Nečekaný spojenec
Roran už měl vytažené kladivo z opasku a byl napůl zvednutý ze židle, když uslyšel jméno svého otce. To bylo to jediné, co ho zadrželo, aby nepřeskočil přes pokoj a neuspal Jeoda ranou. Jak ví, kdo je Gero? Loring s Birgit vedle něj vyskočili na nohy, vytasili z rukávů nože a dokonce i Nolfavrell byl připraven k boji s dýkou v ruce.
„Jsi Roran, že?“ zeptal se klidně Jeod. Nedal najevo žádný strach z jejich zbraní.
„Jak jsi to uhodl?“
„Protože Brom sem přivedl Eragona a ty vypadáš jako tvůj bratranec. Když jsem viděl tvůj plakát vedle Eragonova, došlo mi, že se tě Království pokusilo zajmout a že jsi unikl. Přesto,“ Jeodův pohled se přenesl na ostatní tři, „ani ve snu by mě nenapadlo, že s sebou vezmeš zbytek Carvahallu.“
Roran ohromeně klesl zpátky na židli a položil si kladivo přes kolena, připravený je použít, kdyby bylo potřeba. „Eragon byl tady?“
„Ano. A Zafira také.“
„Zafira?“
Jeodovi po tváři opět přelétl překvapený výraz. „Takže ty to nevíš?“
„Nevíš co?“
Jeod si ho prohlížel dlouhou minutu. „Myslím, že přišel čas na konec přetvářky, Rorane, Gerův synu, a promluvit si otevřeně a bez klamání. Dokážu odpovědět na spoustu otázek, které musíš mít — jako třeba proč tě Království pronásleduje —, ale na oplátku potřebuji znát důvod, proč jste přišli do Teirmu… skutečný důvod.“
„A proč bychom ti měli věřit, Tyčko?“ zeptal se Loring. „Mohl bys taky klidně pracovat pro Galbatorixe.“
„Víc než dvacet let jsem byl Bromův přítel, ještě než se stal vypravěčem v Carvahallu,“ řekl Jeod, „a udělal jsem, co bylo v mých silách, abych pomohl jemu a Eragonovi, když byli pod mou střechou. Ale protože tu žádný z nich není, aby se mě zastal, vkládám svůj život do vašich rukou, abyste s ním naložili, jak uznáte za vhodné. Mohl bych přivolat pomoc, ale neudělám to. Ani s vámi nebudu bojovat. Žádám jen, abyste mi řekli svůj příběh a vyslechli ten můj. Pak se můžete sami rozhodnout, jak se správně zachovat. Nejste v žádném bezprostředním nebezpečí, tak vám neuškodí, když si chvíli promluvíme.“
Birgit kývla bradou směrem k Roranovi. „Možná se jen snaží zachránit si kůži.“
„Možná,“ odpověděl Roran, „ale musíme zjistit všechno, co ví.“ Zahákl ruku za svou židli, přenesl ji přes místnost, postavil ji opěradlem ke dveřím a potom se na ni posadil, aby nikdo nemohl vtrhnout dovnitř a zastihnout je nepřipravené. Pak ukázal kladivem na Jeoda. „Dobrá. Chceš mluvit? Tak si pojďme popovídat, ty a já.“
„Bylo by nejlepší, kdybys začal.“
„Kdybych to udělal a potom bychom nebyli spokojeni s tvými odpověďmi, budeme tě muset zabít,“ varoval ho Roran.
Jeod založil ruce. „Dobrá.“
Na Rorana proti jeho vůli udělala dojem obchodníkova statečnost; nic nenasvědčovalo, že si Jeod dělá starosti se svým osudem, snad až na pár napjatých vrásek kolem úst. „Dobrá,“ zopakoval po něm Roran.
Roran si vybavoval události od příchodu ra'zaků do Carvahallu dost často, ale nikdy předtím je podrobně nelíčil jiné osobě. Když to teď udělal, byl zasažen tím, kolik se toho stalo jemu a ostatním vesničanům v tak krátkém čase a jak snadné bylo pro Království zničit jejich život v údolí Palancar. Oživit si předešlé hrůzy bylo pro něj bolestivé, ale těšil ho Jeodův nelíčený údiv, když poslouchal, jak vesničané vyhnali vojáky a ra'zaky z jejich tábora, poté o následném obléhání Carvahallu, Slounově zradě, únosu Katriny i o tom, jak Roran přesvědčil vesničany, aby utekli, a o strastech jejich cesty do Teirmu.
„U všech zašlých králů!“ zvolal Jeod. „To je ten nejpozoruhodnější příběh, jaký jsem slyšel. Neuvěřitelné! Jen pomyšlení, že jste se dokázali postavit Galbatorixovi a že právě teď je celý Carvahall skrytý u jednoho z největších měst Království a on o tom ani neví…“ S obdivem zavrtěl hlavou.
„Ano, taková je naše situace,“ zabručel Loring, „a je přinejmenším nejistá, takže bys měl raději dobře vysvětlit, proč bychom měli riskovat, že tě necháme naživu.“
„Tolik se mě to dotýká…“ Jeod se zarazil, když někdo zarachotil západkou za Roranovou židlí a snažil se otevřít dveře; následovalo bouchání na dubová prkna.
Z chodby se ozval ženský křik: „Jeode! Pusť mě dovnitř, Jeode! Nemůžeš se schovávat v té svojí jeskyni.“
„Mohu?“ zašeptal Jeod k Roranovi.
Roran luskl prsty na Nolfavrella, chlapec mu hodil svou dýku a on proklouzl kolem psacího stolu a přitiskl čepel Jeodovi na krk. „Ať odejde.“
Jeod řekl nahlas: „Teď nemůžu mluvit, vedu tu jednání.“
„Lháři! Nemáš žádný obchod. Jsi zkrachovalec! Vylez a podívej se mi do tváře, zbabělče! Jsi muž, nebo ne, že se dokonce ani nepodíváš své ženě do očí?“ Na okamžik se odmlčela, jako by čekala odpověď, pak její pištění zesílilo: „Zbabělče! Jsi zbabělá krysa, špinavá, rozklepapaný švindlíř, který nemá dost rozumu, aby uřídil masný krám, natož lodní společnost. Můj otec by nikdy nepřišel o tolik peněz!“
Roran sebou trhnul, když urážky neustávaly. Jestli nepřestane, neudržím dál Jeoda pod kontrolou.
„Buď zticha, ženská!“ nařídil jí Jeod a následovalo: „Štěstí by se možná obrátilo k lepšímu, kdybys měla rozum a jazyk na uzdě a nenadávala jako žena prodavače ryb.“
Její odpověď byla chladná: „Jak si přeješ, budu čekat v jídelně, drahý muži, a pokud se nerozhodneš navštívit mě u večeře a neomluvíš se, pak odejdu z tohohle proklatého domu a nikdy se nevrátím.“ Slyšeli, jak se zvuk jejích kroků postupně vzdálil.
Když si byl Roran jistý, že je pryč, zvedl dýku z Jeodova krku a vrátil zbraň Nolfavrellovi, než se usadil na židli přitlačenou ke dveřím.
Jeod si promnul krk a pak se znechuceným výrazem poznamenal: „Pokud si neporozumíme, raději byste mě měli zabít; bylo by to příjemnější než vysvětlovat Heleně, proč jsem na ni křičel.“
„Soucítím s tebou, Tyčko,“ řekl Loring.
„Není to její chyba… skutečně ne. Ona jen nechápe, proč nás postihlo tolik neštěstí.“ Jeod si povzdechl. „Možná je to moje chyba, že se jí to neodvážím říct.“
„Říct jí co?“ pípl Nolfavrell.
„Že jsem spojencem Vardenů.“ Jeod se odmlčel a sledoval jejich ohromený výraz. „Možná bych to měl vzít od začátku. Rorane, zaslechl jsi v posledních pár měsících zvěsti o existenci nového Jezdce, který se postavil Galbatorixovi?“
„Tu a tam nějaké řeči, to ano, ale nic, čemu bych věřil.“
Jeod zaváhal. „Nevím, jak jinak to říct, Rorane… ale v Alagaësii je nový Jezdec a je to tvůj bratranec, Eragon. Ten kámen, co našel v Dračích horách, bylo ve skutečnosti dračí vejce, které jsem před léty pomohl Vardenům ukrást Galbatorixovi. Drak se vylíhl pro Eragona a on mu dal jméno Zafira. Proto ra'zakové prve přišli do údolí Palancar. Teď se vrátili, protože Eragon se stal významným nepřítelem Království a Galbatorix doufal, že když tě zajme, budou tím Eragona držet v šachu.“
Roran zaklonil hlavu a zařval smíchy, až mu v koutcích očí vymkly slzy a zabolely ho břišní svaly. Loring, Birgit a Nolfavrell na něj znepokojeně pohlédli, ale Roran se nezajímal o jejich názor. Smál se nesmyslnosti Jeodova tvrzení. A smál se té hrozné možnosti, že by Jeod mluvil pravdu.
Roran se sípavě nadechl a postupně se vrátil do normálního stavu, ačkoli se chvílemi ještě zachechtal. Otřel si tvář rukávem a pak pohlédl na Jeoda s tvrdým úsměvem na rtech. „To odpovídá skutečnosti; připouštím. Ale to platí i o řadě dalších vysvětlení, na která jsem pomyslel.“
Birgit řekla: „Pokud byl Eragonův kámen dračí vejce, tak odkud se tam vzalo?“
„Ach,“ odpověděl Jeod, „to je záležitost, se kterou jsem důvěrně obeznámen…“
Pohodlně usazený na své židli, Roran s nedůvěřivým výrazem na tváři poslouchal, jak Jeod spřádá neuvěřitelný příběh, že Brom — starý mrzout Brom! — byl kdysi Jezdcem a údajně pomáhal založit Vardeny. Jak Jeod objevil tajnou chodbu do Urů'baenu, jak Vardenové připravili krádež posledních tří dračích vajec od Galbatorixe a jak se podařilo zachránit jenom jedno vejce poté, co Brom bojoval s Morzanem Křivopřísežníkem a zabil ho. Jako by to nebylo dost nesmyslné, Jeod pokračoval v líčení dohody mezi Vardeny, trpaslíky a elfy, že se vejce bude převážet mezi Du Weldenvarden a Beorskými horami, což byl důvod, proč vejce a jeho poslové byli zrovna poblíž okraje velkého lesa, když je přepadl Stín.
Stín — cha! pomyslel si Roran.
Přestože byl Roran stále na pochybách, naslouchal s dvojnásobným zájmem, když Jeod začal vyprávět o tom, jak Eragon našel vejce a vychovával dračici Safíru v lese u Gerovy farmy. Roran byl v té době zaneprázdněný — připravoval se na odchod do Demptonova mlýnu v Therinsfordu —, ale pamatoval si, jak roztržitý tehdy Eragon byl, jak trávil každou možnou chvilku venku a dělal kdoví co…
Když mu Jeod vysvětlil, jak a proč Gero zemřel, Rorana zachvátil hněv, že se Eragon opovážil držet draka v tajnosti, když tím tak očividně vystavoval všechny nebezpečí. Je to jeho chyba, že můj otec zemřel!
„Co si myslel?“ vybuchl Roran.
Nelíbilo se mu, jak na něj Jeod klidně pohlédl s výrazem porozumění. „Pochybuji, že Eragon rozuměl sám sobě. Jezdci a jejich draci jsou spojeni tak úzce, že je často těžké odlišit jednoho od druhého. Eragon už nemohl Zafire ublížit, protože by to bylo, jako by přišel o svou vlastní nohu.“
„Mohl,“ zabručel Roran. „Kvůli němu jsem musel udělat stejně bolestivé věci a já vím — že mohl.“
,Máš právo se cítit tak, jak se cítíš,“ řekl Jeod, „ale nezapomínej, Že Eragon opustil údolí Palancar proto, aby ochránil tebe a všechny, kdo zůstali. Věřím, že to pro něj byla nesmírně obtížná volba. Z jeho pohledu se obětoval, aby zajistil tvé bezpečí a pomstil tvého otce. A i když jeho odchod možná neměl zamýšlený účinek, všechno by určitě bylo ještě horší, kdyby Eragon zůstal.“
Roran nic neříkal, dokud se Jeod nezmínil, že důvodem, proč Brom s Eragonem navštívili Teirm, bylo zjistit, zda by nemohli využít městské lodní záznamy, aby našli doupě ra'zaků. „A našli?“ zvolal Roran a vyskočil.
„Opravdu jsme ho našli.“
„No, a kde tedy jsou? V zájmu dobra, muži, řekni mi to; víš, jak je to pro mě důležité!“
„Ze záznamů se zdálo zřejmé — a později jsem dostal zprávu od Vardenů, že Eragonova vlastní slova to potvrzují —, že doupě ra'zaků je v místě známém jako Helgrind, u Dras—Leony.“
Roran vzrušeně sevřel kladivo. Do Dras—Leony je to daleko, ale Teirm má přístup k jedinému otevřenému průsmyku mezi pobřežím a jižním koncem Dračích hor. Kdyby se mi podařilo nasměrovat všechny bezpečně podél pobřeží, pak bych mohl jet k tomuhle Helgrindu, zachránit Katrinu, pokud tam je, a podél řeky dál pokračovat dolů do Surdy.
Něco z Roranových myšlenek se muselo zračit v jeho tváři, protože Jeod řekl: „To není možné, Rorane.“
„Cože?“
„Žádný člověk se nemůže dostat na Helgrind. Je to jednolitá, holá, černá hora z kamene, na kterou se nedá vylézt. Pamatuj na ta páchnoucí zvířata ra'zaků; je dost pravděpodobné, že mají hnízdo blízko vrcholku Helgrindu, spíš než že by nocovala blízko země, kde jsou nejzranitelnější. Jak by ses k nim pak dostal? A i kdyby se tí to podařilo, skutečně věříš, že bys dokázal porazit oba ra'zaky a jejich dvě létající nestvůry, jestli jich nbude víc? Nepochybuji, že jsi obávaný bojovník — přece jste s Eragonem stejné krve —, ale na takové nepřátele normální člověk nemá.“
Roran zavrtěl hlavou. „Nemohu se vzdát Katriny. Možná je to marné, ale musím se pokusit ji osvobodit, i kdyby mě to mělo stát život.“
„Katrině nijak nepomůže, když se necháš zabít,“ pokáral ho Jeod „Pokud ti mohu nabídnout drobnou radu: pokus se dostat do Surdy jak jsi to měl v plánu. Jakmile tam budeš, jsem si jistý, že můžeš získat Eragonovu pomoc. Dokonce ani ra'zakové se nemohou v bitvě vyrovnat Jezdci a drakovi.“
V myšlenkách si Roran představil obrovské nestvůry s šedou kůží, na nichž ra'zakové jezdí. Nerad to přiznával, ale věděl, že taková stvoření jsou nad jeho schopnosti, bez ohledu na jeho sílu a odhodlání. V okamžiku, kdy se smířil s touto skutečností, Roran konečně uvěřil Jeodovu příběhu — protože pokud by to neudělal, navždy by přišel o Katrinu.
Eragone, pomyslel si. Eragone! Na krev, kterou jsem prolil, a zaschlou krev na mých rukou přísahám na hrob svého otce, že tě přinutím odčinit, co jsi udělal; dobudeš se mnou Helgrind. Když jsi způsobil tyhle potíže, tak mi taky pomůžeš se z nich dostat.
Roran pokynul Jeodovi. „Pokračuj ve svém vyprávění. Chceme si poslechnout zbytek tohohle smutného příběhu, než se setmí.“
Pak Jeod mluvil o Bromově smrti; o Murtaghovi, synovi Morzana; o zajetí a útěku z Gil‘eadu; o zoufalém závodě s časem, aby zachránili elfku; o urgalech a trpaslících a velké bitvě na místě zvaném Farthen Dûr, kde Eragon porazil Stína. A také jim vyprávěl, jak Vardenové odešli z Beorských hor do Surdy a že Eragon se právě teď nachází v lesích v Du Weldenvarden, osvojuje si elfská záhadná tajemství kouzel a válčení, ale brzy se vrátí.
Když obchodník utichl, Roran zavolal Loringa, Birgit a Nolfavrella na druhý konec pracovny a zeptal se jich, co si o tom myslí. Loring potichu řekl: „Nedokážu říct, jestli lže, nebo ne, ale každý muž, který dokáže s nožem na krku povídat takovéhle věci, si zaslouží žít. Nový Jezdec! A navíc Eragon!“ Zakroutil hlavou.
„Birgit?“ zeptal se Roran. ,
„Já nevím. Je to tak nepředstavitelné…“ Zaváhala. „Ale musí to být pravda. Další Jezdec je jediná věc, která by přinutila Království aby nás tak nepronásledovalo.“
„Ano,“ souhlasil Loring. Oči mu zářily vzrušením. „Byli jsme zapleteni do mnohem významnějších událostí, než jsme si uvědomovali. Nový Jezdec. Jen pomyslete! Starý řád bude svržen, to vám říkám… Celou dobu jsi měl pravdu, Rorane.“
„Nolfavrelle?“
Chlapec se tvářil důležitě, když se ho zeptali. Kousl se do rtů a pak řekl: „Jeod se zdá poctivý. Já myslím, že mu můžeme věřit.“
„Dobrá tedy,“ řekl Roran. Přešel zpátky k Jeodovi, uhodil klouby o okraj stolu a řekl: „Poslední dvě otázky, Tyčko. Jak Brom a Eragon vypadají? A jak jsi poznal Gertrudino jméno?“
„Věděl jsem o Gertrudě, protože Brom se zmínil, že ti u ní zanechal dopis. A co se týče jejich vzhledu: Brom byl o něco nižší než já. Měl hustý plnovous, zahnutý nos a nosil s sebou vyřezávanou hůl. A opovážím se říci, že byl občas poněkud nerudný.“ Roran přikývl; ano, to byl Brom. „Eragon byl… mladý. Hnědé vlasy, hnědé oči, jizva na zápěstí… a nikdy se nepřestal vyptávat.“ Roran znovu přikývl; ano, to byl jeho bratranec.
Roran zastrčil kladivo zpátky za opasek. Birgit, Loring a Nolfavrell schovali nože. Pak Roran odtáhl židli ode dveří a všichni čtyři se znovu posadili jako civilizovaní lidé. „Co teď, Jeode?“ zeptal se Roran. „Můžeš nám pomoci? Vím, že jsi v obtížné situaci, ale my… my jsme zoufalí a nemáme nikoho jiného, na koho bychom se mohli obrátit. Jako spojenec Vardenů, můžeš nám zaručit jejich ochranu? Jsme ochotní jim sloužit, pokud nás ochrání před Galbatorixovým hněvem.“
„Vardenové,“ řekl Jeod, „by z vás byli víc než šťastní. Víc než šťastní. Předpokládám, že to už jste poznali. Co se týče pomoci…“ Přejel si rukou po dlouhé tváři a zahleděl se za Loringa na řady knih v policích. „Veděl jsem skoro rok, že mou skutečnou totožnost — stejně jako mnohých dalších obchodníků tady a všude jinde, kteří pomáhali Vardenům — někdo prozradil Království. Kvůli tomu jsem se neodvážil utéct do Surdy. Kdybych to zkusil, Království by mě zatklo a pak kdo ví, jaké časy by mě čekaly? Musel jsem sledovat postupné zničení svého obchodu aniž bych mohl cokoli udělat — nemohl jsem se tomu postavit ani nijak vyhnout. Horší je, že teď, když nemohu nic dopravovat Vardejnům a oni se neodváží posílat mi zprávy, se bojím, že mě Risthart nechá dát do želez a odtáhnout do žaláře, protože teď už Království nejsem k ničemu. Čekám to každým dnem od okamžiku, kdy jsem vyhlásil bankrot“
„Možná,“ navrhla Birgit, „chtějí, abys utekl, aby mohli zajmout kohokoli, koho vezmeš s sebou.“
Jeod se usmál. „Možná. Ale teď, když jste tady, mám zase možnost odejít, což by nečekali.“
„Takže máš plán?“ zeptal se Loring.
Jeodovi po tváři přelétl radostný výraz. „Ach ano, mám plán. Viděli jste vy čtyři tu loď, Dračí křídlo, zakotvenou v přístavu?“
Roran si na ni vzpomněl. „Ano.“
„Dračí křídlo vlastní Blackmoorova lodní společnost, která pracuje hlavně pro Království. Obstarávají zásoby pro vojsko, které se poslední dobou dalo znepokojivě do pohybu, povolávají vojáky z řad rolníků a přivlastňují si koně, osly a voly.“ Jeod povytáhl obočí. „Nejsem si jistý, co to značí, ale je možné, že Galbatorix má v úmyslu vtrhnout do Surdy. V každém případě má Dračí křídlo do týdne vyplout do Feinsteru. Je to ta nejlepší loď, jakou kdy postavili, podle nového návrhu loďařského mistra Kinnella.“
„A ty ji chceš unést,“ vyvodil Roran.
„Ano. Nejenom z odporu vůči Království nebo protože je Dračí křídlo údajně nejrychlejší loď s takovou nosností, ale také protože je už plně zásobená na dlouhou cestu. A protože její náklad tvoří potraviny, měli bychom jich dostatek pro celou vesnici.“
Loring se nervózně zachechtal. „Doufám, že s ní dokážeš plout, Tyčko, protože nikdo z nás neví, jak řídit něco většího než člun.
„Pár mužů z posádek mých lodí je ještě v Teirmu. Jsou ve stejné situaci jako já, nemohou se bránit ani uniknout. Jsem si jistý, že skočí po příležitosti dostat se do Surdy. Mohou vás naučit, co a jak dělali na Dračím křídle. Nebude to snadné, ale stejně nemáme moc na výběr.“
Roran ze zazubil. Ten plán se mu líbil: udělají to rychle, odhodlaně a nečekaně.
„Zmínil ses,“ řekla Birgit, „že v posledním roce žádná z lodí — ani z lodí ostatních obchodníků, kteří slouží Vardenům — nedorazila do cíle své cesty. Proč by tedy měl tento plán uspět, když jich už tolik selhalo?“
Jeod pohotově odpověděl: „Protože je můžeme zaskočit. Zákon vyžaduje, aby obchodní lodě předložily svou trasu ke schválení přístavním úřadům aspoň dva týdny před vyplutím. Trvá to hrozně dlouho, připravit loď k vyplutí, takže pokud vyrazíme bez varování, mohlo by to trvat týden nebo déle, než za námi Galbatorix dokáže vyslat své lodě. Pokud při nás bude stát štěstí, neuvidíme ani hlavní stěžeň našich pronásledovatelů. Takže,“ pokračoval Jeod, „pokud jste ochotní pustit se do tohoto dobrodružství, musíme udělat následující…“