tebe i na Eragona — to je to jediné, co je zajímá.“ Zaváhal. „Zůstal bych, ale všimnou si, pokud tam zítra nebudu. Donesl jsem spoustu jídla a přikrývek a taky nějaké Gertrudiny hojivé masti, kdyby ses zranil. Nemělo by ti tu nic chybět.“ Roran sebral všechny síly, aby se usmál. „Díky za pomoc.“ „To by udělal každý,“ řekl Albriech a rozpačitě přitom pokrčil rameny. Už byl na odchodu, když ještě prohodil přes rameno: „Mimochodem, ti dva cizinci… říkají jim ra'zakové.“
em m�l� �x�~@~smál by se mi — a právem. Musíme počkat. Jakmile pro nás budu mít domov a sklidím první úrodu, tak mě vyslechne.“
Znovu pohlédla k nebi a zašeptala něco tak potichu, že tomu nerozuměl. „Cože?“
„Ptala jsem se, jestli se ho bojíš?“
„Samozřejmě, že ne! Já jen…“
„Pak musíš dostat jeho svolení zítra a zařídit zásnuby. Musíš ho přesvědčit, že ačkoli teď nic nemáš, dáš mi dobrý domov a budeš zetěm, na kterého může být pyšný. Není důvod, abychom marnili roky v odloučení, když chceme být spolu.“
„Nemůžu to udělat,“ snažil se jí zoufale vysvětlit. „Nedokážu tě uživit, nedokážu…“
„Copak tomu nerozumíš!“ Ustoupila a v hlase jí zazněla naléhavost. „Miluji tě, Rorane, a chci být s tebou, jenže otec má se mnou jiné plány. Jsou tu mnohem zajištěnější muži než ty, a čím déle budeš otálet, tím víc mě bude tlačit do sňatku, jaký by si on sám představoval. Bojí se, že ze mě bude stará panna, a já se toho taky bojím. Mám už jen málo času, jinak si budu muset vybrat v Carvahallu… Pokud si budu muset vybrat jiného, udělám to.“ V očích se jí zaleskly slzy, když na něj tázavě pohlédla a čekala na odpověď. Pak si povytáhla šaty a utekla zpátky mezi domy.
Roran tam stál jako opařený. Najednou tady nebyla a pro něj to bylo stejně bolestné jako ztráta farmy — celý svět byl najednou chladný a nepřátelský. Jako by se odtrhla část jeho já.
Trvalo hodiny, než se dokázal vrátit k Horstovi, kde hned vklouzl do postele.t. k� et@~ �~bu věrnosti, uvidíš, jestli se tomu dá nějak vyhnout. Možná se mezitím přihodí něco, co změní naše postavení… Arya možná najde nějaké řešení.
Eragon náhle přikývl a řekl: „Jak si přejete, přijdu na Nasuadino jmenování.“
Zdálo se, že se Jörmundurovi ulevilo. „Dobrá, dobrá. Pak musíme vyřešit už jen jednu věc, než půjdeš: Nasuadin souhlas. Není důvod to odkládat, když jsme tu všichni. Okamžitě pro ni pošlu. A pro Aryu také — potřebujeme i souhlas elfů, než rozhodnutí zveřejníme. Neměl by to být problém; Arya nepůjde proti naší radě a tobě, Eragone. Bude muset přistoupit na naše rozhodnutí.“
„Počkej,“ zavelela Elesari a zablesklo se jí v očích. „Ještě tvoje slovo, Jezdce. Slíbíš na obřadu věrnost?“
„Ano, to musíš,“ souhlasil Falberd. „Vardenové by byli zostuzeni, kdyby ti nemohli poskytovat všemožnou ochranu.“
Hezky řečeno!
Za pokus to stálo, řekla Zafira. Obávám se, že. ted už nemáš na výběr.
I když odmítnu, neodváží se nám ublížit.
Ne, ale dokázali by zařídit, aby naše strasti nikdy neskončily. Nechci, abys to přijal kvůli mně, ale kvůli sobě. Je mnoho nebezpečí, před nimiž tě nedokážu uchránit, Eragone. S protivníkem, jako je Galbatorix, kolem sebe potřebuješ spojence, ne nepřátele. Nemůžeme si dovolit bojovat jak s Královstvím, tak s Vardeny.
Nakonec řekl: „Slíbím.“ Kolem celého stolu byly znát známky úlevy — dokonce i chabě skrývaný povzdech Umérta. Oni se nás bojí!
To by taky měli, poznamenala uštěpačně Zafira.
Jörmundur zavolal Jaršu a pár slovy jej poslal pro Nasuadu a Aryu. Zatímco byl pryč, rozmluva přešla v nepříjemné ticho. Eragon si nevšímal rady a místo toho si lámal hlavu s tím, jak by se dostal z téhle bezvýchodné situace. Nic ho ale nenapadalo.
Když se dveře znovu otevřely, všichni se s očekáváním otočili. První vešla Nasuada s bradou vysoko zdviženou a vyrovnaným pohledem. Měla vyšívané šaty v nejtmavším odstínu černé, ještě tmavší než její kůže, až na temně červený pruh táhnoucí se od ramene k boku. Za ní šla Arya, mrštně a ladně jako kočka, a upřímně ohromený Jarša.
Když chlapce propustili, pomohl Jörmundur Nasuadě do křesla. Eragon přispěchal stejným způsobem pomoci Arye, ale ta nabídnutou židli nevzala na vědomí a postavila se dál od stolu. Safiro, pomyslel si, řekni jí o všem, co se stalo. Mám pocit, že rada jí nehodlá sdělit, že mě přinutili přísahat věrnost Vardenům.
„Aryo,“ pozdravil ji s pokývnutím Jörmundur, potom se obrátil k Nasuadě. „Nasuado, dcero Ažihada, Rada starších by ti ráda oficiálně vyjádřila nejhlubší soustrast se ztrátou, kterou jsi, víc než kdokoli jiný, utrpěla…“ Slabším hlasem dodal: „I my osobně s tebou velmi cítíme. Všichni víme, jaké to je, přijít kvůli Království o člena rodiny.“
„Děkuji,“ zamumlala Nasuada a sklopila mandlové oči. Seděla s nesmělým, zdrženlivým výrazem ve tváři a působila v tu chvíli tak zranitelně, že Eragon pocítil potřebu ji ochraňovat. Její chování bylo tragicky odlišné od té rázné mladé ženy, která před bitvou navštívila jeho a Safiru v dračí sluji.
„Přestože v současné době držíš smutek, čelíme obtížné situaci, kterou musíš vyřešit. Naše rada nemůže vést Vardeny. A někdo musí po pohřbu nastoupit na místo tvého otce. Žádáme tě, abys převzala vedení Vardenů. Jako jeho dědici ti právoplatně náleží — Vardenové to od tebe očekávají.“
Nasuada sklopila hlavu s lesklýma očima. Když promluvila, z jejího hlasu byl cítit zármutek: „Nikdy mě nenapadlo, že budu vyzvána převzít otcovo místo tak mladá. Přesto… pokud na tom trváte, je to má povinnost… Zhostím se toho úřadu.“