Rudá čepel, bílá čepel
Ihned jak se slunce objevilo nad stromy lemovaným obzorem, Eragon začal zase zhluboka dýchat, srdce se mu rychleji rozbušilo a otevřel oči, když se mu vrátilo plné vědomí. Od své proměny nespal. Když se cítil unavený, ulehl k odpočinku a vstoupil do stavu podobného bdělému snu. Viděl v něm mnoho úžasných obrazů a procházel se mezi šedými stíny vzpomínek, ale celou dobu si plně uvědomoval okolí.
Sledoval východ slunce a do mysli mu opět vstoupily myšlenky na Aryu, tak jako v každém okamžiku od Agaetí Blödhren přede dvěma dny. Ráno po oslavách ji šel hledat do domu Tialdarí, aby se jí omluvil za své chování. Zjistil však, že právě odjela do Surdy. Kdy ji zase uvidím? uvažoval. V jasném denním světle si uvědomil, nakolik mu během Agaetí Blödhren elfské a dračí kouzlo zastřelo rozum. Možná jsem se choval jako hlupák, ale nebyla to tak úplně moje chyba. Nebyl jsem za své chování více zodpovědný, než kdybych byl opilý.
Přesto mínil vážně každé slovo, které tehdy Arye řekl — i když za normálních okolností by nebyl tak otevřený. Její odmítnutí Eragona rozlítostnilo. Teď, když už nebyl pod vlivem omamných kouzel, musel připustit, že asi měla pravdu — že jejich věkový rozdíl je příliš velký, než aby se dal překonat. Bylo pro něj obtížné to přijmout, a jakmile to udělal, jeho muka se tím jenom zhoršila.
Eragon už dříve slyšel výraz „zlomené srdce“. Dosud ho vždy považoval za příměr, ne za skutečný tělesný příznak. Ale teď cítil hlubokou bolest v hrudi — jako bolest svalu — a každý úder srdce ho zabolel. Jedinou útěchou mu byla Zafira. V těchto dnech ho nikdy nekritizovala za to, co udělal, ani ho neopustila na déle než pár minut a její společnost mu byla skutečnou oporou. Hodně s ním mluvila a dělala, co mohla, aby ho vytáhla z ulity mlčení.
Ve snaze zapudit myšlenky na Aryu si Eragon vzal z nočního stolku Orikův prstenový hlavolam a hrál si s ním mezi prsty; žasnul, jak vnímavé jsou teď jeho smysly. Najednou cítil každou nerovnost v zohýbaném kovu. Když si prsten prohlížel, všiml si v uspořádání zlatých kroužků jistého vzorce, který mu dříve unikl. Spoléhal se na svůj instinkt a srovnal kroužky odpovídajícím způsobem. Potěšilo ho, když osm kousků do sebe dokonale zapadlo a vytvořilo pevný celek. Nasadil si prsten na prsteníček pravé ruky a obdivoval, jak spletené kroužky zachycují světlo.
Předtím jsi to nedokázal, poznamenala Zafira z prohlubně v podlaze, kde spala.
Vidím teď mnoho věcí, které pro mě kdysi zůstávaly skryté.
Eragon přešel k umyvadlu, vykonal ranní očistu a odstranil si kouzlem strniště z tváří. Přestože se teď značně podobal elfům, vousy mu rostly i nadále.
Když Eragon se Zafirou přišli na cvičiště, už tam na ně čekal Orik. Oči mu zazářily, když Eragon zvedl ruku a ukázal mu složený prsten. „Takže jsi to vyřešil!“
„Trvalo mi to déle, než jsem čekal,“ řekl Eragon, „ale vyřešil. Budeš dnes také trénovat?“
„Cože? Už jsem si trochu zazápolil sekerou s jedním elfem, který měl poněkud kruté potěšení z toho, že mě praštil do hlavy. Ne… Přišel jsem se podívat, jak bojuješ.“
„Už jsi mě viděl,“ upozornil Eragon.
„Ale ne v poslední době.“
„Chceš říct, že jsi zvědavý vidět, jak jsem se změnil.“ Orik místo odpovědi jen pokrčil rameny.
Vanir přišel z druhé strany cvičiště a vykřikl:“„Jsi připraven, Stínovrahu?“ Elfovo blahosklonné chování se sice od jejich posledního souboje před Agaetí Blödhren zmírnilo, ale jen nepatrně.
„Jsem připraven.“
Eragon a Vanir zaujali bojový postoj naproti sobě v otevřeném prostoru cvičiště. Eragon si vyčistil mysl, sevřel a co nejrychleji vytasil Zar’roc. Překvapeně zjistil, že se mu zdá, jako by meč nevážil víc než vrbový proutek. Bez očekávaného odporu se jeho paže prudce vymrštila, až mu meč vyklouzl z ruky a letěl se svistotem šedesát ston napravo, kde se zabodl do kmene borovice.
„Nedokážeš ani udržet svůj meč, Jezdče?“ zeptal se jízlivě Vanir.
„Omlouvám se, Vanire—vodhr,“ zalapal po dechu Eragon. Chytil se za loket a otíral si pohmožděný kloub, aby zmírnil bolest. „Neodhadl jsem své síly.“
„Ať už se to nikdy nestane.“ Vanir přešel ke stromu, popadl rukojeť Zar’rocu a pokusil se meč uvolnit. Zbraň se ani nehnula. Vanir se zamračil na nepoddajnou rudou čepel, jako by měl podezření, že jde o nějaký podvod. Zapřel se, zabral a se zapraskáním dřeva vytrhl Zar’roc z borovice.
Eragon přijal meč od Vanira a zvedl Zar'roc, znepokojený z toho, jak je lehký. Něco se děje, pomyslel si.
„Zaujmi pozici!“
Tentokrát to byl Vanir, kdo započal souboj. Jediným skokem překonal vzdálenost mezi nimi a bodl mečem směrem k Eragonovu pravému rameni. Eragonovi připadalo, jako by se Vanir pohyboval pomaleji než obvykle, jako by elfovy reakce odpovídaly reakcím člověka. Pro Eragona bylo snadné odklonit Vanirův meč, od kovu létaly modré jiskry, když se jejich meče zkřížily.
Vanir zastavil s užaslým výrazem. Znovu zaútočil a Eragon se vyhnul meči tím, že se ohnul dozadu jako strom kývající se ve vetru. V rychlém sledu ho Vanir zasypal sérií obtížných úderů, ale Eragon se všem vyhnul nebo je odrazil a využíval pochvu Zar’rocu stejně často jako meč, aby zmařil Vanirův nápor.
Eragon si brzy uvědomil, že přízračný drak nejen změnil jeho vzhled, ale také mu poskytl elfské tělesné schopnosti. V síle a rychlosti se teď Eragon vyrovnal dokonce i tomu nejsilnějšímu elfovi. Povzbuzen tímto vědomím a touhou vyzkoušet své možnosti, Eragon vyskočil co nejvýš. Zar’roc se rudě zableskl ve slunečním světle, když vyletěl k obloze a Eragon vystoupal víc než deset stop nad zem, než se převrátil jako akrobat a seskočil na zem za Vanira, kde znovu stanul protivníkovi čelem.
Eragon se pronikavě zasmál. Už nebyl bezmocný v souboji s elfy, Stíny a dalšími kouzelnými bytostmi. Už nebude trpět opovržením elfů. Už nebude muset spoléhat na Safíru nebo Aryu, aby ho zachránily před nepřáteli, jako byl Durza.
Zaútočil na Vanira a cvičištěm se rozeznělo hrozivé řinčení, když spolu zápolili a prováděli výpady sem a tam po ušlapané trávě. Jejich údery způsobovaly prudké závany větru, ve kterých jim divoce vlály vlasy. Stromy nad hlavou se jim třásly a padalo z nich jehličí. Souboj trval dlouho, protože dokonce i s Eragonovými nově objevenými schopnostmi byl Vanir stále mocný protivník. Přesto Eragon nakonec zvítězil. Točil Zar’rocem v kruhu, v nestřeženém okamžiku se prohnal kolem Vanira, zasáhl ho do paže a zlomil mu kost.
Vanir upustil meč, tvář mu zbledla překvapením. „Jak rychlý je tvůj meč,“ řekl a Eragon poznal známý verš z Balady o Umhodanovi.
„Můj bože!“ zvolal Orik. „Tohle byl nejlepší šermířský souboj, jaký jsem kdy viděl, a to jsem byl u toho, když jsi ve Farthen Důru bojoval s Aryou.“
Pak Vanir udělal něco, co by Eragon nikdy nečekal: elf stočil nezraněnou ruku v posunku poslušnosti, položil si ji na prsní kost a uklonil se. „Žádám tě o odpuštění za své dřívější chování, Eragone. Myslel jsem, že jsi odsoudil mou rasu k prázdnotě, a ze strachu jsem se choval nanejvýš hanebně. Tvá rasa ale už zřejmě neohrožuje naši věc.“ Zdráhavým hlasem dodal: „Teď si zasloužíš titul Jezdec.“
Eragon se na oplátku také uklonil. „Je mi ctí. Omlouvám se, že jsem tě tak ošklivě zranil. Dovolíš mi, abych ti paži vyléčil?“
„Nechám přírodu, aby se o to postarala vlastním tempem, jako připomínku toho, že jsem kdysi zkřížil meč s Eragonem Stínovrahem. Nemusíš se obávat, že to naruší naše zítřejší boje, umím to s mečem levou rukou stejně dobře.“
Oba se znovu uklonili a pak Vanir odešel.
Orik se plácl rukou do stehna a řekl: „Teď máme šanci zvítězit skutečnou šanci! Cítím to v kostech. Kosti jako kámen, jak se říká a Hrothgara s Nasuadou to nesmírně potěší.“
Eragon zůstal zticha a soustředil se na to, aby odstranil ochranu z ostří Zar’rocu, ale pak řekl Zafire: Kdyby svalstvo bylo vše, co je potřeba k poražení Galbatorixe, elfové by to udělali už dávno. Přesto ho jeho zvýšená zdatnost těšila, stejně jako dávno vytoužená úleva od bolesti zad. Bez neustálých záchvatů bolesti si připadal, jako by se z jeho mysli zvedl opar a dovolil mu zase jasně myslet.
Zbývalo ještě pár minut, než se měli sejít s Oromisem a Glaedrem, a tak vzal Eragon svůj luk a toulec, které visely na Safiřině sedle, a šel ke střelnici, kde elfové cvičili lukostřelbu. Protože elfské luky byly mnohem silnější než ten jeho, jejich terče pro něj byly jak příliš malé, tak příliš daleko. Musel střílet z poloviční vzdálenosti.
Zaujal pozici, zasadil šíp a pomalu napjal tětivu, potěšený tím, jak je to teď snadné. Zamířil, vypustil šíp a bez hnutí čekal, zda trefí cíl. Střela jako rozzuřený sršeň prosvištěla k terči a zapíchla se do jeho středu. Zazubil se. Střílel na terč dál, stále rychleji, jak získával sebejistotu, dokud nevypálil třicet šípů během minuty.
S třicátým prvním šípem zatáhl za tětivu o něco víc než kdy předtím. S hlasitým řachnutím mu tisový luk praskl v půlce pod levou rukou, poškrábal mu prsty a z jeho zadní části vylétla sprška třísek. Ruka mu z té rány znecitlivěla.
Eragon se zdrceně díval na zbytky luku. Gero mu ho vyrobil jako dárek k narozeninám před více než třemi lety. Od té doby stěží uběhl týden, aby Eragon zbraň nepoužil. Při četných příležitostech, kdy by jinak hladověli, mu pomáhal získávat jídlo pro rodinu. S ním zabil svého prvního srnce. S ním zabil svého prvního urgala. A jeho prostřednictvím poprvé použil kouzlo. Ztratit ten luk bylo jako ztratit starého přítele, na kterého se mohl spolehnout i v té nejhorší situaci.
Zafira očuchala dva kusy dřeva, které mu teď volně visely z rukou a řekla: Zdá se, že potřebuješ nový vrhač klacků. Zavrčel — neměl vubec náladu mluvit — a vydal se pro šípy.
Ze cvičiště letěli se Zafirou k bílé skále Tel‘naeír a přišli za Oromisem, který seděl na stoličce před chatrčí a hleděl přes skálu do dálky. Řekl: „Už jsi se zcela vzpamatoval, Eragone, z mocných kouzel Oslav pokrevní přísahy?“
„Ano, Mistře.“
Následovalo dlouhé ticho, kdy se Oromis napil z hrnku ostružinového čaje a opět upřel pohled do prastarého lesa. Eragon trpělivě čekal; byl na takové přestávky u starého Jezdce zvyklý. Nakonec Oromis řekl: „Glaedr se mi pokoušel vysvětlit, co s tebou udělali během oslav. Nic takového se ještě nikdy v dějinách Jezdců nepřihodilo… Draci opět prokázali, že toho dokáží mnohem víc, než jsme si mysleli.“ Usrkl si čaje. „Glaedr si nebyl přesně jistý, jaké změny proděláš, a tak bych byl rád, kdybys mi vylíčil plný rozsah svých proměn, včetně svého vzhledu.“
Eragon rychle shrnul, v čem se změnil, pak podrobně popsal, jak se mu zvýšila ostrost zraku, čichu, sluchu a hmatu, a skončil popisem souboje s Vanirem.
„A jak,“ zeptal se Oromis, „se teď cítíš? Máš vztek, že ti změnili tělo bez tvého svolení?“
„Ne, ne! Vůbec ne. Možná by mi to vadilo před bitvou o Farthen Dûr, ale teď jsem prostě vděčný, že mě přestala bolet záda. Dobrovolně bych připustil daleko větší změny, jen abych unikl Durzovu prokletí. Ne, cítím pouze vděčnost.“
Oromis přikývl. „Jsem rád, že jsi dost moudrý, že se na to díváš takto, protože tvůj dar má větší cenu než všechno zlato světa. S ním věřím, že jsme konečně vkročili na správnou cestu.“ Znovu si usrkl čaje. „Pojďme pokračovat. Safiro, Glaedr tě čeká u Skály rozbitých vajec. Eragone, ty dnes začneš s třetí úrovní Rimgaru, pokud můžeš. Chci vidět všechno, co umíš.“
Eragon vyrazil ke čtverci udusané půdy, kde obvykle prováděli Tanec hada a jeřába, ale pak zaváhal, když elf se stříbrnými vlasy zůstal pozadu. „Mistře, vy se mnou nepůjdete?“
Oromisově tváři se objevil smutný úsměv. „Dnes ne, Eragone. Kouzla potřebná pro Oslavy Pokrevní přísahy si vyžádala vysokou daň z mých sil. To a můj… stav. Stálo mě to poslední síly, abych si šel sednout ven.“
„Je mi to líto, Mistře.“ Má vztek, že se draci nerozhodli vyléčit i jeho? uvažoval Eragon. Okamžitě tu myšlenku zavrhl; Oromis by se ničím takovým nikdy netrápil.
„To nemusí. Není to tvoje chyba, že jsem mrzák.“
Když se Eragon s námahou snažil dokončit třetí úroveň Rimgaru začalo být zřejmé, že mu stále chybí elfská rovnováha a pružnost, dvě vlastnosti, které dokonce i elfové museli pilně cvičit. Svým způsobem ta omezení uvítal, protože pokud by byl dokonalý, oč by pak usiloval?
Následující týdny byly pro Eragona obtížné. Na jednu stranu udělal nesmírný pokrok ve výcviku, jeden za druhým zvládal úkoly, které kdysi byly nad jeho síly. Oromisovy lekce pro něj stále byly náročné, ale už se necítil, jako by se topil v moři vlastní neschopnosti. Snáze se mu četlo a psalo a jeho zvýšená síla znamenala, že teď dokázal použít jedenáct zaklínadel, která vyžadovala tolik energie, že by zabila kteréhokoli normálního člověka. Díky své síle si také nyní uvědomil, jak slabý je Oromis ve srovnání s ostatními elfy.
A přesto, navzdory těmto úspěchům, zažíval narůstající pocit nespokojenosti. Bez ohledu na to, jak usilovně se snažil zapomenout na Aryu, každý den, který utekl, zvyšoval jeho touhu; utrpení bylo ještě horší díky tomu, že věděl, že ona ho nechce vidět ani s ním mluvit. Ale víc než to — připadalo mu, jako by se za obzorem schylovalo ke zlověstné bouři, bouři, která může propuknout každým okamžikem, přežene se zemí a zničí všechno, co jí bude stát v cestě.
Zafira měla podobné pocity. Řekla: Svět je napjatý, Eragone. Brzy praskne a šílenství se vyvalí ven. To, co cítíš, cítíme i my draci a elfové — neúprosně se blíží chmurný osud, jak přichází konec našich časů. Plač pro ty, kdo zemřou ve zmatku, který pohltí Alagaësii. A doufej, že sílou tvého meče a štítu a mých tesáků a drápů můžeme vyhrát jasnější budoucnost.