ŠÍP DO SRDCE
Od chvíle, kdy opustili základnu Ceris, byl každý den mlhavým snem horkých odpolední, strávených pádlováním po jezeře Eldor a později po řece Gaeně. Všude kolem bublala voda mezi hradbami zelených borovic, zatímco proud je nesl stále hlouběji do lesů Du Weldenvarden.
Eragonovi bylo cestování s elfy příjemné. Narí a Lifaen se věčně usmívali, smáli se a zpívali písně, zejména když byla poblíž Zafira. V její přítomnosti se zřídkakdy dívali někam jinam nebo mluvili o něčem jiném než o ní.
Elfové ovšem nejsou lidé, ač se jim svým vzhledem podobají. Pohybují se příliš rychle a příliš zlehka na bytosti z masa a kostí. V řeči se ti dva vyjadřovali velice nepřímo a používali průpovídky, které Eragona jenom mátly. Mezi výbuchy veselí Lifaen s Narím celé hodiny mlčeli, pozorovali okolí a ve tváři měli výraz poklidného úžasu. Když se s nimi Eragon nebo Orik pokusili promluvit během jejich rozjímání, dostalo se jim jen jedno — či dvouslovné odpovědi.
Eragon teď musel ocenit, jak přímá a otevřená je ve srovnání s nimi Arya. Vlastně mu připadalo, že se cítí nesvá ve společnosti Lifaena a Narího, jako by si už nebyla jistá, jak se má chovat mezi svými.
Lifaen se ohlédl přes rameno z přídě kánoe a řekl: „Řekni mi, Eragone—finiarel… O čem zpívají tví lidé v dnešních temných dobách? Pamatuji si výpravné básně a balady, které jsem slyšel v Ilireji — ságy o vašich pyšných králích a knížatech —, ale to bylo velmi, velmi dávno a ty vzpomínky už jsou v mojí mysli jako zvadlé květy. Jaká nová díla stvořil tvůj lid?“ Eragon se zamračil a snažil se vybavit si názvy příběhů, které deklamoval Brom. Když je Lifaen uslyšel, zarmouceně zavrtěl hlavou a řekl: „Tolik se toho vytratilo. Žádné dvorské balady se nedochovaly a — pokud mluvíš pravdu — ani většina vaší historie nebo uměleckých děl, až na ty smyšlené zkazky, které nechal Galbatorix vzkvétat.“
„Brom nám jednou vyprávěl o pádu Jezdců,“ řekl Eragon nejistě. V mysli mu proběhl obraz jelena přeskakujícího trouchnivějící kládu, který viděl Safiřinýma očima. Právě byla na lovu.
„Ach, odvážný muž.“ Lifaen chvíli mlčky pádloval. „I my zpíváme o Pádu… ale jen výjimečně. Většina z nás žila, když Vrael odešel na věčnost, a stále truchlíme pro naše spálená města — rudé lilie v Éwayěně, křišťál v Luthivffe — a pro naše vyvražděné rodiny. Čas nemůže zmírnit bolest těch ran, ani kdyby utekl milión let a samo slunce pohaslo a zanechalo svět ponořený ve věčné tmě.“
Orik na zádi zabručel. „Stejné je to s trpaslíky. Pamatuj, elfe, že nám Galbatorix vzal celý jeden klan.“
„A my jsme ztratili krále Evandara.“
„O tom jsem nikdy neslyšel,“ podivil se Eragon.
Lifaen přikývl, když vedl loď kolem potopené skály. „Jen málokdo to dnes ví. Brom ti o tom měl vyprávět; byl u toho, když nám zasadili osudovou ránu. Před Vraelovou smrtí se elfové postavili Galbatorixovi na pláních Ilirey, v posledním pokusu ho porazit. Tam Evandar…
„Kde je Ilirea?“ zeptal se Eragon.
„To je Urû’baen, chlapče,“ řekl Orik. „Bývalo to elfské město.“
Lifaen se nenechal vyrušením vyvést z míry a pokračoval: „Jak říkáš, Ilirea bývala jedním z našich měst. Opustili jsme ho, když jsme bojovali s draky a pak, o staletí později, ho přijali lidé za své hlavní město — poté, co král Palancar odešel do vyhnanství.“
Eragon ho zarazil: „Král Palancar? Kdo to byl? To po něm dostalo údolí Palancar své jméno?“
Tentokrát se k němu otočil elf a pobaveně na něj pohlédl. tolik otázek, kolik je listí na stromě, Argetlame.“
„Brom si myslel totéž.“
Lifaen se usmál, potom se odmlčel, jako by si třídil myšlenky. „Když tví předci před osmi sty lety přišli do Alagaësie, potulovali se po celém území a hledali vhodné místo k životu. Nakonec se usídlili v údolí Palancar — ačkoli tehdy se mu tak neříkalo — bylo to totiž jedno z mála míst, která se dala dobře bránit a která jsme neobsadili ani my ani trpaslíci. Tam váš král, Palancar, začal budovat mocný stát. Protože chtěl rozšířit své území, vyhlásil nám válku, třebaže jsme mu nedali jedinou záminku. Třikrát zaútočil a třikrát jsme zvítězili. Naše síla vyděsila Palancarovy šlechtice a spolu se svými poddanými žádali mír. Král však nedbal jejich přání. Posléze za námi šlechtici přišli s dohodou, kterou jsme podepsali bez králova vědomí.“
„S naší pomocí se zmocnili Palancara a vyhostili ho, ale on, jeho rodina a jejich poddaní odmítli údolí opustit. Jelikož jsme nijak netoužili je vyvraždit, postavili jsme věž Ristvak'baen, takže Jezdci mohli Palancara střežit a zajistit, aby se už v Alagaësii nikdy nedostal k moci a ani nemohl někoho jiného napadnout.“
„Zanedlouho však Palancara zavraždil jeden z jeho synů, kterému se nechtělo čekat, až příroda odvede svou práci. Další rodinná politika už potom sestávala výhradně z vražd, zrad a dalších nepravostí, jejichž vinou se Palancarův rod stal stínem své někdejší vznešenosti. Přesto jeho potomci nikdy neodešli a královská krev stále koluje v žilách obyvatel Therinsfordu a Carvahallu.“
„Už to chápu,“ přikývl Eragon.
Lifaen povytáhl jedno černé obočí. „Skutečně? Má to větší význam, než si možná myslíš. Právě tato událost přesvědčila Anurina, který byl vůdcem Jezdců ještě před Vraelem, aby dovolil lidem stát se Jezdci a předešel tak podobným sporům.“
Orik se zachechtal. „To muselo způsobit pořádné dohady.“
„Nebylo to populární rozhodnutí,“ připustil Lifaen. „Někteří dokonce dodnes zpochybňují jeho moudrost. Přivodilo to takové neshody mezi Anurinem a královnou Dellanir, že Anurin vystoupil z naší vlády a založil na Vroengardu Jezdce jako nezávislou skupinu.“
„Ale když byli Jezdci odděleni od vaší vlády, jak pak mohli udržovat mír a plnit svoje poslání?“ zeptal se Eragon.
„To nemohli,“ řekl Lifaen. „Rozhodně ne do té doby, dokud královna Dellanir nepochopila moudrost rozhodnutí o nezávislosti Jezdců na králích a vládcích a znovu jim nezpřístupnila Du Weldenvarden. Přesto ji nikdy netěšilo, že něčí moc by mohla nahradit tu její.“
Eragon se zamračil. „Vždyť tak to přece mělo být, anebo ne?“
„Ano… i ne. Úkolem Jezdců bylo zabránit selhání různých vlád a ras, jenže — kdo pak hlídal hlídače? V tom byl ten problém, který nakonec vedl k Pádu. Neexistoval nikdo, kdo by mohl rozpoznat trhliny uvnitř vlastního řádu Jezdců, protože tím nebyl nikdo pověřen, a tak se rozpadli.“
Eragon zanořil pádlo do vody — nejdřív na jedné straně loďky a pak na druhé — a uvažoval při tom o Lifaenových slovech. Jak zabíral šikmo proti proudu, pádlo se mu třepotalo v rukou. „Kdo nastoupil po Dellanir?“
„Evandar. Převzal trůn před pěti sty lety — když se ho Dellanir vzdala, aby se mohla věnovat studiu tajemství kouzel — a zůstal na něm až do smrti. Teď nám vládne jeho družka, Islanzadí.“
„To je…“ Eragon zůstal sedět s otevřenými ústy. Chtěl říct nemožné, ale pak si uvědomil, jak směšně by jeho výrok vyzněl. Místo toho se zeptal: „Jsou elfové nesmrtelní?“
Lifaen řekl tlumeným hlasem: „Kdysi jsme byli jako vy — oslniví, pomíjiví a prchaví jako ranní rosa. Dnes se naše životy táhnou nekonečné roky. Ano, jsme nesmrtelní, přestože stále můžeme podlehnout tělesným zraněním.“
„Vy jste se stali nesmrtelnými? Jak?“ Elfovi se to nechtělo rozvádět, byť se Eragon dožadoval podrobností. Nakonec se Eragon zeptal: „Jak stará je Arya?“
Lifaen k němu otočil třpytivé oči a prohlížel si Eragona se znepokojivou vnímavostí. „Arya? Proč tě to zajímá?“
„Já…“ Eragon znejistěl, poněvadž si najednou nebyl jistý elfovými úmysly. Jeho city k Arye komplikovalo to, že se jednalo o elfku a navíc mnohem starší, než byl sám, ať už byla stará jakkoli. Musí mě považovat za dítě. „Nevím,“ řekl upřímně. „Ale zachránila mně i Zafire život, a rád bych se proto o ní dozvěděl víc.“
„Stydím se,“ řekl Lifaen a pečlivě zvažoval každé slovo, „že jsem se ptal na takovou věc. V naší rase je neslušné strkat nos do cizích věcí .. Jenom musím říct — a věřím, že Orik se mnou souhlasí —, že uděláš dobře, když budeš střežit své srdce, Argetlame. Teď není vhodná chvíle o něj přijít, a ani by se v tomto případě nedostalo do správných rukou.“
„Tak tak,“ zabručel Orik.
Eragona polilo horko a do tváří se mu nahrnula krev, jako by se v něm rozpouštěl horký lůj. Než stačil odpovědět něco jedovatého, Zafira vstoupila do jeho mysli a řekla: A teď je čas, abys střežil i svůj jazyk — Myslí to dobře. Neuraz je.
Zhluboka se nadechl a snažil se nechat své rozpaky odeznít. Ty s nimi souhlasíš?
Věřím, Eragone, že jsi plný lásky a hledáš tu, která bude opětovat tvé city. Za to se nemusíš stydět.
Usilovně se snažil strávit její slova a nakonec řekl: Vrátíš se brzy?
Už jsem na cestě.
Když znovu obrátil pozornost ke svému okolí, zjistil, že elf i trpaslík ho bedlivě pozorují. „Chápu tvé obavy… přesto bych chtěl odpověď na svou otázku.“
Lifaen krátce zaváhal. „Arya je poměrně mladá. Narodila se rok před zkázou Jezdců.“
Sto! Ačkoli Eragon očekával podobné číslo, zaskočilo ho to. Skryl překvapení za bezvýraznou tvář a přemýšlel. Mohla by mít prapravnoučata starší, než jsem já! Přemítal o té věci několik minut a pak pokračoval: „Zmínil ses, že lidé objevili Alagaësii před osmi sty lety. Ale Brom říkal, že jsme přišli tři sta let po nástupu Jezdců, což bylo před několika tisíci let.“
„Dva tisíce sedm set a čtyři roky, podle našich propočtů,“ prohlásil.
„Brom měl pravdu, pokud považuješ jedinou loď s dvaceti válníky za příchod lidí do Alagaësie. Vylodili se na jihu, kde je dnes Dauth, Setkali se s námi, když byli na průzkumu, a vyměnili si s námi dary, ale potom zase odpluli a další lidi jsme neviděli skoro dva tisíce let dokud král Palancar nepřijel se svým konvojem. Tou dobou už na nás lidé dočista zapomněli a zbyly jim jen prostinké pohádky o chlupatých mužích z hor, kterými v noci strašili děti. Pche!“
„Víš, odkud pocházel Palancar?“ zeptal se Eragon.
Orik se zamračil a zamyšleně si okusoval špičku kníru. Pak zakroutil hlavou. „Naše dějiny říkají jen to, že jeho vlast byla daleko na jihu, za Beorami, a že ji opustil kvůli válkám a hladomoru.“
Eragona ta myšlenka zjevně vzrušovala: „Takže tam někde se můžou nacházet země, které by nám mohly pomoci proti Galbatorixovi.“
„Možná,“ řekl Orik. „Ale bylo by obtížné je najít, dokonce i na dračím hřbetě, a navíc pochybuji, že bys mluvil stejnou řečí. A vůbec — kdo by nám chtěl pomoci? Vardenové nemají příliš co nabídnout jiné zemi a je dost obtížné dostat vojsko z Farthen Důru k Urû’baenu, natožpak přivést armádu ze vzdálenosti stovek, ne-li tisíců mil.“
„Kromě toho bychom tě tady postrádali,“ řekl Lifaen Eragonovi.
„Přesto…“ Eragon se zarazil, když přes řeku vyletěla Zafira, následovaná rozzuřeným houfem vrabců a kosů, odhodlaných vyhnat ji ze svého hnízdiště. V tutéž chvíli propuklo pištění a švitoření houfů veverek, skrytých ve větvích.
Lifaen se rozzářil a vykřikl: „Není nádherná? Podívejte, jak se jí od šupin odráží světlo! Žádný poklad světa se nevyrovná tomuto pohledu.“ Podobné výkřiky se nesly přes řeku od Narího.
„Zatraceně nesnesitelné, takové to je,“ zamumlal si Orik pod vousy. Eragon skryl úsměv, přestože s trpaslíkem souhlasil. Elfy podle všeho nikdy neomrzelo Safíru vychvalovat.
Na pár komplimentech není nic tak špatného, podotkla Zafira. Přistála s ohromným šplouchnutím a ponořila hlavu, aby unikla střemhlav letícímu vrabci.
Samozřejmě, že ne, opáčil Eragon.
Zafira ho sledovala zpod vody. To měla být jízlivá poznámka?
Zachechtal se a přešel to mlčením. Potom pohlédl na druhou loďku a pozoroval Aryu, jak pádluje s dokonale vzpřímenými zády a nevyzpytatelnou tváří, zahalená skvrnitým světlem, probleskujícím mezi stromy obrostlými mechem. Vypadala tak zasmušile, že si přál ji těšit — „Lifaene,“ zeptal se potichu, aby je Orik neslyšel, „proč je tak.. nešťastná? Ty a —“
Lifaenovi ztuhla ramena pod červenohnědou tunikou a zašeptal tak potichu, že to Eragon sotva zaslechl: „Jsme poctěni, že můžeme sloužit Arye Dróttningu. Trpěla pro náš lid víc, než si dokážeš představit. Máme nesmírnou radost z toho, co dokázala se Zafirou, a ve snech pláčeme pro její oběí… a její ztrátu. Přesto jsou její zármutky jen její a nemohu je prozradit bez jejího svolení.“
Eragon seděl u ohýnku a hladil kousek mechu, který působil na dotek jako kožíšek králíka, když uslyšel nějaký rozruch hlouběji v lese. Vyměnil si pohledy se Zafirou a Orikem a vyplížil se za zvukem; cestou vytasil Zar'roc.
Zastavil na okraji malé rokle a podíval se přes ni na druhou stranu, kde sebou v pámelníkovém keři házel sokol se zlomeným křídlem. Dravec ztuhl, když ho spatřil, pak otevřel zobák a pronikavě zaskřehotal.
Jaký hrozný osud, nemoci létat, řekla Zafira.
Když přišla Arya, chvíli sokola sledovala, poté natáhla tětivu a neomylným šípem mu prostřelila srdce. Nejdřív si Eragon myslel, že to udělala kvůli jídlu, ale ona se ani nehnula, aby si došla pro ptáka nebo svůj šíp.
„Proč?“ zeptal se.
Arya s tvrdým výrazem uvolnila tětivu. „Byl příliš zraněný, než abych ho dokázala uzdravit, a stejně by dnes v noci nebo zítra zemřel. Tak je to přirozené. Ušetřila jsem mu hodiny trápení.“
Zafira sklonila hlavu a dotkla se čenichem Aryina ramene, pak se vrátila do tábořiště a ocasem přitom odírala kůru ze stromů. Když vyrazil za ní, ucítil, jak ho Orik zatahal za rukáv, a tak se sehnul a slyšel trpaslíka který mu polohlasné řekl: „Nikdy nežádej elfy o pomoc; mohli by usoudit, že se budeš cítit lip mrtvý, co?“