AZ SWELDN RAK ANHÛIN
Do chodby se otevřenými dveřmi náhle rozlilo světlo. Eragon sebou trhnul, po tak dlouhé době v podzemí ho na denním světle bolely oči. Vedle něj zasyčela Zafira a povytáhla krk, aby se mohla lépe rozhlédnout po okolí.
Trvalo jim celé dva dny, než prošli podzemní chodbou z Farthen Důru, i když Eragonovi to připadalo delší vinou nekonečného šera všude kolem a ticha, které padlo na jejich skupinu. Pokud si vzpomínal, vyměnili si během cesty jen pár slov.
Eragon doufal, že se během společného putování dozví o Arye něco víc, ale jediné informace, které získal, byly výsledkem prostého pozorování. Nikdy předtím s ní nevečeřel a udivilo ho, že si nese vlastní jídlo a nejí maso. Když se jí na to zeptal, řekla mu: „Ani ty už nikdy nepozřeš zvířecí maso, až skončíš s výcvikem, a pokud ano, bude to jen při výjímečných příležitostech.“
„Proč bych se měl vzdávat masa?“ ušklíbl se.
„Nedokážu to vysvětlit slovy, ale porozumíš mi, až dorazíme do Ellesméry.“
To všechno teď pustil z hlavy, protože nedočkavě pospíchal k prahu, aby co nejdřív spatřil jejich cíl. Ocitl se na žulovém výběžku, dobrých padesát metrů nad purpurově zbarveným jezerem, jež se třpytilo ve vycházejícím slunci. Stejně jako u Kósthamérny i tady voda sahala od jedné hory ke druhé a vyplňovala konec údolí. Ze vzdálenější strany jezera vytékala na sever Az Ragni, která se klikatila mezi vrcholky, dokud se kdesi v dálce neztratila ve východních pláních.
Napravo byly hory holé a vedlo po nich několik stezek, ale po levé ruce… po levici bylo město trpaslíků Tamag. Tady trpaslíci přetvořili zdánlivě nedotknutelné Beory v řadu teras. Na nižších terasách se nacházely hlavně farmy — vypadaly jako tmavé pruhy země čekající na dobu sázení — poseté přikrčenými usedlostmi, které byly nejspíš celé postavené z kamene. Nad těmito prázdnými plochami vyrůstala patro za patrem řada spletitých, do sebe zasazených budov, vrcholících obří zlato-bílou kopulí. Na první pohled to působilo, jako by celé město bylo pouhou řadou schodů vedoucích ke kopuli. Klenba se leskla jako naleštěný měsíční kámen, mléčně bílá krůpěj vytékající z šedé břidlice na vrcholu pyramidy.
Orik vytušil Eragonovu otázku a řekl: „To je Celbedeil, největší svatyně mezi našimi chrámy a domov Dûrgrimst Quan — klanu, jehož členové působí jako služebníci a poslové bohů.“
Vládnou Tamagu? zeptala se Zafira. Eragon dotaz zopakoval.
„Ne,“ pravila Arya kráčející za nimi. „Ačkoli Quan je silný, je jich málo, přestože vládnou nad posmrtným životem… a zlatem. Ve skutečnosti ovládají Tarnag Ragni Hefthyn, Strážci řeky. Během našeho pobytu tady budeme pobývat u jejich vůdce Undina.“
Když následovali elfku od výběžku a dál křivolakým lesem, který pokrýval horu, Orik zašeptal Eragonovi: „Nevšímej si jí. Dohaduje se s klanem Quan už celé roky. Pokaždé, když navštíví Tarnag a mluví s někým z nich, zuří tak, že by vyděsila i Kulla.“
„Arya?“
Orik zarputile přikývl. „Vím o tom jen málo, ale slyšel jsem, že důrazně nesouhlasí s valnou většinou toho, co klan dělá. Elfové zřejmě neschvalují, když si někdo mumlá o pomoc do větru“
S pohledem upřeným na Aryina záda Eragon uvažoval, zda jsou Orikova slova pravdivá a čemu asi sama Arya věří. Zhluboka se nadechl a odehnal ty myšlenky pryč. Byl šťastný, že je zase ve volné krajině, kde může cítit mech a kapradí a stromy a kde ho slunce pálí do tváří a včely spolu s dalším hmyzem poletují sem a tam.
Pěšina je dovedla dolů k okraji jezera, odkud se zase zvedala k Tarnagu a jeho otevřeným bránám. „Jak se vám podařilo utajit Tarnag před Galbatorixem?“ zeptal se Eragon. „Farthen Dûr, to chápu, ale tohle… Nikdy jsem neviděl nic podobného.“
Orik se potichu zasmál. „Utajili? To by určitě nešlo. To ne, ale po pádu Jezdců jsme byli donuceni opustit všechna nadzemní města a stáhnout se do svých chodeb, abychom unikli Galbatorixovi a Křivopřísežníkům. Často létávali Beorskými horami a zabíjeli každého, na koho narazili.“
„Myslel jsem, že trpaslíci vždycky žili pod zemí.“
Orik se pořádně zamračil. „Proč bychom měli? Možná jsme spřízněni s kamenem, ale máme rádi otevřenou přírodu stejně jako elfové nebo lidé. Přesto je to teprve patnáct let, od Morzanovy smrti, co jsme se odvážili vrátit do Tarnagu a dalších prastarých obydlí. Galbatorixova moc je možná nadpřirozená, ale ani on sám by nenapadl celé město. Samozřejmě, on a jeho drak by nám mohli přivodit spoustu potíží, kdyby chtěli, ale v současné době zřídka opouštějí Urû’baen, dokonce se nevydávají ani na krátké výlety. Kdyby sem chtěl Galbatorix přivést své vojsko, musel by napřed dobýt Buragh nebo Farthen Dûr.“
Což se mu skoro podařilo, poznamenala Zafira.
Eragon vylezl na malý pahorek a vtom sebou překvapeně škubl, když se z podrostu na cestu vyřítilo nějaké zvíře. Střapaté stvoření vypadalo jako horská koza z Dračích hor, jen bylo o třetinu větší a mělo obrovské žebrované rohy, které se mu kroutily kolem tváří; vedle nich nevypadaly urgalí rohy o nic větší než vlaštovčí hnízdo. Ještě podivnější bylo sedlo přivázané přes kozí hřbet, na němž byl pevně usazený trpaslík s napůl napjatým lukem mířícím do vzduchu.
„Hert dûrgrimst? Fild rastn?“ vykřikl neznámý trpaslík.
„Orik Thrifkz menthiv oen Hrethcarach Eragon rak Dûrgrimst Ingeitum,“ odpověděl Orik. „Wharn, az vanyali-carharûg Arya. Né oc Ûndinz grimstbelardn.“ Koza ostražitě sledovala Safíru. Eragon si všiml, že má zářivé a inteligentní oči, ačkoli její tvář se zasmušilým výrazem a bradkou pokrytou jinovatkou působila poněkud komicky. Připomínala mu Hrothgara a skoro se rozesmál při pomyšlení, jak moc trpasličí rysy to zvíře má.
„Azt jok jordn rast,“ přišla odpověď.
Zdánlivě bez jakéhokoli jezdcova povelu koza najednou vyskočila kupředu a překonala takovou vzdálenost, že to na chvíli vypadalo, že umí létat. Pak trpaslík i jeho oř zmizeli mezi stromy.
„Co to bylo?“ zeptal se užasle Eragon.
Orik znovu pokračoval v chůzi. „Feldûnost je jedno z pěti druhů zvířat, která žijí pouze v těchto horách. Po každém z nich je pojmenovaný nějaký klan. Nicméně Dûrgrimst Feldûnost je možná tím nejudatnějším a nejváženějším z nich.“
„A proč?“
„Jsme odkázáni na feldûnosty kvůli mléku, vlně a masu. Bez jejich produktů bychom nemohli žít v Beorských horách. Když nás Galbatorix a jeho zrádní Jezdci zastrašovali, byl to Dûrgrimst Feldûnost, kdo riskoval život, aby se staral o stáda a pole — a dělají to doposud. Proto jsme všichni jejich dlužníky.“
„Všichni trpaslíci jezdí na feldûnostech?“ Eragon se při tom neobvyklém slově zakoktal.
„Jenom v horách. Feldûnosti jsou otužilí a spolehliví, ale lépe se hodí do skal než do otevřených plání.“
Zafira šťouchla do Eragona nosem, až vyplašila Sněžného bleska. To by byl pěkný zážitek, ulovit si jednoho; lepší než cokoli, co jsem v Dračích horách nebo vůbec kdy zažila. Pokud budu mít v Tarnagu čas…
Ne, řekl. Nemůžeme si dovolit urazit trpaslíky.
Podrážděně si odfrkla. Mohla bych je nejdřív požádat o dovolení.
Nakonec pěšina, která se tak dlouho skrývala pod tmavými větvemi, vyústila na obrovské mýtině obklopující Tarnag. Na polích se už začaly sbíhat skupiny přihlížejících, když vtom se z města vyřítilo sedm feldûnostů s postroji zdobenými drahokamy. Jejich jezdci drželi kopí s vlaječkou, která ve větru práskala jako bičík, zavěšenou na špici. Vůdce trpaslíků přitáhl uzdu svému podivnému zvířeti a pravil: „Vítej ve městě Tarnag, vážený cizinče. Z otho Ûndina a Gannela já Thorv, syn Brokka, ti v míru nabízím přístřeší v našem sídle.“ V hlase mu zaskřípal drsný místní přízvuk, který se vůbec nepodobal tomu Orikovu.
„A z Hrothgarovy otho my z Ingeitum přijímáme tvou pohostinnost,“ odpověděl Orik.
„Stejně jako já jménem Islanzadí,“ dodala Arya.
Thorv vypadal spokojeně, pokynul svým spolujezdcům, ti pobídli feldûnosty a obklopili hosty. Trpaslíci zamávali vlaječkami a vedli je do Tarnagu branami města.
Dvojitá vnější zeď byla čtyřicet stop široká a vytvářela stinnou chodbu vedoucí k první z mnoha usedlostí, které obklopovaly Tarnag. Dalších pět pater — každé bylo chráněno opevněnou branou — vedlo mezi poli a pak do samotného města.
Na rozdíl od silných hradeb Tarnagu byly budovy uvnitř, ač také z kamene, postaveny s takovou důmyslností, že působily ladně a prosvětleně. Domy a obchody byly zdobené nápadnými plastikami, obvykle ve tvaru zvířat. Ale ještě pozoruhodnější byl kámen sám o sobě: kameny byly pokryté jasnými barvami v průsvitných vrstvách, od zářivě červené po nejjemnější zelenou. A po celém městě byly rozvěšené proslulé lucerny bez plamene, jejichž pestrobarevné záblesky zvěstovaly dlouhá šera a noci v Beorských horách.
Tarnag se lišil od Tronjheimu také tím, že byl vybudován trpaslíkům na míru, bez ohledu na lidské, elfské nebo dračí návštěvníky. V nejlepším případě byly dveře pět stop vysoké, ale často spíš jen čtyři a půl. Eragon byl průměrně vysoký muž, ale teď si připadal jako obr, kterého přenesli na pódium loutkového divadla.
Ulice byly široké a přecpané. Trpaslíci z různých klanů pospíchali za svými záležitostmi, nebo stáli a dohadovali se před obchody či uvnitř domů. Mnozí byli odění v podivných krojích, jako třeba skupina divoce vyhlížejících černovlasých trpaslíků, kteří měli stříbrné helmy ukované do podoby vlčích hlav.
Eragon si nejvíc prohlížel trpasličí ženy, protože v Tronjheimu je téměř nezahlédl. Byly mohutnější a podsaditější než muži, ale oči se jim třpytily a vlasy se jim leskly a v jemných rukou něžně chovaly maličké děti. Nenosily žádné tretky, až na malé složité brože z železa a kamene.
Trpaslíci se otáčeli za pronikavým zvukem kopyt feldûnostů a prohlíželi si nově příchozí. Nejásali, jak Eragon očekával, ale spíš se uklonili a zamumlali: „Stínovrah.“ Když uviděli kladivo a hvězdy na Eragonově helmě, obdiv vystřídalo leknutí a v mnoha případech i pobouření. Několik rozzlobenějších trpaslíků se srotilo kolem feldûnostů, přejíždělo pohledem od zvířat k Eragonovi a vykřikovalo nadávky.
Eragon ucítil mravenčení vzadu na krku. Přijmout mě za vlastního nejspíš nebylo zrovna to nejpopulárnější rozhodnutí, které mohl Hrothgar udělat.
To tedy ne, souhlasila Zafira. Možná si tak posílil svou moc nad tebou, ale za, tu cenu, že si znepřátelil mnoho trpaslíků… Raději bychom se měli ztratit z dohledu, než poteče krev.
Thorv a ostatní strážci pokračovali vpřed, nevšímali si davu a proráželi si cestu přes dalších sedm pater, dokud je od Celbedeilu neoddělovala jediná brána. Pak Thorv zabočil doleva, k velikému sídlu přilepenému na stěnu hory, jehož brána byla zpředu chráněna opevněnou dvouvěží.
Jak se přiblížili k usedlosti, mezi domy se vyrojila skupina ozbrojených trpaslíků, kteří utvořili širokou řadu a zatarasili ulici. Tváře měli zakryté dlouhými rudými rouškami, které jim splývaly přes ramena.
Strážci s neoblomným výrazem okamžitě přitáhli uzdu feldûnostům. „Co se děje?“ zeptal se Eragon Orika, ale trpaslík jen zavrtěl hlavou a vykročil vpřed s rukou položenou na sekeře.
„Etzil nithgech!“ vykřikl trpaslík s rouškou a zvedl pěst. „Formv Hrethcarach… formv Jurgencarmeitder nos eta goroth bahst Tarnag, dûr encesti rak kythn! Jok is warrev az barzûlegûr dûr dûrgrimst, Az Sweldn rak Anhûin, môgh tor rak Jurgenvren? Né ûdim etal os rast knurlag. Knurlag ana…“ A řval čím dál vztekleji celou dlouhou minutu.
„Vrron!“ přerušil ho Thorv a pak se oba trpaslíci začali hádat. Navzdory ostré výměně názorů Eragon cítil, že Thorv si toho druhého trpaslíka váží.
Eragon se posunul ke straně, aby lépe viděl přes Thorvova feldûnosta, a zahalený trpaslík najednou zmlkl a s výrazem zděšení zabodl pohled do Eragonovy helmy.
„Knurlag qana qirânû Dûrgrimst Ingeitum!“ zaječel. „Qarzûl Hrothgar oen volfild…“
„Jok is frekk dûrgrimstvren?“ přerušil ho Orik klidně a vytasil sekeru. Eragon znepokojeně pohlédl na Aryu, ale ta byla příliš soustředěná na probíhající spor, než aby si ho všimla. Potajmu sklouzl rukou dolů a chytil drátěnou rukojeť Zar'rocu.
Cizí trpaslík upřeně hleděl na Orika, potom z kapsy vytáhl železný prsten. Vyškubl si z bradky tři vousy, ovinul je kolem prstenu a s tupým cinknutím ho odhodil na ulici a ještě za ním plivl. Pak trpaslíci zahalení v červeném beze slova odpochodovali.
Thorv, Orik a další bojovníci sebou trhli, když prsten poskočil po žulovém chodníku. Zdálo se, že dokonce i Aryu to vyvedlo z míry. Dva z mladších trpaslíků zbledli, sáhli po mečích, ale pak je zase pustili, když Thorv zakřičel: „Eta!“
Jejich reakce znepokojila Eragona víc než chraptivá hádka předtím. Když Orik vykročil kupředu, sebral prsten a uložil ho do měšce, Eragon se zeptal: „Co to znamená?“
„Znamená to, že máš nepřátele,“ odvětil Thorv.
Pospíchali branou na široké nádvoří, kde byly přichystané tři hodovní stoly, zdobené lucernami a praporky. Před stoly stála skupina trpaslíků, z nichž nejvýznamnější byl patrně ten s šedým plnovousem zahalený ve vlčí kožešině. Roztáhl paže se slovy: „Vítejte v Tarnagu, domově Dûrgrimst Ragni Hefthyn. Slyšeli jsme o tobě tolik chvály, Eragone Stínovrahu. Jsem Ûndin, syn Derůnda a vůdce klanu.“
Další trpaslík pokročil vpřed. Měl ramena a hruď válečníka a přivřené černé oči, které nespouštěl z Eragonovy tváře. „A já jsem Gannel, syn Orma Krvavé sekery a vůdce Dûrgrimst Quan.“
„Je to čest, být vašimi hosty,“ řekl Eragon a sklonil hlavu. Cítil, jak Safíru podráždilo, že si jí nevšímají. Trpělivost, zamumlal v duchu a přinutil se k úsměvu.
Odfrkla si.
Vůdci klanů postupně přivítali Aryu s Orikem, ale jejich pohostinnost pohasla, když Orik beze slova natáhl ruku s železným prstenem na dlani.
Ûndin vykulil oči a opatrně zvedl prsten, který držel štítivě mezi palcem a ukazovákem, jako by to byl jedovatý had. „Kdo ti to dal?“
„Byl to Az Sweldn rak Anhûin. A nedal ho mně, ale Eragonovi.“
Po tváři jim přelétly obavy a Eragonovi se vrátila předchozí zlá předtucha. Viděl mnohé osamocené trpaslíky, jak se bez váhání postavili celé skupině Kullů. Ten prsten musí být symbolem něčeho opravdu hrozného, když jsou z něj tak vyděšení.
Ûndin se zamračil, chvíli naslouchal mumlání svých rádců a pak řekl: „O téhle věci se musíme poradit. Stínovrahu, na tvou počest jsme přichystali hostinu. Pokud dovolíš, moji sluhové tě dovedou do tvého pokoje, a jakmile se osvěžíš po cestě, můžeme začít.“
„Jistě.“ Eragon podal uzdu Sněžného bleska čekajícímu trpaslíkovi a následoval průvodce do domu. Když procházel dveřmi, ohlédl se znovu za Aryou a Orikem, kteří chvátali pryč s vůdci klanů a vzrušeně si šuškali. Nebudu pryč dlouho, slíbil Zafire.
Po tom, co se cestou krčil v chodbách pro trpaslíky, se mu ulevilo, že jeho pokoj je dost prostorný, aby se v něm mohl normálně postavit. Sluha se uklonil a řekl: „Vrátím se, až Grimstborith Ûndin bude připraven.“
Když trpaslík odešel, Eragon se zastavil a zhluboka se nadechl, vděčný za to ticho. Setkání se zahalenými trpaslíky mu leželo v hlavě a nedokázal se kvůli němu uvolnit. Aspoň nebudeme v Tarnagu dlouho. Už kvůli tomuhle nás tu nebudou zdržovat.
Eragon si stáhl rukavice a přešel k mramorovému umyvadlu položenému na podlaze vedle nízké postele. Strčil ruce do vody, ale okamžitě je vytáhl s bezděčným výkřikem. Byla skoro vařící. Musí to být nějaký jejich zvyk, uvědomil si. Počkal, dokud se voda trochu nezchladila, pak si smočil tvář a krk a omyl je dočista, zatímco se mu horká voda vypařovala z kůže.
Když se osvěžil, svlékl si krátké kalhoty a tuniku a vystrojil se do šatů, které měl na Ažihadově pohřbu. Dotkl se Zar'rocu, ale nakonec usoudil, že by to urazilo Ûndinovu společnost, a připnul si místo něj lovecký nůž.
Ještě vylovil z vaku Nasuadin svitek, který měl doručit Islanzadí, potěžkal ho v ruce a uvažoval, kam ho schovat. Dopis byl příliš důležitý, než aby ho nechal jen tak někde ležet bez dozoru. Nedokázal vymyslet lepší místo, a tak si zasunul svitek do rukávu. Tam bude v bezpečí, pokud nebudu muset bojovat, ale v takovém případe budu mít jiné problémy.
Konečně dorazil sluha, aby dovedl Eragona na hostinu. Bylo asi půl hodiny po poledni, ale slunce už zmizelo za vysokými horami a Tarnag se ponořil do šera. Když Eragon vyšel ven, ohromila ho proměna města. S předčasným nástupem noci se teprve teď projevila skutečná síla luceren, které zalévaly ulice čistým nehybným světlem a díky nimž celé údolí zářilo.
Undin a další trpaslíci se shromáždili na nádvoří spolu se Zafirou, která se usadila do čela stolu. Zdálo se, že nikdo nemá zájem něco namítat proti její volbě.
Stalo se něco? zeptal se Eragon a pospíchal k ní.
Undin povolal další vojáky a pak zavřel bránu na závoru.
Očekává útok?
Přinejmenším se ho obává.
„Eragone, sedni si prosím ke mně,“ řekl Undin a ukázal na židli po své pravici. Vůdce klanu s Eragonem se usadili a zbytek společnosti spěšně následoval jejich příkladu.
Eragon byl rád, když se Orik ocitl vedle něj a Arya seděla přímo naproti přes stůl, přestože oba vypadali sklesle. Než se stačil Orika zeptat na ten prsten, Ûndin plácl do stolu a zakřičel: „Ignh az voth!“
Z domu se vyrojili sluhové s tácy z tepaného zlata vysoko naloženými masem, koláči a ovocem. Rozdělili se do tří zástupů — jeden pro každý stůl — a obřadně jídlo rozložili.
Měli před sebou spoustu lákavých pokrmů: polévky a dušené maso plněné různými hlízami, pečenou zvěřinu, dlouhé horké bochníky chleba z kynutého těsta a řady medových koláčků pokapaných malinovou marmeládou. Na vrstvě vařené zeleniny ležel vykostěný pstruh obložený petrželí a ze strany marinovaný úhoř, který jako by nešťastně koukal na kotlík sýra v naději, že se mu nějak podaří vyklouznout zpátky do řeky. Na každém stole seděla labuť, obklopená hejnem nadívaných koroptví, hus a kachen.
A všude byly houby: grilované jako šťavnaté proužky, položené na vršku hlavy ptáka jako čepec nebo vykrojené do tvaru hradu uprostřed příkopu plného omáčky. Byla tu k vidění neuvěřitelná rozmanitost, od boubelatých bílých hub velikosti Eragonovy pěsti přes takové, které by mohl považovat za zkroucenou kůru, až po lahodné muchomůrky, úhledně nakrájené na plátky, aby byla vidět jejich modrá dužina.
Pak přinesli hlavní chod: obřího pečeného kance, politého lesklou omáčkou. Eragon si aspoň myslel, že je to divočák; mrtvé zvíře bylo velké jako Sněžný blesk a muselo ho nést šest trpaslíků. Kly mělo delší než jeho předloktí a rypák široký jako jeho hlava. A ta vůně, ta předčila všechny ostatní svou pronikavostí a silou, až mu slzely oči.
„Nagra,“ zašeptal Orik. „Obří kanec. Undin tě dnes večer skutečně poctil, Eragone. Nagry se odvažují lovit jen ti nejudatnější trpaslíci a tato lahůdka se podává pouze tomu, kdo vyniká velkou neohrožeností. Zároveň je to myslím známka toho, že tě Undin bude podporovat proti Dûrgrimst Nagra.“
Eragon se k němu naklonil, aby je nikdo neslyšel. „Takže tohle je další zvíře, které žije jenom v Beorských horách? Která jsou ta ostatní?“
„Lesní vlci dost velcí na to, aby ulovili nagru, a dostatečně mrštní, aby chytili feldûnosta. Pak zde žijí jeskynní medvědi — urzhadn; elfové jim říkají beorn a dali podle nich jméno těmto horám, ačkoli my sami je tak nenazýváme. Jméno těchto hor je naše tajemství, které nesdílíme s žádnou rasou. A…“
„Smer voth,“ zavelel Undin a usmál se na své hosty. Sluhové okamžitě vytáhli malé zahnuté nože a začali ořezávat kousky nagry, které rozdávali na všechny talíře — kromě toho Aryina. Připravili též velký kus pro Safíru. Ûndin se znovu usmál, vzal dýku a odřízl si kousek masa.
Eragon také sáhl po noži, ale Orik ho chytil za paži. „Počkej.“ Undin pomalu kousal, koulel při tom očima a přehnaně přikyvoval, pak polkl a zvolal: „Ilf gauhnith!“
„Už můžeš,“ řekl Orik a obrátil se k jídlu, zatímco kolem stolů propukla zábava. Eragon nikdy nejedl nic takového, jako byl ten kanec. Bylo to šťavnaté, měkké a nezvykle kořeněné, jako by maso bylo naložené v medu a jablečném víně, což ještě podtrhovala máta používaná k ochucení vepřového. Zajímalo by mě, jak dokázali uvařit něco tak obrovského.
Velmi pomalu, poznamenala Saíira, zatímco okusovala svou porci nagry.
Mezi sousty mu Orik vysvětloval: „Je to zvyk z dob, kdy mezi klany bujelo travičství: hostitel ochutná jídlo jako první a prohlásí ho za bezpečné pro své hosty.“
Během hostiny Eragon rozděloval svůj čas mezi ochutnávku spousty jídel a rozhovor s Orikem, Aryou a dalšími trpaslíky sedícími u stolu. Hodiny ubíhaly, ale hostina byla tak velká, že už bylo pozdní odpoledne, když se podával poslední chod, snědlo se poslední sousto a vypil se poslední pohár. Poté, co služebnictvo odneslo nádobí, Ûndin se obrátil k Eragonovi a poznamenal: „Chutnalo ti, že?“
„Bylo to vynikající.“
Undin přikývl. „Jsem rád, že jsi to ocenil. Včera jsem nechal vynést stoly ven, aby drak mohl stolovat s námi.“ Po celou dobu, co hovořil, nespouštěl z Eragona oči.
Eragon se uvnitř zatvrdil. Ať to byl úmysl, anebo ne, Undin se choval k Zafire, jako by byla jen nějaké zvíře. Eragon se chtěl zeptat na zahalené trpaslíky, až bude příhodná chvíle, ale teď — protože měl chuť vyvést Undina z míry — řekl: „Zafira a já ti děkujeme.“ A dodal: „Pane, proč po nás hodili ten prsten?“
Po nádvoří se rozhostilo trapné ticho. Koutkem oka Eragon viděl Orika, jak sebou trhl. Arya se ale usmála, jako by pochopila, proč to udělal.
Undin odložil dýku a hluboce se zamračil. „Knurlagn, s nimiž jste se setkali, jsou příslušníci nešťastného klanu. Před pádem Jezdců patřili mezi nejstarší a nejbohatší rodiny v našem království. Jejich zkázu však zpečetily dvě osudové chyby: žili na západním okraji Beorských hor a jejich největší bojovníci se dobrovolně nabídli do služeb Vraelovi.“
Do Ûndinova hlasu pronikl vztek. „Galbatorix a jeho prokletí Křivopřísežníci je vyvraždili ve vašem městě Urû’baen. Pak přiletěli k nám a řadu z nich zabili i zde. Z celého jejich klanu přežila jen Grimstcarvlorss Anhůin a její strážci. Anhůin brzy zemřela žalem a její muži se pojmenovali Az Sweldn rak Anhůin, Anhůininy slzy; také si zakryli tváře, aby nikdy nezapomněli na svou těžkou ztrátu a touhu po odplatě.“
Eragona pálily tváře studem, jak se snažil zachovat nezaujatý výraz. „Takže,“ pokračoval Undin a jeho zamračený pohled sjel po cukroví, „během deseti let obnovili svůj klan, vyčkávali a toužili po odplatě. A teď najednou přijdeš ty a neseš na čele Hrothgarův znak. To je pro ně vrcholná urážka, bez ohledu na tvé zásluhy ve Farthen Důru. A ten prsten je symbolem nejvyššího protestu. Znamená to, že Dûrgrimst Az Sweldn rak Anhůin ti bude odporovat ze všech sil a ve všech záležitostech. Neoblomně stojí proti tobě a prohlásili se za tvé nepřátele na život a na smrt.“
„Hodlají mě zabít?“ zeptal se Eragon strnule.
Undin na okamžik zaváhal, když vrhl letmý pohled na Gannela, pak zavrtěl hlavou a chraplavě se zasmál — možná hlasitěji, než se hodilo. „Ne, Stínovrahu! Dokonce se ani neopováží zranit hosta. Je to zakázané. Jenom chtějí, abys odešel pryč, pryč, pryč.“ Přesto se tomu Eragon stále podivoval. Pak Undin uzavřel: „Prosím, už o těchto nepříjemných záležitostech nemluvme. Gannel a já jsme ti nabídli jídlo a medovinu na důkaz přátelství, to je snad důležitější, ne?“ Kněz cosi souhlasně zamumlal.
„Velmi to oceňuji,“ prohlásil nakonec Eragon.
Zafira na něj pohlédla vážnýma očima a řekla: Bojí se, Eragone. Jsou vystrašení a rozzlobení, že byli donuceni přijmout pomoc Jezdce.
Ano. Možná budou bojovat s námi, ale ne za nás.