PO SVIŽNÉ ŘECE
První den poté, co opustili Tarnag, se Eragon snažil naučit jména Undinových strážců. Byli to Ama, Tríhga, Hedin, Ekksvar, Srrgnien — což Eragonovi připadalo nevyslovitelné, ačkoli to prý znamenalo Vlčí srdce — Duthmér a Thorv.
Každý vor měl uprostřed malou kajutu. Eragon ale raději trávil čas tím, že seděl na krajních kládách a pozoroval Beorské hory, jak ubíhají kolem. Ledňáčci a kavky poletovali kolem čisté řeky, zatímco modré volavky stály jako na chůdách na bažinatých březích, posetých skvrnami světla, které na zem dopadalo mezi větvemi lísek, buků a vrb. Čas od času z trsu kapradí zaskřehotal skokan.
Když se Orik usadil vedle něj, Eragon řekl: „To je nádhera.“
„To je.“ Trpaslík si tiše zapálil dýmku, pak se opřel a potáhnul si.
Eragon poslouchal vrzání dřeva a lana, když Trítiga řídil vor dlouhým pádlem na zádi. „Oriku, můžeš mi říct, proč se Brom přidal k Vardenům? Vím o něm tak málo. Většinu života jsem si myslel, že je to obyčejný vesnický vypravěč.“
„On se k Vardenům nikdy nepřidal; pomáhal je založit.“ Orik se odmlčel, aby odklepal popel do vody. „Když se Galbatorix stal králem, Brom byl kromě Křivopřísežníků jediný Jezdec, který zůstal naživu.“
„Ale on nebyl Jezdec, v té době už ne. Jeho draka zabili v boji o Doru Araebu.“
„No, měl výcvik Jezdce. Brom byl první, kdo sjednotil přátele a spojence Jezdců, kteří byli vytlačeni do vyhnanství. Byl to on, kdo přesvědčil Hrothgara, aby nechal žít Vardeny ve Farthen Důru, a kdo zajistil pomoc elfů.“
Chvíli mlčeli. „Proč se Brom vzdal vůdcovství?“ zeptal se Eragon.
Orik se zašklebil. „Možná o ně nikdy nestál. Bylo to předtím, než mě Hrothgar přijal za svého, takže jsem Broma v Tronjheimu vídal jen zřídka… Pořád byl pryč a bojoval s Křivopřísežníky, nebo byl zapletený do různých vzpour.“
„Tvoji rodiče jsou mrtví?“
„Ano. Zemřeli na neštovice, když jsem byl mladý, a Hrothgar byl tak laskav, že mě uvítal ve svém sídle, a poněvadž on sám nemá žádné děti, učinil mě svým dědicem.“
Eragon pomyslel na svou helmu označenou symbolem Ingeitum. Ke mně byl Hrothgar také laskavý.
Když přišel odpolední soumrak, trpaslíci pověsili kulatou lucernu do každého rohu vorů. Lucerny byly červené, což, jak si Eragon pamatoval, bylo proto, aby si zachovali noční vidění. Stál vedle Arye a zkoumal čiré, nehybné hloubky luceren. „Víš, jak se vyrábějí?“ zeptal se.
„Je to kouzlo, které jsme kdysi dávno dali trpaslíkům. Užívají ho s nesmírnou zručností.“
Eragon zvedl ruku a poškrábal se na bradě, na tvářích a letmo se dotkl rašícího strniště. „Mohla bys mě v průběhu naší cesty naučit nějaká další kouzla?“
Pohlédla na něj a i přesto, že se klády vlnily, udržovala dokonalou rovnováhu. „To není můj úkol. Čeká na tebe učitel.“
„Tak mi řekni aspoň tohle,“ začal. „Co znamená jméno mého meče?“
Aryin hlas byl velmi tichý. „Znamená utrpěnu a to meč opravdu znamenal, dokud jsi ho nepřevzal.“
Eragon pohlédl na Zar'roc s odporem. Čím víc se toho o své zbrani dozvídal, tím zločinnější mu připadala, jako by meč uměl způsobovat neštěstí z vlastní vůle. Nejenže s ním Morzan zabíjel Jezdce, ale samotné jméno Zar’roc je zlé. Nebýt toho, že mu ho dal Brom a že se nikdy neztupil a nedal se zlomit, Eragon by Zar’roc v tu chvíli nejradši zahodil do řeky.
Než se setmělo ještě víc, Eragon připlaval k Zafire, aby si udělali vzdušný výlet. Letěli společně poprvé od doby, co opustili Tronjheim, a vystoupali vysoko nad Az Ragni, kde byl vzduch řídký a voda pod nimi vypadala jako purpurový pruh v dálce.
Bez sedla Eragon pevně svíral Safíru koleny a cítil, jak mu tvrdé šupiny zase odírají jizvy z jejich prvního letu.
Když se Zafira naklonila doleva a stoupala po vzestupném vzdušném proudu, spatřil, jak z úbočí hory pod nimi vystřelily tři hnědé tečky a prudce stoupají. Nejdřív je Eragon považoval za sokoly, ale jak se blížili, uvědomil si, že tahle zvířata jsou přes pět metrů dlouhá, mají protáhlé ocasy a tuhá křídla. Vlastně vypadali jako draci, akorát měli menší tělo než Zafira, útlejší a hadovitější. Také se jim neleskly šupiny, namísto toho měli zelené a hnědé skvrny.
Eragon je vzrušeně ukázal Zafire. Mohli by to být draci? zeptal se.
To nevím. Letěla blíž, aby si neznámé tvory prohlédla. Točili se ve spirále kolem nich a zřejmě byli ze Safíry zmatení. Pak vystřelili směrem k ní, ale na poslední chvíli zasyčeli a proletěli jí těsně nad hlavou.
Eragon se usmál a pokusil se dotknout jejich mysli. Když to udělal, ti tři se zalekli a spustili vřískot, chřtány měli rozevřené jako hladoví hadi. Jejich pronikavý nářek byl skutečný, ale zároveň jej intenzivně cítil i v mysli. Projel Eragonem zuřivou silou, jako by se ho snažil zneschopnit. Zafira to také ucítila. Zvířata nepřestávala vřískat a zaútočila ostrými drápy.
Drž se, varovala ho Zafira. Přitáhla levé křídlo a zpola se otočila, vyhnula se dvěma letcům, pak rychle zamávala křídly a vznesla se nad dalšího. Eragon se zatím zuřivě snažil zastavit ten vřískot. Na okamžik si vyčistil mysl a sáhl po kouzle. Nezabíjej je, řekla Zafira. Tohle si chci zkusit.
Ačkoli zvířata byla hbitější než Zafira, její výhoda byla v mohutnosti a síle. Jedno z nich se na ni střemhlav vrhlo. Obrátila se břichem vzhůru — takže padala po zádech — a nakopla tvora do hrudi.
Křik zeslábl, když se její zraněný nepřítel stáhl.
Zafira znovu roztáhla křídla, stočila se doprava nahoru, takže se ocitla čelem k dalším dvěma podivným tvorům, kteří k ní mířili. Prohnula krk, Eragon uslyšel hluboké zadunění mezi jejími žebry a pak jí z tlamy vyšlehl proud plamene. Žhavě modrá světelná záře zaplavila Safiřinu hlavu, probleskovala jejími šupinami připomínajícími drahokamy, až se celá nádherně rozzářila a vypadala, jako by se rozsvítila zevnitř.
Dvě dračí zvířata zaskřehotala hrůzou a uhnula každé na jednu stranu. Duševní útok ustal, jak prchala pryč a klesala zpátky k úbočí hory. Skoro jsi mě shodila, řekl Eragon a uvolnil ztuhlé paže z jejího krku.
Samolibě na něj pohlédla. Skoro, ne úplně.
To je pravda, zasmál se.
Zrudlí vzrušením z vítězství se vrátili k vorům. Když Zafira přistála mezi dvěma obrovskými vlnami, Orik vykřikl: „Jste zranění?“
„Ne,“ zavolal Eragon. Ledová voda mu vířila kolem nohou, když Zafira plavala k boku voru. „Tohle byl další druh typický pro Beory?“
Orik ho vytáhl na vor. „Říkáme jim fanghur. Nejsou tak inteligentní jako draci a nedokážou chrlit oheň, ale přesto jsou to mocní nepřátelé.“
„To jsme už zjistili.“ Eragon si masíroval spánky ve snaze zmírnit bolest hlavy, kterou mu přivodil útok fanghurů. „Jenže na Safiru nestačili.“
Jak jinak, řekla.
„Takhle loví,“ vysvětlil Orik. „Používají mysl k tomu, aby znehybnili kořist, a pak ji zabijí.“
Zafira švihla ocasem a postříkala Eragona vodou. To je dobrý nápad. Možná to zkusím, až půjdu příště lovit.
Přikývl. Mohlo by se to hodit i v boji.
Arya přišla na okraj voru. „Jsem ráda, že jste je nezabili. Fanghurové jsou dost vzácní, takže těchhle tří by určitě bylo škoda.“
„Přesto zvládnou zahubit dost kusů z našich stád,“ zabručel Thorv zevnitř kajuty. Trpaslík vypochodoval k Eragonovi, nedůtklivě přežvykoval pod zkroucenými prstýnky plnovousu. „Dokud jsme ještě v Beorských horách, už nelétej, Stínovrahu. Zajistit vám bezpečí je dost obtížné, i když se nepouštíte do bojů se vzdušnými zmijemi.“
„Zůstaneme na zemi, dokud nedorazíme k pláním,“ slíbil Eragon.
„Dobrá.“
Když zastavili na noc, trpaslíci uvázali vory k osikám u ústí potůčku. Ama rozdělal oheň, zatímco Eragon pomáhal Ekksvarovi vytáhnout Sněžného bleska na břeh. Přivázali hřebce na místě, kde byl pruh trávy.
Thorv dohlédl na stavbu šesti velkých stanů. Hedin nasbíral dříví na otop, aby ho bylo dost až do rána, a Duthmér nanosil zásoby z druhého voru a chystal večeři. Arya se ujala hlídky na kraji tábora, kde se k ní brzy přidal Ekksvar, Ama a Tríhga, kteří dokončili své úkoly.
Eragon už neměl co dělat, a tak si dřepl u ohně s Orikem a Šrrgnienem. Když si Srrgnien stáhl rukavice a přidržel zjizvené ruce nad plameny, Eragon si všiml, že z každého z trpaslíkových kloubů, až na palec, vystupuje naleštěný ocelový bodec, asi čtvrt palce dlouhý.
„Co to je?“ zeptal se.
Srrgnien pohlédl na Orika a zasmál se. „To jsou mé Ascûdgamln… moje ocelové pěsti.“ Vsedě se otočil a udeřil pěstí do kmene osiky. V kůře zůstaly čtyři souměrné díry. Srrgnien se znovu zasmál. „Hodí se, když chceš do něčeho praštit, co?“
To vzbudilo Eragonovu zvědavost a závist. „Jak se vyrábějí? Mám na mysli, jak se ty hroty připevní k tvým rukám?“
Srrgnien zaváhal a hledal ta správná slova. „Léčitel tě uvrhne do hlubokého spánku, abys necítil žádnou bolest. Pak se do tvých kloubů — vyvrtá, že? — vyvrtá otvor…“ Zarazil se a rychle něco řekl Orikovi v jazyce trpaslíků.
„Do každého otvoru se zapustí kovový krček,“ vysvětlil Orik. „Pomocí kouzla se upevní na místě, a když se bojovník plně uzdraví, mohou se do důlků nasazovat různě veliké bodce.“
„Ano, podívej,“ řekl Srrgnien a zazubil se. Pak sevřel hřeb nad levým ukazováčkem, opatrně ho vykroutil z kloubu a podal ho Eragonovi.
Eragon se usmál, když převaloval ostrý kousek oceli v dlani. „Taky by mi nevadilo mít ,ocelové pěsti'.“ Vrátil bodec Šrrgnienovi.
„Je to nebezpečný zákrok,“ varoval ho Orik. „Jen málo knurlan si nechává dát Ascûdgamln, protože můžeš snadno ztratit cit v rukou, když vrták projde příliš hluboko.“ Zvedl pěst a ukázal ji Eragonovi. „Naše kosti jsou navíc silnější než vaše. U lidí by to nemuselo fungovat.“
„Budu na to pamatovat.“ Eragon přikývl, ale přesto si nemohl nepředstavovat, jaké by to bylo bojovat s Ascûdgamln, moci beztrestně uhodit do čehokoli, včetně urgala v brnění. Ta myšlenka se mu zamlouvala.
Po jídle Eragon odešel do svého stanu. Oheň dával dostatek světla, takže viděl obrys Safíry schoulené venku, jako by její siluetu vystřihli z černého papíru a přilepili ke stěně stanu.
Eragon seděl s přikrývkou přetaženou přes nohy a zíral na svůj klín. Byl unavený, ale ještě se mu úplně spát nechtělo. Myšlenky mu samovolně zabloudily ke vzpomínkám na domov. Říkal si, jak se asi vede Roranovi, Horstovi a všem ostatním v Carvahallu a jestli je počasí v údolí Palancar dost teplé pro farmáře, aby začli sázet. Náhle se ho zmocnila touha a smutek.
Vytáhl z ruksaku dřevěnou misku a naplnil ji po okraj vodou z vaku. Pak se soustředil na představu Rorana a zašeptal: „Draumr kópa.“
Jako vždy voda zčernala, než se opět vyjasnila a ukázala to, co nazíral. Eragon viděl Rorana, jak sedí sám v ložnici ozářené svíčkou, podle ní poznal Horstův dům. Roran musel zanechat práce v Therinsfordu, uvědomil si. Jeho bratranec objímal kolena sepjatýma rukama a hleděl na vzdálenou stěnu s výrazem, z něhož Eragon s jistotou poznal, že se potýká s nějakým obtížným problémem. Přesto se Roran zdál být v pořádku, i když trochu vyčerpaný, což Eragona potěšilo. Po minutě ukončil kouzlo a hladina vody se vyčistila.
S klidem v duši Eragon vyprázdnil misku, pak si lehl a přetáhl si přikrývku až pod bradu. Zavřel oči a ponořil se do teplého přítmí, které odděluje vědomí od spánku, kde se skutečnost přizpůsobuje Představám a kolébá se ve víru myšlenek a kde bují květy tvořivosti, neboť tady nejsou žádné hranice a všechno je možné.
Brzy na něj přišla dřímota. Většinu času spal klidně, ale těsně před Probuzením vystřídal obvyklé noční přeludy obraz tak jasný a živý jako kterýkoli bdělý zážitek. Viděl zachmuřené nebe s černým a rudým kouřem. Vrány a orli kroužili vysoko nad sprškou šípů, které létaly z jedné strany na druhou ve velké bitvě. Nějaký muž s promáčknutou helmou a brněním od krve sebou házel v hustém blátě — tvář měl zakrytou za zdviženou paží — Eragon uviděl ruku v brnění. Rytířská rukavice byla tak blízko, že zakryla půlku světa nablýskanou ocelí. Jako neúprosný stroj se palec a poslední tři prsty zkroutily v pěst a nechaly ukazovák namířený na zhrouceného muže se vší autoritou samotného osudu. Když Eragon vylezl ze stanu, obraz mu stále přetrvával v mysli. Našel Safíru kousek od tábora, jak okousává cosi chlupatého. Když jí řekl, co viděl, zastavila se uprostřed sousta, pak pohodila krkem a spolkla kus masa.
Když se to stalo naposled, řekla, tak se z toho vyklubala pravdivá předpověď událostí na jiném místě. Myslíš, že někde v Alagaësii právě probíhá bitva?
Kopl do spadlé větve. Nejsem si jistý… Brom říkal, že můžeš nazírat jen lidi, místa a věci, které jsi už někdy viděl. Já jsem tohle místo nikdy neviděl Ale ani Aryu jsem předtím neviděl, když se mi o ní poprvé zdálo v Teirmu.
Možná ti to vysvětlí Togira Ikonoka.
Během příprav k odjezdu působili trpaslíci mnohem uvolněněji, jelikož už byli dostatečně daleko od Tarnagu. Když se začali odstrkovat tyčí po Az Ragni, Ekksvar, který kormidloval vor se Sněžným bleskem, začal vykřikovat drsným basem:
Dolů po divokém proudu,
Který se řine z Kílfiných žil,
Jedem na dřevěném voru
Pro domov, klan, náš cíl.
Pod nebeskou klenbou a orlím zrakem,
Přes lesy a kotliny s divými zvířaty,
Jedeme na voru s krvavým znakem.
Pro železo, zlato a démanty.
Silný stisk zvoníkům, vousatým čumilům,
A v bitvě opatruj můj kámen,
Protože opouštím mých otců dům
Pro pustou zemi na druhé straně.
Ostatní trpaslíci se přidali k Ekksvarovi a v dalších verších už přešli do své řeči. Hluboký rytmus jejich hlasů doprovázel Eragona, který teď opatrně přecházel na příď voru, kde seděla Arya se zkříženýma nohama.
„Měl jsem… vidění, když jsem spal,“ řekl Eragon. Arya na něj se zájmem pohlédla a on jí vylíčil, co viděl. „Pokud je to nazírání, pak…“
„Není to nazírání,“ řekla Arya. Mluvila rozvážně a pomalu, jako by chtěla předejít nějakému nedorozumění. „Dlouho jsem přemýšlela o tom, jak jsi mě mohl vidět uvězněnou v Gil’eadu, a věřím, že když jsem ležela v bezvědomí, můj duch hledal pomoc, ať už by přišla odkudkoli.“
„Ale proč tedy u mě?“
Arya kývla směrem, kde se Zafira vlnila ve vodě. „Zvykla jsem si na Safiřinu přítomnost, když jsem patnáct let střežila její vejce. Asi jsem se snažila spojit s něčím, co se mi zdálo známé, když jsem se dotkla tvých snů.“
„Jsi opravdu tak silná, aby ses dokázala z Gil’eadu spojit s někým v Teirmu? Zvlášť když jsi byla omámená drogou?“
Arye přes rty přelétl úsměv. „Mohla bych stát u samotných bran Vroengardu, a přesto s tebou mluvit stejně zřetelně jako teď.“ Odmlčela se. „Pokud jsi mě v Teirmu nenazíral, tak ani tenhle nový sen nebyl nazírání. Musí to být nějaká zlá předtucha. Je známo, že se objevovaly u všech citlivých ras, ale zvláště u kouzelníků.“
Eragon sevřel pletivo kolem balíku zásob, když se vor náhle naklonil na stranu. „Pokud k tomu, co jsem viděl, dojde, jak potom můžeme změnit něco, co se teprve stane? Záleží vůbec na našich volbách? Co když se zrovna teď vrhnu z voru a utopím se?“
„Ah ty to neuděláš.“ Arya ponořila levý ukazováček do řeky a hleděla na jedinou kapku, která jí ulpěla na kůži. „Kdysi dávno elf jménem Maerzadí měl předtuchu, že omylem zabije svého syna v bitvě. Než aby se toho dožil, raději spáchal sebevraždu, zachránil syna a zároveň ukázal, že budoucnost není neměnná. Ale když se zabiješ jen tak, můžeš udělat jen málo, abys změnil svůj osud; nikdy nevíš, jaké volby tě dovedou k tomu konkrétnímu okamžiku, který jsi viděl.“ Trhla rukou a kapka se roztříštila o kládu mezi nimi. „Víme, že je možné vyvolat informaci z budoucnosti — věštci často umějí vycítit cesty, jakými se může život jednotlivce ubírat. Nebyli jsme ale schopni zdokonalit tento postup natolik, aby sis mohl vybírat, co, kde nebo v jaké době chceš vidět.“
Eragonovi připadalo celé pojetí předávání informací v čase silně znepokojivé. Vyvolávalo příliš mnoho otázek o podstatě skutečnosti. Pokud osud skutečně existuje, jediná věc, kterou mohu udělat, je užívat si přítomnost a žít co nejpočestněji. Přesto se mu na mysl vtírala jedna otázka: „Co mi ale může zabránit, abych nazíral jednu ze svých vzpomínek? V nich jsem viděl všechno… Takže bych měl být schopen nazírat je kouzlem.“
Arya na něj letmo pohlédla. „Pokud si ceníš vlastního života, nikdy se o to nepokoušej. Před mnoha lety několik našich zaklínačů zasvětilo život snaze přemoci tajemství času. Když se pokusili vyvolat minulost, podařilo se jim vytvořit jen zastřený obraz v zrcadle, než kouzlo spotřebovalo veškerou jejich energii a zabilo je. Žádné podobné pokusy už proto neděláme. Někteří tvrdí, že by kouzlo fungovalo, kdyby se k němu spojilo víc kouzelníků, ale nikdo není ochoten přistoupit na takové riziko, a tak tahle domněnka zůstává neprověřená. Dokonce i kdyby někdo dokázal nazírat minulost, byl by z toho jen omezený užitek. A abys nazíral budoucnost, musel bys přesně vědět, co se stane a kde a kdy, čímž to celé pozbývá smysl.“
„Takže je to záhada, jak mohou mít lidé ve spánku předtuchy, jak mohou nevědomky dokázat něco, co překonalo schopnosti největších mudrců. Předtuchy mohou být spojeny se samotnou podstatou a jádrem kouzla… Nebo možná fungují podobně jako dračí vzpomínky po předcích. Nevíme. Řada cest kouzlení ještě nebyla probádána.“ Postavila se jediným plavným pohybem. „Dávej pozor, aby ses v nich neztratil.“